Neautorizováno !

(11.40 hodin)
(pokračuje Votava)

Podle informace konkursního správce se nemocnice ocitla v konkursu a je nyní v konkursu. Konkursní správce vykázal ke dni 31. 12. 2002 z účetní evidence úpadce, tj. nemocnice v Plané, celkové pohledávky ve výši 59 milionů 696 tisíc korun, a to včetně závazků vůči zaměstnancům, odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení a odvodů na mzdy, myšleno tím na daně. Kraj tedy vykázal zhruba dvojnásobek skutečných neuhrazených závazků v případě nemocnice Planá. Kraj tam totiž zahrnul i tzv. vnitřní dluh, zahrnul tam nerozdělený zisk z minulých let a ztrátu z minulých let.

Shrnu to. Na oddlužení nemocnice Planá obdržel kraj 68 milionů korun - a skutečné závazky, a chtěl bych podotknout, že to nejsou mé výpočty, jsou to informace konkursního správce, činily 60 milionů korun. Musím se proto ptát, proč kraj, když obdržel peníze na oddlužení, nemocnici v Plané neoddlužil, proč neudělal vše, aby zabránil konkursu, do kterého nakonec nemocnice spadla, proč nezabezpečuje dostatečně zdravotní péči pro občany Tachovska a staví je tak do role jakýchsi občanů druhé kategorie.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Votavovi. Hovořit bude pan poslanec Karel Vymětal. Hlásí se paní poslankyně Lucie Talmanová. Po Karlu Vymětalovi vystoupí paní poslankyně Alena Páralová.

Poslankyně Lucie Talmanová: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Mám velmi stručnou faktickou poznámku k bezesporu velmi zajímavému a závažnému regionálnímu expozé svého předřečníka. Jsem přesvědčena, že obyvatelé a občané Plzeňského kraje jasně vyjevili svoji vůli, komu v oblasti zdravotnictví důvěřují. Tuto vůli vyjevili ve svých krajských a zejména senátních volbách. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Pan poslanec Karel Vymětal. Připraví se poslankyně Alena Páralová.

Poslanec Karel Vymětal: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážená vládo, dámy a pánové, dovolte i mně, abych řekl několik poznámek k problematice zdravotnictví, snad možná proto, že zdravotnictví je mým oborem, který jsem začal dělat po skončení školy, takže ve zdravotnictví jsem se nějakou dobu také pohyboval.

Při úvahách nad zpracováním koncepce zdravotnictví si myslím, že by si zpracovatelé měli odpovědět na některé zásadní otázky, než začnou takovouto koncepci zpracovávat. Myslím si, že by tyto otázky mohly znít: Má stát vůbec zájem na zdraví občanů a zdravotní péči o ně? Je zdraví občanů chápáno jako součást ekonomiky? Je nutné zdravotnictví řídit? Je správné výkon zdravotnických subjektů kontrolovat? Já jsem přesvědčen o tom, že na tyto otázky si zpracovatelé nedávají jednoznačnou odpověď a tomu potom odpovídá i rozporuplnost a obtížná realizovatelnost koncepce. Je otázka, zda bez odpovědi na uvedené otázky lze vůbec nějakou reálnou koncepci zpracovat.

Dámy a pánové, po roce 1989 u nás ve zdravotnictví došlo k radikální změně, a to z poskytování zdravotní péče státními zdravotnickými zařízeními organizovanými plošně a vertikálně včetně vzdálenostní dostupnosti na vztah obchodní, a tedy smluvní. Péče o zdraví změnila svou podstatu na předmět podnikání, jehož samozřejmě jediným cílem je dosahování zisku, a to co největšího. Z uspokojování potřeb občanů se přešlo na vykazování ekonomických výsledků. Koneckonců v mnoha vystoupeních to tady zaznělo.

Vzniká otázka, zda se taková změna hodí pro tak etickou činnost, jakou zdravotnictví bezesporu je. Ukazuje se, že tato změna deformuje i myšlení lidí vykonávajících péči o zdraví. Výsledkem je potom soustavný a nekonečný nedostatek peněz ve zdravotnictví. Koncepcí se jako červená nit táhne proklamovaná nutnost efektivního používání prostředků, které jsou v systému k dispozici, a problémem se zdá jejich nedostatek. Také jsme to tady slyšeli mnohokrát. A já se táži: Je vůbec možné za tohoto stavu vymyslet něco, co by dalo příjmy a výdaje do rovnováhy, když hlad po ziscích je neukojitelný? Boj mezi poskytovateli zdravotní péče o peníze ze systému má rozličné formy a těžko jej lze nazvat zdravou konkurencí. Proto podle mého názoru v systému budou peníze chybět vždy, protože je mnoho těch, kteří se o jejich spotřebování postarají.

Cesta k řešení se hledá v různých příplatcích nebo dokonce platbách, jak jsme slyšeli od místopředsedy vlády pro ekonomiku. Já bych spíše očekával úvahu takovéhoto významného politika nad zdravím jako součástí ekonomiky celého státu, ale to jsem zřejmě přehnal.

Jsem přesvědčen o tom, že nám ani nic nepomohou osobní účty občanů, protože o jejich vyčerpání se postarají obchodníci se zdravím a obyčejný nemocný člověk nemá proti nim vůbec žádnou šanci. Nebo si snad někdo myslí, že nemocný může posoudit, zda drahé vyšetření doporučené lékařem skutečně potřebuje? Nebo - bolí vás za krkem, doporučena je velmi drahá operace páteře, kterou v dobré víře podstoupíte, a ono se nic moc nezlepší. Co se zlepší, je příjmová stránka poskytovatele zdravotní péče, který tak vytáhne z prostředků, které jsou k dispozici, pořádný balík. A o to přeci jde.

Chybí podle mého názoru odborný dozor nad oprávněností používání prostředků a postupů. Okresní a krajští odborníci pro jednotlivé obory byli zrušeni a revizní lékaři zdravotních pojišťoven nejsou všeumělci pro všechny lékařské obory, a tak se prostředky stále více spotřebovávají a křik, že jich je málo, sílí.

Dalším spotřebitelem financí jsou některé soukromé praxe, které často vykonávají zdravotníci jinak plně pracující v zařízeních státních a veřejných, a po skončení této činnosti si přihrávají stejné pacienty do svých soukromých ordinací a zařízení. A opět si hrábnou do stejného balíku peněz. Řešením by mohl být zákaz souběhu těchto činností a dominantní postavení veřejných zdravotních zařízení s kontrolní rolí nad úrovní poskytovatelů soukromých. To ovšem v koncepci bohužel nenajdeme. Přitom si myslím, že nemusí být vůbec bráněno existenci soukromých zdravotních zařízení s přímou platbou občana, eventuálně prostřednictvím nadstandardního připojištění.

A když jsem se tady zastavil u toho nadstandardního pojištění. Několikrát ve vystoupení zaznělo, že by měly být stanoveny standardy zdravotní péče. Já myslím, že je rozumné, abychom hledali například standardy vzdálenostní dostupnosti zdravotní péče. Ale prosím vás, řekněte mi, co to je standard zdravotní péče, když zdravotní péče snad má být poskytována na úrovni současného poznání. Nebo si snad někdo myslí, že je možno jako standard stanovit, že když mám angínu, tak standardem bude aspirin a nadstandardem bude antibiotikum? No snad tak hluboko klesnout nemůžeme.

Dámy a pánové, má-li stát skutečně zájem na tom, aby jeho občané byli zdraví, práceschopní, ekonomicky zdatní a spokojení, potom se o jejich nejzákladnější potřebu být zdráv musí přece účinně starat stát a neponechávat řešení tohoto úkolu soukromým subjektům, kterým nejde o nic jiného než úspěšně rozebírat peníze ze systému zdravotních pojišťoven, kterých je samozřejmě nadstandardně mnoho.

***