Neautorizováno !


 

(11.20 hodin)

Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážená Sněmovno, pan poslanec Teplík kritizoval evropskou ústavu z pohledu toho, že to je dílo elit. Co se však ve skutečnosti stalo? Stalo se to, že toto dílo sice bylo samozřejmě určitými činiteli vytvořeno, ale evropští činitelé je předložili v referendu občanům svých zemí. To znamená, že tito občané měli mnohem více právo spolurozhodovat, než mají právo u nás. Připomíná mi to pořekadlo, že vidí třísku v oku sousedově a nevidí trám v oku svém. To říkají zástupci strany, která znemožnila občanům České republiky, aby Ústavu České republiky přijali v referendu. To říkají zástupci strany, která znemožnila občanům Československa, aby se vyjádřili k osudu tehdy ještě společného státu.

Na omluvu pana kolegy Teplíka podotýkám, že on tehdy v té straně ještě nebyl. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: S faktickou poznámkou pan poslanec Tomáš Teplík.

 

Poslanec Tomáš Teplík: Děkuji panu předřečníkovi za to, že nám tady trošku osvěžil paměť a připomněl historii, která je myslím všeobecně známá, a jsou známy i další podrobnosti. Nicméně teď vážně.

Ano, návrh evropské ústavy byl dílem elit a teď je otázka, do jaké míry se elity chovaly opravdu férově a do jaké míry licoměrně. Ne ve všech zemích byla tato ústava, tento návrh podroben referendu. Je otázka, jak by výsledek dopadl, kdyby referendum proběhlo i v Německu. To je jedna věc.

Další věc, na kterou je zvlášť třeba upozornit, je to, že nyní se tyto elity po výsledcích referend snaží tento výsledek bagatelizovat, mluví o pomýlení, že lidé nevěděli, o čem hlasují, a nevím co ještě všechno. Takže pokud řekneme A, říkejme i B, a pokud chceme říci celou abecedu, řekněme ji až do Z.

 

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní dostává slovo pan poslanec Petr Lachnit. Připraví se pan poslanec Jan Kavan.

 

Poslanec Petr Lachnit: Děkuji, paní předsedající. Pane premiére, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi pár poznámek k dnešnímu tématu, které, jak vidět, nás všechny zajímá, a já to považuji za pozitivní, ať už se k tomu vyjadřujeme z pozic řekněme každý jak to vidí po svém.

Já se domnívám, že už takovou káru našeho evropanství, a pánbůh zaplať, tlačíme všichni velmi dlouho. Byly to přece práce na budování demokratických institucí v České republice, byly to práce na harmonizaci českého práva, na vytvoření celé soustavy acquis communautaire, bylo to vyjednávání podmínek přistoupení, samotné přistoupení, nyní další věci kolem ústavy. Samozřejmě dnešní svět je tak dynamický, že Evropa prostě hledá, a hledá velmi intenzivně, jak reagovat na globalizační výzvy světa. Myslím, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a že je jen přirozené, že se v tomto procesu vyskytnou určité uzlové body, kdy je třeba rozhodnutí obtížné nebo není komplexně možné v dané chvíli vyhodnotit a podobně. Jak už tady někdo správně říkal, vždycky je to jakýsi momentální kompromis, který je dán mnoha způsoby.

Každopádně bych chtěl poznamenat jednu záležitost, že zatímco Evropa řeší otázku svojí konstituce a prohloubení integrace a trvá i na svém rozšíření, což už samo o sobě je docela kontroverzní, tak svět, přátelé, řeší jiné problémy. Řeknu výrok Nelsona Mandely, který je velmi známý: Dokud bude existovat chudoba, nebudeme svobodní.

V cílech, které jsou takzvané "millenium goals", čili v cílech tisíciletí, vám ocituji, co tam je: Odstranit extrémní chudobu a hlad, dosáhnout všeobecného alespoň základního vzdělání, podpořit genderovou rovnost a posílit postavení žen, zredukovat úmrtnost dětí, zredukovat úmrtnost matek po porodu a tak dále, zlikvidovat nebo pomoci bojovat proti AIDS, malárii a ostatním chorobám, zajistit trvale udržitelný rozvoj životního prostředí, a teprve poslední je vyvinout jakési globální partnerství pro rozvoj. A to jsou cíle světa. Světa!

Svět je chudý. Většina lidí na světě z těch miliard, které tu jsou, řeší úplně jiné problémy, než řešíme my. Je pravda, že Evropa se snaží v těchto případech pomáhat a má i velmi významné postavení právě v zahraniční pomoci atd. Ale je třeba nebýt kolikrát zahleděn až tak do sebe a svých problémů a vnímat problémy druhých.

Druhá poznámka, kterou bych chtěl učinit, je to, že někdy zapomínáme při diskusích o demokracii na to, že je důležité, jak která země dosáhla v dané chvíli jakého hospodářského výrobního způsobu. Jestliže chceme šířit demokracii v zemi, ve které v hospodářství je nastolen feudalismus, a jestliže na ni máme přebírat kritéria společnosti, která stojí hospodářsky dejme tomu na společnosti takřka volného času, neziskových organizací a postinformační společnosti, pak je jasné, že naše úsilí se nesetká s úspěchem a budou to přinejmenším špatně vynaložené peníze. Neznamená to, že se toho máme vzdávat, ale je třeba to brát v úvahu.

Co se týče ústavy, s čím se setkáváme jako praktičtí politici. Náš největší problém je ve formě, jakou ústavní smlouva pro Evropu dostala. Je škoda, a diskuse jsme vedli na různých úrovních a i oni sami to vidí, že se vlastně do ústavy dostala ta třetí část, což je souhrn primárního práva Evropy. V ten moment jako politik nemáte možnost to někomu vysvětlit, protože to v reálném čase prostě vysvětlit nelze, to by chtělo několik let. Kdyby to byla ústava typu americké, kde bychom se shodli na společných evropských hodnotách, mohli bychom se třeba přít o části II, to znamená o Evropské chartě lidských práv a svobod, ale to jsou věci, na kterých se shodnout lze, zatímco jakmile jdeme do podrobností jednotlivých evropských politik, tam vás dostane v podstatě každý, protože jednou v zemědělské politice a všude najdeme nějaké třecí plochy a nedostatky.

Evropa ty třecí plochy a nedostatky má a některé tady byly zmíněny. I mě třeba mrzí, že po vyhlášení lisabonské agendy a jejím zhodnocení v poločase jsme museli konstatovat, a to včetně nás, kteří už jsme v té Evropě byli, že cílů, tak jak byly stanoveny, nedosáhneme. Cíle se musely redukovat, a co nejvíce chybí lisabonské agendě, je stanovení, jakými postupy se má těch cílů dosáhnout. To, že si nařídíme, jak jsem teď byl svědkem, že každý stát má povinně tři procenta na výzkum, tak to nemůže fungovat. Za prvé, my dáváme 0,67 %, pro informaci, a za druhé, bez společných projektů, výstavby společných výzkumných center, řečení priorit a vytváření silných mezinárodních vědeckých týmů není možné s těmito věcmi pohnout. Není to možné tak, že řekneme: dejte tam taky 3 % a ono to nějak půjde. Ono to nepůjde a taky to nejde. Ale zase není důvod skládat zbraně. To je jenom důvod k tomu, abychom o tom diskutovali a našli vhodné cesty.

O zemědělské politice už tady řeč byla.

Řekl bych ještě pár slov k Paktu stability. Ve včerejších novinách bylo, že Itálie dostala dva roky na to, aby si dala do pořádku své veřejné rozpočty, protože není schopna dlouhodobě plnit Pakt stability. Stejně ho neplní, tak jako ho neplní Německo, Francie, případně Portugalsko. To je zase takové. Ta jistota, ta opora, ta morální stránka, že ten nástroj se potom diskredituje, je celkem nabíledni a je zkrátka a dobře třeba, aby když už se takové závazky přijmou, byly ty regule naprosto přesné pro všechny, aby se vyžadovalo jejich dodržování.

Česká republika určitě má zájem na tom, aby mezi uznatelné náklady, které by nešly do deficitu rozpočtu, patřily náklady na reformu důchodového zabezpečení, protože stárnutí populace Evropu čeká ve všech zemích, ale bohužel u nás je to velmi markantní, takže by to mělo být i markantem naší zahraniční politiky; ale domnívám se, že celkem racionálně toto požadujeme.

Závěrem mi tedy dovolte, abych vyslovil přesvědčení, že přes všechny potíže, se kterými se Evropa potýká, ten směr integrace Evropy, ale postupné integrace, je správný. Je správný i směr vytváření politiky dobrého sousedství, vytváření států kolem Evropy, které budou přátelsky nakloněny Evropanům a evropské politice. Domnívám se, že tento proces je nezastavitelný. Domnívám se, že musíme nasadit všechny své síly, abychom tento proces zvládli, protože je to zvládnutí naší budoucnosti.

Děkuji vám.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP