Neautorizováno !

(12.40 hodin)
(pokračuje Škromach)

To je velmi mírné při výrazném snížení pojistného, které bychom mohli snížit pouze na 2,2 %, ale snižujeme na 1,4 %, což je výrazně více. Takže je to trochu zvláštní, zvláště v situaci, kdy obdobný zákon byl připravován ještě za dob mého předchůdce pana ministra Vodičky. Určitě tato systémová změna je nutná.

Chci se zde nepřímo dostat i k zákonu, který je zde navrhován. Samozřejmě je zde pozice výrazně jiná. Souvisí s otázkou o schopnosti a možnosti vymáhatelnosti práva. Jde o to, že ženy - vlastně i muži, protože je to možné oboustranně, byť převažují ženy, které mají nárok na toto plnění - se velmi těžko domáhají tohoto svého práva. Myslím, že debata kolem zákona by měla směřovat k reálnější vymáhatelnosti tohoto práva, aby ten, kdo dluží a je to dlužník, nemohl unikat. Myslím, že i z hlediska nástrojů je možné vést debatu o tom, jakým způsobem, ale efektivní způsob by měl být takový, aby v podstatě odrazoval od toho, neplnit zákon, neplnit tento předpis. To je také důvod, který vede k předložení tohoto návrhu zákona jako jedné z možností řešení.

Já si myslím, že bychom měli druhé čtení tohoto zákona právě využít k debatě nad tímto problémem, protože samozřejmě žena či muž jako samoživitelka či samoživitel je určitě ve velmi slabé pozici v otázce vymáhání tohoto svého práva.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane ministře. Hovořit bude pan poslanec Šustr, připraví se pan poslanec Janeček.

Poslanec Ladislav Šustr: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, možná jsem v mírném střetu zájmů, neboť mám šest sourozenců, ti mají velké rodiny, šest vnuků. Celkem je základní sestava 56 lidí. Z toho vyplývá možnost určité statistiky. Také toho, že problémy v tak velké rodině jsou také a jak se řeší.

Problémy se dají řešit následně, dají se řešit dotací, tím, že bratr pomůže sestře, ale vždy do skončí u toho, jaká byla zodpovědnost na počátku té věci. Co říkáme odmalička dětem? Buďte méně zodpovědní, stát to pak vyřeší? Tady je obrovská absence zodpovědnosti první fáze.

Vidím i pozitiva chytání kočky za ocas, což je třeba tento zákon. Může být. Myslím si, že vládní návrh, který se chystá, bude mít vyšší prostor, měl dostat prostor pro odsunutí této věci a sloučení, nic proti tomu bych neměl, ale mám vážné obavy, že to je další bod, kdy zodpovědnost v podstatě organizujeme. Už to, že existuje spousta bodů, aby se mladí neženili, nevdávaly a měli děti, tím podporujeme spoustu negativ, je další věcí. Mohlo by také přinést extrémní požadavky dalších oblastí, jako je to, že někdo neplatí výplatu, tak stát přijde, nebo někdo bude chtít, zaplaťte to zatím, státe, pak tu firmu žeňte k opatrnosti, jak má podnikat - no, nechci to rozebírat, ale zneužívání této věci také je možné.

Poprosil bych zvážit skutečně oblast, podporovat zodpovědnost už těch osmnáctiletých, odmalička. Ne aby se dovídali ve dvanácti letech, že zákon jim pomůže tu jejich nezodpovědnost lépe zvládat. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Šustrovi. Hovořit bude pan poslanec Josef Janeček, připraví se paní poslankyně Alena Páralová.

Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegové, domnívám se, že je to téma, kdy bychom se možná mohli podívat na ten problém poněkud hlouběji. Domnívám se, že toto je určitý výsek. Jestliže se podíváme na celý systém dávek státní sociální podpory, jestliže se podíváme na způsob vypočítávání, zjistíme jednu základní charakteristiku typickou pro náš stát a to je, že je mnohem výhodnější žít nesezdán, neboť mi to zajistí výrazně vyšší dávky státní sociální podpory. Tento stát jednoznačně a prokazatelným způsobem diskriminuje ucelené rodiny. To je fakt a lze to doložit.

Je samozřejmě otázkou, zdali tento návrh tento trend podporuje nebo nikoliv a jaké je správné řešení. My tady už přece hovoříme o tom, jak u nás funguje soudnictví, jak je u nás nevymáhatelné právo. Je ostudou, jestli tato nevymáhatelnost práva se promítá i do těchto oblastí.

Byla tady citována listina na ochranu práv dítěte. Řekl bych, ano, to je správné, ale potom by si děti měly být rovny před zákonem. Jestliže rovností a problémem je nevymáhatelnost výživného, proč je tam stanoven trojnásobek životního minima? Není to náhodou diskriminace těch, kteří mají 3,001násobek životního minima, nebo je to zajištění životní úrovně jen určité skupiny dětí? Jak na tom jsou děti sirotci, jejichž matka je zrovna nezaměstnaná? Jak na tom jsou děti nezaměstnaných? Jak na tom budou ti, kteří nepocházejí z území České republiky - a to už se dnes děje, přistěhují se například ze Slovenska a využívají dobrodiní dávek státní sociální podpory, které poskytuje Česká republika a musí poskytovat všem občanům Evropské unie.

Upozornil bych na to a zopakoval bych, na co upozorňuje vláda. V sociální oblasti se používá někdy pojem putování za sociálním sluncem. To znamená, že jestliže v onom balíku států Evropské unie se někde objeví místo, které je řeknu hřejivější a přívětivější, přitahuje samozřejmě ty občany, pro které je ta situace výhodnější. V tomto případě bude přitahovat všechny, kteří by i podle vládního stanoviska mohli být příjemci takových dávek. Nevím, jestli si navrhovatelé tuto věci uvědomují a jestli jsme vůbec jsme schopni toto nějakým způsobem ošetřit.

Chtěl bych říci, že ta věc zdaleka není tak jednoduchá, jak by se možná na první pohled zdálo. Je to věc, která je mnohem komplikovanější. Pokud by byl propuštěn tento návrh do dalšího čtení, tak se musí podle mého názoru výrazně rozšířit na všechny oblasti, kdy je diskriminována celá rodina, kdy je diskriminováno dítě jen z toho důvodu, že jeho rodiče mají nízký životní standard.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Hovořit bude paní poslankyně Páralová. Připraví se jako poslední z písemně přihlášených pan poslanec Doktor. Moje představa je, že poté bychom podrobili hlasování to, co k hlasování bude připraveno, a bude vyhlášena polední přestávka.

Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, návrh paní kolegyně Čurdové a dalších se snaží řešit velký problém, a sice neplacení výživného. Při své poslanecké práci jsem měla možnost seznámit se s celou řadou osudů konkrétních rodin, s okolnostmi a potížemi při vymáhání výživného, s prací soudů, s reakcí policie a v neposlední řadě s názory a postupy pracovnic sociálních odborů obecních úřadů s rozšířenou působností. Musím bohužel konstatovat, že mě analýza těchto případů přesvědčila o tom, že vymáhatelnost práva je na nízké úrovni.

Z hodnocení postižených klientek a klientů vycházejí až na dva sporné případy nejlépe pracovnice sociálních odborů, které se většinou obětavě snažily rodině v problémech pomoci. Naproti tomu soudy dopadly hůře, i když z mého pohledu většinou nebylo soudům věcně co vytknout. Přesto bych si posteskla nad jejich pomalostí a subjektivně mi mašinérie soudů připadá v některých případech odtržená od reality až málo lidská. V hodnocení nejhůře dopadá policie, která téměř nekoná, takže klienti dokonce mají pocit, že policie nadržuje druhé straně, tj. straně neplatící výživné.

***