Za panování Ferdinanda I. kdy vojna s Turky na denním byla pořádku, stavové čeští na sněmích skoro každého roku poskytovali králi svému pomoc proti Turku nejen hojnou berní, ale někdy i osobní výpravou do pole. Poněvadž však vedle starých práv zemských král stavy české k vojně za hranice nutiti nemohl, muselo, kdykoli toho byla potřeba, učiněno býti svobodné usnešení sněmovní. Podobně na sněmu l. 1565, jenž zahájen byl dne 30. června, svoleno k žádosti králově: kdyby král sám do pole proti Turku vytáhnul, že stavové jeho, jako pána svého, přišla-li by toho potřeba, podle svých možností opouštěti nemají. A potřeba taková brzy nastala. Ozbrojené, nestálé příměří, kteréž již některé léto za Ferdinanda I. trvalo a velikými dary vykupováno býti muselo, rozbilo se hned na početí roku 1566. Nejslavnější panovník turecký Soliman II. chystal se s velikým počtem vojska sám osobně do pole proti křesťanskému císaři, a dne 1. května t. r. také skutečně v čele vojska z Cařihradu vytáhl.

Na zprávy o nastalém nebezpečenství, kteréž po tehdejším názoru náboženském "pán Bůh pro hříchy na lid křesťanský dopustil", volal císař na sněmu říšském v Augšpurce kurfiršty, knížata i stavy svaté říše na pomoc proti nepříteli všeho křesťanstva, obyvatele království Českého a ostatních k němu připojených zemí vyzýval listy královskými, aby jako milovníci svaté víry křesťanské pro obhájení, zachování manželek, dítek, národu, vlasti své, proti Turku nepříteli vzhůru byli a krále svého neopouštěli. Mandát přicházel za mandátem, aby do pole se připravili hotovost veřejnou pro obranu království nařídili, mustruňky aby se odbývaly, koňmi, provianty se zásobili, a poněvadž s králem i nejvyšší úřadníci zemští do pole museli vytáhnouti, ustanovena nová zemská vláda; soudy zastaveny, na místa hejtmanů krajských (kteříž vždy v čas války bývali vůdci krajského lidu) jiní dosazeni, peníze na vedení vojny jako nucenou půjčkou sháněny, veřejné modlitby nařízeny: a když všechno vedle rozkazů královských bylo vykonáno, stavové čeští, panský a rytířský, za hranice království vytáhli. Vůdcem všeho vojska českého ustanoven nejvyšší komorník pan Vilím z Rožmberka. U Znojma v markrabství Moravském vojska česká se strhla a polem položila; odkudž dále s vojsky z jiných zemí proti Turku táhnouti měla. Dříve však nežli ke konečnému tažení do Uher zmustrováni byli, podali někteří z stavu panského a rytířského polnímu vůdci svému některá desideria, aby o ně s císařem vyjednával. Přední jich ztížnost byla, že bez sněmu obecního, svolení zemského mandáty královskými do pole vyzdviženi byli: na kteréžto ztížné podání císař Maximilián vyslal komisaře své Pertolta z Lippého, hejtmana markrabství Moravského a Vratislava z Pernštejna, komořího, aby se stavy českými u Znojma shromážděnými jednali. Žádostem stavův císař vyhověl a reversem je opatřil, že takové tažení ven z země není a býti nemá na ujmu svobod jich a zemských.

Dne 12. srpna 1566 císař Maximilián v průvodu houfů zbrojných a velkého počtu dvořanstva z Vídně vytáhl a u Rajky v Uhřích s vojskem českým se setkal, odkudž dále táhli a u Rábu polním ležením státi zůstali. Veliké, s nemalým nákladem vypravené vojsko leželo nečinně po několik týhodnů u Rábu. Lidé na "uherskou nemoc" mřeli, pro nedostatek peněz (když se ze všeho vydali) se svolením i bez svolení domů ujížděli, a když bašta království Uherského Siget padl a věčné památky hodný válečník Mikuláš Zriňský nad jeho zříceninami duši svou vydechl: radili se v ležení u Rábu o tom, zdali a jakým způsobem válečné tažení proti Turkům v Bělehradě by předsevzato býti mělo...

O těchto zde uvedených, známých i dosud neznámých historických událostech podává "jednání léta 1566" nové zprávy, z nichž desideria některých pánů a rytířů u Znojma pod šírým nebem jako způsobem sněmovním projednána byla, za kterouž příčinou také zde s ostatními k tomu náležícími kusy uveřejněny jsou.