MS. v knihovně knížete Jiřího z Lobkovic v Praze.

J. M. Kr. pán náš nejmilostivější od stavův království českého, že jsou se na nynější sněm obecní od J. Kr. M. položený sjeli a poslušně najíti dali, vděčně přijímati a vší milostí královskou jim zpomínati i nahrazovati ráčí. A při tom před stavy jakožto věrnými poddanými svými milými toho tajiti neráčí, kterak císař římský, J. M. pán a bratr nejmilejší, znajíc toho tak znamenité a důležité potřeby všeho křesťanstva strany tureckého obmýšlení a tyranství býti, kteréž J. M. Kr. na předešlých sněmích stavům dosti obšírně předkládal a oznamoval, z Hispanie dalekou cestu skrze Frankrejch do zemí svých burgundských a nidrlandských, nelitujíc práce, nákladu i nebezpečenství zlých cest, pro dobré a obranu všeho křesťanstva, předsevzíti a s králem Frankův jsouc v dokonalém a celém přátelství i s jinými potentáty svaté říše tak jednati a to obmýšleti ráčí, kterak by za času takovému krvežíznivému Turku a jeho moci s pomocí pána Boha všemohoucího a jiných zemí křesťanských odepříno býti a křesťanstvo před tím nepřítelem ochrany a upokojení dosíci mohlo. Kdež pro takové dobré a příčinu již dotčenou J. M. Kr. císař J. M. psaním svým a král francský skrze posla svého napomenouti a bratrsky žádati ráčili, aby bez meškání k J. M. do Bryslu přijeti a osobně u J. M. tam se najíti dal, neb J. M. království, zemí a věrných poddaných nejednom svou skutečnou pomocí proti takovému nepříteli svaté víry křesťanské opouštěti neráčí, nébrž při papeži, u svaté říše a všech jiných hlav a potentátův křesťanských to s J. M. Kr. jednati chtí, aby podle nejvyšších možností svých J. M. zpomoženo bylo. I vzhlédše J. M. Kr. a k srdci svému připustivše císařské a krále francského pobožné a křesťanské obmýšlení, ráčil jest se na tom ustanoviti a jízdu svou na tento čas k J. M. spěšnou dosti v malém počtu, nelitujíc práce ani dalekosti cesty se ostýchajíc, předsevzíti, aby tak spíše se vypraviti a k nim přijeti ráčil, aby J. M. tudy, jakž dobrá jest naděje, (když jsou císař a král francský v tom přátelství,) královstvím, zemím a poddaným svým věrným milým i jiným zemím křesťanským spomoci mohl; o čemž J. M. nepochybně věří, když J. M. shledání s J. M. bude, že všecky ty věci u J. M. i také při jiných potentátích křesťanských tím snadnější průchod o zjednání stálé obdrží.

A protož J. M. Kr. před odjezdem svým tento sněm obecní zde v království českém položiti a v markrabství moravském, knížetství slezském i obojím markrabství lužickém sněmy obecné skrze posly své držeti a stavům napomenutí učiniti jest ráčil, aby oni vidouce jaká těžkost, nebezpečenství hrdel, žen, dětí, vlasti a statkův jejich zahynutí nad nimi jest zavěšena, za času před takovým zlým pádem se opatrovali a tak tu věc bez prodlení předsebrali, kterak by se ještě jim zpomožení před tureckým tyranstvím státi mohlo, kteréž ustavičně nepřestává jedné země za druhou podmaňovati a k nim vždy se přibližovati. Špehové jistí J. M. oznamují, že nynějšího času hotovost znamenitou a vojsko veliké sobě na křesťany sbírá a hned z jara vytáhnouti umyslil, ač ještě nemůže se věděti v kterou stranu potáhne, neb jedni vypravují, že by po moři, druzí že na království slovanské, uherské a jiní že skrze valašské země táhnouti by chtěl; ale jakžkoli tomu se rozumí, za jisté jest, že křesťanům škoditi nepřestane. A tak když by již království slavonské, čehož pán Bůh ostříci ráčí, podmanil a země dědičné J. M. Kr. zkazil, již by nejbližší království české bylo, neb skrze Polsko, kdež po rovni tažení své Turek z valašské země vzíti a bez překážky pevných zámkův a měst míti může, slezské knížetství, markrabství moravské, lužické země i toto království v nemalém nebezpečenství postaveny budou. Nač v pravdě stavové, chtějí-li sami dobré přátely a sousedy své a země připojené zachovati a pádu jich nedopustiti, pomysliti mají, a vždy lépe jest za času se opatrovati nežli tomu se dívati, že na zemdlení křesťanstva křesťanských zemí se odtrhuje a k posilnění Turkům podmaňovati se dopouští, neb předešlého roku na osmdesáte tisíc branného lidu skrze odjítí a opanování valašských zemí Turek v svou moc přivedl, kromě toho což jest těchto časův v království slovanském i jinde podmanil, ješto by toho království ztracení ukázati se mohlo a tak zajisté skutečného opatření jest potřebí.

Také J. M. Kr., jakož jest od stavův království českého J. M. ta cesta ukázána byla v zemích J. M. Kr. rakouských jednati a u nich tři tisíce lidu jízdného i pěšího, k tomu hotovost a se vší mocí přitažení a retuňk zjednati a obdržeti ráčil, při stolicích v království uherském, kteréž se J. M. přidrží, nemalou podle jejich možnosti pomoc zjednal a v Tirolích a v jiných zemích J. M. nyní o touž pomoc se jedná, a co v markrabství moravském, v knížetství slezském a markrabství lužickém jest zjednáno a jakou odpověď J. M. dali a na čem se snesli, to J. M. Kr. stavům království českého vzkázati a přečísti dáti ráčí.

I poněvadž stavové znáti mohou, co jim a vší koruně království tohoto a že téměř všecko na tom záleží, J. M. Kr. ráčí se v tom milostivě k nim připouštěti (!) nepochybně věříc, že se na J. M. Kr., sami na sebe i na toto slavné království, pověst dobrou předkův a otcův svých, kteříž udatně a zmužile po všecky časy nepřátelům se bránili, země jim pokojné pozůstavili, ohlédnou i zpomenou, a příkladem tím těch cest pohledají, kterak by takovému ukrutnému Turku jeho předsevzetí zastaveno býti mohlo a vdy tak na nynějším sněmě se snesou, nařídí a ustanoví, aby J. M. Kr. mohl císaři pánu a bratru svému nejmilejšímu věc jistou povědíti a oznámiti, co jest za pomoc v tomto království a v jiných zemích svých obdržeti a zjednati ráčil. Neb když J. M. C, král francký i jiní potentáti uslyší, k čemu se království a země Turku blíže příležící mají a jakou skutečnou pomoc na sebe uložily, hned s větší chutí sami pomáhati i jiné k témuž zbuzovati nepřestanou. Pakli by jinače poznali, že se tyto země nemají k tomu, snad by věřiti nechtěli by pak vymyšleným jazykem se předkládalo a mluvilo, aby taková potřeba byla, ješto skrze to obmeškání zahynutí křesťanských zemí přijíti a pozdní stýskání by býti muselo.

Ale J. M. Kr. neráčí té naděje ani víry k stavům království českého, věrným svým milým, míti, aby se toho sami pro sebe dopustiti měli, nébrž o tom dokonale drží a v tom se jim důvěřuje a důvěrně připouští, v tom poroučí a žádá, že z té lásky, kterou k J. M. Kr. mají, J. M. Kr. jako pána svého ani sebe ani jiných dobrých přátel a křesťanů radou a skutečnou pomocí prospěšnou svou neopustí, aby J. M. Kr. s potěšenou a veselou myslí, dobré platné zjednání od stavův království českého a co jest v zemích jiných svých zjednati a jaké pomoci obdržeti, císaři J. M. povědíti moci ráčil. Nad čímž by nejednom J. M. C, král francský ale všechno křesťanstvo a zvláště země Turka blíže přísedící příklad sobě vzíti mohli a pomoci svolené tím radši s potěšením a s dobrou nadějí vyplnili. Neb z markrabství moravského, knížetství slezského i z Lužic na království české spoléhají a neřádi by se, jakž slušné jest, před nimi vytrhovali a velikou svou naději podle připovědění učiněného, že jich nechtí opouštěti, k nim jakožto přátelům mají. J. M. Kr. v tom nic sjíti nemá, neb J. M. tento rok přes všecky pomoci od poddaných činěné na dvakrát sto tisíc zlatých na obranu samých pomezí z vlastního měšce a důchodův svých vynaložiti ráčil i podnes všecko, nelitujíc statku, hrdla a krve prolití i kdež co má, podle poddaných svých věrných milých vynaložiti a všecku práci člověku možnou podstoupiti a přišlou by k tomu s nimi živý i mrtvý býti ráčí, v ničemž jich spravedlivém neopouštějíc, touž naději k poddaným svým věrným majíc, že J. M. Kr. také neopustí; pokudž stavové a na čem radů a pomocí svou se ustanoví, J. M. to spěšně oznámí a prospěšný, jakž svrchu dotčeno, odjezd J. M. na průtazích držeti nebudou, znajíc, že by císaři na J. M. Kr. dlouho čekati a na těch místech ležeti obtížné bylo a nejlepší čas opatření proti Turku se zmeškal, kterýž by postižen žádným obyčejem býti nemohl, i také z té příčiny, aby J. M. Kr. tím spíše potřeby nadepsané u J. M. dobře zjednajíc k královstvím a zemím svým časněji zase navrátiti se ráčil, kdež pak bude-li vůle boží tím prodlévati a od poddaných svých dlouho býti neráčí.

Jestliže by pak stavové království tohoto znali jaké potřeby koruny této býti, co by u císaře J. M. jim k dobrému a užitečnému zjednati se mohlo, pokudž na J. M. to vznesou, J. M. Kr. ráčí tak učiniti a u J. M. C. se přičiniti i s pilností jednati, aby stavům království českého žádost jejich naplněna a pokudž možné i slušné bude zjednána byla, jakž jest J. M. prvé sám z sebe potvrzení od J. M. C. na všecka privilegia království českého zjednati a stavům dáti ráčil, jakož stavům vědomé jest. Nicméně, by nejedny nýbrž mnohé potřebné věci v tomto království na ustavičné prosby a žádosti stavův, tak mezi stavy jako mezi obzvláštními osobami zběhlé, o mince srovnání, o drahotu a láduňky, v artikulích některých práva napravení a tak o jiné potřeby zemské, J. M. Kr. slyšeti a v tom porovnání učiniti měl, což by rád, kdyby možné bylo, vykonati a na místě J. M. postaviti ráčil: ale poněvadž stavové srozuměli, z kterých příčin J. M. spěšný odjezd před sebou míti ráčí, nemohúc všemu dosti učiniti, domácích potřeb a tohoto království (pro zachování všeho křesťanstva i obecního dobrého) obzvláštních zemských věcí nyní říditi, neb vždy jmíno jest potřebnější obrati; protož J. M. Kr. všeho jednání dotčeného na tento čas v království českém, nemohouc se tím zaneprázdňovati pro krátkost času, až do J. M. šťastného do království příjezdu odkládati ráčí, a tu J. M. přijedouc, jiným, pokudž by Turek nepřekážel, se nezaneprázdňujíc, ve všecko nahlédnouti, milostivě vyslyšeti a k místnému konci přivésti ráčí, tak že J. M. stavům ani osobám obzvláštním nic sjíti nemá.

Také při tom stavům J. M. Kr. oznamovati ráčí, že jest královou Její M., paní manželku svou nejmilejší, s syny i dědici a s některými jinými dítkami svými u Vídni zůstaviti a s Její M. na tom zůstati ráčil, aby Její M. v potřebách svých outočiště své i s dítkami svými k království českému míti a u stavův království tohoto, jestli by co takového přišlo, rady a pomoci hledati ráčila, také jestli by stavům království českého ta potřeba nastala, budou moci na místě J. M. Kr. k Její M. králové útočiště a zření své míti, neb Její M. má to poručení od J. M. Kr., aby stavův království českého a jiných poddaných J. M. neopouštěla, nýbrž s tím lidem válečným, který J. M. Kr. nemalý počet jízdných i pěších zjednati a po sobě pozůstaviti ráčil, jim radná a pomocná býti ráčila: protož J. M. Kr. stavův milostivě žádati a jim královu Její M., manželku svou, s syny i dítkami svými nejmilejšími jakožto věrným poddaným svým milým poroučeti ráčí, aby Jich M., v čemž by jich potřebovali, radni a pomocni byli, Jich M. v ničemž neopouštěli. A což tou měrou dobrého službami svými Jich M. okáží, J. M. Kr. spolu s nimi Jich M. ráčí všem i jednomu každému obzvláštně vší milostí svou královskou zpomínati i nahrazovati a králem a pánem jich milostivým býti.