Z akt sněmů minulých let viděti, že císaři nedostávalo se na vedení války proti Turku peněz, kteréž, poněvadž pomoci jednotlivých zemí nestačovaly, sbírány býti musely půjčkami. A takž i r. 1602. komisaři císařští sháněli půjčky při vyšších stavech, při městech, duchovním stavu a v cizině. Nejvyšší úředníci a soudcové zemští vypravili Millera a Jana Kirchmaiera, kupce ze Starého města Pražského do Norimberka a do Augšpurku, aby vyjednali na jich rukojemství půjčku pro císaře 100.000 tolarů; když však ani těmi všemi penězi válečné potřeby nemohly býti kryty, svolal císař nejvyšší úředníky a soudce zemské ke dni 26. listopadu 1602 do Prahy, aby podali dobré zdání, kdy by sněm k svolení pomoci proti Turku a jiných berní měl býti svolán. Císař si přál, aby ještě před vánočními svátky byl rozepsán, však úředníci odpověděli, že vždy toho šetřeno, aby sněm byl pokládán k takovému času, ku kterémuž by stavové pohodlně přijeti mohli, a taková příhodná doba že by byla, když soud komorní příštího roku 1603 držán bude, tudíž asi 27. neb 28. ledna, poněvadž jak soudcové tak i lidé ku přem, soudům přijíti musí, a sněmu také moci budou býti účastni. Před svátky vánoční že sněm položen býti nemůže pro krátkost času, neboť vedle obyčeje vždy šest neděl dříve před zahájením bývá sněm rozepsán, svolání do všech krajův rozesláno, aby žádný nevědomostí vymlouvati se nemohl a berně dávati se nezpečoval. Císař na takový návrh nepřistoupil, neboť kdyby sněm český tak pozdě byl svolán, sněmové na Moravě, v Slezsku a Lužicích ještě později by mohli býti držáni a peněžité pomoci také později odváděny. Určen 7. den měsíce ledna 1603, a 9. t. m. sněm skutečně zahájen. Císař osobně sněmovního aktu se nesúčastnil. Povoláni byli k němu čtyři ze stavu panského, tři ze stavu rytířského a dva z městského (Petr Vok z Rožmberka, nejvyšší hofmistr Kryštof Popel z Lobkovic, nejvyšší komorník Adam ze Šternberka, nejvyšší sudí Wolf Novohradský z Kolovrat, z pánův, nejvyšší písař Jan z Klenového, podkomoří království Českého Burkart Točník z Křimic, Kryštof Vratislav z rytířstva a primas a kancléř Starého města Pražského), kterýmž osobám odevzdána proposici sněmovní, a za direktory sněmu nařízeni nejvyšší hofmistr a nejvyšší komorník. Navrátili se do síně soudní, kdež čekali shromáždění sněmovníci v četnějším než jindy počtu. Bylo přes dvacet pánů, přes čtyřicet rytířů a značná síla vyslanců z měst. Posadili se. Nejvyšší hofmistr jako řiditel sněmu vyvstal a vyzval shromážděné, aby vedle starého obyčeje odebrali se do kostela hlavního sv. Víta a při mši svaté pomoci a požehnání božího si vyprosili k jednání sněmovnímu, kteří by pak jíti nechtěli, aby se nerozcházeli a posečkali. Po navrácení z kostela a usazení se v lavicích četl deklamátor předlohu královskou. [ Zprávy o svolám a zahájení i dalším jednání sněmu vyňaty ze ťZápisků Viléma Slavaty 1601 — 3,0 kteréž vydal Dr. Ant. Rezek v Rozpravách učené č. spol. 1887 a 1888. ]

Proposice počínala jako obyčejně omluvou o svolání sněmu, líčila běh. válečných událostí, dovolávala se ťstarodávné, věrné, upřímné lásky stavův ku králi i vlasti,Ť povzbuzovala je, aby příkladem vzáctných předkův k věčné památce, pochvale národa Českého pro příklad jiným pomoc proti Turku svolili. Císař žádal: zaplacení 140.000 tolarů, kteréž se pro potřeby válečné na berni za rok 1603 byl vydlužil, vydržování 2000 jízdy arkabuzírův a óooo pěších na šest měsícův; po zaplacení 140.000 tolarů (kteréž na místě kontribucí pro r. 1603 mimo berni domovní a posudné počítány býti měly) aby stavové ještě 200.000 na vychování mimořádného lidu válečného svolili; posudné aby zvýšeno bylo z šesti na osm grošů, nedoplatky berní aby zvyupomínány, berně z peněz úročních aby zprávně vyšetřeny byly; soupis domů panských, rytířských, duchovních i měšťanských v městech Pražských, komínů pak po všech krajích aby byl proveden; berně na široké hodné minci aby odvozovány byly; kdyby pak lid válečný z království proti nepříteli vypraven byl, aby podomovní berně sobě nevyráželi; od výminky strany škod přehlížením a průchodem vojska činěných aby upustili; nesprávnosti při odvádění posudného aby přetrženy a pivovary pokrajích sečteny byly; komisaři aby zvoleni byli, kteříž by v příčině svolení berní vyjednávali s Chebskými, Loketskými a Kladskými. Dále předkládáno v proposici, aby předešlými sněmy již usnesení artikulové vyřízeni byli a sice o nemírné drahotě řemeslníkův, o vyzdvižení hor, o vybytí nehodné mince, o srovnání práv městských se zřízením zemským.

Když proposice královská byla přečtena, dán každému stavu jeden přepis a jednání sněmovní odloženo do půl osmé hodiny na půl orloji příštího dne, aby každý předlohy královské si mohl rozvážiti.

Dne 10. ledna v pátek sešli se členové stavu panského na místě o půl osmé hodině ranní teprv o poledni, poněvadž nejvyšší úředníci zemští v kanceláři při práci úřední tak dlouho trvali, někteří pak pánové byli na hostině u pana Rudolfa Trčky; všech zástupců stavu panského v soudní světnici k poradě sešlých bylo dvanácte. Rytířstvo čekalo v zeleném pokoji, zástupcové měst byli v pokoji, kde vydávala se svědectví. Páni přijali postuláty královské s některými změnami a odevzdali usnesení své prostřednictvím čtyř zvolených osob stavu rytířskému s žádostí, aby s nimi se srovnali a c o nejdříve jim o tom oznámili.

V sobotu dne 11. ledna ve dvě hodiny po poledni, když páni již k stavu rytířskému pro odpověď na panské snesení sněmovní chtěli poslati, přišlo do soudní světnice přes čtyřidcet osob z rytířstva a oznámili ústy nejvyššího písaře Jana z Klenového, že o postulátech královských téměř ve všem se stavem panským se shodli. Společné pak usnesení dvou stavů vyšších oznámeno bylo skrze delegací čtyř osob zástupcům městským s žádostí, aby v pondělí dne 13. ledna, na čem se usnesou, oznámili. Jmenovaného dne okolo poledne přišli vyslanci z měst do síně soudní a prostřednictvím kancléře Staroměstského Jiřího Heydeliusa oznámili očekávajícím na ně stavům vyšším, že ve všech artikulích s nimi se srovnávají. Po takovém ohlášení bylo společné všech tří stavův snesení sepsáno a téhož ještě dne nejvyšším kanclířem Zdeňkem Pop. z Lobkovic císaři předneseno. Odpověd královská na předložené usnesení sněmovní odložena byla pro příjezd arciknížete Matyáše (dne 14. ledna) až na středu (15. ledna). Císař byl spokojen.

Po došlé odpovědi císařské uvažovány některé ještě artikule, zvláště žádost kurfiršta Saského o přijímání léna. Potom byl sněm téhož dne sepsán i zkorigován. Dne 16. ledna přijati byli do stavu panského Kryštof Harant z Polžic, Jáchym a Vít Vilím Španovský z Lisova; do stavu rytířského Jan Makovský z Maková se synem Josefem, Jan Hagen z Svarcpachu, a všemi třemi stavy svoleno nejvyšším úředníkům a soudcům zemským, aby k listu mocnému o meze a hranice mezi královstvím Českým a zemí Míšeňskou pečeť zemská přitištěna byla. Nezůstávalo již na ničem, než aby ještě vykonána byla sněmovní relací. Což také stalo se v soudní světnici. Císařem jmenovaní relatorové Petr Vok z Rožmberka, Zdeněk Vojtěch z Lobkovic a Burkart Točník z Křimic stáli nahoře na kathedře, vyslanci sněmovní rozsedli se na svá místa a nejvyšší kanclíř oznámil shromážděným, že císař s usnesením sněmovním dobře jest spokojen a všem třem stavům milostí svou nakloněn. Potom čteni artikulové sněmu a jména všech, kteříž při přednášení proposice byli přítomni, z nichž pak každý sám oustně a nepřítomní prostřednictvím jiných se přihlašovali k přiznání. A tak sněm do kvaternu zeleného sněmův desk zemských zapsán a šťastně ukončen.

Pro historii českou má takový deskový zápis z r. 1603 význam obyčejného po-stulátního sněmu, na kterémž svoleny císaři žádané berně a upraveny některé vedlejší potřeby. A předce na témže sněmu ozval se dlouho dušený výkřik převážné většiny národa proti cizím i domácím útočníkům. Slyšme. Pověděli jsme, že druhého dne po zahájení sněmovním stav panský uvažoval proposici královskou a téhož dne u večer předložil usnesení své stavu rytířskému, kterýž v sobotu 11. ledna měl se raditi. [ Vypravujeme dle původního současného rukopisu, jehož užili Pavel Skála v Historii České i Gindely v historii českých Bratří a opravujeme některé neshody, ]

Však na místě projednávání o předloze královské počali všickni v zeleném pokoji přečetně shromáždění pánové z rytířstva stěžovati si na mandát z r. 1602 a jaký výklad někteří mu dávají, že všichni, kdož mají kněží kompaktáty (smlouvy mezi Čechy a koncilem Basilejským o jisté svobody a zvláštnosti církve české) a konsistoří se nespravující, vyhlášeni jsou za odřezance od přijatého v Čechách náboženství a za nepřátele obecného dobra. Toužili do arcibiskupa, že osobuje si právo kollátorské na jich statcích, že by jím anebo konsistoří museli se spravovati; snesli se na tom, aby dříve, nežli pomoc válečná a berní svolena bude, společně se stavem panským císaři podali v příčině té lepší zprávu formou prosební. Mezitím přišli do síně nejvyšší ouředníci a soudcové zemští, aby včerejší usnesení pánův uvážili a za osoby své také schválili. Nyní měl býti slyšán hlas pánův z rytířstva, kteříž sestoupí vše se v kolo veliké své stížnosti jako jedněmi ústy opakovali a toužili, aby nejdříve o náboženství se jednalo a potom teprv svolovalo. I žádali přítomného Václava Budovce, aby o touž věc k nejvyšším úředníkům a soudcům zemským promluvil. Však Budovec napomínal rytířstvo, aby od zámyslu svého upustili, dříve vojsko, daně vedle žádosti císařské svolili a potom teprv v příčině náboženství k císaři se utekli, kterýž zajisté milostí svou je neopustí. Rytířové stáli na svém, opakovali prosebnou svou žádost, Budovec však odmítal. Teprv po delším rozhovoru přistoupeno k tomu, aby prohlášeno bylo, že v příčině žádaných pomocí se stavem panským se snášejí, však stížnosti své o náboženství že chtějí míti opatřeny. Načež Budovec hlavou pokývnuv na znamení souhlasu vyvstal, aby promluvil. Rytířstvo shrnulo se před nejvyšší úředníky a soudce zemské, někteří si usedli, jiní stáli a Budovec učinil krátké proslovení k úředníkům i soudcům: že rytířstvo jako stav panský svoluje pomoc válečnou i berni k žádosti císařské, ťponěvadž však statky, hrdly i krví svou císaři jako pánu svému slouží a sloužiti budou, za to že pro Boha žádají, aby náboženství své volně vyznávati a císaři prosebný spis ze sněmu podati mohli za ochranuŤ. Řečník zmínil se, jaké překážky v náboženství po vyjití mandátu někteří činiti by jim začínali a protož že jestiť zapotřebí, aby císař, král práva a svobody národa opatroval.

Slova Budovcova byla jako před úředníky a soudci přednesený návrh, na kterýž také po půlhodinné poradě dána nejvyšším písařem Janem z Klenového odpověď jasná slovy, jichž obsah však zakryt byl jako v chifrách diplomatických. Pravil, že úředníci zemští vděčni jsou svolení pomoci proti Turku; v příčině náboženství že páni z rytířstva slušné věci žádají, poněvadž císař mandátem roku minulého dobře všechno opatřil, aby strana pod jednou i pod obojí náboženství svobodně mohla vyznávati. Na promluvení pana písaře, že pod obojí mandátem z r. 1602 jsou opatřeni, žádalo rytířstvo Václava z Budova, aby pověděl, že tím mandátem opatřeni jsou toliko ti, kteříž konsistoří arcibiskupství Pražského se spravují, ostatní však pod obojí, již kněží své z říše neb odjinud podle konfesí léta 1575 císaři Maxmiliánovi podané berou a kompaktáty se nespravují, že ohroženi jsou pokutami. Rozstoupili se opět, aby slyšeli svého orátora.

Budovec osvědčil se jako znamenitý řečník, řeč svou vyzdobil nejen výmluvnými slovy, ale ustrojil ji tou měrou, aby desideria silně vyrazila jako ostrý reliéf. Oslovení znělo na nejvyšší úředníky, soudce zemské a rady císařské, před nimiž Budovec stál. Řeč začala loyálním ohrazením, že rytířstvo nemá do císaře, krále, pána svého sobě co nejméně stěžovati, ťpánu Bohu že děkovali a děkují za tak milostivého krále, neboť v svědomí jich nikda nesahalŤ; teprv minulého roku že vyšel mandát, vedle něhož opatřeni jsou toliko ti pod obojí, kteříž kompaktáty a konsistoří Pražskou se spravují, těch však že velmi málo jest zvláště mezi vyššími stavy, jiným pak všechněm bratrského neb jiného vyznání se poroučí, aby kostely své kněžstvem pod jednou neb pod obojí konsistoří Pražskou se spravujícím osadili, a kdo by tak neučinili, na ty těžké pokuty položeny, za rušitele práva, za nepřátele obecného dobra vyhlášení. Císaři, králi, pánu svému rytířstvo žádné nejmenší viny nepřičítá, opakoval řečník, víme, že pošlo z nepovědomých zpráv, jako bychom my kompaktáty jakožto náboženstvím v zemi České přijatým, zřízením zemským schváleným se spravovali. ťKompaktátaŤ, pravil řečník, ťjsou na sněme léta 1567 ode všech tří stavů s povolením, potvrzením císaře Maximiliana zrušena, ze všech privilegií zemských vyňata, a poněvadž sněmem r. 1567 byla zničena, zřízením zemským také nejsou schválena, neboť zřízeni zemské nic jiného není nežli v jednu knihu shromáždění a v jistý pořádek uvedení sněmovních usnesení. A když kompaktáta zrušena, tedy i to, co v nich psáno bylo, spolu s nimi pominulo a právem býti přestalo. Nejhlavnější pak artikul kompaktát byl, aby stavové pod obojí administrátorem a konsistoří arcibiskupství Pražského se spravovali: i tento přední artikul s kompaktáty padl. A takž stavové pod obojí také od konsistoře arcibiskupství Pražského jsou osvobozeni. I na to pamatovati sluší, když při sněme r. 1575 někteří stavy pod obojí s těmi kompaktáty zase vázati a nám je za pravidlo vystaviti chtěli, jaké dostalo se jim domluvy od císaře Maximiliana, jenž vzal to na svou duěi, že stavům pod obojí od arcibiskupa ani konsistoře v náboženství jich žádné překážky činiti chtíti ani jiným dopustiti neráčí. Taková slova nejen zaznamenána zůstávají, ale dalť jest Hospodin mnohým z vás těch slavných a vší poctivosti hodných šedin dočekati, abyste toho hodnověrní svědkové v nynějším čase byli, co jste z císařských milostivých, otcovských úst slyšeti ráčili, i kterak jsme naši konfesí na témž sněme císaři podali, k níž my všichni ted zde přítomní pod obojí se hlásíme a nevíme tu o kom, kdo by se konsistoří Pražskou spravoval, ani o jiných v zemi z vyšších stavů nevíme. Rovněž ti pod obojí, kteří statky, hrdly, krví svou císaři proti nepříteli Turku věrně, poddaně sloužili, nespravovali se kompaktáty a měli přední ouřady jako hrabě Šlik, Albrecht Pětipeský, dva páni Trčkové, Chynský, Jindřich Křinecký; co pak mnoho jiných rytmistrů a poctivých rytířů, kteříž hrdinskou svou zmužilost, horlivou k Bohu, k císaři, pánu svému, věrnost krví svou zpečetili, nebyli také odřezanci od přijatého v království Českém náboženství, ale dobří, stálí křesťané. A pozůstalé po nich vdovy a sirotci, ztrativše manžele a živitele své, takového zajisté, jakž by někteří míti chtěli, neočekávají obdaňkování od císaře, aby v tak hrozném nebezpečenství zůstávali, kdyby jim rčeno bylo: poněvadž nespravujete se konsistoří Pražskou, upadáte králi v pokutu v mandátu r. 1602 položenou. My však cele věříme, duší naší bychom to stvrdili, že takové věci císaři pánu našemu nejmilostivějšímu nikdy na mysl nepřišly, bohdá nepřijdou, a již zde veliké stalo se ohlášení, že se v ničemž císaři strany těch mandátů žádná vina nedává, než těm, kteříž bud z nepovědomosti práv a sněmovních snesení anebo z nějaké nelásky k stavům pod obojí takové nejisté zprávy císaři dali. My žádné k tomu jsme jim nedali příčiny, my jedni druhým sloužíme, společné proti Turku bojujeme, za času války v poli za jednoho člověka stojíme, pod rozdílnými praporci v rozdílném náboženství jsme, však všickni ve jménu svaté Trojice, a tak jednoho pána Boha pokřtěni, jednomu pánu Bohu, jednomu pánu sloužíme. Všichni máme právo, abychom s nepřítelem Turkem se bili, všichni pod milostivou ochranou císařskou zůstáváme a rovné ochrany požíváme.Ť

Budovec ještě jedenkráte shrnul obsah řeči své, že kompaktáta sněmem r. 1567 jsou zrušena, ze všech privilegií zemských vypuštěna, zrušením jich stavové pod obojí osvobozeni od správy, jurisdikcí administrátora arcibiskupství Pražského, což císařem Maxmiliánem na sněme r. 1575 stvrzeno; a poněvadž všechno to jest na snadě a prokázáno býti může, viděti, že zprávy císaři pánu minulého roku dané, z nepovědomosti práv, svobod našich pojíti musely. Ze by tak nepřátelé z nelásky, nenávisti proti stavům pod obojí schválně učinili, jemným diplomatickým taktem podruhé vypustil a zakončil, že rytířstvo všechno to v ponížené suplikací císaři, králi, pánu svému nejmilostivějšímu přednésti chce a nejvyšších úředníkův, soudcův zemských služebně žádá, aby ústy pana písaře stavu panskému jich ohlášení jako laskavým pánům ujcům, strejcům a švagrům bylo oznámeno.

Zmínili jsme se, že páni z rytířstva dožádali se Budovce, aby za ně v příčině císařského mandátu z r. 1602 stížné jich žádosti přednesl. Musel tudíž v tu dobu býti již uznaným, osvědčeným řečníkem, že v tak vážné, nad jiné důležité věci měl zastupovati přečetné nekatolické členy rytířského a některé i panského stavu v kritické chvíli před císařem proti císaři, nebo lépe řečeno proti jeho dvoru. Nemáme arciť zpráv, kdy a kde Budovec před tím řečníval, příležitost naskýtala se mu dosti asi často, poněvadž v službách císařských potřebován býval v různých jednáních veřejných, byl radou nad apelacími, 1. 1597 komisařem císařským při sněmu moravském, i účastnil se vůbec jednání sněmovních; mimo to pak víme, že obdařen byl nejen přirozenou vzáctnou výmluvností, ale že nescházelo mu potřebných vědomostí, vzdělanosti, jichž nabyl nejen z knih, ale na dlouholetých cestách svých po celé skoro Evropě. A bohatých zkušeností, vzáctných darů duševních užíval jedině na prospěch vlasti své a zvláště jako přední a horlivý člen Bratří českých přičiňoval se při schůzích stavu svého, aby svobodu náboženskou Cechům, zvláště pak jednotě Bratří vymohl. Současníci jeho velebí řečnické nadání, ráznou jeho výmluvnost, bohatou na smělé obraty, jichž dovedl užívati se zvláštní taktikou. Známe jen slova, neúplná slova z kusých promluvených řečí, jen tak zachoval se nám jako řečník, neznáme však druhou důležitou stránku jeho orátorství, totiž způsob jeho přednesu. Žádný nezaznamenal, nevylíčil, abychom viděli jak mluvil. Kratičká však poznámka v zápise sněmu r. 1603 povídá nám; že Budovec při ukončení řeči své počal slzeti a někteří spolu s ním, a když konečně obrátil se ke všem z rytířstva a vyzýval je, aby k tomu se znali a pověděli, že to od nich, za ně mluvil a na čem že se snesli: tu jeden přes druhého nejednou ale po několikráte opakovali, přiznávali se, že jest tak a nejinač, a že pro Boha prosí, aby tomu tak a nejinače zadosti se stalo. Byla to věc svobody náboženské, pro kterou rytířstvo z obce s řečnícím Budovcem slzelo, byla to kýžená tužba rytířského panstva, že jeden přes druhého výkřiky svými přizvukovali slovům řečníkovým; však byl to také duch i srdce Václava Budovce, jež cítiti, slyšeti bylo z nadšených jeho slov, kteráž opanovati, nadchnouti dovedla mysl přítomných.

Na vyzvání Budovcovo, že rytířstvo žádá, aby nejvyšší písař usnesení jich panskému stavu oznámil, odpověděl týž pán Jan z Klenového, že supliko vání při vůli jednoho každého zůstává; načež usneseno, aby prosebná žádost k pondělku byla připravena. Což také se stalo. Suplikací čtena dne 13. ledna před velkým počtem v zeleném pokoji shromážděného rytířstva; v úterý dne 14. t. m. čten také německý překlad žádosti, předložena konfesí z r. 1575 aby také císaři byla podána, poněvadž v její předmluvě stavové vysvědčují, že Bratří u víře spolu s nimi se snášejí. ťKdyž pak již rytířstvo na palác se rozcházelo, [ Pavel Skála I. 60. ] přišli někteří vyslanci sněmovní z měst a žádali, aby suplikací společně mohli podepsati, neboť císař Maximilian r. 1575 nejen stav panský a rytířský ale všecky tři stavy při konfesí zůstavil, kompaktáta na žádost všech tří stavův z privilegií zemských vyňata byla: však páni z rytířstva přisvědčivou nedali odpověď, poněvadž prý žádost měla býti přednesena, když rytířstvo všechno bylo pohromadě.Ť Viděti, jak někteří páni stavové v kritické rozhodné chvíli, kdy jednalo se o věc převážné většiny národa, dovedli býti malichernými, že nechtěli ani zapomenouti na řevnivost jedněch proti druhým. Neláska, neupřímnost mezi stavy pomáhala rozbiti český koráb, jejž nepřátelští lodníci hnali po rozbouřených vlnách na úskalí záhuby, zkázy.

Dne 15. ledna zvoleny osoby ze stavů v vyšších, které předložiti měly císaři suplikací, v níž obsaženy důvody Budovcem v řeči naznačené. Přidáno jen bylo: když Rudolf II. za krále Českého byl korunován a stavům se zavazoval je při svobodách a zřízení zemském zachovati, že artikul sněmem z r. 1567 o propuštění z kompaktát byl již v zřízení zemském; čímž připomenuto císaři, že, nač jako král sám přisahal, nemůže za rušení práva býti vykládáno. Suplikací začínala a zavírala se doporučováním se milosti císařské a prosbou, aby mandát z r. 1602 na stavy pod obojí, kteříž konsistoří se nespravují a své svobodné kollátury mají, nebyl vykládán. Podepsán byl stav panský a rytířský pod obojí přijímající na ten čas na sněmu shromážděný i na místě jiných nepřítomných.

Téhož dne ve středu při schůzi všech tří stavův, když oznámena odpověd císařská na usnesení sněmovní v příčině postulátů královských, a další záležitosti sněmovní měly býti projednávány, povstal prokurátor soudní Valentin Tobiáš z Jenšteina a počal za vyslané města Mladého Boleslava mluviti, aby také suplikací jich i měst V příčině náboženství k žádosti stavův vyšších byla připojena, však ihned byl okřiknut řiditelem sněmu Kryštofem z Lobkovic: aby jednání sněmovnímu se nepřekáželo, chťějí-li co stavové na nejvyšší úřady zemské vznášeti, že může státi se po skorigování sněmu. Po přehlídnutí a opravení textu sněmovního byl rukopis nejvyššímu kanclíři odveden a stavům oznámeno, že nejvyšší úředníci rádi by vyslyšeli suplikací pánův stavův, ale poněvadž k večeru se schýlilo, že odkládají toho do zítřejšího dne. Když pak z sněmu odcházeli, připomenul hofmistr jmenovanému prokurátoru Tobiášovi z Jenšteina varovným hlasem: aby do Daliborky se nedostal.

Ve čtvrtek dne 16. ledna oznámeno v zeleném pokoji pánům z rytířstva, že stav panský přijímá některé do svého stavu, a poněvadž i rytířstvo přijalo dva mezi sebe, jmenoval nejvyšší písař 16 osob, které by o takovém přijetí relací ke dskám učinily, a řekl: ťRačte jíti ke dskám.Ť Však páni z rytířstva odmítli a vyslali Kryštofa Kapouna, Jiříka Vančuru, Štampacha a Hozlaura k stavu panskému; kteříž když přišli do soudní světnice, nejvyšší hofmistr domnívaje se, že by chtěli něco strany náboženské suplikací přednášeti, vyvstal ihned z místa a připomenul nejvyšším úředníkům a soudcům zemským, aby ke dskám šli a relací učinili, koho do stavu panského přijali. Vančura však stoje u katedry zastoupil hofmistrovi cestu a rychle promluvil: ťVaši milosti, kteříž ráčíte býti pod obojí stavu panského, páni z rytířstva pod obojí služebně za to žádají, že se ráčíte k nim laskavě skloniti a na malé, ale velmi platné rozmluvení do zeleného pokoje přijíti.Ť Načež nejvyšší hofmistr ostrým hlasem ozval se, aby nejdříve relací při dskách odbyli. Vyvstal a šli. Při dskách nejvyšší hofmistr, nejvyšší kanclíř a nejvyšší komorník do sklípku jsou se sami zavřeli a tam téměř až do soumraku zůstali. Vyslaní z rytířstva očekávali v soudné světnici. A když tím vším tak dlouho se prodlévalo, povstalo rytířstvo v zeleném pokoji shromážděné a šlo mezi nejvyšší úředníky a soudce zemské. V tom vstupovali také do soudné světnice nejvyšší kanclíř s nejvyšším hofmistrem, a již sněmovní snesení čteno a sotva pro tmu dočteno bylo. Ředitel sněmu nejvyšší hofmistr po přečtení sněmovních artikulů zasedání s nocí uzavřel. Sněm byl ukončen, nemohla tudíž suplikací v příčině mandátu z r. 1602 ze sněmu císaři býti podána. Jmenovaní čtyři vyslaní z rytířstva očekávali ještě i po sněmu, že jim od stavu panského na jich vyzvání dána bude odpověd. Pánové se neohlásili, přišla noc. Šťastně začatá akce v příčině náboženství překažena byla obmyslným zaskočením některých pánův ve sněmu. Na tom však nepřestali. Chtěli za každou cenu zmařiti i na příště podobné pokusy, udusiti volné, svobodné hlasy některých prozíravých, odhodlaných Čechů.

Sněm ještě zasedal, a nejvyšší úředníci zemští radili se již k nařízení císařovu, jaké podati mají dobrozdání o suplikací, jejíž předložení císaři zchytralým nalíknutím bylo zmařeno. Z odvážných slov Budovcových a nadšeného souhlasu stavu rytířského poznali nejvyšší úředníci, že by nebylo radno, aby útiskem a pronásledováním rozbouřeno bylo rozrušené obyvatelstvo království, předce však zase chtěli, aby nespokojená mysl udržována byla v jisté hrůze a strachu. Pospíšili si. Dříve než stavové rozjeli se od sněmu z měst Pražských, předloženo císaři dobrozdání ze dne 17. ledna, v němž navrhovali nejvyšší úředníci, aby exekutiva mandátu z r. 1602 dále se neprováděla, nařízení císařské v něm obsažené však aby předce v jistém respektu držáno bylo. Vážnost, úcta před rozkazem císařským měla býti na jevo dána a jako všemu lidu ukázána tím způsobem, že bohatší některý šlechtický pán měl býti obeslán prokurátorem královským k zodpovídání se před soudem zemským, proč vedle mandátu královského zbory bratrské na statcích svých nezavřel, jakož i že sám k učení Bratří českých se přiznává. A proto aby příkladně byl potrestán. Provedením tohoto návrhu měly osoby bázlivější přivedeny býti k tomu, aby nařízení císařské z r. 1602 prováděly, ostatním mělo bud shověno nebo na příznivější dobu býti odloženo. Bylo však zcela od toho upuštěno a k nařízení císařskému předloženo dne 24. ledna opět dobré zdání nejvyšších úředníků, aby vyšetřování a uvažování o původu prosebného spisu od některých ťPikhartůŤ sepsaného, a co by proti původci předsevzato býti mělo, odloženo bylo až do příštího soudu komorního, kdy větší počet osob stavu panského a rytířského strany pod jednou i pod obojí bude shromážděn. Soudu komornímu přikázáno bylo vedle malých, menších při zvláště také ťo rušení míru zemskéhoŤ, z čehož by odpovídati musel původce na sněmu předložené suplikace.

Známou bylo věcí, že autorem byl Václav Budovec z Budova. Pokárání, potrestání takové vynikající osoby by pro příklad jiným skutečně účinně působilo. A proto byl obeslán dne 13. února do kanceláře české, kdež mu z rozkazu císařova oznámeno nejvyšším kanclířem Zd. z Lobkovic za přítomnosti Štěpána z Šternberka, presidenta komory české: že na sněmu minulém, pro královské a zemské potřeby svolaném, nikoli však pro náboženství, nějaká stížná suplikací v příčině mandátu z r. 1602 byla spisována. Císař že chce ji viděti a věděti, kdo byl toho příčinou, kdo ji sepsati nařídil a kdo ji spisoval. Budovec odpověděl otevřeně a bez ostychu, že sám suplikací spisoval a o všem tom jednání že císaři obšírnou podá zprávu. Načež nejvyšším kanclířem vzat na závazek, že na čest a víru, když mu od císaře bude poručeno, před císaře se dostaví, a na jakou stranu mu obráceno bude, že proti mandátu císařskému směl mluviti, toho aby očekával. [ Skála v Historii české I. 64. ] Na výhružná taková slova Budovec krátce odpověděl a slíbil vedle rozkazu se zachovati. [ Druhého na to dne [14. února] vyslýchán písař Budovcův Václav Hradisky, z jehož výpovědi ničeho nového na světlo nepřichází, než stvrzuje se, že Budovec dotčenou suplikací mu diktoval. ]

Dne 18. t. m. datována jest zpráva o suplikací a jednání sněmovním císaři. Po výmluvné úkloně uvádí Budovec příčiny sepsání prosebné žádosti, o nichž již zmínka se stala, totiž že by někteří vedle mandátu z r. 1602 považovali Bratří za Pikarty, kteřížto se stranou pod obojí vedle konfesí 1. 1575 císaři Maximilianovi podané u víře sjednoceni jsou, a za druhé že z kanceláře císařské některá nařízení vyšla, aby kněží podle augšpurské konfesí ordinovaní ven z země byli vyhnáni. K první příčině přikládá, že by někteří chtěli, aby Bratřím žádné právo nesloužilo, a již také jedné osobě na právě nechtěli odpovídati. K druhé příčině vykládá, že konfesí z r. 1575 s augšpurskou se srovnává, ode všech tří stavův pod obojí přijata, od císaře Maximiliana vlastními slovy utvrzena, pojištěna jest, že podle té konfesí všickni pod obojí spolu ve víře sjednocení volně pánu Bohu sloužiti a posavad za dlouhé šťastné císařovo panování modliti se nepřestávají. O jednání sněmovním praví, že když svolení pomoci proti Turku se stalo, na snažnou žádost pánův z rytířstva promluvil s nejvyšším, nejponíženějším ušetřením císaře jakožto krále a pána nejmilostivějšího; že on sám ani páni z rytířstva nic tu nezhřešili, když při sněme obecním jedni s druhými o svých těžkostech rozmlouvali a o suplikací jednali; nic že pokoutně se nedalo, čehož by svobody při sněmích nepropůjčovaly; prosebný spis proto že nemohl býti ze sněmu podán, poněvadž relací sněmovní brzy potom byla čtena. Žádnému že nikdy ve zlé vykládáno nebylo prosebně k císaři, králi a pánu svému jako k otci, ochránci svému se utíkati, a že to také na sněmích svobodné jest, neboť kdyby té svobody nebylo, netoliko nejspravedlivější někdy by křiv zůstal, nýbrž i mnohé důležité věci by nepřišly na světlo. Na konci prosí, aby císař, jehož srdce v rukou božích jest, k ponížené prosbě se naklonil a v ni nahlédnul.

K suplikací českým i německým jazykem sepsané přiloženy byly ještě výpis z desk zemských, kterak kompaktáta minula a konfesí z r. 1575 na německo přeložená, což vše do jednoho svazku zavinuto, zapečetěno a obšírným nápisem opatřeno bylo, v němž opakovány krátce příčiny podání supliky.

Dne 19. února odevzdal Budovec všechny spisy v kanceláři české nejvyššímu kanclíři v přítomnosti presidenta komory české s doložením, že na sněmu minulém ničeho se nedalo, což by proti císaři a zřízení zemskému bylo, a že stavové k císaři se utíkali, aby ť volné měli služby svaté k dojití věčného dědictvíŤ v Kristu pánu, také nic divného není, poněvadž často mnohé věci na sněmích se jednají, o něž sněm položen není, ano mnozí o mnohé milosti žádají a jich dostávají; konečně že stavové tak učiniti museli, poněvadž v náboženství někteří překážku jim činí a u císaře je podezřívají.

Snad že kanclíř cítil osten takových slov, otázal se ještě kvapně: kdo mu dovolil, aby na sněmích se činil prokurátorem? Načež Budovec: že mu jako poctivému rytířskému člověku nikdy nebylo bráněno, aby na žádost stavův z rytířstva nesměl mluviti; svobody zemské že to dovolují a potřeba toho nastala. Konečně prosil a dvakráte opakoval, aby suplikací do vlastních rukou císaři byla dodána. Což kanclíř slíbil učiniti a také se stalo dne 21. t. m. Skála zaznamenal, že císař presidentem komory české Štěp. z Šternberka dal oznámiti Budovcovi, že jest s ním dobře spokojen a milostivě přijímá, že stavové prosebně k němu se utekli.

Suplikace zůstala nevyřízena, důsledky mandátu z r. 1602 nebyly zřejmě prováděny proti vyšším stavům, Budovec byl s milostí císařskou propuštěn, však nevíme, co mu bylo ještě povědíno, že po celou řadu let nepozvedl na sněmích hlasu svého, až kdy nastal zjevný spor mezi arciknížetem Matyášem a císařem Rudolfem II.

Na takovém vítězství výbojní předáci katolické strany však nepřestali. Aby nahradili, čeho nemohli dosáhnouti mandátem z r. 1602 na vyšších stavích, vydali jménem císařským nařízení z kanceláře české 19. března podkomořímu království Českého Purkhartovi Točníkovi z Křimic, aby v městech královských do rady nebyli voleni lidé, kteříž k víře pod jednou nebo pod obojí se nepřiznávají a kněžími řádnými se neřídí; kázání pokoutní aby trpěna nebyla, a mandátem z r. 1602 aby všichni obyvatelé se spravovali. Že podkomoří rozkazu takovému ve všem zadosti činil a různí lidé v městech pro dosažení úřadův a jiných odměn jemu byli nápomocni, jevilo se jako následek toho, že stavové vyšší při sněmu nepřipustili města k podpisu prosebného spisu. Přísnějším opatřením, vyhrůžkami hrozných trestů stíženi byli poddaní na statcích duchovních, jakož vidíme z patentu opata Broumovského dne 16. března t. r. v kostele čteného, dne něhož jeden každý poddaný v městech i vesnicích, muži i ženy, před svátky velikonočními po způsobu katolickém se zpovídati měl, a kdo by tak neučinil, že v obci nemá býti trpín, kdyby umřel, že nemá na obecním hřbitově než v polích, na cestách beze všeho zpívání a jiných ceremonií býti pochován. Později při držaném soudu městském (v měsíci prosinci t. r.) byly tresty v téže příčině ještě zvýšeny, a sice do klatby dáním a že ani křtem ani oddáváním nemá přestupníku býti slouženo. V týž také čas čten od kněží v kostelích na Broumovsku rozkaz opatův, aby na celém panství všecka kacířstva, zvláště pikhartství vyhubeno bylo, přestupnici aby do Prahy k potrestání dopraveni byli; kdo by na odpor proti tomu a proti katolické víře se stavěl, na statku i na hrdle že trestán býti má. Podobným dělo se způsobem i na jiných statcích klášterních i arcibiskupských. Na kázáních oznamováno, že kněží od císaře poručeno mají, aby bedlivě spočítali, kolik lidí od květné neděle 23. března až do 6. dubna t. r. zpověd vykoná.

Vedle duchovních hodnostářů byl neohroženým šiřitelem víry katolické, jak již připomenuto, nejvyšší kanclíř Zdeněk z Lobkovic, kterýž všemi snažil se prostředky o rozmnožení katolictví, což hojně prováděl rozesíláním všelijakých přísných nařízení z kanceláře české, udílením různých domluv v příčině vypuzení kněží augšpurské konfesí. [ Slavata Vil.: Paměti I. 44 ] Horlivým pomocníkem jeho byl mladý ještě Jaroslav z Martinic, kteréhož současníci nazývali pravým Hamaném nekatolických ťvěrných křesťanů v království ČeskémŤ, a na víru katolickou nově obrácený Vilím Slavata, jenž r. 1600 jmenován královským maršálkem; služebníčkové jich byli Jindřich Domináček z Písnice a sekretář Jan Menci. Hlavními však všeho řediteli byli arcibiskup Berka a jesuité, k jichž vyzvání jeden z předních členů řádu Tovaryšstva Ježíšova P. Lanoy a biskup Khlesl sepsali dobré zdání s návrhy, jakými prostředky víra katolická v Cechách by zreformována býti mohla. Kusy ty nejsou v aktech sněmovních, zmínili jsme se jen o nich, zaznamenali jsme jména Jindřicha z Písnice a Jana Mencia, poněvadž v pozdějších sněmích vyskytují se zprávy o jednání těchto katolických předbojníků z téže doby.

S jednáním sněmovním souvisí opožděná zpráva ze dne 16. ledna 1603 hejtmana kraje Chrudimského Václava Záruby z Hustiřan o prohlášení mandátu z r. 1602 v městě Chrudimi; několik listů o uvěznění a na svobodu propuštění čtyř sousedů Mladoboleslavských, kteříž byli se zprotivili komisařům císařským při zavření domu bratrského (o čemž při r. 1602); zajímavé zprávy o usazení kněze pod obojí v Nepomuku, o sporu arcibiskupa Pražského s Vilímem Popelem z Lobkovic v příčině usazování kněží na panství Týně Horšovském, o ustanovení kněze pro město Nové Benátky, na faru Týništskou, o osazení fary v Lípě knězem katolickým, o kněze pod obojí na faru Sliveneckou, o ustanovení faráře do Netolic, do Unhoště, o odporu obce Rinharecké v Kladsku proti usazení katolického faráře, o duchovní správě ve Svinech Trhových, na faře Oujezdecké; zvláště intensivním světlem ozařuje stížný list Jana z Vinoře, faráře Krumlovského, výtržné jednání nekatolíků, jehož se dopustili. Více položeny mezi kusy náboženské nařízení císaře Rudolfa radě města Sušice, aby kněze nekatolického propustili a faráře katolického přijali; rozkaz císařův Johance Hrzanové z Sulevic, aby se ospravedlnila, proč v městě Votici schůze bratrské držeti dopouští; žádost Kutnohorských k císaři, aby konsistoř pražská kněze kutnohorské do Prahy nepovolávala; zpráva Budějovských podaná císaři, že Efrosině Prevnerové zapověděli vykonávati živnost lékárnickou, poněvadž není náboženství katolického; žádost bratří Vlasenských k nejvyššímu kanclíři za přímluvu k císaři, aby jim dům, v němž schůze mívali, odpečetěn a navrácen byl; majestát císaře Rudolfa II, kterýmž obnovuje arcibiskupovi Pražskému Zbyňkovi Berkovi a všem jeho nástupcům na základě majestátů králů českých Václava II. z r. 1202, Jana z r. 1315 a Karla IV. z r. 1350 z užívání vyšlou hodnost knížecí.

Z finančních akt, kteráž při sněmích bývala vždycky věcí nejdůležitější, připomeneme některé. Vedle přípravných návrhů pro sněm povšimnutí hodné jest nařízení císařské arcibiskupovi Pražskému a dvorské komoře, aby jednali s preláty v Čechách o dobrovolnou pomoc na potřeby válečné; dále vyzvání, aby představení klášterův a řádů berni a jiné sbírky vedle usnesení sněmovního odvedli bez odkladu. Rovněž zajímavá jest žádost císařská ze dne 11. října 1603, aby nejvyšší úředníci a soudcové zemští s jinými ještě pány ze stavů království Českého zjednali půjčku do 300.000 tolarů, kteréžto sumy bylo zapotřebí k zaplacení vojenského lidu v Uhřích, načež dne i3. října předložena císaři omluva, že žádanou půjčku opatřiti nemohou pro nedostatek hotových peněz v zemi, že však chtějí vyjednávati s osobami, kteréž by komora dvorská naznačila jako zámožné majitele hotových peněz. Značný počet listin týká se platu komorního, posudného, berně, jiných sbírek a dluhů královských.

Státoprávní důležitosti jest důvěrné vyzvání jménem císařovým, aby nejvyšší kanci i ř království Českého, nejvyšší hofmistr a nejvyšší komoří uvažovali a dobré zdání předloži.t o ustanovení nástupce trůnu, kdyby císař žádných dědiců nezanechal (23. března 1603); rovněž důvěrný list císařův kurfirštovi Kolínskému zaslaný, neměla-li by před ustanovením následnictví v říši projednána býti otázka o posloupnosti na trůnu Českém (20. července t. r.). Konečně psaní kurfiršta Kolínského císaři Rudolfovi II. (25. července t. r.), v němž dokazuje, že král Český má osobně přítomen býti volbě krále Římského.