Sine dato. MS. souč. v arch. česk. místodržitelství.

J. M. římský, uherský a český král, pán náš nejmilostivější, předkem od knížat a stavuov království Českého, věrných poddaných svých milých, že jsou se k tomuto nynějšímu od J. M. C. sem na hrad Pražský položenému a rozepsanému sněmu sjeli, povolně a poslušně najíti dali, milostivě přijímati ráčí.

Ač J. M. C. milostivě a otcovsky k tomu náchylen býti ráčil a J. M. C. nic milejšího by nebylo, než aby J. M. C. sám osobně s stavy království Českého, věrnými poddanými svými, při přítomnosti J. M. římského, uherského a českého krále, syna J. M. nejmilejšího, o nastávající potřeby J. M. C., věci zemské a což by tak dáleji zapotřebí bylo, jednati moci ráčil, však nesmějíc J. M. C. nynějšího času pro nedostatek zdraví J. M. C. a nastalou zimu na cestu se opovážiti: z těch příčin J. M. C. na místě svém císařském syna J. M. nejmilejšího, J. M. krále římského, k stavům tohoto království Českého milostivě a otcovsky vypravovati a dále jim oznamovati ráčí.

Předkem, maje J. C. M. v své milostivé a zdravé paměti, že jsou knížata a stavové království Českého i jiné země k němu příslušející spolu s jinými J. M. C. zeměmi pro zachování království Uherského hranic a pomezních míst proti dědičnému a ouhlavnímu nepříteli všeho křesťanstva, Turku, podle svých nejvyšších možností těchto let pomoci a berně svolovali; kteréžto pomoci a berně jinam nikam obráceny nebyly a posavad nebývají nežli k obhájeni a zachování hranic a míst pomezních i jiných, a k tomu také J. M. C. z pravé otcovské náchylnosti, netoliko pro obranu J. M. C. království zemí a věrných poddaných, nébrž i k dobrému všeho křesťanstva na větším díle důchody komory své císařské na to vynaložiti a rozzastavovati ráčil: tak že J. M. C. bez knížat a stavuov i jiných poddaných J. M. C., věrných milých, znamenité pomoci takovému mocnému nepříteli všeho křesťanstva, kterýž se čím dáleji tím více k královstvím a zemím J. M. C. blíže nežli k jiným potentátům křesťanským přiblížil a přibližuje, nikoli odolati možné není; kdež pak J. M. C. s Turkem skrze znamenité posly své s velikou pilností a snažností o pokoj a příměří jednati dáti ráčil, tak že naposledy při císaři tureckém do některého léta příměří s nemalou těžkostí objednáno, a na to od J. M. C. znamenitý náklad šel a jde, a nic méně J. M. C. v tom jednání po ta všecka léta císaři tureckému i také jeho předním baším a služebníkuom znamenité dary dávati musel a posavád ještě se dávají, a protož se na to, aby týž pokoj stálý a trvanlivý býti měl, žádným způsobem bezpečiti nesluší. A kdyby pak takový roční dar císaři tureckému v času pokoje a příměří od J. M. C. se zadržel, toho knížata a stavové povážiti mohou, že by Turek podle svého tyranského, žíznivého, navyklého, pohanského způsobu ten učiněný pokoj a příměří vypověděl, a tudy by se (jakž knížata a stavové toho sami povážiti mohou) nic jiného každého času obávati potřebí nebylo, nežli na království, země a poddané J. M. C. vpádův a sjezdův velikého nebezpečenství a záhuby: neb lid válečný turecký, kterýž se na pomezí drží, mnohdykráte, neohlédaje se na přiměří, jakžkoliv svým lstivým a podvodným způsobem k tomu přijíti mohou, co proti J. M. C. zámkuom a městuom pomezním, lidu válečnému, jímž dotčené zámky a místa pomezní osazena jsou, tolikéž chudým poddaným J. M. mnohými škodlivými vpády; hubíc, mordujíc a pryč zajímajíc a plundrujíc krajiny a země J. M. C. bez přestání, před sebe berou a skutečně provozují, o čemž (pánu Bohu buď požalováno) všem vědomé jest: a protož jemu Turku jakožto pohanu, nepříteli a protivníku jména a krve křesťanské, jakž toho mnohdykrát zkušeno, nikterak věřiti nesluší, nébrž toho veliká a důležitá potřeba ukazuje, aby netoliko ještě ti pozůstalí zámci a místa pomezní dostatečně osazeni a opatřeni byli, nébrž také každého času jemu jeho lstivé vpády, pokudž by nejvýš možné, hájeny a bráněny býti mohly.

I poněvadž ta pomoc, J. M. C. předešle svolená, již vyšla, nemohl jest J. M. C. toho nikoli pominouti knížatuom a stavuom již jmenovaného království Českého, jakožto svým věrným poddaným, takové veliké, těžké a nesnesitelné břímě, kteréž se na J. M. C. a země J. M. od téhož ouhlavního nepřítele Turka valí, což nejkratčeji oznámiti a připomenouti; a protož J. M. C. z nahoře dotčených důležitých příčin knížat a stavuov milostivě a otcovsky žádati ráčí, aby vzhlédnouc na již dotčené příčiny a potřeby o dostatečnou a stálou pomoc do čtyř let pořád zběhlých zase se snesli a z tisíce kop grošův českých po čtrnácti kopách gr. č. od osob svých a tolikéž od poddaných svých z jednoho tisíce kop groš. č. čtrnácte kop gr. č. J. M. C. svolili a vyplnili, tak aby každého času ti pozůstalí zámci a města pomezní opatřeni, osazeni a zachováni býti mohli; nebo jiné předešlé a J. M. C. svolené a vyplněné pomoci jinam nikam a na žádná jiná místa obráceny a vynaloženy nejsou nežli toliko na vychování lidu válečného a osazení hranic a míst pomezních, jakž svrchu dotčeno. A k tomu J. M. C. pro nespravení a nepoložení časně některých svolených pomocí a berní, nechtěl-li jest J. M. C. míst pomezních a hranic bez osazení a opatření a jako otevřených nepříteli nechati, skrze což by knížata a stavové, jakž toho sami rozumně povážiti mohou, od dotčeného nepřítele a tyrana, kterémuž velmi blízko přisedí a žádné pevnosti v dotčeném království Českém před sebou proti němu nemají, předkem do markrabství Moravského, arciknížetství Rakouského a do království Českého všelijakých vpádův a štráfův obávati se museli, nemohl jest J. M. C. jináče učiniti, než na záplatu dotčeného lidu válečného ne jednou než častokráte peníze s velikou a znamenitou těžkostí a škodou pod ourok a lichvu objednati a lidu služebnému platiti, z čehož nic jiného nepošlo, než to, že až posavád mimo všecko zaplacení a zásobení profantův na dotčených zámcích lidu válečnému na týchž místech hraničných a zámcích pomezních za mnoho množství měsícuov, čehož několikráte sto tisíc učiní; dlužen pozůstává: což J. M. C. jakž prvé i nyní možné nebylo a není, bez stálé trvanlivé pomoci království a zemí, poddaných svých věrných milých, zámkův a míst pomezních takovým velikým osazováním lidu válečného proti často psanému nepříteli samému zdržeti a vychovati. Z těch příčin J. M. C. ráčí té milostivé a otcovské naděje k knížatuom a stavuom býti, že stavové toho všeho pilně, bedlivě a zdravě považíc a napřed oznámenou nastávající potřebu, a zvláště pak ohlédnouce se na tureckou sílu a moc, k srdcím svým připustíc, nahoře psanou pomoc, (jakž se pak předešle vždycky na žádost J. M. C. strany takovýchž pomocí a vzhlédajíc na potřeby nastalé, podle možností svých povolně a poddaně nacházeti dali,) tím dostatečnější a trvanlivější svolí a jiným J. M. C. dědičným. zemím tím způsobem dobrý příklad dadí, jakož pak J. M. C. při dědičných zemích a poddaných svých i také svaté římské říši tolikéž o dostatečnou pomoc jednati dáti ráčí, kteříž bez pochyby nic méně jako i prvé podle svých nejvyšších možností se v tom poddaně zachovají; kdež pak stavové království Uherského při minulém rákuši, ačkoli bez toho lid válečný sami chovati a držeti musejí, tolikéž markrabství Moravské, knížetství Slezská, markrabství Horních i Dolních Lužic na milostivou žádost J. M. C. pro zachování hranic a míst pomezních a nastávající a důležité potřeby svolili a vyplniti připověděli.

Při tom J. M. C. knížat a stavův tohoto království milostivě a otcovsky žádati ráčí, jestli že by kdy J. M. C. neb který z synův J. M. nejmilejších v tom času sám osobně do pole proti často psanému nepříteli všeho křesťanstva, Turku, vojensky táhnouti ráčil: aby knížata a stavové pro zachování vlasti své a pro dobré všeho křesťanstva i jich samých také vlastními osobami svými do pole táhli a J. M. C. i tolikéž J. M. Kr., jakožto svých dědičných a milostivých pánův, v tom, jakž J. M. C. i tolikéž J. M. Kr. o nich pochybovati neráčí, neopustili, jakž jsou pak předešle k tomu poddaně se podvolili.

A jakož také knížata a stavové v dobré paměti mají, že J. M. C. jim na předešlých pominulých sněmích obšírně milostivě a otcovsky oznamovati a milostivě předkládati ráčil, kterak J. M. C. pro časté a znamenité bez přestání těžké války a vydávání od počátku J. M. C. kralování až do této chvíle netoliko vlastní statky komory své na větším díle všecky na nejvýš rozzastavovati, nébrž se také podle toho u velikou a znamenitou sumu peněz zdlužiti přinucen býti ráčil, toliko pro zachování, ochránění; retuňk a bezpečenství J. M. C. křesťanských věrných království, zemí a poddaných: kdež pak knížata a stavové, jakožto věrní poddaní J. M. C. let minulých na vyvazení týchž dluhův a vychování J. M. C. od každého sudu piva po dvou groších bílých poníženě svolili, i poněvadž takového svolení čas již vyšel, J. M. C. knížat a stavuov milostivě a otcovsky žádati ráčí, aby knížata a stavové pro prvé jmenované těžké vydávání a outraty J. M. C. a k tomu také co jest na ty jízdy, kteréž jest J. M. učiniti ráčil předkem strany koruny římské, kterúž jest J. M. Kr., syn J. M. C. nejmilejší, k dobrému a užitečnému všeho křesťanstva a J. M. C. královstvím a zemím dosáhnouti ráčil, tolikéž do říše nemalá suma jíti musela, k této nynější duoležité nastávající potřebě, v kteréž J. M. C. ustavičným. držením lidu válečného na hranicích a místech pomezních býti ráčí, to všecko k srdci připustí a J. M. C. zase do čtyř let od každého sudu piva, tak jakž jsou to předešle učinili, po dvouch groších bílých svolí a v tom se povolně a poslušně najíti dadí; nebo při J. M. C. se snáší, poněvadž z daru pána Boha všemohoucího po tato dvě léta ouroda na obilí dobrá byla, že stavové to snadně a lehce bez zvláštní těžkosti své učiniti mohou.

A protož J. M. C. k knížatuom a stavuom, věrným poddaným svým milým, té celé a nepochybné naděje býti ráčí, že na sobě podle nejvyšší možnosti své v této J. M. C. jako i v jiných milostivé žádosti nic sjíti nedadí, a J. M. C. stavy dostatečným reversem, že jim to k žádné ujmě a škodě jich svobodám, privilejím býti nemá nyní i na budoucí časy, opatřiti ráčí.

A co J. M. Kr. dáleji na místě J. M. C. za potřebu pozná, to J. M. Kr. stavuom dále a obšírněji předložiti ráčí, a stavové se J. M. C. toho jistotně a konečně duověřiti a té naděje býti mají, že J. M. C. v čas potřeb jejich, jich svou vlastní osobou císařskou podle svého nejvyššího přemožení i s J. M. Kr. a s syny svými nejmilejšími opustiti neráčí, nébrž každého času milostivě a otcovsky opatrovati a ochraňovati, i jinudy jim to stavuom společně i jednomu každému obzvláštně vší milostí svou císařskou zpomínati a nahrazovati, císařem a pánem jich milostivým býti a zůstávati ráčí.