V PRAZE. 1528, v neděli před sv. Vítem (14. června). Orig. v arch. kutnohorském.

Jakož ste mi psaní učiniti ráčili, jakú jest zprávu pan Ondřej učinil o pomoci a berni, a bez jízdy jeho že mohlo býti, a skrze mne a psaním oznámeno, ale sešlo tudy, že bych psáti nechtěl a pana Ondřeje k tomu jměl, aby zprávu ústní učinil, poněvadž věci se nemalé dotýče a přišlo-li by co, že mi do toho nic by nebylo, obtěžujíce sobě to, že jiným práci vedu a jsa obci povinnější, že se vzdaluji a psáti nechci, rozkazujíce, abych neodjížděl, ale vo tu pomoc jednati nepřestával vedle pana Ondřeje, což obecného dobrého jest.

Páni moji! nevím já, kudy jest tak ta zpráva učiněna, než já jsem se nenadal, abych v takovú strannost jměl kladen býti, a z čeho toho se vytahoval, čímž jsem povinen V. Mil., a já víc činíval jsem a činím než jsem povinen. Než takto jest se sběhlo: v středu přišel jsem z zámku pozdě vokolo 23 hodiny, tu jsem rozprávěl panu Ondřejovi, že jsem slyšel od pána z Roupova, kteréhož jsem se dotazoval naschvál, neb jsem zaslechl, stoje v šrancích, když pán z Vartenberka šel, ta slova "ano horníci větší svobody jmají, a proto musí"; i chtěje vyrozuměti, co a z čeho to přišlo, promluvil jsem s pánem, i dal mi zprávu: že mluvil vo Chodech, že jsú ode všech berní osvobozeni a pomocí, a jich nikdy nedávali a při tom zuostaveni, a pán z Vartenberka povídal, že horníci větší svobody jmají, proto dáti musí. I tu zprávu dal jsem panu Ondřejovi, a bylo k hodině na noc a tu jsem u sebe ztěžoval, a v tom pan Ondřej povídal: "já pojedu domuov, jmám pilnú věc, teď jarmark;" než já jsem povídal k tomu, že nerozkazuji Vám, než také jest pilná věc toto; a tu jsme rozjímali, jak by jmělo psáno býti již potřebně a dokládáno, takž tehdy pan Ondřej píše to: a já zjitra raníčko pojedu; povídal jsem, že psáti Vám nemohu, neb již hodina dobře byla nebylo-li víc na noc, a ráno že bych rád pospal pro jiné práce neb jsem člověk; a v tom když se toho domlúval, že pojede a že by hned jel, kdyby Špaček vožralý nebyl, tehdy já znaje jeho úmysl a vuoli, nejsa mocen ani mi rozkazovati nenáleží, toho jsem při tom zanechal, a že by psáti věc byla příliš obšírná. I také oznámil, v kterém času zase bude moci přijeti, a slyše o odjezdu Král. Mil., tak jsem povídal již na úmysl jeho a k domlúvání vo to: že muož jeti, neb jsem znal, že nic nezmešká, jakž se jest stalo, a vždy ještě to pravím, bych i pana Ondřeje vystrojil, jeti rozkázal a z mého póvodu šlo by (jakož toho se nic také nestalo), že jest byla věc platnější, užitečnější, potřebnější nežli práv napravování, aby vo to vo všecko tak dostatečné rozjímání, tudíž psaní učiněno bylo; protož tato má zpráva s pana Ondřeje jak se srovnává, tomu srozuměti ráčíte. Nébrž když jsem to psaní přečetl a oznámil, že jemu jeti jsem nerozkazoval, sám to přiznal, že jest tomu odpíral, aby toho psáno nebylo; protož to, abych rozkazoval a z mého nucení a zvuole jměl jeti, není než věc z jeho potrhání a potřeby, kterúž kladl strany jarmarku.

A také jsem neodpíral, znaje jaká jest potřeba a úmysl jeho, neb pod věrováním i jinak zavazuje mluvil, že pojede, i nebylo by mi potřebí odpírati. Což se psaní dotýče, že bych nechtěl psáti, i poněvadž úmysl ten jeho byl, jakž již tomu rozuměti ráčíte, proč by potřebí psáti bylo; než kdyby nejel pan Ondřej, byl bych já to dobře věděl, jakž opatřiti i co psáti, jakž jsem v tom nikdy lenivý nebyl, ani v ničem v tom, což jsem kdy jměl učiniti; protož čemu se diviti nejmáte, neb jsem nikdy nevzdaloval se ničehož, psával jsem a psal bych, což by zapotřebné bylo; ale když chtěl jeti na úsvitě, kterakž jsem jměl a mohl k tomu, kdyby i potřebí bylo, psáti dostačiti, neb není žádný tak zavázán z žádných peněz, aby nad to než muož a než lidská věc jest aneb potřeba, jměl tištěn býti; bylo rozjímání hodinu na noc a jeti chtěl v šesti, celý den se trápím a toho víc potřeba žádná nebyla, abych již ale jako hovado v noci neodpočinul, protož přišlo-li jest z horlivosti to psaní aneb z zprávy mimo provinění mé, to již ať mi se přidá k té kratochvíli, kterúž zde jmám; i já bych se jměl a jmám tomu diviti, že tak o mně malú dověrnost jmáte a tím dotýkáte ješto Vašich věcí: leč když jest jednatel lepší nežli já, aneb ješto na něm jest ubezpečeno strany pilnosti a rozumu, neobmeškával jsem v ničemž, ale jednal, psal, všecko činil, v tom nevinu svú před pánem Bohem strany svědomí klada, i vědomostí Vás, kterúž vysílám, býváte dokládáni, a když i to není zadosti, nevím co tomu říci než patientia ad tempus. A zdá mi se, že bych já mohl a jměl sobě spravedlivě obtěžovati takové pojezdy a mé potahování, jestli že pak komu v čem posloužím, Vašich věcí nezameškaje ani jim neublíže, proč toho mi nejma se příti; však kdyby Vám kdo co posloužil, k vděčnosti, za to držím, že příjemné bylo by, i jiným tolikéž, a by mi odtud i jaký užitek přišel, mohlo by mi přáno býti, snad poněvadž od Vaš. Mil. mimo službu, kteréž dosti činím, žádná pomoc se nečiní; že jsem toho úmyslu byl, jeti v sobotu minulu, nic to nejma Vaš. Mil. býti obtížné, neb každý rád doma jest a při své vlastní věci a abych obecního neutrácel, a snad již by čas byl, abych ne vždycky purkmistrský rok vydržoval v Praze.

Ač z toho psaní u mně jest mnohá těžkost, ale o ní psáti nebudu, než dáli mi pán Buoh ve zdraví se navrátiti, chci s Vaš. Mil. o to rozmluviti, a žádám, račte o mně tu naději jmíti jako o služebníku, pokavadž v službě budu, že o obecní věci a všecko, což mi se poroučí neb poručí, mou pilností nic nesejde aniž se z toho vytahuji, nébrž kdybych toho mohl a uměl osobou svou dovésti, té pomoci prázdni abyste byli, radši bych tomu nežli sumě některé, ježto by mi vlastně náležela, a snad pan Michael z Prachňan něco podobného slýchal ode mě; než že jsem já řekl, nechci já s tím nic jmíti činiti, ač řeklli jsem, to jest vo napravování práv, když jest toho podal, abych já byl, jakož mnohé tu řeči byly. Dejž pán Buoh Vaš. Mil. se dobře jmíti, a o mně jako vo služebníku jistě držeti.

Dán v Praze v neděli před sv. Vítem léta etc. 28.