231. Jaroslav Bořita z Martinic žaluje Zbyňkovi Berkovi, arcibiskupu Pražskému, na svého faráře Družeckého Šimona Galeritu pro neřádný jeho život; prosí o nové kněze na fary Smečenskou a Skurskou.

NA SMEČNĚ, ve čtvrtek po neděli Reminiscere [7. března] 1602. — Orig. v arch. arcib. Pražského. Recepta ab anno 1601 et 1602.

Službu etc. Z psaní VMti v příčině kněze Simeona Galerity i také z příležící suplikací jeho v témž psaní odeslané, co by sobě jak do osoby mé tak faráře Smečenskýho i také ouřednika mého stěžoval, v outerý po neděli postní Reminiscere [5. Mart.] léta tohoto 1602 učiněného a mně teprva dnešního dne v deset hodin na noc na půl orloji dodaného sem porozuměl. I VMti, můj zvláště milý pane ujce a otče, jistě mi s velikým podivením, že týž kněz Simeon VMti takovými nepravdivými věcmi, že by mu se nějaké zkrácení ode mne, potom oúředníka mého i také faráře Smečenskýho dalo, zaneprázdňovati a tudy mne při VMti omlouvati smí. Jakož pak nepochybné, že VMt v dobré paměti snášeti ráčíte, když sem na onen čas o jeho bezbožném chování, nechtějíce takového bezbožného kněze na kolatuře mé déleji trpěti a nepravostem jeho se dívati, několikrát skrze psaní sobě stěžoval z té fary ho vybýti chtěje, za něhož ste se laskavě, abych ho do sv. Jiří příštího, že se polepší, tu nechal, přimlouvati ráčili; což laskavé přímluvy VMti jemu užíti sem dal, ale v tom sem se VMti [zakázal], kdyby se co takového nejméň proti pánu Bohu a ku pohoršení lidem poddaným mým dopustil, že nečekaje na sv. Jiří jeho z fary vybýti poručím. Ale on majíc se polepšiti větších neřádů se dopouštěl, což dosti těžce to snášejíc a chtěje ho tu do sv. Jiří vždy trpěti, vše sem přehlídal. Až teprve teď v pondělí jminulý po neděli Invocavit, když jest tak neuctivě a nevážně k faráři mému Smečenskému (kteréhož ste mi proti nadlepšení důchodův farních za děkana vysaditi zakázati se a téhož kněze Simeona jemu k správě (o čemž jistá naděje jest, že ne ke zlému, ale k dobrému jeho napomínaje jměl) poručiti ráčili), přijevši k němu v potřebách svých na túž faru Družeckou (kdež on k lepší svého ožralství příležitosti vinopala i s ženou jeho tam u sebe choval a každodenně páleným se užíral) u něho knihu jednu záduší Smečenskýho, kterouž kněz Simeon bez vědomí jeho tejně z fary Smečenské vzal a snad i propíti chtěl, spatřivši jeho, proč by takovou knihu bral (z které on potom při odstupování zase práv býti musí), se tázal. Tu hned týž kněz Simeon jeho bíti chtěje ručnici jeho dlouhou z rukou mu vydřel a sa páleným opilý lehkomyslně sobě počínal, nad to vejšeji jak osoby mé, když sem pro registra důchodův farářův Družeckých posílal, a jaký by v tom řád zachován a oni jak opatřeni byli, zvěděti chtěje, je mně ukázati nechtěl, ale že bych je zfalšovati a sobě přivlastňovati a jich užívati chtěl, nepravdivě a nedůvodně jest mluvil; ježto já do nich nahlídnouc je na čisto sem přepsati dal, ano i užitky některé, o čemž oni nevěděli, přidal a připsal. Ale on sám něco od ložních šatův a cínového nádobí z farních svých svršků jest potratil a v regi-střích svých (aby co snad za pivo prodal, poznáno býti nemohlo) což tak od svrškův farních poznamenáno bylo, prstem v inkoustu smočeným škaredě jest zamazal a registra zkálel. Což já, že témuž záduší Družeckému neubližovati, ale k navrácení neb nové[mu] způsobení jeho přidržeti skutečně ráčíte, synovsky žádám. Ano i VMti v ničemž neušetrujíc nevážně že dotýkal; což slušně jeho z fary. majíc takovou zprávu (však bez ublíženi důstojenství jeho kněžského) vybýti a před ním faru zamknouti dáti sem mohl, a aby se mu jak ode mne, ouřednika mého neb koho jiného, (vynesením ho z té fary, poněvadž dobrovolně jíti a jí prázen býti nechtěl) v tom jaká křivda dala, aneb aby se ho kdo nenáležitě dotknouti měl, toho nikdy za pravý neučiní. A měl-li jest on kdy co s knězem Jeronýmem, farářem Smečenským a bohdá brzy budoucím dotvrzeným děkanem mým, měl jest jiuáčeji to před sebe bráti, tak lehkovážně se nechovati, VMt i mne na pokoji nechati a mezi sebe nemíchati, ježto já nežli bych měl tak bezbožný a užralce každodenní na kolaturách svých, jako jest tento, kněží míti, chtěl bych raději bez nich býti a tudy se pokuty boží netrpíc jich neřádů uvarovati.

Kdež pak žádati ráčíte, abych VMti ty stížnosti o nechování jeho poznamenané, na to se vyptajíc, kerých se dopouštěl, odeslal: i poněvadž mi psaní VMti tak pozdě dodáno, nemohl sem toho tak na rychlo všeho vyhledati dáti, však zatím na díle jich něco a to pravdivých sepsaných maje ty VMti pro vyrozumění toho života jeho pobožného chování (jakž se honosí) odsílám a naději se, že z předešlých psaní mých také něčemu vyrozuměti ste moci ráčili. A poněvadž farář nyní můj Smečenský (do kteréhož já nic zlého nevím, ale až posavad dobře chováním i osobou jeho hodnou spokojen sem), a s ním kdybych toliko dvouch kaplanů k němu a dvouch farářův, jednoho do Družce a druhého do Skůr, jestliže ne dokonce andělských a svatých, alespoň vážlivějších a bohabojnějších kněží nežli tento kněz Simeon, který, že by raději katem a bincem, nežli na mé kolatuře farářem býti chtěl, jest nevážlivé mluvil, a kdyby byl toho před svěcením řemesla se ujal, snad by mu to lépe slušelo, aniž by takové pohoršení bezbožným svým živobytím jiným nedával, užiti a dostati mohl, chtěl bych mnoho dobrého způsobiti. Že v sobotu tuto příští před VMt stavěti se má, k poručení VMti (což dosti nerad, nemaje na gruntech svých nyní faráře žádného a v neděli příští beze mše svaté býti a ji (což jistě velký hřích) neslyšeti musím) jeho odsílám; z něho dále všemu vyrozuměti moci ráčíte. Nebo já, uchovej mne milý pán Bůh. abych jemu bez příčiny měl co ubližovati a jeho z té fary vybýti dáti, nýbrž jakožto horlivý milovník církve svaté katolické na pobožné lidi laskav souce, jim všelijaké dobrodiní z ochotnosti sem prokazoval a ještě bohdá budu, toliko kdyby sami to znáti uměli. Protož VMt svého zvláště milého pana ujce a otce služebné žádám, že mne při sobě (té suplikací vymyšlené jeho místa nedadouc) omluvena míti a mým laskavým panem ujcem a otcem zůstati ráčíte. S tím oc. Datum na Smečně, ve čtvrtek po neděli postní Reminiscere léta 1602.

 

    1. VMti vždycky volný a služebný ujec a syn zůstávám do smrti

Jaroslav Bořita z Matinic na Smečně, Vokoři a Malikovicích.

[Na zvláštním listu:] Zpráva pravdivá o chování kněze Simeona Galerity od víry hodných lidí vzatá.

Item. Předně služby Páně v kostelích opouštěl, místo mší svatých nedělního dne sloužení za častý hned ráno pil, hrál divně sobě provozujíc, a majíc dle nařízení církve svaté v kostelích dítky křtíti a lidi oddávati, to v krčmách ožraly na veliké pohoršení a pána Boha uražení konal, tak užralý krčemně křtil a oddával, a to několikráte se stalo. Ted pak o masopustě když v Krčmě ožraly oddával, nemoha toho vykonati a ani téměř tak opilý souc mluviti, lidé na to těžce, keři tu byli, dívajíc jemu domlouvali.

Item. Na den narození Krista Pána po půl noci z krčem teprva domů přišel a majíc jitřní vykonávati skrze vožralství toho vykonati nemohl a ani dokonce mluviti. Mši pak svatou (maje tři sloužiti) toliko jednu čtenou a ne zpívanou na týž den sloužil, a tý ještě dobře nevykonal.

Item. Kuběny nevážné na faře sobě přechovával, s nimi zle živ byl; po krčmách s nimi se vodil a, na těch ještě nepřestávaje, i jiných po krčmách hledal a se přidržel.

Item. Nad to vejšeji někerým ženám v nebytí manželův jich doma v té vsi Družci násilí činiti usiloval, s nimi se, když mu k zlému svoliti nechtěly, dral, tak že před ním z domův svých ucházeti musily.

O jiných pak neřádích jeho, kerých dosti jest a vyhledati by se mohly, psáti se pomíjí. Však tito v jistotě pravdiví JknMti panu arcibiskupu se odsílají.




Přihlásit/registrovat se do ISP