Neautorizováno !

(12.30 hodin)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu kolegovi Bartošovi. Poněvadž pan kolega Matějů stáhl svoji přihlášku, hovoří pan kolega Mareš.

Poslanec Petr Mareš: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte i mně několik málo velmi krátkých poznámek na téma Boloňské deklarace.

To skutečně není žádný dokument, který by komukoliv cokoliv přikazoval. S tím plně souhlasím. Je to ale dokument, který vznikl z dlouhodobých, nejméně již šest let trvajících zásadních diskusí, které probíhají ve všech vyspělých evropských zemích. Je to dokument, který dospěl k jistým doporučením, na kterých se tyto země shodly.

My jsme zde slyšeli, že tento dokument byl iniciován z české strany. Myslím, že lepší ilustrací významu, který tomuto dokumentu připisujeme, je to, že neexistuje jeho česká verze dodnes. My všichni, tj. pan kolega Kučera, já a ostatní, kteří jsme tento dokument studovali, jsme si ho museli přeložit sami. To je význam, který připisuje Boloňské deklaraci jeho iniciátor, naše ministerstvo školství.

Slyšeli jsme zde, že je třeba se ještě zastavit a diskutovat o tom, jakým způsobem fungují naše bakalářské programy, naše magisterské programy atd. Ale není to trochu zbytečné? Vždyť tato diskuse už probíhá tak dlouho a probíhá v zemích, které mají tak dlouhou zkušenost s demokratickým vývojem školství, jako jsou naši budoucí partneři v EU! Nehodláme znovu diskutovat o použitelnosti páry v železniční dopravě, náhodou? A to v době, kdy svět už dospěl někam jinam? Obávám se, že ano.

Na konec mi dovolte ještě krátkou poznámku na téma uzavírání vysokých škol, které nejsou schopny připravit si objektivní testy pro přijímací zkoušky. Pan kolega Kučera by v takovém případě musel uzavřít Yale, musel by uzavřít Harvard, musel by uzavřít Berkeley a mnohé ostatní školy i v západní Evropě, které tímto způsobem postupují. Nakolik se domnívá, že mozková kapacita těchto univerzit není taková, aby měly právo na svoji další existenci, nechávám na něm.

Děkuji vám.

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu kolegovi Marešovi.

Já se omlouvám, že z tohoto místa provedu jeden komentář, ale pane kolego (k poslanci Marešovi), pokud mám správné informace, v posledních letech se ve Švýcarsku znovu velice vážně uvažuje o zavedení parního pohonu na železnici, a to zcela vážně, byť v modifikované podobě. (Veselost ve sněmovně.)

V tuto chvíli může hovořit pan kolega Matějů. Prosím.

Poslanec Petr Matějů: Dámy a pánové, skutečně nemohu reagovat na všechno, co bylo řečeno, dovolím si proto jenom pár poznámek na závěr.

Věřte mi, že jsem nevystupoval na začátku projednávání této novely jako ideolog, dokonce ani jako člen nějaké strany. Chtěl bych vás upozornit na to, že jsem vystupoval spíše jako člověk, který - jak správně poznamenal pan ministr školství - patří do úzké skupiny vyvolených, kteří měli možnost projít vysoce selektivní baštou průměrnosti, kterou v té době nepochybně Univerzita Karlova byla. Ale mluvil jsem k vám také jako člověk, který měl možnost velice brzy konfrontovat to, co mě tato bašta průměrnosti naučila, s tím, co se ode mne očekávalo v té chvíli, když jsem přišel učit na vysokou školu ve Spojených státech. Zjistil jsem, že mi těch pět let studia prostě chybělo, a musel jsem si je za rok, necelý rok, doplnit. To je tedy ona "výhoda", že jsme byli produkty selektivních bašt průměrnosti.

A ještě jedno bych chtěl říci k tomuto tématu. Právě proto, že jsem měl posléze možnost učit v systému, který je všeobecně považován za jeden z nejotevřenějších - můžeme si o něm myslet cokoliv, můžeme si myslet cokoliv o tom, jaké znalosti o Evropě mají američtí studenti vysokých škol, já také někdy žasnu nad tím, kam umísťují Prahu a Budapešť a že se domnívají, že z Moskvy do Prahy je několik minut vlakem - měl jsem možnost zjistit, že studenti, kteří procházejí bakalářskými a magisterskými programy těchto škol, za prvé velice dobře vědí, čeho chtějí dosáhnout, vědí, který program zvolit, pokud to nevědí, mají poradce, který jim v tom pomůže, pokud se náhodou spletou, mohou klidně v polovině svého studia, protože právě v té době opouštějí bakalářský program, změnit nejenom školu, ale i obor, tedy jsou flexibilní.

Mluvím-li tedy o modelu vysokého školství, nemluvím tím o obsahu, mluvím o struktuře vysokého školství, která by umožnila - mimochodem - sejmout ze zad ministra školství obrovský ranec, který já mu nezávidím, že nese, a to je ranec nákladů na produkci tak malého množství vysokoškoláků v této zemi. Jestliže si dovolíme připustit, že mnoho z těch, kteří jsou nuceni pokračovat až do ukončení magisterského studia, přestože by rádi ukončili své studium kvalitním bakalářem, my je nutíme pokračovat dál, pak vyhazujeme prostředky, které bychom mohli věnovat na to, aby se do bakalářských programů dostalo mnohem více těch, kteří vědí - jak už jsem říkal na začátku -, že maturita je málo a že univerzitu jako takovou nepotřebují.

Čili nebylo v tom nic zlomyslného, co jsem přednášel, nebylo v tom nic ideologického, a pokud si pan ministr myslí, že jsem ho ve svém vystoupení kdykoliv nazval levičákem nebo ultralevičákem, prosím, ať se podívá do záznamu, nic takového jsem neřekl. Řekl jsem, že jsme zdědili z komunistické éry neobyčejně uzavřený, neflexibilní systém a že máme málo vůle tento systém změnit. A novela, kterou jsme připravili, je prvním krokem ve snaze toto změnit.

Teď k tomu, co na adresu této novely řekla paní zpravodajka. Řekla jednu velice podstatnou věc, a to, že požadavek na rozdělení bakalářských a magisterských programů je nereálný. To, že je nereálný, je možná pravda. My jsme si totiž neuvědomili, že některé obory budou vyžadovat speciální přístup. V diskusi, která vznikla okamžitě po podání návrhu, jsme dospěli k závěru, že jsou obory, a dokonce po zjišťování, které jsme si udělali v zemích EU, i tam jsme zjistili silný tlak zejména lékařů na to, aby nebylo studium v tomto oboru přerušeno uměle ukončeným bakalářským studiem. Jiné signály o tom, že jiné obory by to též také takto striktně chtěly, jsme nezaznamenali.

Spíše o obávám, že kdybychom dali tuto možnost a zůstali u dikce současné právní úpravy, že je zde pouze možnost, tak samozřejmě většina škol bude tvrdit, že jsou přesně tou školou, kde to nejde. Problém je v tom, že to je pohodlné, je to pohodlí, které vede vysoké školy a mnohé rektory k tomu, aby tendovali k nepřistoupení k tomuto nepohodlnému kroku. Ale jestliže tento nepohodlný krok neuděláme, obávám se, že nenajdeme dostatek finančních prostředků pro to, abychom otevřeli vysoké školy.

Čili my si uvědomujeme, že existují obory, kde by to bylo násilné řešení, a ve druhém čtení chceme předložit takovou verzi tohoto paragrafu, která umožní vybraným oborům - a my bychom určili po pečlivé diskusi, které by to byly -, aby této kuratele nepodléhaly.

K otázce tzv. skrytého školného. My nezavádíme skryté školné. Na vysokých školách, které poskytují v programech celoživotního vzdělávání kursy, samozřejmě se vybírají finanční prostředky. To už se děje. Problém je v tom, že my chceme, aby za tyto finanční prostředky studenti - teď se musím opravit, protože nikoliv studenti, ale účastníci programu celoživotního vzdělávání - získali kredity podobné kreditům, které získávají studenti. Proč by jinak studovali, navštěvovali tyto programy, než v nejčastějším případě proto, že si potřebují zvýšit kvalifikaci? A čím budou dokládat svému zaměstnavateli zvýšení kvalifikace než patřičným počtem kreditů, popř. diplomem? Nejde tedy o nic jiného než o zrovnoprávnění těch, kteří si platí, a těch, kteří si neplatí.

Obávám se, že tady se dopouštíme jistého pokrytectví. Já velice dobře vím z debat s děkany a rektory vysokých škol, že v tomto směru se zhusta podvádí. Protože vysoké školy samozřejmě chtějí mít příjem z těchto programů celoživotního vzdělávání, udělají jednoduchou dohodu s těmi, kteří v těchto programech studují.

***