Neautorizováno !

(17.20 hodin)

(pokračuje Motejl)

Hlavním argumentem a výtkou vznášenou na účet této novely je, že nebyla dostatečně diskutována, že nebyla žádným způsobem předjednána svým obsahem a svým rozsahem. Diskuse o tom, zda úprava, kterou jsme celkem radikálně řešili situaci na federální úrovni v roce 1991, je vyhovující a správná, zda odpovídá moderním trendům i současným možnostem, se vedly v odborných kruzích, v justičních kruzích, v ostrých dialozích mezi ministerstvem a soudcovskou veřejností prakticky posledních sedm let nepřetržitě.

Skutečností zůstává, že jsem to dokonce byl já, který jsem opakovaně ve své dřívější funkci kritizoval Ministerstvo spravedlnosti pro ignorování některých vývojových fenoménů a tendencí v české justici, které nakonec stále vedly více a více k určitým deformacím postavení soudců, zejména potom soudních funkcionářů, postavení exekutivy a vztahů exekutivy k justici jako takové, k oslabení autority kárného řízení a kárné pravomoci vůči soudcům a zpochybnění celého systému, který upřímně řečeno s určitými výhradami přebírá tradiční systém rakousko-uherský, resp. v rámci toho rakouský, modifikovaný ve své podstatě 40letým vývojem socialistické společnosti.

Model, který dneska Česká republika prezentuje, pokud jde o vztah exekutivy a moci soudní, je skutečně svým způsobem bezprecedenční a na všech odborných mezinárodních seminářích, které na toto téma jsou prováděny, je vesměs kritizován. Exekutivní pravomoci ministra spravedlnosti vůči personálním otázkám české justice jsou prakticky bezbřehé, nejsou žádným způsobem ani korigovány, ani upravovány a pouhé řekl bych profesionální rozpaky mých předchůdců mě samotného vedou k tomu, že nejsou žádným způsobem nadužívány nebo zneužívány, ovšem současně znamenají prakticky zásadní omezení nebo determinaci ve směru jasných definic, co by mělo být, co by se mělo stát a čemu by se naopak mělo bránit.

Rozhodně odmítám, že by snad navrženou úpravou Nejvyšší rady soudnictví měla být oslabena exekutivní pravomoc proti pravomoci současné. Naopak smyslem navržené úpravy je jasně definovat poměr mezi exekutivními funkcemi Ministerstva spravedlnosti a skrze tyto exekutivní funkce pozitivně ovlivňovat vývoj justice, soustředit v tomto směru exekutivu a její zájem na skutečné pole exekutivních možností, a zase na druhé straně vytvořit na půdě vlastního soudnictví dostatečný prostor pro to, aby se soudní moc mohla vyvíjet nezávisle, zaručovat si nestrannost svého rozhodování, aby autority soudní moci, jako jsou předsedové soudů, byly odbřemeněny nebo zbaveny svých exekutivních dispozic ve vztahu k ministerstvu a věnovaly se nebo mohly vytvářet systém skutečného řízení výkonu soudnictví v užším slova smyslu.

Totéž platí samozřejmě pro organizaci a rozvoj kárné odpovědnosti soudců, jak je navržena v zákoně o soudcích, který je součástí tohoto bloku a který by měl rozhodně vytvořit zcela jednoznačně autoritativní systém centrálního hodnocení kárné odpovědnosti a závažnosti kárných provinění soudců, když současný systém je maximálně determinován tím, že i do tohoto systému vstupuje negativně schizofrenní role předsedy soudu jako orgánu ministra spravedlnosti v oblasti správy soudů na straně jedné a jako soudce na straně druhé.

Je pravdou, že námi navržený model je model, který má svá specifika odrážející specifické možnosti a poměry českého soudnictví. Je ovšem také pravdou, a nebylo to zde konstatováno, že do jisté míry parafrázuje modely dnes v Evropě již skutečně převládající, byť jsou to modely, které ve svých vnitřních strukturách mají stejně specifické změny, odrážející tamní tradice nebo možnosti, jako má model náš.

Nevidím rozhodně jako oslabení a jako rozumné zpochybnění faktu, že nejvyšší rada má být složena ze zástupců justice volených přímou volbou, v rovné paritě se zástupci, kteří jsou do tohoto orgánu jako rovnocenní partneři voleni příslušnými zákonodárnými sbory. Vzhledem k účelu a smyslu tohoto orgánu nevidím jako nedostatek nebo chybu, že i ohledně těchto členů je předpoklad, že jsou právnicky vzdělaní, že mají nějaký pozitivní vztah k právu a že z tohoto důvodu by snad měla být tato funkce nějakým způsobem oslabena.

Jsem proto přesvědčen, že odmítnutí tohoto modelu z důvodů, které zde byly postupně předneseny, opravdu neobstojí. Neodpovídá skutečnému obsahu těchto ustanovení vyjádřená obava, která je podle mého názoru výrazem nepochopení smyslu nebo řekl bych nedočtení. Domnění, že snad exekutiva, ministerstvo nebo vláda disponují nějakými skutečnými pravomocemi ve vztahu k soudnictví, jinými než těmi, které anticipujeme zde, ale na druhé straně soudnictví jako takové nemá ani orgán, ani možnost do svých vlastních věcí zasahovat, v tom je podle mého názoru zásadní nedorozumění takto řešené úpravy, která sice přenáší opticky vnějškově na ministra spravedlnosti a item na vládu v plném rozsahu odpovědnost za soudnictví, aniž by ve skutečnosti tuto odpovědnost nějakým způsobem dovolovala aplikovat do vlastního chodu a výkonu soudnictví.

Konečně pokud jde o tuto pasáž navržené ústavy, byly zde proneseny názory, že ta myšlenka vlastně tak špatná není. A proti předložené osnově byla namítána jako další nedostatek jiná ustanovení, která jsou osnovou dotčena. Především bych chtěl podotknout, že navržený nový článek 112a je jednoznačnou reflexí na onen římský mezinárodní trestní tribunál, jehož ratifikace je vázána na to, že vytvoříme právní a ústavní situaci, která nám ratifikaci statutu tohoto tribunálu dovolí. Máme tedy poměrně jednoduchou volbu, zda na toto ústavní řešení přistoupíme, nebo nepřistoupíme.

***