Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

který se konal 20. listopadu 1997

Poslanec Jiří Novák: Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté, dovolte, abych vyslovil své potěšení nad tím, že jste přijali účast na tomto semináři. Dovolte mi též, abych uvítal mezi námi hosty a přednášející, kteří přijali účast na tomto semináři a kteří se zatím dostavili.

Dovolím si uvítat mezi námi paní JUDr. Ivanu Janů, soudkyni Ústavního soudu, pana JUDr. Petra Hajna z Právnické fakulty v Brně, pana poslance Kužílka, poslance Parlamentu České republiky, paní JUDr. Elišku Wagnerovou, soudkyni Nejvyššího soudu, a pana Ing. Edvarda Outratu, předsedu Českého statistického úřadu.

Tématem tohoto semináře je právo na informace - jedno ze základních politických práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Právo, které se nedělitelně váže ke svobodě projevu a zcela logicky se váže k dalším ústavním svobodám, které by jinak ani nebyly realizovatelné. Mám tím na mysli například svobodu shromažďování, petiční právo, právo sdružování a další obdobná práva, jak jsou upravena příslušnými zákony. Právo na informace je jednou z rozhodujících dimenzí lidské svobody a zárukou demokracie.

Žádná společnost nemůže existovat a rozvíjet se bez informací. Platí-li to o každé společnosti, pak o to s větší naléhavostí vystupuje tato podmínka pro kulturně vyspělou, demokratickou společnost. Vždyť ideály demokracie předpokládají, že se všichni členové společnosti - úměrně svému stavu a věku - podílejí na správě věcí veřejných.

Dostatek informací, podmíněný svobodou slova i rozvojem informační techniky, přístup k informacím a jejich šíření, ale i odpovědnost při zacházení s nimi, informace seriózní a bulvární, mechanismus poskytování informací, důvody odepření informací, úplatnost poskytnutí informací, nástroje vymáhání tohoto práva na informace - to je jen několik příkladů z plejády otázek, jimiž by se měl zabývat dnešní seminář. Musíme si jen přát, aby všechna ta moudrá slova, která tu, jak doufám, zazní - a já věřím, že jich tu bude hodně - padla na úrodnou půdu, aby nezůstalo jen při tom, že jsme se jenom sešli, popovídali si a obnažené problémy nechali dál neřešenými. Věřím však, že právě i díky vám dospějeme dříve či později ke konkrétním závěrům.

Slovo "informace" ve svém sémantickém základu "in" a "formare" utvářet, formovat - rozuměj veřejné mínění - dosvědčuje sílu zprávy, náboj myšlenek, jež informace zprostředkovává. A může to být i ta sebemenší, drobná zpráva v tisku. Právě pro tento společenský dosah, právě pro tuto virtuální sílu, co svět světem stojí, se šíření informací potýká se svým antipólem - cenzurou, jak v její klasické podobě cenzorovy červené tužky a indexů zakázaných knih, tak i v jejich méně nápadných derivátech, jako je zatajování informací, jejich ututlávání, nebo jen prostě neochoty či lenosti je poskytovat.

I to jsou jistě otázky, o nichž tu budeme dnes hovořit. Nezapomínejme, že až do sametové revoluce, tj. před pouhými osmi lety, se veškerý tisk, rozhlas, televize, film, divadlo dusily pod všudypřítomnou komunistickou cenzurou. A že v uplynulém půlstoletí se vyskytl jen kratičký záblesk svobody tisku, který trval jen 78 dnů, když 26.6.1968 byl zrušen zákonem č. 84/1968 Sb. § 17 tiskového zákona z roku 1966, týkající se právě cenzury, vykonávané tehdy tzv. Ústřední publikační správou, jež byla součástí všemocného ministerstva vnitra. Ale už po srpnu 1968 jako jeden z prvních represivních aktů byla cenzura opět zavedena, i když poněkud v jiné podobě, když 13. září 1968 byl zřízen Úřad pro tisk a informace.

Možná, že někdo v duchu namítne, proč připomínat minulost, rok 1968. Je to naše minulost, naše zkušenost, a proto tím více musíme věnovat takovou pozornost ochraně a realizaci práva na informaci, svobody slova. A jak je to vzácná hodnota, o tom svědčí nostalgický povzdech starořímského historika Publia Cornelia Tacita, když se vzpomínkou na lepší časy za vlády císaře Nervy a hlavně pak Traiana poznamenal: "Vzácná je ta šťastná doba, kdy je dovoleno myslit, co chceš, a říkat, co si myslíš."

"Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice". Tak zní článek 19 preambule Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata 10. prosince 1948 Valným shromážděním Organizace Spojených národů jednomyslně.

Myslím, že se dá říci, že všechny dohody o lidských právech přijaté orgány OSN dále rozpracovávají zásady stanovené v citované Deklaraci. Česká republika je také členem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V této souvislosti je také třeba připomenout náš přístup k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na svobodu projevu a informací se také bezpochyby dále rozvíjí v precedenčním právu Evropského soudu pro lidská práva.

Přijetím Listiny základních práv a svobod, která v čl. 17 upravuje obecně právo na informace, a jejím včleněním do ústavního pořádku České republiky jsme s patřičnou právní silou a na úrovni evropských standardů promítli soubor lidských práv a svobod z evropské Úmluvy do našeho ústavního pořádku a právního řádu.

Všichni víme, že informace rozšiřují a obohacují naši vlastní, subjektivně omezenou zkušenost, zapojují nás do proudu všeobecných znalostí. V tom se jistě shodneme. Najdeme jistě mezi námi shodu i v tom, že je v naší společnosti třeba důsledně rozvíjet právo na informace. V čem se neshodneme a v čem nás čeká velmi obtížná diskuse, je nalezení hranice, kde jsou meze práva na informace, kde již právo na informace nelze realizovat.

To vše jsou otázky, které v naší společnosti nebyly ještě příliš diskutovány, a proto považuji tento seminář za snahu tuto diskusi otevřít, vyměit si své názory, které - jak pevně věřím - vyústí v přijetí zákona, kterým Parlament napraví svůj dluh v této oblasti.

Přeji proto tomuto setkání mnoho zdaru. Děkuji za pozornost.

Dovolte mi, abych v této chvíli dal slovo prvnímu z přednášejících, paní JUDr. Ivaně Janů, soudkyni Ústavního soudu, která přednese svůj příspěvek na téma "Právo na informace, zaručené Ústavou." Paní doktorko, prosím, máte slovo.

Paní Ivana Janů: Vážené dámy, vážení pánové, dostalo se mi té cti a příležitosti promluvit v této budově k tak pro zákonodárce i demokracii citlivému tématu, jako je právo na informace. Ráda bych proto úvodem alespoň stručně věnovala pozornost charakteru chápání a přístupu k základním lidským právům, jak je rozvinula ústavně právní nauka v té části Evropy, ve které se snažíme nalézt své pevné místo.

V této souvislosti je nutno se též zmínit o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který jakožto kontrolní mechanismus a nejvyšší kontrolní orgán má značný vliv na rozhodovací praxi, týkající se všech členských států Rady Evropy a tedy i České republiky. Již z těchto důvodů - ať chceme nebo nechceme - má case-law rozhodované případy nadnárodních soudů silný vliv na judikaturu soudů národních, zejména soudů ústavních.

Základní práva jsou práva občanů na obranu proti státu. Mají zabezpečit osobní sféru jednotlivce před zásahem veřejné moci. Základní práva představují i objektivní hierarchii hodnot a platí jako základní principy, které je nutno brát v úvahu ve všech oblastech života.

Německá ústavní doktrína např. mluví o vyzařování lidských práv do okolí. Tím okolím je myšlena oblast legislativy, kde právní pravidla vznikají, oblast exekutivy, kde se uplatňují, a nakonec i oblast soudní, kam se občan obrací pro spravedlnost.

Soudce obecného soudu může rozsudkem porušit základní práva chráněná ústavou, když nesprávně posoudí jejich působení na určitou oblast.

To je velice důležitá věc, k tomu bych potom v diskusi uvedla příklad. Soudce obecného soudu rozhodne v souladu s právem, rozhodne na základě svého uvážení a pohled, který jde z ústavní úrovně, když jde o právo, které má ústavní ochranu, tak je vlastně revidující, pokud jde o tento pohled. Samozřejmě soudce obecného soudu může úroveň ústavní vtáhnout už do svého rozhodování. Konkrétní příklad k tomu uvedu v diskusi.

Tyto souvislosti musí soudce obecného soudu mít neustále na paměti. Úkolem Ústavního soudu je, aby přezkoumal, zda obecný soud správně posoudil dosah a účinnost základního práva při aplikaci zákonného ustanovení na konkrétní případ. Ústavní soud není další instancí. To velice zdůrazňuji, protože většina lidí si nás Ústavní soud plete s další odvolací instancí. Ústavní soud není další instancí, která by měla v plném rozsahu přezkoumávat soudní rozhodnutí a odstraňovat právní vady, které nemají ústavní charakter.

Materiální pojímání základních lidských práv jako obecných principů způsobuje v praktickém rozhodování soudu jejich intenzivnější ochranu. Ústavní soud by měl zkoumat nejen to, že je určitá svoboda, které se jednotlivec dovolává, formálně zakotvena v ústavě, v listině a v dalších ústavně právních předpisech, ale zda existují i faktické předpoklady k jejímu využití. Jedná se o předpoklady a podmínky, konkrétně materiální, kulturní, intelektové, ve kterých se oprávněná osoba nalézá.

Základní právo na svobodné vyjadřování názoru, vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací je bezprostředním výrazem lidské osobnosti jako aktivního společenského činitele a je jedním z nejdůležitějších práv vůbec. Je nepostradatelnou podmínkou téměř každé další svobody.

Americká ústavní teorie hledá odpověď na základní otázku, proč konkrétně právo na informace a svoboda projevu by měly mít větší váhu, pokud jde o vládní snahu regulovat tuto oblast, než další oblasti lidského chování.

K odůvodnění této priority se uvádí, že šíře této svobody je nutná z důvodů hledání pravdy, vytváření tržiště idejí, které si vzájemně konkurují a vzájemně se selektují. Dochází k posilování sebenaplňující autonomie jednotlivce a tím i principu sebesprávy a samosprávy. Svoboda na informace a svoboda projevu podle americké doktríny působí i jako brzdící hodnota a bezpečnostní pojistný ventil a ve svých důsledcích vede k vytváření tolerantní a vyvážené společnosti.

Druhou částí mého příspěvku je analýza ústavního základu práva na informace. V prvé řadě bychom měli hledat odpověď na otázku, co a jaké dokumenty tvoří ústavní úroveň, ze které odvozujeme rozsah a podmínky omezení na informace a svobody projevu. Stěžejním ustanovením je bezesporu článek 17 listiny a dále příslušná ustanovení mezinárodních smluv podle článku 10 ústavy. Jsou to smlouvy o základních právech. Patří tam Pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně dítěte, patří tam Evropská úmluva o lidských právech a samozřejmě naše listina.

Podíváme-li se blíže na článek 17 odst. 5 listiny, čili na to stěžejní ustanovení, je nutno konstatovat, že ve srovnání s obdobnými ústavními texty, pokud jde o přístup občana k informacím, že je nadstandardní. Je to odstavec článku 17, který ukládá státním orgánům i orgánům samosprávy poskytovat přiměřené informace.

Já mám podle toho, co jsem v této věci prostudovala, pocit, že je to ustanovení nadstandardní v ústavní úrovni. Nenašla jsem žádné obdobné ustanovení v ústavě Francie, Německa či Rakouska. Samozřejmě státy to mají, toto ustanovení, na zákonné úrovni.

Dovolání se tohoto nadstandardu u Štrasburského soudu by patrně nemělo naději na úspěch, dovozuji to z případu Lender versus Svieden. Tím chci tedy říci, že ústavní ochrana tohoto práva žádat od státních orgánů informace, její ochranu určitě bude zajišťovat Ústavní soud, ale kdyby Ústavní soud nevyhověl a dostalo se to k Štrasburskému soudu, pak tam mám, právě k té judikatuře, obavy, jestli Štrasburský soud by vyslovil podporu této ochraně.

Je nutno rozlišovat právo na informace a právo přístupu k informacím. Rozlišení vychází z pasivní role státu v prvním případě a aktivní v případě druhém. V prvním případě stát nesmí bránit, v druhém je aktivní, musí poskytnout.

V prvních dvou odstavcích článku 17 listiny jsou vyjmenována chráněná práva. Třetí odstavec zakazuje cenzuru a je v podstatě vyjádřením nejzazšího limitu omezení předmětného práva. Odst. 4 článku 17 obsahuje důvody omezení výkonu práva. Omezující ustanovení jsou formulována dosti široce. Praxe Štrasburského soudu však stojí na stanovisku striktního výkladu.

Ve zkratce lze konstatovat, že právo na informace i svoboda projevu mají být maximální a omezující zásahy státu tak minimální, jak jen je možné.

Pokud jde o výrazy v souladu se zákonem a stanovené zákonem, je nutno předeslat, že zákon musí být dostatečně přístupný a umožnit široké seznámení se s jeho obsahem. Zákonem je pouze norma formulovaná dostatečně přesně, aby byla schopna jednoznačně informovat občana, jaké chování se od něho očekává.

To je pokyn legislativě, aby zákony a jednotlivá ustanovení zákonů byly skutečně srozumitelné. Pokud tomu tak není, tak štrasburská judikatura takovéto ustanovení nepovažuje za zákon, který by měl občana zavazovat.

Souhrnně lze říci, že při posuzování volnosti státu upravit postup směřující k omezení aplikace práv a svobod zkoumá soud, zda vnitrostátní úprava respektovala požadavek zákonnosti, tj., zda omezení bylo provedeno zákonem, aktem parlamentu.

Dalším krokem potom je zkoumání okolností, zda předmětné opatření vyhovuje i dalšímu požadavku úmluvy a samozřejmě i Listiny, tj., zda může být hodnoceno, a to je velice důležité, to je vlastně těžiště celého problému, o kterém mluvíme, pokud jde o ústavní úroveň, zda může být hodnoceno jako nezbytné v demokratické společnosti. Omezení musí být nezbytné v demokratické společnosti. Při tomto posouzení se dostává do hry, jak jistě cítíme, napětí mezi jednotlivcem a státem. Judikatura Štrasburského soudu jasně uvedla, že požadavek na omezující opatření charakterizované jako nezbytné není totéž co nepostradatelné nebo rozumné nebo přípustné nebo užitečné. To je daleko, daleko striktnější pojem. Požadavek nezbytnosti pak týž soud definuje velice přiléhavě jako naléhavou společenskou potřebu, čili nezbytně rovná se naléhavá společenská potřeba. K tomu je jedno důležité rozhodnutí Evropského soudu Handysites (?) vs. United Kingdom.

Teď se dostávám k odstavci 5, k tomu nadstandardu, který zavazuje orgány a samosprávu, aby poskytovaly přiměřené informace. Nadstandard citovaného ustanovení je dán především jeho rozdílným obsahem ve srovnání s tradiční konstrukcí práva na informace. Zatímco obvykle je zakotveno jen právo subjektu přijímat a rozšiřovat informace, ukládá tento odstavec, jak už jsem říkala, aktivní informační povinnost státním orgánům.

Zákonem mohou být základní lidská práva omezena, ale pouze proto, aby další lidská práva konfliktní s nimi byla s nimi slučitelná. Anebo aby chráněná významná práva společnosti či zájmu obce dostala svůj prostor. Každé omezení ústavního práva musí být úměrné úrovni a důležitosti ohroženého práva. Při této úvaze je nutno si odpovědět zejména na otázku, zda existuje přiměřený vztah mezi lidským právem, které zákonem omezujeme, a účelem, kterému má dané omezení sloužit. Je nutno brát v úvahu, že každé lidské právo je určeno k ochraně určité oblasti života a určitých lidských aktivit. Důležitou funkcí Ústavního soudu při jeho rozhodovací činnosti je i stanovení rozsahu každého lidského práva, to znamená stanovení toho, co je právem chráněno a co už právem chráněno není. Hanopis a pomluva už není chráněna svobodou projevu.

Judikatura Evropského soudu, která vychází z čl. 10 úmluvy, vypovídá spíše o tom, že štrasburské orgány nejsou nakloněny názoru, podle něhož článek 10 úmluvy chrání přístup k informacím. Z případu Lender (?) vs. Sweden z r. 1991 je patrno, že se navrhovatel snažil získat důvěrné informace týkající se jeho osoby od orgánů státu. Dle jeho přesvědčení právě tyto informace způsobily, že neuspěl ve výběrovém řízení, o které se ucházel. Domníval se, že kdyby tyto informace měl, mohl by vlastní argumentací důvody, které tam byly uvedeny, vyvrátit, aby jej

nepoškozovaly nebo dále nepoškozovaly. Evropský soud však uzavřel případ s tím, že čl. 10 úmluvy neposkytuje navrhovateli ochranu, a řekl, že obecná povinnost státu se týká pouze toho, aby nekladl překážky v přístupu k informacím, nikoli aby je poskytl.

Pak existují ještě další případy. Judikatura uváděná k tomuto bodu není příliš hojná, ale je tam ještě případ Gastin vs. Anglie.

V dalším úseku před závěrem bych si chtěla povšimnout práva na informace z hlediska praxe Ústavního soudu. Za dobu působení Ústavního soudu ČR, což je od podzimu roku 1993 až k dnešnímu datu, napadlo ve věcech ochrany svobody projevu podle čl. 17 celkem 13 ústavních stížností. Z celkového počtu ústavních činností (to je jen jedna rozhodovací agenda Ústavního soudu, čili ne všechny případy) 5666 bylo 13 stížností směřujících do čl. 17. Je to tedy jen 0,25 % všech ústavních činností. Chtěla bych dodat, že u žádné z těchto 13 stížností nedošlo k věcnému projednání, ale že byly vlastně odmítnuty ve stadiu po procesním zkoumání. Případy a důvody odmítnutí návrhu bez věcného projednání signalizují, že instituce Ústavního soudu zatím nepronikla do povědomí veřejnosti, a to ani žurnalistické. Jde o to, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje až jako jistý ultima ratio, tedy po vyčerpání všech možností na úrovni řízení před obecnými soudy. S tím souvisí např. i nepochopení podstaty kompetence Ústavního soudu, což jde prakticky ve všech případech na vrub nepříliš kvalitní práce advokátů, protože každý, kdo jde k Ústavnímu soudu, musí jít s advokátem.

Souhrnně lze říci, že stížnosti týkající se práva na informace a svobodu projevu jsou u Ústavního soudu frekventovány minimálně. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že žádná ústavní stížnost nemohla být pro své vady posouzena a rozhodnuta meritorně. Pro nedostatek kasuistiky rozhodnutých případů nelze proto na ústavní úrovni činit závěry, do jaké míry je právo na informace a svoboda projevu v ČR respektována.

Pomalu se blížím k závěru, takže bych - protože nelze dělat širší závěry z judikatury Ústavního soudu - se pokusila je udělat z obecného pozorování. Domnívám se, že i málo přemýšlivému vnějšímu pozorovateli musí být zřejmé, že rozvoj svobody projevu a právo vyjadřovat své mínění získávat a rozšiřovat informace, je v ČR více než zřetelné. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že průměrný člověk má dokonce pocit, že po dlouhé době půstu od svobody, kdy nebylo možné samozřejmě volně disponovat informacemi, jsme až přespříliš zavalováni informacemi, které nás mnohdy zneklidňují a znepokojují. Pro mnohé je těžko akceptovat to, co Štrasburský soud opakovaně vyslovil ve svých rozhodnutích. Zde bych citovala rozhodnutí Handysites (?) vs. United Kingdom. Tam Štrasburský soud nevyhověl navrhovateli v základu věci. Šlo o šíření obscénní literatury, dokonce školní učebnice pro děti od 12 let výše. Britské soudy to odsoudily, nakladatel dostal pokutu. Dostalo se to do Štrasburku a Štrasburský soud potvrdil, že šlo o porušení čl. 10 úmluvy a zůstal na stanovisku britských soudů. Nicméně tento případ je velice často citován, a to takovým způsobem, že se zdá, že Štrasburský soud nedal zapravdu Británii, ale toto rozhodnutí je důležité z hlediska odůvodnění. V tomto rozhodnutí se řeklo, že i informace, které berou dech, které urážejí a šokují, jsou nezbytné na trhu ideí a že ve svých důsledcích působí na vytváření plurality, přinášejí vyšší toleranci a společenskou velkomyslnost.

Dovolte mi, abych zakončila tím, že společenská velkomyslnost a tolerance je pouze sumou tolerancí a nesobeckostí nás, jednotlivců. Všichni si stěžují, že se v poslední době zhoršila atmosféra ve společnosti. Snažme se proto - alespoň my jako příklad, my co jsme na očích, soudci, zákonodárci, politici i novináři - kultivovat tržiště idejí a informací tak, aby tam objektivně převládaly informace povzbuzující. A protože jde o oblast svobody projevu, která by měla pracovat s poctivými informacemi, končím slovy státníka, který si na pravdě zakládal: Pravda zvítězí, ale dá to fušku. Děkuji vám za pozornost.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji paní dr. Janů za zajímavý ústavní pohled na problém, kterým se dnes zabýváme na tomto semináři. Věřím, že se v diskusi k této otázce vrátíme.

Slovo má Ing. Mgr. Oldřich Kužílek, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který nás seznámí s návrhem zásad zákona o právu na informace, který se v této době pokouší vytvořit.

Poslanec Oldřich Kužílek: Dámy a pánové, zhruba v září jsme s kolegou senátorem Žantovským předložili do veřejné odborné oponentury jakýsi první tvar návrhu zákona o právu na informace, který jsme okamžitě doplnili jakýmsi nutným souputníkem, a to zákonem o ochraně osobních údajů.

Zákon o právu na informace je zákonem, který se snaží rozvinout zejména ústavní principy uvedené v článku 17 Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně v odst. 2 tu dikci, která uvádí, že každý má právo svobodně vyhledávat a přijímat informace a zejména pak také odst. 5, kde se z druhé strany ukládá státním orgánům a územní samosprávě přiměřeným způsobem poskytovat informace. Jsou zde přítomny v našem návrhu zákona ty dva vektory, dva směry, jednak že občan má právo na informace (neboli, jak říkala dr. Janů, nemá mu být bráněno); jednak je tu aktivní role státu, že stát nějaké pensum informací musí sám poskytovat, i když na to jakoby v tu chvíli není dotázán.

Měl bych se na začátku trochu omluvit. Nejsem právníkem, jsem pouze relativně zkušeným poslancem, čili moje formulační schopnosti a vyjádření skutečných právních základů věci nemohou být posuzovámny přísným metrem a prosím právníky o omluvu toho, když někdy budu používat nepřesné právní formulace apod.

Chci se vyjádřit v podstatě ve dvou pasážích. První by byl popis hlavních principů našeho předkládaného návrhu zákona a druhá by bylo seznámení se stavem projednávání.

My jsme vycházeli při návrhu tohoto zákona z několika pramenů. Nepochybně jedním z hlavních pramenů pro nás bylo doporučení Rady Evropy 8119 o přístupu k informacím uchovávaným státními orgány z r. 1981. Dále jsme se inspirovali francouzskou úpravou, která má v podstatě docela dobře inspirující název. Je to zákon o zlepšení vztahů mezi státní správou a veřejností z r. 1978 a zákon o odůvodnění správních aktů z r. 1979. Pro mne je zajímavé, že ve francouzské úpravě nenajdeme terminologii "právo na informace". Formuluje se to trochu jinak a je v tom cítit zájem na vylepšování vztahů občana a státu, což je vlastně imanentní součástí celého problému, který zde budeme dnes probírat. Francouzi se rozhodli dávat důraz spíše na aspekt "učiňme stát přijatelným a příjemným pro veřejnost". Tak také nazvali tyto zákony. Dalším podkladem pro nás byla úprava Velké Británie, kde jsme se důkladně seznámili s kodexem platných zásad přístupu k vládním informacím. V britském právním systému se to jmenuje takto. Poslední velmi inspirativní byly pro nás normy USA, kde jsme se inspirovali zejména zákonem o svobodě informací z roku 1967 a zákonem, který poukazuje na vnitřní smysl celé věci a který se jmenuje doslova "zákon o vládnutí na světle" (nebo zákon o vládě na světle nebo tak nějak by se to dalo přeložit), který se také velmi zabývá vztahem občana ke státu a povinností státu trvale ukazovat, proč co dělá, čím disponuje apod.

My jsme se snažili přejímat tyto normy nikoli povrchně, nikoli mechanicky, ale vždy vytáhnout věcný obsah, který v určité pasáži těchto norem je, a zpracovávat ho při respektování domácích zvyklostí, domácích právních mechanismů apod. Doufám, že jsme někde příliš nepřestřelili a neudělali to, co se totiž stává, že se něco přejme příliš mechanicky. Tolik k pramenům.

Při přípravě tohoto zákona je nutné si uvědomit, že se v žádném případě nevychází z bodu nula, to znamená, že úprava této oblasti zde jakoby vůbec neexistovala. Ona existuje, ale ve velmi invalidní podobě, které my říkáme rozptýlená právní úprava v českém právním řádu, to znamená, že můžeme najít v desítkách zákonů různé úlomky, zlomky, střípky tohoto práva. Dali jsme si také práci s vytažením všech těchto úlomků. Když to řeknu jenom letem světem, jakési úlomky najdeme v zákoně o obcích, v zákonu o správním řízení, v zákonech o dalších státních orgánech, jako třeba v jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v zákoně o Ústavním soudu. Je např. dobré si uvědomit, že zákon o konfliktu zájmů, v té pasáži, kde ukládá veřejným činitelům sdělovat určité skutečnosti a upravuje právo občanů seznámit se s těmito skutečnostmi, to znamená s jejich majetkovými poměry, je vlastně zase jakýmsi střípkem práva na informace. Samozřejmě potom zákon o archivnictví, o periodickém tisku. Velmi významné jsou zákony o životním prostředí. Jakýsi střípek najdeme i v zákonu o veřejných zakázkách. Takových zákonů by se asi dalo najít hodně.

Shrnující názor na celou tuto rozptýlenou právní úpravu je takový, že neodpovídá moderní zásadě publicity, to znamená zásadě, že právo je základní lidské právo, týká se každého, každý má mít možnost se seznamovat s určitými věcmi, kdežto všechny tyto současné normy se vždy týkají jen určité oblasti občanů, nějak charakterizovaných (např. účastníci řízení). Na druhé straně se zároveň velmi omezují informace, které se poskytují.

Hlavním principem našeho přístupu je (vím, že to bude předmětem velkých právnických konfliktů, debat a diskusí), že se přikláníme k tomu, aby zákon o právu na informace měl jakousi charakteristiku, kterou já laicky nazvu jako střechovou nebo zastřešovací normou.

Samozřejmě vím, že v našem právním řádu všechny zákony jsou si rovny, nadřazenost mají jenom ústavní zákony a platí princip, že následný zákon - je-li v konfliktu s předchozím zákonem - má prioritu. To je mi samozřejmě jasné, nicméně víme, že střechové normy - takovýto pohled na věc se používá. Víme třeba, že občanský zákoník má jakýsi charakter základního kodexu, trestní řád apod.

Vím, že v oblasti zpravodajských služeb existuje něco jako střechový zákon o zpravodajských službách, na který navazují drobnější zákony o jednotlivých zpravodajských službách.

Domnívám se, že máme pojímat tuto normu jako jakousi základní a při formulaci dalších norem se k ní vztahovat a respektovat. Respektovat zejména principy, které by v této základní normě byly. V této základní normě by měly být definovány principy a upraveny nejběžnější situace a postupy; ostatní normy - domnívám se, možná je to laický pohled - by měly mít spíš povahu speciality.

Nyní bych se vyjádřil ke struktuře zákona. Omluvím se těm, kteří už v září absolvovali naši prezentaci tohoto zákona, že některé věci absolvují podruhé. Ale myslím si, že je docela záhodno si představit, o co jde. Využiji názorné pomůcky, kterou natočím tak, aby i předsednictvo se mohlo kochat pohledem na moje grafické schopnosti. Dovolil bych si zobrazit celý problém zhruba jakousi množinovou metodou.

Nepochybně si můžeme představit nějakou základní množinu, která v podstatě zahrnuje obecně řečeno "informace ve státní správě". O tom, co se s nimi obecně má dít, má pojednávat střechová norma - dovolte mi tento pojem - neboli zákon o právu na informace (zkratka ZOPI). Zákon musí mít v sobě charakteristiku, kterou si dovolím naznačit vnitřní množinou, kde je otazník, kdy už informace, která teprve vzniká třeba v nějakých oběžnících úřadů - někdo k tomu teprve říká svůj názor, někdo to ještě nepodepsal, někdo to již podepsal - se stane skutečně plnou informací, o které má pojednávat zákon, a na kterou se má začít vztahovat občanské právo na informace. Čili jakási nedodělanost zde musí být zohledněna.

Tento zákon vychází ze základní premise, že všechny informace patří nám občanům a my máme právo je dostat, seznámit se s nimi apod. Samozřejmě protože je to maxima vysoká, musí být nějakým způsobem omezována v některých velmi specifikovaných oblastech. Jednou z oblastí - zdá se mi, že ta činí nejmenší potíže - je ochrana osobních údajů (zkratka ZOOÚ), zákon, který říká, co je osobní údaj a že nemá být poskytnut, i když se nachází třeba k dispozici státní správy. Samozřejmě že existují i údaje mimo dispozici státní správy. Čili to je první hranice, která vykusuje ze základní množiny něco, co nebude poskytnuto.

Druhá oblast je ochrana utajovaných skutečností. Měl by to být zákon o ochraně utajovaných skutečností (zkratka ZOOUS). Ten činí už trochu větší problémy. V tuto chvíli v naší právní úpravě existuje pouze jakýsi trpaslík, který je jen předpodobou, jak by to mělo vypadat. Je to zákon o ochraně státního tajemství a není zdaleka šťastně formulován. Ministerstvo vnitra připravuje podobu, která by ho měla vystřídat. Měl by se jmenovat zákon o ochraně utajovaných skutečností. Mnohem přesněji by měl tyto věci definovat. Čili vzniká další rozhraní konfliktu zájmu.

Třetí oblast, která existuje, je oblast - obecně bych řekl - obchodního tajemství. Protože nejsem právníkem, představuji si pod tím i nějaké přesahy do něčeho, čemu se říká hospodářské tajemství. Je to ochrana spíš soukromého zájmu v oblasti podnikání. Část těchto informací se může samozřejmě dostat do dispozice státní správy. Mají být chráněny s ohledem na zájem soukromé firmy.

Co je v této věci ještě zajímavé, je, že dochází vždy ve všech normách ke dvojímu vymezení hranic. Jednak v základní normě je jakýsi odkaz na to, že může být vykousnuto to, co může být definováno těmito zákony, z druhé strany zákony samy hranici nějak popisují. V této věci se právě dost liší úpravy. Některé provedou pouze odkaz na to, že z této základní množiny je možné odepřít to, co patří do této množiny. Jiné normy naopak samy taxativně vypisují, co všechno nemusí být poskytnuto. Popíšou třeba oblast osobních údajů, oblast - obecně řečeno - různých bezpečnostních, zahraničních zájmů, zájmů státní banky apod. To je oblast utajovaných skutečností.

Zatím jsme se spíš chýlili ke stručné variantě, což ovšem znamená velký nárok na kvalitu formulování těchto zákonů - přesouváme formulační dokonalost dál. Nebudu dál proto grafickou podobou zdržovat seminář. Zmínil bych se o tom, co nazývám požadavky na legislativní kontext.

Je zcela zjevné z tohoto obrázku, že vždy jde o střet protikladných zájmů. Tam je prioritním požadavkem, aby tento střet probíhal v situaci, která je formulována jednak přesně, jednak přiměřeně. Např. v oblasti utajovaných skutečností přesností je to, aby se dosáhlo, že by pokud možno přímo v zákoně byly třeba formou přílohy stanoveny seznamy a okruhy utajovaných skutečností, aby tak byla stanovena současná a zcela zřetelná a nepochybná platnost obsahové i formální podmínky toho, že něco je utajováno. Formální podmínka je, že určitá skutečnost byla nějakým konkrétním člověkem tak vyhodnocena, tak orazítkována, tak zaevidována. Takže teprve při přítomnosti obou těchto znaků může to být považováno za utajovanou skutečnost.

Podmínku určité přiměřenosti vidím v tom, že to bude nesmírně důležité si uvědomit při formulování vykusujících norem, že není jen důležité, že se popíše, co je třeba utajovanou skutečností, ale i režim, kterým se skutečnost stává utajovanou. Např. režim opakovaného prověřování. To je velmi důležitá věc. Pokud toto není dostatečně jasně a velmi tvrdě v zájmu práva na informace formulováno, tak se ve státní správě postupně rozrůstá jakási temná oblast, kterou nikdo nestačil rychle zkontrolovat a znovu prověřit.

Podobný aspekt přiměřenosti je to, o čem zde mluvila paní dr. Janů, o výkladu slova "nezbytnost". Že to musí být všechno podrobeno kritériu nějakých principů nezbytných v demokratické společnosti. Říkám to proto, že v zamítnutém návrhu, v zamítnuté podobě návrhu z Ministerstva vnitra ochrany utajovaných skutečností se vyskytují jakési formulace jako narušený chod státní správy. To je skutečně kritický okamžik, protože samozřejmě poskytuje-li orgán veřejné správy informace, tak ho to nějak ruší, trochu mu to vadí, trochu ho to zdržuje od jiné činnosti. Čili musíme si uvědomit, že takovéto formulace jsou nebezpečné. Neříkám, že nějaká varianta není přijatelná, ale musí být formulována tak, aby bylo nade vši pochybnost jasné, že se tím myslí jen nějaký konkrétní případ, a nikoliv že může úředník odeslat někoho - teď to přeženu - aby ho nerušil.

V našem návrhu, který jsme části zainteresované veřejnosti již poskytli, nepochybně existují zatím mnohé vady. Jsme si jich vědomi. Zdá se nám zatím po hodnocení určitých reflexí, že v podstatě základní kameny, ze kterých se to má skládat, tam jsou. Jiná otázka je, jak jednotlivý kámen je opracován a vypracován a jak jsou vypracovány spoje, spáry mezi těmito kameny. Tam se zdá, že bude hodně otázek. Víme, že v návrhu zákona chybí jeden důležitý kamínek, a to jakési prohloubení tohoto práva, speciálně v oblasti životního prostředí. Konkrétně ve vztahu k obchodnímu tajemství je nepochybné, že v této oblasti životního prostředí obchodní tajemství nemůže být až tak svaté a ve chvíli, kdy má vztah k nějakému ovlivňování životního prostředí, musí veřejný zájem na znalostech životního prostředí převážit nad obchodním tajemstvím, nad soukromým zájmem.

Také náš návrh zatím nedostatečně upravuje střední množinu čárkovanou, to znamená nemáme ještě dobře podchyceno to, co třeba je dobře ve švédské úpravě a v mnoha dalších úpravách, kdy informace, vznik jakéhosi materiálu už spadá do působnosti tohoto zákona a kdy ještě ne.

Tím končím první pasáž neboli hlavní principy návrhu a stručně bych seznámil s průběhem projednávání. V současné době shromažďujeme připomínky. Jejich zpracování předpokládáme zhruba v první polovině prosince. Od veřejné prezentace zásad zákonů 8. září se podařilo vytvořit poměrně široký okruh lidí, kterým velmi děkujeme, kteří se různým způsobem zapojili svými připomínkami. Jsou mezi nimi např. šéfredaktor Respektu pan Mlynář, doc. Staša z Právnické fakulty, pan dr. Kramář z Ministerstva vnitra, zástupci ekologických občanských sdružení a také parlamentní institut. Také si neodpustím uvést, že jsme otevřeli diskusní stránku na internetu. Každému zájemci posléze mohu sdělit internetovou adresu.

Připomínky oponentů zatím směřují k těmto několika bodům. V zákoně o právu na informace je nám vytýkáno, že zákon v našem návrhu obsahuje kontroverzní ustanovení, které by úřadům umožňovalo omezit poskytnutí informací, pokud by to závažně narušilo činnost orgánů veřejné správy. Tam jsme se snažili o jakousi formulaci mnohem - řekněme - pro právo na informace vstřícnější než jsem před chvílí komentoval v souvislosti se zákonem o ochraně utajovaných skutečností, ale přesto jsme okamžitě hned v dobrém napadáni z různých iniciativ, že i tak je v tom cítit čertovo kopýtko omezení.

Byla kritizována délka lhůt. V diskusi bych potom toto téma docela rád probíral a srovnával s jinými úpravami a ukazoval, že námi navrhované krátké lhůty se mohou zdát šílené z hlediska zatímních dosavadních poměrů nikoliv však z hlediska běžné praxe.

Dále oponenti kritizovali, že otázka prolomení obchodního tajemství nebyla v zákoně dostatečně rozpracována; to znamená, že se jim zdá, že příliš umožňuje zneužívání obchodního tajemství k neposkytnutí informací zejména v oblasti nakládání s veřejnými prostředky. Tam je nepochybně ještě mezera.

Dále se v připomínkách ukázal zajímavý motiv nejnovější novelizace amerického zákona o svobodě informací. Novelizace dává orgánům veřejné správy povinnost některé druhy informací zpřístupňovat na internetu nebo takovýmto způsobem a my si myslíme, že bude dobré být v závěsu této moderní technologie a promítnout to do tohoto zákona.

Je tady velmi závažná otázka vztahu k jiným právním normám; zejména jde o to, zda a do jaké míry a ve kterých případech tento zákon umožní vydávat informace z úřadu, jehož zaměstnanci jsou jiným zákonem (třeba o úřadu sociálního zabezpečení atd., takových zákonů je hodně) vázáni mlčenlivostí. Nepochybně, dámy a pánové, dojde při tvorbě tohoto zákona ke konfliktu principu mlčenlivosti obsaženém v mnoha různých normách se základním principem tohoto zákona. Já jenom předešlu, že pokud by tento zákon

nebyl schopen definovaným způsobem vlastně překonávat tuto mlčenlivost, tak podle mého zatímního názoru ho vůbec ani psát nemusíme, protože vlastně všechno by bylo kryto mlčenlivostí.

Pak ještě byly připomínky k otázce poplatků. Poplatky jsou vždy předmětem sporu. Každá varianta má své vady. Zvyšování poplatků za informace pro obchodní účely může být napadeno z hlediska rovnosti přístupu k informacím, na druhou stranu poplatek je jediný způsob, jak omezit - řekněme - nesmyslný hyperkverulantský zájem o informace, který je schopen zahlcovat a znemožňovat činnost úřadů apod.

Dámy a pánové, to je vše a děkuji vám za pozornost.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji, pane poslanče. Mě v této chvíli napadá první otázka do diskuse, zda někdo z vás viděl někdy právníka něco podobného malovat na tabuli. To je prostě nemoc všech těch, kteří uvažují více technicky než právníci.

Pokud mohu mít v této chvíli hodnotící soudy, musím říci, že jsme přemýšleli, jak vlastně nazvat tento materiál, o kterém hovořil pan poslanec. Myslím, že je možná trochu domýšlivé nazývat tento materiál zásadami zákona či věcným záměrem zákona, protože v této chvíli ještě asi nemá potřebnou legislativní kvalitu. Myslím, že pan poslanec velmi trefně nazval tento materiál prvním tvarem zákona, což je možná přesnější. Nicméně si myslím, že tento materiál je velmi dobrým dalším základem pro diskusi a zřejmě dějiny neupřou panu poslanci nehynoucí zásluhu o to, že se snaží řešit to, kde exekutiva se svým legislativním zázemím selhala.

Dovolím si v této chvíli dát slovo paní dr. Elišce Wagnerové, soudkyni Nejvyššího soudu, která nám přednese svůj příspěvek na téma Právo na informace a jeho realizace v právním řádu ve srovnání se zahraniční úpravou.

Dr. Wagnerová: Dámy a pánové, odpusťte, pokud se můj příspěvek bude poněkud překrývat s příspěvkem dr. Janů. Nicméně vzhledem k tomu, že některé moje závěry budou trochu odlišné, mám za to, že snad to nebude ztráta času.

Právo na informace lze podřadit do skupiny tzv. základních práv, která označujeme jako práva komunikační, kam bývá řazeno i právo na svobodný projev, petiční právo, ale také svoboda umělecké tvorby, svoboda vědeckého bádání. Je zajímavé, že naše Listina základních práv a svobod poslední dvě svobody, uměleckou tvorbu a svobodu vědeckého bádání, řadí k lidským právům, zatímco zbytek řadí pod právo politické. To na okraj.

Je třeba si přitom uvědomit, že veškerá základní práva, tedy i komunikační práva, a práva na informace jmenovitě, jsou v prvé řadě tzv. veřejnými subjektivními právy a adresátem povinností. To znamená, povinnostmi rozumíme těchto práv dbát a tato práva chránit, to znamená vlastně pozitivně něco činit, je tedy veřejná moc, to je státní právo nebo stát jako takový a samospráva. Mám za to, že pod tímto vymezením je třeba chápat i onen již zmíněný odst. 5 čl. 17 Listiny základních práv a svobod, který možná právě pod tímto zorným úhlem poněkud nadbytečně přikazuje orgánům veřejné moci poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, neboť dle mého soudu tato povinnost implicitně vyplývá již z faktu, který spočívá v uznání práva na informaci jako takovou a které je upraveno v odst. 1 čl. 17.

Pokud bych i přistoupila na výklad, který přednesla dr. Janů, pak se ovšem domnívám přesto, že tento odstavec pátý lze považovat za nadbytečný vzhledem k faktu, že ona povinnost poskytovat informace plyne státním orgánům a orgánům veřejné moci ze samotného faktu, že jde o orgány státu, který je označován jako demokratický právní stát. Zejména tedy z toho faktu demokratický bezpochyby podle mého soudu plyne povinnost orgánů veřejné moci informace poskytovat.

Pokud odstavec 5, právě ten možná diskutabilní, hovoří o přiměřeném způsobu poskytování informací, je třeba tuto přiměřenost dle mého soudu interpretovat pouze v hranicích, které umožňují omezit právo na informace, tedy právo samotné. Tato omezení jsou obsažena v odst. 4 čl. 17 listiny. Pak tedy by byla povinnost veřejné moci poskytovat informace, což je tedy dle mého soudu ona druhá strana subjektivního práva na informace, zásadní, a může být umenšena pouze zákonem a pouze za předpokladu, že půjde - jako první podmínka již zmíněná - o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Avšak potom ještě musí nastat druhé podmínky, z nichž alternativně může jít o ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Potud listina.

Stejným způsobem konstruuje omezení práva na informace, resp. dle mého soudu umenšení povinnosti orgánu veřejné moci informace poskytovat, i mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 19 odst. 3. Zatímco Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 zná ještě další omezení. Je patrno, že Evropská úmluva vznikala dříve než světový pakt, že vznikala v jiném ovzduší, že musila hledat konsens patrně mnohem obtížněji než ho hledal potom světový pakt. Tato další omezení jsou - jsou skutečně širší tyto možnosti. Jde o předcházení nepokojů a zločinnosti, zabránění úniku důležitých informací - to je vlastně jediná možnost, o kterou lze opřít potom všechny další přijímané zákony o ochraně státního, služebního, obchodního tajemství. Pouze tato zmínka v Evropské úmluvě, nikoliv v našem domácím ústavním právu. A nebo ještě Evropská úmluva hovoří o zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Přirozeně, že veškerá omezení práva na informace, resp. zmenšení povinnosti je poskytovat, ze všech uvedených důvodů musí mít formu zákona. Jinými slovy, neexistuje-li zákon, který zakazuje veřejné moci poskytovat informace z důvodů obsažených buď v listině nebo v uvedených mezinárodních smlouvách, není veřejná moc oprávněna informace neposkytnout s odkazem kupř. ať již na Listinu základních práv a svobod samotnou, nebo na omezovací klauzule v mezinárodních smlouvách, neboť tyto omezovací klauzule nejsou tzv. selfexecuting, tedy samovykonávací, nýbrž zásadně musí být právě provedeny zákonem, a to na rozdíl právě od práva na informace jako subjektivního veřejného práva, o nichž - tedy o těchto základních právech - moderní poválečná teorie právě dospěla k závěru a v některých ústavách je to explicitně stanoveno, v poválečných, že jsou přímo použitelným právem.

Za takový omezující zákon - tady bych uvedla pár příkladů - lze považovat kupř. občanský zákoník, zejména ustanovení o ochraně osobnosti. Dále za takový omezující zákon lze považovat i poněkud archaický zákon o archivnictví z roku 1974, jehož § 11 upravující právo nahlížet do archiválií váže toto právo nahlédnout do archiválií na souhlas ředitele archivu, pokud jde o informaci mladší 30 let, bez dalšího, ať jde o jakoukoliv informaci. Tato úprava mi připadá ústavně problematická.

Dalším takovým omezujícím zákonem může být uveden velmi nový tzv. atomový zákon z roku 1997. Ovšem ústavní konformita jeho § 3 odst. 2 je rovněž poněkud problematická, když omezení ze služebního obchodního tajemství je přece možno subsumovat - právě ta omezení přípustná podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak omezení spočívající v tom, že úřad má poskytovat informace v přiměřené míře, ten již podle mého soudu a podle naznačené konstrukce vlastně vybočuje z ústavních limitů.

Posledním příkladem takového omezujícího zákona budiž prastarý nedostatečný a problematicky novelizovaný tiskový zákon, který je původně z roku 1966. Tento zákon ovšem paradoxně prioritně neslouží k rozvedení ústavních omezení práva na informace, nýbrž jakýmsi dalším způsobem omezuje ústavně zaručená práva osob, jejichž charakteristikou je, že vykonávají žurnalistická povolání, tzn. těch, kteří nám, kteří se živíme jinou prací, mají zprostředkovávat informace. Ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona totiž říká, že státní organizace, organizace vědecké, kulturní instituce a hospodářské organizace jsou povinny poskytovat šéfredaktorům, ostatním redaktorům v rozsahu jejich pověření informace nezbytné pro pravdivé, včasné, všestranné informování veřejnosti.

Bližší rozbor tohoto ustanovení musí vyústit tedy v závěr, že osoba, která se živí předáváním, zprostředkováváním informací, má sama jako taková nárok pouze na poskytování informací v rozsahu svého pověření, a pouze na informace nezbytné pro pravdivé všestranné včasné informování veřejnosti.

Takovéhle nadústavní omezení práva na informace pro skupinu osob vymezenou profesně je dle mého soudu neústavní. Těžko také lze na druhé straně za ústavně konformní považovat povinnost, kterou toto ustanovení ukládá obecně vědeckým, kulturním institucím a hospodářským organizacím o tom, že mají poskytovat informace, a to bez ohledu na to, zda jde o veřejnoprávní korporace nebo o soukromé právnické osoby.

Bezpochyby, šlo-li by o soukromé právnické osoby, pak tato povinnost uložená jim takto zákonem, se rovněž jeví problematická.

Bylo by jistě možné najít mnoho dalších ustanovení v různých zákonech, které hůře či lépe provádějí, tedy odst. 5 článku 17 listiny, avšak uvedené příklady jsou snad dostatečně ilustrativní o tom, že panuje roztříštěnost, o které se zmínil pan poslanec Kužílek, a že si situace bezpochyby zasluhuje jakousi obecnou úpravu.

Nyní se pokusím obrátit vaši pozornost k soudní prosaditelnosti práva na informace. Chci se zabývat jedním rozhodnutím Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Mlynáře, šéfredaktora časopisu Respekt. Tato ústavní stížnost byla podána proti ministru zemědělství ve věci poskytnutí informací o tom, kterým osobám, ať již fyzickým či právnickým, včetně obcí, byly v roce 1994 poskytnuty dotace. Tuto ústavní stížnost soudce-zpravodaj Ústavního soudu odmítl poté, kdy dospěl k závěru, že dopis ministra zemědělství, kterým potvrdil oprávněnost odmítnutí poskytnout takovou informaci svými podřízenými, tak tento dopis ministra zemědělství Ústavní soud považoval za rozhodnutí správního orgánu, které podléhá soudnímu přezkumu cestou tzv. správní žaloby, a tento prostředek Vladimír Mlynář prostě nevyčerpal. Ústavní soud, resp. soudce-zpravodaj odmítl na ústavní stížnost Vladimíra Mlynáře aplikovat § 75 odst. 2 a) zákona o Ústavním soudu, který umožňuje obrátit se na Ústavní soud přímo bez vyčerpání všech procesních prostředků v případě, že přesahuje ústavní stížnost svým významem zájmy stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tuto výjimečnou možnost lze připustit jen proto, aby efektivita obrany základních práv a svobod nemohla být ohrožena, a dovodil, že o takovou situaci se v daném případě nejedná.

Že je stěžovatel novinář, je snad citlivé pro něj osobně, tedy z jeho osobního pohledu. Avšak právo na informace je dle Ústavního soudu obecné téma, které dopadá na všechny občany stejnou měrou. Stěžovatel podle názoru Ústavního soudu nevyčerpal ani jediný procesní prostředek a Ústavní soud se nechtěl pasovat do role soudu prvního stupně.

Hned v úvodu říkám, mám-li hodnotit usnesení, že toto rozhodnutí nebo usnesení pokládám za špatné, a to hned z několika důvodů.

Pomiňme fakt, že Ústavní soud sám vyhodnotil zmíněný dopis ministra zemědělství za rozhodnutí o přezkoumání stížnosti podle ovšem ústavně opět velmi problematické tzv. vládní vyhlášky č. 150/58 úředního listu o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících; o ní si dovolím říci, že pouze omylem dosud nebyla výslovně zrušena.

Z druhé strany je jisté, že Ústavní soud odepřel v tomto případě ochranu základního práva stěžovatele s vědomím, že jeho dvouměsíční lhůta k podání naznačovaná v usnesení případné správní žaloby již uplynula. Osobně se domnívám, že v chování ministerstva bylo možné spíše spatřovat tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci, nikoli rozhodnutí, a tento zásah spočíval naopak v nečinnosti tam, kde mělo ministerstvo konat a Ústavní soud případně mohl přikázat právě Ministerstvu zemědělství nebo ministru zemědělství, aby v porušování práva na informace nepokračoval, tak jak umožňuje zákon o Ústavním soudu.

Všechny tyto argumenty jsou sice pádné, avšak zásadní výtka spočívá v tom, že Ústavní soud tímto rozhodnutím jakoby podcenil váhu základního práva na informace v kontextu jeho potřeby pro tvorbu relevantního názoru ve společnosti, ačkoliv tvorba relevantního informovaného názoru ve společnosti je jakousi esencí demokracie, ne-li, dovolím si říci, demokracií samou.

To chci dokumentovat na výběru z některých evropských ústav. Ty právě pojímají právo na informace. Naprosto nejnadstandardnější je v tomto ohledu švédská ústava, která hned v čl. 1 říká, že švédská demokracie je založena na svobodné tvorbě názoru. Přirozeně, že informovaného názoru, protože součástí švédské ústavy jsou i zákon o svobodě tisku a zákon o svobodě projevu. V těchto ústavních zákonech je potom mj. řečeno, že za účelem svobodné výměny názoru má každý Švéd svobodný přístup k úředním, ve smyslu našem veřejným, listinám. Tyto zákony přesně definují, co je třeba rozumět veřejnou listinou, kdy se listina stává veřejnou, v jakém okamžiku. Je to velice podrobné, pro nás až neskutečné podrobnosti, které snad jsou u nás obsaženy v různých kancelářských řádech, tak pro tyto účely jsou obsaženy ve Švédsku v úrovni ústavní.

Tyto švédské zákony bezpochyby lze považovat za velký zdroj inspirace. Předkladatelům zákona bych jen doporučovala, aby se s nimi podrobně seznámili a zahrnuli je do katalogu, který pan poslanec Kužílek zmínil, který sloužil jako jakási inspirace pro tvorbu naší zákonné úpravy.

Přirozeně, že právo na informaci je v různých podobách obsaženo i v ústavách dalších států Evropské unie. Např. čl. 32 belgické ústavy stanoví, že každý, tedy nejenom občan, každý má právo nahlížet do všech dokladů veřejné správy a pořizovat si z nich kopie, přičemž výjimky a podmínky budou stanoveny zákonem.

Mám za to, že i článek 15 archaické deklarace lidských a občanských práv z roku 1789, který deklaruje, že společnost má mít právo požadovat, aby každý veřejný činitel skládal účty z vedení svého úřadu, lze do moderního jazyka přeinterpretovat i jako právo na informaci. Pouze snad pro ilustraci uvádím i irskou ústavu, která je bezpochyby nejkonzervativnější evropskou ústavou vůbec, a ta před vstupem do Evropské unie připojila k článku 40 odst. 3, který zakazuje vlastně interrupci, dovětek o právo na informace v tomto směru, tedy pokud zakazuje interrupci, a sice o právo získávat a zpřístupňovat v Irsku informace o těchto službách v zahraničí. Kupodivu nizozemská ústava neobsahuje právo na informace jako základní právo. Avšak v čl. 110, tedy mimo katalog základních práv, ukládá státním úřadům povinnost, aby při výkonu svých povinností respektovaly právo veřejnosti na přístup k informacím v souladu se zákonem. To je možná koncepce a pojetí, o kterém se rovněž zmiňoval pan posl. Kužílek v souvislosti se zahraničními úpravami.

Opět pro zajímavost se chci zmínit ještě o řecké ústavě, která jednak říká, že žádost o podání informace zavazuje příslušný úřad k odpovědi, ovšem za předpokladu, že to stanoví zákon. To vymezení je užší. Avšak tato řecká ústava nepochybně v reakci na totalitu tam existující obsahuje takovou informační zvláštnost, která se upíná k soudům, a to, že předepisují povinnost zveřejnění odlišného stanoviska soudce kteréhokoli soudu.

Toto posílení - informačně ověřitelné - individuální odpovědnosti v jiné, a tentokrát ve správní a vládní rovině, obsahuje i ústava Finska. Podle ní totiž za rozhodnutí kolegiálního orgánu odpovídají všichni účastnění s výjimkou situace, kdy jednotlivec, člen takového kolegiálního orgánu, do protokolu oznámí odlišné stanovisko. Je to na úrovni jednak státních nebo veřejných úřadů, ale i na úrovni vládní. Zdá se, že takovéto ustanovení by ani u nás nebylo od věci.

Zpět k právu na informace. Samostatnou a velmi důležitou kapitolu tvoří právo určité osoby na informace o údajích, které o ní shromažďuje, využívá je státní moc nebo veřejná moc, a případně i právo na opravu takovýchto údajů. Toto právo výslovně, tak jak jsem ho definovala, obsahuje např. ústava Nizozemí, ústava Portugalska. U nás, zdá se, tato problematika byla a jistě ještě bude poněkud žhavá. Původně byla a doznívá tato problematika v souvislosti s lustračním zákonem, ačkoli podle lustračního zákona šlo vlastně pouze o informaci o evidenci. Myslím, že tato problematika bude ještě žhavější v budoucnosti a co do objemu případů jistě i mnohem rozsáhlejší, a to v souvislosti se zpřístupněním svazků vzniklých činností bývalé StB, tedy zákon 140/96. Totiž podle tohoto zákona je možné, aby za určitých podmínek nahlédly do svazku i jiné osoby než jen ty, o nichž byly svazky vedeny, přičemž tento zákon také obsahuje ustanovení, podle kterého Ministerstvo vnitra není povinno ověřovat, zda údaje uvedené ve svazku jsou pravdivé či přesné. Na postup podle tohoto zákona se nevztahuje správní řád - uvádí tento zákon - a lze jen spekulovat o tom, zda nás čeká lavina žalob na ochranu osobnosti, které budou příp. doplněny žádostmi o likvidaci nebo odstranění případných nepravdivých údajů ze svazku. Uvidíme. Bezpochyby by nešlo o jednoduchou agendu, se kterou by bylo možné se vypořádat bez dalšího jednoznačně.

Mohli bychom ještě dlouho hovořit o tom, jak důležité je např. právo na informace poskytované zejména novinářům v kontextu jejich povinnosti informovat právě veřejnost a o tom, že z druhé strany, chybí-li jim rychlá informace od státních úředníků nebo od veřejné moci, nutně se potom uchylují k různému informování, které není úplně přesné, které je zkratkovité, a z druhé strany pak jsou vystavováni nebezpečí žalob na ochranu osobnosti a tyto žaloby že dosud přece jen jsou soudy posuzovány poněkud mechanicky z toho pohledu, že skutečně se pouze zjišťuje, zda informace nebo údaje obsažené v tom kterém článku nebo příspěvku jsou naprosto přesné a pravdivé, aniž by byl brán soudy na vědomí a zakomponován do posouzení toho kterého případu onen informační deficit, s nímž jsou novináři často konfrontováni, kterému jsou vystaveni.

Dovolte mi uzavřít příspěvek parafrází z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a sice jde o rozhodnutí z 24. února 1997 ve věci DeHees a Gysels (?) proti Belgii, ve kterém se - parafrázuji - říká: Máme právo nejen na informace příznivé nebo považované za neškodné či nedůležité, nýbrž rovněž na ty, které urážejí, šokují či znepokojují veřejnost nebo její část. I o tom je demokracie a její udržení nejlépe ochrání dobře informovaná společnost.

Proto sama za sebe upřímně děkuji předkladatelům zásad zákona o právu na informace panu senátorovi Žantovskému a panu poslanci Kužílkovi. Doufám, že se jim tento dle mého soudu přímý tah na branku v zápase o demokracii zdaří dotáhnout do vítězného konce. Děkuji.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji za velmi pěkný příspěvek. Jsme v časovém skluzu, nicméně ještě dávám slovo panu mgr. Ireneji Kratochvílovi, aby přednesl svůj příspěvek na téma "Omezení práva na informace, určení jeho hranic a důvodů".

Mgr. Irenej Kratochvíl: Vážené dámy, vážení pánové, předem se omlouvám za to, že můj příspěvek se bude prolínat s příspěvky ostatních, ale ono vydělit přesně hranice odtud až potud a dále ne při této problematice nelze.

V rámci dnešního semináře mám za úkol přednést několik slov na téma omezení práva na informace, určení jeho hranic a důvodů. Svůj příspěvek si dovolím rozdělit do tří relativně samostatných částí. V úvodu spíš obecného charakteru bych rád nastínil smysl a význam omezování určitého druhu informací; v další části se stručně dotknu způsobu právní úpravy problematiky práva na informace a omezení tohoto práva v souladu s naším právním řádem a nakonec bych vás rád informoval o probíhajících legislativních pracích při tvorbě nového zákona o ochraně utajovaných skutečností, který s danou problematikou velmi úzce souvisí a jemuž nepochybně bude značná část veřejnosti, zejména ve sdělovacích prostředcích, v dohledné době věnovat značnou pozornost.

K první části. Nahlédneme-li pozorně do dějin, zjistíme, že veškerá, byť sebemenší lidská uskupení a lidmi vytvořené instituce včetně samotných států a jejich seskupení v každé historické době chrání určité okruhy informací, které považují za podstatné a rozhodující z hlediska udržení vlastní existence a zabezpečení svého dalšího vývoje. Lze bez nadsázky říci, že ochrana těchto informací před nepovolanými osobami nebo institucemi, příp. jinými státy, se stala přímo podmínkou jejich přežití a koneckonců tedy i neoddělitelnou součástí jejich běžného života. Nejčastěji, byť ne výlučně, šlo přirozeně především o informace týkající se vnitřní a vnější bezpečnosti státu. Řadu bitev a válek vedených v historii mezi národy rozhodovala skutečnost, jak která z válčících stran byla schopna ochránit vlastní informace a naopak jakou schopnost a vynalézavost projevila při získávání informací o početním stavu, strategických záměrech, způsobech výzbroje, pohybech vojsk, bojové morálce protivníka nebo loajalitě jeho spojenců. Informace tedy představovaly jednu z nejcennějších hodnot.

Dnes tomu není jinak. Naopak, význam informací se s rozvojem informačních systémů na konci 20. století ještě prohloubil a určité informace představují skutečně drahý a vysoce ceněný artikl. Úměrně s tím se samozřejmě stále dražšími stávají způsoby a prostředky ochrany informací před jejich vyzrazením nebo zneužitím. Vyzrazení některých informací totiž může znamenat ve svých důsledcích pro některé instituce, státy, případně jejich uskupení, hotovou katastrofu. Např. dovedete si představit kolaps bankovních operací ve vzájemně propojených bankách, zhroucení kapitálového trhu nebo také ohrožení akceschopnosti vojensko-politických paktů apod.

Je nepochybné a zcela jisté, že nikdy v historii nenastala a se vší pravděpodobností ani nenastane doba, aby každá, tedy i ta nejdůležitější informace, byla veřejně přístupná nebo aby byla určena k všeobecnému zveřejnění. Je nepochybné a především záleží na povaze té které vlády, co považuje za natolik významné, aby to podléhalo zvláštnímu způsobu ochrany informací, to je utajení. Z formy vlády přirozeně také vyplývá i způsob, jak takovéto omezení práva na informace provede, zda tak učiní způsobem víceméně nařizovacím, nebo zda tak učiní na základě všelidové diskuse. Diktátorský způsob vlády má obecnou tendenci utajit pokud možno vše, co se v danou chvíli právě hodí, přirozeně včetně (pokud ne především) forem, nástrojů, metod a prostředků svého vlastního způsobu vlády.

Eliminovat občany z dostupnosti informací v těchto režimech lze vcelku jednoduchým imperativním způsobem, zpravidla formálně maskovaným zákonnými podmínkami, přičemž ovšem tyto tzv. zákonné podmínky jsou samy o sobě pouhou formalitou, mající za cíl zakrýt a odvrátit pozornost od toho, k čemu ve skutečnosti eliminace veřejnosti slouží, za jakým účelem je uplatňována, popřípadě čí nebo jakou vůli vyjadřuje.

Je logické, že omezení práva na informace znají a uplatňují i demokratické systémy. Připustit a v praxi aplikovat omezení tohoto práva musejí právě proto, aby demokraciemi zůstaly i nadále a nemusely se obávat likvidace ze strany vnějších i vnitřních odpůrců a protivníků. Rozhodně nelze říci, že se utajení provádí v důsledku nějaké přehnané špiónománie.

V této souvislosti je třeba říci, že na problematiku utajování, zejména její rozsah, existují v demokratické společnosti rozdílné názory. Jiný názor mají politické strany, hlásící se k pravici, levici, středu, případně ty, které představují extrémní póly politického spektra. Rozdílné představy o rozsahu a účelnosti utajování má veřejnost, která má právo být informována a o podstatu utajování se příliš nezajímá. Rozdílnou představu mají novináři, jejichž posláním je veřejnost informovat a kteří logicky chtějí mít přístup k co možná nejširšímu okruhu informací, a pokud ne, tak chtějí jasně znát hranice a důvody tohoto omezení. Jejich poznání slouží mimo jiné k poukázání na smysluplnost ochrany určité informace, jinak řečeno rovněž ke kontrole moci veřejnosti.

Přirozeně, takto bychom mohli postupovat dále, např. při porovnávání představ civilistů, příslušníků armády nebo policie nebo ostatních zaměstnanců státní správy. Protože utajování určitého okruhu informací představuje překážku nejen informovanosti, ale i de facto ztížení veřejné kontroly moci, je nezbytné vymezit co možná nejpřesněji jeho hranice. Na jedné straně je třeba respektovat právo na informace jako jedno ze základních práv a na druhé straně je třeba postupovat tak, aby nedošlo k ohrožení oprávněných zájmů státu, např. ohrožení života a zdraví občanů, ohrožení vnitřní a vnější bezpečnosti státu nebo znemožnění výkonu činnosti orgánů.

Z toho je patrné, že vymezení hranic nebo sladění představ je v demokratické společnosti, opírající se o pluralitu názorů, nepochybně věc složitá. Není třeba si pro naše potřeby podrobně osvětlovat rozdíl při přípravě a tvorbě zákonů mezi totalitními režimy a demokraciemi. Stačí konstatovat, že v demokratickém zřízení je konečný produkt celého legislativního procesu - přijatý návrh zákona - výsledkem konsensu volených zástupců, zasedajících v zákonodárném orgánu, do kterého byli zvoleni na základě svobodné vůle voličů, kteří ji projevili ve svobodných volbách, kterých se bez obav z následků nemuseli ani zúčastnit. Výsledkem tohoto konsensu je jednak zákon s nejvyšší právní silou, tedy ústava, a dále ostatní zákony, které ji musí respektovat a být s ní v souladu.

S omezením práva na informace tomu není vůbec jinak. Problematika omezení práva na informace je téma dozajista citlivé, neboť právo na informace patří do kategorie politických práv zaručených naší ústavou, konkrétně článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Tento článek není jediný, který se k právu na informace vztahuje. Ochrana tohoto práva je zaručena i článkem 25 odst.1, garantujícím etnickým a národnostním menšinám právo vyjadřovat se a přijímat informace v jejich mateřském jazyce a článkem 35 odst. 2, který se vztahuje k právu na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

Právo na informace bychom ostatně mohli dovodit i z dalších ustanovení ústavy. Nakonec ovšem nikoliv pro svůj význam je třeba se zmínit o mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána, které jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Realizace práva na informace, jejich svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování (zde jde tedy o překrývání s právem na svobodu projevu) bez ohledu na oblast, formu a prostředky je jedním ze základních pilířů demokratického zřízení

a stát je nemůže pouze proklamovat, ale skutečně garantovat a prosazovat. Toto právo musí být zaručeno všem bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, politické smýšlení, náboženství, víru, národní nebo sociální původ apod.

Je zcela nezbytné zaručit pluralitu názorů, protože monopol na informace může ve svém důsledku vést k destrukci demokracie jako takové. Naopak pluralita názorů a dostupnost informací, jak je patrno z doby nedávno minulé, znamená konec totalitních režimů.

Přirozeně v této souvislosti je třeba klást zvláštní důraz na potřebu veřejné kontroly masmédií. Kontrolou nelze pochopitelně v této souvislosti rozumět nepřípustnou a ústavou zakázanou cenzuru. Zároveň nelze připustit, aby v rozporu se smyslem tohoto politického práva sloužila jeho realizace k prosazování násilí, zločinnosti, nelidskosti či netolerance, a to kýmkoliv proti komukoliv.

Nejde tedy o jakési bezbřehé právo na informace, ale naopak každý si musí při jeho užívání uvědomovat významnou míru vlastní odpovědnosti. Článek 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech např. výslovně zakazuje propagandu válečnou.

Z uvedeného se jeví existence odstavce 4 článku 17, který se vztahuje k omezení práva na informace zákonem, jde-li o patření v demokratické společnosti nezbytná k ochraně práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti, nejen ospravedlnitelná a odůvodnitelná, ale přímo žádoucí a potřebná. Jde v podstatě o stanovení zákonných mezí.

Ústavou zaručeným právem na informace se rozhodně nerozumí ústavou zaručené právo na uspokojení přirozené lidské vlastnosti, totiž zvědavosti, a právo na úplnost informací o každém, o všem, o čemkoliv a nejedná se konečně ani o subjektivní právo vůči někomu, aby tuto informaci podal, pokud mu takovou povinnost zákon neukládá. Např. odst. 5 článku 17 Listiny o povinnostech státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti za podmínek stanovených zákonem.

Jak bylo řečeno, lze tedy právo na informace za podmínek stanovených zákonem určitým způsobem omezit. Současně však musí být respektovány dvě podmínky, a to

1. takové omezení je nezbytné, neboť jeho cíle nelze v demokratické společnosti .....(není rozumět)

2. musí být v souladu s taxativními důvody, které jsem výše jmenoval.

Co tedy vlastně lze zákonem z práva na informace omezit při současném splnění zmíněných podmínek? Jedná se např. o vyhledávání, podávání nebo šíření informací o občanech, vztahujících se ke stavu jejich bankovního účtu, cenným papírům, záznamům týkajícím se trestné minulosti, případně jejich zdravotnímu stavu, zákazu šíření tiskovin nebo publikací propagujících užívání drog, pornografie. Konečně jde o omezení vztahující se ke strategickým informacím, jejichž zveřejnění by znamenalo ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejné bezpečnosti nebo dokonce přímo destrukci státu samého.

Mnoho zákonů ukládá určitým subjektům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se při výkonu svého povolání nebo funkce seznámili. Jde o profesionální nebo jinak řečeno profesní tajemství. Takto jsou např. vázáni lékaři, advokáti, notáři, pracovníci v peněžních ústavech nebo poštovních službách apod.

Nakonec se dostaneme k zákonu o ochraně utajovaných skutečností. Zvláštní postavení má v této souvislosti zákon č. 102/71 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o ochraně státního tajemství. U tohoto předpisu bych se rád zastavil, neboť v současné době probíhají usilovné legislativní práce na jeho novele, která - pokud bude přijata - zásadním způsobem změní náhled a přístup k této problematice.

Čas a vývoj společnosti prokázal, že zmíněná zákonná úprava ochrany státního tajemství je zcela nevyhovující a neodpovídá jak vnitřním, tak vnějším potřebám naší země. Má-li Česká republika skutečně zájem vstoupit a obstát v evropských a euroatlantických strukturách, musí tomu nezbytně přizpůsobit i svůj právní řád. Oblast ochrany státního tajemství je jednou z významných, ne-li jednou z nejvýznamnějších oblastí, kde tak musí učinit obzvláště radikálním způsobem, a to co možná nejrychleji.

Především se prokázalo, že naše právní úprava ochrany skutečností, které je třeba chránit v zájmu České republiky, z doby komunistického režimu tyto skutečnosti chrání nedostatečným způsobem a navíc není ani veřejnosti pořádně známo, jakých skutečností se vlastně týká. Je nutno si uvědomit, že občané bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou shodou okolností novináři, mají právo vědět, co stát utajuje a za jakých podmínek.

Předně nová právní úprava odstraňuje přežité pojmy státní, hospodářské a služební tajemství a nahrazuje je jednotným pojmem utajovaná skutečnost. Utajované skutečnosti jsou rozděleny podle významu chráněného zájmu do čtyř stupňů klasifikace: přísně tajné, tajné, důvěrné a vyhrazené. Výslovně jsou vymezeny oblasti utajovaných skutečností s tím, že seznamy utajovaných skutečností podle jednotlivých stupňů budou vycházet ve vyhláškách ministerstva vnitra.

Zcela nově se vymezuje působnost orgánů státu odpovědných za ochranu utajovaných skutečností a práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Dále připravovaný zákon věnuje značnou pozornost podmínkám vlastního přístupu osob k utajovaným skutečnostem.

Řešení této problematiky je zcela kardinální otázkou s ohledem na vztahy k zahraničním partnerům, tj. na poskytování utajovaných skutečností České republice, a naopak a podmínkou sine qua non naší budoucí účasti v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Především se jedná o tzv. personální bezpečnost, v rámci které se vymezují podmínky, za jakých se fyzická osoba bez ohledu na státní příslušnost může s utajovanými skutečnostmi seznamovat. Splnění těchto podmínek je ověřováno v rámci podle stupně klasifikace diferencované bezpečnostní prověrky, na jejímž konci je celkové vyhodnocení výsledků šetření a poznatků a případně vydání osvědčení o splnění zákonem stanovených podmínek při přístupu k utajovaným skutečnostem. Na základě tohoto osvědčení lze osobu k seznamování se s utajovanými skutečnostmi určit.

Aby byla zaručena objektivnost rozhodování a zabráněno v nadměrném shromažďování a přílišné koncentraci u jednoho orgánu státu, podílejí se na provádění bezpečnostních prověrek vedle ministerstva vnitra i jiné orgány státu, zpravodajské služby a Policie České republiky.

Ochrana údajů o osobách je zaručena i jinými způsoby. Hlavní a stěžejní principy zákona jsou, že s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze osoba k tomu příslušným způsobem určená a současně za podmínky, že takovéto skutečnosti zcela nezbytně potřebuje ke své práci nebo k výkonu své funkce.

Dále zákon řeší problematiku osob tzv. určených ze zákona, u kterých se provedení bezpečnostní prověrky s ohledem na jejich funkci, způsob volby nebo potřeby řízení před orgánem státu nenavrhuje, problematiku jednotlivých druhů bezpečnosti, širokou a pro naše hospodářství významnou oblast průmyslové bezpečnosti, včetně bezpečnostních prověrek organizací k ověření jejich způsobilosti seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, což je institut obdobný bezpečnostním prověrkám fyzických osob. V podstatě se to bude nejvíc projevovat u tzv. veřejných zakázek. Dále je to oblast mezinárodní spolupráce a výměny utajovaných skutečností, jejich evidence, certifikace prostředků užívaných k ochraně utajovaných skutečností, státní dozor nad ochranou utajovaných skutečností, správní delikty a konečně sankce za porušení zákona.

Vedle toho se předpokládá vydání řady prováděcích vyhlášek a současně s nabytím účinnosti i novela některých novou právní úpravou dotčených zákonů. Zde bych asi jmenoval trestní zákon a trestní řád.

O tom, že vláda si při přípravě tohoto návrhu byla vědoma citlivosti problematiky, svědčí skutečnost, že před vypracováním věcného záměru, jehož schválení je podmínkou pro oficiální zahájení prací na paragrafovaném znění, předcházelo schválení tzv. koncepce řešení ochrany utajovaných skutečností. V současné době je návrh zákona v konečném stádiu vypořádávání mezirezortního připomínkového řízení. Vládě bude tento návrh předložen do konce tohoto měsíce v souladu s jejím předchozím usnesením.

Je jisté, že tvorba tak rozsáhlého zákona, který má téměř sto paragrafů a zasahuje významnou měrou do právního řádu České republiky, skýtá četná úskalí, zejména v oblasti nezbytnosti soustavné kontroly nad zachováním ústavnosti, ale na druhou stranu je třeba říci, že podaří-li se - a já jsem o tom přesvědčen - vyhovět všem nárokům a požadavkům, bude mít Česká republika komplexní a - nebojím se říci - svým způsobem ojedinělým právním způsobem upravenou tuto oblast. Navíc způsobem kompaktibilním s právními řády zemí Evropského společenství a členských států NATO.

Není třeba jistě zdůrazňovat, že při tvorbě byly studovány a porovnávány systémy právní ochrany vyspělých evropských a zámořských zemí, např. USA, Spolková republika Německo nebo Dánsko, a posuzovány možnosti implantace některých institutů do našeho právního řádu. Přitom bylo třeba respektovat naše podmínky a sledovat, aby zásah do právního řádu České republiky se uskutečnil jen v co možná nejnutnější míře a zároveň, a to zejména, aby práva zákonem dotčených osob byla v souvislosti s dosažením jeho cíle šetřena a k jeho omezení docházelo jen v co možná nejmenší míře. Děkuji za pozornost.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji panu řediteli. Dovolím si v této chvíli vyhlásit přestávku do 11.10 hodin a prosím o dochvilnost.

(Přerušeno v 10.56 hodin.)

Poslanec Jiří Novák: Dovolím si v této chvíli dát slovo panu ing. Edvardovi Outratovi, předsedovi Českého statistického úřadu s příspěvkem na téma "Poskytování informací státní správou". Předpokládám, že pan předseda nám do tohoto přednesu dá i něco z jeho dlouholetých zkušeností z jeho pobytu v Kanadě, což pro nás možná bude užitečné. Pane předsedo, máte slovo.

Ed. Outrata: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, budu mluvit skutečně úplně jinak než moji předřečníci. Nejsem právník. Moc jsem se poučil z expozé přede mnou. Připravil jsem si spíše několik praktických věcí, ale trochu se také zabořím do koncepce, protože některé s tím souvisí.

Jsem pravděpodobně jediný v sále, který skutečně pracoval ve státní správě státu, který zavedl podobné zákony a začal je uplatňovat. Vidím to zespodu, vidím to z pohledu státního úředníka v celkem dobře fungující státní správě.

Chtěl bych říci to, co možná nevyplynulo úplně z úvodu, totiž, že všechny státní správy, všechny státy prodělaly vývoj zavedení tohoto druhu zákonodárství teprve poměrně nedávno, začátkem 70. let. Všechny státní správy téměř, až na několik výjimek, byly dlouhá léta budovány v prostředí, ve kterém se daleko více zdůrazňovalo utajení v rámci státní správy, a proto celková tradiční atmosféra i ve velice dobrých státních správách byla vždycky nepřívětivá k rozšiřování informací. To se všechno mění už asi 25 let, takže už je tu nová generace státních úředníků, kde se toto mění. Ale snad s výjimkou některých nordických států a v jiném smyslu, třeba také vezměme Spojené státy, které jsou hodně jiné ve své struktuře státní správy, všude jinde, např. v Kanadě, kde jsem byl, princip státní správy byl založen na utajení a na kontrole informací v průběhu výkonu státní správy, a to dlouho do demokracie. Proto spojuji tento základní obrat v přístupu v chování k informacím jak ve veřejnosti, tak ve státní správě samotné spíše s ohromnou informační revolucí, která se dnes děje a která zasahuje samozřejmě technické prostředky, ale daleko důležitěji zasahuje vlastně společnost jako celek. Mám dojem, že společnost poměrně nově, teprve od začátku 70. let si uvědomuje, že může zvládat komplexy nové doby v prostředí technickém, které máme jenom tím, že v podstatě každý bude mít přístup ke všem informacím a prostě se projde tímto obtížným a drahým procesem - to bude můj druhý bod - a konzultace veřejnosti, která bude jakžtakž seznámena s informacemi a rozhodně k nim bude mít přístup.

Koncepce státu rozhodně aspoň do poloviny tohoto století byla zcela obrácena a teprve - jak říkám - v 70. letech se tyto principy začaly uplatňovat ve státní službě kanadské, která jinak je samozřejmě velice demokratická a vůbec dobrá, efektivní a slušně se chovající k občanům všeobecně. To je také důvod, pro který jsou často rozpory v tom, když se dělá rozbor situace v různých zemích - v různých zemích se k tomu přišlo z různých úhlů - ale k tomu, co jsem právě teď řekl, bych chtěl říci, že proces už proběhl ve všech vyvinutých zemích, pokud vím, v průběhu této poslední generace a my ho doháníme. K tomu mám zase druhou připomínku ke způsobu prezentace.

Ve všech projevech mých předchůdců zde jsem slyšel veliké zdůrazňování situace v Evropské unii, resp. ve svobodných zemích na Západě. To je správné z mnoha hledisek, ale nesmí nám zaniknout, že základní důvod pro toto zákonodárství, popř. chování je věc sama, je to, že naše společnost potřebuje stejně jako ostatní společnosti skutečně pracovat takovým způsobem, který předpokládá, že každý občan má přístup ke všem informacím. Pokud to budeme dělat jenom jako technické dohánění Západu, jako děláme mnoho jiných věcí, tak dojdeme k podobnému důsledku jako v mnoha jiných věcech, totiž, že budeme malovat fasády a uvnitř najdeme nějaký způsob, jak to více méně neuplatňovat. To je hrozná situace. Je jenom 13 žádostí k Ústavnímu soudu a ani ty nejsou vyřízeny a už vůbec ne kladně. Ty by to naznačovaly. Já jsem to možná špatně pochopil, ale on to tady nikdo nebere vážně, že? Teď to myslím odshora až dolů.

Zákon je možná v tomto případě první krok. Nejsem si jistý. Všeobecně si myslím, že postup nemá být od zákona dolů, že postup má být spíše v první řadě v tom, že si státní správa nebo ten, kdo potřebuje nějakou aktivitu, ji začne vykonávat, pokud může v existujícím systému a pak se věc kodifikuje, když je nějaká zkušenost. V tomto případě to možná tak není. V tomto případě je opravdu nutno zlomit dlouholetou koncepci státní správy. Přístup státní správy, termín "státní správa". Nevím, jestli někteří z vás byli poslanci a hlasovali buď pro nebo proti zákonu o statistické službě. Slovo "služba" bylo odmítáno lidmi.

My tu nemáme službu, my tady máme správu - jsem slyšel z mnoha stran. Ale mám dojem, že největší problém, který máme, není ani tak legislativní jako to, že my vůbec nepředpokládáme, že tyhle věci budou opravdu fungovat. My už předpokládáme, že budeme mít něco tam, že to bude jako je to na Západě, a že se nějak do toho vejdeme se svým normálním pracovním postupem pod tím. Ještě se k tomu vrátím za chvilku. Chtěl jsem to původně strukturovat trochu tak, že bych býval překrýval, co se tady říkalo. To radši teď vynechám, stejně máme zpoždění.

V té koncepční části bych se zase obrátil na ten obrázek. Vidím to jako problém hloubky a šíře problému povinnosti podávat informace. Hloubka je asi to, co je tam vyjádřeno prostředkem. Ve státní správě samozřejmě dochází k tvoření idejí, které jsou různé ve stupni propracovanosti, a nakonec skončí jako dokument. Týká se - to je otázka, kterou je nutno si položit, protože filosoficky to lze říci taky onak. V různých zemích to je tak či onak. Týká se tato povinnost poskytovat informace jenom povinnosti poskytovat výsledné informace, anebo taky nějaké jiné. A jestliže nějaké jiné, tak v jakém rozsahu. Evidentně to nemůže být prostě všechno, co je napsáno. To je jednak nesmysl, protože spousta takových dokumentů se pohybuje chvíli a mizí. Fixovat, co takového má být zachováno, je věc velice obtížná, ale taky je to nefunkční, protože státní úředníci rozhodně jsou dost schopní a chytří na to, aby přestali komunikovat písemně o věcech, které nechtějí, aby byly pod tímto zákonem. To je věc, kterou je nutno si uvědomit při přípravě věci. Všechny státní služby jistě umí najít si způsob komunikace, který nespadne pod ten zákon, jakmile to nějak definujete. Ergo - pokud to, co chcete dělat, je jenom výsledný dokument, tak ano, ovšem tam dostáváte jenom část celé informace. Snad jenom výsledek, který většinou ostatně stejně už je zpřístupněn. Ono většinou, co lidé shánějí tímto způsobem, kde se dotýkáte možná něčeho opravdu ve státní správě, je komunikace v průběhu vytváření dokumentů, ale jistého druhu. Myslím, že tohle bude nutno dobře definovat. Mám pocit, že to potřebuje ještě trochu práce. Které vnitřní dokumenty mohou například být takto zpřístupněny. V severských zemích jsou všechny, pokud vím, pokud nejsou vyloučeny z jiného důvodu. Jinde to je jinak.

V šíři především jedna věc, která mi tam scházela, která byla hodně rozpracovaná, myslím v projevu paní soudkyně Wagnerové, byla korekce osobních údajů. Jeden z důvodů, pro který skutečný prostý občan bude shánět, bude trvat na přístupu k informaci, je, aby si ověřil, že stát jedná s ním a o něm způsobem, který je správný. A zejména, že informace, které o něm drží a rozšiřuje, jsou informace tak, jak on je vidí, resp. tak jak on si vybojoval jejich formu. Tato potřeba bude poměrně dosti vysoká. Myslím si, že tohle je jeden z nejdůležitějších bodů, protože nejvíc zla se stane jednotlivému občanu, jestliže šikmý údaj o něm trvá a putuje dál. Ano, a myslím si, že zdůraznění tohoto aspektu je velice důležité. Ostatní věci, týkající se šíře, se týkají výjimek. Tam je bezpečnost státu, o které jsme už mluvili.

Druhá kategorie, o které ale vždycky mluvíme jen tak nějak v jednotlivostech, je případ, kdy stát dostane informace právě výměnou za to, že slíbí mlčenlivost, a to buďto ze zákona, jako v případě statistického zákona a mnoha jiných, a nebo možná i jinak. Tam se to dotýká obchodního tajemství. Pokud je buď ze zákona, a nebo zvláštní dohodou, speciálně vymezeno, že informace, kterou poskytuje strana státu, je chráněná. Výměnou za to, že stát vůbec tu informaci dostane, resp. že ji dostane v takové formě, aby ji mohl použít - moje zkušenost je statistická, já možná zdůraznuji příliš statistiku - ale taková informace musí samozřejmě zůstat ochráněna. A tenhle režim potřebuje také dále rozpracovat. Vidíme to vždycky jenom z hlediska osobních údajů člověka. To ano, jistě, ale to je speciální případ. Obecný případ je informace, kterou stát získává vlastně ve srozumění, že ji nebude dávat dál. Tam je víc takových případů.

Další kategorie výjimek - o té jsem mluvil v té souvislosti už teďka - mechanismus přípravy a dodržování všeobecné etiky práce. To se týká hlavně materiálu v přípravě. A tady mě vlastně překvapuje u nás situace, se kterou jsem v Kanadě vůbec neměl zkušenost. U nás překvapivě je moc informací přístupných, které by například v Kanadě nikdy nebyly. Ze začátku se mi to hrozně líbilo, připadalo mi to jako velká demokracie. Všechny vládní dokumenty se téměř válí po ulicích v okamžiku, kdy vůbec jsou zkompletovány a často dávno dřív. V Kanadě jsem měl přístup k vládním dokumentům, až když jsem byl prověřen na stupeň tajný.

Došel jsem k závěru, že nedostatek kontroly celého tohoto procesu vede k tomu, že co je uveřejňováno, je uveřejňováno často v kontextech, které nejsou nejefektivější, ale naopak na druhé straně to, co je třeba rozšiřovat, třeba často není. V podstatě můj názor je, že dokument před tím, než je zkompletován, by měl zůstat utajen, ale měl by být registrován. Potom, když je zkompletován, tak i jeho podkladové materiály v nějaké míře, a to je otázka úvahy, by měly být veřejné také. V této kategorii je ještě jedna oblast, zase z mé vlastní praxe, ze statistiky, jedna např. z velice důležitých principů etických nebo které zabezpečují to, že naše nezávislost je nejenom skutečná, ale také viditelná a ověřitelná, je kalendář vydávání statistických informací, takže např. všechny citlivé údaje vydáváme přesně v 9 hodin ráno, v přesně určený den, kdy to vytiskneme napřed, každý si může ověřit, kdy to vydáme a pak to také vydáme. Pochopitelně informace existuje o něco málo dříve a o nepravidelné množství času dřív. Je velice důležité, aby bylo dovoleno úřadům si stanovit okamžik, kdy takovou věc zveřejní, a pak u něho zůstat. Jinak se ztratí jedna z důležitých kontrol ve statistickém úřadě, protože kdybych tiskl všechny citlivé informace kdykoli mně přijdou, tak se velice brzy dostanu do situace, ve které budu obviněn z ovlivnění politického procesu, ať už je vytisknu nebo nevytisknu. Můžeme se k tomu vrátit, jestli vás to zajímá, to se vlastně netýká tohoto bodu, ale je důležité, aby režimy tohoto druhu byly možné. To jsem chtěl říci ke koncepčním věcem na okraj, schválně jsem vynechal všeobecnou diskusi, protože tam samozřejmě souhlasím se všemi předřečníky.

Technické a organizační věci.

Co bude nutno technicky udělat a jestli to mám zákon stanovovat nebo jak, o tom budou vědět právníci více, ale co bude nutno udělat, je zorganizovat databáze takovým způsobem, aby se k nim technicky mohlo, protože informací je hrozně moc a vnitřní evidence, zejména věcí, které se vymykají některým ze starých archaických režimů, které máme, jsou často velice, řekněme, neefektivní, tudíž vždycky bude problém se skutečným nalezením dokumentu nebo s takovýmito věcmi. Tohle, myslím, podcení každý, kdo ve státní službě přímo nepracuje. Před tím, než budeme moci efektivně moci nařídit pořádně státním úřadům, aby v poměrně krátké lhůtě vyprodukovaly na žádost nějaký dokument, bude nutno zorganizovat databázi. Musíte říci: To je vaše starost, státní službo, udělejte si to. Ano, jistě, ale bude to chvíli trvat a bude s tím hodně patálií, protože tady si to také státní úředníci neuvědomí. To je nutno mít na paměti. Nevím přesně, k čemu to vede.

Ale nejde tak ani o ty databáze, jde o jejich metasystém, a to je teď skutečně důležité. Jak má občan-novinář vědět, kde co je. Pokud to necháme jenom na tom, že občan přijde a požádá o nějaký dokument a my půjdeme a vytáhneme ho z knihovny a dáme mu dokument, tak to je jedna věc. To je samozřejmě jednoduché, to tam musí být, ale občan normálně nebude vědět, jaká data kde se nacházejí a tudíž státní správa bude velice snadno a velice brzy v situaci, že si brzy najde, že toto je dobrý trik, bude posílat od čerta k ďáblu, protože popis informace, tak jak ji podal, ve smyslu systému, který státní úředník má, buď nic neznamená nebo vede někam jinam. Tomu brání třeba kanadská vláda tak, že před tím, než se tyto principy zavedly, tak všechny úřady musely prostě uveřejnit seznam svých databází, a to dost detailní. Tudíž každý věděl v principu, co kde je. Ono to stejně není úplně doslova, ono to tak úplně nejde. Úřady také vydávají zvláštní publikace o různých věcech nebo se projednávají urgentní věci mimo databáze, ale v principu dnes už, a rozhodně v budoucnu, bude většina informací v databázích, tyto databáze budou nějak vnitřně strukturovány a struktura tohoto všeho je základním materiálem, který musí být zveřejněn a neustále udržován v ažuritě. Myslím, že na to by se mělo pamatovat. Když tak opravdu radím projít si zkušenosti z Kanady například, kde se toto udělalo dost efektivně, myslím. Na každém poštovním úřadě je možno si prohlédnout seznam státních databází a pak už člověk alespoň trochu ví, kde by mohlo co být.

Jedna věc, která se, myslím, podceňuje, jsou náklady. Ono to stojí hrozné peníze. Náklady na pořízení systému, tj. na zavedení databází a řízení toho všeho, ale potom obsluha toho bude stát poměrně hodně. To asi bude nutné nějak zařídit s nějakým odstrašením buďto tak, že náklady, nebo alespoň jejich část, bude žadatel platit, nebo spíše možná, že po určitém množství dotazů bude platit, nebo něco takového. Nevím. Už se tu o tom někdo zmínil před tím, ale náklady se,

myslím, značně podceňují. Nevím, co s tím. Já sám si také myslím, že to bohatě za to stojí, ovšem objeví se to a objeví se to jako výmluva, samozřejmě, ve státní správě.

Další maličkost: Pravidla o skartování musí být dána do souladu s pravidly o přístupu k informacím. Zase si budete muset rozmyslet, zákonodárci, do jaké míry dozadu bude třeba zachovávat tyto věci a pak se s tím musí srovnat skartovací systém. To byly technické věci, ty jsem chtěl říci na okraj.

Moje hlavní starost je ale jinde, a trochu jsem tím začal na začátku, a to je kvalita státní správy. My jsme věnovali poměrně velice málo energie, a pokud jsme ji věnovali, tak roztříštěně, budování státní správy. Restrukturalizace státní správy, která je evidentní a o které každý mluví, byla vždy viděna jako vytváření vyšších územně správních celků. Aktivity, které šly za to, měly ještě menší důraz než vyšší územně správní celky. Výsledek je, že k reformě nedošlo, dochází k ní jednotlivě v praxi, jak na to přijde, a tudíž je nesmírně roztříštěná a zejména ale vychází z principů, které dnes už jsou zastaralé, totiž, že státní správa je hlavní službou státu. Naše správa byla vybudována kdysi na těchto principech, tak jak dnes stojí, tak je v podstatě systémem rakouským, zejména Františka Josefa, který na ni měl velikánský vliv přesně v tomto směru, přesně v tom, že obrátil pozornost státní správy od služby poddaným k službě císaři a státu, a to zůstává ve státní správě neuvěřitelně silné. Lidé si v této zemi nepředstavují, že jim budou úřady sloužit. Naprosto klidně přijímají chování, kdy mně vstávají vlasy na hlavě. Nikdo se vůbec nestará o takovou vnitřní organizaci, která by minimalizovala nepěkné praktiky, jako je protekce nebo dokonce malá korupce. To je strašně jednoduché. Když chodí lidé na úřad anebo tam posílají dopisy, tak se vede záznam, kdo tam kdy přišel, a když někdo příliš často poruší řadu, což někdo samozřejmě kontroluje, tak se nad tím někdo pozastaví, a když je někdo tak hloupý, že nemůže pochopit, že lidi má brát podle toho, jak přicházejí, nýbrž je bere pořád nějak jinak, tak se vyhodí, protože je hloupý. Korupce se mu nedá dokázat, ale toto ano. Tyto věci tady vůbec nefungují. My to stále řešíme z hlediska vysokých zákonných norem a to zaplať pánbůh stejně musíme kvůli Evropské unii. Snad to něco pomůže, protože občas se zákonem dá zadupat.

Ale náš problém je úplně jiný. Náš problém je v tom, způsobit, aby státní úřední systém se díval na svou práci jako na službu lidem, aby lidé netolerovali státnímu úředníkovi přístup s tímto se nesrovnávající a to je věc dlouhého politického vývoje. Proto mám takový strach, aby se toto všechno nestalo jen tou fasádou.

Budeme mít několik kverulantů, kteří se budou pokoušet potopit nám státní službu, budeme mít několik novinářů, kteří tady či onde do toho zaryjí, ale v podstatě o to lidem nepůjde. A pokud to bude takto, tak to skončí jako skořápka, která nám možná umožní nemít ostudu při vstupu do EU. Mám pocit, že to potřebuje daleko více než zákonodárství jen v této oblasti.

Ale přesně v souvislosti s tím bych řekl, že zaplať pánbůh, že se s tím vůbec začíná. Ani tak moc nejde o přesné detailní znění - ono se to dá stejně novelizovat, tady se stejně každý zákon novelizuje v prvním roce třikrát, vždyť to znáte - ale já to vidím nejspíš jako signál státní službě, aby se začala měnit. Ovšem nevím, kdo ten signál bude přijímat. Sem tam někdo. Já se o to pokouším ve svém úřadě, ale nemohu říci, že jsem ho vybudoval na úroveň toho, co jsem znal v Kanadě. Je toho moc. Celý systém totiž funguje jinak, to není jednotlivá věc. Totéž bude s tímto. Sem tam někdo v tom směru něco zavede a jinde se vymyslí něco, jak to zatloukat. Jak se na toto dostaneme - to potřebuje skutečnou reformu státní správy, ale ne diskusi o tom, kolik bude VÚSC, nýbrž např. zařízení vnitřní správy ve státní správě samotné a větší kontrola vnitřní, management atd., tak tam to nevidím.

Že musí být pořádný balanc mezi legislativním procesem a mravenčí prací na vývoji státní správy - to jsem měl jako poslední poznámku. Tady bych skončil, to bylo několik úvah ve zcela jiném gardu než ty ostatní. (Potlesk.)

Poslanec Jiří Novák: Děkuji. Myslím, že si tento projev zaslouží potlesk, byla to moudrá slova. V této chvíli si dovolím dát slovo panu prof. dr. Hajnovi, který přednese příspěvek na téma "Obchodní tajemství, mlčenlivost a právo na informace".

JUDr. P. Hajn: Dámy a pánové, dovolte, i když se živím paragrafy a vědou, abych nezačal ani jedním ani druhým, ale historkou z knihy od Torberga Tetička Joleš. Hrdinka uměla báječně dělat jídlo, které se jmenovalo flíčky se zelím a nikdy nechtěla prozradit svůj recept, až na smrtelném loži ji neteř zapřísahala a tetička řekla: Moje tajemství je v tom, že jsem nikdy flíčků neudělala dost.

Na této příhodě si můžeme osvětlit čtyři věci, které jsou důležité pro mé další úvahy. Obchodním tajemstvím může být i naprostá maličkost. Obchodním tajemstvím může být i určitá forma triku. Význam obchodního tajemství trvá dotud, dokud je skutečně tajemstvím, dokud se ho nikdo nedoví. A něco podobného obchodnímu tajemství mohou mít nejen podniky, ale nejrůznější subjekty. Od té poslední myšlenky už přejdu k zákonné úpravě a všimnu si § 17 a dalších obchodního zákoníku, který definuje obchodní tajemství. Říká, že předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství a položil bych tady důraz na práva náležející podniku. V dalším textu se říká "o informacích souvisejících s podnikem". To znamená, že nikoli všechno, co se týká obchodních transakcí je obchodním tajemstvím.

Abych vyvrátil názor pana předsedy Nováka, že právníci nemalují, obrátil bych se na tento náčrt a řekl bych, že skutečnosti týkající se obchodních transakcí, to je ten velký kruh, a skutečnosti kryté právem na obchodní tajemství podle zákona, to je malý kruh. To je něco menšího, užšího.

Státní správa dělá obchodní operaci. To není kryté obchodním tajemstvím ve smyslu zákona. Byl jsem před časem v Mnichově u starosty, který nám říkal, jaký tam rozruch vzbudila skutečnost, že do jeho kanceláře se kupuje drahý lustr. On přece, když se novináři ptají, jak ten lustr byl drahý, nemůže říci - tohle je obchodní tajemství, protože on není podnik. To je první myšlenka.

Jen to vykrojení z práva na informace je menší, než si myslíme, protože to se musí týkat opravdu institucí, kterým mohu říci podnik. Samozřejmě to platí i pro státní správu, pokud získá informace z podnikové sféry. To už naznačoval pan předseda Outrata.

Zákon dále říká: obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, související s podnikem. Tady formulace zákona je úplně nešťastná, protože pod obchodní tajemství nezařazuje skutečnosti např. ekonomické povahy a nezařazuje pod to skutečnosti třeba personální povahy. Podnik může mít zájem na určité formě personální práce, anebo má určité způsoby a důvody to tajit. Přejít přes tento text lzákona bude dost obtížné, protože jakmile mám něco, co se týká ústavních principů práva na informace atd., nemohu text zákona vykládat rozšiřujícím způsobem, nemohu říkat: i když v zákoně není o těchto skutečnostech, tak pod nimi musím rozumět i skutečnosti jiné. To by asi bylo poměrně obtížné. Mohl bych tvrdit, že všechno, co se v podniku děje, se koneckonců dotýká obchodu a že je to tedy skutečnost obchodní povahy. Dosavadní zákonodárce to nenapsal chytře a myslím si, že v souvislosti s tímto zákonem by se asi musel měnit obchodní zákoník, aby to bylo napsáno rozumněji.

Dále se říká, že jsou to skutečnosti, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či imateriální hodnotu. Nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Zákonodárce nám tady dal pět podmínek, aby něco bylo obchodním tajemstvím, a každá z těch pěti podmínek musí být splněna, aby si to charakteristiku obchodního tajemství zasloužilo. Je zajímavé, že my jsme se přiklonili k tzv. koncepci nebo teorii vůle, že obchodním tajemstvím může být všechno, co podnikatel za obchodní tajemství prohlásí. Je to trochu objektivizované v textu zákona, kde se říká, že informace musí mít materiální nebo imateriálu hodnotu - ale co v podniku nemůže mít imateriální hodnotu, jaká informace - a že informace nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. Tady bych asi řekl, že když už se něco takříkajíc "prolákne", přestává to být obchodním tajemstvím. Já se k tomu ještě vrátím.

Teď si představme, jaké praktické situace mohou vzniknout. Především je otázka, zda lze nutit podnik jako nositele obchodního tajemství (nebo toho, co za obchodní tajemství prohlásí), aby o tom informoval tisk, informoval veřejnost. Já myslím, že toto donucení, pokud bude směřovat k soukromé sféře, bude obtížně vynutitelné. Spory lze spíše očekávat, když dojde k nějakému průniku obchodního tajemství.

Další otázka je, zda lze postihovat tisk, když v rámci detektivní žurnalistiky odhalí to, co lze více či méně oprávněně považovat za obchodní tajemství. Nejdříve začnu příkladem. Německý žurnalista Walraf (?) se namaskoval za Turka, nechal se zaměstnat mimo jiné u McDonaldů, podepsal nějaké prohlášení, že všechno co se tam dozví, bude obchodním tajemstvím. Po šesti měsících mu tento pracovní poměr skončil. On tam byl samozřejmě zaměstnán proto, aby získal materiál pro knížku. Knížku napsal a popsal tam i poměry u McDonaldů, jejich styl personální práce se zaměstnanci. Mělo to sociálně kritický podtext. Byl žalován a závěr posouzení byl, že to nějaké obchodní tajemství sice je, ale že to není tak významné a že zájem na šíření informací je širší, důležitější a společensky významnější, takže není důvodu, aby se zakázalo šíření té knihy nebo aby byl autor nějak postihován.

Další otázka, která se může vyskytnout, je, zda lze postihovat pracovníka, když sdělí něco, co je otázkou obchodního tajemství, co se mu zakáže, aby sděloval. I tady musíme vzít v úvahu dvě záležitosti. Především ze zákona to sice nevyplývá, ale říká to každá slušnější teoretická práce, že obchodním tajemstvím nemůže být utajení toho, že podnik porušuje zákon. Když nedodržuji normy materiálu např. při výrobě nějaké paštiky, nemohu přikázat pracovníkům v podniku, že o tom nikde nesmějí mluvit. Když o tom budou mluvit a já bych je chtěl žalovat nebo propustit je z práce, mohou uplatnit tzv. námitku nečistých rukou a měli by ten spor vyhrát. Tady se uplatní stará římská zásada, že z bezpráví nikdy nemůže povstat právo. Toto je také důležité, abychom okruh obchodního tajemství příliš nerozšiřovali.

Vytyčil jsem tři problémové okruhy, kde může docházet ke střetům a při jejichž řešení je třeba si uvědomit, že ustanovení o obchodním tajemství v obchodním zákoníku je jen jednou součástí našeho právního řádu a že vždy když řeším nějaký spor, nějaký případ, musím vzít v úvahu celek právního řádu. To znamená, že musím vzít v úvahu i ustanovení Listiny práv a svobod na šíření informací.

My jsme se všichni ve škole učili zásadu, že speciální ustanovení ruší tzv. ustanovení obecné. Avšak již před dvaceti lety velký francouzský právník, komparatista, René .....(?) zjistil, že platí i něco opačného, že v moderních právních řádech někdy velmi obecná ustanovení o dobrých mravech, ustanovení Listiny, nám mohou v jednotlivém případě zrušit, derogovat nebo vyloučit aplikaci speciálních ustanovení, pokud by speciální ustanovení vedla ke společensky nepřijatelným důsledkům.

Řeknu vám příklad, který se u nás soudil. Dva novináři si obstarali průkazy a pronikli do jisté instituce, aby dokázali, jak je málo zabezpečena proti úniku informací. Formálně to naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, ale soud rozumně řekl, že společenská nebezpečnost takového činu je nepatrná a použil ustanovení trestního zákoníku, že to není trestný čin.

Abych uzavřel tuto myšlenku - souhlasím s tím, co řekl pan předseda Outrata, že od nového zákona nemůžeme čekat zázraky, že je to ale signál, impuls pro nové uvažování, že důležité tady bude určité uvažování, důležitá tady bude schopnost tvůrčí aplikace práva, důležitá bude schopnost nechytit se jednotlivé normy, ale schopnost soudce svým způsobem dotvářet právo. To je ovšem vždy námaha. Nepředpokládejme, že ať zákon uděláme jakkoliv, bude vždy jednoduchým návodem pro jednání, pro rozhodování. Vždy to bude jenom pomůcka pro tvůrčí uvažování, bude to pomůcka pro to, čemu se říká "vážení zájmu", a to je základní rozhodovací zásada u tak významné věci, jako je právo na informace.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji. Přichází zlatý hřeb dnešního dne, hlas lidu, Vladimír Mlynář, šéfredaktor Respektu se svým příspěvkem na téma "Smutné zkušenosti novináře s vydáváním a poskytováním informací o státních orgánech a orgánech územní samosprávy".

V. Mlynář (Respekt): Budu mluvit o zkušenostech. Řekl bych, že jsou tristní, byť můj hlas je samozřejmě zaujatý, neboť reprezentuje jednu stranu barikády v boji o přístup k informacím. Naše praxe v týdenníku Respekt je taková, že v této zemi zhruba z 80 % informace nelze získat. Neexistuje žádné pravidlo, a to ani ve státní správě ani v samosprávě, které by určovalo, co je a není veřejné, je v tom nepředstavitelný zmatek, takže jednou se můžete dovědět, a to poměrně lehce, věci, které by měly pravděpodobně podléhat státnímu utajení; na druhé straně se nedokážete často dovědět věci naprosto banální. O tom, že není právní úprava, tady byla řeč.

V praxi to vypadá tak, alespoň z naší zkušenosti, že většinou se úředníci odvolávají na hospodářské a služební tajemství. Rád jsem tady vyslechl pana prof. Hajna, můj výklad toho, co je hospodářské tajemství, je zcela totožný s jeho. Bohužel myslím, že je bílá vrána v tomto výkladu. V praxi se velmi často objevuje ještě zdůvodnění, že jde o informaci důvěrnou či neveřejnou. Pokud je mi známo, ptal jsem se několika právníků, náš právní řád takový termín nezná. Dále v praxi bývá žádáno, abyste svou žádost napsali písemně. Když tak učiníte, nikdy nedostanete žádnou odpověď. Pokud mluvíte telefonicky nebo žádáte informaci telefonicky, skončí to termínem "veřejná, důvěrná, hospodářské tajemství" a výměny názorů pokračují položením telefonu.

Mě tento stav natolik znepokojoval, že jsem v roce 1995 podal žalobu na pražský magistrát a Ministerstvo zemědělství. Na pražský magistrát proto, že odmítl vydat Komoře architektů územní plán. Asi víte, že územní plán byl zveřejněn tak, že byl vyvěšen v Útvaru hlavního architekta, kde byl volně přístupný a každý se na něj mohl podívat, nicméně magistrát odmítl vydávat jeho kopie s odůvodněním, že jeho rozmnožení je příliš drahé. My jsme nabídli, že si to zaplatíme, zhruba 15 000, nicméně magistrát tuto věc stejně odmítl. První žaloba byla tedy podávána na to, aby Ústavní soud určil přiměřenost zveřejněné informace. Druhá se týkala dotací Ministerstva zemědělství v roce 1994, kdy náměstek pana ministra Luxe udělal tu chybu, že na naši písemnou žádost nám napsal, že to podléhá hospodářském tajemství. Paní dr. Wagnerová tady referovala o tom, proč byla moje žádost zamítnuta. Bylo to skutečně tak, že pan soudce Vojen Güttler neshledal tu věc hodnou veřejného zájmu, na kterýžto paragraf Ústavního soudu jsme se odvolávali.

V současné době jsem podal žalobu na Městský soud Praha. Dovolím si krátký příklad, který je ilustrastivní, co předcházelo této věci. Musel jsem znovu získat čerstvé zamítnutí svého práva, protože na podání žaloby k městskému soudu bylo třeba, aby mé právo bylo pošlapáno během 60 dnů před podáním žaloby. Napsal jsem tedy ministru Luxovi, že bych rád ten seznam dotací. Od pana ministra Luxe jsem dostal srdečnou odpověď, že ho těší můj zájem o dotační politiku ministerstva a abych se obrátil na vedoucího sekretariátu, myslím, že pana Nováka - to není důležité. Napsal jsem tedy panu Novákovi. Pan Novák mi ve lhůtě 29 dnů odpověděl, že ho těší můj zájem a poslal mi list ze státního rozpočtu, kde byla celková suma týkající se dotační politiky Ministerstva zemědělství. Napsal jsem panu Novákovi, že si nerozumíme, že bych rád přehled fyzických a právnických osob, kterým byla dotace vyplacena. Po 29 dnech jsem dostal kurýrem odpověď, že ho těší můj zájem a posílá mi globální částky rozčleněné do krajů. Napsal jsem mu znovu, že si zřejmě opravdu nerozumíme, že bych chtěl celkový přehled všech právnických a fyzických osob. Po 29 dnech jsem dostal přehled po okresech rozdělený do jednotlivých dotačních kapitol. Tady jsem zjistil, že jsou vypláceny dotace nejen na obilí, pšenici, brambory apod., ale že existuje také dotační kapitola "poradenství v zemědělství". I vzal jsem si dva okresy, kde byla nejvíce vyplacena tato podivně znějící dotační kapitola na poradenství, a obrátil jsem se znovu na ministra Luxe. Poslal jsem mu všechny kopie dopisů s panem Novákem s dopisem, aby si se mnou nehrál na kočku a myš a dostal jsem dopis od pana Nováka, že ho mrzí, že jsem si stěžoval panu Luxovi a že zřejmě šlo o nedorozumění a abych znovu upřesnil, co chci. Napsal jsem tedy, že bych rád - abych to zjednodušil - přehled právnických a fyzických osob, které v okrese Písek a Tábor dostaly dotační položku "dotace na poradenství v zemědělství". Nedostal jsem odpověď a s úlevou poté, co prošla 30denní lhůta jsem podal žalobu u městského soudu. Odpověď jsem neobdržel nikdy, pak jsem pana Nováka jednou potkal při jakési společenské příležitosti a on říkal, že jsem vyhrál v podstatě a v tuto ochvíli moje žaloba leží na městském soudu. Když jsme se v září dotazovali, jaká je šance na její projednání, dostal jsem písemný dokument, odpověď z městského soudu, že se nyní začínají probírat kauzy podané v lednu 1995 a že moje přijde na řadu pravděpodobně počátkem roku 1999.

Vyprávním to proto, abyste si udělali představu, k čemu vyšla moje stížnost u Ústavního soudu. Státní úředníci se nesmírně poučili a dnes už nedělají tu chybu, kterou dělali předtím, že vydají písemný dokument, na jehož základě by bylo možné jít k Ústavnímu soudu.

V poslední době jsme v Respektu narazili dvakrát - tedy narážíme na to velmi často, ale dvakrát šlo o opravdu principiální věci. Jednou jsme požádali o podkladové materiály, na základě kterých bylo rozhodnuto o vítězi výběrového řízení na síť mobilních telefonů GSM s argumentem, že věc byla rozhodnuta, uzavřena a tudíž bychom rádi viděli podkladové materiály, na jejichž základě bylo rozhodnuto. Nikdy jsme nedostali odpověď. V poslední době šlo o velmi pikantní záležitost, že jsme chtěli vidět návštěvní knihy Ministerstva financí, abychom si mohli ověřit, že dva cizí státní příslušníci, na jejichž kontech skončily peníze z vytunelovaných CS fondů v den, kdy Ministerstvo financí, resp. pan Kudlík povolil odeslání té sumy z banky Giro-credit, navštívili pana Kudlíka, šéfa odboru pro...teď nevím, jak se ta záležitost jmenuje. Ty knihy jsou neveřejné, přirozeně, v kterých jsou zapsány návštěvy na Ministerstvu financí. Podařilo se nám je získat a potvrdit, že skutečně oba pánové navštívili tohoto úředníka v den, kdy povolil odevzdání těch peněz, ale podařilo se nám to na základě mimozdrojových aktivit, neoficiální cestou.

Moje hluboké přesvědčení je takové, že v této zemi není třeba novelizovat tiskový zákon - podle mého soudu tiskový zákon je zcela zbytečný - ale je třeba přijmout zákon o přístupu k informacím. I když sdílím názor, který tu už zazněl, že jeden zákon nic nevyřeší, myslím, že v tuto chvíli není prorazitelná ta věc jinak, než přijetím přísné úpravy, která pravděpodobně bude v dalších letech novelizována. Za základní věc považuji možnost obracet se vůbec na soudy, aby soudy začaly vynášet nějaké precedentní rozsudky de facto, přestože nemáme precedentní právo, které by tu věc postavily na úroveň.

Vím samozřejmě, že tento zcela volný přístup k informacím s sebou nese ohromná rizika. Můj pohled je jednostranný a zaujatý, nicméně jsem přesvědčen, že spor, který se vede o přístupu k informacím, je spor o kvalitu demokracie. Bezesporu v této zemi je demokracie, je tu svoboda projevu, to je všechno v pořádku, ale je otázka její kvality. Podle mého soudu je dnešní stav, kdy jsou často naprosto banální informace - např. před 4 lety byl ještě za důvěrnou informaci považován program vlády s argumentem, že by tisk přihlouple spekuloval, proč některá věc z programu vlády vypadla na poslední chvíli - takže žijeme v zemi, kde program vlády je dopředu považován za cennou informaci. To podle mého soudu v moderní společnosti, kde informace rovná se peníze otevírá nevídaný prostor pro korupci. Jedna ze základních cest, jak bojovat s korupcí, je zveřejňovat maximum informací.

Chci poděkovat za to, že pan poslanec Kužílek a pan senátor Žantovský se ujali té aktivity. Myslím, že ten zákon, který připravili, je velký posun a že věci jdou pozitivním směrem. Před dvěma lety se Ústavní soud odmítl tou věcí vůbec zabývat a neshledal ji důležitou a dnes tady mám možnost mluvit k několika poslancům a lidem, které ta věc zajímá. Myslím, že posun je obrovský a za to velký dík. Je na čase, aby i novináři na straně druhé vedli svoji vlastní interní diskusi na téma etiky žurnalistické práce a etiky získávání informací. Ten příklad, který tu zazněl s McDonaldem a s převlečením novináře za někoho jiného je podle mého soudu velmi diskutabilní. Jsem stoupencem toho, že všechny informace, které získají žurnalisté jako žurnalisté jsou zveřejnitelné, ale že převleky a získávání informací podvodem je velmi diskutabilní záležitost. Myslím, že teď by byli na řadě žurnalisté, aby také zahájili v této věci nějakou diskusi.

Mohu začít jen debatu, která má následovat, tím, že to, co tady otevřel pan Outrata, zda podklady pro rozhodnutí jako takové mají být zveřejňovány. Jsem přesvědčen, že podklady, které mají státní úředníci a vytvářejí státní úředníci v době přijímání rozhodování, musejí podléhat nějakému stupni neveřejnosti. Nicméně jsem zcela jednoznačně přesvědčen, že zpětně po přijetí rozhodnutí by mělo být veřejné naprosto všechno, samozřejmě s výjimkou věcí podléhajících státnímu tajemství, bezpečnosti atd. To je mimo diskusi. Ale např. podkladové materiály na státní zakázky a výběrová řízení by měly být podle mého soudu přístupné zpětně.

Zazněla otázka dostupnosti informací, té techniky. Moderní technologie nám otevřela úžasnou možnost, která se jmenuje Internet a myslím, že je přijatelné a v naší situaci by stačilo, kdyby státní orgány byly napojeny na Internet a měly povinnost zveřejňovat své dokumenty na Internetu. Nemyslím, že je dnes už nutné - a ve Spojených státech mimochodem v této věci byla nedávno přijata novela, která právě zapojuje do zákonu o přístupu k informacím Internet - aby v každé kanceláři nebo ministerstvu byl speciální tým úředníků, který se bude zabývat tím, že bude hledat v papírové podobě informace, které by veřejnosti dali.

To je zhruba všechno. Chci hlavně říci, že vývoj jde v zásadě pozitivním směrem, protože skok je opravdu markantní. Ještě jednou děkuji za pozvání.

Poslanec Jiří Novák: Děkuji, pane šéfredaktore. Otevřel jste vlastně diskusi, do které se jako první přihlásil Petr Uhl z deníku Právo.

Petr Uhl (Právo): Chtěl bych začít výzvou k synchronizaci tvorby právních předpisů. Mám před sebou návrh věcného záměru zákona, pravděpodobně je to zpracované Ministerstvem kultury, kterým se upravují některá práva a povinnosti při vydávání periodického tisku, provozování vysílání rozhlasového a televizního a činnosti zpravodajských agentur. Jsou to vlastně až na ochranu novinářských zdrojů, což je z oblasti práva, samé povinnosti. Má to nahradit ten nemožný protiústavní - a já souhlasím, že je protiústavní - invalidní tiskový zákon.

Ovšem v tom současném tiskovém zákonu je sice protiústavním způsobem, ale přece jen nějakým způsobem zakotvena povinnost státních orgánů poskytovat informace. Dovolil bych si trvat na tom, že tato povinnost má být zakotvena. Chci říci, zda to je nadstandardní, nadbytečné, je to v Listině, ta povinnost, že přiměřeným způsobem. V Listině je zároveň, že podmínky a provedení stanoví zákon. Rozumí se zákony o archivnictví, o zpřístupnění svazků StB, ale také tiskový zákon, to je obecný zákon, to je zákon o právu na informace, který nemá být speciálně pro novináře, ale má být pro každého, v tom bych opravil. Pro každého, protože každý má právo na informace.

Jenže je tady nebezpečí - a pak Novák to naznačil, když řekl, že iniciativa pana Kužílka a dalších z ODA vlastně ještě není věcný záměr, že to je ještě něco před tím -že zde je od Ministerstva kultury už věcný záměr a že tento zákon bude schválen třeba na jaře příštího roku mnohem dříve než to, co chystají pánové poslanci Kužílek a spol. Domnívám se, že právo na informace musí být zákonem - jak stanoví ústavní pořádek - zaručeno a že by to mělo být uděláno současně jako tento technický zákon o povinnostech vydavatelů, který je také potřebný, a já proti tomu nic nemám.

Alarmující je, že tak důležitá oblast lidských práv, jako je právo na informace, je upravována iniciativou poslanců, a že vláda, jíž je ODA členem, není schopna souběžně upravovat minimálně tři oblasti. To oznamená utajované skutečnosti, návrh o tom jsme dostali k informaci, za druhé technický zákon o povinnostech vydavatele a za třetí nejdůležitější, to je právo na informace. Zdá se mi to úplně absurdní, že tato situace nastala, že se to dělá na koleně, jako se to dělalo začátkem 90. let a vláda to nepředkládá. Je tu nebezpečí, že to předloženo nebude, že bude zrušen, derogován tiskový zákon i s tou neústavně formulovanou povinností státních orgánů a my novináři budeme chodit na státní orgány s Listinou a budeme říkat, že státní orgány jsou povinny přiměřeným způsobem a každý nám řekl: No jo, ale podmínky a provedení stanoví zákon, zákon nemáte, tak si počkejte, až zákon bude. Vyzývám k tomu, aby se to dělalo souběžně.

Druhý bod. Za nadstandardní můžete toto ustanovení listiny o povinnosti státních orgánů považovat - možná, možná ne, protože paní Wagnerová z Ústavního soudu uvedla příklad švédské ústavy, kde povinnost státu informovat je přímo ústavně zakotvena. Samozřejmě tady to se vykládá jako automatická povinnost informovat, zatímco jinde je to jako povinnost státních orgánů reagovat na výzvy a podávat informace na základě žádosti. Nechtěl bych to rozebírat, ale chci říci, že myšlenka, že je to v ústavní Listině lidských práv jako nadbytečné, je myšlenka nebezpečná. Reaguji na slova paní soudkyně Wagnerové. Je-li to nadbytečné, a mělo-li by se to upravit jinak, je možno, aby parlament s ústavní většinou 120 poslanců to změnil. Do té doby bych si dovolil trvat na tom - jako občan a jako novinář zejména - že tato povinnost má být zakotvena ústavně a nebo zákonně řádným způsobem.

Pokud by nebylo u štrasburského soudu pro lidská práva nějak úspěšné to řízení v případě zamítnutí stížností Ústavním soudem proti poskytování ínformací, jak tu bylo naznačeno soudkyní paní Janů, že Evropská úmluva neobsahuje to slovo "vyhledávat", jak ho obsahuje Listina a jak ho obsahuje mezinárodní pakt o lidských právech, takže ta úspěšnost by asi byla vyšší v Ženevě u Výboru pro lidská práva, jehož rozhodnutí mají rovněž charakter doporučení, i když menší právní síly ve srovnání se Štrasburkem.

Už jen tři krátké poznámky. Zákon o státním tajemství je velmi potřebný a v současné době je ještě potřebnější. Chtěl bych se obrátit na přítomného zástupce sekce utajovaných skutečností, aby se prošly znova seznamy utajovaných skutečností, protože např. v Kanceláři prezidenta republiky je seznam z roku 1993 podepsaný panem nám. Kopřivou, který je koncipován takto: veškerá činnost Kanceláře prezidenta republiky je tajná, všechny skutečnosti jsou tajné a o tom, co je přísně tajné nebo o tom, co nemá být vůbec utajováno, rozhoduje pan Medek. To je naprosto postaveno na hlavu, že vše je utajováno, a o tom, co se uvolní veřejnosti, rozhoduje pan Medek, aniž jsou uváděna jakákoli kritéria. Je to hluboce protiústavní a já mám chuť udělat to, co dělá Vláďa Mlynář u Ministerstva zemědělství. To znamená vyžádat si nějakou informaci - já jsem ji žádal v létě a poznal jsem to - napadnout ji u soudu a od obecného soudu přejít k Ústavnímu soudu, přičemž nevím, zda jde pouze o protiústavní výklad jinak ....(konec stopy) Tento diluviální zákon je protiústavní. Já se domnívám, že obojí, ale pomoc nám, novinářům a veřejnosti je v tom, že projdete těch dvacet nebo padesát seznamů, které máte, zrušíte je a nahradíte je liberálním ustanovením o tom, že o tom, co má být utajováno, musí být rozhodnuto zvlášť na základě toho, že to je v demokratické společnosti, atd. - viz úmluva.

K paní soudkyni Wagnerové bych chtěl ještě říci, že možná budou žaloby na zákon o zpřístupnění svazků StB z hlediska pravdivosti. Rozhodně budou žaloby na to, že zákon je protiústavní z toho hlediska, že ministerstvo vnitra ho vykládá, jako že informace, které má o osobě, bude poskytovat jen tehdy, je-li to součástí osobního svazku té osoby a výhledově (protože nejsou peníze) i informace, které jsou uloženy v jiných svazcích, což se chápe jako svazek objektový, nikoliv v osobních svazcích jiných osob. Informace např. o mně jsou pravděpodobně v desítkách nebo stovkách jiných svazků jiných osob.

Zatímco v Berlíně jsem je teď v pondělí dostal (navíc jako cizí státní příslušník, tam jsem nikdy neměl osobní svazek, tak z jiných osobních svazků mi vytáhli a předložili asi 800 stránek toho, co se týká mě, tak naše Ministerstvo vnitra odmítne toto dát (to vím předem) a bude to předmětem soudního řízení, protože Ministerstvo vnitra nemá právo mi utajovat informace, které vlastní a které navíc získalo od zločinecké organizace zločinným způsobem (říkám to naplno).

Poslední věc se týká pana Outraty. Možná že chodíme po jiných ulicích, ale já jsem nenašel žádný vládní dokument na nějaké ulici; ale vím, že jestliže program vlády už dnes není tajný, rozhodně jsou tajná všechna usnesení vlády a novináři k tomu nemají přístup, což je skandální, neevropské, nemožné a je v tom třeba udělat pořádek.

V. Mlynář (Respekt): Jen jednu větu. Šlo mi více o precedens rozhodnutí než o vlastní čísla a o to, co se s nimi děje. Proto jsem se také neobracel do Štrasburku, protože nejsem Ransdorf. Myslím, že tuto věc bychom si tady měli vybojovat na svém písečku a netahat ji na mezinárodní fórum. Z toho je jen ostuda. K Ústavnímu soudu jsem šel jenom kvůli precedentu rozhodnutí Ústavního soudu. O té vaší kauze jsem věděl a obdivuji vás, že jste měl tu trpělivost a dotáhl to do konce. To je další dobrá vlašťovka.

Ing. E. Outrata: Já se vším souhlasím. Já jsem chtěl jen velice rychle odpovědět. K jedné věci - všechny dokumenty, které jdou např. v Kanadě do vlády, jsou tajné až do rozhodnutí vlády, a pak je vydán konečný dokument. Není pravda, že naše situace je v této věci horší než v jiných zemích.

Na druhé straně souhlasím s tím, aby to v našich podmínkách bylo daleko otevřenější. Důležité je znát přesný okamžik, kdy přestává ochrana připravovaného dokumentu a kdy dokument je veřejný. O to jsem já sám zakopl a jako státní úředník musím se do těchto věcí vejít, a když se do nich nevejdu, tak se dostávám do neřešitelných situací.

Já jsem mluvil o něčem jiném. Mně nezáleží na tom, kdy je dokument veřejný, ale moje analýza a prognóza je velice citlivý dokument. Já tudíž musím vědět přesně okamžik, kdy to bude uveřejněno. V té době jsem ho měl spojený s okamžikem projednání ve vládě. To jsem změnil na základě svých zkušeností. Ministři to dali novinářům dříve, než měli. O to nejde, je to jen pár dnů, jde o to, kdy to udělali, může to být kdykoliv.

Teď uveřejňuji všechno přesně ve stejný okamžik, v jakém to vládě pošlu. Je třeba stanovit, jak to je. Nezáleží tolik na tom, jak to je stanoveno. Hrozné u nás je, že neexistuje celkové povědomí, kde to má být, kde to jak běží, co je možné a co ne. Kdybyste přišli na můj úřad, nikde byste nedostali podobnou odpověď. Co je správné nebo ne v našem systému, je velice "vachrlaté". Takto jsem to myslel.

Dr. Janů : Já bych se chtěla maličko vrátit k tomu, co zde říkal ing. Outrata, který v podstatě řekl velice zajímavou myšlenku, že mu jde o to, aby se zlomil přístup státní správy a vlastně i přístup ....... k této záležitosti. Já se do toho plně zapojuji, poněvadž jsem tady představitelkou Ústavního soudu a myslím si, že případy, o kterých tu mluvil pan Mlynář (byly to dva případy), kdyby se byly dostaly do fáze věcného projednávání, tak z těchto důvodů tady byl první případ, že se upozornilo na to, že si státní správa nemůže dělat, co chce, a že jí někdo šlape na paty.

Já velice vítám, že paní dr. Wagnerová otevřela ten případ. Mohla uvést jiné případy z obecné justice. Vybrala si případ Ústavního soudu. Znovu říkám, že to vítám, protože ona je známá postojem, že si práce Ústavního soudu váží. Také o tom publikuje. Myslím si ale, že v tom případě byla ještě jedna formální věc. Byla to nesprávná pasivní legitimace. Nechci říkat, že to bylo žalováno jinak, než to mělo být žalováno. Nechci říkat, že kdyby ta věc byla nařízena, mohl se ten formální nedostatek odstranit v rámci poučovací povinnosti soudu, poněvadž Ústavní soud judikoval směrem k obecné justici své názory na to, že existuje poučovací povinnost a že by měla být se strany soudu poskytována.

Jen bych chtěla uzavřít tím, že je mi líto (dělal to dr. Gitler, jak zde bylo řečeno), čili vlastně .... odmítl soudce zpravodaj v rámci procesního hodnocení případu. K věcnému projednávání nedošlo. Došlo k věcnému projednávání? (V. Mlynář: To není pravda, já vám to pak ukáži a vysvětlím,.)

Jinak souhlasím s tím, že nešlo o rozhodnutí podle správního řádu. Na začátku byla stížnost, bylo o ní rozhodováno. Nevím, jak by na tento postup mohly reagovat obecné soudy v rámci správní žaloby. Je to případ, kterého je mi líto, že nebyl třeba tím prvním případem, kdy se situace mohla otevřít.

Ještě jednu krátkou poznámku. Pokud je tiskový zákon protiústavní - já si celkem myslím, že jsou důvody, abychom se domnívali, že má tyto vady - tak asi není problém, aby se tento zákon dostal k Ústavnímu soudu a aby se novelizoval, pokud tento zákon, který zásadnějším způsobem bude řešit celou situaci, spatří světlo světa.

Mgr. Kratochvíl: Já jsem chtěl reagovat na Ing. Uhla. Ty věci Stb atd. Venku už je to ošetřeno, jde o tzv. nelegální tajemství, to znamená, jsou-li byť třeba v zájmu státu (tady v případě neoprávněného zájmu státu) shromážděny takovéto informace, tak samozřejmě žádnou ochranu nepožívají. Náš zákon na to už pamatuje. Nebude možné v neoprávněném zájmu státu něco shánět a utajovat to a dávat tomu určitý režim ochrany. To bude vyloučeno.

Co se týče seznamů utajovaných skutečností, já to řeknu vulgárně, ta právní úprava je skutečně pitomá. Co jiného úředník na Ministerstvu vnitra pro vás může udělat? On tam má od každého resortu nebo orgánu státu nějaký seznam, ke kterému můžete přijít, podívat se do něj, ale aby ho sám měnil nebo rušil - to musí udělat na pokyn toho, kdo mu ho dal. (Nějaká námitka ze sálu mimo mikrofon.) Ne. Nerozumíme si. Ministr vitra - to je trochu jiná situace. Dnes to chceme udělat tak, že ty oblasti budou v zákonech a vyhláškou to bude vycházet de facto v právních předpisech, a tomu říkám veřejně dostupné seznamy. Budou utajované skutečnosti.

Dnes je to jinak. Utajuje se všechno, co je v zájmu státu chránit před nepovolanými osobami. Tyto seznamy ministerstvo vnitra spravuje a má je k nahlédnutí každému. To zákonodárce tehdy velice chytře vymyslel, a já řeknu proč. Jednak za komunistického režimu ne každý rád chodil na Ministerstvo vnitra, a už jen vůbec to, že musím někam jít a tam se na to podívat, nemusím z toho ani dělat fotokopie apod., vysloveně zabraňuje tomu, aby člověk měl přístup k utajovaným skutečnostem.

V tuto chvíli to asi těžko Ministerstvo vnitra může řešit. Řeší to tím, že je věcně příslušným orgánem státu, ústředním úřadem, který předkládá vládě návrh novely zákona o ochraně utajovaných skutečností. Nemohu vám v tuto chvíli říci, že přijdeme domů a budeme škrtat utajované skutečnosti. To bych vám lhal.

Dr. Wagnerová: Já bych trošičku opravila paní místopředsedkyni Ústavního soudu. Tady snad ani nejde o loajalitu k Ústavnímu soudu. Prohlašuji veřejně, že jsem a vždy budu loajální k ústavě. To je pro mne přece jen jakýsi rozdíl.

Druhá věc je původce usnesení Ústavního soudu, které je publikováno, o kterém tady byla řeč, to znamená proti ministru zemědělství. Já mám dojem, že to není dr. Gitler. Ten dělal plán co bylo proti tomu národnímu výboru, tak jenom zase na jeho obhajobu, aby tady nepadaly na tomto semináři falešné informace.

K Petru Uhlovi: já samozřejmě nikdy bych se neodvážila žádat, aby odst. 5 byl z Listiny odstraňován. Vůbec ne. Já jen tvrdím - dobře, dostal se tam. I kdyby tam nebyl, právo na informace je pokryto. To je moje interpretace práva na informace, jako základního práva vyplývajícího z Listiny. Teoreticky to lze odůvodnit, základní práva v tomto směru existují.

Druhá připomínka. Vy jste zpochybnil to, že nahlížet do svazků nemůže jiná osoba než ta, na kterou je svazek veden. (Námitka ze sálu.) Ne? Tam totiž ta možnost je. Když osoba, na kterou byl svazek veden, zemře, tak k tomu mohou jít osoby s restitučními - já to neumím zpaměti citovat.

Pan Daniel Vondrouš: Já bych chtěl obrátit pozornost na jeden z bodů, který se příliš nediskutoval a který nám nejčastěji brání v přístupu k informacím, a to je obchodní tajemství. Naše zkušenost je podobná, jak ji tu zmiňoval pan Mlynář. V případě obchodního tajemství to ovšem vypadá přesně tak, jak to popisoval prof. Hajn, tzn. že si podnikatel určuje, co je a co není obchodní tajemství. Pokud požádáme např. okresní úřad o informace, o seznam změnových řízení o jaderné elektrárně Temelín, tak on udělá to, že se telefonicky dotáže podnikatele, jestli to smí zveřejnit. Podnikatel mu samozřejmě řekne, že ne, a on to nezveřejní. V jiném případě může udělat to, že nás pošle, abychom podnikatele sami poprosili, jestli náhodou by informace nebyl ochoten zveřejnit.

Tady z toho jsou podle mého názoru dvě cesty k omezení obchodního tajemství, aby nebylo takto zneužíváno. Jednu z nich tady pan profesor zmínil a to je to vážení důvodů, kdy převáží jaký zájem, zda zájem na utajení informace, nebo zájem na zveřejnění.

Druhý důvod je jasnější, a to je případ emisí. Pokud uznáme, že stát je jakýmsi vlastníkem životního prostředí, tedy občané vlastní životní prostředí, tak přece stát jako vlastník, když si do něj nechává něco vypouštět a nějakým způsobem ho poškozovat, za to musí přece chtít alespoň to, že dá občanům informaci o tom, kolik toho je a jakým způsobem se životní prostředí poškozuje.

Z toho důvodu si myslím, že emise z provozní podnikatelské činnosti, které jsou do životního prostředí, by měly být vyloučeny z obchodního tajemství. Je to tak i v jiných úpravách v Evropě. K tomu směřovala i naše připomínka k návrhu zákona o informacích.

Pan Mlynář: Mám technickou připomínku, která se toho týká a která by mě také zajímala. Týká se to ČEZ a SPT Telecom, kdy bývá odpověď - my jsme soukromý podnik a nic vám nemusíme říkat, přestože stát často nadále vlastní majoritní část a v ČEZ je majoritním vlastníkem. To je další oblast velkých monopolů, kde má stát svůj podíl, jestli na to mít svůj zvláštní režim.

Dr. Wagnerová: Možná bych na to mohla odpovědět. Je to problém, o kterém jsem hovořila i ve svém příspěvku. Právo na informace se vztahuje nikoliv k soukromým firmám. Pomiňme, že toto je zvláštní případ, majoritní atd. Já vím. Směrujme to na to, že jde o čistě soukromou právnickou osobu. Já se domnívám, že tam lze informace získávat zprostředkovaně přes státní orgány, které kontrolují, a ty už jsou pak povinny poskytovat informace, nikoliv od firmy.

Dr. Slavíková:(Právnická fakulta) Chtěla bych podotknout, že tato problematika se týká i aplikace práva. Např. mám zkušenosti s tím, že některé zákony neuvádějí třeba další úpravu prováděcími předpisy, a pak se stává, že vlastně výklad zákona je upraven tajnými směrnicemi třeba ministerstva vnitra. Konkrétně se to týká např. zákona o uprchlících, jehož výklad byl aplikován směrnicí o uprchlících pro cizineckou policii. To je přísně tajná záležitost. Tím pádem jsou procesně znevýhodněni uprchlíci, kteří by se rádi dozvěděli, jakým způsobem mohou postupovat.

Učila jsem na Policejní akademii policejní právo. Když jsem vykládala zákon o Policii, chtěla jsem se dozvědět něco bližšího o jednotlivých službách. Když jsem potom pátrala v tamní tajné knihovně (na Policejní akademii je dokonce tajná knihovna), tak jsem se to tam nedozvěděla a byla jsem odkazována na policejní presidium, kde mi to také nikdo nepředal, že je to tajné. Svým posluchačům jsem nemohla vyložit podrobnosti o tom, jak fungují jednotlivé policejní služby a prostě jsem tu informaci ani po asi půlroce pátrání na ministerstvu vnitra neobdržela.

Poslanec O. Kužílek: Chtěl jsem ujistit pana Uhla, že koordinaci zániku invalidního tiskového zákona a vzniku nových norem provádíme a budeme mít schůzku s panem ministrem Talířem a dalšími lidmi. Sledujeme to a snažíme se, aby tam nedošlo k vakuu.

Napíšu tady internetovou adresu, kde zákony jsou předloženy. Možná ani ne kvůli nim, ale připojili jsme tam překlady americké, britské a francouzské úpravy. Pro všechny, koho to zajímá, je to možná dobrý zdroj a diskusní fórum a je to elegantní způsob, jak nám sdělit jakoukoliv připomínku a jakýkoliv podnět velmi rychlou cestou Internetu.

Předsedající: Kdo se dále hlásí do diskuse? Pokud nikdo, dovoluji si vám poděkovat za účast a za váš zájem. Já stěží mohu hodnotit tento seminář. Možná seznáte, že byl užitečný. Mohu vyslovit lítost, že se v této chvíli nachází v místnosti pouze pět poslanců Poslanecké sněmovny, což je trochu málo. Doufejme, že příště bude zájem trochu větší. Naší ambicí bylo vyvolat diskusi nad tímto tématem a snad se to podařilo. Věřím, že dnešním dnem nekončí diskuse nad tímto tématem a že bude pokračovat. Ještě jednou vám děkuji za účast.