10.

Poggius Florentinský Leonardowi Aretinskému zpráwu dáwá o upálení M. Jeronyma Pražského w Konstancí.

W Konstancí, 1416, 30 Mai. (Z překladu M. Dan. Ad. Z Weleslawína [Psaní toto, půwodně latině wydané, ale již i w XV století do češtiny přeložené, tištěno jest již několikráte, ku př. w kronikách r. 1585 a 1817 w Praze na swětlo wyšlých].

Předešlého času za několiko dní w Teplicích se zdržuje, psal sem k Mikulášowi našemu list, kterýž za to mám, že i ty čísti budeš. Potom když sem se z Teplic do Konstancí nawrátil, začala se pře mistra Jeronýma, kteréhož wůbec za kacíře mají. Protož umínil sem o té wěci spráwu tobě učiniti, jak pro welikost a hodnost té pře, tak a nejwíce pro wýmluwnost a umění toho člowěka. Znám se k tomu, že sem jak žiw newiděl a nepoznal žádného, kterýžby weda při, zwláště hlawní a hrdla se dotýkající, tak blízko se přiblížil k wýmluwnosti starých orátoru, kterýchž my mnoho sobě wážíme. Ku podiwu zajisté bylo, jakými slowy, jak ozdobně a wýmluwně, jak podstatně a důwodně, jak weselým obličejem a žiwým hlasem, a jak srdnatě a směle nepřátelům swým odpowídal, a naposledy i při swau zawřel; až w prawdě čeho politowati, že tak slawný a znamenitý wtip člowěka toho odwrátil se k učení a bludům kacířským, wšak pokudž prawé jest, což se mu připisuje. Nebo mně nenáleží tak weliké pře rozsuzowati, přestáwám na wýpowedi těch, kteréž wůbec lidé za maudřejší mají. Ale wšak ty nedomniwej se, žebych jako orátor aneb řečník chtěl tobě tu při we wšech klausulích a částkách jejích wyprawiti; dlauhoby to bylo, a několik dní by k tomu býti musilo; dotknu toliko krátce, což jest předního a mimo jiné wěci paměti hodného, z čehož ty o welikém umění toho člowěka sauditi moci budeš. Když proti tomu mistru Jeronymowi mnohé wěci na sněmu mluweny byly, že jest kacíř, a to se i důwody některými a swědky dotwrzowalo: naposledy widělo se wšechněm za dobré, aby on sám obecně a zjewně slyšán byl, a na jednokaždé, což mu se za winu dáwá, odpowídal. A protož přiweden jsa do sněmu, když mu rozkázáno bylo, aby na artikule žalobníkůw swých odpowídal, dlauho tomu odpíral, prawě slušné a náležité býti, aby nejprwé sám swau při wedl a newinu ukázal, nežby na křiwé žaloby odporníkň swých odpowědi dáwal. Ale když mu toho odepříno, tedy stoje u prostřed sněmu, takto hlasité promluwil: Jaká jest to nesprawedliwost! Tři sta a čtyřidceti dní byl jsem držán w těžkém a temném žaláři, w smradu a nečistotě, w lejnách, w okowách, w nauzi a nedostatku wšech wěci. W tom času protiwníky a nepřátely mé wždycky jste slyšeli; mne pak nyní jedinké hodiny slyšeti nechcete. Z toho bez pochyby pošlo, když nepřátelům mým a utrhání jejich uši jednohokaždého  z wás otewříny byly, a oni w tak prodlauženém času namluwili wás, a w tom stwrdili, že jsem kacíř, nepřítel wíry křesťanské, protiwník církwe a lidí duchowních: že wy mně nyní, abych newiny swé hájil a bránil, dowoliti nechcete. A tak ste mne prwé w srdcích a myslech wašich za zlého a nešlechetného čloweka odsaudili, nežli ste, cobych prowinil, a jaký byl, poznati mohli. Ale wšak i wy lidé jste, a ne bohowé; nejste wěčně trwající, ale smrtedlní; klesnauti, padnauti, poblauditi, zmýliti, oklamáni, podwedeni a swedeni býti můžete, jako i jiní lidé. W tomto miste a na tomto sněmu prawí shromážděna býti swětla swěta, a ze wšeho okršlku země muže nejmaudřejší. Nejwíce tedy o to se snažiti a o to pracowati máte, abyste ničehož wšetečně, ničehož nerozwážjiwě, ničehož nesprawedliwě předse nebrali a nečinili. Já zajisté jsem člowíček nestatečný a mdlý, o jehožto nyní hlawu a hrdlo běží; aniž pro sebe a zachowání žiwota swého to mluwím, poněwadž smrtedlný jsem: ale že mi se newidí slušné, ani z powahy maudrosti, aby tolik slawných a welebných mužů měli co proti mně nesprawedliwého wyřknauti a uložili, cožby netak skutkem jako příkladem na budaucí časy ke škodě býti mohlo. Tyto a jiné mnohé wěci welmi krásně a ozdobně mluwil, ačkoliw mu nejedni šaustáním a reptáním swým překazili, a řeč přetrhowali. Wšak předce na konec na tom zawříno, aby na bludy, ježto mu se piipisowali, odpowídal; potom aby wolně mluwiti mohl, cožby chtěl. Čteni tedy byli artikulowé bludu jeho s kathedry, jedni po druhých, každý obzwláštně, a ti potom jistými swědky dotwrzowáni. Tázán byl o jednom každém, zdaliby proti kterému co mluwiti chtěl. K wiře nepodobné jest, jak maudré a chytré odpowědi dáwal, jak mocnými důwody se hájil; nikdá ničehož nepropowěděl, cožby na dobrého muže neslušelo; tak že, pokudž jest tak o wíře w srdci swém smyslil, jakž slowy wyznáwal, žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani nejmenšího prowinění na něm nalezena býti nemohla. Wšecky žaloby, a což proti němu wedeno bylo, prawil býti neprawé, křiwé a od nepřátel swých ze zlosti a záwisti smyšlené. Mezi jinými artikuli, když naň čteno bylo, že jest utrhač stolice apoštolské, odbojník biskupa Římského, odporník kardinálu, protiwnik prelátů a knězstwa, nepřítel náboženstwí křesťanského: tedy powstaw a ruce wzhůru spiaw, žalostiwým hlasem zwolal : kamž se nyní jedinau obrátiti mám, welební otcowé? od koho pomoci žádati budu? koho za milost prositi? k komu se uteku? zdali k wám, o důstojní otcowé? Ale wšak ti protiwníci mojí odwrátili srdce i mysli waše od zachowání mého, omluwiwše mne před wámi, že jsem úhlawním nepřítelem těch, ježto mne sauditi mají. Domníwali se bezpochyby, by pak ty wěci, kteréž sobě proti mně nedúwodně smyslili, lehké se zdály, wšak wy nicméně že wýpowědi waší odsaudíte a zahubíte wšech obecného nepřítele a protiwníka, jakéhož mne oni nepráwě a lžiwě býti prawí. Takž tedy uwěříteli wy křiwým slowům a řečem jejich, já nebohý žádné naděje wíce o zachowání hrdla swého míti nemohu.   Mnohých žertem odbyl, jiných štíplawě dotekl, mnohé nejednau w smutné wěci k smíchu přiwedl, šprýmuje na jejich žaloby a důtky. Otázán jsa, coby Smýšlel o welebné swátosti: To smýšlím, powěděl, že nejprwé jest chléb, při poswěcení a potom prawé tělo Kristo wo, a dále jakž mne křesťanská wíra wyučuje. Tedy ozwal še jeden: wšak (prý) někteří o tobě prawí, žeby učiti měl, že i po poswěcení zůstáwá na oltáři chléb. Jemuž on odpowěděl: u pekaře zústáwá chléb. Jiného z řeholy kazatelů, když naň tuze dotíral, okřikl řka: mlč ty pokrytče! K jinému přisahajícímu proti němu a swědomí swého se dokládajícímu řekl: tať jest nejjistší a nejbezpečnější cesta k oklamání. Jiného opět předního nepřítele swého nikda jinač nepojmenowal, nežli psem aneb oslem. Ale že pro množstwí žalob a welikost bludů ta pře toho dne ku konci dowesti se nemohla, do třetího dne odložena býti musila. Kteréhožto dne, když opět žaloby na něj čteny, a mnohými swědky prowozowány byly: tedy on powstaw promluwil, řka: Poněwadž jste tak bedliwě a pilně poslauchalí nepřátel a odporníkuw mých, slušné a náležité jest, abyste i mne již také mluwícího dobrotiwě a trpěliwě slyšeli. A tu nejprwé maje začíti mluwiti, prosil boha, aby mu takowau mysl, to srdce a tu wýmluwnost dáti ráčil, kterážby k dobrému a spasitedlnému duše jeho slaužila. Potom takto mluwil: Wím o tom, ctihodní otcowé a páni, že jsau mnozí slawní a wznešení muži snášeti a trpěti musili to, čehož jsau swými ctnostmi nikda hodně nezaslaužili; wím že jsau býwali přemoženi a přeswědčeni falešnými swědky, a na smrt odsauzeni od nesprawedliwých saudců. A začaw od Sokratesa, kterak nesprawedliwě od swých měšťanů k smrti odsauzen byl, wyprawowal, a jakžkoli dobře mohl, wšak že ujíti nechtěl, aby jiným odjal strach dwau wěcí, kteréž se lidem nejodpornější býti zdají, totižto žaláře a smrti; potom dotekl Platonowa wězení, Anaxagorowa utíkání, Zenonowa mučení, a jiných množstwí pohanů neprawě a bez winy odsauzených. Připomenul wyhnání Rupilia, a nehodnau smrt Boecia i jiných, kteréž sám Boecius wyčítá. Odtud obrátil se ku přikladúm lidu židowského, a předně jmenowal Mojžíše, onoho wyswoboditele lidu swého a naříditele práw, ukázaw, kterak jest častokráte od swých wlastních pomlauwán a křiwě tím dotýkán, jakoby swudce byl a potupník lidu. Přiwedl Josefa, kteréhož bratří z záwisti cizozemcům prodali, a pán jeho pro podezření cizoložstwa do žaláře uwrhl; Isaiáše, Daniele, a téměř wšecky swaté proroky, kteříž jako potupní rauhači boží a buřiči, křiwě osočeni a odsauzeni býwali. Neopominul odsauzeni ctné a šlechetné Susany, a jiných mnohých, kteřížto ačkoli swatí a newinní byli, wšak skrze nesprawedliwe rozsudky zahynauti musili. Dále přistaupil ku příkladům swatého Jana křtitele, i samého pána Krista spasitele našeho, o nichž wýborně wědomo jest, že jsau na křiwé a falešné swědky od neprawých saudcú potupeni a na smrt ortelowáni byli. Takž i swatý Štěpán od roty kněžské že byl ukamenowán; apoštolé wšickni na smrt odsauzeni, ne jako newinní a dobří, ale jako buřiči lidu, potupníci boha, a zlých nešlechetností páchatelé. Jest owšem nenáležité knězi od kněze nesprawedliwě odsauzenu býti: ale on příkladem ukázal, že se to netoliko od kněžstwa, ale i odewšeho kněžského sněmu neslušně a nepráwě stalo. Tyto wšecky příklady welmi ozdobně, krásně a s welikým posluchačů očekáwáním wyprawowal. A že wšecka podstata pře jeho na swědcích záležela, mnohými duwody ukázal, že žádnému z těch swědků nemá wěřeno býti, poněwadž sau proti němu ne z prawdy, ale z nepřízně, zlobiwosti a záwisti swědčili. Oznámil i příčiny, pro kteréžby naň nepřátelé jeho newražili, a dobrého mu nepřáli; až téměř nedaleko toho chybilo, že saudce k sobě a k swé při naklonil. Pohnuli se wšickni w srdcích swých, a k milosti se nachýlili. Neb i toho doložil, že jest dobrowolně a sám od sebe na sněm přišel, aby se očistil a swau newinu zprawil; oznámil o žiwotu a obcowání swém, plném šlechetnosti a ctnosti; předložil že i staří nejučeněj ší a nejswětější muži ten obyčej míwali, že jsau w některých artikulích wíry se dotýkajících newždycky jednostejně učili, anobrž netoliko rozdílně, ale časem i na odpor sobě smýšleli, a wšak beze wšeho podezření kacířstwa. Očekáwali pak wšickni na to, aby aneb wymluwil se a očistil, odwolaje bludy, z nichž byl winěn, aneb za odpuštění winy swé a za milost prosil. Ale on tuze na swém stál, prawě se žádným kacířstwím nebýti winen, a nechtěje odwolati bludu, kteréž mu jiní křiwe přičítali. Naposledy dal se w wychwalowání mistra Jana Husa, před tím na oheň odsauzeného a upáleného, twrdě to o něm, že byl muž dobrý, sprawedliwý, swatý a té smrti ohawné nehodný. O sobě také powěděl, že jest hotow, jakaužkoli smrt podniknauti myslí zmužilau a stálau, ustaupiti nepřátelům swým a těm swědkúm nestydatým lžiwě swědčícím, kteřížto wšak před bohem počet swým časem wydati musejí z toho, což sau proti němu nepráwě swědčili. Welikau nad ním lítost měli wšickni okolo stojící; neb žádostiwi byli, při hrdle zachowati muže tak slawného, kdyby on byl sám rozumu swého užíwati chtěl. Ale on stále na swém předsewzetí trwaje, zdál se sám dobrowolně a ochotně k smrti chwátati, wždy chwále mistra Jana Husa a za jisto twrdě, že jest nic scestného a bludného proti církwi boží nesmyslil, než toliko, že kázal proti neřádům kněžstwa, proti jejich pýše, nádhernosti a skwostnosti. Nebo kdež nadání a statkowé zádušní i jiná duchowenstwí náležela prwé chudým a pohostinným lidem, potom pak na stawení a oprawy chrámů obrácena býti měla: za neslušné a nehodné uznáwal ten dobrý muž, že se nyní rozptylují na newěstky a kuběny, na kwasy a hody, na chowání psů a koní, na drahá a skwostná raucha, a jiné wěci náboženstwí Kristowu protiwné a odporné. W tom pak nejwětšího wtipu dokázal, že když řeč jeho několikráte přetržena byla rozličnými křiky, a mnozí mu odmlauwali, stíhajíce řeči jeho, žádnému z nich neodpustil, aby ho nedotekl, ale nade wšemi se mstě, wšecky aneb k zahanbení aneb k mlčení přiwedl. Když se hluk rozmohl w sněmu, tedy sám mlčel, někdy zástup z toho trestal; potom předce řeč swau konal, žádaje a prose pro boha, aby mu dopustili mluwiti, poněwadž ho potud wíce slyšeti nemají. Nikda se křiku ani hluku neulekl, ale wždycky byl na mysli stalý a nestrašliwý. Ten pak byl přediwný duwod jeho paměti, že tři sta a čtyřidceti dní seděl dole u wěži hluboké, smrduté a tmawé, na kteréhožto wězení twrdost sám naříkal; prawě o sobě, že jak na dobrého a statečného muže záleží, ne proto sobě hořekuje a stěžuje, že nehodné wěci trpěl, ale že se diwí takowé proti sobě ukrutnosti a nemilostiwosti. W tom místě zajisté nic netoliko čísti ale ani widěti nemohl. Mlčím o trápení duše a úzkosti mysli, kteráž naň bezpochyby každého dne docházela, a wšecku pamět z něho wyraziti mohla. Wšak on tolik wysoce učených a maudrých mužů k swé při za swědky přiwedl, tolik swatých doktorů církewních k utwrzení swého smyslu připomenul, že příliš dosti toho bylo, kdyby se po ten weškeren čas w nejwětši prázdnosti a w nejwětším mysli swé upokojeni s uměním maudrosli a s knihami obíral. Řeč jeho libá, příjemná, prostranná a zwučná byla. Hnuti těla oratorské a wážnosti plné, buďto žeby chtěl saudce k hněwu popuditi, aneb nakloniti k lítosti a milosti, kteréžto wšak on ani nehledal, ani dojíti nežádal. Stál wesele bez bázně a bez strachu, netoliko smrt potupuje, alebrž na ni žádostiwe čekaje; řeklby že jest druhý Kato. O muže wěčné lidské paměti hodného! Nechwálím ani nezastáwám, jestliže co proti nařízeni a řádům církewním smyslil; diwím se jeho učení, mnohých wěcí známosti, wýmluwnosti, libé a ozdobné řeči, a opatrným bystrým odpowědem. Ale bojím se, že ty wšecky dobré wěci k zahynutí jeho od přirození mu propůjčeny a dány byly. Potom dwa dni mu propůjčili k rozmyšlení, zdaby pokání činiti chtěl. Mnozí ho nawštěwowali muži slawní a učení, aby ho od smyslu a předsewzetí jeho odwedli. Mezi jinými i kardinál Florentský k němu šel, aby ho na prawau cestu zase přiwedl. Ale když neústupně bludy swé zastáwal a od nich upustiti nechtěl, odsauzen byl od sněmu duchowního za kacíře a ohněm spálen. Wesele a ochotně k smrti swé šel, nelekaje se ani ohně, ani muk, ani ohawné smrti se boje. Žádný nikda z oněch Stoiků tak stálau myslí a spokojeným srdcem smrti nepodstaupil, jako on jí žádostiw byl. Když přišel na místo poprawy a smrti swé, sám se z šatů swých swlékl, a padw na kolena modlil se před kolem, k němuž i nahý přiwázán byl mokrými prowazy a řetězem; potom obložili ho dříwím ne drobným ale obhraubným až do prsů mezi dříwí slámy nakladše. Jakž dříwí hořeti počalo, začal zpíwati píseň, kterauž mu sotwa oheň a dým přetrhl. Tím zpvisobem muž znamenitý a slawný zahynul. Díwal sem sem se na skonání jeho, jak se s ním dalo, wšecko sem spatřil; buďto že z newěry, aneb pro neústupnost toho zaslaužil, w prawdé ze školy filosofské smrt toho čloweka wypsatiby mohl.

Dlauhauť sem píseň zpíwal, maje k tomu nazbyt chwíle. Nebo neměw co jiného dělati, aspoň něco dělati sem chtěl, a wypsati tobě wěc nemnoho rozdílnau od starých historií. Ani zajisté onen Mucius tak směle a tak srdnatě  newložil na oheň ruky swé, aby ji spálil, ani Sokrates s tak dobrau a weselau myslí jedu newypil, jako tento Jeroným ochotně oheň podstaupil. Ale o tom dosti; odpusť slowům mým, jestliže jsau příliš mnohá, nicméně ta wěc delšího a obšírnějšího obsahu potřebowala; ale já nechtěl sem býti příliš žwawý. Měj se dobře, můj nejmilejší Leonarde! Dán w Konstancí, 30 dne měsíce máje, kteréhožto dne M. Jeronym pro kacířstwi upálen, léta páně 1416.