Neautorizováno !

(10.00 hodin)

Poslanec Vilém Holáň: Vážené kolegyně a kolegové, mám tři poznámky k tomuto dnešnímu projednávanému tématu.

První poznámka se týká pohledu na současné problémy v kontextu celkového vývoje unie. Význam kolapsu ratifikační procedury evropské ústavy není správné zlehčovat, ale ani přeceňovat. Podobné je to s evropským rozpočtem. Tím, že oba děje proběhly v časové souvislosti, měl první na druhý určitý vliv, nicméně rozpočet by pravděpodobně v předložené formě nebyl získal souhlas ani v případě kladného výsledku francouzského referenda.

Je třeba hledat správnou míru významu toho, co se letos v Evropské unii skutečně stalo. Vývoj unie je celou dobu poznamenán řadou problémů a střetů od samotného začátku. Už přijetí Pařížské smlouvy - 55 let ji vnímáme jako nástroj k odstranění kořenů válek, naprosto úspěšný nástroj. Ale ani to bez problémů nebylo. Největší obtíže byly tehdy ve francouzském a německém parlamentu. Poté v roce 1954 další evropský projekt, Smlouva o Evropském obranném společenství, byl odmítnut francouzským Národním shromážděním. Montánní unie slavila jednoznačný úspěch a ten byl motivem dalšího sjednocovacího úsilí.

Největší napětí se většinou projevovalo mezi Francií a Velkou Británií, zejména jedenáct let vlády de Gaulla znamenalo pro proces evropské integrace zpoždění. Mimo jiné v roce 1963 v podstatě bez konzultací s orgány EHS de Gaulle vetoval přistoupení Velké Británie. Dále šlo o nesouhlas se zavedením vlastních příjmů společenství, což tehdy Rada mohla schválit většinou. Francie to neakceptovala a zahájila známou politiku prázdné židle. Cokoli, co šlo nad mezivládní aktivity, de Gaulle zavrhoval. Snaha obnovit mocenské postavení Francie ho patrně vedla mimo proces, který nyní diskutujeme, i k vystoupení z integrovaných vojenských struktur NATO. Po vstupu Británie do unie to byla i Británie, která zejména za vlády Margaret Thatcherové v letech 1979 až 1990, brzdila téměř všechny snahy o prohloubení integrace. Podle Thatcherové měla integrace vytvořením jednotného trhu skončit. Takové hlasy slýcháme i doma.

Největší stát unie, Spolková republika, však poměrně často hrál úlohu moderátora a většinou byl nejstabilnější oporou evropeizace. V podobném duchu se také projevovala Itálie. Ale vážné zádrhely se vyskytly i u malých států. Vzpomeňme jen těch nejznámějších. Opakování referenda v Dánsku o Maastrichtské smlouvě, opakování referenda v Irsku o Smlouvě z Nice, bez jehož kladného výsledku by se cesta naší země do unie významně zkomplikovala. Nebo například Řecko, které způsobilo společenství spoustu problémů zejména v zahraniční politice odmítáním vstupu Portugalska a Španělska a odmítáním zaujetí společného stanoviska vůči Sovětskému svazu v době polských událostí v roce 1981. A další.

Uvedl jsem jen několik příkladů. Evropská společenství a posléze unie je velmi dynamickým společenstvím, které se vyvíjí docela bouřlivě s mnoha překážkami. Do značné míry překážky plynou z logiky prosazování národních zájmů, nicméně je zde často patrná i mašinérie sobectví zajistit si pro sebe výhody na úkor jiných. Efektivnější evropské integraci se skutečně do cesty stavějí národní vlády se zdůrazňováním národní suverenity. Nutno však připomenout, že často neběží o suverenitu národů, ale o postavení politiků, kteří nechtějí nic ztratit ze svého dosaženého vlivu.

Závěr z první poznámky tedy je, že problém s ústavní smlouvou i s rozpočtem je prostě jednou z mnoha překážek prohlubování integrace Evropy. Jeho význam i rizika s ním spojená nejsou větší než význam a rizika problémů, které známe z minulosti a které unie v minulosti řešila. Je ovšem korektní poznamenat, že mnohé události, které se jevily nebo jeví jako překážky na cestě k integraci, mají i pozitivní význam. Například konání referend i se záporným výsledkem přiblížilo lidem evropské otázky, k nimž měli obvykle daleko. I kdyby ústavní smlouva nevstoupila v platnost, svou významnou úlohu v přiblížení evropských otázek občanům unie splnila.

Druhá poznámka se týká chyb v postupu při přijímání Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Nedomnívám se, že návrh ústavní smlouvy je špatný. Je prostě kompromisní. Je mimořádně obtížně dosaženým kompromisem velkého počtu účastníků. Toho kompromisu se dosáhlo hned na několika úrovních - počínaje Konventem a konče hlavami členských států. I ten patrně nejkontroverznější bod ústavní smlouvy, tj. metoda většinového hlasování v Radě, byl vyřešen relativně dobře vzhledem k tak diametrálním požadavkům mnoha států.

Hodně se mluvilo u nás o tom, že navržený způsob hlasování zvýhodňuje velké státy vůči malým. A ejhle! Ústavní smlouvu odmítá právě jeden z největších států unie. I když se většinou říká, že francouzské hlasování bylo především reakcí na vnitropolitické problémy a na obavy plynoucí z důsledků posledního rozšíření, nic neopravňuje tvrdit, že Francouzi nehlasovali také nebo především o ústavě. Shledali ji nevýhodnou pro velký stát.

Ve vlastním návrhu ústavní smlouvy tedy chyba není. Opakuji - je to kompromis. Ale v celkovém zacházení s ústavní smlouvou nepochybně chyby jsou.

Jednou z nich je netrpělivost a snaha o přílišnou rychlost až ukvapenost celého procesu.

Další vážná chyba je v časovém překrytí procesu prohlubování integrace s procesem rozšiřování. Ostatně i výzkumy veřejného mínění ukázaly, že občané Francie i Nizozemí přiznávali, že byli ovlivněni mj. obavami z důsledků rozšíření. V minulosti výrazné změny ve smlouvách, resp. nové smlouvy byly přijímány většinou v jiné době než rozšíření o nové státy a naopak, a to běželo vždy nejvýše o přijetí tří nových členských států. Výjimkou je vstup Portugalska a Španělska, které proběhlo v období přijímání Aktu o jednotné Evropě, který měl také zásadní význam. Nyní bylo přijato deset států a přede dveřmi stojí ještě další dva - Rumunsko a Bulharsko - a rozhodnutí unie zahájit přístupové rozhovory s obrovským a kulturně zcela odlišným Tureckem. Spojit to ještě všechno s prohloubením integrace a ratifikačním procesem nemohlo nevyvolat komplikace.

Další významnou chybou byla metoda ratifikace. Správným bylo dohodnout pro referenda, event. závěrečná jednání parlamentů v případech ratifikace v parlamentech, společný termín ve všech státech. Bylo by to jistě obtížné, ale ne nemožné. U voleb do Evropského parlamentu to přece jde. V systému, který byl zvolen, se prvním "ne" v celém procesu jednak znehodnotil výsledek rozhodování ve státech, které již proces ukončily, jednak se tím projevila lhostejnost k názorům států, které se rozhodnutí teprve chystaly učinit. Nás nevyjímaje. V těchto státech navíc už nebude nezávislé toto rozhodování, bude ovlivněno jak výsledkem francouzského či nizozemského referenda, tak četnými reakcemi na tyto události. Hlasování ve stejném termínu by přineslo mnohem reálnější obraz o postojích jednotlivých států.

A konečně poslední, třetí poznámka. Jaká má být další cesta? Nejprve k otázkám ústavní smlouvy. Musíme vyjít z toho, že přes řadu konfliktů, kterými vývoj úspěšně prošel a které byly zvládnuty, se však přece jen ochota k dohodám s přibývajícími roky zmenšuje. Národní zájmy byly uplatňovány v tomto procesu vždy, ale zdá se, že vůle najít také zájem společný a obohatit jej nezbytnou dávkou dobré vůle se dařilo prosazovat patrně jednak pod vlivem nedávno prožité války, později obavami ze sovětské hrozby. Tyto vnější motivy jsou bohudík pryč, ale síla pro prosazení pozitivních kroků musí být teď hledána jinde, především v průkaznosti přidané hodnoty opatření, která prohlubují integraci. Evropská společenství tuto přidanou hodnotu jednoznačně přinesla.

V souvislosti s vývojem světa se ukazuje, že politické sjednocování je nejen výhodné, ale v delším časovém odstupu i nezbytné.

***