Neautorizováno !


 

(18.20 hodin)

(pokračuje M. Kučera st.)

My - a hovořím-li my, musím říci tedy tým předkladatelů, nikoliv že bych si tady chtěl hrát na Jeho Veličenstvo císařskou milost - my jsme skutečně absolvovali po propuštění zákona z prvního čtení celou řadu diskusí a setkání. Vrátili jsme se zpátky k připomínkám kolegů, které v prvním čtení zazněly. Vrátili jsme se zpátky k připomínkám vlády, ale hlavně jsme chtěli jednat s bohemisty a s právníky, protože byli to jak bohemisté, tak právníci, kteří vyslovili k tomuto zákonu celou řadu připomínek.

Musím tady vyjmenovat, že jsme jednali s představiteli Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, že jsme jednali s ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd, že jsme jednali s pedagogy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jakož i s lingvisty z Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové.

Setkali jsme se také s právníky, kteří se zabývají lingvistickým právem, a zjistili jsme, že skutečně problém tohoto zákona má dvě roviny. Když dovolíte, budu citovat ze stati, kterou nám dal k dispozici ředitel Ústavu českého jazyka při Akademii věd prof. Jiří Kraus. Ten nás totiž upozornil na to, že obecnější problematika sociolingvistická, která se zabývá úlohou institucí při řešení jazykových problémů, vnímá tento problém ve sféře jazyka a jeho užívání kolem dvou základních okruhů, pro které čeština bohužel nemá svůj přesný terminus technicus, takže se opřu o terminus technicus anglosaské sociolingvistiky, tj. status planing a corpus planing. Jinými slovy, že na jedné straně jde o řešení otázek souvisejících s vymezením státního jazyka, státního jazyka de iure, ale také státního jazyka de facto. Úředního nebo chcete-li jednacího jazyka, případně jazyka regionálního, jako je tomu např. u lužické srbštiny, jazyka dominantního, jakým je např. finština vůči švédštině ve Švédsku, spoludominantního, jako jsou francouzština a němčina ve Švýcarsku. A tak bych mohl pokračovat včetně toho, že dnes mají orgány Evropské unie jazyky, kde mluví o jazycích pracovních.

Oproti tomu oblast corpus planing se zabývá vlastně lingvistickou problematikou, kde očekává řešení nikoliv od státní instituce, ale od jazykovědců, resp. od jazykovědných institucí. A tady jsme se zcela zodpovědně od našich bohemistů dozvěděli, že vskutku není třeba dávat ochranu češtiny do návrhu zákona, že totiž bohužel ani rozvoj jazyka zákonem zajistit nelze. V tomto směru že si jazyk dělá - a ono je to svým způsobem dobře - co chce, takže sami bohemisté připustili, že to, co si ještě mnozí z nás pamatujeme ze školy, že existovala jakási pravidla českého pravopisu, že existovala kodifikovaná norma českého jazyka, oni sami dnes hovoří, že ano, že existují pravidla českého pravopisu, ale nikoliv jako kodifikovaná norma, nýbrž jako norma doporučující, jako norma, která nemůže jazyk do nějaké hlubší a trvalejší normy sešněrovat.

V tomto případě nám tedy sami bohemisté řekli, že vítají to, že se o českém jazyce hovoří, ale že oni sami nemohou zaručit jakousi definitivní normu, podle které by bylo možné jazyk jako takový absolutně užívat ve společnosti a nejít mimo tuto normu.

Jinak se k tomu ovšem stavějí právníci. Právníci totiž nevnímají jazyk v podobě jazykovědné nebo chcete-li literární, vnímají ho z hlediska postavení jazyka v institucionálním styku. Požádali jsme Parlamentní institut, aby nám zpracoval, jaké je právní postavení státního jazyka či úřední řeči ve vybraných členských státech Evropské unie. A šli jsme ještě dál a zajímali jsme se i o to, jak je to v některých jiných evropských státech. Omlouvám se, pokud vás budu trošičku unavovat, ale nemohu jinak. Musím, protože to porovnání je zajímavé.

To, že francouzština, resp. že ve Francii je jazyk považován za něco téměř svatého, to všichni samozřejmě víme. Francie je v tomto směru přímo zářným příkladem. Hned v hlavě první článku druhém Ústavy Francouzské republiky se hovoří: Jazykem republiky je francouzština. Vedle toho Francie má speciální zákon z roku 1994 o užívání francouzského jazyka, který se v článku prvním opět odvolává na ústavu a hovoří se: Jazyk republiky podle ústavy je francouzština a je základním prvkem individuality a dědictví Francie. Tohoto jazyka se používá při vyučování, v práci, při směně a ve veřejných službách.

V Belgii kupříkladu ústava hovoří o tom, že použití jazyků v Belgii užívaných je svobodné, ale upravuje se zákonem pro jednání veřejné moci a soudní věci.

Ve Finsku ústava v důsledku historického vývoje hovoří o tom, že úředními jazyky republiky jsou finština a švédština a právo finského občana užívat před soudem nebo soudními orgány mateřský jazyk zaručuje zákon, který dbá stejného dodržování práv pro finsky i švédsky mluvící obyvatelstvo země.

Je zajímavé podívat se například do Irska, kde v článku osm ústavy se hovoří o tom, že prvním úředním jazykem této země je irština a za druhý úřední jazyk je uznávána angličtina.

Rakousko je zemí, které nemá svůj vlastní specifický jazyk, neboť v Rakousku je státním jazykem republiky němčina. Nicméně se hovoří o tom, že němčina je tímto státním jazykem, a zároveň jazykovým menšinám jsou zaručena spolkovými zákony práva užívat jejich jazyky.

Pozoruhodné je to ve Španělsku. Ve Španělsku ústava v článku tři hovoří o tom, že úředním státním jazykem je kastilština a všichni Španělé mají povinnost ji znát a právo ji užívat. Ostatní jazyky Španělska jsou v autonomních společenstvích a podle jejich příslušných statutů rovněž úředními jazyky. A prosím pěkně pozor - španělská ústava hovoří o tom, že bohatství jazykových rozmanitostí Španělska je kulturním statkem, vhodným zvláštního uznání a ochrany. V preambuli ústavy Španělského království se hovoří o tom, že je třeba chránit všechny Španěly a národy Španělska při výkonu lidských práv a při péči o jejich kulturu, tradice a jazyk.

Dovolím si pokračovat dál. Je zajímavé podívat se např. na Spolkovou ústavu Švýcarského spříseženstva, jak zní doslovný překlad z 29. května roku 1874. Zde se naprosto jednoznačně hovoří o tom, co jsou národní jazyky ve Švýcarsku, tedy němčina, francouzština, italština a rétorománština. A vedle toho, co jsou úřední jazyky spolků, tedy němčina, francouzština a italština.

Zajímavý je také pohled k našim sousedům na západní hranici, neboť v základním zákonu Spolkové republiky Německo se pojem Němec a němčina od sebe ve své podstatě neodlišují. Hovoří se tam prostě, že jde o "Deutsch". Ale na druhé straně se hovoří v Německu o tom, že v zákoně, resp. v správním řádu § 23 - a já se teď omlouvám, že to nejsem schopen německy přečíst přesně, nicméně v překladu tento správní řád ustanovuje němčinu jako úřední jazyk.

Zajímavá situace je v Norském království, kde ústava tohoto království hovoří ve svém článku 92 o tom, že do funkce vyššího státního úředníka smějí být jmenováni pouze norští státní občané - muži nebo ženy - kteří mluví jazykem země.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP