Neautorizováno !
(9.30 hodin)
(pokračuje Tlustý)
A to proto, že při normálním řazení kroků, to znamená vyvedení nebonitních úvěrů, poskytnutí určitého rozsahu záruk státu za ostatní úvěry této banky, vyhlášení soutěže, přijetí nabídek a teprve poté vyhlášení vítěze, by cena výrazně překročila cenu získanou.
V tomto svém vystoupení mi dovolte se věnovat sledu událostí, které nepochybně prokazují, že tyto dvě hypotézy jsou pravdivé. Postup byl nestandardní a jeho výsledkem je záporná cena, jejich výsledkem je poškození českého státu ve smyslu, který jsem tu uvedl. Vše, co budu citovat, jsou citáty z veřejně dostupných zdrojů, zejména z usnesení vlády přístupných na internetu.
Dále mi dovolte uvést zřetelně, že vše, co uvádím, uváděl jsem a uváděti hodlám, nemá žádnou souvislost s tím, kdo se stal oním investorem, a týká se výlučně procesu, který navrhl a realizoval ministr financí, případně celá vláda. Smyslem mého vystoupení tedy není v žádném smyslu hodnotit či komentovat investora, který se na základě tohoto prapodivného postupu stal tzv. strategickým investorem v České spořitelně.
Pan ministr tady ocitoval sled událostí. Dovolte mi, abych udělal něco podobného, ale zdůraznil ve sledu událostí body, které prokazují mnou vyslovené hypotézy.
30. 11. 1998 usnesením vlády č. 797 došlo k jmenování dočasné pracovní skupiny, která dostala za úkol řídit další proces privatizace. V usnesení 834 z roku 1998 konstatuje vláda, že zajištění kapitálové přiměřenosti vyžaduje kombinovaný způsob, a to je na jedné straně posílení kapitálu a na druhé straně převedení části aktiv z České spořitelny do Konsolidační banky. Ve smyslu těchto dvou metod také toto usnesení vlády souhlasilo s posílením kapitálu České spořitelny formou podřízeného dluhu, který poskytla Konsolidační banka ve výši 5,5 miliardy korun, a vláda souhlasila s převzetím klasifikovaných úvěrů z České spořitelny do Konsolidační banky za úplatu s výší nezajištěného rizika 4 miliardy korun s tím, že v dalších ustanoveních se výslovně ministru financí ukládá uzavřít smlouvy mezi Konsolidační bankou a Ministerstvem financí o úhradě nákladů, ztrát a majetkové újmy vznikající z těchto dvou operací. Z tohoto usnesení si zapamatujte 5,5 miliardy navýšení základního jmění, 4 miliardy vyvedených úvěrů, přesná formulace zní, za úplatu s výší nezajištěného rizika 4 miliardy.
16. 12. usnesením 870 je zajímavé, že vláda bere na vědomí, že dočasná pracovní skupina schválila seznam vybraných úvěrových pohledávek ve výši 10,5 miliardy, se kterými je spojena - přesně cituji - nezajištěná výše rizika 8 miliard korun. Je zřejmé, že dočasná pracovní skupina v tomto smyslu navrhla vládě něco, co odporuje předchozímu usnesení. Tam jsem citoval formulaci 4 miliardy korun, ale to považuji v celé této kauze za poměrně málo významné.
10. 3. v usnesení č. 195 z roku 1999 vyjádřila vláda obecný souhlas s cíli privatizace, s kritérii pro výběr investorů a s privatizační metodou předpokládající jednorázový prodej celého balíku akcií jednomu investorovi (skupině investorů). Uložila rovněž ministrovi financí a předsedovi prezidia Fondu národního majetku zpracovat do 31. května návrh opatření pro řešení nebonitních úvěrových pohledávek v portfoliu a. s. Česká spořitelna, která by - a tady se píše - na minimum snižovala budoucí výdaje státu. Je vidět, že ještě 10. 3. 1999 si vláda uvědomovala problém nebonitních úvěrů a uložila ministrovi financí předložit materiál, který - opakuji - by na minimum snižoval budoucí výdaje státu.
Zajímavé je, co následovalo. 16. 6. 1999 v usnesení č. 607 nalezneme, že termín pro předložení tohoto materiálu 31. 5. byl změněn a byl určen - cituji - nový konečný termín pro zpracování tohoto materiálu 30. 9. 1999. 18. 10. 1999 ovšem následovalo podobné usnesení, které nahrazuje nový konečný termín 30. 9. ještě novějším konečným termínem, a tím je 31. 10. V usneseních vlády tímto stopa po tomto materiálu končí. Už v dalších usneseních vlády nelze nalézt, zdali někdy materiál s názvem - cituji - "Návrh opatření pro řešení nebonitních úvěrových pohledávek v portfoliu a. s. ČS" byl někdy vládě předložen a hlavně, co vlastně obsahoval. Z náznaku lze dovodit, že reakcí by mohlo být usnesení vlády č. 1178 z 8. 11. roku 1999, kde se konstatuje téměř neuvěřitelná věc. Cituji: Toto usnesení vlády konstatuje, že v souvislosti s přípravou privatizace České spořitelny a v souladu s úkoly uloženými usnesením vlády z 10. 3. 1999 č. 195 - a teď pozor - je nezbytné dořešit i problém nebonitních aktiv v portfoliu. 8. 11. po odložení termínu pro předložení příslušného materiálu je to závěr nepochybně objevný.
Dále v tomto usnesení vlády České republiky vláda souhlasí s převodem pochybných a ztrátových pohledávek - většina toho, co říkám, jsou přímé citace - České spořitelny, klasifikace ČNB 4 a 5, s tím, že celková nominální hodnota převáděných pohledávek činí nejvýše 33 miliard a tyto pohledávky jsou převáděny za cenu postoupení ve výši 60 %, a to maximálně do výše 20 miliard. Z tohoto usnesení bych prosil o zapamatování číslovky 20 miliard. Opět v tomtéž usnesení jasné formulace, které říkají, že je ukládáno ministrovi financí a místopředsedovi vlády zajistit uzavření smluv mezi Konsolidační bankou a Ministerstvem financí - cituji - po úhradě těchto nákladů a ztrát.
22. 12. 1999 došlo pouze ke změně termínu pro vyhodnocení závazných nabídek. Nejzajímavějším podkladem je ovšem usnesení vlády č. 144 z 2. 2. 2000 a zejména jeho první a druhá příloha. Dovolím si podrobně z těchto podkladů citovat.
***