Neautorizováno !

(14.20 hodin)

(pokračuje Martínek)

Absolvoval jsem za poslední období desítky rozhovorů s řediteli školských úřadů, řediteli škol, učiteli atd. Vysvětlil jsem jim, co je v tomto zákoně, a ptal jsem se jich na názor, zda myslí, že takto pojímaná reforma by mohla být školskou veřejností akceptována. Musím vám sdělit, že názor byl veskrze pozitivní, přestože kantoři už ze své vlastní podstaty jsou spíše konzervativní a samozřejmě jsou velmi opatrní, pokud se týká různých reforem, protože řada z nich zažila reformy, které neměly ve skutečnosti správný smysl.

Domnívám se tedy, že se Ministerstvu školství ve spolupráci s poslanci kulturně školského výboru a s námi podařilo nejdůležitější problémy vychytat.

Ale já bych chtěl upozornit na jednu věc, která je myslím velmi důležitá. Zákon i reformy veřejné správy jsou kostrou, která dává základ pro veřejnou správu a reformu, ale je zcela jasné, že na tuto kostru budou muset jednotlivé resorty navěsit své vlastní zákony, své vlastní normy, které naplní ty možnosti, které v zákonech o reformě veřejné správy jsou dány.

Na závěr mého projevu v obecné rozpravě mi dovolte jednu poznámku k doposud projednávané reformě a k jejím jednotlivým bodům.

Zajisté jste si, vážené kolegyně a kolegové, všimli, že všichni z nás a z vás, kteří mysleli své pozměňovací návrhy k reformě vážně, je opakovali v zákoně o obcích, krajích, hlavním městě Praze. Je mezi námi bohužel jeden - teď momentálně mezi námi není - kolega, který nás zdržel skoro dvě hodiny, který tu předvedl veliký pozměňovací návrh spatra, a potom v dalších zákonech už nevystoupil. Tím pádem se dvouhodinový pozměňovací návrh v podstatě stává nehlasovatelným, protože jej nepromítl v dalších zákonech.

Dovolil bych si, paní předsedající, vaším prostřednictvím panu kolegu Paynovi vzkázat, že svým chováním a jednáním dokázal, že věci vůbec nerozumí.

Posuďte sami, proč se mi v této chvíli dere na mysl slavná scéna z televizního seriálu Nemocnice, kdy doktor Strossmayer sdělil památný výrok jedné své kolegyni. Asi si to někteří pamatujete. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Martínkovi. Slovo má pan poslanec Walter Bartoš, připraví se pan poslanec Vladimír Doležal.

Poslanec Walter Bartoš: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře vnitra, dámy a pánové, dovolte, abych se vyjádřil také k projednávanému tisku z pohledu vzdělávací problematiky, a dovolte, abych nesdílel názor pana kolegy Radko Martínka s tím, že školský výbor vychytal nedostatky této reformy. Já si to nemyslím.

Reforma veřejné správy základním způsobem mění celý chod našeho vzdělávacího systému. Balík zákonů, který předložila vláda do Poslanecké sněmovny, je bohužel plný rozporů, nedodělků a nejasností. Znovu se přesvědčujeme, že nemáme dostatečně zodpovězeny takové základní a nejobecnější otázky, jako např. které veřejné statky neumí zajistit stát, a tudíž by měly být záležitostí kraje, nebo zda chceme podporovat rozdíl mezi jednotlivými kraji, či je naopak tlumit.

Závažnou otázkou je také, co s okresy. Nemyslím si totiž, že by byly zrušitelné. Jsou pouze zmenšitelné a znásobitelné.

Oblast vzdělávání, jak už jsem řekl, je zcela zásadně měněna a obávám se však, že výrazně k horšímu. Samozřejmě také neodpovídá na již zmíněné základní a nejobecnější otázky. Navrhovaný systém řízení školství právě z těchto důvodů je značně nevyvážený, nerespektuje moderní evropské vzdělávací trendy a navíc jeho náhlým spuštěním se vystavujeme značným rizikům, jejichž negativní dopad může poznamenat další generace na několik desetiletí.

Tvůrci reformy se očividně nezabývali studiem ani analýzami nejrůznějších vzdělávacích systémů v Evropě a bohužel ani nepochopili, kam směřovalo naše školství v posledním desetiletí. Ideou, která se u nás postupně začínala naplňovat, byl malý, ale silný stát. Tento princip v oblasti vzdělávacího systému znamená předem jasně definovaný úzký rámec toho nejnutnějšího, co stát je povinen zajistit. To na jedné straně a silná autonomie škol na straně druhé je pak výrazem víry ve schopnost jednotlivců vyrovnat se nějakým způsobem s konkrétními a danými situacemi.

Je to systém založený na vzdělávacích programech, na dvoustupňovém kurikulárním modelu, kde právě velkou roli hraje schopnost školy realizovat svůj vzdělávací projekt.

K realizaci takových představ si však musí stát ponechat v rukou určité nástroje, alespoň nepřímé. Tvůrci reformy však právě na tuto oblast jednoznačně zapomněli. Při diskusích jsem často slýchával argumenty o tom, že je třeba decentralizovat náš školský systém. Bohužel, tyto argumenty nebyly založeny na realitě.

Pro ilustraci si dovolím uvést několik údajů týkajících se podílu rozhodování ve vzdělávacím systému na různých úrovních řízení. Centrum neboli ministerstvo rozhoduje v průměru v zemích Evropské unie ve více než 30 %, regiony včetně obcí ve více než 20 %. V České republice je však podíl našeho ministerstva 18 %, což je méně než u drtivé většiny států Evropské unie. Dalším snížením kompetencí skutečně hrozí, že stát nebude schopen splnit své povinnosti vyplývající přímo z ústavy.

V evropských systémech běžně úloha státu spočívá ve vytváření legislativního rámce pro vzdělání. Stát garantuje kvalitu, efektivitu vzdělávacího systému, stanoví cíle a výsledky, kterých má být dosaženo v podobě třeba rámcového dokumentu, jako je národní kurikulum. Z takto definované pozice státu vyplývá, že nevstupuje pak do předepisování procedur, procesů a operativního rozhodování. Způsoby cílů jsou pak v rámci stanovených pravidel ponechány na nižší úrovni, především na silné autonomní škole. To znamená, že k uplatnění svého vlivu má k dispozici stát pouze nepřímé nástroje, především ekonomické a finanční. Obávám se však, že návrhy reformy veřejné správy i tyto nástroje de facto státu odnímají a tím jeho funkci zcela znemožňují.

V úvodu svého vystoupení jsem řekl, že spuštěním reformy se vystavujeme velkým rizikům. Jaká rizika to tedy jsou.

První velký problém nastává s financováním, se změnou rozpočtových pravidel a kompetencemi. Daňové výnosy byly dříve rozdělovány do obecních rozpočtů a do státního rozpočtu. Nyní budou rozdělovány ještě na kraje, a jestliže vyjdeme z předpokladu, že se nebude zvyšovat daňové zatížení občanů, znamená to tedy, že při stejném celkovém objemu budou příjmy státního rozpočtu evidentně nižší. Povinnosti ministerstva jsou však nastaveny na stará rozpočtová pravidla, to znamená, že z kapitoly č. 333 i nadále bude hradit mzdy a výdaje s nimi spojené, pomůcky a u základních škol k tomu nastupují ještě učebnice a potřeby hrazené státem. Výjimku tvoří pouze provoz a investice u středních škol, které by měly pokrýt krajské samosprávy.

Otázka zní: Jak bude ministerstvo financovat s menšími zdroji náklady spojené s přímou pedagogickou činností? Nejasnost odpovědi na obecnou základní otázku, zdali chceme rozdíly mezi kraji podporovat nebo tlumit, se odráží samozřejmě i ve financování. Přechodem středních škol na kraje se zavádí dvojkolejné financování, podobně jako je tomu u škol základních. U základních škol však stát obcím přispívá na neinvestiční výdaje spojené s provozem 1 221 Kč na žáka a určitým způsobem vyrovnává jisté rozdíly. Otázka zní: Bude Ministerstvo financí přispívat také podobným způsobem krajským samosprávám na provoz středních škol, nebo financování spojené se zřizovatelskými povinnostmi bude výhradně krajskou záležitostí?

Na tuto otázku jsem bohužel vůbec nikde nedostal odpověď. Chci ovšem upozornit, že jestliže nebude stát dorovnávat náklady také na provoz středních škol, vytváříme tím pádem základ pro vznik rozdílných prostředí v oblasti vzdělávání a to považuji za naprosto nepřijatelné a velmi nebezpečné.

Co je pro mne naprosto zarážející, a vystoupení paní náměstkyně Streckové na našem výboru to potvrdilo, že tvůrci reformy si vůbec nedělali starosti, jakým způsobem se vlastně školství bude v tomto státě financovat. Nikdo v tomto státě bohužel nevytvořil žádnou studii, která by analyzovala, jak budou školy fungovat v nových rozpočtových pravidlech, a bez nich vůbec není možné reformu spustit, aniž se vystavujeme rizikům vážných poruch.

***