V PRAZE, 3. července 1604. — Konc. v arch. arcibiskup, v Praze. Recepta ab. anno 1604—1605.

Nejjasnější etc. Jaká jest odpověd! VCMti od pana Vilíma z Lobkovic na Tejně Horšovském Da stížnost a suplikací mou nejposlednější dána a mně z kanceláře VCMti k vyrozumění a další zprávě odeslána, jí jsem porozuměl. A poznávám z též odpovědi jeho, že majíc na to, což já sobě stěžuji, zřetedlnou odpověď dáti, jinými stížnostmi proti mně by se zastříti chtěl, čehož já všeho zbytečného replikování zanechávajíc toliko to, což jsem prve suplikoval a VCMti poníženě z povinnosti ouřadu svého prosil a ještě poníženě prosím a vyhledávám, aby to město Týn Horšovský se vším panstvím u víře katolické zachováno býti mohlo, tak jakž jest od starodávna bylo, a on pan Vilím z Lobkovic jest to tak po panu otci a panu bratru svém našel, archidiakonství Týnské aby v moci arcibiskupa Pražského, od kteréhož jest bylo ustanoveno a nadáno, řízeno a spravováno, zůstaveno býti mohlo, faráři pak na jiné fary dosazováni bývali s potvrzením arcibiskupa jakožto loci ordinarii, poněvadž všudy v katolických místech se to zachovává a za právo jest.

Že pak častojmenovaný pan Vilím z Lobkovic v nynější své odpovědi na prvnější svou odpověď se odvolává a při pořadu práva zůstaven býti žádá, patrně viděti jest, že by rád intent svůj vyvedl soudem jíti chtíc, aby ta věc prodloužena byla, a zatím fary prázdné pomalu svého náboženství nového tolikéž novověrci a pletichán luterianskými dosadil, a jako bychom zde v království tomto VCMti pána našeho nejmilostivějšího před očima neměli a v těch věcech, kteréž časného a spěšného opatření potřebují, se utíkati nemohli; což zjevně zřízení zemské to vyměřuje, že v takových věcech k brzkému opatření náležejících ku králi pánu svému se utíkati máme. I to také zřízení zemské ukazuje, jakž ty fary, kteréž od starodávna pod jednou bývaly, anebolito pod obojí zase dosazovány býti mají.

A ačkoli pan Vilím z Lobkovic se hlásí a tím honosí bejti pod obojí, však veliký rozdíl jest mezi podobojím starého českého náboženství, kteříž jsou se v ceremoniích, v službách božích i ve všem s pod jednou srovnávali a za jednoho člověka téměř byli, čehož se při něm panu Vilímovi nespatřuje a nenachází.

A tak vždy VCMti ve vší poníženosti prosím, že to milostivě při něm panu Vilémovi opatřiti a naříditi ráčíte, aby to město a panství Tejna Horšovského při kněžstvu katolickém a té víře starodávní zachováno býti mohlo a kněží, které bych já za hodné býti uznával a je tam za faráře neb za archidiakony potvrzoval, ti aby od něho přijati a, jakýchkoli důchodův od starodávna užívali, při těch aby beze všeho umenšení zůstaveni byli, tak aby ten lid nebohý v tom sektářství, v němž již nemálo jak toho lidu tak i okolního uvedeno jest, nezůstával a naposledy k věčnému zatracení přiveden nebyl. S tím se VCMti poručena činím. Actum v Praze, v sobotu po památce Navštívení panny Marie svatou Alžbětu léta 1604.