V PRAZE, v pondělí po památce sv. Tomáše [22. prosince] 1603. — Orig. v arch. místodrž. král. Česk. R. 109 — 15

VMti vysoce urozený pane pane, nejvyšší pane kancléři království Českého etc. Jakož jste VMti nám suplikací bratří, jenž se jmenují Vlasenští, odeslati ráčili s tím na ní od VMti nápisem dostaveným, abychom VMti zprávu a dobré zdání dali, kderoužto jich oulisnou, farizejskou a zmotanou suplikací bedlivě přečetše, co by v sobě obsahovala a nač se vztahovala, jsme vejborně vyrozuměli. Na nížto tuto odpověď dáváme.

Jest nám do těchto bratří s velikým podivením, co před sebe proti jistý a milostivý vůli JMCské pána pana našeho nejmilostivějšího před rokem skrze herolty JMti vyhlášené a mandáty vůbec vyšlými bráti a se v takový nebezpečenství vydávati smějí. V čerstvý paměti nám někderým ještě zuostává, co jest se za času slavné a svaté paměti císaře Ferdinanda, pana děda přítomného JMCské, z jistýho poručení dalo, že jsou všickni takoví jako tito svatáčkové, bratří Boleslavští i plačtiví z království Českého puzeni, do vězení bráni a vypovídáni byli. A někdeří pak ustoupivše od toho postranního, pod zpuosobou staročeskýho náboženství vymyšlenýho, pošmurnýho a pokrytskýho zase na milost přicházeli, tak že po vyplenění té sekty z měst Pražských i jinde po krajinách žádných schůzek v domích za několik let nebývalo; až potom zase za slavné a svaté paměti císaře Maximiliana, pana otce JMCské tohoto pána našeho, se do měst Pražských divnými svými praktykami vloudivše domy sobě kupovali a to náboženství pokoutně sobě zaráželi, tak že jich mnohem více v zbořích nežli v kostelích bejvalo. Ačkoli sebe velmi, jak by vroucně a srdečné modlitby svaté vykonávali, honosí, ale že se o nich dobře ví, co při těch svých nočních i denních schůzkách pod zástěrou pravýho náboženství křesťanského puosobí a jak slovo boží sobě rozjímají; toliko kněží naše štráfují, valchují, opakujíc jejich kázání jim se rouhají, v potupu a posměch uvozují a rovně co psa přes hül (odpustiti račte) převrhují, zvláště když se služby boží konají, slovo boží kázati slyší a jim se líbí, tehdy mluví, že ten kněz duchem božím nadchnut jest, potom když se jich podle příčiny z písma svatého dané v čem málo dotejká, se nadejmají a zlobí pravíce, že toho kněze duch boží opustil a duch zlobivosti jeho se přichytil.

Nad to vejše sami kněží mnozí z nich ani litery neznajíce jiné učiti chtějí, jsouce hmotní řemeslníci a k tomu od pána Boha jako my a jiné kněžstvo katolické řádně povoláni nejsouce, k apoštolům se přirovnávajíce dělají, v čemž hrubě bloudí. Veliký zajisté rozdíl jest mezi nimi a apoštoly, nedobře se na svých verštatích vyučili. O nichžto i jiných všech jim podobných Jeremiáš prorok mluví řka: "Běželi, já jich neposlal; mluvili, já jim neporučil". Proč jsou otcové svatí a předkové naši, lidé pobožní a duchem božím naplnění, z rozkazu pána Boha jak za starýho tak i novýho zákona kostely a chrámy s velikými náklady stavěti dali a až do této chvíle stavěti dávají? Jediné proto, aby od domuov hmotných, kdežto lidé svý živnosti s čeládkou provozují a pohodlí podle potřeby sobě činí, se dělily, a do nich k svatým modlitbám, službám božím i k poslouchání slova božího se scházeli, a ne kouty sobě po straně nařizovali, tím se před VMti očišťujíce, že po zavření kosteluov našich teprva se do zborův svých shromažďují; může i nemůže býti. Nicméně, chtějí-li to náboženství své (jakž se povrchně prohlašují) skutkem dokazovati, nechť k nám přijdou a se oznámí, dáme a poručíme jim kostel, kdykoliv budou chtíti k modlení přijíti, odevřiti, poněvadž ta místa a ne jiná k tomu od církve svaté matky naší křesťanské odevzdána jsou, an sám syn boží toho dotvrzovati ráčí takto: "Duom muoj duom modlitby slouti bude".

V pravý pravdě nejsou tak nábožní, jakž se vynášejí; nebo když se kostelové naši dosti časně ráno odvlrají, žádný z nich vidin a spatřín nebývá. Při zavírce tý jejich spletené suplikací dokládají a vysoce sobě co onen farizeus velebí a oslavují pravíce, že se ve všem všudy s našimi kněžími srovnávají a se ničíniž od nás i jiných kněží nedělí, nežli od opilství, hříchův a nepravostí. O mizerní, bídní, nebozí a nedoučení svatáčkové, pokrytci a blázni zpozdilýho srdce, kderak mohou a smějí o sobě tad mnoho smejšleti, tu hodnost a čest, kderá vlastně samému Pánu Kristu náleží, sobě připisovati, chtíce hříchuov a nepravostí prázdni býti, z čehož žádný z otcuov a patriarchuov svatých, ani kderý člověk v světě vytáhnouti a vyníti [se] nemohl a nemuože, ježto královský prorok dí, že všeliký člověk lhář; item všickni v hříších a v nepravostech počati jsme; item svatý Pavel dí: "všickni jsme zhřešili a milosti boží potřebujeme"; item svatý Jan, díme-li, že hříchu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není. Však toliko sám jediný spasitel a vykupitel náš bez hříchu nalezen jest, a žádná lest v ústech jeho svatých shledána není. Mnoho by se příkladuov jiných tuto přivésti mohlo; ale pro uspoření zaneprázdnění pomíjíme o tom dobře vědouce, že VMti písma svatá starého i nového zákona známa jsou.

Jaká pak střídmost při těch bratřích se nachází, kratičce v jednom artikuli se dotkneme. Když se kdy do kderého dvoru buďto stavu rytířského aneb sedlského dostanou a po tom svým potměšilým náboženství putují, ať všeho bez nedostatku mají, div že jich z kůže co had žábu nevyssou, potom pláčí, že všeho nesnědli a, co ten člověk má, oni že toho také ještě nemají; pod tím vším, aby prázdni neodešli, sobě brašny svý nesitý naládují a našpikuji; co dále činí, oni o tom nejlépe vědí.

Že jest pak pan rychtář JMCské Nového města Pražského tu jejich peleš spečetiti poručil, dobře udělal, že se tak dle vyměřeni a znění mandátuov JMCské zachoval, aby ty jejich schůzky noční i denní obojího pohlaví žen i děveček k přetržení přivedeny býti mohly a se více a vejše nerozmáhaly: A protož k VMti jakožto pánu křesťanskému, dobrý řád milujícímu, té důvěrné naděje jsme, že jim v tom jich postranním a nenáležitým předsevzetí folku a průchodu žádnýho dávati ne-ráčlte, nýbrž nad mandátem JMCské i nad námi kněžími ochrannou ruku držeti ráčíte. Neb kdyby to svůj průchod jmíti a jim propuštěno býti jmělo, jak by veliký neřád a nezpuosob tudy povstal, tak že, majíce oni v tom posilnění, jiný sekty též by po sobě potáhli, naposledy že by poslední věci horší nad první byly, a co nyní málem muože přetrženo býti, potom, rozmnožíce se ten oheň s velikou těžkostí by se udusiti a uhasiti mohl. Vidí se nám dle našeho dobrého zdání, aby oni raději na svých řemeslích přestávali, tím, čímž nejsou, se nedělali, v úřad svatého kněžstva se nevtírali a nevkládali, vdovských domuov pod zpuosobem dlouhých pokrytských modliteb nezžírali; když se umějí do domuov scházeti a od prací svých se mohou uprazdňovati, nechť místo těch schůzek do kostela jdou, při modlitbách a službách božích trvají, mnohem vzáctnější poctu a líbeznost pánu Bohu učiní a odtud hojnějšího oužitku nežli z toho do domuov scházení nabudou. S tím sebe VMti k laskavý ochraně poručena činíme.

Datum v konsistoři Pražské v pondělí po památce sv. Tomáše apoštola božího léta Páně 1603.