Neautorizováno !

(11.30 hodin)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Jan Kavan, připraví se pan poslanec Václav Nájemník, který je zatím posledním písemně přihlášeným do rozpravy.

Poslanec Jan Kavan: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, pokusím se být stručný, protože řada z nás se chce zúčastnit významné recepce ke Dni nezávislosti Spojených států. Chtěl bych jen reagovat na některé věci, které tu byly proneseny některými předřečníky. Takže spíše telegraficky.

Je samozřejmě důležité a nelze o tom pochybovat, co si myslí občané v Evropě o Evropské unii, a nelze to redukovat, jak to už občas zaznělo, na rozhodování Evropské komise. V tomto smyslu vidím výsledky referenda ve Francii a v Nizozemí jako jisté připomenutí, jako jisté varování, že rozhodování nemůže zůstat pouze v rukou evropských elit, ale v rukou občanů, pokud to vezmeme jako připomenutí něčeho, o čem Evropská unie byla již od samého začátku a co je možné, že v poslední době se spíš překrylo řadou jiných procedur a rozhodování. Tak to lze jenom uvítat, je to v pořádku, byť to vedlo k tomuto klopýtnutí.

Stále si nemyslím, že jde o krizi, natož nejhlubší možnou krizi. Nemyslím si, jak tu bylo řečeno, že odložení ratifikace je jakýmsi výrazem bezradnosti. Termín bezradnost tu myslím není vhodný vůbec. Samozřejmě že tak jak došlo již dříve k opakování referenda, pokud jde např. o přístup k ratifikaci Nice v Irsku či dříve Maastrichtu, opakování referenda je stále možné i za současných podmínek. Odpovídá to i poslední klauzuli článku 30 - mezistátní dohodě podepsané v Římě mj. i bývalým premiérem Vladimírem Špidlou. To znamená, že když některé státy mají potíže s ratifikací ústavy, politicky rozhodne Komise a vytvoří podmínky pro řešení.

Domnívám se, že čas získaný odložením ratifikace později než listopad 2006 - myslím, že bylo správné rozhodnutí summitu a správný přístup české vlády, která s tímto návrhem tam rovněž šla - pokud bude využit ke skutečné debatě o smyslu Evropské unie, o její roli, o vztahu elit a občanů, o evropské demokracii, lze jenom uvítat.

Pokud jde o ústavní smlouvu, samozřejmě že je to kompromis. Už to, že to ve Francii řada lidí kritizovala, protože to byl příliš z jejího hlediska liberální dokument a málo sociální, kdežto v Holandsku z pozice přesně opačných, ukazuje, že jde o dokument, který je kompromisní. A je v povaze každého kompromisu, že to nevyhovuje lidem všem. To ovšem neznamená, že nelze hledat nějakou jinou formu kompromisu. Pokud sledujete posledních padesát let historie Evropské unie, vývoj šel od jistých krizí, problémů ke kompromisu, pak i k dalším problémům, zase řešení kompromisů, k takovému skokovému vývoji. Takže i v tomto případě se nedomnívám, že nejsme svědky nějaké kvalitativně odlišné situace.

Evropská unie, bylo tu už řečeno, není příčinou, ale produktem míru. Tady bych chtěl říci, že si samozřejmě vážíme ochranného štítu aliance, ale nelze jej přeceňovat. Jde přece o vztahy, o vzájemně propojené zájmy politické, ale především i ekonomické, které byly vytvořeny po válce v první verzi Evropského společenství. Tyto takto propojené zájmy dělají jakýkoliv konflikt pro všechny zúčastněné strany krajně nevýhodným. Nevytvoří se ani to napětí, které by pak muselo být řešeno nějakou formou vojenskou či tlakem aliance.

Je samozřejmě nepochybné, že Evropská unie přispěla a nadále přispívá k míru, ke snaze řešit jakékoliv konflikty cestou mírovou, politickými a diplomatickými prostředky. A to samozřejmě není slabost ani appeasement, jak občas zazní v tomto ctihodném shromáždění. Myslím si, že jde o projev velmi civilizovaného přístupu. Je samozřejmě rovněž nepochybné, že Evropská unie sama profituje z atmosféry a z podmínek, které pomáhala vytvořit. Také její vlastní vnitřní konflikty včetně toho, o němž tady hovoříme, budou řešeny jen a jen vyjednáváním, jen a jen hledáním nějakého společného přijatelného kompromisu.

Nemyslím si, že je správné a priori tvrdit, že podpoříme britskou stranu proti francouzské a německé apod. Neměli bychom takovýmto postojem vytvářet dojem, že dochází ke konfrontaci některých velkých států proti jiným velkým státům a je na těch menších a středních státech, aby se přidaly k té či oné straně. Samozřejmě že bychom měli podpořit britskou snahu o reformu společné zemědělské politiky, která je výhodná dnes především pro Francii, ale také pro Irsko, Polsko a některé další státy. Stejně tak je třeba podpořit úsilí o snížení nebo přinejmenším zmrazení britského rabatu, o němž tu již bylo hodně řečeno a na který samozřejmě připlácí i Česká republika.

V nedávném projevu v Evropském parlamentu se Tony Blair přihlásil k aktivní britské roli při prosazování reforem a to je třeba uvítat. Ocenil jsem, že Tony Blair se přihlásil k Evropě jako k politickému projektu a naznačil jistý odklon od thatcherovské koncepce Evropy jako prostoru pro liberální volné tržní vztahy. Je třeba si ovšem všimnout, že v rámci skvělého výkonu obdivuhodného rétora Tonyho Blaira nebylo mnoho masa na konkrétních kostech jeho návrhu. A tak je třeba vyčkat na začátek britského předsednictví, kdy předpokládám, že tyto návrhy předloženy budou. Pak je třeba, aby se k nim vláda České republiky vyjádřila.

Současně nelze pochybovat o tom, že je pro nás zajímavý model moderního evropského sociálního státu, jak se jej třeba pokouší dnes realizovat Švédsko, Finsko nebo Dánsko. Nehovoříme jen o Francii.

Vybírejme si tedy mezi koncepcemi, mezi konkrétními návrhy a přístupy, a ne mezi podporou toho či onoho státu. Vždyť přece každý víme, že v rámci Evropské unie každý stát bojuje především za své národní zájmy, což je pochopitelné, ale úspěchem Evropské unie je, že když po tomto vzájemném boji, někdy velmi nelítostném, se dojde k dohodě, ke kompromisu, členské státy se tomu přizpůsobí a dohodu plní.

***