Neautorizováno !

(16.00 hodin)
(pokračuje Bartoš)

Je třeba, dámy a pánové, konstatovat, že nezaměstnanost absolventů škol za posledních deset let vzrostla čtyřnásobně. Tato vláda se rozhodla nezaměstnanost absolventů vyřešit tak, že jim zkrátka podporu neposkytuje, pokud si ji jako studenti nepředplatili, tj. pokud si jako studenti neodpracovali v posledních třech letech v pracovním poměru zakládajícím účast na zdravotním a sociálním pojištění alespoň 12 měsíců. Aby student tuto podmínku splnil, musel by již od svých 15 let zhruba 2,5 měsíce ročně vydělávat v pracovním poměru zakládajícím účast na zdravotním a sociálním pojištění. To není snadné a fakticky to studenty nutí do pracovního vztahu, který může být v rozporu s jejich studijními povinnostmi. Nový zákon o zaměstnanosti tedy nutí studenty pracovat a ne studovat. Novela, která snižuje limit 12 měsíců na 6, však je nedostačující a neřeší ani problém příležitostného zaměstnávání studentů.

Aktivní přístup studenta ke své praxi a posléze k práci je rozhodně výchovnější než dotování absolventských míst úřadem práce zaměstnavatelům. Pasivní absolvent, jehož první zaměstnání dotuje úřad práce, stojí stát více finančních prostředků než aktivní student, který ze svých příležitostných příjmů neplatí zdravotní a sociální pojištění.

O tom, jaký význam mají příležitostné výdělky studentů, hovoří nedávno provedený rozsáhlý výzkum studentů vysokých škol Studium na vysoké škole v roce 2004, který provedl Sociologický ústav Akademie věd ČR. Celkové náklady spojené se studiem, tj. přímé studijní náklady a životní náklady během studia, činí u studentů veřejných vysokých škol v průměru 3477 korun měsíčně. Studenti soukromých vysokých škol musí v průměru počítat s částkou, která je vyšší, je to asi 9792 korun. Rodiče studentů veřejných vysokých škol přispívají svým dětem na jeden měsíc školního roku v průměru 2080 korun, rodiče studentů soukromých vysokých škol vydají měsíčně asi 5463 korun. Studentovi samotnému tedy zbývá uhradit v případě veřejné vysoké školy takzvaně ze svého 1390 korun, student soukromé vysoké školy musí do rozpočtu svého studia vložit měsíčně asi 4328 korun. Vlastní výdělky studentů tedy představují významný zdroj financování studia. U studentů veřejných vysokých škol představuje průměrný měsíční výdělek 1725 korun, který pokryje zhruba polovinu celkových nákladů spojených se studiem, v případě soukromých škol průměrný měsíční příjem je 6716 korun.

O kolik by tedy, dámy a pánové, přišel stát, kdyby příležitostné práce studentů nezatěžoval odvody? Výpočet uvedu na jednoduchém příkladu. Průměrný výdělek z příležitostné práce studentů se pohybuje ve výši 2039 korun měsíčně, ročně je to 24 468 korun. Odvody z průměrné příležitostné práce studenta činí na zdravotním 256 korun, to je 3072 korun ročně, a na sociálním 715 korun měsíčně, tedy 8580 korun ročně. Celkové roční odvody z průměrného příležitostného výdělku studenta tedy jsou 11 652 korun, za dobu studií - tedy si to vynásobíme pěti, pokud bude studium pětileté - jsou odvody na zdravotním a sociálním pojištění 58 260 korun.

Průměrná dotace, dámy a pánové, pracovního místa absolventa na úřadu práce je 60 tisíc korun za rok. To znamená, že v průměru to, co by student neodvedl ze svého výdělku za celou dobu studií, tj. pět let, do státního rozpočtu, nakonec stát vyplácí formou dotace zaměstnavateli pod vzletným názvem aktivní politika zaměstnanosti, ačkoliv se jedná jednoznačně o pasivní přístup ze strany studenta. Jinými slovy, tento model pseudopodpory jakoby říká: studente, zaplať mi ze svého výdělku, a já ti to pak štědře vrátím a také se o tebe štědře postarám.

Předpokládejme, že studenti ani zaměstnavatelé ani trochu nepodvádějí, což jak dobře víme, bude asi zřejmě trochu iluze. Je pravidlem, že čím přísnější režim existuje, tím větší je snaha tento režim obcházet.

O co by tedy stát přišel, kdyby studentům usnadnil zaměstnávání v příležitostném režimu, který naše novela zavádí? Je-li dnes zhruba 230 tisíc studentů a z toho, jak vyplývá z vědeckých výzkumů, je výdělečně činných asi 70 procent, lze odhadnout, že v příležitostném režimu pracuje zhruba 160 tisíc studentů. Násobením počtu výdělečně činných studentů, kteří jsou si nuceni přivydělávat na životní náklady, protože v našem systému bohužel neexistuje systém grantů, neexistuje systém půjček a ani není politická vůle připravit půdu právě pro granty, pro půjčky na životní náklady spojené se studiem, dojdeme k částce přibližně 1,8 mld. korun ročně. Stále vycházíme z předpokladu, že tuto částku stát vybere, ale to je velmi nerealistický předpoklad. Řekněme, že v nejlepším případě vybere polovinu, tj. necelou jednu miliardu. Není tato částka odpovídající náhradou za neposkytované granty a výhodné půjčky na životní náklady sociálně slabým studentům?

Tato dramatická čísla vycházejí z předpokladu, že studenti neznají svá práva a všichni studující by pracovali pouze na základě dohody o provedení práce studentů bez zdravotního a sociálního pojištění. Jak ale ze stanoviska studentské komory Rady vysokých škol vyplývá - já bych citoval: "je pro studenta výhodnější a také jej daleko více chrání uzavření klasického pracovního poměru." Znamená to tedy, že starší studenti, kteří jsou schopni si svůj čas přizpůsobit a jsou schopni pracovat soustavně, sami od zaměstnavatele žádají uzavření pracovního poměru.

Zde je nutné uvést, že každý systém a každý zákon se dá obcházet. Podle informací zveřejněných v tisku absolventi sice přišli o zhruba třítisícovou podporu na úřadu práce, ale zamířili na sociální odbory radnic a ty jim musí vyplácet ještě vyšší sociální dávky. Média dále informovala i o tom, že studenti mohou nových pravidel zákona o zaměstnanosti zneužívat i jiným způsobem. Například v případě nemoci mají studenti nárok stejně jako ostatní zaměstnanci na nemocenskou. Mohou tak nastoupit do práce, vzápětí onemocnět a pobírat dávky nemocenské, aniž by odváděli nějakou práci, což ve zkouškovém období je docela zajímavé.

Proto se jeví jako účelné vytvořit legislativní podmínky pro administrativně jednoduché a průhledné příležitostné zaměstnávání studentů. Hlavním cílem předkládaného návrhu zákona je oběma stranám, to znamená studentům na jedné straně i zaměstnavatelům na straně druhé, vytvořit příznivější a transparentnější podmínky, za kterých se budou na trhu práce potkávat a poznávat se.

Náš návrh novelizuje zákoník práce a zákon o daních z příjmů. Jeho podstatou jsou následující změny:

1. Do zákoníku práce se zavádějí pojmy "dohoda o provedení práce studenta" zvyšující počet hodin, které může student odpracovat u jednoho zaměstnavatele, aniž by vznikla povinnost uhradit zdravotní a sociální pojištění, a zavádí se druhý pojem "dohoda o pracovní činnosti studenta" umožňující, aby zaměstnavatel se studentem uzavřel tuto smlouvu na stanovenou týdenní pracovní dobu, třeba také i na plný pracovní úvazek, kdykoliv a bez omezení, např. na celý rok nebo na dobu neurčitou.

2. V zákoně o daních z příjmů se pro tyto typy smluvního ujednání zvyšuje hranice pro uplatnění 15procentní srážkové daně na 25 tisíc korun měsíčně, což snižuje administrativu spojenou s povinností podávat daňové přiznání, resp. žádat zaměstnavatele o zúčtování odvedených záloh na daň z příjmů.

Upozorňuji, že tato nová smluvní ujednání pouze rozšiřují existující možnosti, jak zaměstnávat studenta. Podle zákoníku práce student může být i nadále zaměstnáván podle všech dříve zavedených typů smluvního ujednání, včetně standardní pracovní smlouvy. Podle zákona o daních z příjmů student může být i nadále zdaňován podle stávajících platných předpisů, to znamená, že zůstávají možnosti uplatnění nezdanitelných částek a progresivní daňové povinnosti s tím související, tj. s povinností podávat daňové přiznání nebo žádat zaměstnavatele o zúčtování odvedených záloh na daň z příjmů.

***