40.
Pana Jiřího z Poděbrad manifest proti pánům jednoty Strakonické. (Z kopie arch.Třebon.)
W Praze, 1450, 30 Apr.
Duostojným u bozě otcěm, a urozeným, statečným, slowútným a opatrným etc. Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, swým i wšie jednoty našie jmény, službu swú wzkazuji, ku paměti wašie tiemto listem přiwodě: jakož netajné jest, kterak před chwilí Oldřich ze Hradce swéwolně mně jest odpowěděl, a nepotřebně wálku proti mně byl začal, i jiné k tomu nawedl, wěda dobře mé i mých přátel rowné a sprawedliwé podáwanie, že sme chtěli skutečně rowné od sebe učinili i přijieti, po obecniem sněmu, anebo kohožby nám sněm obecní za sudce wydal, kterýž, byl uložen wší zemi do Prahy o swětiem Šimoniši a Judě. Rok tomu minul; z čehožby nám koliwěk byla wina dána, to od nás přijato nenie, ale od strany nám odporné i úmysla a z swé wuole wálka ta jimi začatá proti nám wedena jest k záhubě chudiny tak dlúho, až již přišlo k té smlúwě, kteráž se jest stala w Jindřichowě Hradci, kdežto bylo také přimiřie smluweno a zaručeno do roka takowé., že sme suobú stranu zřetedlně a welmi znamenitě swolili a zapsali na čtyřie ubrmany a oprawce, zejména na p. Oldřicha z Rosmberka, na p. Alše ze Šternberka, na Arnošta z Leskowce, a na Oldřicha Močihuba z Kralowic, dawše jim plnu moc o wšelikteraké pře a winy nás srownati a mezi námi wýpowěd udělati, na najdalšie a konečně do sw. Jiřie nynie nedáwno minulého, anebo na ten den. A na to ti páni a čtyřie ubrmanie přikázali jsú nám obojim býti w Pelhřimowě w tu neděli o prowodě, jakož jest nedáwno minula, a to pod základem peněžitým a pod pokutami we smluwnim a přimiřném listu jmenowanými; jakož o tom wýpowěd wšech čtyř ubrmanuow, kterúž jsú jednosworně w Jihlawě udělali, a nám pod jich pečetmi napsánu wydali, šíře ukazuje. I jest to wědomé a dobře jisté, že sme my i naše dwa ubrmany a oprawce od nás a s našie strany wydaní na ten den w neděli prowodní neobmeškali w Pelhhimowě býti, jakož ti, chtiece i powinni jsúce smluwám a wýpowědi Jihlawské i přikázaní ubrmanskému dosti učiniti, konečného konce se nadějíce do dne S. Jiřie wýše praweného, nebo na ten den. Ale Oldřich ze Hradce, ani ubrmané strany jeho, na ten den w neděli prowodní netbali neb nechtěli sú do Pelhřiniowa přijeti, a nepřijeli sú, jeliž p. z Rožmberka tepruw w úterý přijew, po Oldřicha z Hradce posielal jest. A z toho jiného nemuož býti shledáno, než že se jim konce a pokoje nechtělo. A to se w prawdě najde z dolepsaných duowoduow. Neb když po mnohém a dlúhém rokowání a taidinkowání od ubrmanuow s strany nasie wydaných, ubrmané od strany nám odporné wydaní byli sú otázáni až do několikrát, muožli se tu w Pelhřimowě těm wšem wěcem konec státi? pamatujíce je listem a zápisem smluwním, že sú powinni mezi námi stranami konečný konec a wýpowěd učiniti; a ubrmané strany našie měli sú úmysl a chtěli sú tu mezi námi konečný konec a wýpowěd hned udělati: ale p. z Rožmberka před dobrými lidmi dal jest tu odpowěd, že tu nikoli konce byli a státi sě nemuože; a netbaje i na to, kterak se jest wedle listu smluwnieho wykázanie dobrowolně podwolil a zawázal, wedle jiných ubrmanów, do S. Jiřie již minulého bez zbawenie konec a wýpowěd mezi námi udělati. Pak my ještě přes to i s swými ubrmany k tomu sme se podáwali, buď dwě, tři nebo čtyři neděle i dále, abychom se wždy nerozjeli, než tu se konce dolézali, chtiece rádi obecnie dobré widěti a pokoj země této. Toho opět p. z Rožmberka nechtěl učiniti, prawiw, že má hned do Lince k sestře jeti. A slyšewše to p. Zbyněk Zajiec a p. Jan Smiřický i jiní dobři lidé, přičíněli i přimlúwali sú sě, a jednali pilně, i smluwili sú mezi námi opět přimiřie dalšie od S. Ducha až do roka. A na to boha chwáléc, a upokojeni se radujíce, již kázali sú we zwony zwoniti, trubačóm trúbili, lidem to oznámiti a w bohu sě radowati; neb w určeném času wedle námluwy tehdáž w Pelhřimowě znowu udělané měl se jest konečný konec o ty wšechny wěci mezi námi státi; i miesto bylo jmenowáno a smluweno, kde a kdy sme sě suobú stranú měli sjeti ku konci; a když jest namluweno a rokowáno o miesto, tu jest p. z Rožmberka powěděl, že na tom sjezdu, který sú měli w puostě w Plzni, ustanowili sú sě a na tom rozjeli se, aby jinam k sjezdu a k sněmu neswolowal nikoli, než do Jihlawy nebo do Budějowic, anebo do Plzně. A na tom jest se drahně dlúho držal, nikam jinam swoliti nechtě. I teď se opět nalézá prawý a jistý duowod toho, že strana Oldřichowa z Hradce i s ním i s jich ubrmany neměli jsú hned nižádného úmysla, ani chtiece, aby ty wěci mezi námi ku konci přiwedli a přiwesti chtěli w Pelhřimowě; ponewadž, jakož se tu rozumem lehkým a snadným každý domakati muož, swolowali jsú sě w Plzni w puostě o miesto ku potomniemu sjezdu neb sněmu k srownání těch záští mezi námi, a měwše i powinni bywše tu w Pelhřimowě konečný konec a wýpowěd mezi námi udělati o swětiem Jiří minulém; wědúce ubrmané, že potom wiece moci nižádné nemají, wedle wykázanie smluwnieho listu. A námi ani ubrmany našimi nic jest nescházelo a nesešlo; jakož pak to časem swým w prawdě bude moci býti okázáno a širšími zpráwami dowedeno. A což pak z toho muož jiného rozumieno býti a wědieno, než že sú Oldřich ze Hradce s swú stranu nepatřili konce, alebrž zřetedlně nekonče sii hleděli a roztrženie; a to sú naposledy wždy okázali. Neb když sme již suobú stranu zase k smlúwě a ku přímiří dalšiemu byli přiwedeni na konec a k úklidu pokojnému, a k ohlášení také lidu již zwoněno i trúbeno bylo : potom pak nazajtřie ráno uwrhli sú nám w to Němce cizozemce, zejména markrabí Fridricha Míšeňského; kterýžto Míšeňský i s předky swými koruny a králowslwie Českého starodáwní zhúbce a nepřietelé byli jsú, a nynie pak od drahné chwíle náš a jednoty našie zjewný a odpowědný nepřietel jest. I chtěli sú a stáli sú o to, abychme my s tím Míšeňským w též přimiřie a w túž smlúwu jako i s nimi nerozdielně wstúpili. A tu sme tepruw zwěděli, že sú sě s našimi nepřátely k záhubě zemské spojili. Přes to přese wšechno naše poselstwie, kteréž sine učinili ku p. z Rožmberka i do Plzně k nim na sněm jich listowně i po dobrých, urozených a znamenitých osobách, dáwajíce jim wěděti, že zpraweni jsme, žeby sě chtěli s takowým naším nepřielelem zjewně odpowědným spojili; žádajíce i upomínajíce, aby toho nečinili, dle našie smlúwy i přimine zapsaného, a dle jiných slušných wěci, kteréž jsú mezi námi některými zwláště w Jihlawě se staly, a jmenowitě mír mezi mnú a p. z Rožmberka: nic sú sě na to neobrátili. Ježto i tu jeden opět prawý a jistý duowod jest toho, že sú ku konci neměřili jiti a konati w Pelhřimowě o S. Jiří, wedle wykázanie smluwnieho listu a podwolenie ubrmanského. Neb by byli měli žádost a úmysl ku konci jíti w tom času, dokud sú ubrmané moc meli wedle wykázanie smlúwy : tehdy by sobě Mišenského nepřietele našeho ani jiných na nás nejednali, a s nimi sě proti nám nespojowali, k roztržení a k nepokoji takowému, jakož jej wšichni pohřiechu před sebú widíme. Neb jest w prwnich smlúwách ani w přímiřích Míšeňský s nimi ani oni s ním nebýwali; nébrž nižádná zmienka nikdy jest prwé o Míšeňském w tom sě nedala. A wšak i w tom sme niv sé měli a okázali, přieliš k jich wuoli sě předáwajíce, jako ti, jenžby pokoj raději nežli nepokoj widěli. A proto sme wšak wždy i s Mišenským ku přimiří swolili do jiného jmenowitého času, nežli s stranu nám odpornú. Neb by ty wěci a to obé spolu, pře Mišenského i nás obú stran, na jednom roce obtiežné a nemožné bylo jednati, tomu každý muože rozuměti. A widúce nás i w tom opět powlowné, z toho sú nám pak podali a na nás žádali toho, jestližebychom s Míšeňským na tom uloženém roku miesto a konec wzali a měli, tehdy abychom proti němu potom do jmenowitého a do určeného času nebýwali, ani na něho pomáhali. Odpowěd jest naše byla na to, že nejsme tak swéwolni, kdyžbychom již konec a miesto měli s tím Mišenským, bychom swéwolně na něm jakých nesnází hleděti chtěli; než bychme jim takowým během, jakož sú na nás žádali, zawázali, nejsme jim toho powinni. Neb takowé zawázanie netoliko swobodným, ale wězňóm a přemoženým lidem jest přieliš obtiežné, a nám pak i nad to welmi neslušné a nehodné; a mybychom tehdy do toho určeného času, ačby sě zemi České, nebo kterým přáteluom našim od Mišenského sě ďálo jaké bezprawie, nemohli jim nic ku pomoci ani platní býlí. Toho sú strana nám odporná opustiti a oblewiti nikoli nechtěli, skrze to k roztrku konečnému wedúce, jakož jsú i to přiwedli. A nám sě jest to zdálo i zdá neprawé, neslušné a nehodné jim k tomu swoliti a zawázánu býti. A tak pro ten kus, jenž sě dotýče cizozemce Němce, dáwnieho nepřietele a zhúbce koruny a králowstwie Českého, a našeho odpowědného nepřietele, stalo sě jest roztrženie a nepokoj w této zemi, dáli buoh ne mnú, ani jednotu naši, ani ubrmany dwěma od nás wydanými; jakož to již každý, kohož tato zpráwa dojde, muož očitě wěděli a lehkým a prostým rozumem dosáhnuti, žeť sme my tiem zlým, kteréž sě jest počalo a dále pohřiechu puojde, bohdá newinni, a wěrně jest nám líto toho; doufajíce každému dobrému, že nám takowého zlého litowati pomohu, a to w swé paměti mieti budu. A wyšlaliby kteraká jiná řeč nebo psanie tomuto odporná od kohožkoliwěk, abyste sě wěřením swým k odporné zpráwě nechtěli a nerodili přichýliti. Nebť jest toho bohu milému a dobrým lidem swědomo, žeť sú sě tyto wěci teď popsané w prawdě tak ďály a staly; a muož to wšechno i wiece, ježto jest tuto pro dlúhost písma opuštěno, dálibuoh časem swým širšími zpráwami býti dowedeno a prowedeno. Také smluwní list we Hradci udělaný swědčí, staloliby sě a přečinilo komužkoli z našich stran co w přímiří umluweném a zaručeném, že má to opraweno býti wedle rozkázanie swrchupsaných panuow čtyř ubrmanuow společnieho a jednosworného, we čtyřech neděléch od prožalowanie. Wieme a jisti jsme tiem, že jest to dwěma našimi ubrmany nescházelo ani sešlo; a jedni bez druhých neměli sú moci kázati oprawowati. A na to nám přemnohá přečiněnie daly sú sě od strany odporné; a rowně též, jakož i wýpowěd, takéž i oprawenie sě nám nestalo. Neb tiem wždy jest odtahowáno na takowý nekonec, o němž swrchu prawi a jistí duowodowé jsú wypsáni. Nébrž wýpowěd opět w Jihlawě wšemi čtyřmi ubrmany mezi námi udělaná, a pečetmi jich i listem potwrzená, téměř w ničemž nám zdržána nenie. A cožkoli sě w té wýpowedi wypowiedá a přikazuje, to sě wypowiedá pod základem a pod pokutami we smlúwě Hradecké popsanými. A pro nezdrženie té wýpowědi Jihlawské z základu peněžitého rukojmě upomínati mienime a chceme; i o pokuty listem a zápisem smluwním budem sě dáli buoh zprawowati. A to wšechno tiemto psaním já Jiřík z Kunstalu a z Poděbrad od sebe a od našie jednoty s powolením wšech nás oswědčuji každému, komuž sě udá koli toto sepsánie čísti nebo čtúce slyšeli; aby bylo wěděno, že to začaté zlé w této zemi námi nejde, a že my s našie strany tiem winni nejsme, to buoh wie; než cožbychom koli přes to k upokojení tohoto králowstwie a k přiwedení řádu mohli a budem moci poslúžiti a platni býti, chcem w tom po wše časy dálibuoh neleniwí skutečníci shledáni býti i nalezeni. Dán w Praze, we čtwrtek před hodem swatých apoštolów Filipa a Jakuba, let božích etc. padesátého.