Neautorizováno !

(15.40 hodin)
(pokračuje F. Beneš)

Uvedu-li, že na tomto textu pracovali od června roku 2001, a také jsme to tady už slyšeli, není již nutné nic jiného dodávat.

S ohledem na potřebu, aby zákon vstoupil v platnost skutečně počátkem roku 2007 a napomohl alespoň částečně při stavbě liniových staveb, nám nezbývá, než podpořit pouze takové návrhy na prodloužení termínu projednávání ve výboru, které tento termín neohrozí. 60 dní z tohoto pohledu vyhovuje a společné projednání se zákonem o vyvlastňování je samozřejmě podmínkou.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych na závěr vyjádřil informaci, že o celkové podpoře návrhu se bude poslanecký klub KSČM rozhodovat až podle přijatých pozměňovacích návrhů. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane poslanče. Mám tady dvě další přihlášky. První podal pan poslanec Mencl, druhou pan poslanec Jiří Pospíšil. Prosím nyní pana poslance Mencla.

Poslanec Václav Mencl: Děkuji za slovo. Já bych chtěl začít konstatováním, že přirozeným právem občana, resp. vlastníka, je využít svůj pozemek nebo objekt v souladu se svými zájmy a potřebami. Jeho podřízení stavebnímu řádu není jeho přirozeným zájmem, ale je to prioritně zájmem veřejné správy. Z toho vyplývá, že veřejná správa musí stavebníka co nejméně zatěžovat, zjednodušeně řečeno, veřejná správa musí stavebníkovi vycházet co nejvíce vstříc a umožnit docílit stavby za co nejméně razítek, za co nejméně času, za co nejméně nákladů a koneckonců co nejméně nervů. To bylo obecné zadání nového stavebního zákona. Zjednodušit výstavbu pro stavebníky, ať již soukromých nebo veřejných staveb.

Jak je toto zadání splněno. Odpověď zní - málo. Uvážíme-li dlouholetou přípravu, pak nedostatečně. Pozitivní posun je zřetelný ve dvou bodech. V posunu výčtu staveb podléhajících nulovému nebo zjednodušenému územnímu a stavebnímu řízení a dále ve zřízení stavebních inspektorů znamenajících zastoupení výkonu stavebního úřadu soukromým subjektem, i s tím, co zde řekl zpravodaj, že se to týká především velkých stavebníků.

Nyní k nedostatečnosti návrhu stavebního zákona. Připomínám vášnivé diskuse okolo návrhu tzv. dálničního zákona. V zásadě jsme zde formulovali požadavek, aby nový stavební zákon v úrovni státu přišel s návrhem dokumentu, který umožní urychlit výstavbu veřejné infrastruktury. Tento požadavek je v zákoně zahrnut, nicméně do těžkopádného dokumentu, který se nazývá "politika územního rozvoje", který má např. ambici určovat rozvojové oblasti, rozvojové osy a jiné zásahy do práv krajů a obcí. To jednoduše nebude fungovat.

Racionálně je obdobný požadavek řešen v úrovni kraje, je však znehodnocen tím, že pořizovatelem není kraj, ale úřad, a to platí i pro územní plány obcí, které jsou sice ze zákona odpovědny za rozvoj svého území a budou územní plány platit, nicméně nebudou je moci pořizovat tak jako dosud, ale bude jim je pořizovat tzv. Úřad územního plánování. Každý, kdo zná realitu komunálního života, ví, že to přinese řadu střetů a problémů. Z podobného soudku je nařízení, jak a do kolika let musí být stávající územní plány upraveny. To je opravdu věcí obcí a nikoliv státních úředníků. Je pro mne obrovským překvapením, že tohle navrhuje právě Ministerstvo pro místní rozvoj.

Obrovskou zátěží, kterou na sebe stát chce vzít, je zpracování a udržování tzv. územně analytických podkladů. Přiložená vyhláška obsahuje obrovské množství zahrnutých položek a jen letmý pohled stačí k tomu, že je nereálné takovou mašinérii na celém území státu udržovat. A hlavně nepotřebné. Kdo to potřebuje, ať si takové podklady pořídí. Připomíná, a doufám, že jen připomíná, pokus o obnovení obdobného dokumentu z tzv. koncepce urbanizace v 80. letech, který sice k ničemu nebyl, ale zato dal hodně práce a stál hodně peněz.

V územním a stavebním řízení zapadl požadavek na systém "neobíhá občan, ale spis". To znamená, že stavebník podá svůj návrh na stavební úřad a ten za občana vše vyřídí. V návrhu zákona jsou sice učiněny malé krůčky tímto směrem, nejsou však zdaleka dostatečné.

Skutečnou bombou nebo spíš atentátem na vlastníky pozemků je tzv. rozhodnutí o výměně pozemku. Jde o to, že úředníci mohou rozhodnout o výměně pozemku určeného k zastavění za jiný, nestavební pozemek. Takový zásah do vlastnických práv nemá obdoby a chci věřit, že není myšlen vážně. Jde o zásadní důvod, proč má být zákon vrácen k přepracování.

Takto bych mohl pokračovat, ale myslím, že to stačí k obhájení mého tvrzení, že návrh stavebního zákona možná vyhovuje úředníkům, ale rozhodně nebude vyhovovat občanům. Kdybych ho měl stručně zhodnotit, hodnocení by znělo: dva kroky kupředu a deset zpátky. Připojuji se tedy k návrhu na vrácení k dopracování.

Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, pane poslanče. Další by měl dostat slovo pan poslanec Jiří Pospíšil a přihlásil se také Miroslav Krajíček. V této chvíli bude mluvit pan poslanec Pospíšil.

Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se stručně vyjádřil k předloženému sněmovnímu tisku. Já jsem předložený sněmovní tisk se zájmem prostudoval, protože i mě z mé občanské profese zajímala případná nová úprava stavebního práva, a musím říci, že jsem byl zklamán. Mnoho argumentů zde řekli moji kolegové. Já většinu z těchto argumentů podepisuji a některé rozvinu.

Bohužel platí to, co řekl pan zpravodaj. Předložený sněmovní tisk je rozsáhlým složitým zákonem, který podle mého názoru nebude určen pro naše občany, ale spíš pro naše úředníky. On totiž mimo jiné, a pan zpravodaj to jasně dokazoval, povede k výraznému nárůstu úředníků mimo jiné tím, že dochází na základě těchto právních předpisů k určitým, byť na první pohled marginálním, změnám ve veřejné správě.

Věcí, které by bylo možné kritizovat, je více. Já coby právník se zaměřím na hlavní problém, který cítím v předloženém tisku a který byl zmíněn mými předřečníky, a to je zásah některých norem obsažených v daném sněmovním tisku do vlastnického práva. Tento zásah můžeme vnímat v některých drobných nuancích, například se rozšiřují účely, za kterých dochází k vyvlastnění, resp. dochází k přeformulaci a jistému rozšíření, ale můžeme ho též vnímat jako instituty, které jsou, jak řekl můj předřečník, katastrofou pro vlastníky pozemků. Buď to může být zmiňovaný institut "rozhodnutí o výměně pozemku", anebo již nově formulované zákonné předkupní právo. A právě tyto dva instituty považuji za největší hrozbu daného sněmovního tisku a považuji to za věci, které mohou našim občanům nejvíce uškodit. Ony je totiž mohou připravit o vlastnické právo.

Dámy a pánové, my právě na tomto předkupním právu a na onom institutu výměny pozemku můžeme jasně ukazovat, jak za socialistické vlády prorůstá veřejné právo do práva soukromého, jak to, co dříve, již od starého Říma, spadlo do oblasti soukromoprávní, se postupně stává věcí veřejnoprávní. Co jiného, dámy a pánové, byla výměna, směna, byť pozemků či jiných věcí? Bylo to přece vždycky svobodné rozhodnutí dvou vlastníků, kteří si mezi sebou určitou věc vyměnili. My však nově máme rozhodnutí o výměně, to znamená, není-li dostatečná vůle jednoho z vlastníků, vstupuje paternalistický stát, který ví, co je dobře, ví, co je dobře i pro vlastníky, a jejich vůli nahrazuje. Stejně tak je to, dámy a pánové, u předkupního práva, které vždycky bylo typickým institutem soukromého práva již opět od starého Říma, a my dále posilujeme tzv. zákonné předkupní právo, které v určitých případech moderní společnosti je nutné, ale podle mého názoru, tak jak je formulováno v daném sněmovním tisku, tak je ona nutnost výrazně překročena.

Ono nejde, dámy a pánové, pouze o ideový střet, jestli převažuje veřejné právo, nebo soukromé právo, byť ODS vždy hájí, že na prvním místě má být soukromoprávní úprava, ale jde i o to, jak je ona veřejnoprávní úprava zvolena. A jak jsem naznačil, podle mého názoru tato forma veřejnoprávní úpravy výrazně ohrožuje vlastnická práva vlastníků pozemků.

***