Neautorizováno !

(16.00 hodin)

(pokračuje Parkanová)

A konečně poslední navrhovaná změna, o které se chci krátce zmínit, je změna Statutu České národní banky. Tato změna je odůvodněna potřebou v souladu s právem Evropských společenství. Účinnost návrhu zákona je navrhována k 1. dubnu 2001, s výjimkou ustanovení, která se týkají horního limitu věku soudce, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2003, a ustanovení týkajících se Nejvyšší rady soudnictví a České národní banky, která mají nabýt účinnosti již k 1. lednu 2001.

Tolik moje zpravodajská zpráva. Svůj osobní postoj k projednávanému návrhu chci vyjádřit ve vystoupení v obecné rozpravě, do které se tímto, paní předsedající, přihlašuji.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji, otevírám obecnou rozpravu a paní poslankyně Parkanová jako zpravodajka má právo vystoupit přednostně. Připraví se písemně přihlášený pan poslanec Zdeněk Jičínský.

Poslankyně Vlasta Parkanová: Dámy a pánové, již ve svém vystoupení zpravodajky k projednávanému návrhu ústavního zákona, kterým se mění Ústava České republiky, jsem zdůraznila, že tento návrh má mj. za úkol vytvořit příslušný ústavní rámec pro správu soudnictví a soudní organizaci, jak je předpokládají návrhy zákonů o soudech a soudcích. Tyto tři návrhy zákonů jako celek - a mluvil o tom již přede mnou pan ministr - lze považovat za jeden ze základních pilířů reformy soudnictví a v diskusi se nelze vyhnout tomu, abychom o nich alespoň teď v obecné rozpravě mluvili souběžně. Stejně jako není možné přijmout některý z těchto návrhů, nelze ani diskutovat o každém z nich zcela odděleně, a proto si vás předem dovoluji požádat o malou míru tolerance tam, kde se odchýlím od projednávaného návrhu ústavního zákona k věcem, které jsou podrobněji rozpracovány až v navazujících návrzích zákonů o soudech a soudcích, které jsme z tohoto projednávání na této schůzi vyřadili.

Platná právní úprava postavení soudců, organizace a správy soudů, která je dnes vedle ústavy zakotvena především v zákoně 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále v zákonu č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v zákonu č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, a konečně v zákonu č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, pochází, jak je patrné z uvedeného výčtu, převážně z dob federálního státu a po vzniku samostatné České republiky byla tato úprava postupně novelizována. Byly zrušeny federální soudy, zřízena čtyřstupňová soudní soustava, byly nově vymezeny kompetence Nejvyššího soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudců projednává jako jediný mimořádné opravné prostředky v trestním i občanském soudním řízení.

Na toto uspořádání soudní soustavy mohou být přirozeně různé názory. Právě tak jako nelze tvrdit, že je zcela optimální, nelze ho ani vinit z malé výkonnosti našeho soudnictví. Myslím si, že dobře fungující čtyřčlánková soudní soustava může vyhovovat společenským potřebám naprosto stejně dobře jako funkční soustava tříčlánková. V této věci zásadní problém předložené koncepce reformy nevidím, a to i přesto, že příliš nesdílím optimismus Ministerstva spravedlnosti, které si od prostého zrušení jednoho z dosavadních článků soudní soustavy - mluvím tedy o vrchních soudech - slibuje zjednodušení a zrychlení soudního řízení.

Za zcela zásadní, dle mého soudu, je ale nutno považovat právě tu část reformy, která se mj. promítá dosti zásadním způsobem i do ústavy, a tou je návrh na ustavení zcela nových správních soudních institucí v čele s Nejvyšší radou soudnictví. Cílem ustanovení tohoto specifického orgánu soudní moci má podle předkladatele být posílení záruk nezávislého výkonu soudnictví a posilování kvality soudcovského sboru a tím i kvality rozhodovací činnosti soudů. Domnívám se, že obě tyto teze si zasluhují velmi zevrubné pozornosti.

Již v době, kdy jsem byla ministryní spravedlnosti, se z řad především soudcovské veřejnosti stále silněji začaly ozývat hlasy, které upozorňovaly na skutečnost, že soudní moc není u nás zcela svébytná, protože je v područí moci výkonné. A důkazem k těmto tvrzením měla být skutečnost, že ministr spravedlnosti určuje, jakým směrem se budou soudci vzdělávat, že je to ministr, který předkládá prezidentu návrhy osob, které mají být jmenovány za soudce, že ministr stanovuje, kdo bude stát v čele jednotlivých soudů, a tím nepřímo ovlivňuje činnost každého soudce, která je určována rozvrhem práce sestaveným takto jmenovanými soudními funkcionáři. Ministr má dále ve vztahu k soudům dohledovou pravomoc, může pohnat soudce před kárný senát, má v rukou celou ekonomiku soudu, určuje počet soudců, personálu, vybavení atd.

Jediné řešení tohoto stavu spatřují jeho kritici v ustavení soudcovské samosprávy zastřešené reprezentativním orgánem v ústavní rovině, který dostane možnost samostatně rozhodovat o těchto věcech.

Předložený návrh koncepce správy soudnictví vychází do značné míry právě z těchto názorů. Ministr spravedlnosti má být napříště odsouzen do role statisty na zasedáních Nejvyšší rady soudnictví. Státní správa soudnictví se má napříště orientovat, a teď cituji: "především do oblasti finančního a materiálního zabezpečení chodu soudů a takových oblastí, které řádný výkon soudnictví podmiňují, nesouvisejí však bezprostředně s rozhodovací činností soudů." Předkladatel má zřejmě na mysli takové oblasti, jako je zajištění bezpečnosti soudů, znalecké, tlumočnické činnosti apod. Naproti tomu Nejvyšší rada soudnictví podle návrhu přebírá veškeré personální, dohledové i disciplinární pravomoci.

Podívejme se nyní, jakým způsobem je má vykonávat. Podle předloženého návrhu se má tato rada, která sice není orgánem složeným výhradně ze soudců, a nesplňuje tedy zcela kritéria samosprávy, tak tato rada se má scházet minimálně jednou měsíčně. Vzhledem k tomu, že členství v radě není honorované a členové rady, z nichž polovinu tvoří soudci a polovinu významné osobnosti z oblasti práva, tito lidé se tedy budou věnovat svým civilním povoláním, která v těchto oborech nejsou nikterak oddechová, a lze předpokládat, že běžná frekvence jejich schůzek tedy nebude větší, než jak předepisuje zákon, tedy nebudou se pravděpodobně scházet častěji než jedenkrát měsíčně. Prakticky to znamená, že volení představitelé se jednou za měsíc sejdou a odhlasují to, co jim předloží a připraví jejich aparát.

V této souvislosti mi dovolte malou odbočku k navazujícímu návrhu zákona o soudech, kde v dílu, který upravuje organizaci a činnost Nejvyššího soudu, jsou poměrně velmi podrobně rozpracovány podmínky, za jakých je jmenován každému ze soudců Nejvyššího soudu asistent. Přitom v oddílu téhož zákona věnovaném Nejvyšší radě soudnictví o asistentech není ani zmínka, přestože s nimi a jejich platy počítá i důvodová zpráva zmíněného zákona. Přitom to budou právě tito lidé, kteří s největší pravděpodobností budou mít v případě přijetí předložených návrhů největší vliv na správu našeho soudnictví, tedy nebudou to ani soudci, ani parlamentem volení představitelé, ale anonymní aparát, který bude, opět podle důvodové zprávy, posílen i příslušným počtem funkčních pracovních míst delimitovaných na Nejvyšší radu soudnictví Ministerstva spravedlnosti.

K čemu by prakticky docházelo? Prakticky by se z Ministerstva spravedlnosti vyčlenilo jakési ministerstvo justice, které by sice nedisponovalo vlastním rozpočtem, ale rozsahem pravomocí a správní agendou by si s normálním ministerstvem nijak nezadalo. Tím spíše by pak také vyvstala otázka, co se samotným Ministerstvem spravedlnosti, neboť z něj by se v této souvislosti do značné míry stal pouze jakýsi distributor prostředků mezi státním rozpočtem a Nejvyšší radou soudnictví, a jak jsem zaznamenala podle nedávných ohlasů ze Soudcovské unie, i tato role ministerstva je ještě unií považována za příliš silnou.

Můžete jistě namítnout, že podobný model správy soudnictví funguje dnes, samozřejmě s různými obměnami, v řadě evropských zemí. Já chci v této souvislosti zdůraznit, zcela v souladu s předkladatelem, že tato problematika není součástí legislativy Evropského společenství a naše přijetí do Evropské unie rozhodně není vázáno na přijetí právě této koncepce správy soudnictví, jak se někdy někteří zastánci tohoto modelu pokoušejí předstírat.

K věci samé je ale třeba nejvíce zdůraznit, že specifický reprezentativní orgán státní moci je poměrně novým institucionálním vyjádřením soudní moci a jeho vývoj není dosud ukončen jak z pohledu konstitučního, tak z pohledu legislativního, a to ani v těch zemích, kde tento orgán ustaven je.

***