Neautorizováno !
(10.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Konkrétní návrh, který předkládají poslanci Janeček, Benda a další, zcela logicky nevychází z absence ocenění prvního a druhého odboje, a předkladatelé - budou-li poctiví, mohou to i přiznat, nejde jim o opakování toho, co již bylo v minulosti vysloveno a co je kodifikováno - chtějí zákonem s pomocí tohoto opakování jen nově konstituovat to, co svým charakterem stále vyvolává v české společnosti živé spory a co podle mého názoru sotva tedy lze uzákonit tak, jak to mají v úmyslu.
Z hlediska historického i obecně lidského je v tom, co navrhují předkladatelé, problém. S jistou nadsázkou řečeno, problém podobného typu, jako svého času bylo uzákonění vedoucí úlohy jedné strany. Co tím chci říci? Zákony mohou vyjadřovat realitu, mohou se ji pokoušet ovlivnit, ale žádný zákon nemůže změnit historii, nebo dokonce nařizovat, čemu mají lidé věřit. Takový zákon může jen vzbuzovat pochyby a stát se nakonec směšným.
Ano, v české společnosti existovaly větší či menší projevy odporu proti státu a proti politice Komunistické strany Československa v období let 1948 až 1989, a to vedle větších nebo menších projevů podpory. Předkladatelé návrhu, který posuzujeme, ať sami za sebe pravdivě vyjádří, najdou-li k tomu odvahu, kam v té době patřili oni.
Možná bychom se dnes při bližším zkoumání historických reálií sine ira et studio dostali k tomu, že například česká společnost let šedesátých neprojevovala odpor k socialismu, ale chtěla režim změnit ve více socialistický, humánnější, sociálně spravedlivější. Pro někoho by také mohlo být překvapením zjištění, že disent let sedmdesátých a osmdesátých včetně Václava Havla nevyzýval k boji proti režimu, neorganizoval nic, co by bylo možné nazvat odbojem, ale volal po dialogu, žádal, s trochou nadsázky řečeno, pokrok v mezích zákona a paktu o lidských právech, a když se nesetkával s odezvou, omezil se na postoje nesouhlasu. Také Václav Havel psal prezidentu republiky a vyčítal politické moci, že nenaplňuje socialistické sliby a že nezajišťuje takovou sociální spravedlnost a demokratickou spoluúčast, jakou deklaruje. Bylo to o kritice, o jistém nesouhlasu, ale nikoliv o odboji.
Pokud byl v počátku devadesátých let přijat zákon - a skoro mám pocit, že musím říci jakýsi zákon - o tom, jak to tenkrát vyjádřil Milan Uhde, aby české učitelky věděly, co mají učit o historii, byla v něm slova o odporu proti režimu. Předkladatelé dnes chtějí pokročit dále a konstituovat třetí odboj. Spoléhají snad na to, že šestnáct let je dost dlouhá doba, aby bylo možné napsat československé dějiny druhé poloviny 20. století zcela nově, tak, jak se je z jistého ostychu zdráhali napsat i bezprostředně vítězové roku 1989? Troufám si jako historik tvrdit, že svérázným výkladem minulé reality třeba i s pomocí zákona nelze dosáhnout toho, že ta realita se stane jinou.
Slabosti svého záměru si byli zřejmě vědomi i navrhovatelé, když svou faktickou snahu uzákonit existenci tzv. třetího odboje nenastolili samostatně, ale pokoušejí se ji takříkajíc navěsit na nezpochybnitelnou velikost zápasu o vznik republiky a boje proti fašismu. Jsem přesvědčen, že navrhovatelé, a kdokoliv další bude chtít kompenzovat svoji někdejší zbabělost falzifikací skutečných dějin, dějiny opravdu nezmění.
Dámy a pánové, myslím, že to byl profesor Jičínský, který tady připomněl bratry Mašíny a jejich další kolegy. Já pro jistotu připomenu určitou fakticitu. Ano, bratři Ctirad a Josef Mašínové při útěku na Západ po únoru 1948 zabili šest lidí. Mašínové patřili ke skupině, která po únoru 1948 otevřeně bojovala proti komunistickému režimu. Při útěku na Západ přes východní Německo, opakuji to znovu, usmrtili šest osob, z toho tři při přestřelce, všech šest bylo ozbrojeno, pět z nich bylo příslušníky armády či policie, jeden z usmrcených byl ozbrojený přepravce finanční hotovosti. Tři zabití byli východní Němci. Stíhání Mašínů pro trestné činy sabotáže, vraždy, pokusu vraždy, rozkrádání národního majetku, zběhnutí, vyzvědačství a vlastizrady bylo přerušeno v roce 1954. Už v červenci 1995 prohlásil vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Josef Pospíšil, že trestní stíhání bratrů Mašínů bude zastaveno jednak z důvodu promlčení trestných činů, kterých se dopustili, jednak proto, že činy, jichž se dopustili, již nejsou trestnými činy. - Podotýkám, a to je poslední poznámka k tomuto choulostivému tématu, všichni zabití se však jinak než tím, že sloužili režimu, neprovinili.
Dámy a pánové, to je minulost. Ale je tu i současnost. Dne 1. května 2005 jsem vystupoval spolu s ostatními pozvanými na Komunistickou stranou Čech a Moravy řádně ohlášeném a organizačně zajištěném prvomájovém shromáždění na Letné. K řečništi se dostala mně neznámá osoba, která se opakovaně po desítky minut pokoušela silným křikem rušit program. Tento hrubý zlobný pokřik neustával ani přes opakované pokusy o rozumnou domluvu vykřikujícímu ze strany pořadatelů, rušil průběh shromáždění a zjevně vadil naslouchajícím účastníkům. Na takto nevychované jednání té osoby jsem pak zareagoval gestem ruky a slovy "je tady nějaký primitiv". Moje slova byla přirozenou bezprostřední reakcí na konkrétní stupňující se nekulturní chování tohoto člověka. Osobu narušující průběh májového shromáždění, ve které Česká televize identifikovala jistého pana Šinágla, jsem tehdy neznal. Zmíněný Šinágl se těsně před narušováním pokojného shromáždění organizovaného Komunistickou stranou Čech a Moravy sešel na Praze 7 s panem Paumerem - vy víte, kdo to je, člen takzvané odbojové skupiny bratrů Mašínů - tedy opakuji, s panem Paumerem na akci, na které zmíněný Paumer a další se povzbuzovali k projevům antikomunismu a kde Paumer podle zprávy přítomného zpravodaje ČTK také prohlásil: "Zatím je to začátek, ještě jsme bouchačky nevytáhli."
Dámy a pánové, následně, dne 2. května loňského roku, rozeslal pan Šinágl hromadný mail ústavním činitelům, institucím, ale mimo jiné adresně na moji mailovou adresu, ve kterém doslova sdělil: "Věřím, že noví Mašínové přicházejí a že se nám s nimi společně podaří najít recept na odstranění tohoto komunistického moru."
Dámy a pánové, ani se nedivím premiéru Jiřímu Paroubkovi, že na podobné maily reagoval následovně: "Pane Šinágle, netrpíte po ránu závratěmi? Jestli ano, nechte se prohlédnout."
Ne, já se nesnížím k invektivě, abych doporučoval navrhovatelům, aby se nechali prohlédnout, ale jsem přesvědčen, že i premiér Paroubek si uvědomil, že po komunistech mohou přijít třeba židé nebo sociální demokraté nebo obřezaní nebo pokřtění. Znáte to z dějin. Bohužel, někdy jsme nepoučitelní.
Mám velmi jednoduchou úlohu. Přikláním se k těm, kteří navrhli předložený zákon k zamítnutí. Děkuji za pozornost.
***