28.
"Zpráwa posluow od pana zpráwce do Mosta poslaných, rokowat o při mezi markrabí Mišenským a týmž p. zpráwcem." (Z kopie arch. Třeb.)
Bez roku a místa (podobně z r.1449.)
Když sme nynie byli přijeli do Mosta, rokowat s markrabí Mišenským a s jeho raddú, mnoho nám méně podáwáno na počátku, nežli když sme rokowali we Chbě. A po mnoho řečech mezi námi prošlých, markrabě Albrecht Bramburský a markrabě mladý Míšeňský mluwili s námi, abychom jim powěděli konečně, na čemby chtěl pan zpráwce přestati s přátely swými, že toho nechtie Míšeňskému druhé straně powědieti, než sami od sebe chtěliby oné straně toho podati, i wěrně se k tomu přičiniti, zdaby k tomu přiwesti mohli. Takž i powěděli sme jim, že k menšie summě my swoliti nemuožem, než aby za wězně bylo 30,000 zlatých dáno, za Hoerswerd 10,000 zl. a k tomu základ za wězně, kteříž sú se nepostawili, ježto za ně pan Gerowský slíbil; a pan Doninský za swé dědictwie chtěl 10,000 zl mieti. Tehdy markrabie oba s onú stranú rozmluwiwše, potom nám powěděli, že jíti nikoli to nemuože, než tak sami od sebe mluwili, žeby se chtěli k tomu přičiniti, by pak i swým doložili měli, aby 30,000 zl. za wšecko bylo dáno, a len základ za wězně nepostawené k tomu. Toho pak dlúho my sme odmlúwali, chtiece rádi wiec přitáhnúti, i o to několikrát do Lún sme ku pánóm z sebe wysielali, wždy se o ty wěci truc, až sme jim byli pólpáta tisíce ulewili. Potom kniežata s námi opět mluwili, prawiec k swé wieíc a k swé cti i pod přísahú, že wýše toho zwésti nemohu, než k tej summě, jakož sami od sebe podáwali dřiewe, a že k tomu swých ještě po tisíci zlatých jemu na pomoc přidati musie, welice prosiec nás, abychom z sebe jednoho a zwláště Mokrowúského ku pánu wyslali i prosili JMti, aby to pro jich službu učinil a na té summě přestal, široce wyprawujíc, kterak mnoho z toho puojde těm zemiem s obú stranú, a zwláště pánu a přátelóm jeho čest weliká i užitek. A když sme wuoli páně i jeho přátel zwěděti, prwé sme jim podali, že k jich prosbě těch padesáti tisícuow prwé powěděných póldwanácta tisíce zlatých ulewujem, žádajíc by se ráčili přičiniti, aby k té summě od nich podané pólčtwrta tisíce zlatých bylo přidáno; pakli to býti nemuož, ale ku přiměří Jch Mtí podanému že pán s swými přátely swoluje za dwě létě pod tu wýmienkú, aby dwa měsiece napřed w tom času wěděti bylo dáti. Tu sta oba markrabie welmi se pánu zakazowali, slibujíce, že chtie k jeho cti a k dobrému, když jich požádá, těch pólčlwrta tisíce každý z nich naložiti a utratiti. A my takowé jich zakazowánie a podáwánie slyšiec, swolili sme k tej summě, ježto sú kniežata welmi toho radostni a wděčni byli, a hned sme šli té smlúwy spisowat. A najprwé mír křesťanský mezi markrabí a pánem i jednotú jeho na tyto kusy dolepsané: za wězně 16,000 zl., a k tomu základ za nepostawené propadený; za Hoerswerd 10,000 zl.; panu Doninskému 4000 zl. A když to bylo ujištěno, tehdy vvězňowé aby wšichni byli s obú stranú propuštěni a prázdni, základowé jimi propadení i listowé aby wráceni byli a propuštěni. Pak o ty wěci, což se koruny dotýče, aby do pána budúcieho krále Českého tak stálo; pakliby se králowstwí z obecného sněmu zdálo o ty wěci winu dáti markrabí Míšeňskému, mělby jim z toho práw býti tu, kdežby toho práwo a řád byl. O Osek a o Duchcow, jakož pan Jiřík práwa na to stáná má, též aby jemu markrabie práw byl. Pan Jiřík aby markrabí Míšeňskému list zpráwný od sirotkuow páně Wilémowých dětí na Hoerswerd učinil, léno k králowstwí Českému w tom wymieňuje. A ten mír aby trwati a státi mohl mezi markrabí s jeho zemiemi a panem Jiříkem s jeho jednotú, aby wšecka přerušenie přiměřie pominula, aby wiec ižádný wálek nepočínal, než mělliby kto z jednoty páně Jiříkowy k markrabí neb k jeho komužkoliwěk kterú winu, aby na tom práwě přestal, kterémužby ten zawázán byl, a konec a miesto aby mu učiněno bylo po žalowání w sesli neděléch a we třech dnech, a zase též od pana Jiříka a jednoty jeho aby se stalo.
A když sme to wše sepsali, tehdy potom markrabí Míšeňskému někaké nowiny přišly, že Lúnští a Žatečtí wáleti nechtie, ani panu Jiříkowi wiec pomáhati, ale že chtie smlúwu neb příměřie mieli do budúcieho pána; a také někto jemu powěděl markrabí Míšeňskému, že pán Jiřík s Morawskú zemí wálku jistú má, aby se ho toto léto nebál, byl mohl naň táhnúti; toho wšeho sme spraweni jistotně. A tak té smlúwy, ku kteréž prwé se byl swolil, nechtěl držeti nic, najprwé prawě, že zlatých mieti nemuož, ale že chce tu summu umluwenú swými penězi platiti; druhé, že wezňowé páně Jakubowi šacowali se w třinácte set kop, ten šacunk také chce wzieti, a Lúnšti že mu tisíc kop propadli základu, ten také chce mieti; třetie, že té wýmienky w listu páně Jiříkowu na zpráwu nechce přijieti, a že i tak smlúwy konati nemuož, leč prwé na swé zemany wznese, budeli jich wuole, žehy toho odpowěd chtěl dáti na S. Bartoloměje. Markrabie oba, to jest Míšeňský mladší a kněz Albrecht Bramburský, to uslyšewše, byli teskliwi tiem a hněwiwi, a řekli, že to chtie seznati, když toho požádáme, že jest byla jeho starého Míšeňského i jeho raddy wuole ke wšemu, což sú s námi umluwili i sepsali.