Neautorizováno !

(14.00 hodin)
(pokračuje Šeich)

Každý, kdo se o tuto problematiku zajímá, ví, že právě takováto směrnice, právě takovýto instrument, směrnice o liberalizaci trhu, mohla být instrumentem, který mohl být základním stimulem, o kterém se velmi bouřlivými a velmi květnatými slovy v Lisabonské strategii hovoří, ale když přijde na realitu, když přijde na skutky, Evropská komise stáhla před projednáním směrnici o liberalizaci trhu a kompromis, který je navrhován, je kompromisem opravdu mizerným, kompromisem opravdu devalvujícím poslední návrh. Jak také jako nová členská země máme důvěřovat Evropské komisi a starým členským zemím, že chtějí hospodářský růst nastartovat pro všechny? Jak máme důvěřovat v to, že to, co nám bylo slibováno, tzn. přístup na volný liberalizovaný evropský trh, nebude ve chvíli, kdy se to někomu silnějšímu a většímu bude hodit, nebude dodržen.

Současně se objevují nové pojmy jako sociální dumping, které musíme velmi silně odmítnout a které rozhodně s Lisabonskou strategií a jejími cíli nemají pranic společného. Lisabonská strategie může mít šanci na úspěch, ale jen tehdy, když konečně vsadí na individuální aktéry trhu, velké, střední i malé podniky i drobné živnostníky v Evropské unii, a dokáže jim v Evropě poskytnout dobré a rovné prostředí pro jejich rozvoj, inovace a investice. Buďto bude Evropa zónou volné konkurence, funkční tržní ekonomikou a daňově přijatelným regionem - pak má Lisabonská strategie na úspěch, anebo bude Evropou sociálního modelu, Evropou sociálního inženýrství, a potom se bude jednat pouze o popsané strany papíru, nikoli o realitu transformovanou do ekonomické praxe. Můžeme ustoupit samozřejmě Francii, německým socialistům i socialistům všeho typu a můžeme odtud připustit diskusi o sociálním dumpingu. Budeme podnikání dusit narůstajícími daněmi a regulativy Evropské komise i národními regulativy, ale pak rozhodně je potřeba si jasně říct, že Lisabonská strategie je mýtus, který nebude nikdy naplněn.

Rozpor mezi slovy a skutky je třeba hledat i v činech národních vlád.

(Reakce na chování poslanců:) Já musím kolegy ujistit, že ten text zbývající se nevztahuje k mému projevu a že můžou být v tomto směru klidní. (Ukazuje zbývající stránku svého textu.)

Rozpor mezi slovy a skutky se velmi výrazně a velmi silně projevuje ve skutcích národních vlád. Samozřejmě evropská ekonomika může být silná, tak jak budou silné ekonomiky národních států. Lisabonská strategie může být natolik reformní, nakolik budou reformní ekonomiky členských států.

Já myslím, že česká vláda je dobrým a typickým příkladem rozporu mezi slovy a skutky. Tato vláda silně podporuje Lisabonskou strategii, vehementně se k ní hlásí a text Lisabonské strategie považuje za podstatný. Na druhé straně podnikatele ve své vlastní zemi dusí vysokými daněmi, omezuje jejich svobodnou aktivitu podnikání a omezuje ji takovými překážkami, které často podnikatele vedou až k zastavení své podnikatelské činnosti.

Je třeba velmi rychle učinit volbu a tato volba bude samozřejmě bolestivá, ale musí být učiněna rychle a bezodkladně, jinak zůstane Lisabonská strategie pouze bezzubou služkou přání na papíře a ničím jiným, co by mělo být transformováno do konkrétní reality evropské ekonomiky. Nerozhodneme-li se pro svobodu, prosperující a tržní Evropu, zůstane Lisabonská strategie jen nedokončenou perestrojkou a jako Gorbačovova perestrojka také skončí mezi zapomenutými koncepty dějin.

Děkuji vám, dámy a pánové, a dovolím si -

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Davidu Šeichovi. S přednostním právem se přihlásil pan předseda Zaorálek.

Poslanec David Šeich: - v tomto směru si dovolím také v podrobné rozpravě navrhnout usnesení.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Jistě dostanu od vás i do podrobné rozpravy přihlášku. Vy jste označil svou přihlášku jenom do obecné rozpravy, pane kolego.

Prosím, pane předsedo, máte slovo. Potom s faktickou přihláškou pan profesor Jičínský.

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Dámy a pánové, já jsem si dovolil využít té možnosti reagovat, protože jsem chtěl jenom upozornit na jednu věc, která mi připadá při debatě o Lisabonské strategii. Zdá se mi, že pokud bychom mluvili pouze o Lisabonské strategii samotné, tak v něčem si trochu ztěžujeme možnost pochopit, o co se jedná v té věci, protože ona Lisabonská strategie je jakýsi do sebe uzavřený celek, který mluví o podpoře vědy, výzkumu, znalostí společnosti a konkurenceschopnosti Evropy, ale mně připadá nejzajímavější na té evropské debatě dneska něco jiného. Totiž to, že v Evropě se dnes takové rétoriky najdu nejméně tři, jako je Lisabonská strategie. Tou druhou je pro mne debata o finanční perspektivě a tu třetí bych pracovně zvolil, to je ta debata, kterou vyvolalo těch šest států, které navrhly, a k nim se přidaly další, a které říkají, že nedají do rozpočtu EU víc než to jedno procento národního důchodu Evropské unie.

A ten vtip je v tom, že když vezmu tyto tři rétoriky, které dneska běží v Evropě, tak to nejzajímavější na nich je to, že jsou ve sporu a že ono dost dobře dneska nelze naplnit finanční perspektivu, jak byla předložena Evropskou komisí, a zároveň dostát tomu, co si představují autoři Lisabonské strategie, a zároveň vyhovět těm, kteří říkají jako původně těch šest zemí, že chcou snížit svůj příspěvek do Evropské unie. Nelze to a řeknu, ten první velký konflikt, který je okamžitě patrný, je ten, že Evropská komise ve svém návrhu finanční perspektivy sice poměrně zásadně ořezala výdaje do zemědělské politiky a do té distribuce finančních příspěvků do zemědělství, nicméně je to stále rozhodující a první balík peněz, které dnes Evropská unie dává z toho svého rozpočtu, a všichni asi se shodneme na tom, že peníze do zemědělství nejsou ty, které zvyšují konkurenceschopnost Evropské unie jako celku. Takže pokud prostě trvá vztah, že se rozhodující balík peněz dává do podpory zemědělství, ale řekněme i venkova a podobně, a pokud je toto největší balík, který se v Evropské unii dává, tak skutečně Lisabonská strategie se svou strategií zvýšení konkurenceschopnosti Evropy je do velké míry opravdu jenom rétorikou, protože je ve sporu s jedním z klíčových principů finanční perspektivy.

A já jenom pro zjednodušení řeknu, že dneska v Evropské unii je samozřejmě několik států, které by s tím rády něco udělaly, ale jsou tady jiné, i když jich není moc, ale jsou řekněme silné, a prostě ten spor nemá řešení. Takže na jedné straně jsou vyznavači Lisabonské strategie - budiž, ti ji mohou korigovat, činí ji realističtější a podobně, a když odložíme všechny možné ideologické spory, tak bychom se mohli shodnout na tom možná stejně tak sociální demokraté jako členové ODS, že je to věc, kterou bychom podpořili, ale upozorňuji na to, že se střetneme prostě s finanční perspektivou, další významnou debatou, která je ve sporu s tou Lisabonskou strategií. A střetneme se s těmi řekněme představiteli původně šesti, dneska více států, kteří říkají, že nedají více než jedno procento národního důchodu EU. Střetneme se proto, protože pokud by se takto snížil ten příspěvek, tak nebudou peníze ani na tu první kapitolu, na tu konkurenceschopnost, ani na tu druhou kapitolu, která reprezentuje určitou - to je ta politika soudržnosti a koheze.

My máme podle mne jako Česká republika dnes zájem na tom, aby když jsme vstoupili do Evropské unie, tak aby definice pojmu solidarita byla taková, aby docházelo k tomu, že se dá prostor těm slabším zemím a dneska samozřejmě i těm novým členským státům, aby se jejich vývoj urychlil tak, aby se ten prostor stal, to teritorium Evropy aby bylo vyvíjeno rovnoměrně. To je něco, na čem máme zájem. Já všude opakuji, že ne proto, že bychom chtěli prostě v Evropě jenom natahovat ruku, to si myslím, že to není nejpodstatnější, proč jsme do Evropy vstoupili, ale je to podle mne něco, co spravedlivě pomáhá vytvořit celý terén Evropské unie jako konkurenceschopný. A my bychom stáli o to, aby něco z těch pojmů solidarity, které byly klíčové pro Evropskou unii, aby samozřejmě významně pokračovalo i teď po rozšíření.

Na druhé straně jestliže by ty státy trvaly na tom, že bude to jenom to jedno procento, tak prostě opakuji, pak se nedá vyhovět ani požadavkům na to, že by se investovalo do konkurenceschopnosti, ani se nedá dostát těm požadavkům na ty politiky soudržnosti a koheze. V tom je podle mne zásadní spor.

Teď nejde o spor vedený v České republice, teď jde o spor vedený v celé Evropské unii a o to, jakou roli my v tom sporu budeme hrát jako Česká republika. Rozumíte? Připadá mi, že to je teď důležitější. Jako bylo by poměrně velmi dobré, kdyby když my tuto debatu činíme debatou tady, nebo v národním parlamentu, což je věc, kterou jsem si vždycky velice přál, protože pokud budeme mluvit o demokratickém deficitu Evropské unie, tak podle mého názoru to je právě, že ta debata se povede v národních parlamentech. Významné otázky jako finanční perspektiva, Lisabonská strategie by se měly vést v národních parlamentech. To je moje přesvědčení.

***