Práwa saszká, popis

Bibliografický popis

Místo uložení

Parlamentní knihovna

Hlavní název

[Práwa saszká = Das sächs. Stadtrecht]

Druh dokumentu

kniha, rukopis

Rok vydání / zhotovení

1469-1470

Materiál

papír

Rozměry

32 x 22 cm

Rozsah

I + 406 (recte 405) ff., f. 404 chybí

Iluminace

Ir  Ornamentální iniciálka A o výšce tří řádek textu s výběhem do bordury.

96r  Ornamentální iniciála B o výšce osmi řádků textu s výběhem do bordury.

300r  Ornamentální iniciála T o výšce pěti řádek textu s výběhem do bordury.

326v  Ornamentální iniciála T o výšce šesti řádek textu s výběhem do bordury.

338v  Ornamentální iniciála K o výšce osmi řádek textu s výběhem do bordury.

353r  Ornamentální iniciála K o výšce sedmi řádek textu s výběhem do bordury.

387v  Ornamentální iniciála V o výšce sedmi řádek textu.

397r  Ornamentální iniciála T o výšce šesti řádek textu.

Popis rukopisu

STŘEDOVĚKÉ MĚSTSKÉ PRÁVO V ČECHÁCH

Od kolonizace 13. století se v Čechách setkáváme se dvěma základními typy městského práva: severoněmeckým - saským (označovaným také jako magdeburské nebo okruh Sachsenspiegelu) a jihoněmeckým - švábským (norimberské, okruh Schwabenspiegelu). Obě varianty byly v Čechách převzaty jako v podstatě hotové typy. Města severoněmeckého práva byla pevněji semknuta pod magdeburskou vrchní stolicí a jejich právo osvědčovalo během staletí velkou odolnost, přestože je pokládáno ve srovnání s právem jihoněmeckým za zaostalejší. Ve srovnání s Magdeburkem jihoněmecká oblast neměla tak výrazné centrum. Název práva podle Norimberka měl význam jen nominální, Norimberk se uplatňoval jako vrchní stolice jen v omezené míře a jeho právo dlouho nedostávalo určitější podoby. Vedle Norimberku se uplatňovala další ohniska jihoněmeckého práva, zejména Vídeň. V těchto dvou základních skupinách či širších oblastech obou typů městského práva byla u nás řada oblastí menších kolem vrchních stolic určitého druhu městského práva. Za skutečné vrchní stolice je třeba pokládat ty, odkud nebylo již dalšího odvolání - kromě panovníka - nebo odkud bylo možné se odvolat jen k vyšší nebo nejvyšší stolici za hranicemi země. Odvolání za hranice země bylo u nás sice zakázáno nařízeními panovníků již ve 14. století, ale přesto k tomu docházelo, zejména právě v oblasti práva magdeburského. Právní oblast je pak vymezena městy a městečky na vrchní stolici přímo nebo nepřímo závislými. Podle toho lze u nás pokládat za vrchní stolice nejvyššího stupně a odtud i za oblasti ve skupině jihoněmecké Prahu, Cheb, Jihlavu, Brno, Znojmo, ve skupině severoněmecké Litoměřice, Olomouc, Hlubčice, ve zřetelném významovém odstupu pak i Těšín, Krnov a Ostravu. Nepatrnými výběžky zasahovaly do našich zemí i Žitava (Česká Lípa), Kladsko (Broumov) příp. Nisa.

Pro magdeburské právo byly příznačné ve správní oblasti dva sbory, kmetů jako členů soudu a konšelů jako členů rady a delší životnost soudu s rychtářem vůči radě. V majetkové oblasti je charakterizovalo výhodnější postavení manželky před členy její nové rodiny. Po formální stránce byla pro magdeburské právo typická pevnější jednota práva od instanční vázanosti přes soudní a jiné řády až po základní pomůcky přispívající k jeho stabilitě, která bývá někdy označována i jako strnulost. Jihoněmecká práva se obecně hodnotí jako pokročilejší, zejména vlivem rychlejší a širší recepce římského práva. Byla též přístupnější působení zemského práva. Vlivem schopnosti reagovat na měnící se podmínky se v nich jeví daleko zřetelnější vývoj.

PRÁVNÍ KNIHY MAGDEBURSKÉHO PRÁVA

Litoměřice se jako právní město konstituovaly jako jedno z prvních v Čechách, v rozmezí let 1219-1228. Magdeburské právo je doloženo jako ve městě užívané v listině Přemysla Otakara II. z r. 1262, jíž se panovník nebo jeho zástupce v případě rozhodnutí sporů zavazuje zachovávat "ius et consuetudines Maydburgensium". V r. 1282 byl z Magdeburku poslán na žádost litoměřických kmetů právní kodex magdeburského práva. Přestože podle nejisté formulace o užívání magdeburského práva v Litoměřicích ("nostris fundata dicitur legibus") šlo zřejmě v této době spíše o právo zvykové, brzy se Litoměřice pro oblast saského práva staly jedním z hlavním právních center v Čechách (jako místo odvolacího soudu jsou dosvědčeny v královské listině v r. 1325, ovšem tento stav musel trvat již o něco déle). S touto skutečností je spojen také větší zájem o získání a vytváření právních knih magdeburského práva, dvojlist takového kodexu z druhé poloviny 14. století z Litoměřic se dodnes dochoval. Do uvedeného kontextu zapadá i dochovaný rukopis s českými překlady základních textů magdeburského práva a dalšími právními naučeními, jež byly z Magdeburku do Litoměřic na vyžádání zasílány. Magdeburské právo bylo ve městě platné až do novověku. V průběhu 16. století se sice objevovaly na zemské úrovni snahy o unifikaci městského práva reprezentované spisy Brikcího z Licka a Pavla Kristiána z Koldína, k definitivnímu zrušení magdeburského práva v Litoměřicích však došlo až v r. 1610.

Magdeburské právo vycházelo ze saského práva, sepsaného zejména Eikem z Repgowa v první třetině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel). V počátcích se rozuměl magdeburským právem soubor nejzákladnějších ustanovení především trestněprávních a teprve postupně byly přejímány úplnější právní texty. Těmito základními texty magdeburského práva byly od 14. století: - tak zvané magdeburské vikpildské právo čili kniha vikpildní nebo "Wikpilda" ("Magdeburgisches Weichbildrecht"), které vzniklo na počátku 14. století (po r. 1304) z pojednání neznámého spisovatele o právu, dále z naučení, která magdeburští kmeti dali Vratislavi a jiným městům, a z ustanovení saského zemského práva. Během čtrnáctého století k němu byla neznámým autorem sepsána glosa (komentář), již později přepracoval zhořelecký notář Mikuláš Wurm s přihlédnutím k právu římskému i k platnému právu císařskému. Text vikpildského práva byl brzy přeložen do latiny i do jiných jazyků. Německý a latinský text vikpildského práva společně s glosou vydali Dr. A. Daniels a Dr. Fr. Gruben v "Rechtsdenkmäler des deutschen Mittelalters", Berlin 1858 - s tímto vydáním srovnává český text ve svém popisu J. Čelakovský. Samotný německý text vydal O. A. Walther "Das sächsische oder Magdeburgische Weichsbildrecht", Leipzig 1871. V českém překladu je tato kniha známa pod jménem Donát. - Distinkční knihy práva magdeburského nebo tzv. míšeňská kniha ("Vermehrter Sachsenspiegel" nebo "Das Rechtsbuch nach Distinctionen" - "liber legum secundum distinctiones"). Toto právo zpracoval neznámý autor v Míšni v druhé polovině 14. století s úmyslem poučit o rozdílech mezi saským zemským právem, saským městským právem a právy císařským a kanonickým. Tato právní kniha se rychle rozšířila všude, kde se saské právo užívalo, a byla rovněž brzy přeložena do dalších jazyků. Tiskem ji vydal Dr. Friedrich Ortloff pod názvem "Das Rechtsbuch nach Distinctionen", Jena 1836 - s tímto vydáním opět český text srovnává ve svém popise J. Čelakovský. Nejstarší německé rukopisy distinkční jsou datovány lety 1387 a 1388, v pražském archivu je dochován rukopis jen o čtyři léta mladší. Dva datované české překlady knihy distinkcí z let 1448 a 1455 jsou uloženy v Knihovně Národního muzea v Praze - jde o tzv. Krameriův právní sborník z r. 1448 sig. V.C.9 a o rukopis III.E.46. Další nedatovaný kodex 15. století obsahující distinkční knihy je v této knihovně uložen pod signaturou II.C.9, soupis dalších (dnes samozřejmě již neúplný) podává V. Hanka.

Oba právní prameny jsou dochovány ve městech užívajících saského práva relativně často. Městští písaři je opisovali do zvláštních právních knih, zhotovovali k nim obšírné rejstříky a doplňovali je novým právním materiálem, který se při městském soudě rozšiřoval novými domácími nálezy i naučeními z Magdeburku a Halle. Také popisovaný rukopis obsahuje právě tyto dva typy právních pramenů (městské právní knihy a sbírky naučení), charakterizované ve studii F. Hoffmanna takto: "Městské právní knihy jsou (podle definice používané zvláště pro německou oblast) zpracováním středověkých právních vět, vzniklým z činnosti spisovatelské, ne zákonodárné nebo autonomní. Užívalo se jich na soudech městských jako podpůrného pramene a byly sepsány soukromě, často bez úřední autority, pouze za tím účelem, aby platné právo bylo vylíčeno a jeho užívání při soudech i v životě se usnadnilo. Městským právním knihám se svou povahou blíží sbírky rozhodnutí, nálezů (sentencí) příp. naučení. Již terminologie je dosti neurčitá. Jeví se tu určité rozdíly podle právních oblastí a také různé významové odstíny v latině, němčině a češtině. Nejobecnější termíny jsou výrok a rozhodnutí. Nález - sentence - je zpravidla stručná věta, kterou vrchní stolice rozhodla sporný případ. Termín naučení má několik významů: může jít o obecnou právní zásadu, o rozhodnutí sporného případu nebo o návod, jak postupovat ve složité záležitosti. U těchto souborů se vyskytuje celá škála typů. Základem je běžné zaznamenávání právních případů. Formální povaha záznamů byla různá. Někdy převažoval stručný záznam případu a rozhodnutí, jindy nabýval převahy více méně podrobný protokol případu s jeho skutkovou podstatou i soudním či jiným projednáváním a rozhodnutím. Již v této základní fázi záleželo na tom, zdali šlo o vrchní právní stolici, nadanou určitou autoritou, nebo o město právně podřízené. Tam pak je důležitý typ knihy, který zaznamenával případy, s nimiž se město obracelo k vyšší právní stolici a k nimž dostávalo rozhodnutí příp. naučení, nebo naopak u vrchní stolice typ knihy zaznamenávající případy došlé z různých míst spolu s rozhodnutími příp. naučeními. Ze surového materiálu takto v různých podobách shromažďovaného teprve tvůrčí právní činností mohla vznikat díla vyššího typu. Od úředních městských knih se tak postupovalo k právním rukopisům příp. právním knihám. Jsou známy i případy opačné, kdy písaři a právníci menších schopností neuměli dodržet rozvrh nedokončeného díla a knihu zaplňovali běžnými záznamy. V positivních případech byly důležitými pracovními prvky abstrakce a výběr. Abstrakce se projevovala zejména ve zpracování případů, kde v různých stupních a podobách mizel konkrétní právní případ a zůstával výrok. Výběr se pak jevil spojováním případů téhož nebo podobného druhu, pomíjením případů nepodstatných a uplatněním případů možno říci vzorových. Záleželo potom na osobnosti písaře, na jeho právnickém vzdělání i schopnostech, jak daleko v takovém díle dospěl."

RUKOPIS "PRÁWA SASZKÁ" - SBÍRKA TEXTŮ MAGDEBURSKÉHO PRÁVA

Samotný rukopis původem z Litoměřic popisuje velmi podrobně J. Čelakovský:

"Nejstarší právní kodex z r. 1469-1470 poznamenán je č. I a opatřen na deskách starým nápisem "Práva saszká" a na hřbetě novějším nápisem "Das sächsische Stadtrecht". Popsání jeho podal i Lippert na uvedeném místě, str. 166.

Str. 1-95 obsahuje rejstřík, jenž začíná: "Actován-li bude jeden po dvakrát právem a popaden bude, ač má nad ním popraveno býti? Má. Dist. I. 4 cap. 20" (před tento list náleží ještě vytržený list I, pozn. MD) a končí "Et sic est finis hujus operis per me Jacobum Kožený de Krbova anno d. MCCCCLXIX currente feria VI post festum beate Lucie virginis. Hoc opus presens laboriose utilitate pro communi consumavi." Rejstřík tento pochází nejspíše od písaře městského, jehož jméno se svrchu čte. Lippert v Geschichte der Stadt Leitmeritz nemá žádných zpráv o opisovači této knihy Jakubu Koženém z Krbova.

O jeho veliké pilnosti a učenosti podávají důkaz netoliko právní knihy Litoměřické, nýbrž i sbírka několika set naučení z Magdeburka Litoměřicům a opět z Litoměřic Nymburku a jiným českým městům udělených, jež se v Museum Českém pod novějším titulem "Práva litoměřická" sign. 23 G I chová a z velké části rukou Koženého psána jest. Předůležitá tato sbírka právní i pro dějiny města Litoměřic i pro právo městské ostala Lippertovi zcela neznáma, ačkoli V. Hanka ve svém pilně sestaveném "Přehledu pramenův právních v Čechách" pod č. 36 ji popisuje a uvádí vedle druhé pozdější toho druhu sbírky "výpovědí kmetuov litoměřických i magdeburských". Rejstřík sdělán jest někde ve formě otázek a odpovědí, jinde pak ve formě stručných pravidel právních, k nimž připojují se citáty a) saského zrcadla čili "S. s." (Sachsenspiegel), což zdá se ukazovati k tomu, že v Litoměřicích byl znám německý text této právní knihy, b) knihy distinkcí čili "in distinctione" a c) nějakého neznámého zpracování práva wikpildského, jež slove Donát čili "in Donato" citováno se nalézá.

Pozdější rukou vepsána jsou některá poukázání d) k právu wikpildskému v onom pořádku, jak ono v rukopise samém přichází a sice slovy "in nostro Donato". Ke všem těmto poukazům připojeny jsou též citáty řádkův od A až do Z a poněvadž v rukopise samém řádky tímto způsobem označeny nejsou, dokazuje to, že spisovatel rejstříku měl po ruce jiné exempláře pramenův, z kterých cituje, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že rejstřík o rok dříve byl přepisován než následující prameny právní.

Str. 96-196 obsahuje český překlad magdeburského práva wikpildského s glosou. Začíná se slovy "Buoh soudce spravedlivý, to jest rychtář mocný a trpělivý, jakož die David prorok" a končí se cap. 143 "O vysazení práv a potvrzení", známým to podvrženým privilegiem císaře Otty I. Pozdější rukou obdržel překlad ten nápis "Donát" a název ten přichází též v textu v kap. 2 ("tyto kniežky, ješto Donat slovú, ciesařská moc potvrdila jest") na rozdíl od textu německých rukopisův, kdež pojmenování to úplně je neznámo. Překlad tento nebyl teprve r. 1469 učiněn, neboť se nám zachovaly starší české překlady, např. v rukopise klatovském z r. 1465 na str. 172 jsou některé články těchto "práv magdeburských", a překladatel měl jednak před rukama poněkud jinak uspořádaný a rozdělený německý text, než jak ve vydání Danielse a Grubena přichází, jednak o své újmě změnil a doplnil některá ustanovení, maje přitom zření k právním poměrům v Čechách.

Vezmeme-li k ruce vydání Danielse a Grubena a porovnáme-li je, shledáme, že cap. I nahražena je v českém textu předmluvou o vlastnostech soudce a překladem glossy "co jest právo", cap. II a III = cap. 3 našeho českého rukopisu, IV = 4 atd., XXVI = 26, za tím ale v českém textu následují cap. 27-39, jež jsou vzaty z něm. glossy k cap. XXVI (na str. 299-314 Daniels a Gruben), cap. XXVII není přeložena, XXVIII = cap. 40, XXIX = 41, XXX = 42, XXXI není přeložena, XXXII = 43, XXXIII není přeložena, XXXIV = 44, XXXV jednající o "sedání" vynechána v českém, XXXVI = 45, XXXVII a XXXVIII = 46, cap. 47-49 českého textu vyňaty jsou z glossy k cap. XXXVIII (Daniels a Gruben str. 341-345), cap. XXXIX-XLI jsou v českém vynechány, XLII = 50, XLIII = 51, cap. 52-56 jsou vyňaty z něm. glossy k cap. XLIII (Daniels a Gruben str. 353-358), XLIV = 57, XLV a XLVI = 58, XLVII = 59, XLVIII = 60, XLIX = 61, L = 62, LI = 63, LII = 64, LIII = 65, LIV = 66, LV = 67, LVI = 68, cap. 69 a 70 jsou vzaty z glossy z cap. LVI (Daniels a Gruben str. 377), LVII = 71, LVIII = 72, LIX = 73, LX = 74, LXI = 75, LXII = 76, LXIII = 77, LXIV = 78, LXV = 79, LXVI = 80, LXVII = 81, LXVIII = 82, LXIX = 83, LXX = 84, LXXI = 85, LXXII = 86, LXXIII = 87, LXXIV = 88, LXXV = 89, LXXVI = 90, LXXVII = 91, LXXVIII = 92, LXXIX = 93, LXXX = 94, LXXXI = 95, LXXXII = 96, LXXXIII = 97, LXXXIV a LXXXV schází v českém, LXXXVI = 98, LXXXVII a LXXXVIII schází v českém, LXXXIX = 99, XC = 100, XCI = 101, XCII = 102, XCIII = 103, XCIV a XCV = 104, XCVI = 105, XCVII = 106, XCVIII = 107, XCIX = 108, C a CI = 109, CII = 110, atd., CXII = 120, CXIII = 121, CXIV = 122, CXV = 124, CXVI = 123, CXVII = 125, CXVIII = 126, CXIX = 127, cap. 128 "O purgmistrovu soudu" vzata jest nejvíce z glossy k cap. CXIX (Daniels a Gruben str. 427), CXX = 129 atd., CXXVIII = 137, CXXIX, CXXX, CXXXI = 138, CXXXII = 139, CXXXIII = 140, CXXXIV a CXXXV = 141, CXXXVI = 142. Touto kapitolou "o přísaze židovské" končí se německý text, český má ještě zmíněnou kap. 143 "O vysazení práv a potvrzení" císaře Otty. Pozdější rukou (asi ze XVI. století) připsány k českým kapitolám paralelní kapitoly latinského textu, např. "Hic articulus in latino est 43, sed aliter".

Proměny, kteréž překladatel český o své újmě učinil, maje zření k domácím právním poměrům, jsou dosti hojné, jmenovitě glossa česká různí se namnoze od německé, jsouc větším dílem jenom výtahem z ní. Stůjtež zde jako na ukázku některé takové proměny německého textu, aneb dodatky k němu:

- Cap. 9 glossa na str. 107, jednajíc o právu wikpildském, doložila: "A tak z toho možno rozuměti, že wikpildské právo jest a slove obecně přirozené, božské právo,jako bychom řekli litoměřické městské právo." (Sr. Daniels str. 222)

- Cap. 17 str. 121: "Jeden wergelt t. j. odklad o wikpildě t. j. v městském právě osmnácte funtóv takových peněz, jakož tu přijímají a dávají a puol wergeltu to jest devět funtóv.Funt slove hřivna po českém jazyku a miení tu funt po počtu slovanském, jež činí 20ti gr. a tak tři funty činie jednu kopu gr. a tak puol wergeltu činí tři kopy a celý wergelth činí šest kop grošóv, jenž za hlavu odklad dávají vedle práva wikpildského." (Sr. Daniels str. 91)

- Cap. 18 glossa na str. 124, jednajíc o tom, "kterak má nad rychtářem popraveno býti", kdyby jsa obžalován odpovídati žalobníku nechtěl po tři soudy, dokládá "tehda přiď žalobník před purkrabí, neb před pána, před podkomořieho, před ofrychtéře a postav svú žalobu, jakož napřed povědieno." (Daniels str. 264). Pozdější rukou připsáno tu po straně: "Nota v německém stojí toliko burgraf".

- Cap. 58 glossa na str. 160, jednajíc o pokutách purkrabímu, dokládá "rozoměj, že miesto hrabě miení se podkomořie." (Daniels str. 361)

- Cap. 46 glossa na str. 152, jednajíc o tom, kterak mají žalovati, když zločince dopadnou "v inhedniem horkém účinku", dokládá "tu mají žalovati s křikem, rozoměj, že má řéci neb křiknúti: Nastojte, nestojte, na něho, násilníka neb zloděje!" (Sr. Daniels str. 341: "wenn man sie mit handhaftiger tat vor gericht brenget unde mit geschrei berufft".)

- Cap. 92 na str. 177: "O ranách sedánie hodných. Kterýž člověk u wikpildu raněn bude a křičí-li: křik neb úp neb wepp neb nastojte a příde před právo". (Sr. Daniels str. 145, cap. LXXVIII "und beschriet er daz gerufte".) Dvě tato poslední místa jsou zajímavým dokladem, kterak v 15. století ještě staročeského právnického názvosloví i před soudy městskými se užívalo.

Str. 197-208 "Registrum, zpráva na ty kniehy" t. j. na předcházející knihu práva wikpildského a končí se "finis anno 1470".

Str. 209-230 "Incipit ius extravagans", jest to doplněk k předešlému právu a začíná slovy "Nemá nižádný z svého drženie vyvoditi, leč to učiní s právem" a končí naučeními kmetův magdeburských. Na prvních osmi listech jsou nálezy kmetské zpracovány v jakési učené disertace známé v Německu pod názvem "Die sogenannte Magdeburgischen Fragen" a za nimi teprve písař městský připisoval naučení daná z Magdeburka kmetcí stolici litoměřické. Naučení těch je 30, z počátku opisována pouze u výtahu, později celým obsahem. Na dotaz Litoměřických, co by bylo právem v případu, jenž obyčejně slovy "Tak daleko přišlo, že" se vypravuje, odpovídají jim Magdeburští slovy: "Na to my kmeté v Meydburce vám za právo pravíme" atd. Naučení tato jsou opisy originálův z Magdeburka po česku zasílaných, čemuž nasvědčuje i poznámka "pod naší pečetí", již by tuším překladatel byl nechal nepovšimnutou. Tieftrunk v článku "Kmetská stolice magdeburského práva v Litoměřicích" v Památkách (archeologických a místopisných) IV, str. 124 sděluje, že v archivu litoměřickém naleznul některé česky psané výpovědi z Magdeburku a je též toho náhledu, že v Magdeburce měli v ten čas českého písaře. Zdaliž písařem tím nebyl nějaký čas též Jakub Kožený? Lippert na uvedeném místě (str. 166) má výpovědi ty za překlad z němčiny, aniž by toho důvody uváděl. Na str. 223 je dotaz jeden do Magdeburka zaslaný a tamějšími kmety zodpovídaný datován "anno 1475 feria 2 Bonifacii per Jacobum Koženy". Stránky 230-299 ostaly prázdny, patrně za tím účelem, aby se tam i nadále naučení magdeburská zapisovala, k čemuž nedošlo, dle všeho z té příčiny, poněvadž založeny byly pro právní tento materiál zvláštní knihy ortelní. Srov. Hanka na uvedeném místě č. 36 a 37.

Str. 300-404 obsahuje "Liber distinctionum" o sedmi knihách. Text souhlasí, pokud jsem jej za pobytu svého v Roudnici srovnati mohl, celkem s překladem českým v rukopisu roudnickém chovaném, o němž p. arch. Dvořák zpředu zprávu činí.

Uspořádání i český překlad srovnávají se celkem s německým textem, jak jej Ortloff uveřejnil. Překladatel užívá zhusta německých slov jako grod (gerade), herwot, "má leypczucht", "krykuje" (kriegen), "hayšuje dědinu" (heyscht einer erbe), "byl furmundem", "grafšafstvie", "pesserunk za vraždu", "fronboth", "prokoferuje zbožie", "anfertigovánie" a t. d. a učinil rovněž v textu některé proměny se zřetelem na právní poměry české. Český text jako německý dělí se na sedm knih a každá kniha na kapitoly a tyto na distinkce. Rozdělení kapitol a distinkcí různí se poněkud od textu Ortloffova a souhlasí více s německým textem knihy distinkcí chované v archivu města Prahy. Na konec každé knihy podává se stručně obsah, avšak jinými slovy, než v rukopise roudnickém. V první knize českého textu cap. 1-3 = německé cap. I-III, cap. 4 = cap. IV a V vydání Ortloffa, cap. 5 = VI atd., cap. 8 a 9 dist. 1 = IX, 9 dist. 2 a 3 = X, 9 dist. 4-7 = XI, 10 dist. 1 a 2 = XII, 10 dist. 3-5 = XIII, 10 dist. 6-9 = XIV, 10 dist. 10 = XV, 11 = XVI, 12 = XVII, atd., 20 = XXV, 30 = XXXV, 40 = XLV a poslední česká cap. 45 = L německého textu vydání Ortloffa. Na str. 326 zní konec: "V těchto prvních knihách jest o příbuzenství, o poručenství, o grodu, o herwetu, o dědicství i o všem pochodu, což z dědictví pocházie a má v sobě kapitul 45".

Druhá kniha úplně souhlasí s německým textem a končí se na str. 338: "V těchto druhých knihách pokládá se o domových věcech a pravie o domu a domové zprávě a co k domu příslušie, o míru, nájmu a má kapitol deset."

Třetí kniha cap. 1-4 českého textu = I-IV německého textu, cap. 5 = V a VI, 6 = VII atd. až do poslední cap. č. 16 = XVII. Konec na str. 353: "Tyto třetie knihy držie kapitol 16 a v sobě mienie najprvé a učie, kto má býti rychtářem a konšelem a koliko jich ku právu slušie person a co moci rychta má ku právu a o právu židovském, jakož nalezneš v nich psáno."

Čtvrtá kniha cap. 1 = I a II něm., 2 = III atd., 20 = XXI, 21 = XXII, XXIII a XXIV, 22 a 23 = XXV, 24 = XXVI, 25 = XXVII, 26 = XXVIII, 27 = XXIX, 28 = XXX a XXXI, 29 = XXXII, 30 = XXXIII, 31 = XXXIV, 32 = XXV, 33 a 34 = XXXVI, 35 = XXXVII, atd., 43 = XLV a poslední č. 44 = XLVI a XLVII. Konec na str. 387: "Tyto čtvrté kniehy dokonané zpravují o všelikém bezpráví a která poprava na které bezprávie slušie, jakož napřed psáno stojí a o ranách krvavých, o bití, o násilí, o vraždách, o popravách a sedání a má kapitol 44 s svými distinkcími a již se počínají kniehy páté o radě sázení."

Pátá kniha cap. 1-22 = I-XXII, 23 a 24 = XXIII, 25 = XXIV, 26 = XXV, 27 = XXVI, 28 = XXVII, XXVIII a XXIX, 29 = XXX, 30 = XXXI a poslední č. cap. 31 = č. n. XXXII. Konec na str. 396: "Tak se skonávají páté kniehy a mají kapitol 31. Páté kniehy pravie o usazení nové rady, o městském právu i o právu všech řemesel. Tuto již se počínají šesté kniehy o člověčie moci nade vším ptactvem i vší divokú zvěří, že žádný svého života zdravie na tom proviniti nemóž a o starém míru, o ciesařském volení, o bezpráví, o Constantinovu ustavení."

Šestá kniha c. 1-6 = I-VI, 7 = VII a VIII, 8-14 = IX-XV, 15 = XVI a XVII, 16 = XVIII, 17 = XIX, 18 a 19 = XX, 20 = XXI, 21 = XXII a XXIII, 22 = XXIV atd. a poslední č. cap. 27 = XXIX.

Sedmá kniha souhlasí s německým textem. Začíná na str. 403: "Tuto sě počínají kniehy sedmé o věrné ruce" a končí na str. 404: "Finis anno 1470. Skonaly se tyto kniehy distinkcie v úterý masopustní po přenešení svatého Václava českého dědice léta od narozenie syna božieho tisícieho čtyřstého sedmdesátého od Jakuba řečeného Kožený. Buď bohu chvála." (List 404 dnes v kodexu není dochován, pozn. MD.)

Z dodatkův v českém překladě sluší uvésti na př. v kn. I cap. 41 dist. 4 na str. 320, kdež po ustanovení, že vzdání statku má se před soudem státi, dodává se: "Potom má ten, ktož to v své drženie vzal jest, rychtářovi dáti a konšelóm pokojný peniez, rychtářovi šest peniez, jenž jeden za dva haléře stojí a každému konšelu jeden peniez. Chtie li to vložiti ve dsky aneb v rejstr pro ten roční počet, tehda dadie piesařovi jeden peniez na to, aby právo a neprávo na tom ročniem počtu mohli poznati." (Sr. Ortloff str. 81). Podobně jako ve Wikpildě tak i kn. IV, cap. 5, dist. 7, jednajíc o mordu v horkém účinku, dokládá na str. 357 "tehda má pokřiknúti: Nastojte a na mordéře a mírurušitele, ješto mi mého přietele od života na smrt přenesl jest!" (Sr. Ortloff str. 190 řádka 105). Kn. IV cap. 40 dist. 22 obsahuje přídavek "o jímání koní", jenž v německém textu schází.

Rukopisy saského práva na mnoha místech zmiňují se o Polabských Slovanech, ve Wikpildě překládají se místa "er sei deutsch oder wendisch" slovy "buď ten Němec nebo Srb" (str. 149) a "windische mark" slovem "srbská hřivna" (str. 156), avšak v Distinkcích "Wenden" slovou Slověné, "Wendisch" = Slověnín, "wendisch recht" = slovanské právo (str. 317). V knize šesté kap. 32 (str. 403) jsou některá ustanovení o užívání jazyka při soudech, jež dokazují, že v Míšni ještě na sklonku 14. století se slovanštiny užívalo v řízení soudním, ač němčina násilně se zaváděla. Pravíť se tam: "Konšelé mají ortel sediec naleznúti na každého člověka, buď on němecský aneb slovanský." "Pakli bude Sasíc aneb Slovanín s bezprávím jat v horkém účinku a s weppem přiveden před právo, ten Sasíc usvědčí na Slovenína a Slovenín na Sasíce a musí jich každý toho druhého ortel trpěti, kterýž tak jat jest aneb bude." "Každého člověka, kteréhož obviniti chtie, ten móž dobře se brániti a odpoviedati, leč obviněn bude v té řeči, k kteréž on přirozen jest, jestliže ten německy neumie a své právo k tomu učiní (rozuměj "není povinen odpovídati"). Pakli obviněn bude v své řeči, tehda on musí odpoviedati aneb jeho řečník s jeho strany, aby jemu ten rychtář, konšelé i obecní posel rozoměli." "Jestliže jest ale onen německy odpověděl aneb žaloval aneb ortel nalezl před právem a móž toho přesvědčen býti, musí on odpoviedati německy a nemóž žádným právem od toho přijíti." "Před říší toho nenie, tu má jeden každý člověk právo podle své řeči i podle svého urozenie." (Sr. Ortloff str. 334).

Na poslední stránce kodexu toho zapsány jsou dvě výpovědi kmetův magdeburských o soudním právu krále českého, jedna do Litoměřic a druhá do Zhořelce dané a na deskách nalezá se poznamenáno "Ruga regalis, quod est et quare debet haberi", známý to seznam případův, v kterých úředníci královští mohli z úřední povinnosti v městech zakročovati a pokuty ukládati."

K tomuto popisu (s výjimkou několika poznámek v textu) je možné doplnit jen několik drobností spíše o vzhledu kodexu: v rukopise se objevuje dvojí foliace. První, použitá pro popis, je zaznamenána vždy na spodním okraji folií, vynechává f. 404 (ztracený zjevně až po popisu rukopisu Čelakovským) a nepočítá první vytržený list (který rovněž Čelakovský v tomto kodexu neviděl). Druhá, méně přesná (na pravém okraji folia), sice začíná již od prvního listu, avšak nezapočítává žádné z prázdných folií a po f. 26 v ní následuje list 17, takže prakticky celý kodex v ní má číslování listů posunuté o desítku. Folia I přední části, 9-13, 96, 300 a 397 jsou vytržena z vazby, většinou jde o úmyslné poškození, protože jde v převážné části o listy s barevnými iniciálami.

Vazba: dřevěné desky potažené kůží zdobenou geometrickou výzdobou a kolky s rostlinnými a heraldickými motivy. Na přední desce dochována všechna rohová i středové kování a kování horního řemínku, na zadní desce pak dvě rohová a středové kování a kování obou řemínků (ty samy se nezachovaly). Na přední desce titul rukou 16. století "Práwa saszká", na hřbetě štítek s titulem kodexu "Das sächs. Stadtrecht" rukou 19. století.

Rukopis je složen ze sexternů. Na konci složek jsou psány kustody, označené arabskými číslicemi nebo slovy, a reklamanty, obojí někdy poškozené oříznutím. V záhlaví části na f. 96-196 jsou rubrikována čísla jednotlivých kapitol. Číslování jednotlivých kapitol se neshoduje s latinským originálem, konkordance latinského a českého textu je uváděna marginálně. V číslování byla vynechána kapitola 101, avšak omyl byl pozdějším písařem opraven (čísla kapitol 101-143 byla v rubrikách původně uvedena jako 102-144). V části na f. 300-403 jsou v záhlaví označována čísla knih a kapitol. Pátá kniha Knihy distinkcí má na závěr přeházené pořadí listů, správně má být 389, 391-394, 396, 395, 390, což bylo naznačeno další foliací.

Text zpracoval Michal Dragoun