440. Arcibiskup pražský žaluje císaři na Vilíma Popela z Lobkovic, že na panství Tejna Horšovského katolickou: víru utiskuje a luteránskou zavádí, sám místa kněžská (fary) obsazuje, mnohé příjmy a užitky ze statků duchovních bere: a jurisdikcí: jeho obmezuje; prosí císaře, aby z moci své pana Vilíma k nápravě donutil, tak aby též panství při starobylém náboženství katolickém zachováno a autorita.:.-.. jeho jakožto loci ordinaria byla uchráněna.

V PRAZE, 14. února 1604. — Orig. v arch. arcib. Pražsk. Recepta ab anno 1604—1605.

Nejjasnější etc. VCMti ve vší poníženosti oznamuji, lítostivě a srdečně žaluji, kterak jest město a panství Tejna Horšovského, jsouc odstarodávna katolické a vždycky stále v té víře zachováno do.těchto nynějších časův, jakž jest se pan Vilím Popel z Lobkovic na to panství dílem po panu svém dostal, kdež jest hned odvrátíc se od víry křesťanské katolické a svejch předkův rodu, kteříž jsou vždycky v té víře horlivě a křesťansky setrvali až do jeho [v] víře proměnění a zmatení, jest hned o to usiloval, aby tu starobylou víru, učitele a faráře slova božího, tak jakž jest sám J, proměnil a to, co jest slavné paměti císař Ferdinand ráčil z milosti své panu otci jeho na ten způsob dáti, aby souc to panství prve duchovenství při katolické vrchnosti v též víře zachováno bylo, jest i dobré paměti pan otec jeho slavné paměti císaři Ferdinandovi panu dědu VCMti připověděl.tím sebe, dědice a budoucí svý zavázal, což se i všecko dostatečně provésti a prokázati maže, vrátil a k lutherianské obrátil, jakož jest pak predikanty té sekty lutherianské tu na Tejně choval jim kázati dal tím nejinejm oumyslem, aby ten jen lid veškeren v takové víře, jak sám jest, vedl; pročež jest byl od VCMti sem před několika lety před JMti nejvyšší pány ouředníky VCMti jo kanceláře obsílán a kárán, jakž toho zpráva jest, o čemž nynější pan hofmistr nejvyšší království ikého dobrou vědomost má a VCMt o tom zpraviti může.

Ale nic jest to při něm panu Vilímovi plátno nebylo, vše sobě za hřbet kladouc všelijakéy kněžstvu již za mého spravování ouřadu arcibiskupského [činil], tak že jest archidiakonství od [biskupův za starodávna ustanovené a zřízené spolu s jinejmi farami na panství tom sobě všelijak rapina přivlastňoval, tak že jest mně arcibiskupu jakožto loci ordinario žádný authoritatem ani pectionem zanechati nechtěl a nechce, ježto já jsem jemu v kolatorství a jus patronatus těch far panství Tejnském nikdy nesahal a nesahám; než poněvadž od starodávna jsou do Tejna Horšovského a na to všecko panství od nikud jinud než od arcibiskupův Pražských kněží brávali a je konfirmovati zanechávali, od toho upustiti a jemu panu Vilímovi v tom ustoupiti a místo nikoli mně možné není á nenáleží, zvláště pak že opět týž pan Vilím z Lobkovic od toho archidiakonství Tejna Horšovského nemalej díl rolí a požitkův odňal a k svým kratochvílím obrátil.

Nad to sejdouc s světa archidiakon kněz Bartholoměj hned jest se všeho toho archidiakonství a již od tolika času žádného archidiakona tu, než chtěl by nějakého archidiakona míti, s kterýmž mohl vládnouti, rozkazovati jako svejm čeledínem, ježto týž archidiakon netoliko spravování těch a kolatur na tom panství, ale všecken ten kraj nebo districtum říditi a spravovati na místě arcibiskupa, protož člověk učenej tu ustanoven býti má, jakž pak od starodávna vždycky doktoři písma jeho a přední učení muži tu sou bejvali.

Dále, nejmilostivější císaři, týž pan Vilím z Lobkovic tu z Tejna a města svého jest faráře člověka hodného, pobožného a učeného o sv. Jiří již jminulým léta 1603, když jest jemu po vůli býti manželstva neřádná potvrzovati na zámku nechtěl, vypověděl a mocně vybyl poroučejíc sám, jako. arcibiskup neb loci Ordinarius byl, kteří mají tu v městě přisluhovati; ani mně těch farářův na tech svejch visitovati skrze mé vyslané nedopustil, nýbrž potupně na zlehčení mé a úřadu mého jim zapovídal, a tak to kněžstvo na panství jeho, kteréž ještě pozůstává, pod zapovědí jeho mně v poslušenství nestojí. Lid nebohý tu v městě i v jinejch jeho vesnicích, nemajíc žádných kněží a správcuv duchovních, naříká a s pláčem žaluje, že ani křtem ani zpovědí nebo slova božího slyšení, nebolito kteří k smrti pracují, opatřeni nejsou, nýbrž jako hovada zůstávati musejí, ač mnozí, kteří po jeho vůli Činiti chtějí, přece se k neřádným kněžím utíkají, což by se všeho mohlo pánu Bohu slitovati.

Naposledy pak, nejmilostivější císaři, když sem témuž panu Vilímovi z Lobkovic psaní poslední učinil žádajíc, aby tomu knězi, kteréhož jest vypověděl, jeho zasloužené desátky a platy vydati poručil, podle toho sobě lítostivé stěžoval, že žádného archidiakona ani faráře tu v Tejně, a že lid slovem božím a jinejmi svátostmi sycen a opatřen není, že nebudu moci než k vrchnosti, totiž VCMti sobě stěžovati a to k napravení přivésti, jakou jest mi neuctivou a důtklivou i důstojenství arcibiskupskému potupnou odpověď dal, ježto sem já nikda tím ničímž buď oustně nebo skrze psaní nehejbal. strany rodu neb kdo by lepší byl, jakož on dotejká, VCMti poníženě připiš toho příležitě podávám a pro milosrdenství boží i spasení těch mnohejch duší, kteréž by nedbanlivostí a nevznášením Na VCMt mejm k zatracení a bludům lutherianským a kacířským skrze téhož pana Vilíma přivedeny by bejti musily, prosím, že milostivě tuto mou stížnost k srdci připustiti a jeho pana Vilíma jakožto; člověka příliš zpurného k napravení těch všech věcí strany archidiakona a farářův i jiných religí. katolické se týkajíc mocí svou císařskou přivésti a skloniti ráčíte, tak aby po jeho vůli nebylo, nýbrž to panství při starý katolický religí zachováno bylo, a já jakožto arcibiskup authoritatem loci ordinarii; nad týmž kněžstvem měl. V čemž ve všem se VCMti poníženě a pokorně poručena činím.

VCMti

ponížený a poslušný kaplan.



[In tergo] 14. Febr. 1604.




Přihlásit/registrovat se do ISP