Neautorizováno !

(10.30 hodin)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Klasovi. Protože se nikdo nehlásí, rozpravu končím a ptám se pana místopředsedy, zdali hodlá vystoupit. Ano, je tomu tak.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, děkuji všem, kteří se zúčastnili této rozpravy. Dovolte mi přece jen na závěr říci několik poznámek.

Položme si při projednávání tohoto návrhu zákona základní otázku, která zní, zda považujeme za normální, když nám někdo vpadne do našeho soukromí. A jeden vedle druhého si odpovězte na tuto otázku, zda považujete za normální, když vám někdo bez vašeho svolení vpadne do vašeho soukromí. Položme si otázku, nakolik by se nám líbilo, kdyby nám u dveří našeho domu či bytu zazvonil policista a řekl: "Dobrý den, jsem váš policista, mám vás rád, budu u vás bydlet." (Oživení v sále, hluk.) Tento stejný princip lze uplatnit v případě odposlechu, tento stejný případ lze použít jako analogii v situaci, kdy někdo, aniž by se vás ptal, rozhodne o tom, že vstoupí do vašeho soukromí, a to prostřednictvím odposlechu vašeho telefonu, a žije s vámi. Možná ne v posteli paní zpravodajky a v jejím obýváku, možná ne v obýváku vás ostatních, ale žije ve vašem životě prostřednictvím vaší komunikace s osobami vám blízkými nebo osobami, které jsou vašimi kolegy. Položme si tuto první otázku, zodpovězme si ji každý z nás individuálně, zda považujeme za normální, když nám někdo vpadne do soukromí, a dodávám - a nenese za to zodpovědnost.

Druhou otázku, když projednáváme tento návrh zákona, si položme možná v obdobném gardu, a tím navazuji na nepřítomného ministra financí, zda jsme my všichni, a teď mluvím o deseti milionech občanů České republiky, svobodní občané, nebo slovy klasika sprostí podezřelí. To je také to, oč tu běží. A my jsme přesvědčeni, že v této zemi máme být svobodnými občany, a nikoliv sprostými podezřelými v dikci vystoupení ministra vnitra, který zde hovořil o pseudoprávech nebo pseudosvobodách těch, kteří páchají trestnou činnost. A já jsem opravdu přesvědčen a navrhovatelé jsou skutečně přesvědčeni, že máme být považováni za svobodné občany, a nikoliv za sprosté podezřelé.

Při podrobnějším prostudování tohoto návrhu zákona zjistíte, že tento návrh zákona nechrání pseudosvobody těch, kteří páchají trestnou činnost. Tento návrh zákona naopak chrání ty, kteří trestnou činnost nepáchají, nebo ty, kterým není prokázáno orgány činnými v trestním řízení, že se nějaké trestné činnosti dopustili. Ty tento návrh zákona chrání alespoň prostřednictvím toho, že dává povinnost orgánům státu těmto lidem dát na vědomí, že do jejich práv bylo vstoupeno, že - obrazně řečeno - do jejich obýváku přišel ten milý policista a řekl jim, že s nimi bude nějakou dobu bydlet, a tento vpád nevedl k tomu, že těmto lidem bylo sděleno obvinění, že byly zahájeny standardní úkony v rámci trestního řízení.

Tento návrh zákona nechrání lidi, kteří páchají trestnou činnost, naopak chrání ty, kteří se trestné činnosti nedopustili, nebo jim stát nebyl schopen trestnou činnost prokázat, a to přesto, že do jejich soukromí vpadl. To je ten základní rozdíl mezi vnímáním toho, co návrh obsahuje, a toho, co říká pan ministr vnitra.

Já uvedu ještě jeden příklad. Uvádím ho, přestože jsem si vědom toho, že mnozí z vás jste si udělali jasno a víte, jak budete hlasovat. Přesto se nevzdávám naděje, že alespoň o argumentech, které zde zaznívají, budete přemýšlet.

Za uplynulý rok provedla Policie České republiky zhruba - teď se omlouvám, jestli neřeknu do jednoho jediného čísla přesný počet - sedm tisíc odposlechů. Zkuste si každý z vás spočítat, s kolika lidmi v průběhu jednoho měsíce z jednoho vašeho telefonu hovoříte. Je to deset? Asi více. Padesát? Myslím si, že také více. Sto? U někoho možná dvě stě, u někoho možná padesát. Vím, že jakékoliv zprůměrování může být zavádějící. Nicméně podívám-li se na kolegu Severu, myslím si, že ten přinejmenším se stovkou jiných občanů v průběhu měsíce ze svého telefonu mluvil. Jestli si vezmete jako průměr sto, jestli vycházíte z toho, že takovýchto odposlechů bylo sedm tisíc, potom lze dovodit jednoduché číslo, že prostřednictvím policejních odposlechů bylo zasaženo do práv, svobod a soukromí 700 tisícům lidem za jeden rok. Současně také platí, a vychází to z analýz Ministerstva vnitra, že celá třetina těchto odposlechů nevedla k zahájení úkonů v trestním řízení, tedy sdělení obvinění a následnému postavení pachatele před soud. Třetina ze 700 tisíc je kolik? Přes 200 tisíc. A chci se zeptat, zda těchto 200 tisíc osob, kterým do jejich soukromí tento stát vpadl, jsou osoby svobodné, nebo sprostí podezřelí, zda těchto zhruba 200 tisíc osob má mít právo na to, aby znaly důvod, proč jim stát do jejich soukromí vpadl, zda má mít těchto 200 tisíc osob právo na to, domáhat se případné satisfakce na státu, když jeho vpád do jejich soukromí byl nedůvodný. Já tvrdím, že má mít právo na tuto informaci a má mít právo na přiměřenou satisfakci.

Podle paní zpravodajky tento návrh zákona znamená ohrožení bezpečnosti s mezinárodními dopady, současný právní řád je plně vyhovující požadavkům evropské úmluvy a praxi Evropského soudu pro lidská práva. Dovolím si s ní polemizovat a myslím si, že důvodně polemizovat, a polemizovat na základě seriózních argumentů.

Jestliže Listina základních práv a svobod stanoví v článku 7 odst. 1, že nedotknutelnost soukromí je zaručena, jestliže úmluva, která je součástí právního řádu České republiky podle článku 10 ústavy, stanoví v článku 8, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, potom je třeba brát také ohled na článek 13 úmluvy, podle kterého má mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, v rukou účinné prostředky k tomu, aby se domáhal nápravy před národním orgánem.

A já se ptám, pokud policie někoho bezdůvodným způsobem odposlouchává, pokud tento odposlech nevede ke sdělení obvinění, k podání obžaloby, zda se jedná o oprávněný, nebo neoprávněný zásah do soukromí, do práv a svobod, a zda tento člověk má podle našeho právního řádu v souladu s článkem 13 evropské úmluvy v rukou právní prostředky, jak se domáhat náhrady škody a způsobené újmy. Odpověď je podle mého názoru zcela zjevná. Nemá vůbec nic. - A jestli nám něco hrozí, paní zpravodajko, je to tedy tento zásadní nedostatek v našem právním řádu. Tedy nikoliv ohrožení bezpečnosti a mezinárodní dopady v případě přijetí. Naopak, mezinárodní dopady v případě nepřijetí, neboť v tuto chvíli naši občané nemají v rukou právní prostředky se chránit, tak jak jim článek 13 úmluvy garantuje.

***