Neautorizováno !

(18.40 hodin)

(pokračuje Plachý)

Dámy a pánové, jsem hluboce přesvědčen, že situace je po sedmi letech od podpisu smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení skutečně zralá k přehodnocení smlouvy tak, aby nedocházelo k poškození občanů ani jednoho ze smluvních států v důsledku rozdílu v legislativách obou států a v důsledku kursovních rozdílů měn těchto států. Navíc jsem přesvědčen, že skutečnosti, které pan ministr uvádí ve své odpovědi, svědčí o něčem mnohem závažnějším. Občané České republiky, kteří celý svůj život žili a pracovali ve společném státě, jehož je ČR právním nástupcem, musí být ve svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří - čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - posuzováni rovně, jak stanoví čl. 1 téže listiny. Podotýkám, že do společného státu samozřejmě patřilo i Slovensko. Tohoto závazku vůči svým občanům se stát nemůže podle mého názoru zbavit žádnou mezinárodní smlouvou. Tou si může kompenzovat pouze část svých nákladů na výplatu starobních důchodů našich občanů, kteří pracovali na Slovensku, ale nikdy se nezbaví povinnosti doplácet jim starobní důchod do výše stanovené podle české legislativy. Pokud tak náš stát činí jen u několika vybraných skupin občanů, porušuje tím zásadu rovnosti občanů před zákonem a zavádí tak kromě občanů rovných kategorii občanů rovnějších. Tím jsme se ovšem dostali na Orwellovu farmu zvířat. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se vrátili do civilizovaného světa.

Vážený pane předsedající, dovolte mi, abych vaším prostřednictvím požádal ministra práce a sociálních věcí, aby všem občanům ČR bez ohledu na to, zda do rozdělení státu žili a pracovali v Čechách, na Moravě či na Slovensku, vyplácel, resp. doplácel starobní důchod ve výši stanovené podle české legislativy. Jedině tak potvrdí Česká republika, že je právním nástupcem ČSFR a že se chová vůči všem svým občanům rovně.

Dále mi, pane předsedající, dovolte, abych vaším prostřednictvím připomněl panu ministrovi, že je ministrem České republiky a že by se měl z tohoto důvodu starat o oprávněné zájmy občanů České republiky, a nikoli je odkazovat na ministra práce a sociálních věcí cizího státu. Chápu, že měl díky kumulaci funkcí spoustu starostí, ale snad na to má dostatek zdatných úředníků.

Vážené dámy a pánové, obávám se, že ani naše dnešní jednání bez ohledu na to, jak dopadne závěrečné hlasování o usnesení, nezjedná ve věci pana dr. Stancla a jemu podobných občanů České republiky nápravu v jejich problému, jak prožít zasloužený odpočinek bez peněz. Nezbývá asi nic jiného, než odkázat tuto skupinu našich občanů k Ústavnímu soudu a doufat, že Ústavní soud tuto situaci vyřeší za nás.

Přesto mi, dámy a pánové, dovolte, abych navrhl usnesení sněmovny, které by podle mého názoru mohlo řešení dané situace přispět: "Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nesouhlasí s odpovědí ministra práce a sociálních věcí na interpelaci ve věci tvrdosti smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a žádá vládu ČR, aby neprodleně vyřešila důchodové zabezpečení všech občanů České republiky na základě rovnosti občanů před zákonem a při vědomí právního nástupnictví ČR vůči společnému státu."

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Je mou povinností předsedajícího vás upozornit na skutečnost, že Poslanecká sněmovna může vyslovit pouze buď souhlas s odpovědí, nebo nesouhlas s odpovědí, nic jiného v této věci konstatovat nemůže. Registroval jsem přihlášku pana kolegy Štraita, nicméně předtím pan ministr práce a sociálních věcí a místopředseda vlády, který má samozřejmě přednost.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážení poslanci, vážené poslankyně, smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, dále jen smlouva, byla uzavřena dne 29. 10. 1992. Se smlouvou vyslovila souhlas ČNR a předseda vlády ČR ji v zastoupení prezidenta ratifikoval. Smlouva byla na základě svého článku 34 odst. 1 prozatímně prováděna od 1. ledna 1993 a vstoupila v platnost dnem 3. 5. 1993 a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů pod číslem 228/93 a vyhověla tak ústavnímu pořádku České republiky a stala se součástí českého vnitrostátního práva.

Mezinárodní smluvní praxe se omezuje na úpravu vztahů mezi historicky a vývojově samostatnými státy a s otázkou řešení nároků plynoucích z dříve společného státu se ještě neměla možnost setkat. Při tvorbě smlouvy proto nebylo možno vycházet ze žádných modelů, protože neexistují. Rozpad Rakousko-Uherska nelze s ohledem na samostatné pojišťovací úřadovny považovat za model.

Řešení přijaté ve smlouvě zásadně přispělo k řešení sociálních nároků občanů bývalého společného státu. Smlouva rovněž respektuje, jako jiné československé smlouvy, poměrné rozdělení práv a povinností plynoucích z existence dřívějšího společného státu mezi nově vzniklou Českou republiku a Slovenskou republiku. Při přípravě smlouvy bylo třeba nalézt kritérium pro dělení doby ve společném státě na dvě doby - českou a slovenskou. Dělení dob bylo nutné proto, aby tutéž dobu nehodnotil každý nástupnický stát, aby nebyla tatáž osoba hodnocena dvakrát. Bezesmluvní stav by měl za následek překrývání dob. Hodnocení veškeré doby získané před rozdělením státu by znamenalo, že všichni občané žijící na Slovensku nebo v Čechách a pracující ke dni rozdělení kdekoli v ČSFR aspoň 15 let, kteří dovršili 65 let věku, by mohli požadovat český důchod. Současně by mohli za tutéž dobu požadovat slovenský důchod. Kromě toho by tento stav znevýhodňoval občany, kteří celý život žili a pracovali na území jednoho nebo druhého ze současných nástupnických států. Česká strana požadovala, aby tímto kritériem bylo trvalé bydliště občana ke dni 31. 12. 1992. Slovenská strana navrhovala jako kritérium sídlo zaměstnavatele a toto kritérium nakonec prosadila. To znamená, že všechny doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení Československa se považují za doby zaměstnání pouze toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem a nároky se řídí jeho vnitrostátními předpisy. Toto hledisko bylo nakonec přijato, protože je bezpečnější a jednodušeji zjistitelné a protože podle sídla zaměstnavatele se též platí pojistné a daně, které jsou zdrojem financování sociálního zabezpečení.

Pro převzetí příslušnosti k výplatě již přiznaných důchodů nejpozději do data rozdělení ČSFR bylo dohodnuto kritérium, že příslušný bude ten nástupnický stát, ve kterém má občan ke dni rozdělení trvalý pobyt. Řada našich občanů bez ohledu na státní občanství a v některých případech bez ohledu na trvalý pobyt se stávala slovenskými důchodci, což vyvolalo značnou nespokojenost. Důvodem k této nespokojenosti byl pokles výše slovenských důchodů vyplácených do České republiky způsobený rozdílnou valorizací důchodů v České republice a Slovenské republice, rozdílným vývojem kursů české a slovenské měny, ale i rozdílným vývojem právních úprav v obou státech.

***