1577, 22. a 23. března. — Diarium sub Rudolfo rege od Bydžovského Marka. MS. souč. ve veřejné knih.vysokých škol Pražských

Téhož léta 22. března císař Maximilian II. z kláštera sv. Jakuba v Starém městě Pražském vynesen a v kostele sv. Víta na hradě Pražském v hrobě otce svého, císaře Ferdinanda, poctivě pochován. K kterémužto pochovávání veliké množství lidu netoliko z vyššího, ale i z nižšího a obecního stavu obojího pohlaví a všelikého povolání z rozličných krajin a národův do Prahy se sešlo a sjelo. Bylo při tom osvícené kníže Salentinus, hrabě z Isenburgu, kurfiršt a arcibiskup Kolínský, též i Vilém kníže bavorské, vnuk mrtvého císaře po sestře. Byla jsou i některá přední poselství jako papežské, krále hispánského a kurfirštův sv. říše, a jiných mnoho hrabat, ano i nemalý počet z stavu panského a rytířského jak z království Uherského, Českého, tak i z jiných krajin. V tak velikém počtu téměř předních všeho křesťanstva knížat nejjasnější a nejnepřemoženější císař Rudolf mrtvému otci svému slavnej, nákladnej a prvé nikdy v království Českém nevídanej pohřeb jest učiniti ráčil; při kterémžto netoliko znamenití a velmi nákladně, oupravně a bohatě přistrojení vedeni koňové, a korouhve všech dědičných krajin slavně připravené, zvláště pak trojího království Římského, Uherského a Českého, jichžto za živnosti své otec jeho užíval, s jinou královskou okrasou od předních týchž krajin pánův neseny byly, ale i klenoty sv. říše, jako koruna všecka perlami a zlatem ozdobená, šturmhaub nejčistším zlatem potažený, jablko zlaté s křížkem, sceptrum, rouno zlaté a meč v pošvě nákladně a mistrovsky udělané. To vše nový císař Rudolfus ku poctivosti otce mrtvého rozkázal do Prahy málo před tím přivézti a při pohřbu jeho nésti. Což vše tímto pořádkem se dalo a konalo. Předně a nejprve ráno, dne již oznámeného, ti, kteříž k tomu od Pražan nařízeni byli, majíce na sobě někteří pancíře, někteří plechy, někteří jinou a jinou zbroj, ručnice, pulháky, voštipy, šwenšpisy, šli jeden každý na své místo, kdež jemu ukázáno bylo; jichžto byl nemalý počet, tak že dvěma řady od sv. Jakuba jdouc přes Staré město, most a Malou stranu, jeden vedle druhého, až pod stupně, po nichž se na zámek chodí, stáli. Potom pak po vykonání ceremonií církevních nad tělem mrtvým v klášteře sv. Jakuba vyšlo pět k tomu již zřízených osob, a ti před jinými v pořádku jdouce, cestu jiným propravovali, aby volněji jíti mohli. Za nimiž ihned šli muži starší, chudí, voblečeni jsouce v černé kukly, před nimiž nesen byl černý kříž, a ti všickni svíce voskové hořící s erby císařskými nesli, jichžto bylo více než dvě stě osob. Za nimiž v druhém orduňku šel jiný mládenec nesa kříž stříbrný perlami pěkně ozdobený a vůkol svrchu černým aksamitem obvěšený; za ním nemalý počet, něco dvořanův a služebníkův, něco tak vesměs osob z stavu panského a rytířského, domácích i přespolních, šlo, jako Němcův, Vlachů a Španělův, a jakž jiní všickni, kteříž v tom orduňku byli, tak i oni v rukou svých svíce voskové rozsvícené nesli. V třetím pořádku byli koralistové, kněží pod jednou, vikáři, beneficiarii, mniši rozličných regulí a řádův, též i jezivitové. Za nimi v čtvrtém řadu šli poslové z měst království Českého a Pražané, písaři z kanceláře a jiní ouředníci a oficialové, elknaubové [sic"] a někteří přespolní páni. A po nich v pátém orduňku JMCské rady, za nimiž šlo 15 trubačů a jeden bubeník, majíc trouby zavázané a dolů na sobě zavěšené. Potom pak šli v šestém pořádku dva feciales nebo herolti pěkně vypravení, nesouc na sobě erby, jeden Uherského a druhý Českého království, a ti předcházeli jiný nový orduňk nákladně spravenej a ku podivení vypravenej. Nebo ihned za nimi v sedmém orduňku Keymundus hrabě z Turnu nesl korouhev s znamením anebo erbem hrabství Goricie řečeného; za nímžto spolu dva přední páni téhož hrabství vedli pěkného koně drahým aksamitem oděného, na němž z jedné každé strany pěkný té krajiny erb vlastními barvami vymalovaný byl. Za těmi opět šel jeden, kterýž korouhev nesl, a dva, kteří koně, jehož hrabství Tyrolské poslalo, vedli. Třetí korouhev a koně markrabství Lužické. Čtvrtou korouhev a koně Carniola, pátou Korytany, šestou Štýrsko, sedmou Slezsko, vosmou Moravané, devátou Burgundia, desátou Rakouská země Horní, jedenáctou Rakouská země Dolejší, dvanáctou Charvatská země, třináctou Dalmatská, čtrnáctou Slovanská, patnáctou Servia a šestnáctou Česká země ku poctivosti mrtvému králi a pánu svému nejmilostivějšímu mimo jiné krajiny korouhev velmi pěkně a nákladně ozdobila, kteroužto nesl Václav Zajíc z Hazumburku a na Strakonicích, Mistr křižovnický, též i krásného koně s sedlem a pochvami zlatými a stříbrnými blýštícího se ozdobeného a aksamitem, na němž bílý lev s rozdvojitým ocasem vymalovaný byl, oděného, kteréhož vedl Jindřich z Valdštejna a Albrecht Kapoun z Svojkova, purkrabě kraje Hradeckého. Sedmnáctú Uherská země dala korouhev fiolné barvy a výborného koně zlatem a aksamitem oděného. Potom neseny byly dvě korouhve sv. říše, kteréžto pro blesk od zlata se stkvícího sotva spatřeny býti mohly, na nichž vorel černý rozkřídlenej řemeslně namalován byl. Jedna pak z nich byla menší, druhá větší a ty obě čtvero hrabat s těžkostí neslo. Naposledy korouhev JVCské nesena byla a kůň oděný zlatohlavem černým, naněmž byl kříž bílý, kterýž kníže Minstrberské Karel a Petr Tok z Rožmberk a vedli. Všecky pak ty korouhve byly jiné a jiné barvy, na nichž jedné každé krajiny erb nebo znamení vlastními barvami vymalované se spatřovalo, rovně jako i kůň jedné každé krajiny oděv aksamitový, zlatem nebo stříbrem ozdobený, divným mistrovstvím udělaný, na sobě měl. A tak když všech království a krajin korouhve odneseny byly a koňové odvedeni, hned kantoři s pacholaty a kaplane JMCské v dosti v drahném počtu šli, a za těmi též v dosti dlouhém řadu šli převorové, kanovníci a vopatové, jeden každý z nich v svém habitu, majíce na svých hlavách bílé koniny a na rukou rukavičky s drahým prstenem, pěkně vypraven, v rukou svých držel pedurn anebo berlu svou, a po nich hned biskupové, před nimiž neseno bylo nádobí posvátné a berly zlatem a stříbrem a perlami drahými blýštící se. A tu teprva nač se bylo podívati a čemu se podiviti, nebo prvé toho nikda nebývalo vídati, kdyžto vůbec všem a všeckněm ukazováni byli klenotové nejdražší a nejznamenitější království Uherského, Českého a Římského. Z nichž nejprve Jaroslav Smiřický z Smiřic, nejvyšší maršálek království Českého, nesl meč v pošvě velmi pěkné a nákladné; druhý za ním ihned Michal Španovský z Lysova, nejvyšší písař zemský, nesl sceptrum zlaté uprostřed Buriana Trčky z Lipé, podkomořího království českého, a Jana Vchynského ze Vchynic, purkrabí Karlštejnského; třetí, Adam z Švamberka, nejvyšší sudí zemský, nesl jablko zlaté s křížem, maje po pravé ruce Vratislava z Perštejna, nejvyššího kancléře království Českého a Jana z Valdštejna, nejvyššího sudí dvorského po levé. Za nimi šel Vilém Ursin z Rožmberka, nejvyšší purkrabě Pražský, nesa nejkrasší z ryzého zlata udělanou a nejdražšími perlami a kamením ozdobenou nad míru blýštící se slavného království českého korunu, kteroužto léta 1347 Blanka, císaře Karla IV. manželka, s velikým nákladem dala udělati. Tím pořádkem nesli i uherští páni regalia svého království, jako meč, sceptrum, jablko a svatů korunu, kteráž léta 1022, jakž oni tomu chtějí, na snažnou modlitbu sv. Štěpánovi, králi jich, s nebe dána jest. A tu potom neseny byly jiné obzvláštní okrasy JMCské, jakž již nahoře oznámeno jest, totiž zlaté rouno na polštáři, šturmhaub zlatem potažený a navrchu korunu zlatou, oděv císaři samému náležející. Knížata pak říšská meč, sceptrum, jablko a korunu, též skvící se od zlata a perel velmi pěkně ozdobenou, jeden za druhým kráčejíce, nesli. Za nimi opět šli jiní dva herolti anebo feciales sv. říše v svém oděvu a aparátu. A tu teprva neseno bylo od čtyrmecitma osob z stavu panského z rozličných krajin vybraných mrtvé tělo císaře Maximiliana II. A hned za márami JMCská Rudolf, uherský a český král, jíti ráčil v oděvu smutném černém, maje zakrytou též černým suknem tvář. Za JMtí šel Ernestus arcikníže rakouské, jemu po pravé ruce legát papežský, po levé kurfiršt říšský, arcibiskup Kolínský; potom Matiáš též arcikníže rakouské uprostřed dvou pánův, po něm Maximilianus, též arcikníže rakouské s Vilémem knížetem bavorským z jedné a Ditrichem z Biloha [sic] pánem z strany druhé. Všecka pak arciknížata vlastní bratří císaře Rudolfa II. smutek nesouc šli. Za nimi šla poselství sv. říše a veliký počet pánův a z rytířstva i jiného služebného a obecného lidu. Za nimiž ihned ten, jemuž od vrchnosti poručeno bylo, jeda na koni, peníze na památku toho pohřbu slavného bité a připravené mezi lidi, kteříž tu při rathouzu Staroměstském stáli, metal. Což jiní vidouce k němu se shlučili a o ty peníze se drali a jeden na druhého velmi se tlačili, až i některé zporáževše dávili, odkudž nemalý hřmot a křik pošel a zvláště, kdyžto mezi ně i žoldnéři, kteří po stranách stáli, se vtiskli a vetřeli. Z čehož na ty samé toliko pány, kteříž regalia před márami nesli a již v té ulici za rájem, kteráž všecka prkny podlažena byla, aby se volněji jíti mohlo, byli, a na preláty, vopaty a biskupy a na žádného jiného v tom ve všem orduňku nemalý strach přišel; nebo domnívali se tu býti nějakou zradu a snad i to jim na mysl přišlo, což málo před tím bylo slyšeti, že jezivitové mnoho zbroje skoupené mají, obávajíce se, aby něco toho se jim nepřihodilo, co v Frankrejchu nedávno minulého léta 1572 při veselí krále Navarského v městě Paříži se přihodilo, že mnoho lidu nevinného pomordováno bylo. Protož kde kdo viděl utíkal, jiní do domův, jiní do krámův a jiní do sklepův podzemích se schovávali a někteří i po hlavě do nich letěli. Vopatové pak někteří berly své, sem i tam utíkajíc, polámali, někteří drahé prsteny z rukou a jiní jiné ozdoby své tratili a k nemalé skrz to škodě přišli. Z nichž jeden běže ulicí mimo zlatou vovci zaslechl an něco za ním chřestí, i obrátiv se, uhlídal žoldnéře, an za ním běží; pro Boha ho prosil, aby sobě všecko pobral, toliko aby ho nezabíjel; jemuž on řekl: "Milej bratr, nech té prosby, neb i já sám utíkám, vobávaje se, abych nebyl zabit," a tak oba o závod mimo Matku boží nad Louží běželi, vopat mimo špitál k mostu a žoldnéř k přívozu. Jinej vopat běžel mimo sv. Jiljí a přišedši sám k sobě zase do orduňku svého mimo královskou lázni se navrátil; nebo ti, kteříž tu u mostu v pořádku svém stáli, nic o tom co tehdy tak se za nimi dalo, nevěděli, nad to pak míně ti, kteříž již na mostě a Malé straně byli. JMt pak Cská slyše takový hluk lidu a pokřik, neb jiní, že napořád všecky mordují, jiní, že na Novém městě hoří, jiní, že nepřátelé do města vtrhli a jiní jinač křičeli, sňav sukno, kteréž na tváři měl, kdež ho ihned drabanti obstoupili, ráčila se tázati, co by to bylo a jaký by to křik byl? a vyrozuměv, že toho nic není, čehož by se obávati mělo, poručil, aby se spokojili a jeden každý svou cestou kráčeje tělo mrtvé provázel, což se i tak stalo a do kostela sv. Víta na hrad Pražský beze vší další překážky slavně doneseno; tak že to vše nejméně za tři hodiny trvalo začátek svůj vzavši od hodiny 18. celého orloje až do hodiny 21. a vejšeji.

Na zejtří pak ráno, to jest 23. dne měsíce března, císař Rudolf s císařovnou, matkou svou, Marií a bratřími i s jinejmi mnohými knížaty a pány přišel do kostela sv. Víta, kdežto slavná mše s zvláštními ceremoniemi, kteréž při pohřbu takových slavných pánův a potentátův se vykonávati obyčej mají, od biskupův Vídeňského, Olomúcského a Vratislavského, nebo toho, Antonín, arcibiskup Pražský, tehdáž v těžké nemoci postaven jsa, přítomen býti nemohl, i od jiného kněžstva pod jednou přijímajícího s velikou vážností a uctivostí se vykonávala. Tu po offertorium ty všecky korouhve a koně se vší tou okrasou, s kterouž při provodu těla mrtvého na hrad Pražský neseny a vedeni byli, od předních pánův týchž krajin a království, jichž erbové a znamení na nich řemeslně vymalovaná se spatřovala, do kostela a zase mimo voltář, kdež se mše sloužila, neseny a vedeni byli. A potom na památku toho všeho všecky v témž kostele sv. Víta zavěšeny jsou. Když pak mše vykonala se, tu tělo mrtvé do hrobu s jistými ceremoniemi a zármutkem nemalým všeho tu přítomného lidu, předně pak JVCské a bratří JMti, pochováno a k předkům jeho, králům českým a císařům, přiloženo jest. Věže pak, kteráž všecka z pěkného skla nad tím místem, kdež pohřeb se vykonával, udělána a připravena byla, majíc okolo sebe mnoho set lamp hořících, zase rozebrána byla.