33.
Tas biskup Olomucký panu Ctiborowi na předešlé psaní odpowídá.
W Olomauci, 1407, 9 Jul. (Z rkp. Lobk.)
Protasius z božie milosti biskup Olomúcký: urozenému pánu, panu Stiborowi z Cimburka, bratru milému!
Urozený pane, bratře milý! List twuoj odpowědný twých wýmluw dobře dlúhý sme četli, w kterémž netoliko krawám našim, ale i cti odpowiedáš, a nám té bez winy wysoce, wšeliké přiezně sic dobré i přirozené zapomenuw, dotýčeš. Welmi nám toho, a do tebe wiec než do jiného, žel, a býti má. Welmi bychom rádi, by takých smysluow nestatečných na někoho jiného chowal, wěda dobře, žeť my takowí nejsme ani bohdá budem kdy. Než což činíme, k tomu jsme diel bezprawím welikým, kteréž se nám a kostelu našemu děje, bráním, mordy i pálením za naše weliké a mnohé wěrné služby Jeho Milosti i obecnému dobrému připraweni, kterémuž sme wždy rádi pomáhali. A by nás také bylo poslúcháno tolik, jako toho krwe nenasyceného Rokycana a snad někoho k tomu, nikdy by wlast naše w swé krwi se tak nekochala; jakož to pak wšem dobrým lidem swědomo. A cožť jest nám tajně kdy swěřeno, w tom sme se wždy měli jako člowěk dobrý; pakliby se komu zdálo co jiného, a nám ten to napsal, neb z toho winu dal, na to bychom odpowěd dali. Druhé, powinnost naše weliká a welmi weliká, ta nás k tomu pudí, kterúž sme pánu bohu napřed, a Otci swatému zawázáni, ne jednú ale mnohými přísahami; jakož sme wždy oswědčowali, že nám jinak učiniti nelze, než Jeho Swatosti poslúchati. A by Jeho Milost též učinil, jakož toho pak powinowat jest z mnohých záwazkuow, i z toho že král křesťanský chce slúti, nikdy bychom té žalosti na sobě a na swé zemi newiděli. A protož bratře milý, poněwadž při křiwú umieš ozdobiti, této porozuměje, takého nešlechetného haněnie přestaneš, a ne s naší ctí, ale s naším statkem wáleti budeš. A wedlé toho, jakož se zdá, žes swú čest dobře opatřil, k kteréž my tobě nesaháme, nám téhož přieti budeš, ať to, což jsme powinni wedle duostojenstwie našeho, tak činíme. Neb to dobře wěděti muožeš, žeť twé i takých k tobě podobných hanění, kdež se to w křesťanstwí roznese, čest naše jest, kteréž sme my sobě wždycky wiece wážili, než řád twého i s jeho následowníky Rokycana. A na to také mysl, žeť pře naše nenie, než toho, ktožť jest nás wšecky sliby swými zawedl, těm, jakož ti prawí, kterýmž se zawázal, dosti nečině, abychom se oň tak wadili; abychom po něm, neb dalliby pán buoh jeho kdy s Otcem Swatým sjednání, jakož se pak i o to pracuje, přáteli býti mohli. Dotýčeš našeho duchownieho statku, žeť se s něho odpowiedá: tuť se nenie čemu diwiti. Wšak jest toho prwé dosti býwalo, a tohoť jest otec twuoj, náš milý přietel nebožtík dobře swědom byl. Nebť my, jakož i náměstkowé naši bezprawí tomu welikému, kteréžť se nám děje proti bohu i wšemu práwu, že ste nám statek swatých našich a dědici, Wáclawa, Wíta a Christina a jiných roztrhali a dědičně zawázali, doufanie w jich orodě majíc a w milosti pána wšemohúcieho, že jeho zase na wás dobudem, a neb to, což na nás pán buoh pro naše hřiechy dopustí, trpěti budem. A shledáte, že swého nasadíte, poněwadž se jeho wám chutí chce, že jeho z rosola nezažiwete. Myť tobě bez písma píšem: ale muožeš tomu dobře rozuměti, žeť swého darmo nedáme. To pak s swým towaryšem panem Dobešem jednati budete; a myť za tiem pánu bohu poslúžíme. Ktožť jest Jeho Milosti k této wálce radil, odpustiž mu pán buoh: než myť tú krwí winni nejsme. A tiem jist bud bratře milý, ačť sě nám a kostelu našemu křiwda a škoda stala weliká, přijdeliť k čemu, žeť námi ruoznice bohdá žádná nebude: ale to wěz, žeť na nás nic nezáleží, neb jsme my pro Jeho Milost welmi we zlém domnění. Dajž pán buoh, aby dobře bylo. Dán w Olomúci, we čtwrtek po S. Prokopě, let božích etc. LXVIIo.