Neautorizováno !

(16.40 hodin)
(pokračuje Fischerová)

V § 2 odstavci 1 bylo navrženo vložení nového písm. j) s definicí nového pojmu tzv. plnoformátového televizního programu, aniž by bylo zřejmé proč. Domnívám se, že by to mohl být pozůstatek několikanásobného přepisování pozměňovacích návrhů, kdy v přechodných ustanoveních zákona byla současným komerčním televizním vysílatelům stávající licence převedena zákonem na digitální vysílání a zároveň přiděleny další tři pozice pro vysílání celoplošné, ale nikoli plnoformátové. V současné podobě zákona zavedení této nové definice ztrácí smysl a naopak by v případě, že bude ve vztahu k současným vysílatelům použito, mohlo založit nárok na plnění ze státního rozpočtu jako nová povinnost uložená jim zákonem. Proto navrhuji tento novelizační bod znovu nezařazovat a ještě k tomu vypustit tento pojem také v § 18 odstavce 4 písmeno e).

Dále v § 2 odstavci 1 bylo navrženo nové písmeno l) s definicí pojmu "pořad ve veřejném zájmu". Nová definice je sice hezky napsaná, ale není zřejmé, proč se vkládá právě do tohoto zákona, když ji vysílatelé ze zákona mají obsaženu ve svých speciálních zákonech. Jediné možné vysvětlení může tedy být to, že se tu může připravovat půda pro likvidaci médií veřejné služby a zadávání vysílání ve veřejném zájmu soukromým provozovatelům, a tím i možnému dalšímu nároku na státní rozpočet.

Třetím bodem, který nebyl schválen, je novela § 7 odstavce 12, kterou pokládám za přebytečnou, neboť již v platném znění je zahrnuto, že členové rady nesmějí vykonávat ani neplacenou funkci v jakýchkoliv orgánech společností podnikajících na mediálním trhu. Přidání věty, která ještě výslovně zakazuje pracovněprávní vztahy, pokládám za duplicitu, nicméně není to věc zásadní.

A nyní k usnesení výboru. V bodu 28 § 12 odstavec 6 se zavádí lhůta pro zahájení rozhlasového a televizního digitálního vysílání na 180 dnů od nabytí licence. Je zřejmé, že pro náročnější televizní program je tato lhůta nesplnitelná, protože se v této lhůtě nemůže podařit nakoupit příslušná autorská práva. Z tohoto důvodu budu navrhovat vypuštění tohoto novelizačního bodu a ponechání stávající lhůty. S tím souvisí i novelizační bod 57 k § 63 o podmínkách odnětí licence, který také pro digitální vysílání zavádí lhůtu 180 dnů. I ten navrhnu vypustit.

V bodu 30 usnesení, novelizaci paragrafu 13 odstavce 1, se podle návrhu vkládá slovo "pouze". Přečtu vám tedy výsledné znění celé věty: "Účastníky licenčního řízení jsou pouze všichni žadatelé o udělení licence." Domnívám se, že je všem jasné, že by slovo "pouze" mělo zase tuto větu opustit.

Závažnější problém je novelizace § 15 odstavec 1, kde se zavádí nová lhůta pro zahájení licenčního řízení z podnětu žadatele. K diskusi je otázka samotného zavedení povinnosti zahajovat řízení z podnětu žadatele, ale zcela nereálná je stanovená časová lhůta 15 dnů. V tomto limitu jsou zahrnuty víkendy, dovolené, nemoci, možnost, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebude usnášeníschopná, povinnost vyhlásit výběrové řízení ve dvou celoplošných denících, kde nemusí být hned k dispozici inzertní plocha, a povinnost ještě před vlastním vyhlášením si vyžádat stanovisko Českého telekomunikačního úřadu, který má na jeho zpracování právě také 15 dnů. Takže ustanovení je nesplnitelné, a je otázka, zda tu zákonodárce nenařizuje, že v létě bude zima. Proto budu navrhovat vypuštění celého novelizačního bodu nebo alternativně prodloužit lhůtu vyhlášení na 30 dní.

Novelizační bod 41 zavádí nový § 19a a tím novou samostatnou proceduru pro licenční řízení k provozování digitálního vysílání. Je otázka, proč se pro jeden typ licenčního řízení zavádí samostatná a odlišná procedura. Mimoto v odstavci čtyři je stanovena opět nesplnitelná lhůta pro nařízení veřejného slyšení. Je sice pochopitelné, že se pokoušíme digitalizaci rychle uvést do života, zvláště honí-li nás lhůty mezinárodních procesů, nebylo by však dobré nahánět čas právě tady, protože takovéto zrychlení může přivodit chyby, které by nám vrátily v podobě našich soudních a arbitrážních sporů to, co nechceme. Proto navrhnu opět alternativně vypuštění celého novelizačního bodu, v případě (případně?) prodloužení lhůty pro nařízení veřejného slyšení na 90 dnů, aby toto nové ustanovení nebylo v rozporu s § 16 odstavec 1 zákona.

Jako velmi závažný problém vidím nově navržené znění § 26 odstavce 1. Domnívám se, že mechanickým nahrazením pojmů "kabelový systém a družice" pojmem "síť elektronických komunikací" podle nové terminologie ze zákona o elektronických komunikacích by mohl každému provozovateli převzatého vysílání vzniknout nárok na umístění v digitálním vysílání, a to na základě pouhé registrace bez licenčního řízení. To by vedlo k zahlcení veškeré současné i budoucí kapacity pro digitální vysílání. Proto budu navrhovat doplnění textu takovým způsobem, aby pozemní rozhlasové a televizní vysílače byly z tohoto ustanovení vyňaty a zůstaly vyhrazeny pro licenční řízení.

Navíc nad rámec předložené novely se ukázal další nedostatek již platného zákona o rozhlasovém a televizním vysílání v úpravě registrací převzatého vysílání. V tuto chvíli nemá správní orgán žádnou zákonnou možnost, jak ověřit, že program, který má být vysílán na základě registrace, je vůbec někde licencován. Navrhnu proto rozšíření následujícího § 27 odstavec 2 o nové ustanovení, které tuto povinnost zavede.

V článku dvě v přechodných ustanoveních je v odstavci pět skryt možný neřešitelný problém. V jeho textu se Radě pro rozhlasové a televizní vysílání přikazuje způsob hlasování, kdy žadatel splní jisté podmínky. To pokládám za nesmyslné a také nevynutitelné - protože jakou sankci uložíme členovi rady, který svou ruku nezvedne? Nedostane večeři? Proto navrhnu jinou formulaci, kdy nárok žadateli vznikne přímo ze zákona a předseda rady bude mít pouze povinnost nastalou skutečnost oznámit v souladu se zákonem.

V bodu šest přechodných ustanovení se navrhuje zastavit současná řízení o udělení licence. Je třeba si uvědomit, že ti, kdo se do licenčního řízení již přihlásili, udělali tak v důvěře v platnost současného zákona a do přípravy svých projektů již investovali. Důvěryhodnost naší země a našeho legislativního prostředí by tak opět poklesla. Navíc ze stanoviska znalkyně mediálního práva doktorky Heleny Chaloupkové, které mnozí z vás máte také k dispozici, vyplývá, že zahájené licenční řízení je v souladu s platnými zákony a je ho možno dokončit i po přijetí právě projednávané novely zákona. Řízení je tedy možné a vhodné dokončit i z důvodu rozjezdu procesu digitalizace, protože rok 2006 se blíží.

Součástí usnesení je i novela zákona o České televizi a Českém rozhlase. V navrhované podobě se oběma institucím zužuje zákonná možnost doplňovat digitální vysílání svých programů o další multimediální obsah a doplňkové služby. V přechodných ustanoveních v pátém odstavci se pak České televizi zakazuje zahájit provoz takzvaného veřejnoprávního multiplexu do doby zahájení celoplošného vysílání tří multiplexů, což pokládám za velmi nešťastné, a navrhnu proto jeho vypuštění.

Domnívám se, že novela tohoto zákona je jistě dosti komplikovaná záležitost, ale zároveň že nutnou kvalifikací zákonodárců není tak docela rozumět tomu, jak kmitají kmitočty, protože jejich úkolem je stanovit jasná pravidla pro rozhlasové a televizní vysílání na příští desetiletí. Ačkoliv by se problém mohl zdát jednoduchý, komplikuje ho také to, že my zákonodárci jsme nebyli dost předvídaví a nastavili jsme legislativní pravidla tak, že je teď poněkud obtížné mezi nimi prokličkovat. Přesto věřím, že se nám to podaří.

Děkuji vám a hlásím se také do podrobné rozpravy. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Jako druhou mám zaregistrovanou přihlášku paní poslankyně Levé. Připraví se pan kolega Skopal, po něm pan kolega Petr.

***