Neautorizováno !

(9.50 hodin)

Poslanec Jan Schwippel: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, je docela zajímavé, že se tento bod nazývá Informace vlády o stanoviscích k otázkám projednávaným na nejbližším zasedání Evropské rady. Já jsem se do této chvíle domníval, že se jedná o informaci o stanoviscích české vlády, a teď jsem se dozvěděl, že je to informace o stanoviscích vlády britské, vlády francouzské, vlády nizozemské a řekněme taková diskuse o situaci v Evropě, ale o tom, jaká stanoviska zastává vláda česká, jsme se dozvěděli opravdu velice málo.

Samozřejmě se tento bod také nemůže nazývat informace o koncepci nebo o vizi vlády České republiky, protože vláda evidentně žádnou koncepci nemá a žádnou vizí nedisponuje. Od toho se také potom odvíjí samozřejmě její prezentace navenek a její přesvědčivost. Já samozřejmě souhlasím s tím, že další vývoj se bude odvíjet zejména od dohody mezi velkými státy, mezi Británií, Francií, Německem, ale je zřejmé, že přitažlivost a síla vize, kterou by mohla prezentovat Česká republika, má samozřejmě také potom vliv na to, jaké má Česká republika v této diskusi pozice.

Domnívám se, že evropský summit byl nejen neúspěchem české vlády, ale také neúspěchem celé Evropské unie. Domnívám se, že nedohoda o finanční perspektivě a odklad rozhodnutí o evropské ústavní smlouvě, to znamená prodlužování agonie ratifikace tohoto dokumentu, by mohl za úspěch označit jen člověk s velkou fantazií. Je to především neúspěch zastánců hlubší integraci v Evropské unii, tj. pánů Chiraca, Schrödera, Schüssela, Junckera a dalších, tedy těch, které pan premiér označil za zkušené a moudré politiky. Lze se jenom dohadovat, jak by výsledek vypadal, kdyby o dění v Evropské unii rozhodovali lidé možná méně zkušení, ale zato s nějakou novou čerstvou vizí a zajímavým novým přístupem k řešení otázek Evropské unie.

Jinak se mi zdá, že jsme svědky patrné změny tónu po výsledku referend ve Francii a Nizozemsku. Před nimi jsme slýchali něco v tom smyslu, že ne by bylo naprosto fatální jak pro tyto členské země, tak pro Evropskou unii, ba možná dokonce i pro celou budoucnost integračního projektu. Po těchto referendech se najednou dovídáme, že se vlastně nic tak strašného nestalo, neboť koneckonců lidé ve Francii a Nizozemsku nehlasovali o ústavě, ale hlasovali o Chiracovi, o Balkenendem, o rozšíření, o vstupu Turecka, o nezaměstnanosti, zkrátka a dobře o všem kromě otázky, kterou měli napsanou na hlasovacím lístku. Nakonec také není důležité, co si myslí občané v Evropské unii. Je důležité, co si myslí Evropská komise, bruselská byrokracie, Elysejský palác a státníci a vlády v Evropské unii. Myslím si, že docela dobrým prvním krokem k reformě Evropské unie by bylo, kdyby státníci a politici začali respektovat vůli občanů vyjádřenou v referendech a kdyby ji začali také plnit, tedy kdyby státníci plnili vůli občanů, a nikoliv naopak.

Pokud jde o Českou republiku, pan premiér nedávno vyzval pana prezidenta, aby více respektoval českou zahraniční politiku. Chtěl bych se v této situaci zeptat - co to je, ta česká zahraniční politika? Není to pouze slepé následování francouzsko-německého tandemu a toho, co tyto země někdy rafinovaně vydávají za evropský model? Není to pouze slepé následování francouzsko-německého motoru, a když se tento motor zadře, tak pak jenom bezradnost? Domnívám se, že výrazem této bezradnosti je např. také návrh na odložení lhůty k ratifikaci evropské ústavní smlouvy, protože to je jenom to A, ale pan premiér neřekl to B, tj. jak odblokovat diskusi v Evropské unii, jak řešit tu situaci, že dva zakládající státy evropskou ústavní smlouvu odmítly. Víme, že se vyjádřil pan Jean-Pierre Raffarin před referendem ve Francii, že tam referendum určitě opakovat nebude, a něco podobného řekl nizozemský premiér, že ani tam nepočítá s opakováním referenda. Takže moje otázka je, jak za těchto okolností situaci řešit.

Samozřejmě je možné hovořit o novém konventu, jak to u nás činí např. KSČM nebo jak se k tomu vyjádřila frakce Evropských socialistů v Evropském parlamentu, kteří chtějí nový konvent a renegociaci evropské ústavní smlouvy. Pak je ovšem třeba říci, že v tom případě bude třeba opakovat celý ratifikační proces, nikoliv pouze referenda ve Francii a Nizozemsku, protože všechny vlády a všechny parlamenty se vyjadřovaly v tom případě k jinému dokumentu. Koneckonců také není důvod, aby druhou šanci dostali pouze Francouzi a Nizozemci a nikoliv například Španělé.

V té české debatě bych se chtěl vyjádřil ještě krátce k několika argumentům, které zaznívají. Jednak k tomu, co říkal dnes pan premiér, že Lucembursko neupustilo od referenda. Já jsem se dočetl, že tam je jednoměsíční lhůta k výpovědi referenda, takže vzhledem k tomu, že Lucembursko bylo předsednickou zemí a připravovalo se na summit Evropské unie, zřejmě tuto lhůtu nestihlo, a proto bude muset chtě nechtě referendum uskutečnit.

Jinak k tomu, co říkal pan premiér před čtrnácti dny, protože dnes o evropské ústavní smlouvě příliš nehovořil. Řekl, že tento dokument ratifikovalo deset států Evropské unie. Není to pravda. Německo evropskou ústavní smlouvu jednoznačně neratifikovalo poté, co spolkový prezident Köhler ji odmítl podepsat s odkazem na to, že německý ústavní soud zkoumá slučitelnost tohoto dokumentu s německou ústavou. Kdybych byl jízlivý, zeptal bych se, zda panu premiérovi nevypadává z jeho úvahy 80 mil. občanů. Ale domnívám se, že důležitější je něco jiného. Prezident Köhler řekl, že ve lhůtě asi jednoho roku, kdy bude německý ústavní soud tuto otázku zkoumat, by bylo vhodné rozvinout a prohloubit debatu o tomto dokumentu v Německu, která vzhledem k parlamentní ratifikaci v Německu neproběhla. Teď, domnívám se, že jediný korektní způsob argumentace je, že v zemích, kde proběhla referenda a kde proběhla také příslušná diskuse, je situace taková, že dvě země ústavu odmítly a pouze jedna ji přijala. Tedy chcete-li vaším způsobem vyjádření, ústavu ratifikoval jeden stát, který reprezentuje 41 mil. obyvatel, a odmítly ji dva státy, které reprezentují 75 mil. obyvatel.

Ještě bych se chtěl vyjádřit k argumentu, který zde dnes také prezentoval pan ministr a který slýcháme poměrně často, totiž že hlavní zásluhou Evropské unie je mír v Evropě. V docela brutální podobě tento argument použila členka Evropské komise paní Margot Wallströmová, která v Terezíně prohlásila něco v tom smyslu, že někteří lidé si přejí návrat k mezivládnímu způsobu rozhodování a ona by chtěla, aby tito lidé přijeli do Terezína a podívali se, kam tyto staré způsoby rozhodování vedou. Já se domnívám, že takováto argumentace je nejen nepravdivá, ale také neférová. Nemyslím si, že je to tak, že Evropská unie je příčinou míru. Daleko spíše porážka Hitlera a rozšíření demokracie v Evropě, ochranný deštník NATO vytvořily podmínky pro vznik takové organizace, jako je Evropská unie. Tedy podle mého názoru není Evropská unie příčinou míru, ale jeho produktem.

Jinak bych chtěl říci, že existují i dva zajímavé citáty. Jeden pochází od Charlese de Gaulla, který řekl, že Evropa je buď Evropou národních států, anebo ničím, a druhý od francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, který po prohraném referendu mimo jiné řekl: Co budeme nyní dělat? Budeme ještě důsledněji a důrazněji hájit francouzské národní zájmy. Tedy slova národní zájem nejsou určitě v Evropské unii žádným sprostým slovem, nakonec použil je zde i pan premiér. Jen je třeba je hájit s invencí a inspirací a používat férovou argumentaci. Myslím, že na tom nic nemění ani takzvaná poctivá debata o orgánech Evropské unie a české účasti v nich, neboť pokud nemáte co nabídnout, nemůže proběhnout ani žádná poctivá debata, protože pak není o čem diskutovat.

Děkuji vám. (Potlesk z lavic ODS)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, pane poslanče. Nyní bude hovořit pan poslanec Dolejš. Pokud pan poslanec Dolejší není, dám mu ještě několik vteřin, chcete-li sekund - přichází o pořadí a vystoupí pan poslanec Vilém Holáň. Připraví se paní poslankyně Mallotová.

***