Neautorizováno !


 

(10.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)

Programové prohlášení vlády mohu pochopitelně ocenit jako dovedně kvalifikovaně sepsaný text, který nepostrádá logiku, má určitou konzistenci a obsahuje úctyhodný výčet záměrů a předsevzetí. Je možné v něm nalézt věci, které konkretizovány, vyjádřeny v závažnější kontrolovatelné podobě, by postihly leccos z toho, co odpovídá potřebám české společnosti a zájmům republiky. Také Komunistická strana Čech a Moravy mnohé, co prohlášení vypočítává, považuje za priority a mohu v něm také nalézt programové průniky s našimi vlastními představami. Současně však nemohu nevnímat při odpovědnosti k občanům a k našim voličům jak slabiny předloženého programového prohlášení, tak slabiny těch, kdo s ním dnes před nás předstupují. Slíbit je totiž možné, když někomu jde o to, dostat se k moci nebo se u ní udržet, prakticky vše. Máme v posledních deseti letech zkušenost jak s těmi, co slibovali modré z nebe a skončili v modrých tunelech, tak také zkušenost s těmi, co slibovali rovné pohledy do očí a upřímnost, aby nakonec hluší a slepí k potřebám občanům pokračovali stylem svých předchůdců.

Jsem dalek planého moralizování politiky. V tomto případě mi jde jen o reálnost a věrohodnost toho, co nám kabinet, který se uchází o naši důvěru, slibuje. Koncentrovaně řečeno - škála záměrů, které jsou v prohlášení zahrnuty, je tak široká a úkoly v něm obsažené tak početné, že možnost mnohé splnit nebo alespoň začít rozumně, v přiměřené kvalitě pracovat na jejich splnění, by mohla mít snad jen vláda, která má před sebou perspektivu čtyř let. A to ještě s tím výhledem, že bude moci po vyčerpání svého období v realizaci dále pokračovat.

První slabé místo vidím tedy v tom, že je nám slibováno doslova všechno kabinetem, který, pokud projde hlasováním o důvěře, má před sebou, když beru v úvahu hektičnost volební kampaně příštího roku, nanejvýše osm, devět měsíců skutečně pracovního času. Druhé slabé místo vidím v obecnosti dokumentu, jehož plnění si lze vykládat různě a jehož skutečné efektivní plnění je limitováno, nebo i znemožněno faktem neslučitelnosti představ jednotlivých členů koalice o způsobu řešení ekonomických, sociálních i politických problémů republiky.

Typickým příkladem je tu záměr prosazení účinnějšího zákona o střetu zájmů, kdy z povahy věcí část reprezentace ČSSD, ale zejména lidovci a unionisté nemají nejmenší zájem na přijetí dobrých zákonů, které by postihovaly jak střet zájmů, tak zejména hospodářskou korupci, daňové úniky a další nelegální způsoby nabývání majetku. Jestliže předseda KDU-ČSL odstřelil svého koaličního partnera pod záminkou, že lze zpochybnit nebo nelze dohledat zdroje jeho příjmů, tak v programovém prohlášení vlády není nic, co by systémově řešilo existující obecný problém nelegálních příjmů. A jak dobře víme, do koaliční dohody právě lidovci a unionisté prosadili pojistku, že účinný zákon v této věci nesmí být ve Sněmovně přijat, když zakázali hlasování ve prospěch takového zákona napříč politickým spektrem.

Mohl bych vypočítávat i další příklady, kdy v prohlášení nalezneme abstraktní konstatování typu, že Sněmovně bude předložen zákon o životním a existenčním minimu nebo o nemocenském pojištění. Jaké to budou zákony, se nedovídáme. Bylo by bláhové dělat si o nich iluze. Dosavadní, často výrazně asociální návrhy Ministerstva práce a sociálních věcí, návody úředníků tohoto ministerstva, jak obcházet plnění mezinárodních závazků o pomoci lidem v nouzi, už známe. Představa o zavedení stropu na sociální pojištění stejně jako snahy omezit solidární prvek při vyplácení důchodů ostatně napovídají, že se vláda chce rázněji ubírat cestou ústupu od sociálního státu. V době, kdy občan zaznamenává, jak prudce rostou manažerské platy, jak odměny a požitky členů správních a dozorčích rad i ve státních a komunálních podnicích jdou do desítek milionů, by podle mého názoru snaha pomoci státní sociální politikou příjmově nejsilnější skupině obyvatel, přidat jim nebo jim ulevit od zátěže solidarity se sociálně slabými, spíše by tedy slušela Občanské demokratické straně.

Třetí, nikoliv však nevýznamnou slabinou kabinetu, který se uchází o důvěru, jsou osoby, které jsou spojeny buď s vyvoláním a eskalací vládní krize, nebo ty, které se vyznačují nevýkonností a malým respektem k ústavě a k dalším platným zákonům a k zájmům českého státu. Vím, že předstupující premiér nemohl zcela svobodně vybírat, s kým chce vládnout. Beru to v úvahu a nečiním jej v tomto ohledu odpovědným za to, že má v posádce lidi, u kterých si nemůže být jist, kdy odhodí vesla nebo kdy jej budou chtít přímo potápět. To, že předseda vlády nemohl plně ovlivnit skladbu kabinetu, však v realitě znamená nízkou důvěryhodnost takového řešení pro Sněmovnu i pro veřejnost.

Abych byl konkrétní a jednoznačný. V případě resortu zahraničí a spravedlnosti ve vládě zůstávají osoby k republice a jejím zákonům nepříliš loajální, s nízkou autoritou a s takřka nulovou úrovní mravního vnímání politiky, které víc než kdokoliv jiný měly být vystřídány někým věrohodnějším a odpovědnějším. První z nich - ministr Cyril Svoboda - je nyní zcela veřejně zpochybněn jako člověk, jehož slovům nelze věřit. Jeho jednání v úřadu je ostatně už dlouhodobě natolik nedůvěryhodné, že představuje riziko pro vládu a pro zájmy státu, který by měl reprezentovat. Druhý - ministr Němec - je v tuto chvíli v zásadní konfrontaci s justicí a s nejvyšší státní zástupkyní. Jeho zarážející právní neohrabanost, se kterou se pokouší vstupovat do výkonu spravedlnosti, do kompetencí soudu, poručníkovat státní zastupitelství, z něj činí osobu nezpůsobilou řídit daný resort. Alespoň dva příklady toho, jak jsou personální slabiny vlády a dosavadní špatné zkušenosti s koaličním vládnutím provázeny s neuchopitelností vládních proklamací. Jak rozumět a věřit tomu, že vláda zajistí informační kampaň k takzvané euroústavě a že prosazuje referendum, když ministr odpovědný za resort zahraničí už za zády vlády vyhlásil, že je proti tomu, aby o této věci rozhodovali občané? Je to tentýž člověk, který nese spoluodpovědnost za zcela nedemokratický charakter vládní kampaně před referendem o vstupu republiky do Evropské unie. Tentýž člověk, který za zády bývalého premiéra Špidly a za zády Parlamentu zatahoval republiku do přímé účasti v agresi proti Iráku.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP