Stenografischer Bericht

über die

VII. Sitzung der vierten Jahres-Session des böhmischen Landtages vom Jahre 1861, am 9. Dezember 1865.

Vorsitzender: Oberstlandmarschall Karl Graf Rothkirch-Panthen.

Gegenwärtig: Oberstlandmarschall-Stellvertreter Dr. W. Bělský und die beschlußfähige Anzahl Abgeordneter.

Am Regierungstische: Der k. k. Statthalterei-Leiter Anton Graf Lažansky und der k. k. Statthaltereirath I. Neubauer.

Beginn der Sitzung 10 Uhr 30 Min.

Stenografická zpráva

VII. sezení čtvrtého ročního zasedání sněmu českého od roku 1861, dne 9. prosince 1865.

Předseda: Nejvyšší maršálek zemský Karel hrabě Rothkirch-Panthen.

Přítomní: Náměstek nejvyššího maršálka zemského Dr. pr. V. Bělský a poslanci v počtu k platnému uzavírání dastatečném.

Od vlády: C. kr. náměstek místodržícího Antonín hrabě Lažanský a c. k, rada místodržitelství J. Neubauer.

Počátek sezení o 10 hod. 30 minut.

Oberstlandmarschall: (Läutet zweimal.) Die Versammlung ist beschlußfähig, ich eröffne die Sitzung.

Die Geschäftsprotokolle der 5 Sitzung sind durch die vorgeschriebene Zeit zur Einsicht in der Landtagskanzlei aufgelegt gewesen.

Ich stelle die Umfrage, ob Jemand zu diesen Protokollen eine Bemerkung zu machen hat. (Es meldet sich Niemand.)

Da das nicht der Fall ist, so erkläre ich die Protokolle für agnoscirt.

Die Kommission zur Regulirung der Irrenanstalt hat sich konstituirt und zum Obmann den H. Grafen Wratislaw, zum Obmannstellvertreter den Rektor magnificus H. Dr. Náhlowský. zu Schriftführern den H. Dr. Grégr und H. Prof. Jelinek gewählt.

Der Mg. H. Kreuziger hat mir die Anzeige erstattet, daß er wegen Erkrankung verhindert ist, den Sitzungen beizuwohnen, und ebenso hat sich der H. Abg. Sandtner krank gemeldet.

Ich bitte dieses zur Kenntniß zu nehmen.

Dem H. Gr. Desfours habe ich über sein Gesuch wegen wichtigen administrativen Angelegenheiten, die ihn von Prag entfernt halten, einen 8 tägigen Urlaub gegeben.

Ich bitte dieses gleichfalls zur Kenntniß zu nehmen.

Das k. k. Statthalterei-Präsidium hat mir den Entwurf eines Konkurrenzgesetzes zur Bestreitung der Kosten für Erhaltung katholischer Kirchen- und Pfründnergebäude, so wie zur Herbeischaffung von Kirchenparamenten u. s. w. mit dem Ersuchen gegeben, denselben als Regierungsvorlage der verfassungsmäßigen Behandlung zu unterziehen.

Pertheilt wurden heute die Regierungsvorlage mit dem Entwurfe einer neuen Bezirkseintheilung Böhmens, dann als Regierungsvorlage der erwähnte Entwurf eines Konkurrenzgesetzes zur Erhaltung katholischer Kirchen- und Pfründnergebäude, sowie zur Herbeischaffung von Kirchenparamenten; dann der Belicht der Kommission zur Verfassung der Adresse an Se. k. k. apost. Majestät, Antrag des Abg. Dr. Hammerník und Genossen betreffend die Sanitätspftege in Böhmen im Allgemeinen und die Thierarzneikunde insbesondere, endlich der Antrag des prachatizer Bezirksausschusses auf Abänderung der Landtagswahlordnung und Vermehrung der Gensdarmerie im prachatizer Bezirke.

Ich ersuche den Landtagssekretär H. Schmidt die eingelangten Petitionen zu lesen.

Landtagssekretär Schmidt (liest):

Der H. Abg. Dr. Haßmann überreicht ein Gesuch der Stadtgemeinde Kaden um Bewilligung zur Einhebung einer Hundesteuer.

Poslanec Dr. Hassmann podává žádost obce kadaňské za povolení k vybírání daně z držení psů.

Oberstlandmarschall: Diese Petition steht noch mit mehreren nachfolgenden in Verbindung, welche der Verhandlung durch den Landesausschuß unterzogen werden müssen.

Ich glaube daher diese Petitionen dem Landes-ausschusse zuzuweisen.

Landtagssekretär Schmidt: Herr Abg. Dr. Haßmann überreicht weiters ein Gesuch der Stadtgemeinde Kaden um Bewilligung zur EinHebung eines Bierzuschlages.

Poslanec Dr. Hassmann podává žádost obce kadaňské za povolení k vybírání pivní přirážky.

Oberstlandmarschall:Kommt dem Landesausschuh zuzuweisen.

1


2

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

Landtagssekretär Schmidt: Derselbe H. Abg. überreicht ein Gesuch der Stadgemeinde Kaden um Subventionirung der Saazer Kreis-Ackerbauschule zu Kaden.

Oberstlandmarschall: An den Landesausschuß.

Landtagssekretär Schmidt: Derselbe H. Abg. überreicht weiter ein Gesuch der Stadtgemeinde Kaden um EinHebung einer Jahresgebühr als Bei-trag zu den Gemeindelasten von Gemeindegenossen. —

Týž pan poslanec podává žádost městské obce kadaňské, aby se povolilo vybírati od obecních příslušníků roční poplatek k obecním vydajům.

Oberstlandmarschall: An den Landesausschuß.

Landtagssekretär Schmidt: Derselbe H. Abg, überreicht ein Gesuch der Stadtgemeinde Kaden um Bewilligung zur EinHebung einer Gebühr für die Aufnahme in den Gemeindeverband.

Týž poslanec podává žádost městské obce kadaňské za povolení na vybírání poplatků za přijetí do svazku obecního.

Oberstlandmarschall: An den Landesausschuß.

Landtagssekretär Schmidt (liest): Der H. Abg. Dr. Theumer überreicht ein Gesuch der Gemeinde Gabhorn, Teichhäusel und Neu-Kaunitz des Bezirkes Petschau um Zutheilung zum Bezirke Buchau, bei der neuen Bezirkseintheilung Böhmens.

Pan poslanec Dr. Theumer podává žádost obce Gabhornu, Teichhäuslu a nových Kounic v okresu bečovském za přivtělení k okresu bochovskému při novém rozdělení Čech.

Oberstlandmarschall: Wird der neu zu wählenden Kommission über diese Regierungsvorlage vorbehalten.

Landtagssekretär Schmidt: Der Abg. Wenzig überreicht ein Gesuch des Simon Bleyer, außerordentlichen Lehrers der Stenographie am Polytechnikum, um eine Remuneration für seine Vorträge im Gebiete der Stenographie.

Poslanec Wenzig podává žádost p. Bleyera, mimořádného učitele těsnopisu na polytechnice, za remunerací z příčiny jeho ve školách konaných služeb v oboru stenografie.

Oberstlandmarschall: An den Landes ausschuß.

Landtagssekretär Schmidt: Abg. Dr. Kodym überreicht ein Gesuch des H. Friedrich Gehöfer, Berg-werkbesitzers in Tismitz, in Bezug auf die bücherliche Eintragung seines Besitzstandes.

Poslanec dr. Kodym podává žádost pana Bedřicha Gehöfera, držitele dolů v Tismicích, co se týče vtělení jeho držení.

Oberstlandmarschall: An die Kommission für die Durchführung der Grundbuchsordnung.

Landtagssekretär Schmidt (Iiest): Der Abgeordnete Baron Riese-Stallburg überreicht ein Gesuch des Presbyteriums der evangelischen Kirchen-Gemeinde Teschen um eine Subvention zum Neubaue der dortigen Alumneal-Gebäude.

Poslanec baron Riese-Stallburg podává žádost presbyteria evangelické církevní obce tě-šinské za subvencí k nové stavbě tamějšího alumneátu.

Oberstlandmarschall: An die Petitions-Kommission.

Die Mitglieder des Ausschusses zur Berathung über einen von dem Landesausschuß erstatteten Bericht betreffend die Reorganisation der Landirrenanstalt weiden heute zur Sitzung unmittelbar nach der Landtagssitzung eingeladen.

P. Zeithammer: Excellence! směl bych si dovoliti, učiniti dotaz následkem předlohy dnes nám učiněné, totiž krátkou interpelací k vys. vládě, zdali by nechtěla býti tak ochotnou, a přidati k dnešní předloze nějakou mapu, v níž by se zračil rozvrh jednotlivých okresů a snad i hranic národností.

Usnadniloť by to mnohé práce komisi a slavnému sněmu.

Oberstlandmarschall: Ich habe den Herrn Abgeordneten bereits erwähnen wollen, daß eine solche Karte mitgetheilt worden ist und ich habe eine größere Karte bereits anschaffen lassen und in dieselbe die neubeantragten Bezirke durch die technische Abtheilung eintragen lassen; diese wird dann der Kommission als Hilfsmittel für ihre Berathungen gegeben werden. Ich habe noch zu bemerken, daß mir auch eine Interpellation vom Abgeordneten Herrn Karl Roth übergeben worden ist, ich bitte dieselbe vorzulesen.

Landtaqssekretär Schmidt (liest):

Interpelace poslance pana Dr. Karla Rotha k Jeho Excelenci panu maršálku zemskému.

V 27. sezení sněmu odbývaného dne 10. března 1863 byl návrh zákona o ubytování vojska v království Českém, mnou podaný, výboru zemskému přípravně k poradě přikázán, a spolu se zemskému výboru uložilo, aby ve lhůtě přiměřené, slavnému sněmu zprávu o výsledku této porady podal.

Od té doby uplynula skoro tři leta, aniž by byl slavný zemský výbor této své úloze dostál. Neboť ačkoliv v jednací zprávě výboru zemského v předešlém zasedání sděleno bylo, že se tento návrh zákona slavnému c. k. místodržitelství již roku 1863 k zevrubnému vyšetření poměrů ubytování vojska v Čechách předložil, tak předce dosud výbor zemský slavnému sněmu ani výsledek nesdělil, ani návrh k ústavnímu vyřízení záležitosti pro hmotné blaho tak důležité nepodal.

Mezi tím úpí celé krajiny pod nestejným rozdělením břemena stálého ubytování vojska,


3

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

kdežto naopak značná část země břemena toho ještě nepoznala.

Kdežto na sněmu Moravském návrh na letošním zasedání ústavního vyřízení došel, jest se obávati, že tato pro značnou část obyvatelstva naší vlasti tak důležitá a vážná záležitost i letos ještě nevyřízena zůstane. Osměluji se k Vaší Excellenci slušný dotaz činiti.

1. Z jakých příčin výbor zemský slavnému sněmu zprávu o mém svrchu naznačeném návrhu o ubytování vojska v Čechách nepodal, a

2. zdali tento návrh i se zprávou zemského výboru ještě v tomto zasedání sněmu k ústavnímu vyřízení na pořádek rokovací přijde.

Dr. Karel Roth, Zeithammer, Oliva, Jindra, Grünwald, Škarda, Platzer, Šicha, Klimeš, Ptačovský, Pour, Vojáček, Čížek, Václav Kratochvil, P. Matoušovský, Podlipský, Krouský Gabriel, Kordina, Seidl Václav, Jaksch.

Nejv. maršálek zemský: Odpovím k této otázce v nejdříve příštím sezení. —

Wir übergehen zur Tagesordnung. —

Oberstlandmarschall: Der erste Gegen-stand der Tagesordnung ist der Antrag des Herrn Hofrath Taschek. Ich ertheile ihm das Wort zur Begründung seines Antrages.

Hofrath Taschek: In dem Berichte von 22. März vorigen Jahres hat der Landesaußschuß auf die Unvollständigkeit und Mängel der gegenwärtig bestehenden gesetzlichen Bestimmungen des Jagdwesens hingewiesen. Dieselben Umstände und in noch weit höherem Grade treten bezüglich der gesetzlichen Bestimmungen über die Fischerei ein. Ich will in der Richtung nur darauf hinweisen, daß die Regierung für einzelne Provinzen ganz im Wiederspruche stehende Entscheidungen beziehungsweise Auslegungen des Patentes vom 7. September des Jahres 1848 erlassen hat.

Es sind auch im Laufe der Zeit Ereignisse eingetreten, auf welche die frühere Gesetzgebung gar keine Rücksicht genommen hat. Ich will in dieser Beziehung nur auf die künstliche Fischzucht hinweisen, bezüglich welcher keine ausgiebigen Bestimmungen bestehen.

Es ist eine bekannte Thatsache, daß die Flüsse unseres Landes an edlen Fischen sehr reich sind. Wie sich dieser Reichthum in der Gegenwart bereits verringert hat, ist wohl nicht nothwendig zu bestätigen. Bei dem nahen Zusammenhange der Jagd und Fischerei hat mich die Anschauung geintet, daß es am zweckmäßigsten wäre, ebenso, wie man bezüglich des Jagdgesetzes eine Revision eingeleitet hat, auch eine Revision der bezüglich der Fischerei bestehenden gesetzlichen Bestimmungen anzubahnen, dem zufolge ich mir den Antrag zu stellen erlaube: Der hohe Landtag wolle beschließen: die in der Sitzung von 30. November zur Revision der Jagdgesetze und zum Entwurfe eines neuen Jagdgesetzes niedergesetzte Kommission wird beauftragt, auch die für Böhmen über die Fischerei bestehenden Gesetze einer Revision zu unterziehen, den Entwurf eines neuen Gesetzes zu verfassen, und solchen dem Landtag zur Verhandlung und Schlußfassung vorzulegen.

Oberstlandmarschall: Herr Hofrath Taschek trägt an:

Slavný sněme račiž uzavříti:

Komisi, zvolené dne 30. listopadu k tomu konci, aby provedla revisi zákonův o myslivosti i aby učinila návrh nového zákona o myslivosti, budiž uloženo, aby provedla také revisi zákonů, platných v Čechách o rybolovectví, pak aby vypracovala návrh nového zákona o rybolovectví i aby jej předložila sněmu k pojednání a usnešení.

Wird der Antrag unterstützt? Er ist hinreichend unterstützt. —

Fürst Hugo Taxis: Ich muß mich gegen diesen Antrag aussprechen, und zwar in der Richtung, daß er nicht der Kommission, welche für die Revision des Jagdgesetzes gewählt ist, übergeben werde, sondern daß, wenn es dem Landtag beliebt den Antrag anzunehmen, derselbe einer andern Kommission zu übergeben sei, und zwar deshalb, weil ich den innigen Zusammenhang der Fischerei mit der Jagd, den Herrn Hofrath angeführt hat, nicht einsehe. Die Fischerei beruht auf ganz anderen Grundsätzen, wie die Jagd, sie ist hauptsächlich, wenigstens so viel mir bekannt ist, in unserem Vaterlande mit sehr wenigen Ausnahmen Privateigenthum. Kurz, ich kann diesen Zusammenhang nicht finden. Der Hauptgrund aber, warum ich Mich dagegen ausspreche, ist der, weil ich glaube, daß die Revision des Iagdgesetzes, zu welcher wir jetzt zusammengetreten sind, ehr in die Länge gezogen werden würde.

Ich glaube aber, daß das ganze Land sehr großes Gewicht darauf legen würde, daß das Jagdgesetz sehr bald beendet würde, und glaube, daß dieser Auftrag nur eine Verschleppung sein würde. Ich möchte den Antrag stellen, die Regelung des Fischereigesetzes einem andern Ausschuß zu übergeben.

Oberstlandmarschall: Einem erst zu wählenden?

Fürst Taxis: - Ja, Einem erst zu wählenden.

Fürst K. Schwarzenberg: Ich erlaube mir den Antrag Sr. Durchlaucht des Fürsten Taxis zu unterstützen u. z. besonders aus dem Grunde, weil durchaus kein Zusammenhang zwischen diesem Auftrage und jenem, welcher der Kommission bereits ertheilt wurde, vorhanden ist.

So sehr ich durchdrungen bin von der NothŤ wendigkeit einer Revision der Jagdgesetzgebung, so wenig bin ich es von der Nothwendigkeit der Revision der Fischereigesetze. — Was unser Vaterland anbelangt, ist, wie S. Durchlaucht Fürst Taxis wohl bemerkt hat, über die Fischereiausübung, so viel mir bekannt ist, im Lande kein gesetzlicher Zweifel, was jedoch bezüglich der Ausübung der Jagd allerdings der Fall ist. Die Jagd wurde durch spätere Gesetze im I. 1849 neu geregelt, aber die Bestimmun


4

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

gen entsprachen nicht, wie die Erfahrung bewiesen hat. —

Bezüglich der Fischerei ergab sich keine Nothwendigkeit einer Regelung, weil die Fischerei Privateigenthum ist und als solche auch bis heutzu Tage gehalten wird. Ich glaube daher, daß die Nothwendigkeit einer Revision der Fischereigesetze nicht vorhanden ist, am wenigsten, daß dieselbe Kommission damit betraut werde, welcher die Revision der Jagdgesetze übertragen worden ist.

Oberstlandmarschall: Verlangt Jemand das Wort?

S. Durchlaucht Fürst Taxis trägt an, daß der Antrag des H. Hofrath Taschek einer erst zu wählenden Kommission übergeben werde; — vielleicht einer Kommission von 9 Mitgliedern?

F. Taxis: - Ja. —

Oberstlandmarschal: Pan kníže Taxis ponavrhuje, aby přípravní porada o návrhu pana dvor. rady Taška byla dána komisi 9 členů.

Ich werde nur die Unterstützungsfrage stellen. Diejenigen Herrn, welche diesen Antrag unterstützen, wollen die Hand aufheben. (Wird unterstützt).

Hofrath Taschek: Auf Sr. Durchlaucht des Fürsten Taxis Bedenken hin, daß die Arbeit der Revision des Jagdgesetzes verschleppt werden könnte, erkläre ich, daß ich mit dem Antrage, einem andern Ausschusse es zu übertragen, vollkommen einverstanden bin (Bravo!) —

Dr. Brauner: Podporoval bych návrh dvorního rady p. Taška z té příčiny, poněvadž komisi, která se radit bude o lovčím zákoně, nemá tak ohromných, tak těžkých, tak rozvláčných materiálů, aby nemohla brzo s tím být hotova, a záleží z 15. členů.

(Hlas: z 9 členů). Dost je jich. —

Sl. sněm má komisí příliš mnoho, a jsou k očekávání ještě jiné. Mám za to, že třeba by to nebylo tak analogické zcela, že jsou to věci podobné. Pročež činím a podporuji návrh, aby to zůstalo při komisi lovčí.

Oberstlandmarschall: Nachdem H. Hofrath Taschek den Antrag zurückgezogen hat, nehmen ihn H. Dr. Brauner wieder auf?

Dr. Brauner: Já ho beru za svüj.

Graf Leo Thun: Ich erlaube mir, den Antrag Seiner Durchlaucht, des Fürsten Taxis zu unterstützen und zwar von dem Standpunkte aus, daß bei einer jeden Wahl einer Kommission darauf Rücksicht genommen werden soll, daß solche Mitglieder in die Kommission gewählt werden, welche vermöge ihrer Kenntnisse und Erfahrungen als die geeigneť testen sich herausstellen.

Wenn die Regelung der Fischerei wünschens-werth ist, worüber ich nicht keine eigene Meinung habe, weil ich mich mit diesem Gegenstande nicht befaßt habe, was ich aber dem Hrn. Antragsteller gerne glauben will, so ist es höchst meines Erach-tens angezeigt, daß der h. Landtag in diese Kommission solche Personen wähle, die eben Fischerei, nicht aber dem Jagdwesen vorzüglich ihre Aufmetksamkeit zuwenden, und insbesondere die Beziehungen der künstlichen Fischzucht zu den Fischereigesehen zu berücksichtigen in der Lage sind.

Oberstlandmarschall: — Verlangt noch Jemand das Wort?

Graf Hartig: Ich erlaube mir den Antrag auf die Niedersetzung eines eigenen Ausschusses, der die Bestimmungen über die Fischerei zu entwerfen hat zu befürworten.

Es mag das Recht der Fischerei außer Zweifel sein, allein die Handhabung dieses Rechtes und des Schuhes dieses Rechtes und die Bestimmung über die künstliche Fischzucht und das Gesetz, welches die gänzliche Entblößung der Gewässer von Fischen verhindert: dieß scheint mir sehr wichtig, ja nöthig und ich weise auf Beispiele der Nachbarländer, namentlich auf Baiern, welches bestimmte Gesetze in dieser Hinficht aufzuweisen hat und welches sich für den Be-stand der Fischzucht sehr interessirt.

Ich befürworte daher den Antrag auf die Niedersetzung eines eigenen Ausschusses. (Bravo links). -

Oberstlandmarschall: — Verlangt noch Jemand das Wort?

Da dieß nicht der Fall ist. so erkläre ich die Debatte für geschlossen und werde zuerst den Antrag Sr. Durchlaucht des Hm. Fürsten Taxis zur Abstimmung bringen, der dahin geht, es sei eine Kommission von 9 Mitgliedern durch die Kurien aus dem ganzen Landtag zu wählen und dieser der Antrag des H. Hofrath Taschek zu überweisen.

Ich bitte diejenigen Herren, welche dem Antrage Seiner Durchlaucht des H. Fürsten Taxis zustimmen die Hände aufzuheben.

(Geschieht).

Es ist die entschiedene Majorität.

Der nächste Gegenstand ist die General-Debatte über den Kommissionsbericht betreffend die Grundentlastung. — .

Dr. Görner: Ich bitte Excellenz, ich möchte mir erlauben, den Antrag zu stellen, daß in diese Kommission 9 Mitglieder gewählt werden und zwar wie gewöhnlich 3 aus jeder Kurie. —

Oberstlandmarschall: Es wurde ja dieser Antrag gestellt.

Dr. Görner: Nein, es ist bloß ein Ausschuß angetragen.

Dr. Bělský: Der Antrag wird ergänzt. —

Oberstlandmarschall: Es haben sich noch folgende Redner für die fortzusetzende Generaldebatte einschreiben lassen, und zwar: Herr Sladkovský, H. Schulrath Maresch und seine Durchl. Fürst Karl Schwarzenberg. Ich werde zuerst dem Herrn Slad-kovský das Wort ertheilen.

Sladkovský: Slavný sněme! Návrh zákona, o kterém se nyní jedná, došel hned z prvopočátku našeho rokování toho uznání, že skutečně zasluhuje býti nazván spravedlivým; avšak uznání tomu přidán byl takový dodatek, proti


5

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

kterémuž mám za to, že se musím prohlásiti, pravilo se totiž, že návrh tohoto zákona je tak dalece aspoň spravedliv, že není návodem k tomu, jak nejlacinějším spůsobem lze se sprostit staroposvátných právních povinností. Já pánové dovoluji, si říci, že by se spíše snad byla mohla věc pronést následujícím spůsobem a že by se mohlo vším právem říci, že takových práv, ježto nabyl kdo" mírně řečeno velmi laciným ba nejlacinějším spůsobem, že takových práv nelze se nikdy sprostit dost laciným spůsobem a že jsou vždy dost draze vykoupena (výborně ! bravo!) Taková práva . . .

Ne, prosím, pánové, aby se mi dobře rozumělo, nepoukazuji tímto k právům, o jichžto vyvazení se nyní jedná, ale výrok byl všeobecný a vztahoval se k vyvazení jiných práv, o nichžto dávno již se jednalo, a já bych zajistě nebyl první činil o tom zmínku, kdybych nepovažoval za svou povinnost, abych tuto zmínku, která se stala, na její pravou míru uvedl.

"Staro posvátná práva", pánové, tento výrok zdá se mi, jestli vůbec to, co se zde již vícekrát proneslo, že vyvazením těchto práv, o které se jedná, se zruší právní vědomí, výraz "starobylá práva, starobylá posvátná práva", pánové, o těchto právech, na něž se poukazuje, zdá se mi, že právní vědomí více ruší a kalí. Neboť byla doba, pánové, to jest všeobecně známo, kde jeden s mečem v ruce máchna nad hlavou druhého, zvolal: "Budiž mým" a to se stalo pak základem práva v oné době, pánové! A že takový právní poměr nyní již se zrušil a že nechceme jej uznávat, že chceme veškeré stopy takových základů právních z našeho zřízení vymazat, to pánové mám za to neruší nikterak právní vědomí, to může jen k sesílení a objasnění právního vědomí a právních poměrů přispět.

Co se týče příčin, pro které nyní se má pokračovat ve vyvazování pozemků, bylo zde poukázáno k tomu, že nelze shledat pro to žádného právního důvodu a při tom zejmena poukázalo se na jedno místo zprávy nebo odůvodnění pana navrhovatele, kdežto se praví, že práva vyvazena býti mají pro jejich jakost. Proti tomu důvodu namítalo se, že jakost nemůže nikdy býti příčinou, aby jakékoli právo bylo rušeno nebo vyvazeno, a zejmena právo takové, jehož základ, právní titul jest nade všechnu pochybnost jasný.

Proti tomu se také dovoluji ohradit, poněvadž, kdyby tomu tak bylo, že jakost práva nemůže nikdy zadat právo k tomu, jakékoli by právo bylo změněno nebo zrušeno, tuť se Vás táži pánové, proč bychom měli v občanském zákonníku článek o nemožných smlouvách; proč bychom měli zvláštní článek, který praví, že v statu rakouském otroctví není dovoleno ? Kdyby jakost práva či předmětu, na který právo se opírá a na který jakéhosi práva si chci vydobyti, kdyby jakost tohoto předmětu neměla býti právní příčinou toho, že vydobývání některých práv jest úplně zapovězeno, nemohlo by ani těchto ustanovení v občanském zákoně býti.

Právě, pánové, tato jakost toho tak zvaného práva, které se vyvadilo již dříve, právě tato jakost byla příčinou, že se musilo vy vaditi, a nebyly toho příčinou jen okolnosti doby; nemůže se říci, že tenkráte něco práva a nebo velká čásť práva se musilo vyhodit, jak se pravilo, z lodě do moře, nýbrž to se stalo z právní příčiny; zrušilo se tenkráte právo takové, které čelilo proti důstojnosti lidské; zrušilo se bezpráví, a zrušení bezpráví není nijakým bezprávím. Nemůže se říci, že se to stalo jen nutností doby; může se říci, že bylo pochybeno, že se to nestalo již dříve jiným spůsobem, a že se to musilo státi nátlakem zevnitřním, a proto byl to právě právní čin, svatý čin, který pro všechnu budoucnost jest svatým, skutečně posvátným právem.

Jest ovšem velmi snadno říci: oněch 240 aneb nevím kolika žádostí se může zamítnouti, a onen lid, který žádal, také se spokojí a utuží se v právním vědomí. Já bych si dovolil podotknouti, že by se bylo mělo vlastně tak říci: může se oněch 240 žádostí odmítnouti a lid se také upokojit musí; to jest jistá věc, ale tato zásada, pánové, jest právě zásada, která byla příčinou oněch neblahých poměrů, na které se poukazovalo, a které se za tak neblahé prohlašovaly, které vedly k vyvazení pozemků, a tedy mám za to, že by bylo žádoucno, abychom zase dle téže zásady jednali, která nám již jednou dokázala, k jakým následkům vede. Co se pak týče toho, když se tolik žádostí jednoduše odmítne, že se utuží právní vědomí, myslím naopak, že se tím způsobí jakési zanevření, a že právě zase spíše nedůvěra proti veškerému skatečnému právu se vzbudí, než aby se právní vědomí utužilo.

Pánové! Jsou jen dvě možnosti: buďto jest předloha či návrh zákona spravedliv aneb není, pak se to poslednější mělo také dokázati, ale to se nedokázalo. Řeklo se skutečně, že má právo, býti nazván spravedlivým. Příčiny, pro které ale toto uznání spravedlnosti se uvedlo v jakousi jen zdánlivost, byly rozličné, a jedna z nejpřednějších těchto příčin, která jest také povšimnutí nejhodnější, byla ta, že se řeklo, že ovšem zákon praví, že se má za povinnosti ty, které nyní se mají vyvadit, dát úplná náhrada na penězích. Avšak peníze a dávky v plodinách či v naturáliích nemají prý jednu a tutéž cenu, poněvadž cena peněz se může snížiti časem, kdežto plodiny nejen vždy zachovávají svou cenu, nejen vždy zachovávají potřebnost, kterou měly původně, nýbrž cena těch plodin ještě vždycky vzrůstá. Tento důvod ale, který se uváděl proti vyvazení těch povinností, zdá se mi, že spíše mluví pro


6

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

vyvazování, poněvadž, když se uznává, že dávky v plodinách nejen zachovávají pořáde svou původní cenu, alebrž, že ještě větší pořáde ceny nabývají, se zdá, že právník, který vůbec chce posuzovati takové poměry, které se zakládají z jedné strany na odvádění plodin, musí se tázati, zdali také to, co povinnovaný, který plodiny odvádí, za toto odvádění plodin má dostat, zdali to také zůstane nepromněněné a v stejné ceně.

Já mám za to, že v tomto ohledu se nám skutečně ukazuje vadnost takových smluv, které mají za následek odvádění jakýchsi plodin, a které jsou vůbec více výměněk nežli prodej a koupí, a že se ukazuje to, že by takové smlouvy nikdy díti se neměly, poněvadž časem vždy vedou k bezpráví aneb alespoň velmi snadně vésti mohou.

Někdy, pánové, platilo přísloví, že pod berlou jest blaze a bezpečně žíti, a tenkráte, když se lid, který potřeboval ochrany, utíkal pod berlu a když pak klášterům aneb kterýmkoli jiným duchovním osobám, za ochranu, kterou tito tenkrát poskytovali, a jíž ochráněný skutečně měl zapotřebí, ochráněný se zavázal, že za to bude ročně odváděti tolik a tolik obilí, tolik a tolik prvčat svého domácího dobytka, drůbeže, to všecko bylo úplně spravedlivé, to všecko mohlo být, poněvadž to skutečně mohlo mít stejnou cenu. Táži se ale, pánové! jestli že ještě nyní kde jest potřebí ochrany berly?

A kdyby se to stalo — neříkám, že to jest — ale kdyby se to stalo, že nyní, když se časy proměnily a potřeba té ochrany není, že by ještě pořád zůstalo povinností pro někdejšího ochráněného, aby odváděl ty plodiny, které slušelo odváděti za příčinou toho, co dříve za to dostal, nebyloliby to při poměru takovém, který také se zakládá na smlouvě, přece zapotřebí, aby stát sám proti takovému poměru zakročil a řekl, kde z jedné strany odpadlo vše, to, co se mělo konat, kde odpadly služby, které byly konány, musí také odpadnouti povinnosti, ku kterým za tuto službu byl povinnovaný zavázán.

Já myslím, kdyby takového něco se stalo že by to nebylo nespravedlivé, že by naopak to skutečně spravedlivost vyžadovala. Cosi takového ale, pánové, nalezám částečně také v těch právních poměrech, o kterých se zde jednati má. Jedná se zde k. př. o tak zvaném desátku, který se odvádí farám a t. d.

Není to ovšem ten poměr zároveň, že by farářové bývali ochrancové v tom smyslu, jako berla chránila své poddané, ale ptám se, pánové, jestli je skutečně možno a jestli kdo z nás by chtěl podniknouti, aby dokázal, že veškeré ty dávky se zakládají na právním poměru, že skutečné veškeré ty dávky mají původ takový, který by se mohl nazvati úplně spravedlivým, který by se mohl nazvati takovým, jenž pro vší budoucnost se musí hájiti? Já nevím, pánové, aspoň, jestli by kdo z nás se chtěl podrobiti té úloze, aby pro všecky takové poměry vyhledal pravý původ, a kdyby ho vyhledal, tak by leckde našel, že snad některému duchovnímu osadníci jeho z lásky dávali něco, kdežto pak se to stalo jakýmsi zvykem a nástupcové toho duchovního, kterému se to dávalo z lásky, pak třeba na to nalehali, a osadníci konečně, nemajíce tenkráte dosti příležitosti práv svých hájiti, a chtíce býti živi v pokoji se svým duchovním, museli se tomu podvoliti.

Takovým a podobným způsobem by se našlo, že by se nemohlo o tom poměru říci, že je to přísně právní poměr. Když se za vyvazení toho nejasného poměru nabízí úplná cena, to myslím, to se nemůže nazvati nespravedlivým. Já mám za to, pánové, že je to úplně spravedlivé, a že by bylo žádoucno, aby se to stalo raději dříve, než později.

Při tom poměru dovoluji si poukázati k tomu, že ještě z jiné strany nejeví se spravedlivost. Všem pánům, kteří ten poměr znají, je též známo, že v mnohých farních osadách, je jedno, neb jsou dvě místa k takovým dávkám plodin zavázány, kdežto všecky ostatní k takovým dávkám zavázány nejsou.

Nemá z toho povstat kyselost mysle mezi osadníky, když obyvatelé v jednom místě jsou povinni více přispívati na tutéž věc, na tentýž ústav, z kteréhož nemají a neužívají více, než ostatní osadníci.

Já jsem doslechl, pánové, že hlavně v těch osadách, kde je takový rozdíl, tento poměr neblaze působí, a bylo by žádoucno, aby byl stejný poměr uveden, a aby vyvazením z toho předešlo se aspoň tomu, aby ti, kteří jsou nyní povinnováni, nemuseli konečně každý rok, poněvadž plodiny stále vystupují v ceně, více a více přispívati, než poměrně jejich spoluosadníci.

Co se týče ostatních poměrů, zejmena poměrů emphyteutických mlynářů a hospod, je i při tomto poměru, pánové, tolik okolností a událo se v tom všeobecném zákonodárství tak mnoho změn, že i v tom se může říci, že nestává více stejného poměru právního, kterého bylo při původu těch práv, když byla zavedena, když se smlouva o nich byla učinila.

A však, co se týká této věci, je zde ve středu našem všeobecně uznaný muž, který do podrobna tyto poměry zná, a nepochybuji, že se sám přihlásí k slovu, aby dokázal, že v skutku nejsou poměry mezi emphyteutickými mlýny a zejmena hospodami ty, aby se mohlo říci, že za to, co povinny jsou odváděti, dostávají a požívají také ještě toho, čeho se jim má dostat; vůbec, pánové, poukazuji k tomu, jak se to může nazvat přísné právo, jak se může zde mluvit o přísných poměrech právních, v kterých politické zákonodárství tak mnoho změnilo? Dle mého náhledu je právní poměr jen to, na co politické


7

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

a státní zákonodárství nesmí nijakým způsobem a nikdy sáhnout. Pokud na to politické zákonodárství nesáhlo, potud je to přísné právo; jakmile politické zákonodárství do soukromních práv zasáhlo a muselo zasáhnout, přestává toto právo dle mého náhledu býti přísné právo, a uznalo se, že se může za příčinou veřejného prospěchu nějak měnit; a jakmile se taká změna udála, nelze mluviti o přísném právu, nelze mluviti o tom, že měníme s dalším opravením takých poměrů, rušíme poměry právní, a právě tím, když také proměny míchají se s přísnými poměry právními, právě tím bychom rušili a kalili právní vědomí.

Tedy, pánové, ze všech těch příčin mám za to, že zajisté nedopouštíme se ani toho nejmenšího bezpráví, když přispějeme k odstranění nejasných právních poměrů, ba tím utužíme a sesílíme všeobecné právní vědomí, když předlohu, která nyní právě v poradu vzata je, ve smyslu tom jak zní, také vyřídíme.

Tam, kde se za to, co se jednomu odjímá, dává jemu za to úplná náhrada, nelze mluviti o nějakém rušení práva.

Proto s dobrým svědomím mohu hlasovat nejen pro předlohu, jak zní dle návrhu většiny, alebrž chci také hlasovat pro návrh, který u jedné části činí menšina, aby totiž v těch poměrech, které se týkají emphyteutických hospod, měla právo žádat za vyvazování každá z obou stran.

Schulrath Maresch: Wer einblickt in die Grundentlastung vom Jahre 1848 und 1849 u, z. einblickt in die Patente, und die nachfolgenden Ver-ordnungen, und reiflich erwägt, welche Ablösungen dar-aus hervorgegangen sind, wird gewiß nicht geneigt sein, weitere Ablösungen von Naturalabgaben in solcher Weise, wie sie damals geübt wurden, zu wünschen.

Zahlreiche Pfarren und Schulen wurden damals durch jene Maßregeln in ihrem Einkommen wesentlich verkürzt; die Einkünfte der Seelsorger und Schullehrer wurden nickt unbedeutend geschmälert und verkümmert: der Priestermangel wurde damit hervorgerufen, die noch heute herrschende Noth an Lehrern wurde dadurch begründet. — Wenn ich namentlich das letztere, die Noth an Lehrern, im Auge behalte, so kann ich darauf hindeuten, daß in den letzten Jahren der Mangel an Lehrern einigermaßen behoben worden ist, und daß jahrelange Bemühungen der politischen Behörden erforderlich waren, um einigermaßen die Dotation der Lehrer aufzubessern und erhöhte Schulgelder zu Stande zu bringen. Gegenüber diesen Schattenseiten jener Erlässe und Verordnungen und deren Folgen bietet sich mir neben den vielen un-freundlichen Seiten jedoch auch eine freundliche, eine Lichtseite dar. Die Verhältnisse, welche vor I. 1848 zwischen den Seelsorgern und Kirchengemeinden, zwischen Lehrern und den Eltern ihrer Schulkinder durch die bestehenden Naturalleistungen häufig getrübt wurden, die haben sich seit jener Zeit doch wesentlich geklärt. Wenn wir zurückdenken, wie in jener Zeit häufige Zerwürfnisse zwischen den Klagenden wegen verweigerten oder in unzulänglichem Zustande geleisteten Naturalgaben bestanden, und wenn wir daraus hinsehen, daß diese Klagen größtentheils behoben sind, so haben doch diese Folgen etwas sehr Erfreuliches für sich. — Das religiöse Gefühl, wenn es nicht kräftig genug, nicht im Stande ist, dem Streben nach materiellen Erwerb hinreichenden Damm zu bieten, dann ist der geistig minder gebildete Mensch leicht dazu geneigt, die ihm zukommenden Rechte sofort zu überschreiten und den Forderungen seines Gewissens entgegenzutreten. —

Die Forderungen und Leistungen von Naturalgaben wurden in jener Zeit von vielen der Verpflichteten nicht als eine gesetzlich bestehende, sondern als eine ursprünglich freiwillige Gabe angesehen, welche in Folge der Zeit, wie sich das Volk auszudrücken pflegt, zur eisernen Kuh wurden und in Kontrakte aufgenommen worden waren. Die nothwendige Folge davon war, daß man häusig Verkürzungen in den Giebigkeiten eintreten ließ; — nicht selten wurde das schlechtere Getreide, die schlechtesten Naturalien den Berechtigten geliefert und dadurch der Samen zu reichlichen Zerwürfnissen gepflanzt. Die Forderung der Seelsorger an die einzelnen Verpflichteten ist: den Gesetzen der Moral und den Geboten der Kirche nachzukommen und sie nicht zu übertreten; die wurde häufig beantwortet mit Verweigerung der Naturalien; in Folge dessen sammelten sich mehrjährige Reste an und wurden diese durch die Gerichte nicht eingetrieben oder aber wurde darauf bei Gutsverkäufen und Verlassenschaftsabhandlungen nicht reftektirt, so erwächst dadurch nicht selten Mißgunst und Neid gegen den Seelsorger, und alle Mißstimmung gegen ihn wird dadurch w sentlich erhöht.

Diese Zustände sind allmählich gewichen und der materielle Verlust hatte jedenfalls einen geistigen Gewinn in seinem Gefolge. Nur noch in wenigen Theilen des Landes bestehen in Folge der versäumten Präklusiusrist derartigen Verpflichtungen zu Naturalleistungen; aber auch diese Leistungen werden den-jenigen verkümmert, welche darauf gesetzlichen und wohlbegründeten Anspruch haben. Nicht selten geschieht es, daß diejenigen, welche gerathen haben, einem de-liebten und geachteten Seelsorger diese Naturalgaben nicht zu entziehen, gegenwärtig mit Vorwürfen über-häuft und bei Versammlungen zwischen den Gliedern einzelner Gemeinden wie man gewöhnlich sagt, nicht wenig aufgezogen und mit Vorwürfen überhäuft werden; ebenso auch jene, welche in neuerer Zeit die Frist versäumten oder absichtlich keinen Gebrauch von derselben machten.

Wer wollte da nicht wünschen, daß diesen Uebelständen ebenfalls ein Ende gemacht werde! Aber gewiß wird Niemand wünschen, daß dieses Ziel in der Weise, wie damals herbeigeführt wird. —

Sehen wir auf den dem hohen Landtage vorliegenden Gesetzentwurf, so trägt er alles in sich, was Billigkeit und Rücksicht erheischen. Die Kommission


8

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

hat den Intentionen des h. Hauses alle mögliche Rechnung getragen. Sie hat sich bemüht, solche Be-dingungen aufzustellen, die gewiß annehmbar sind, und die nichts weniger als Rechte verletzen.

Nicht gewaltsam soll die Ablösung stattfinden, wie in jener Zeit, sondern dem freien Uebereinkommen beider Theile, des Berechtigten und des Verpflichteten, soll die Ablösung anheim gestellt werden; nicht Verkürzung des Berechtigten soll eintreten, wie damals dadurch, daß ihm von der richtig gestellten Summe noch etwas zu Gunsten des Verpflichteten entzogen wurde, sondern das ganze mit 5 Prozent berechnete Kapital der Ablösungsgebühr sollen ihm zu Theil werden und sollte dem h. Hause dieser Betrag noch ein zu geringer sein, so steht es dem hohen Ermessen anheim, bessere Bedingungen festzu-stellen, als jene sind, und ich selbst behalte mir vor einen derartigen Antrag dem h. Hause zu unter-breiten.

Es wurden auch weiter nicht nur jene Jahre, in welchen geringe Getreidepreise bestanden haben, als Grundlage gewählt, um den Ablösungsmodus festzustellen, sondern eine ungleich längere Reihe von Jahren wurde angenommen und auch die Jahre ein-bezogen, in welchen in Folge der Agioverhältnisse in Böhmen hohe Preise bestanden.

Gewiß sind die Bedingungen so, daß sie den Ablösungsmodus zu keinem für die Berechtigten mißliebigen machen werden, sondern ihn zu einem sehr angenehmen machen dürften.

Es ist auch nicht zu besorgen, wie bereits Se. Eminenz in der letzten Sitzung dieses hohen Hauses angedeutet haben, daß die Häupter jener hohen Familien, welche in angestammter und immer geübten Großmuth die Stiftungen ihrer Ahnen aufrecht bestehen ließen, ihre Gesinnungen in einer Weise geändert hätten, welche diesen Stiftungen dermalen abträglich sein könnten. Gewiß kein Mensch von uns zweifelt an der Erfüllung dieser freundlichen Voraussetzung Sr. Eminenz.

Es kann also nur eine geringere Anzahl von Berechtigten dermal in Mitleidenschaft gezogen werden und diese Mitleidenschaft könnte nur insofern gedacht werden, als für die festgesetzten Naturalien Geldpreise angenommen weiden sollten. Allein, wer hindert es, daß eine Bestimmung getroffen wird, daß der gezahlte Preis in eine feste Rente verwandelt wird, welche nämlich ein Grundstück gibt, das für diese Summe, die eingezahlt wird, eingekauft werden kann. Derselbe wird nach einer langen Reihe von Jahren ebenfalls dieselbe Rente geben, welche etwa dem Entschädigten für die verloren gegangenen Einnahmen einen vollkommenen Ersatz bietet.

Unter diesen Umständen glaube ich dem Gesetzentwurfe beistimmen und mich dem Antrage anschließen zu sollen.

Oberstlandmarschall: Se. Durchlaucht der Fürst Karl Schwarzenberg hat das Wort.

F. Karl Schwarzenberg: Der prinzipielle Standpunkt, den ich gegenüber der Gesetzvorlage einnehme, ist in der vorgestrigen Sitzung durch einige meiner geehrten H. Gesinnungsgenossen schon so eingehend erörtert worden, daß mir nur wenig beizufügen übrig bleibt. Nur ein Moment ist es, auf das ich mir erlauben, will hinzuweisen. Es ist nämlich das mit der Sicherheit des Eigenthums in so inniger Verbindung stehende Kreditverhältnitz.

Alltäglich, meine Herren, hören wir Klagen über die erschütterten Kreditverhältnisse unseres Grundbesitzes, Klagen, deren Wahrheit durch alltägliche Erfahrung leider nur zu sehr bestättigt wird. Woher mag nun dieser Mangel des Kredites, dem wir überall im Lande begegnen, herrühren, als von dem Mangel an Vertrauen in die Sicherheit und Un-antastbarkeit des Eigenthums (Bewegung links), hervorgerufen durch wiederholte und zumeist nur aus Utilitätsgründen basirte, unfreiwillige Veränderungen, denen sich das Eigenthum in den letzten Jahren wiederholt ausgesetzt fand.

Kaum, meine Herren, ist die Grundentlastung als beendet angesehen worden, kaum konnte man hoffen, die Sicherheit des Besitzes, das Vertrauen in die Sicherheit desselben wiederkehren zu sehen, so soll nun ein neues Gesetz erfließen, — wieder in derselben Richtung, wieder geeignet, das Vertrauen in die Sicherheit des Eigenthums erneuert zu erschüttern. Das Aequivalent einer vollkommenen Entschädigung, welche der §. 4 dieses Gesetzes in Aussicht stellt, ist — erlauben Sie mir den Ausdruck — eine Illusion, wie dieß Se. Eminenz in der vorgestrigen Sitzung erfahrungsgemäß nachgewiesen, wie die namhaften Preisdifferenzen unserer landwirthschaftlichen Produktion während der letzten Jahre dieß unzweifelhaft darthun.

Wieder wird an Utilitätsgründe appellirt und ich läugne es nicht, die Ablösung z. B. der projektirten Mühlzinsungen ist vollkommen geeignet, dem Grundbesitze einen namhaften Nutzen zu gewähren; denn der Beispiele, meine Herren, wo Hunderte von Joch Teichgrund durch eine unter demselben angelegte Mühle jeder anderweitigen Benutzung, als der als Fischbehälter entzogen, wo Hunderte von Joch Teiche zumeist als Wiesengrund mit einem höheren Reinertrag katastralisirt und als solche versteuert werden, dagegen eine kaum nenneuswerthe Rente abwerfen, wo namhafte Wiesen unterhalb der Teiche gelegen trotz der Nähe der Wasserbehälter jeder Bewässerung entzogen werden müssen, dieser Beispiele gibt es viele.

Die Ablösung würde unbedingt, dem Grundbesitzer ja Großgrundbesitzer zumejst als Besitzer jener Teiche, einen namhaften Nutzen bringen. — Betrachte ich die Sache von dem Standpunkte, so scheint es mir wahrlich, als ob das Gesetz dazu angethan wäre, unsere speciellen Interessen zu wahren; und als ob es in der That des starresten Rechtsbewußtseins benöthigt, um sich gegen diese, ich kann sie nicht anders nennen — lockenden Syrenenklänge, zu wahren und eingedenk zu bleiben der Rechtstitel und Verträge, auf welche sich das Recht jener Müller


9

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

dasirt, auf Verträge, die zu einer Zeit zumeist geschlossen sind, wo das, was uns jetzt eine Last ist, damals unseren Vorfahren namhaften Vortheil abwarf. — Es wurde früher der Grundsatz ausgestellt, es seien Rechte wohlfeil erworben worden, sie könnten auch wohlfeil abgelöst werden. Ich weiß nicht, inwiefern der Herr Vorredner auf diese Verhältnisse, diese Berechnung des Werthes des Rechtes anzuwenden vermögen dürfte.

Ich habe nicht gelernt das Recht, nach dem Preise zu messen, und kann auf diesem Felde meinem Gegner nicht begegnen (Bravo rechts und links), ich erlaube mir, meine Herren, nur den Gesetzentwurf noch von einem Standpunkt aus Ihrer Beurtheilung vorzulegen; es ist vom Standpunkte der Billigkeit, an welchen der letzte Herr Vorredner appellirte, in dem er behauptete, der vorliegende Gesetzentwurf trage der Billigkeit alle Rechnung. Der nächste Ausfluß des Begriffes der Billigkeit, ist meiner Ansicht nach der Grundsatz "gleiches Recht für Alle." Nun, meine Herren, wenden wir diesen Grundť satz auf den vorliegenden Gesetzentwurf an. Ich will nicht in die Specialdebatte eingehen, wenn ich allen-falls einen §. anführe, es ist nur als Beispiel; der §. 2, Unterabtheilung 1, setzt für gewisse Fälle das einseitige Verlangen des einen Theiles als ansreichend voraus um die imperative Ablösung nach den folgenden §§. des Gesetzes durchzuführen. Der Müller, gestützt auf diesen §., verlangt die Ablösung; diese wird auf Grund des Gesetzes durchgeführt, und führt konsequent zu den Bestimmungen des §. 15, welcher von den entgegengesetzten Rechten handelt, von jenen Rechten nämlich, daß der nun verpflichtete Teichbesitzer einem berechtigten Müller gegenüber die Ablösung seiner Last beanspruchen kann.

Und siehe da, meine Herren, §. 15 begegnet vollkommen den Anschauungen, die wir von der Sache tragen, die Anschauungen, denen Seine Excellenz Graf Clam-Martinitz in der vorgestrigen Sitzung Ausdruck gab. Da ist von keiner imperativen Ablösung mehr die Rede, da finden wir nur den Vergleich; das beiderseitige Einvernehmen, auf Grund dessen die Ablösung allein geschehen kann; denn der Nachsatz, welcher von dem Ausschließungsgrunde der Hinderung des Gewerbes spricht, ist derartig, daß er jede andere Ablösungsart ausschließt. Denn ich frage, wo ist der Müller, der ohne Wasser mahlen kann? Ob nun, meine Herren, dieser Grundsatz dem Begriff der Billigkeit, an welchen früher appellirt wurde, entspricht, ob gleiches Recht Allen durch dieses Gesetz zu Theil wird, überlasse ich Ihrer Beurtheilung. —

Ich glaube, meine Herren! wenden Sie die Grundsätze der anderen Paragraphe, wenden Sie die Grundsätze des §. 2 in der zweiten Unterabrheilung, jene des §. 15 auf die erste Abtheilung des §. 2 an, und wir begegnen uns auf dem schon einmal berufenen Felde, nämlich auf der Ansicht Sr. Exc. des Grafen Clam-Martinitz, welche allein die dem Rechte gehörige Achtung, und dem Eigenthum Sicherheit zu gewähren vermag.

Ich werde mir noch einige Worte erlauben in Bezug auf das, was von den Herren Vorrednern bemerkt wurde. Einer der Herren Vorredner appellirte an die Verhältnisse, die die jetzigen Gaben bedingen, die aus einem Schutzverhältnisse, aus allen möglichen mittelalterlichen Verhältnissen der Ober-Herrlichkeit herrühren. —

Ich wüßte nicht, daß derartige Verhältnisse überhaupt nicht schon abgelöst seien, und zwar sämmtliche unentgeltlich abgelöst wurden; diese Verhältnisse daher kommen bei der jetzigen Ablösung keinesfalls in Betracht und die drastische Darstellung, die zum Beweise des leichten, des wohlfeilen Rechtes gegeben wurde, wird meiner Ansicht nach in dem Falle nicht am Platze sein. Es wurde auch früher von einem Vorredner von jener Seite des Hauses (der Linken) bemerkt, die jetzige Ablösung sei eine ganz andere, als die der früheren Jahre. Die Grundlage, welche der jetzigen unterliegt, sei eine andere, als jene der früheren Jahre, es sei keine gewaltsame, wie damals, es werde überhaupt nur da Einverständniß zwischen den Berechtigten und Verpflichteten gefordert. Ich weiß nicht, welche Auslegung der Herr Vorredner dem eben von mir früher cirirten §. 2 Unterabtheilung 1. gibt, wo es ausdrücklich heißt, daß nur das einseitige Verlangen, sei es des Berechtigten oder Verpflichteten hinreichend ist, um gesetzlich in diesen Fällen wohl gleich bedeutend mit der gewaltsamen Ablösung nach den Bestimmungen des vorliegenden Gesetzentwurfes vorzugehen.

Dr. Grünvald: Prosím za slovo!

Oberstlandmarschall: Herr Landesgerichtsrath Hawelka hat sich schon früher gemeldet, ich werde den Herrn Doktor vormerken.

Havelka: Dle toho, co se potud o té věci mluvilo, vidí se mi potřebí, abych několik slov o tom předmětu pronesl, a abych aspoň naznačil stanoviště, s jakého já k tomuto návrhu hledím. Já se vždy rád přátelím s takovou stranou, kde se jeví úcta k právu.

Držím pánové právo za nejsvětější majetek mezi pozemskými statky a za základ pořádku společenského, a držím úctu k právu za nejspanilejší výkvět lidské vzdělanosti.

Já jsem této své povaze zůstal věren i v osudném roku, kde povodeň politická vysoko proudila, kde se zdály právní poměry a pojmy pomateny. Já jsem tehdá nedal se zviklati ve své úctě k právu i na veřejném místě, kde převládal proud tak prudký, aby se zrušily takřka všechny závazky pod jmenem svobody tak zvané. Tam jsem se nedal odstrašit, a pozdvihl jsem hlasu svého, že co je právní smlouva, dobrovolné usnešení stran, násilně zrušiti se nemůže. (Brávo.) Pánové, co strany mezi sebou usnesly, to je zavazuje, to žádná lidská moc nemá právo rušiti. To je autonomie stran, a když držíme na autonomii jinak v celých zemích, okresích

2


10

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

a obcích, ctěme také autonomii jednotníků. Hlasoval jsem jak všechni poslanci přátelé moji, Slované, aby nebylo svévolně zrušeno co bylo na smlouvě založeno; ale jak známo, dopadlo to později jinak. Jedna útěcha pro ty, kteří přísné právo ctí, zůstala i při tom, co se uzavřelo na bývalém říšském sněmu, totiž že dávky a povinnosti, které se měly odváděti farám, školám a kostelům uzavřením říšského sněmu zůstaly netknuty. Na to pánové ani ten nejbouřlivější proud na říšském sněmu nepomyslel, to nenapadlo ani říšské levici, aby to bylo zrušeno. Pozdější zrušení těchto povinovatků nezakládá se na zákoně ze 7. září 1848, tam jsou zrušeny za výkup smlouvy ovšem emphyteutické a jiné podobné, které byly mezi tak nazvanými vrchními vlastníky a tak nazvanými spodními vlastníky , vlastně majetníky požitků, uzavřeny; o těch dávkách ke kostelům, farám, k vydržování škol nebylo žádné řeči. Podivným a neočekávaným spůsobem v zákoně od 4. března 1849 byly také ty zrušeny. To bylo něco docela nového, to nebylo provedení zákona ze 7. září 1848, to byl docela nový zákon; to bylo docela nové zrušení povinností, o kterých na sněmě říšském ani řeči nebylo aspoň ničeho uzavřeno nebylo.

Ale stalo se, a co se stalo, pánové, nedá se odestáti, a spravedlnost ta přece vyžaduje a za nejvyšší zásadu musí si pokládati svou důslednost, aby při změněných poměrech jinak ku právu přihlížela, totiž, aby při stejných poměrech rozličným stranám stejné za právo dala, a tedy aby při změněných faktických poměrech to právo, které již druhému bylo zrušeno, také jinak posuzovala. Nechci přihlížeti k tomu a nevím, kterak ty všechny dávky, povinovatky a podobné povinnosti povstaly. Všecky, o kterých mluveno, zdají se vlastně ve dva druhy rozpadat. Jeden druh, jak jsem se zmínil, obsahuje dávky k ústavům veřejným a druhý na jiných soukromných smlouvách spočívá. —

Já nemám ten náhled, že všechny tyto povinovatky povstaly tak, jak se s jiného místa pravilo. Já myslím, že pán farář nemáchal mečem, když se mu tam počalo odvádět a po delší leta odvádělo něco buď na penězích neb na plodinách; já myslím, že pán učitel se špaňhelkou také nemáchal, když se jemu začalo odvádět. Nechci zpytovat, kterak to povstalo, může se ale také myslit, že zbožná mysl našich předků z lásky k svému faráři neb kostelu neb ke škole, usnesla se na tom, něco odvádět, každý maličkost, což v celku přece něco vydá; mnoho nemohli dát, nebo víme jak drahé byly tenkrát peníze, kde se nemohlo říct: dáme přirážku na daních, jako se to za našich časů děje. Můžeme si to tím více pomyslit, že zbožná mysl předků našich se k tomu uvolila, an zajisté nebyla méně zbožná mysl katolických předků našich než židovská neb akatolická, a vždyť víte pánové, že akatolíci i židé posud vydržují si své ústavy, chrámy a. t. d. ze svých prostředků; myslím tedy, že by to byl omylný výklad, kdyby se závazky ty měly vykládat vždy jen za výsledek jakéhosi násilnictví.

Avšak jak jsem již dříve řekl, co se stalo, nedá se odestát. Myslím tedy, že co se stalo s většinou takových povinovatků, aby se stalo také dle spravedlnosti i s těmi ostatními. Není to dobře, zdá se mi, v naší společnosti, když jeden ukazuje na 50 jiných "ti vyvázli, já samojediný uvázl". Mám tedy za to, že i moudrost toho vyžaduje, aby v tom ohledu stalo se jim tak za právo, jako se stalo většině. Většina ale pánové jest vyvazená, nebo když pro-, volání k tomu se stalo, bylo také vyvazení ve většině vlasti naší provedeno. Zajisté tedy bez ujmy na úctě k právu můžeme k tomu přikročiti, jak většina navrhuje. Co se týče způsobu jak se to státi má, které zásady při tom vládnouti mají, jest posud v rukou slavného sněmu. Vytklo se, že ti, kteří tenkráte nepodali opověď, ztratili právo k vyvazení; ale zdá se mi, že ten běh tehdejších provolávacích listů je tak nevyzpytatelně temný, že se nedá taková přísná důslednost z toho odvozovati. Jak povědomo na počátku, když vyšel zákon o tom dne 4. března 1849, který, ještě jednou to musím opakovati, obsahoval věci k zrušení uchystané a nařízené, o kterých zákon ze 7. září 1848 nic nevěděl; když zákon ten vyšel, tak se považovalo, že se to má vyvaditi z povinnosti úřadní a vyšlo provolání, aby všichni oprávněnci, a jen oprávněnci, opovědi podali. Tehdáž to oprávněnci měli samojedině v rukou.

Jak se ale stalo dále? Shluklo se petic v ministerské radě ve věci té mnoho a ministerská rada tehdáž uzavřela a dala veřejné prohlášení, že se musí ovšem uznati, že některé takové věci, které jsou v zákoně od 4. března 1849 k vyvazení určeny, nejsou zrušeny zákonem ze 7. září 1848. A na základě toho změnilo se to v ten smysl, že nejen oprávněný ale i obec, anebo kdeby nebylo obecního svazku, většina povinnovancův může opověd podati a byla ovšem ustanovena lhůta, do které se to podávati mělo. V tom čase se toho podalo dosti; kterak to ale bylo publikováno, zdali o tomto prohlášení všichni zvěděli, neb jak se to stalo, že někteří nepodali, to se nedá ovšem více vyšetřiti. Jenom to musím podotknouti, že první publikování, které světu bylo nejzajímavějším, poněvadž toužebně očekáváno, znělo v ten smysl: kdo do té určené doby opovědi nepodá, neztratí práva k výkupu, nýbrž jen, že na jeho — toho pro-meškalého — útraty bude se pak později vyvazovati.

Z toho se dá souditi, že mnoho jich bylo, kteří mysleli: až později se shlukneme a po-


11

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

dáme žádost za to, a útraty komise položíme, budeme přece vykoupeni.

Tak se stalo, že nepodali opověd ač snad také proto, že zapomněli, nebo že v tehdejších poměrech z jiných příčin toho opominuli; přece ale myslím, že zákon výslovně řekl: břemena pozemností mají býti vyvazena a zásada tato vyslovená, není odvolána. Ve většině se vyvazení stalo, tuším, že je to spravedlivé, aby také ještě ten zbytek aneb jak se někdo byl vyslovil, těch pár ostrůvků v moři se vyvadilo. K tomu se činí návrh, o kterém déle v generální debatě nechci slov šířiti, poněvadž je zajisté dosti spravedlivý, dosti slušný. —

Co se týče ale způsobu, totiž otázky: zdali k žádosti jedné strany nebo k žádosti obou stran se má vyvazování vykonati; tu snadno pochopí každý, jak jsem se z počátku pronesl, že tam, kde věc ta netlačí, je nejspravedlivější a nejpříhod-nější, aby co svobodným usnešením stran se zavázalo, také usnešením stran se rozvázalo.

Praví se, že co se týče odbírání piva, je to tak velice krutá, mrzutá povinnost, a kdo ví, jak škodná.

Ale, pánové, věčně sotva propinační právo zůstane bez uspořádání a v zákoně je to sice na neurčito odročeno, ale přece vyřčeno, že i tento závazek vyvazen býti má. Tedy se vlastně jedná jen o otázku, zdali teď již potřeba káže do toho se pustiti a vyvazení zaříditi. Když povážíme, jak povinnost tato povstala, tak by se dalo snadno ukázati, že ten velký nářek na tento závazek smluvní jest poněkud bezdůvodný a neoprávněný.

Já znám případy, že chuďas některý si vyprosil, vyžebral na vrchnosti za laciný peníz, kolikrát i za darmo, ............... hospodu, a nic jiného se od něj nevymínilo ve smlouvě než odbírání piva; táta Stejskal vyžebral si hospodu a syn či vnuk Vejskal by arci nyní chtěl, aby byl toho břemena sproštěn, to všecko rád věřím; ale jeli to odůvodněno, aby od dobrovolného usnešení stran se ušlo, a násilím autonomní vůle jejich se zrušila, jest jiná otázka, syn či vnuk Vejskal by měl povážiti, že kdyby táta jeho nebyl hospodu přijal s tímto závazkem, že by vůbec žádné hospody nebyl zdědil.

Myslím, že tolik spravedlnosti může se od našeho národa v nesmírné většině očekávati, že vždy se smíří s takovým zákonem, který šetří práva všech stran.

Návrh nynější, o kterém rokujeme, nenavrhuje než dobrovolné usnešení stran, činí výkup závislý od svolení oprávněnce i od svolení povinnovaného, a "proto myslím, že mohu se přimlouvati, aby slavný sněm návrh většiny přijal. (Výborně.)

Dr. Grünwald: Jelikož jsem sobě předsevzal, hlasovati pro tento zákon, tedy bych to těžce nesl, aby se mohlo říci, že já a mnoho jiných hlasovali jsme pro zákon, o kterém bylo prohlašováno, že jest bez právních důvodů.

Chci si dovoliti vytknouti právní důvody, na kterých bude spočívati hlasování mé pro tento zákon. Hledím nejprvé na přirozené právo. Právo prohlašuje se za uskutečněnou volnost a tato volnost přísluší tomu, kdo jest oprávněn, a naproti tomu stojí povinnováný.

Nyní nastane otázka, zdali pak může povinnost toho, který stojí naproti oprávněnému tak daleko jíti, aby se stal nevolným, a na to nám odpovídá zákon nejen přirozený, nýbrž i náš zákon občanský, že nemůže závaznost tak daleko jíti. Já se tážu, může-li se pak dlužníku zapověděti, aby nesměl nikdy svůj dluh vypověděti, aby se nesměl nikdy vynasnažiti svůj dluh za-praviti — dluhu se zbaviti; myslím, že kdyby se cosi podobného chtělo zapověděti, a nebyla k tomu svobodná vůle, tu že by na straně dlužníka byla nevolnost.

Co žádá tento zákon v odstavci litt. d.? Tento zákon žádá, aby se dávky nezměnitelné v penězích vykupovaly. Není to podobný poměr jako u dlužníka, který chce se zbaviti zúroko-vání svojí dlužné jistiny a chce jistinu složiti, a můžeme to považovati za věc nespravedlivou, která nespočívá na právním důvodu?

Hledím dále, není-li ten zákon někomu vykonávati naturální práce, někomu odváděti, naturální dávky, poněkud podobný robotě? Myslím, že netvrdím nic nepravdivého, pakli stojím na tom, že se takový závazek tomu podobá, nemá i tento závazek býti takový, aby se mohl splatiti? Stalo se to, uznáno to bylo zákonem, že má býti vyvázen.

Slyšeli jsme onehdy, že se pravilo, že vyvazení z robot a z podobných závazků se zakládá na politických zákonech, na změnách politických základů, na jakých stálo rolnictvo k vrchnostem. Avšak uznalo-li se za spravedlivé tyto poměry tenkráte změniti, proč to má teď býti nespravedlivé?

Odpovědělo se, že byla promeškána lhůta hlásiti se o vyvazení, avšak nemáme zákonodárství, v kterém stává dobrodiní, aby se škoda, která povstala z toho, že lhůta prošla, napravila?

Není zásada vůbec rozšířena a zastávána, aby nikdo netratil právo, pro formální poklesek ob praeter lapsum terminum? Když toto dobrodiní se uznává za oprávněné, nemá se dostati spravedlnosti, nemá se dostati dobrodiní tohoto i těm, kteří opomenuli povinnost svou v čas k vyvazení ohlásiti?

Již pravil pan poslanec Havelka, že tím více se musí tohoto dobrodiní popřáti těm, kteří opomenuli ohlásiti svůj závazek, poněvadž první zákon vyvazovací se vyslovil, že, kdo neohlásil

2*


12

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

v čas svůj závazek, aby jej vykoupil, může později o to se hlásití.

Tuto lhůtu musíme povinnovaným popřáti, poněvadž i když jim teď jak se to navrhuje, ji dáme, nedáme jim restituci in integrun, neboť neobdrží to právo, které měli dříve; nesleví se jim třetina jako prvnějším, neboť nyní musí dáti úplnou náhradu.

Již jsem dokázal ze zákona, že s dobrým svědomím a s úplným právem můžeme hlasovati pro návrh od komise podaný.

Myslím ale dále, že nelze nás považovati za soudce, kteří mají se radit o právu, pokud jednotlivci přísluší, já myslím, že jsme zákonodárcové a že jakožto zákonodárcové máme povšimnout sobě zásady, kterou jeden filosof pronesl, když chtěl ospravedlnit svatost práva; pravil totiž, že právo jest k tomu, by odstranilo rozepře a že jest zapotřebí, změniti práva taková, která by k rozepřím ponoukala.

Nemáme i my příčiny, odstraniti poměry takové, které by zde k rozepřím vedli? V našem státu jest dále uznáno, že nemá stávat rozdělení vlastnictví ve vrchní a požitkové vlastnictví na vždy.

Tuto zásadu musíme tedy, bychom zákonodárství přivedli v souměrnost, provesti v každém případu a co praví litera "B," že dávky, které jsou z emphiteutického svazku, mají se vykoupiti. K tomuto výkupu radí se tedy na základě nynějšího zákonodárství. Kdybychom to nevykonali, stáli bychom v odporu se zákonem právně prohlášeným, že nemá býti vlastnictví více rozděleno na vždy.

Pročež neděje se to bez právního důvodu, nýbrž máme v zákoně se zakládající druhou příčinu, proč myslím, že spravedlivě jednám, a o právní důvody se opírám, jest-liže pro průchod navrženého zákonu hlasuji. Mám ale ještě další příčinu hlasovat pro ten zákon, vezmeme-li ohled na odstavec pod literou. E. V tomto odstavci mluví se o vykoupení hospod a t. d. z emfiteutního závazku, odbírati od toho, jemuž v témž okresu přisluší právo propinační, nápoje k vyčepování. Avšak máme již zákon, kterýž trvá po několik let o svobodě průmyslové aneb živnostenské; jak vedlé takového zákona, který mluví o svobodě průmyslové, může býti závazků ze zákonů jiných, které stojí tomuto zákonu novějšímu zrovna na odpor?

Myslím, že zase máme spravedlivou příčinu, příčinu, abychom zvláště jako zákonodárcové hlasovali pro tento nám od komise navržený zákon, i abychom jej přijali, poněvadž vyrovnává odpory, které stojí jak zříceniny starých dob v oboru zákonodárství nynějších dob; když ale tak se pro tento zákon prohlašuji, tož musím zřejmě vytknouti, že mne nikoliv k tomu nevedlo to, že snad političtí úřadové, anebo političtí zákonové nás jedině v takové poměry uvedli; já zrovna těším se z toho — že ta otázka stranu právního důvodu oprávněnce, pokud bude pochybná, není přítomnou předlohou přikázána politickým úřadům, poněvadž v těch věcech, musím se vyznati, nerad to nesu a sobě nepřeji, aby političtí úřadové rozhodovali o vlastnictví aneb o nevlastnictví, o právních důvodech aneb nedůvodech jeho.

V předloženém zákoně se vyřízení takových právních otázek nepřikazuje komisím jako v zákoně z roku 1853, o kterém se musí říci, že byl hodnější, aby se myšlénka o právě v lidu obvyklala. Já pravím, že nehlasuji pro zákon nám navržený snad proto, že politický tlak na poměrech mezi oprávněncem a povinnovaným něco zjinačil; toho neučinil politický běh věcí, to učinilo to, že se nešetřilo zásady, kterou zákonodárství má míti, totiž aby se přihlíželo k tomu, aby poměry, které pobuřují k zrušení práva, z nich vyplývajícího, se změnily. Kdyby bylo zákonodárství přihlíželo k tomu již, aby břemena, která v prvních letech nesli poddaní proti svým vrchnostem, zponenáhla se přeměnila, nebylo by to přišlo k takové bouři, aby se bylo musilo s politického stanoviska na ta práva a závazky sáhnouti. Doufám, že jsem ukázal, že nejen podle práva přirozeného, nýbrž i podle občanského zákona i podle pozdějších zákonů, jmenovitě jak jsem řekl podle zákonů, které zapovídají, aby rozdělené vlastnictví navždy trvalo; a vzhledem na následek průmyslové čili živnostenské svobody, která se s těmito závazky, ježto se vykoupiti mají, nesrovnává, můžeme všichni pro zákon nám navržený s dobrým. svědomím hlasovati. (Brávo, v středu.)

Sladkovský: Chci několik slov pronesti k ospravedlnění, poněvadž mi nebylo, jak se zdá, dobře rozuměno. Kdybych byl šeptal, bylbych se nedivil, že mi ze dvou stran nebylo dobře rozuměno. Já ale myslím, že jsem mluvil dosti hlasitě, a že mně mohli všichni rozuměti. Následkem toho musil každý vědět, že jsem se tím, když jsem pravil, že práva, která — mírně řečeno — velmi lacino vydobyta byla, nikdy příliš lacino nemohou býti zase vybavena, obracel jsem se proti větě, která původně nebyla pronešena proti právům, o kterých se zde jedná, alebrž která byla všeobecně pronešena o vyvazení pozemků vůbec, jež dříve se dálo následkem roku 1848, já ale předvídaje, že by se to mohlo tak vykládat, a že by někdo mohl slova má tak obrátit, jak se také stalo, jsem výslovně, když jsem první větu skončil, doložil "ohražuji se však proti tomu, aby slova má nebyla obracena na práva, o kterých se nyní jedná," já bych nebyl ta slova nikdy pronesl, kdyby nebyla bývala pronešena slova, proti kterým jsem považoval za nutné se prohlásiti.

To pánové nebylo zapotřebí, aby se slova má v ten smysl vykládala; když jsem předně


13

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

obracel se proti slovům, která se týkala událostí r. 48tého a za druhé výslovně ještě k tomu poukázal, že se ohražuji proti křivému výkladu.

Nebylo třeba poučování, že veškerá tato práva nepovstala mácháním meče, nad hlavou povinnovaného; to z mých slov uevysvítalo. Já mám za to, že mohu vznášet tuto žádost, aby se slovům mým nepodkládal ten smysl; následkem toho odpadne potřeba poučování.

Že práva tato takovým spůsobem nepovstala, to vím velmi dobře, a také, jak to pan řečník přede mnou pověděl, že práva tato skládají se z dvou druhů, z takových totiž, která týkala se veřejných ústavů, a z druhých, která se týkala emphyteutických poměrů, zrovna tak jsem věc tu rozeznával a při tom jsem ukázal a upozornil, že mnohá z těchto práv alespoň nemají jasného právního původů.

Neodpíral jsem nikdy, že snad větší část má právní základ, poukázal jsem ale k tomu, že během času závazky s jedné a s druhé strany nezůstaly stejné. Pan řečník sice poukázal k tomu, že zapotřebí, aby se vyrovnávaly, zakládá si při tom však náramně mnoho na právní své vědomí, že on vždycky zvyklý jest hlasovat dle práva. Mohu říci, že i já totéž vědomí mám, a věru také to svědectví, tak jako on, sobě dáti se odvažuji.

Avšak to musím říci, že právní vědomí mé mne vede v této věci k jinému náhledu, nežli jaký onen pan řečník přede mnou pronesl. Pravil, že vybavení těch poměrů, které se stalo již r. 48. se sice stalo z části také proti právu, že však nyní, poněvadž větší část těchto poměrů jest vybavena, se stávají zbývající poměry jaksi neblahými, jichž také žádoucno vybaviti.

Pánové, toho nikterak nenahlížím; bylo-li to bezpráví, co se stalo r. 48, pak nemám právo v tomto bezpráví pokračovat. Já ale toho nenahlížím, a to co se r. 48. stalo, považuji za posvátné právo, a proto i pokračování v takovém jednání i dnes ještě za právní považuji, poněvadž jinak bych přišel v odpor s tím, co jsem dříve řekl, a poněvadž bych pak pokládal za to, že pokračuji o jednání bezprávném. K tomu svoliti nemohu, a k tomu se nikdy nepropůjčím. Já ještě dokládám, že skutečně úplná náhrada se nabízí, což není žádná illuse, jak dříve jeden řečník přede mnou pravil a ničím neodůvodnil.

Chtěl bych rád věděti, jak by to měla být illuse, když se praví: vyšetří se úplně cena těch věcí, které by se vybavit měly; a cena ta se má dáti, a kapitál ten se má složiti. . . Či je to snad illuse, když se v §. 1. praví, o kterém se též stala zmínka, že totiž, když chce někdo složiti cenu úplnou, hned se sleví 10 ze sta? To myslím, že každý bankéř s radostí udělá, a bude míti z toho ještě zisk, a to nemůžeme považovati za skrácení toho, jemuž se má náhrada státi. A proto nevidím, že by v kterékoliv části toho zákona jevilo se nějaké bezpráví. —

Já věru pánové mám za to, že bychom zde se slovem právo a bezpráví prozřetedlné jednali a slova toho velmi prozřetedlně užívati měli, a neměli tak mezi sebe házeti tyto pojmy.

Dříve jsem řekl, že již mnoho politickými nařízeními a událostmi je zrušeno, že původní právní, ráz není více k poznání, a co vědomí našeho lidu více za právo neuznává, budeme-li to vynášeti za právo, pak se může stát, že právní vědomí se zviklá.

Proto bych byl tedy, abychom v tom ohledu vždy výraz přísného práva jen tam užívali, kde je to přísné právo, kde je to nade vší pochybnost přísně a jisté právo, ne ale při takových příkladech, o kterých se právě nyní jedná, (brávo!)

Oberstlandmarschall: Herr Dr. Klaudy.

Dr. Klaudy : Jest-li že jsem se hlásil o slovo v této otázce, zdá se mi, že nyní zapotřebí je, aby chladná krev převládala v otázce, v které se jedná o právu, a to sice ne o právu osobním, nýbrž o právu věcném, a v tom zdá se mi, že zakládá se veliký rozdíl mezi vyvazením oněch věcí, které se zakládají na osobním poměru poddanství, a mezi věcným, které se zakládá na smlouvách třeba uzavřených, mezi bývalými poddanými a mezi vrchnostmi.

Jest-li že jsem pohledl k tomuto návrhu, jak nám byl podán, zdálo se mi v prvním okamžiku, že návrh ten, jak nám jest podán, částečně zbytečným částečně neúplným a částečně i nebezpečným jest.

Musím dříve přiznati se k tomu, že v návrhu, jak nám byl podán, komisí zdá se nutno, děliti rozličné poměry v tomto návrhu podotknuté, předně, co se týká poměru dávek ke kostelům, ke školám, farám, tu pánové! přiznávám se, a již jeden řečník přede mnou k tomu poukázal, že tu stává zvláštních poměrů; zákonodárstvím samým vyvolaných, tím že najednou v roce 1853 ministeriálním jedním nařízením ustanoveno jest bylo, že vykoupení těch závazků i hned na dál zastaviti se má a že toto nařízení se příčilo původnímu zákonu, který nařídil, že vykoupení se má státi tenkrát, kdyby lhůta provokační byla se promlčela, jenom pod tou podminkou, že ten, kdo byl v meškání, musí nésti útraty; tu tedy v skutku stává zvláštní poměr, a poměr taký, který nesrovnává se s původním zákonem, neb zákon z roku 1849, 4. března vydaný výslovně určil, že všechny také dávky mají býti předmětem vykoupení; následovně bylo také všechno to, co ohledně těch dávek platilo, vše co v tom zákonu již a v pozdějším nařízení ze 26. vztahem 27. června určeno jest platno; co se týká nezměnitelných dávek, tu zdá se mi, že též je zvláštní


14

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

poměr, a že to skutečně jistá peněžitá činže, která se může každou chvíli a jak vidíme v praxi, při dražebném prodeji jisté usedlosti, musí se proměnit v jistiny; jistina se může vypočítat, tu se nestává tím výkupem žádné změny, neb kdybych dnes koupil usedlost v dražbě, na které je upsáno, že je tam železná kráva třeba ročních 25 krejcarů, každý ví, co 25 kr. kapitálu obnáší, a tu tedy v poměru právním mezi povinnovaným a oprávněným nestává žádné změny. Jinak zdá se mi, že se to má s povinnostmi, které se zakládají na emphyteutické smlouvě. Měl jsem za to, že návrh zákona, jak nám je podán, je zbytečný, a tu pánové dovolte mi, abych sobě i Vám připomenul onen zákon, který v tom ohledu byl vydán.

Předně pravil zákon, od 7. září 1848 v článku 8, že v rozličných zemích mají se scházeti komise z poslanců těch zemí, a že mají vypracovati zákon, ve kterém též obsaženo býti má, jak se mají vykoupit také závazky ze smluv emphyteutických, a jaké náhrady se mají dát.

Zákon z roku 1849tého od 4. března tuto zásadu obsahoval i dále vyslovil, že povinnosti takové, totiž to, co bylo plněno ze zápisných i jiných smluv o rozdělení vlastnictví, jež dle článku 8 zákona daného dne 7. září 1848 zrušeno býti má; jedině s tím rozdílem, že naturelní dávky hned v peníze se obrací.

Tímto zákonem vyslovena zásada, bez pochybností, že i takové povinnosti, které se ze smluv emphyteutních, aneb takových, které jsou uzavřeny oddělením vlastnictví, mají se vykoupit.

Jeho císařská milost král a pán náš ráčil ale také v čl. 37 tohoto zákona vyslovit, že provedení a uvedení v skutek tohoto patentu ministrům svým ráčil uložiti a následkem tohoto byvše zmocněni k tomu císařem pánem vydali ministři dne 27. června 1849 zákon, kterým vysloveno jest, že veškeré povinnosti jsou 3ho způsobu a to sice takových, které jsou zrušeny již zákonem z roku 49, za 2hé takové, které se mají zrušiti proti slušné náhradě, a za 3tí takové, které jsou výkupné; za výkupné jsou jmenovány v čl. 49 zákona tohoto veškeré povinnosti ze smluv emphyteutních neb smluv takových, které pocházejí ze dřívějších uzavření o dělení pozemků.

Následovně zdá se mi o zásadě, že takové dávky a požadavky jsou výkupné, dle zákona stávajícího není více žádná pochybnost, a že nevyslovujem nic nového, když vyslovíme, že tyto povinnosti mají se vykoupit.

Avšak zákon od 27. června 1849 dělá jistou výminku, za kterou takovéto povinnosti z emphyteutických smluv a jiných smluv o dělení pozemků pocházejících, mají býti vykoupeny a každá otázka o náhradě má býti rozluštěna.

Tento zákon praví zvláště v čl. 61 a 67 jak naň i sama komise se odvolává, že veškeré činže, které byly dotud vlastnictví vrchnímu jako z pivovárů, z hospod a jiných takových věcí pod všelikým titulem právním se platily, které tedy jsou v poměru emphyteutickém, a takto na nějaké usedlosti lpí, že mají býti vykoupeny, a že otázka o náhradě má se rozluštiti spolu tenkráte, když se urovná poměr propinační, jakož se i další otázka o náhradě za dávky mlýnské rozluštiti má tenkráte, když bude otázka vodní rozluštěna.

Tu se mi zdá, že dnes věc ta jest v tom stavu, že můžeme říci a musíme říci, že otázka o tom, jest-li povinnosti ty jsou výkupné, jest rozluštěna zákonem, ale že přidána jest výminka času, pod kterou se to státi má a ta jest upravení poměrů propinačních a práva vodního.

Když dle zákona jest pro jednu věc výminka určena, musí se výminka ta vyplnit, aby to, co od této výminky závisí, vstoupilo v moci práva.

Myslím, že ustanovení zákona z r. 1849 nemá žádné jiné poměry na zřeteli, a že není než toliko odročovací pod výminkou, a že jak mile výminka nastoupí, musí odročení otázky o náhradě samo sebou přestati, rozluštění její nastoupiti.

Tedy se jedná dle mého zdání dnes jenom o to, zda-li slavný sněm uzavře, že výminka ta vzešla, nebo že vzejíti má.

Mně se zdá a doslechl jsem, že i slavný zemský výbor o tom se radí a pracuje, aby tato výminka, pod kterou je rozluštění otázky o náhradě těchto povinností zákonem určeno, již vyplněna byla a tudíž zdálo by se mně, že je dosti snadno, aby rozluštění všech těchto otázek stalo se zároveň a najednou.

Otázka by ovšem byla, jest-li pak v skutku tato práva souvisí s jedné strany s upravením práv vodních, s druhé strany s upravením práva propinačního?

A tu, pánové mám za to, že v skutku tak jest.

Nechci odvolati se k tomu, že mně co právníku zdá se, že i když jsem ve sboru zákonodárném, nemohu odstraniti jedním rázem stávající zákony, a že by šlo jedině o to, upraviti neb změniti je, a že k tomu jest také zapotřebí nejen našeho usnešení, ale i usnešení jiné, totiž vladaře, který vydal zákon z roku 1849, a že tedy nám sluší zpytovati, zda-li není snad již zákonem Jeho Veličenstvem vydaným vyřčeno, že v skutku poměry, které se mají urovnati tímto návrhem od komise podaným, s poměry jinými tak úzce spojeny jsou, že se Jeho Veličenstvu zdálo, že jedny bez druhých urovnati se nedají.


15

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

Jestliže poblednu k zákonu 1849, tak se mně v skutku zdá, že, pánové, o tom nám nemůže býti pochybnosti; máme-li ale usnesti se o zákon, o kterém napřed víme, že nemůže se mu dostati v spůsobu tom, jak jej učiníme, od Jeho Veličenstva nejvyšší potvrzení, poněvadž by se tím jaksi zapřelo něco, co dříve za pravítko bylo prohlášeno. Proto pánové, myslím, že tento návrh nám podaný byl zbytečný a že bychom si měli alespoň vyžádati buď na zvláštní komisi nebo na zemském výboru, aby nám předložil návrh zákona, kterým se upravují ony poměry, od kterýchž je vyrovnání věci této prohlášeno za odvislé.

Pravil jsem, že tento návrh zákona jak nám podán jest, jest neúplný, a tu pánové, mně se zdá, že hlavně sluší všímati si něčeho, co právě dnes již zde podotknuto bylo, totiž nového řádu živnostenského.

Mně se, pánové, zdá, že chceme-li posloužiti zákonem, posloužiti musíme všem a chceme-li posloužiti všem, že musíme zkoumati všechny poměry, které se tu sbíhají.

V odstavci B návrhu také mluví se vůbec o poměrech při vrchním vlastnictví, avšak, pánové, již dnes někdo na to poukázal, že.ohlášení bylo v rukou oprávněného, a tak, pánové, se mně zdá, že při tom nesmíme napořád hleděti jakoby byli jen majitelové velkých statkův v tom případu; i města a osoby, které mají vklady své v obecních pozemních knihách, ku příkladu: dědičníci neb bývalí svobodníci jsou v tomtéž případě. A, pánové, kdyby kdo zpytovati chtěl, najde příkladů dosti, že i v těchto poměrech má se vyrovnání učiniti, poněvadž zákon je prohlásil za výkupné ale výkup posud se nestal, poněvadž buď ze zlomyslnosti neb z nerozumu výkup sami neohlásili.

Co se zvlášť týká šenkýřů a propinačních práv, tu myslím, že musíme se přiznati k tomu, že v ohledu tom živnostenský řád veliký krok ku předu učinil, a že nebude více možná, aby při urovnání poměrů takových nehledělo se k tomuto živnostenskému řádu. Všichni šenkýři, kteří byli podnes zavázáni, jakožto šenkýři emfytevtičtí k odbíraní piva, jsou spolu šenkýři radicírovaní; i oni jsou věčně oprávněni k jistým obchodům, k jisté věci a, pánové, lehce by se tu mohlo státi, žebychom bez urovnání tohoto poměru mohli zásadu vykoupení vysloviti a že by pak nastala ještě otázka, zdali ono věčné právo k hospodě a k obchodu také zároveň vyhaslo, poněvadž vyhasl tento poměr.

A proto, pánové, jsem pravil, že tento zákon se mi zdá býti neúplným, ale spolu i nebezpečným pro jednotlivce, a tu mi právě na mysli tanuli ti šenkýři, o kterých jsem se zmínil. Pro tyto lidi by bylo dílo dnešní jak se mi zdá, jistě nebezpečné, poněvadž v něm není vysloveno co s takovým šenkýřem a s jeho právem státi se má. Pakliby se přikročilo zároveň ale k urovnání poměrů propinačních, pak nebude možno, aby se na tento poměr věčného práva nevzal ohled, a musí se i toto právo vyrovnat.

Tento zákon, jak podán byl, zdá se mi ještě i s jiného stanoviska býti nebezpečným a to proto, poněvadž jak návrh jest podán, alespoň já nejsem jist, jest-li veškeré předešlé zákony o vyvážení gruntů, jak byly vydány zůstanou v úplné moci neb ne. Mohl by tedy ovšem tento návrh i dřívějšímu spůsobu výkupu se příčit jak se mi zdá a na újmu povinnova-ných a pro tuto příčinu zdá se mi, že zasluhují povšimnutí i tyto poměry.

Dovoluji si tedy činiti návrh: Slavný sněme račiž uzavříti, by byl komisi podaný návrh zákona pokud se týká poměru v odstavci B a E §. 1. naznačených dodán výboru zemskému, aby zároveň s návrhem zákona o upravení práv propinačních a vodních předložil nový návrh o vyvazení i těchto povinností v odstavci B a E čl. 1 návrhu jmenovaných.

Oberstlandmarschall: Herr Abg. Sadil hat das Wort (läutet):

Sadil: Ich schließe mich in dieser Angelegenheit hauptfächlich den ausgezeichneten Ausführungen des Herrn Abg. Sladkovský an. Auch ist in Beziehung auf das Recht zur Ablösung der hier in Frage stehenden Verbindlichkeit gar kein Zweifel. Das Gesetz vom 7. Septbr. 1848 und jenes vom 4. März 1849 hat eine solche Ablösung ausdrücklich ausgesprochen. Das allgemeine Wohl hat diese Gesetze hervorgerufen und das allgemeine Wohl ist bekanntlich das höchste Gesetz, dem auch ich in allen seinen Konsequenzen stets Folge leiste. Es liegt gewiß im Interesse beider Theile und insbesondere auch der Verpflichteten der gegenwärtig beantragten Ablösung keine Schwierigkeiten in den Weg zu legen. Es ist nothwendig zu allen Zeiten jede Bitterkeit zwischen verschiedenen Klassen der Staatsbürger zu entfernen, jeden Gährstoff, der besonders auch solchen Abgaben und Leistungen entspricht, unschädlich zu machen. Ich habe nur noch weniges beizufügen aus meiner eigenen Erfahrung, was die frühere Grundentlastung betrifft. Denn auch ich hatte die Ehre. in ein Paar Bezirken als leitender Kommissär diese Entlastung durchzuführen. Da habe ich gefunden, daß die meisten der Geistlichen und der Lehrer, und ich kann sagen auch die Meisten der Herren Großgrundbesitzer mit der damaligen Ablösung, so sehr sie im Anfange als rücksichtslos verschrieen werde, sich zufrieden gestellt haben und sich schon später, nachdem die Regierung eine Richtung eingeschlagen hat, die mit der früheren nicht ganz im Einklänge war, den-noch mir gegenüber bei jeder Gelegenheit äußerten, sie seien froh, daß diese Sache endlich zu Ende gekommen ist, und sie erkennen an, daß es im Ganzen genommen nicht so arg war, im Gegentheil Manches noch zu ihrem Vortheil ausgeschlagen habe. Es wäre mißlich, nachdem die ungeheuere Mehrzahl der


16

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

Verpflichteten entlastet ist, nun auch eine Verhältniß-mähig, noch äußerst geringe Anzahl Solcher unentlastet zu lassen, die etwa nur durch die versäumte Frist der Anmeldung an der damaligen Wohlthat nicht Theil nehmen konnten; diese Versäumniß war ohne hin rein zufällig.

In dem mir zugewiesen gewesenen Bezirke ist nur — scheint mir — eine einzige Gemeinde übrig geblieben. Wenn mau den Leuten beiderseits die Vortheile vorgestellt hat, die sie von der Entlastung hatten, haben sie sie beinahe immer gern aufgegriffen, und haben sich billigen Anforderungen, und in zweifelhasten Fällen einem billigen Vergleich gern gefügt. Besonders bei den Geistlichen ist es wirklich, wie einer der Geistlichen Herrn Abgeordneten auch schon hier sich ausgesprochen hat, sehr zu wünschen, daß dieses letzte Ueberbleibsel entfernt werde. Es ist bekannt, daß das Volk die Personen mit der Sache häufig verwechselt; ein Geistlicher, der zu viel zu thun hat mit der Eintreibung solcher Abgaben und darin zu hart verfährt, der wird verhasst, und dieser Haß wird gewissermaßen bei gemeinen Menschen auch auf die Religion, also auf das, was der Geistliche vorzugsweise zu vertreten hat, übertragen.

Die Würde des Geistlichen, des Schullehrers erfordert, daß sie niemals in Kollision kommen, was das Zahlen anbelangt; dann werden sie desto besser, mit desto mehr Erfolg ihrem Amt obliegen können. Die Sicherheit des Eigenthums wird dadurch durchaus nicht gefährdet. Der Kredit der Grundbesitzer ist dabei nicht im mindesten berührt, und wird es jetzt noch weniger, denn es ist angetragen die volle Entschädigung zu geben. Statt der Leistung der Arbeit und besonders gegenwärtig, wo man solche, nur im Rechtswege geltend machen kann, was Kosten und Zeitversäumniß veranlaßt, bekommt er das Kapital und dieses ersetzt vollkommen den früheren Bezug. (Oberstlandmarschall läutet.)

Was die Zwangwirthshäuser anbelangt, ist es bekannt, daß seit dem oft neben den solchen auch Wirthshäuser entstanden sind, welche aus öffentlichen Rücksichten ohne Zwang von irgend Jemand Bier oder sonstige Getränke abzunehmen, errichtet wurden, daß die Zwangwirthshäuser also in der ungünstigsten Lage sind und es noch immer ärger wird bei fortschreitender Industrie. Es wird also ein Vortheil sein für den gewesenen Obereigenthümer, wenn ihm gegenwärtig noch der Zwangwirth einen namhaften Betrag für die Ablösung gibt, eine Ablösung, die vielleicht in kurzem ganz entfallen wird.

Bei dem Müller hörte ich auch von einem der Herren Vorredner dahin Worte fallen, daß man dem Müller Wasser entziehen wird, wenn es zu einer Ablösung kommen wird. Das glaube ich wäre sehr ungerecht; für was zahlt der Müller Zins? nur für den Wasserbezug, der Wasserbezug bleibt dann, der Zins bleibt auch; er bleibt in der Form eines Kapitals, welches der Müller erlegt. Ich will mir vorbehalten, bei der Spezialdebatte, wo nöthig, noch etwas zu sagen; für die Generaldebatte glaube ich genug gesagt zu haben.

Pan Havelka : Prosím slavný sněm jenom o kratičké slovíčko, abych směl pronesti osobní poznámku. Pan řečník ze středu kladl mi do úst slova, jako bych byl řekl, že pokládám za nespravedlivé vše, co se stalo v roce 1848. a doložil, když bych se prohlašoval pro návrh většiny, že pokračuji v bezpráví. — Prohlašuji to za veliký omyl a musil bych, kdybych prohlašoval všecko za nespravedlivé, co se r. 1848 stalo, jmenovitě na říšském sněmu litovat svých skutků. V tom způsobu však ještě se mi takového nikdy nic nepřihodilo, že bych litoval, že jsem se prohřešil někdy proti právu a předce jsem se účastnil r. 1848, pomohl jsem, vyznávám se, rušiti poměr takový, který se vyvinul dlouhým věkem z jednostranného oprávnění. Já ale pravil, že jsem vyžadoval spravedlivý a úplný výkup takových závazkův, které byly smluveny. Když jsem pak dále řekl, že se nestalo tak, nemyslil jsem tím rok 1848, nýbrž 1849, kde skutečně stalo se jinak. Ustanovilo se totiž, že má vyvazeno býti všelicos, o čemž říšský sněm ani zdání neměl. Tak bylo ustanoveno v zákonu od 4. března roku 1849. Však jsem ani toho neřekl, že zákon ten považuji za nespravedlivý. Jest to císařský patent a já o něm jen tolik řekl, že neočekávaným a podivným způsobem do patentu toho přišly články, které obsaženy nebyly v uzavření říšského sněmu, že by ale to nějaká nespravedlivost byla, to jsem v tom patentu neviděl, a tedy nemůže se mi vytýkat, že pokračuji v nějakém bezpráví, kdybych byl pro návrh většiny. —

Oberstlandmarschall: Herr Graf Clam-Martinitz!

Graf Clam-Martinitz : Záležitost tato jest již tak probrána, že chci jenom mluviti několik slov k tomu cíli, abych objasnil a zastával stanovisko své. Již v minulém sezení jsem kladl důraz na to, a i dnes stojím na tom, že hlavní otázka, rozhodnjící otázka jest, zdali dávky o kterých se jedná, jsou právem čili nic. To je rozhodující otázka, a proto se nechci pouštět do oboru otázek utilitárních, ačkoliv i na tomto poli bych mohl odpověditi, a vyvrátiti některé z uvedených důvodů, ale stojím na této otázce, zdali jsou tyto dávky právem, čili nic, a jsou-li právem, tak také zákonodárství nemá právo je zrušiti. Jeden předřečník, který dnes první mluvil, chtěl dokázati, že nejsou právem, ale také nechtěl tvrditi, že jsou nepravé; snažil se dokázati, že nejsou přísným právem.

Mluvil o kterémsi nepřísném právu; ale já takového práva neznám; já toliko znám právo a nepráví. On také nepodal definici toho, co by mělo býti, takovým nepřísným právem. (Výborně.) Já jsem proto pátral, jaké důvody k tomu má. Nechci na to více dolehat, že se i


17

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

zmínil o tom máchání a t. d. On sám již řekl a uvedl, že to nesouvisí s tím právem, proto ale také myslím, že nesouviselo s dnešní otázkou, a proto nevím, proč se o tom zmínil.

Řekl tedy, že nemůže se dokázati snad, že všechny tyto dávky spočívají na jistém právním důvodu a tázal se, kdoby se chtěl podrobiti této úloze, aby vyzpytoval právní původ všech těchto dávek? Ale pánové, to naší úlohou není, prozkoumat a vyzpytovat právní poměry a právní základy všech práv soukromých celé země; a nemůže býti úlohou sněmu proto, že by snad při nějakém právu mohla být otázka aneb pochybnost zákon vydávati, aby tato práva vůbec byla zrušena. Já nemohu to tedy pochopiti.

Druhý důvod, který byl uveden jest, že prý tím, že politické zákonodárství již změnilo stav věcí, tím také pozbylo toto právo vlastnost přísného práva. Pánové! to, že politické zákonodárství sáhalo do těchto poměrů, to se stalo bez vůle, a snad i proti vůli vlastníka.

A nyní by se mělo tím nejenom původní právo ztenčiti, nýbrž by mělo i svatost vlastnictví ztratiti? mělo by ztratiti tu vlastnost jako přísné právo? Tomu zase nemohu rozuměti.

Třetí důvod, který uvedl je, že několik, a sice většina povinnovaných již povinnováni nejsou , že tedy je to jaksi nepravé pro ostatní, že ještě povinnováni jsou. Pánové, již onehdy myslil jsem dokázati, že právě nejenom proto, že byla lhůta prominuta, ale také často proto, že rozsudkem vyvazovací komise bylo uznáno, že nejsou stejné poměry, že jsou rozdílné poměry, vybavení provedeno nebylo, jako příkladně stran dávek sub. c) zákona uvedených a jiných. Právě v tom, že někteří a sice většina byla vyvazena, a některé aneb zbytky, abych tak řekl, ne, v tom nepozůstává nepráví neb nespravedlnost, nýbrž z toho vysvítá různost a rozmanitost soukromných práv. My nemůžeme všechna práva na stejné měřítko uvesti. Tomu se příčí rozmanitost soukromných práv. Jestli konečně pan řečník pravil, že kde se dá náhrada, tam není zrušení práv, pánové, k tomu se stanoviska právního nemohu svolit. Vlastník přece má právo, stát na tom, že i proti náhradě nemusí odstoupiti od vlastnictví svého, a zákonodárská moc nemá jiné moci nad právem vlastnictví, nežli expropriace; že ale expropriace zde místa nemá, to tvrdil jsem a tvrdím posud. Že dále 10 procent srážky není srážka, to sice tentýž pan řečník řekl, avšak nedokázal; to leží na bíledni, že 10% je srážka.

Já tedy opětně jen tolik tvrdím a zastávám, že se stanoviska práva vlastnictví se mi zdá, že se jedná zde o zrušení toho práva aspoň v tom pádu, kdyby byla přijata zásada donucení k tomu jednoho neb druhého.

Já tedy připojím se k náhledu tomu a opětně vyslovuji se pro tento náhled, aby se změnil zákon v tom způsobu, aby byly vynechány ony dávky, které souvisí s jinými právy, jako na př. s propinačním a vodním právem a z ostatních práv aby bylo vyvození jenom na základě obapolného dobrovolného srozumění provedeno.

Tedy jelikož návrh p. dra. Klaudyho, jestli jsem mu dobře porozuměl, čelí k odročení toho zákona, právě v tom smyslu, též bych se přidal k tomu odročujícímu návrhu. Kdyby přijat nebyl, pak bych při prvním a druhém článku musel amendement učinit.

Toto jsem chtěl dodat krátce, abych zastal stanovisko své.

Oberstlandmarschall: Verlangt Jemand noch das Wort?

Dr. Limbeck: In den einzelnen Leistungen, die im vorliegenden Gesetzentwurfe angeführt sind, und bei Berücksichtigung der Stellen des Grundent-lastungsgesetzes aus dem Jahre 1848 und 1849 läßt sich doch deutlich erkennen, daß es sich hier keineswegs um eine Untersuchung sämmtlicher wie immer gearteter Rechtspflichten handle, sondern daß immer nur jene Leistungen, die dem strengen Wortlaute nach unter das Gesetz über die Entlastung von Grund und Boden aus dem Jahre 1848 und 1849 fallen, ein Gegenstand des Gesetzes sein sollen.

In dieser Rücksicht erblicke ich daher für das Eigenthum, das Rechtsbewußtsein, die Rechtsanschauung durchaus keine Gefahr.

In dem vorliegenden Gesetze ist ein einziger Punkt, welcher als Ausnahme davon angesehen werden könnte. Dieß wären die Sackzinsen im Egerlande.

Bezüglich dieser aber hat bereits, wie ich glaube, der Herr Antragsteller bei seiner Begrün-dung, ich möchte sagen, das Pulver verschossen.

Alles, was in dieser Beziehung vorgebracht werden kann, ist in dem ursprünglichen Antrage gesagt, namentlich, daß die Leistungen dieser Sackzinse ich nicht mehr auf mit voller Zuverlässigkeit, sicher-zustellende Rechtstitel gründen.

Also in dieser Beziehung, als'ob es sich um Revision des Rechtstitels überhaupt handeln könnte, erblicke ich in dem vorliegenden Gesetzentwurf durchaus keine Gefahr.

Daß die Sistirung, welche in Folge des Ediktes der Grundentlastungskommission eingetreten ist, eine Wahrheit geworden ist, ist außer allen Zweifel, da in Folge diesen Ediktes eben nur der Anspruch verloren gegangen ist, daß die der Grundentlastung unterliegenden Giebigkeiten und Leistungen nach früheren Gesehen behandelt werden. Dieß scheint mir auch in den Motiven des Antrages, welche bisher nicht wiederlegt worden sind, zureichend begründet. Ich muß gestehen, daß, wenn auch nicht der Wortlaut dieses Ediktes dafür einen Anhaltspunkt gegeben hat, sich doch vielleicht in früheren Gesetzen Anhaltspunkte genug finden ließen, welche der Meinung das Wort hätten sprechen können — daß auch nicht einmal dieses Recht würde verloren gegangen

3


18

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

sein, nach den früheren Entlastungsgesetzen behandelt u werden und umsomehr hätte ich gedacht, daß er Vorschlag, der gemacht wird, eine dankbare Anerkennung finden wird. —

Im vorliegenden Gesetzentwurf scheint es mir keineswegs eine Illusion zu sein, sondern eine wirkliche Thatsache, daß den Berechtigten eine volle Entschädigung zu Theil wird; daß sie bei Naturalien sich in einen Geldbetrag umwandelt.

Ich muß gestehen, daß dieß wohl in manchen Verhältnissen zu bedauern ist, aber es ist die nothwendige Folge der Ausführung des Gesetzes. Dem Realkredit kann die Grundentlastung durchaus nicht abträglich sein, die Grundentlastung verwandelt eine nicht in einem bestimmten Geldbetrag bestehende Leistung in einen bestimmten Geldbetrag, und ich glaube, so ein Vorgang kann dem Realkredit nur zuträglich sein.

Die Haftung, welche in einem unbestimmten Betrage auf der Realität sich befindet, ist dem Real-, dem Hypothekarkredite weit mehr nachtheilig, als eine im bestimmten Geldbetrage bestehende Haftung.

Was die fakultative Ablösung oder die Art der Anmeldung selbst betrifft, ob nämlich der Berechtigte allein, oder ob der Verpflichtete allein, die Ablösung verlangen kann, oder ob nur in Folge des Verlangens beider Theile zur Ablösung geschritten weiden könne, so glaube ich, hat die Kommission das Nothwendige für die Sache getroffen für jene Fälle, in welchen die Ablösung von dem Verlangen beider Theile abhängig gemacht wird, aber es scheint überhaupt, daß der Fakultative der Ablösung schon aus den Erfahrungen des sechs und vierzigen Jahres eine zureichende Lehre entgegenstehen könnte. —

Im Jahre 1846 ist auch die Ablösung der Robot freigestellt worden, wie viele davon Gebrauch gemacht haben, hat die Erfahrung gelehrt, der Sturm der Zeit hat das Seinige dazu beigetragen, eine billige Entlastung zu schaffen, und so sind, wie ich allerdings anerkennen muß, Rechtsverhältnisse geschaffen worden, welche zu beseitigen der Zweck des vorliegenden Gesetzes ist.

Graf Leo Thun: Wenn auch die h. Versammlung durch die Dauer der Generaldebatte vielleicht schon ermüdet ist, so kann ich doch nicht umhin, auch noch um ein kurzes Gehör zu bitten.

Ich habe mich gefreut, daß der beredte Herr Redner, welcher heute die Debatte eröffnet hat, in seiner zweiten Ansprache mit warmen Worten feine Ueberzeugung von der Heiligkeit der Privatrechte ausgesprochen bat, umsomehr, als ich nicht umhin kann zu gestehen, daß seine erste Rede in mir schmerzliche Bedenken in Beziehung auf die Wirkungen, welche manche der gesprochenen Worte auf das Rechtsbewußtsein im Volke zu üben geeignet sind, angeregt hat.

Der Herr Redner wolle mir erlauben, ihn nur darauf aufmerksam zu machen, daß, wenn es in semer Absicht liegt, das Rechtsgefühl in Beziehung auf die Privatrechte nicht zu verletzen, es nothwendig ist, jedes Wort, das man braucht, sorgfältig abzuwägen und vorsichtig zu sein, daß man nicht Sätze aufstelle, die doch in ihren Wirkungen das Rechtsgefühl zu beirren, sehr geeignet sind.

Der Herr Redner hat einmal den Satz aufgestellt: "Rechte, welche wohlfeil erworben worden sind, können kaum wohlfeil genug abgelöst werden." Der Herr Redner hat wohl dann die Erläuterung gegeben, daß sich dieser Satz nicht auf den Gegenstand der heutigen Berathung beziehe, aber der Satz steht und wenn er in die Welt hinausgeht, hat der Redner nicht mehr die Wirkungen in der Macht, welche seine Worte üben.

Der Herr Redner hat ferner den Satz aufgestellt, daß vielleicht manche der Rechte, um die es sich handelt, doch nicht so rechtlich begründet seien, um eines ewigen Schutzes werth zu sein.

Der Herr Redner hat dabei, wie es scheint, vergessen, daß es ein allgemein anerkannter Grundsatz ist, daß der Besitzer nicht den Titel seines Rechtes nachzuweisen hat; die Heiligkeit des Rechtes verlangt es, daß man den Besitz, in so lange das Gegentheil nicht erwiesen ist, als einen rechtlichen betrachte.

Sind Beweise vorhanden, daß das angebliche Recht in einzelnen Fällen nicht begründet ist, dann werden wohl schon die bestehenden Ginlichtungen ausreichen, um das Unrecht abzustellen.

Aber gefährlich ist der aufgestellte Satz: "Weil vielleicht manche Rechte einer gewissen Kathegorie nicht rechtlich begründet sein können, sei Ursache vorhanden, mit einem Gesetze auf die ganze Kathegorie dieser Rechte einen zwingenden Einfluß zu üben." (Bravo!)

Der H. Redner hat endlich von einer Bemerkung, die gestern von Sr. Eminenz dem H. Kardinal gemacht worden ist, Anlaß zu der Behauptung genommen, daß gerade jene Bemerkung gegen den Zweck spreche, den Se. Eminenz verfolgt hat. Se. Eminenz hat uns, und ich glaube sehr treffend, darauf aufmerksam gemacht, daß auch die volle Geldentschädigung kein wirklicher Ersatz für eine Naturalleistung sei. Se. Eminenz hat unzweifelhaft mit treffenden Worten darauf hingewiesen, daß eine Klafter Holz ganz denselben Brennstoff enthalte heute wie vor 200 Jahren und nach 200 Jahren, und der Nahrungsstoff eines Scheffels Getreide sich nicht ändere im Verlaufe der Zeiten. Davon ist nun An-laß genommen worden zu sagen: weil der Preis der Naturalleistungen fortwährend steige, seien sie eben abzulösen, damit der Verpflichtete nicht in der Zukunft eine größere Leistung zu tragen habe — und die Frage aufzuwerfen, ob denn auch die Gegenleistung in ihrem Preise steigt?

Meine Herren, das ist in der That ein wichtiger Punkt und mir scheint es von Bedeutung, daß der h. Landtag sich gegenwärtig halte, daß in der That auch in demselben Maße die Gegenleistung in ihrem Preise steigt.


19

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

So wie die Naturalleistung einen unveränderlichen Werth hat, hat auch die Natural-Gegenleistung einen unveränderlichen Werth.

Wenn z. B. für eine kirchliche Leistung für den Gang des Geistlichen in eine entfernte Gemeinde eine Naturalleistung stipulirt worden ist, so wird der Werth derselben die Masse dos Nahrungsstoffes, die in dem Scheffel Getreide liegt, unveränderlich bleiben und ebenso wird der Werth der Naturalgegenleistung, der Werth des Unterrichtes oder der seelsorgerlichen Leistung des Geistlichen derselbe bleiben. Nicht der Werth der Leistung ändert sich im Laufe der Zeit, sondern nur der Preis derselben, d, h. das Verhältniß ihres Werthes zum Werthe des Geldes, und dieses Preisverhältniß ändert sich dem einen Objekte gegenüber ebenso wie dem anderen.

Darum ist die natürliche Folge jeder Umlegung einer Naturalleistung in einen Geldpreis die, daß das Geld, das statt der Naturalleistung entrichtet wird, auf die Dauer nicht mehr das richtige Endgeld bildet für die Gegenleistung.

Wenn wir das Verhältniß des Mühlzinses betrachten, so werden wir zu demselben Resultate kommen. Die Wasserkraft, welche der Müller erworben hat, wird dieselbe bleiben auch in 100 Jahren, und ihr Geldwerth wird in gleichem Maaße steigen, wie der Geldwerth des Naturalzinses, den er dafür entrichtet.

Ich glaube, es handelt sich ganz einfach um die Frage, ob es denn wirklich ein Vortheil und für das Wohl des Landes wünschenswerth ist, alle Gie-bigkeitsverhältnisse, die wir überkommen haben in reine Geldleistungen umzugestalten, das ist der eigentliche Kern der Frage, und die Tendenz der fortwährenden Ablösung von Naturalleistungen.

Der h. Landtag möge wohl beachten, daß es sich einfach darum handelt, immermehr u. z. in gewaltsamer legislativer Weise die ganze Bevölkerung unter die Macht der Geldwirlhschaft zu stellen. Ich glaube, wir leiden heutzutage schon in bedeutendem Maaße darunter, daß diese Operation mit unvorsichtiger Ueberstürzung vorgenommen wurde und man nehme wohl in Acht, ob jenen Volksklassen, denen man damit hauptsächlich zu Hilfe kommen will, de-nen zu Lieb es vermeintlich geschieht, auf diesem Wege ein wirklicher Dienst geleistet würde.

(Bravo, rechts.)

Auf einen Umstand möchte ich noch aufmerksam machen, nämlich darauf, daß es doch sonderbar ist, wenn in der Diskussion über einen Gegenstand und zwar von den Mitgliedern der Kommission selbst Bemerkungen gemacht werden, die mit dem Inhalte des Kommissionselaborates im direkten Widerspruche stehen. Ich habe hierbei nicht Worte des H. Redners, dessen ich gerade jetzt erwähnte, vor Augen, sondern solche, die von der gegenüberliegenden Seite des h. Hauses gefallen sind, in welchen darauf, daß dieser Gesetzentwurf enthalte, was nur immer Recht und Billigkeit erheischen können, hingewiesen und als Beweis dafür angeführt wurde, daß keine gewaltsame Ablösung stattfinden, sondern dieselbe nur aus gegenseitiger Uebereinkunft hervorgehen solle, während doch die ganze Debatte nur dadurch ver-anlaßt worden ist, daß von meinem geehrten Freunde lediglich gegen den imperativen Theil des Gesetzes Einspruch erhoben wurde. Nebstbei möge dieser H. Redner bedenken, daß er mit sich selbst in einigen Widerspruch kommt, wenn er seiner Auseinandersetzung einen Aufruf an die Großmuth der alten Geschlechter in Böhmen beifügt, die bisher Naturalleistungen, welche sie nach dem Grundentlastungs-Gesetze sie zur Ablösung anzumelden berechtiget waren, unverändert bestehen ließen. Ich will nur zu bedenken geben, daß der Besitz eben ein wandelbarer ist und manche Besitzungen, die in den Händen alt ansässiger Familien waren, schon heute in andere Hände übergangen sind und ohne Zweifel im Laufe der Zeit noch häufiger übergehen werden, und zwar gar oft in die Hände physischer oder moralischer Personen, welche nicht zu dem Ende Güter kaufen, um auf denselben zu wohnen und in freundlichem Verhältnisse mit der Bevölkerung zu leben, sondern nur zur Placirung ihrer Kapitalien, im Wege der Spekulation. (Výborně, brávo v pravo a v centrum). Sie werden ihr Gut oft gar nicht sehen, wenigstens mit den Leuten auf dem Gute in keine Berührung kommen. Kann nun der H. Redner hoffen, daß sein Aufruf an die Großmuth gewisser Geschlechter auch auf solche Besitzer von Erfolg sein werde? Das stelle ich seiner eigenen Erwägung anheim. Jedenfalls wolle er bedenken, daß ein Gesetz, dem gegenüber er einen Aufruf an die Berechttigten macht, sie mögen doch ja aus Großmuth, aus Patriotismus davon keinen Gebrauch machen, entweder der Gerechtigkeit oder der Billigkeit oder min-destens den Interessen und dem Wohle des Landes nicht ganz entsprechen dürfe. (Bravo, bravo).

Oberstlandmarschall: Es ist kein Redner mehr vorgemerkt. Ich erachte demnach die Generaldebatte für geschlossen.

Der Herr Dr. Klaudy hat einen Antrag gestellt

dahin lautend: Slavný sněm račiž uzavřití: Návrh od komise podaný, pokud se týká poměrů v článku I. b) a e) vytknutých, budiž dodán zemskému výboru, aby vzdělal a předložil návrh zákona ohledně vyvazení povinností v čl. I. b) a e) vytknutých, spolu s návrhem zákona o upravení práv propinačních a vodních.

Der Antrag der Kommission, soweit er die im §. 1 ad b) und e) aufgezählten Rechtsverhältnisse betrifft, wird dem Landesausschuh mit dem Auftrage übergeben, einen Gesetzentwurf bezüglich der Entschädigungsfrage dieser Leistungen zugleich mit dem Gesetzentwürfe über die Regelung des Propinationsund des Wasserbezugs-Rechtes auszuarbeiten, und dem hohen Landtage vorzulegen.

Diesen Antrag könnte ich nicht zur Abstimmung bringen, denn er gehört offenbar in die Spezialdebatte, und am Schlusse der Generaldebatte kann nur ein solcher Vertagungsantrag gestellt werden, und

3*


20

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

zur Abstimmung kommen, der die ganze Vorlage vertagt und einer anderen Kommission zumeist. Ich werde daher die Abstimmung über diesen Antrag der Spezialdebatte vorbehalten. Ich glaube aber vorläufig die Unterstützungsfrage stellen zu können, wenn es der Herr Antragsteller wünscht; sonst dürfte es auch zweckmäßiger sein, die Unterstützungsfrage erst zum Zeitpunkte der Spezialdebatte zu verschieben.

Dr. Klaudy: Ich habe mir erlaubt Ew. Exc. diesen Antrag zu stellen aus der Rücksicht, weil ich glaubte, daß mit der Ausscheidung dieser Absähe b) und e) §. 1 die Debatte überhaupt auf dieses Rechtsverhältniß, hinsichtlich welches das Gesetz vom 7. Sept. 1848, und die Ministerialverordnung vom 27. Juli 1849 eine aufschiebende Bedingung lediglich zur Regelung der Entschädigungsfrage festgesetzt hat, gar nicht ausgedehnt werde, daher die Debatte überhaupt im Ganzen eine kürzere sein dürfte, und daß in der Spezialdebatte auf dieses Verhältniß sich nicht weiter bezogen werden solle; übrigens, wenn Euere Exc. glauben, diese Frage erst bei der Spezialdebatte zur Abstimmung zu bringen, so mag dieß geschehen; es wird dieß ohnehin gleich bei §. 1 der Fall sein müssen.

Oberstlandmarschall: Ich werde also auch die Unterstützungsfrage für die Spezialdebatte vorbehalten.

Leeder: Die wesentlichsten Einwendungen, welche gegen den vorliegenden Gesetzentwurf vorgebracht wurden, gipfeln in der Behauptung, die Grundentlastung für Böhmen sei bereits abgeschlossen und man hat davor gewarnt, ein neues Gesetz hervorzurufen, welches die Grundentlastung und alle ihre Folgen wiederum einführen würde. Die betreffende Behauptung ist jedoch eine irrthümliche. Die Grundentlastung besteht in Böhmen noch immer aufrecht, es werden noch immer Ablösungsverhandlungen vor-genommen, und zwar nach dem Grundgesetze vom 7. Sept., 1848 und 4. März 1849. und es sind nur einzelne Objekte von der Entlastung ausgeschieden worden in der Art, daß die Ablösung von dem Eintritte gewisser Eventualitäten abhängig gemacht wurde.

Ist es nun im Grunde richtig, daß die Grund-entlastung aufrecht besteht, so entfallen alle obigen Einwendungen, es ist das vorliegende Gesetz wirklich nur eine Fortsetzung der Grundentlastung, in der Absicht, dieselbe weiter durchzuführen, und es ist auch der Titel desselben ein korrekter. Die Objekte, welche in dem vorliegenden Gesetzentwurfe enthalten sind, sind theils solche, welche in den ursprünglichen Grundentlastungsvorschriften einfach als ablösbar erklärt wurden, oder solche, bei denen die Ablösung dem Eintreten gewisser Eventualitäten schon damals vor-behalten wurde, oder wie es bei den Geldabgaben der Fall ist, wirklich neue. Die ersten drei Objekte lit. a, b, c sind in den ursprünglichen Grundent-lastungsvorschriften als ablösbar erklärt, es ist die Ablösung von keiner Eventualität abhängig gemacht worden, es sind nur nachträgliche Verordnungen, nachträgliche Entscheidungen erflossen, welche die Ablösung vom Eintritte von Eventualitäten abhängig machten, oder die Objekte, vielleicht nur aus dem einfachen Grunde, weil der Ablösungsmodus ein viel zu harter war, gänzlich von der Ablösung ausschieden.

Die Naturalleistungen an Kirchen, Pfarren und Schulen wurden an den Ablösungstermin gebunden; der Termin wurde von der Lokalkommission kundgemacht, — man weih, wie diese Kundmachungen stattgefunden haben. Der Termin ist vorübergegangen, und es wurde die Ablösung — die Ursachen, mögen welche immer sein, nicht benutzt. Es kann nimmer der Wille gewesen sein, die hiedurch betroffenen Abgaben für die Ewigkeit aufrecht zu belassen, man kann jedenfalls nur gewollt haben, den harten Ablösungsmodus des Jahres 1849 zu beseitigen, und es ist demgemäß nicht ausgeschlossen, daß dieselben späterhin unter geänderten gerechten Modalitäten neuerlich zur Ablösung gelangen.

Die Abgaben der Mühlen und Wirthshäuser sind lediglich durch Verfügung der Grundentlastungsorgane in suspenso geblieben, man hat, nachdem die Ablösung schon durch zwei Jahre durchgeführt worden war, den Ablösungsorganen die Weisung gegeben, sie sollten genau erwägen, ob die betreffenden Abgaben nicht mit Wasserbezugsrechten oder mit der Propination in Verbindung ständen. Wie die Prüfung stattgefunden hat, geht deutlich aus der späteren Verordnung der Grundentlastungslandes-Kommission hervor, welche um die vielen Suspensposten zu vermindern, die Lokalkommissionen ausdrücklich zu einer strengeren Prüfung anweisen mußte, weil jeder Zins, er mochte bestehen in was er wollte, mit dem Propinations- und Wasserbezugsrechte in Verbindung gebracht und die betreffenden Abgaben einfach aufrecht erhalten wurden.

Was den Sackzins betrifft, so ist hiebei derselbe Vorgang beobachtet worden, wie bei den Mühlen und Wirthshauszinsen.

Nachdem die Ablösung beinahe 2 Jahre gedauert hatte, nachdem gar kein Zweifel obgewaltet, daß die betreffenden Abgaben reine Urbarialleistungen sind, hat man in den nächsten Jahren, nachdem die wiedersprechendsten Entscheidungen mittlererweile erfolgt waren, die Ablösung lediglich desbalb verweigert, weil die betreffenden Zinsungen durch die eigenthümlichen Verhältnisse des Egerlandes von den ursprünglich Berechtigten in Privathände übergangen sind, weil man gegenwärtig Privatrechtstitel vorfand und darauf nicht mehr berücksichtigte, daß der betreffende Privatrechtstitel bei der ursprünglichen Stpulirung ein ganz anderer war. Wäre die ursprüngliche Eigenschaft berücksichtiget worden, so hätten dieselben ebenso wie die früheren Sackzinse abgelöst, oder es hätte auch die frühere Ablösung behoben werden müssen, was jedoch nicht geschehen ist und den Beweis liefert, daß die Ablösungen der Sackzinse auf keiner irrthümlichen Voraussetzung und sonach auf keinem Privatrechtstitel basirten.

Es sind, wie gesagt, die früheren Ablösungen


21

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

aufrecht geblieben, und nur die spateren ausgeschieden worden, und daß man bei den spateren ledig, lich die gegenwärtigen Besitzer und nicht die ursprünglichen Eigenschaften im Auge hatte, ist nachträglich nur zu oft konstatirt worden. Ich selbst habe eine Urkunde in den Händen gehabt, welche aus grauem Alterthume datirte. Ein Sackzins, welcher gegenwärtig in den Händen eines Privaten war, wurde dann von einem Domänenbesitzer seinem Schaffer abgetreten für treu geleistete Dienste. Der Schaffer hat sie weiter gegeben, und es ist derselbe gegenwärtig wirklich ein Gegenstand, welcher in Pri-vathänden ruht.

Ob dadurch die ursprüngliche Eigenschaft der betreffenden Abgabe geändert wurde, dieß, glaube ich, bedarf keiner Erörterung. Es sind viele und gewichtige Stimmen dafür erhoben worden, daß es ja weit einfacher sei, die Suspenskosten zu beheben, und alles das, was von der Grundentlastung aus-geschieden wurde, einfach dadurch wieder zur Entlastung zu bringen, daß die Verordnungen mittelst deren die Entlastung sistirt, oder die betreffenden Objekte ganz ausgeschlossen wurden, einfach durch den Beschluß des hohen Landtages behoben würden.

Die Folge davon wäre, daß die betreffenden Leistungen sämmtlich nach dem harten Ablösungsmodus des Jahres 1849 behoben werden mühten. Die Kommission hat sich dieser Anschauung nicht anschließen können, sie hat dafür angenommen, daß durch die Sistirung und durch die betreffenden Verordnungen ein Faktum geschaffen, daß der Ablösungs-modus des I. 1849 dadurch beseitigt wurde und daß es sich gegenwärtig nur darum handeln könne, die betreffende Ablösung nach einem billigen und gerechten Maßstabe durchzuführen.

Daß diese Annahme eher eine Anerkennung, als Angriffe verdient, brauche ich wohl nicht hervor-zuheben. Eine fakultative Ablösung der Abgaben lit. a, b, c, ein Vergleichsversuch wäre wohl ganz nach meinem Herzenswunsche, es würde dadurch der Stritt am leichtesten behoben. Es würde Friede und Ordnung in der Gemeinde am richtigsten hergestellt, wenn wir nur die Hoffnung hätten, daß ein solcher Versuch auch von einem Resultate begleitet wäre! Wäre dasselbe im Jahre 1849 oder 1850 versucht worden, so ist es möglich, daß es Erfolg gehabt hätte, gegenwärtig, nachdem so viele Jahre vorüber-gegangen sind, nachdem die fraglichen Abgaben so große Erbitterung Hervorgerufen haben, nachdem alle möglichen Rechtsmittel angewendet wurden, um sie zu beseitigen, nachdem ein Theil der Interessenten lieber gar nichts zahlen möchte, während der andere Theil wünscht, daß sie aufrecht bleiben, gegenwärtig glaube ich, wäre jede fakultative Verfügung ein leeres Blatt in unserem Gesehbuche, und man würde die Verordnung lediglich zu dem Behufe erlassen, damit sie ad acta gelegt werde.

Etwas anderes ist es bei den Abgaben sub. litt. d und e. Ich habe vorhin erwähnt, daß die Kommission auf dem Standpunkte der früheren Grundentlastungsgesetze steht. Es wird kein neues Gesetz geschaffen, nur ein neuer Ablösungs-Modus hervorgerufen, und es kann eine zwangweise Ablösung in Rücksicht dessen, bei den Abgaben sub litt. d und e nicht Platz greifen. Es ist keine Inkonsequenz, es ist eben das strenge Festhalten an den früherm Grundentlastungsvorschriften. Die unverän-derlichen Geldgiebigkeiten an Kirche, Pfarre und Schule haben keinen Gegenstand der Entlastung gebildet, sie sind wirkliche neue Zuthaten und deshalb aufgenommen, weil aus den zahlreichen Petitionen hervorging, daß die Verpflichteten, ja daß noch mehr die Berechtigten diese Ablösung wünschen, weil es in ihrem Interesse liegt, daß diese kreuzelweisen Abgaben ohne Verkürzung kapitalisirt und nutzbar gentächt werden.

Was den Umstand anbelangt, daß der Getränk-zwang ebenfalls dem Vergleichsversuche, gleichbedeutend mit der Anmeldung von beiden Theilen überantwortet wurde, so geschah dieß deshalb, weil dessen Ablösung schon im §. 6? der Min. Verordnung v. 27. Juni 1849, dem eigentlichen Durchführungsge-setze, wenn er auf einem Vertrage beruht, der Ablösung, wo die Propinationsrechte vorbehalten wurden. Die Kommission fand keinen Grund zwangweise eine Aenderung dessen eitreten zu lassen; es ist eben das nur beibehalten worden, was in dem Grundentlastungsgesetze bereits enthalten ist, und lediglich ein Vergleichsversuch hingestellt worden, für den Fall, wenn die Parteien davon Gebrauch machen. Man hat darauf hingewiesen, daß der vorliegende Gesetzentwurf nicht gleiches Recht für Alle enthalte; es sei namentlich bei den Mühlzinsen für den Berechtigten keine Fürsorge getroffen worden; während die Mühlzinse im Zwangwege abgelöst werden sollen, sei für die Ablösung des Wasserbezugrechtes lediglich ein Vergleichsversuch bestimmt worden. Ich mutz gestehen, dieser Vorwurf hat die Kommission nicht getroffen. Daß der Mühlzins zwangweise abgelöst werden soll, beruht auf den Grundentlastungs-Gesetzen, denn er ist in den betreffenden Gesetzen als ablösbar erklärt worden. Wir haben bis jetzt noch kein Gesetz, welches das Wasserbezugsrecht regulirt; wir haben nicht die Möglichkeit, eine zwangweise Ablösung festzustellen, und dennoch ist auch für eine solche Fürsorge getroffen worden, weil die Reguli-rung des Wasserbezugsrechtes nur für den Fall ausgeschlossen ist, wenn der übliche Hauswirthschaftsbetrieb des berechtigten oder verpflichteten Gutes auf ungesetzliche Weise gefährdet würde.

Es ist diese Bestimmung hervorgenommen worden aus den Ablösungsverhandlungen über die Serwitutsrechte und es hat dieselbe in vielen Beziehungen sehr günstige Ergebnisse geliefert. Es ist keineswegs richtig, wenn man sagt, der Müller kann ohne Wasser nicht mahlen; er kann nur dann nicht mahlen, wenn er gar kein Wasser hat, er wird aber mahlen können, wenn ihm ein Antriebsgraben geschaffen wird, welcher ihm wohl nicht ein Wasser-


22

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

reservoir jedoch eine hinreichende Menge Wasser und die nöthige Betriebskraft liefert.

Daß der Getränkzwang vor der Behebung des Provinationsrechtes nicht gut abgelöst werden könne, ist mir nicht recht klar, ich glaube, daß der Getränkezwang recht gut abgelöst und das Propinationsrecht doch aufrecht bleiben könne. Es ist übrigens von Seite der Kommission nicht erwogen worden, ob es oportun wäre das Provinationsrecht, gegenwärtig zur Ablösung zu bringen, weil hierüber nichts vorlag, es ist meines Erachtens ein neuer Antrag, welcher einer neuen Verhandlung vorbehalten bleiben sollte. Die Einwände, daß das Kirchenvermögen durch die Ablösung alterirt wird und daß die Seelsorger und die Lehrer in ihren Einkünften durch die Ablösung gefährdet würden, kann ich nicht recht begreifen. Es ist wohl wahr, daß an Stelle einer Naturalabgabe Geldleistungen zu setzen immerhin eine Alterirung genannt werden mutz; allein es ist nothwendig zu betonen, daß die betreffende Ablösung die volle Entschädigung bietet.

Handelt es sich um ein größeres Objekt, so ist für diesen Fall die Möglichkeit geboten, daß man das Geld wiederum durch Ankauf von Grund oder auf irgend eine andere Art in eine bleibende Realität verwandelt.

Ist jedoch das Objekt so geringfügig, wie die meisten Naturalabgaben

(Unruhe — Präsident läutet.)

wie es bei Pfarrern und Schulen, der Fall ist, so zwar, daß man Gründe nicht ankaufen kann, da glaube ich kann von einer großen Alterirung in dem Verhältnisse des Bezuges keine Rede sein. Jedenfalls wird jedoch die Ablösung zur Gänze geboten und es ist unrichtig, wenn man sagt §.11 hebe den §. 4 auf; in §. 4 werde eine vollständige Ablösung zugesagt und im §.11 werden demjenigen, der baar zahlt, 10% nachgesehen.

Ich erlaube mir meine Herren! darauf aufmerksam zu machen, daß die Rente in einem 20fachen Anschlage zum Kapital erhoben wurde, während doch in dem gewöhnlichen Leben ein 20facher Anschlag nur selten vorkommen wird, indem man gewöhnlich nur mit dem 16. und 13fachen Betrage kapitalisirt. Jedenfalls ist es

(Unruhe — Präsident läutet.)

mit Rücksicht auf die gegenwärtigen Geldverhältnisse nicht als eine Aenderung des Grundsatzes, daß volle Entschädigung geboten werden soll, anzusehen. Es ist nicht zu befürchten, daß der Seelsorger durch die Anwendung des §. 2 in eine schiefe Stellung gegenüber seinen Kirchkindern gerathen könnte. Dort wo der Seelsorger noch Naturalabgaben bezieht, denen nicht geistliche Funkzionen gegenüberstehen, ist seine Stellung in der, Regel ohne dieß eine sehr traurige.

Es ist eine bekannte Thatsache, daß die Abgaben in Naturalien in einer Weise geleistet werden, die keineswegs die Stellung des Seelsorgers in der Gemeinde hebt. Wer Zeuge war, wie ich, in welch' empörender Weise solche Natural-Abgaben der eigenen Kirche und dem Seelenhirten von seinen Kirchkindem geboten wurden, der mußte hierüber in seinem Innersten empört sein. (Bravo links).

Ich glaube, meine Herren, wir thun und schaffen nur Gutes, wenn wir die Stellung des Seelsorgers in der Gemeinde, welche ohnedieß genug vielen Angriffen ausgesetzt ist, wenigstens in dieser Weise in Schutz nehmen. (Bravo im Centrum und links.) Wenn darauf hingewiesen wurde, daß die Ablösung des Jahres 1848 eben nur darin ihre Entschuldigung finde, weil sie aus einer bewegten Zeit stammt, so muß ich etwas aus meiner eigenen Erfahrung erwähnen. Wenn der harte Ablösungmodus bei den Verhandlungen in den ersten fünfziger Jahren dahin führte, daß der Berechtigte darüber Klage, ich sage gerechte Klage führte und ich ihm entgegnete: Ja es ist das eben ein Ergebniß der Wirren des Jahres 1848, da sagte er mir wie oft: es ist eben traurig, daß derlei Gesetze zur Zeit der Wirren geschaffen werden; man sollte sie berathen, wenn Ruhe im Lande herrscht und Besonnenheit soll solche Gesetze diktiren. (Bravo links.)

Nun wir ein Gesetz mit bestein Wissen und Gewissen, zur Zeit der Ruhe geschaffen haben, welches keinem Theile nahe tritt, dann sagt man abermals, es sei nicht Recht und wir hätten das Rechtsgefühl des gemeinen Mannes verdunkelt. Ich muß mich gegen diesen Vorwurf verwahren. Es ist Niemandem im Traume eingefallen den gemeinen Mann irre zu führen, und ich glaube, die zahlreichen Petitionen, welche aus allen Theilen des Landes eingebracht wurden, find nicht durch den Antrag zu die. sem Gesetze hervorgerufen worden, sie sind der wahre Ausdruck des Volkswunsches und wir sind nicht berechtigt einen solchen Wunsch nur lediglich ad acta, zu legen. (Bravo). Ich bitte deßhalb den hohen Landtag, er möge den Gesetzentwurf nicht lediglich zurückweisen und er möge sich nicht bloß mit der Generaldebatte begnügen, sondern auch in die spezielle Debatte eingehen, möge der Erfolg, welcher immer sein, unser Streben wird vom Segen begleitet sein. (Bravo).

Oberstlandmarschall: Die Zeit ist bereits so vorgerückt, daß es nicht mehr angemessen wäre in die specielle Debatte einzugehen und ich werde deßť halb zum Schluße der Sitzung schreiten.

Die Budgetkommission wird auf Montag den 11. Dezember um 10 Uhr Vormittag eingeladen. An der Tagesordnung ist der Landesfond und der Zwangsarbeitshausfond.

Die nächste Sitzung ist Dienstag um 10 Uhr. An der Tagesordnung ist der Bericht der Kommission über die an Seine Majestät zu lichtende Adresse und eventuell die Fortsetzung der heutigen Berathung.

Ich bitte die Kurien die Wahl der heute beschlossenen Kommission von 9 Mitgliedern vorzunehmen.

(Schluß um 2 Uhr 15 Minuten.)


23

VII. Sitzung der 4. Jahres-Session 1865.

VII. sezení 4. ročního zasedání 1865.

Einlauf

vom 7. Dezember 1865.

Nr. 75. Regierungsvorlage: Entwurf eines Konkurrenzgesetzes zur Bestreitung und Erhaltung der kath. Kirchen- und Pfründengebäude, Kirchenparammte, Einrichtung und Erfordernisse.

Nr. 76. Bericht des zur Verfassung einer Adresse an Se. Majestät in Folge der Mittheilung des Manifestes vom 20. September l. I. gewählten Ausschusses.

Nr. 77. Anträge des Abgeordneten Dr. Hammernik und Genossen, betreffend die Sanitätsverhältnisse des Königreiches Böhmen im Allgemei-nen und die Thierarzneikunde im Speciellen.

Nr. 79. Landtagsabgeordneter Dr. Ernst Maier überreicht einen Antrag des Prachaticer Bezirksausschusses, betreffend die Abänderung der Landtagswahlordnung.

Nr. 79. Abgeordneter Dr. Ernst Maier überreicht einen Antrag des Prachaticer Bezirksausschusses wegen Vermehrung der Landesgensdarmerie im dortigen Bezirke.

Nr. 80. Interpellation des Abgeordneten Dr. Karl Roth bezüglich eines Gesetzentwurfes über die Militärbequartirung.

vom 8. Dezember:

Nr. 81. Bericht des Landesausschusses wegen Besetzung zweier erledigten Konzipistenstellen bei dem Landesausschusse.

Petitionen.

26) Abgeordneter Hr. Dr. Kodym: Gesuch des Friedrich Gehöfer, Bergwerksbesitzers in Tismic, be-züglich der Einverleibung seines Besitzstandes.

27) Abgeordneter Hr. Bar. Riese-Stallburg: Gesuch des Presbyteriums der evang. Kirchengemeinde Teschen um eine Subvention zum Neubau des dortigen Alumnealgebäudes.

Spisy došlé

dne 7. prosince 1865.

Číslo 75. Vládní předloha: Návrh zákona o konkurenci k zapravování nákladu na stavění a udržování kat. kostelů a prebend, kostelních rouch, nábytku a jiných potřeb.

Číslo 76. Zpráva komise v příčině vypracování adresy Jeho Veličenstvu následkem manifestu ze dne 20. září b. r.

Číslo 77. Návrhy poslance dra. Hamerníka i soudruhů, týkající se zdravotních poměrů království Českého vůbec a zvěroléčitelství zvláště.

Číslo 78. Poslanec dr. Arnošt Maier podává návrh okresního výboru Prachatického, týkající se změny řádu volení do sněmu.

Číslo 79. Poslanec dr. Arnošt Maier podává návrh okresního výboru Prachatického ha, rozmnožení zemského četnictva v tamním okresu.

Číslo 80. Interpelace dra. Karla Rotha strany návrhu zákona, týkajícího se ubytování vojska.

dne 8. prosince.

Číslo 81. Zpráva zemského výboru strany obsazení dvou uprázdněných míst koncipistů při zemském výboru.

Petice.

26) Poslanec pan dr. Kodym: žádost Bedřicha Gehöfra, držitele dolů v Tismicích, co se týče vtělení jeho držení.

27) Poslanec p. baron Riese-Stallburg: žádost presbyteria evang. círk. obce Těšínské za subvenci k nové stavbě tamního alumneatu.

Josef Graf Wratislaw.

Verifikator.

W. Seidl.

Verifikator.

Dr. Emanuel Forster.

Verifikator.


Aus der Statthalterei-Buchdruckerie in Prag.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP