V úředních zápisech deskových sněmu zahájeného dne 12. srpna 1577 připomíná se při článku práv městských: ťpředešlé stavův snesení, které se jest na sněmu obecním též léta tohoto etc. 77 ve čtvrtek po neděli jubilate o skorigování a v jedno práv městských v tomto království uvedení stalo.Ť Takové odvolání se na sněm ťve čtvrtek po neděli jubilateŤ (2. května) přešlo do artikulů tištěných sněmovních a odtudž potom rozneslo se po bibliografiích a jiných knihách; jakož také Jungmann v ťHistorii literatury českéŤ jmenuje sněmy léta 1577: první v pondělí po hromnicích, druhý ve čtvrtek po neděli jubilate a třetí v pondělí po sv. Vavřinci. Akta o prvním a třetím sněmu (podle Jungmanna a jiných) předkládáme v naší publikací, ale o druhém nemáme a také nevíme ničeho. Deskový kvatern sněmů od 1541 do 1582 má na prázdném listu mezi sněmem z 5.února a 12. srpna in averso napsaná slova: "Sněm léta etc. 77." a jinou rukou připsáno: "ve čtvrtek po neděli jubilate."

Poznamenání takové na prázdném listu in averso nemůže se považovati snad za početí nebo titul sněmovního zápisu, nýbrž za pouhé notirování, že na líci listu toho má býti lapidárním písmem napsána hlava sněmu následujícího ze dne 12. srpna 1577, což se nestalo. Jinou rukou k tomu připsaná slova ťve čtvrtek po neděli jubilateŤ hned současně jako chybná přeškrtnuta. Jungmannovo jmenování neznámého rukopisu bez udání místa uschování nebo jeho majetníka jest bezvýznamné, spočíváť nejspíše na omylu.

A poněvadž nemáme žádných bližších listinných zpráv a přípravy pro druhý sněm z 12. srpna t. r. nejvyššími ouředníky, komorou českou konané ani slovem o nějakém sněmu ze dne 2.května se nezmiňují, i také v pozdějších sněmích není žádné revokace sněmu ze dne 2. května 1577, ano v článku o právích městských sněmu zahájeného dne 5.února 1577 opětují stavové prosbu již l. 1575 v příčině srovnání práv městských projevenou a žádají, aby císař osoby sněmem zvolené i jiné od něho k tomu jmenované na hrad Pražský v pondělí po památce božího vstoupení (20. května 1577) obeslal: máme za to se vším právem, že revokace v sněmu zahájeném dne 12. srpna 1577 "předešlého stavův snesení, které se jest na sněmu obecním též léta tohoto etc. 77 ve čtvrtek po neděli jubilate o skorigování a v jedno práv městských uvedení stalo," vztahuje se na sněm ze dne 5. února t. r.; totiž že písař při zápisu sněmu do desk na místě ťv pondělí po hromnicíchŤ, jak by správně býti mělo, napsal datum sněmu z r. 1576, kterýž skutečně začat byl ťve čtvrtek po neděli jubilate,Ť na němž však o právích městských ani zmínka se nestala. Podobné chyby dopustil se písař hned v následujícím článku o Karlštejnu, kdež dovolává se klamně sněmu z r. 1566, ač toho roku ani sněmu nebylo a citované usnesení sněmovní stalo se skutečně r. 1545. Viděti, že i v úředních důležitých zápisech sněmovních přihodily se někdy omyly, kteréž přetrvaly staletí. Sněmu z 2. května 1577 vůbec nebylo.

Již v Linci, kamž nejvyšší úředníci zemští císařem povoláni byli, bylo na začátku roku 1577 jednáno o polských záležitostech a o bezvýsledném se ucházení císaře Maximiliana v příčině polské koruny. Pán z Rožmberka radil císaři, aby nad neúspěchy takovými zůstal klidným a v diplomatické vyjednávání s nově zvoleným polským králem Štěpánem Batorym se nevydával, ale čekal až týž poselství k císařskému dvoru vypraví. Když pak po Čechách roznesla se zpráva, že král Štěpán nemalý má počet sebraného lidu válečného a ještě v říši, bez vědomí, svolení císařova, verbuje, o obnovení starých smluv, erbanuňků mezi královstvím Polským a Českým se nestará, byla nedůvěra k němu a nepřátelským jeho oumyslům odůvodněna. Nejvyšší úředníci zemští, majíce na paměti bezpečnost království Českého, žádali císaře tehdy v Olomouci meškajícího, aby sněm rozepsal, na kterémž by o opatření zemí koruny České jednáno býti mělo. císař Rudolf vedle podstatné takové žádosti svolal a položil sněm na den 12. srpna. Však již dne 15. července odpovídali nejvyšší sudí Adam z Švamberka a nejvyšší písař Michal Španovský na několikeré psaní císařovo, že není zapotřebí nějakého nebezpečenství strany Batoryho se obávati, neboť nemohli se toho nikdež uptati, aby v říši nebo v okolních zemích jaký lid najímati měl, ano také poslové kurfirštův saského a braniborského, kteříž na cestě své do Bavor v Praze se zastavili, o nějakém verbování lidu v říši pro Batoryho ničeho nevěděli. Přes to všechno však že vedle císařského nařízení na pomezích království Českého a zemí k němu příslušejících opatření učinili, aby takový naverbovaný lid válečný, buď jízdný nebo pěší, kdekoliv by přijel nebo přišel, obstaven a dále puštěn nebyl. Opatření v příčině bezpečnosti království Českého a ostatních privtělených zemí že může státi se jen usnesením sněmovním; na vůli však císařské že zůstává asi 2000 jízdy dáti naverbovati.

V tom čase připomínal také papežský nuncius v Polsku, biskup Mondovský, z nařízení a jménem papežovým králi polskému, aby smlouvy, erbanuňky s královstvím Českým obnovil: načež Štěpán král odpověděl, že by tak rád učinil, však že artikule starých smluv, erbanuňků oprav potřebují a takové opravy měniti že chce s radou polských magnátů. Při čemž ztěžoval sobě Batory, že polští kurýrové v zemích císařských o písemní poselství svá olupováni bývají, a dovoz zbraní do Polska se nedovoluje. Načež dal císař prostřednictvím papežského nuncia ve Vídni odpověď, že žádného nevydal rozkazu k zadržování kurýrů, vývoz zbraní však že z platných příčin zapověděl.

Na sněm, jenž jak známo položen byl ke dni 12. srpna, jmenoval císař nejvyššího purkrabí Pražského Vilíma z Rožmberka, nejvyššího komorníka Bohuslava z Hasištejna a nejvyššího kanclíře Vratislava z Pernštejna královskými komisary, kterýmž listem ze dne 8. srpna 1577 zvláště připomenul, aby věci polské na sněmu s dobrým rozmyšlením a bedlivostí uvažovány byly, tak aby nebylo k žádné ujmě důstojnosti císařské a k posměchu, škodě království a ostatním zemím i jich obyvatelům. Mimo věci polské žádal císař, aby stavové při sněmu shromáždění na stálé, vždy trvající, veřejné hotovosti k opatření země se snesli a tu tak nařídili, aby se jí v případitých potřebách ihned užiti mohlo. Načež komisaři královští dne 14. srpna císaři Rudolfovi oznamovali, že stavové na sněmu shromáždění v příčině polské záležitosti toho ušetřuji, co by k rozmnožení reputací císařské a k prospěchu všech zemí sloužiti mohlo; otázka však veřejné hotovosti že pro krátkost času a bez přítomnosti císařovy vyřízena býti nemůže.

Na konci již zasedání sněmu království Českého vypravili stavové poselství k císaři do Vídně, a sice Jiřího Zajíce z Hazmburku, Bernarta Hodějovského z Hodějova a Jaroslava z Mutěnína v příčině předložení usnesení sněmovních a sice, aby království České v dobrém opatření bezpečenství zůstávati mohlo, s kurfiršty a knížaty svaté říše aby dědičné smlouvy a erbanuňky obnoveny byly, zvláště pak že jest toho potřeba, aby mimo všecky jiné sousedy s královstvím Polským, s nímž království České obzvláštní mnohé příčiny má, compactata a smlouvy obnoveny byly, poněvadž by i obava byla, žeby do Batoryho, jako od předešlých králův polských, dobrého sousedství nadíti se nebylo; neboť ač prý stavové nejistými novinami neradi by se spravovati chtěli, však že vždy o tom zhusta slyšeti jest, kterak král polský nemálo lidu válečného má, s kterýmž by na škodu, zhoubu svých sousedův o něco se pokusiti mohl. Pročež aby císař k Batorymu psaním dotaz učinil, čeho se od něho nadíti lze; dále aby skrze důvěrné, císaři oddané osoby o všem, co se v Polště děje,

věděti se mohlo; tři nebo čtyři tisíce jízdných aby císař shledati dal, stavové sami že veřejnou ho tovost nařídili a sice ze 3000 kop gr. č. statku jednoho koně a jednoho pěšího, ostatní pak ku království připojené země také aby na hotově byly, zvláště Slezsko.

Ještě za pobytu poselství sněmovního ve Vídni ustanovil císař Rudolf dne 31. srpna vládu v Čechách (z desíti nejvyšších úředníků zemských), kteráž by za jeho nepřítomnosti záležitosti veřejné i soukromé vyřizovala a zemi spravovala. Dne 1. září dal Rudolf II. vyslaným od stavův království Českého odpověď na předložené mu usnesení sněmovní: že s okolními kurfiršty a knížaty svaté říše dědičné smlouvy obnoví; v příčině krále Štěpána že psaní jemu o nahoře jmenovaných záležitostech učiněno a stavům českým prostřednictvím nejvyšších úředníků zemských k přehlídnutí i také odpověď krále polského odeslána bude, a s takovým psaním že císař oumysl svůj o zverbování jízdy, i coby skrze důvěrné osoby o tajných praktikách v Polsce vyzvědíno bylo, oznámí; s nařízením veřejné hotovosti že jest spokojen, však kdyby snad vyzdvižena býti musela, aby svolená berně beze všech vyrážek odvozována byla; i s předními osobami z markrabství Moravského a knížetství Slezského že v příčině hotovosti jednati chce. O urovnání sporu strany mezí a hranic českých že pečovati bude. Ztížnost stavův strany přílišné drahoty řemeslníkův že radám a místodržícím svým předloží, a vedle dobrého zdání jich že opatření jakož i v příčině skorigování a urovnání práv městských poručení učiní.

Po dané odpovědi císařské usnesení sněmovní uveřejněno. První artikul obsahoval ustanovení o obnově smluv s kurfiršty a knížaty svaté říše, s nimiž království České od starodávna v dobrém srozumění bylo, druhý artikul týkal se uspořádání poměrů ku království Polskému, jakž v resolucí císařské na poselství stavův o tom zmíněno. V příčině bezpečnosti království Českého nařízena veřejná hotovost, a sice ze 3000 kop gr. č. kůň zbrojný s ťrejtaremŤ a jeden pěší se vší zbraní dobře vypravený. Mustruňk lidu jízdného díti se měl v krajských městech dne 3. listopadu, pěší zmustrovati měla vrchnost na svých gruntech. Kdoby vedle takového nařízení se nezachoval, měl k nejblíže příštímu soudu zemskému obeslán býti. Srovnání o meze, hranice království Českého s okolními knížaty aby na místném konci postaveno bylo. V příčině nemírné drahoty při řemeslnících, aby jeden každý vedle nařízení císařského se zachoval. Kdyby mezi nařízenou komisí při přehlížení a skorigování práv městských nějaký rozdíl a odpor vznikl, mělo rozhodnutí na nejvyšší ouředníky a soudce zemské vzneseno býti, a což by od těch za pravé, dobré uváženo, uznáno bylo, to aby také při právích městských užíváno bylo. Vyřízen spor vzniklý o svrchky a nábytky na Karlštejně, kterýchž Jiří a Jaroslav, synové po Janu Bořitovi z Martinic, někdejším purkrabí Karlštejnském, jakožto dědicové právem vlastním užiti žádali, čemuž však odpíral tehdejší purkrabí Jan Vchynský ze Vchynic, načež stavové rozhodli: poněvadž sněmem l. 1576 šest set kop gr. č. na zakoupení svrchků a nábytků svoleno a usneseno bylo, aby za 500 kop gr. svrchkův na budoucí časy jeden každý z purkrabí zanechati a postoupiti povinen byl, pročež aby purkrabí ostatní svrchky nad 500 kop gr. jim vydal, nebo se o ně s nimi smluvil. V příčině opravy zámku Karlštejna (neboť na stavení tak k spuštění přišel, že téměř nebylo kde bydleti, a zvláště kápla, kde koruna, klenoty a privilegia uschovány byly, i druhá, v níž obyčejně služby boží se děly, v takovém nebezpečenství zůstávaly, že se bylo čeho obávati, aby se nezbořily) a zbroje, střelby, kteráž pro opatření zámku od císaře Ferdinanda zjednána byla, však někam k ztracení přišla, nařízeno sněmem zvolené komisí, aby vše náležitě opatřeno bylo. O žádosti Kutnohorských strany vyplacení jim sněmem již dříve svolených 1500 kop gr. č. na dobývání starých dolův, kteréž se Kutnohorští již byli vzdlužili, usneseno, aby s věřiteli jich o sčekání až do budoucího sněmu vyjednáváno bylo.

Vedle žádosti a dřívějšího již usnesení sněmovního nařídil císař Rudolf II. obyvatelům kraje Loketského, aby sněmem svolenou berni rovněž jako ostatní obyvatelé království Českého odvedli, poněvadž jsou také bezprostřední částí zemí koruny České; privilegie jich že nemohou je od daní osvobozovati, neboť obyvatelé království Českého mají více a větších svobod, a přece berně platí. K Chebským vysláni byli dva královští komisaři, aby s nimi v příčině odvedení jisté části berně vyjednávali.

Dne 17. září oznámil Rudolf II. nejvyšším úředníkům zemským, že na místě Jáchyma z Kolovrat jmenován jest Jan z Lobkovic presidentem komory české, i nařídil zároveň komoře, aby mu část berně, zvláště posudné, odeslala, dlužné daně aby zvyupomínány byly a proti nedbalým, kteříž berně neodvedli, aby pokutou sněmem vyměřenou zakročeno bylo. Komora česká omlouvala se, že z příčiny veliké peněžité tísně, aby někteří věřitelově dluhů královských uspokojeni býti mohli, část peněz z posudního vzíti musela. Císař jednání komory neschválil a žádal, aby taková jemu zadržená berně zvyupomínáním nedoplacených berní nahrazena byla, poněvadž všechny takové peníze na obranu hranic Uherských potřebuje.

V příčině obsazení hranic a pevnostních míst pomezních v Uhřích nalézají se mezi akty sněmovními dvě listiny, kteréž nám autentické podávají zprávy o tom, jak veliké bylo zapotřebí síly válečné na osazení jmenovaných hranic a míst pomezních, jaký učiněn rozvrh útrat, mnohou skutečně vynakládáno a jak veliký vydržován počet jízdného i pěšího vojska v pevnostních místech pomezních proti Turku. Na obě tyto listiny odvolávala se královská proposice sněmovní z r. 1578., aby ukázáno bylo, jak oprávněné jsou požadavky císařovy v příčině svolení berních pomocí, kteréž stavům českým předkládal.

Konečně uveřejněna jest odpověď administrátora a konsistoře Pražské pod obojí způsobou na dotaz místodržících českých v příčině náboženství Listina tato znamenitě osvětluje poměry náboženské v Čechách, jak se byly od r. 1575 utvářily. Sjednocení u víře pod obojí s Bratřími vedle konfesí české neosvědčilo se, poněvadž sám císař Maximilian ukázal se býti za krátký čas jich odpůrcem, vydav známý mandát proti Bratřím. Konsistoř pod obojí, kteráž nikdy nepřála usjednocení s Bratřími, s nemalou ochotou a radostí podávala zprávu místodržícím o schůzích ťpikhartských sektářskýchŤ nebo bratrských, i vyjmenovala deset míst, zvláště to přední hnízdo Mladý Boleslav. Žalovala na města, kteráž proti řádu a zápovédi ženaté kněze za správce duchovní přijímají a mezi sebou trpí, takž Litoměřičtí kněze ženatého proti vůli konsistoře že drží; Kutnohorští nejen dva kněze ženaté že mají, ale také Mistra Pavla Pressia, spoluspisovatele české konfesí, za kazatele německým horníkům přijali, o kterémž prý se neví, žeby od pořádného biskupa ordinován byl; v Domažlicích kněze, jenž již druhou oddávanou ženu má, sami o své ujmě přijali; Nymburští, že děkana ženatého, jenž nebývalý řád kostelní při mši svaté uvedl a kněží nepořádné přijímá, mezi sebou chovají; Chrudimští nějakého kněze ženatého si přistěhovali; Pelhřimovští také bez konsistoře děkana si dosadili a konečně Žatečtí také v žádném poslušenství že státi nechtí. Těžší však ještě obžalobu vznášela konsistoř na kollátory panských i rytířských statků, z nichž prý asi jenom 15 se konsistoří spravuje, ostatní pak bez vědomí administrátora kněží nepořádné netoliko do vsí ale i do měst přijímají; což když mnozí z obecního lidu spatřují, řemesel a obchodův světských nechávají a do Lipska, Vitmberka, Frankfurtu běží, tam se ordinovati dají a potom v Čechách lacino na fary se přijímají. Z čehož všeho viděti, že konsistoř všechna ujednáni a sjednocení u víře z r. 1575 jako za nic považovala, a starý utrakvismus jak dogmaticky tak i disciplinárně zavésti se snažila. Však páni, rytířstvo i města převážnou většinou nestarali se příliš o žaloby malomocné konsistoře, poněvadž sama přes všechno suplikování a solicitování toho docíliti nemohla, aby jí knězi, jichž tak velice potřebovala, svěceni byli. Načež také v nahoře dotčené odpovědi místodržícím českým toužila, že od desíti let ani jeden žák na kněžství za příčinou interdiktu papežského nebyl ordinován, pročež také že jí nebude možné ani předních obcí kněžími pořádnými opatřiti. Vůči pevně organisované straně katolické nastával hned na začátku panování císaře Rudolfa II. mezi utrakvisty zmatek, rozklad, neboť nebylo společné víry a potřebné kázně.