NA SMEČNĚ, 7. června 1604. — Rkp. Sign. XV. C 16 v c. k. veřejné a univ. knih. v Praze.

Vejminka pána z Martinic při vejhostních listech, když z poddanosti propouští, pokudž by v víře katolický nesetrvali, aby jim platni nebyli. Psaní strany té věci panu Gerštorfovi, hejtmanu panství Křivoklátského.

Službu etc. Jakej nedostatek v tom vejhostu, kterýmž sem na žádost vaši Klimenta kožišníka ze vsi Rinholce s manželkou a dítkami (krom jednoho syna) k ruce a na grunty JMCské s jistou vejminkou propustil, nacházíte, z psaní vašeho sem porozuměl. A jestli v témž listu mém vejhostním, že dotčeného Klimenta, poddaného svého, k ruce a na grunty JMCské propouštím, dostaveno není, v tom se dobře pamatovati nemohu, a pokudž toliko vám svědčí, žádám, že mně jej zase odeslati poručíte; já i jej hned přepsati a to, že se k ruce JMCské propoušti, v něm dostaviti a zase jej vám brzy odeslati poručím.

Co se pak žádosti vaší, abych jej bez všelijaké vejměnky na grunty JMCské propustil, dotyce, i oznamuji vám, že také pan Hans Hendrych Prolhofer z Purkeršdorfu, předešlý JMCské pan hejtman panství Křivoklátského, ode mne vejhosty podobné s takovou vejminkou přijíti ponejprv se zpěčoval a i mně v té příčině jedno psaní učinil; když pak jemu ode mne odepsáno a, aby JMCské na mne proto žaloval, ukázáno bylo, srozuměvše sám sobě, toho jest při tom tak moudře zanechal a s takovým propuštěním vždycky spokojen byl. Že vy pak také té vejmince na odpor se stavíte a mé dobré a Bohu líbezné mínění jinače nežli upřímně vykládáte, takto píšíce, že se u nás tak snáší pro budoucí, kteréž by potomně z toho býti chtělo a mohlo, nedorozumění, poněvadž JMCská pán náš nejmilostivější jakožto monarcha a nejpřednější ochránce svaté římské katolické víry býti ráčí, proti JMCské takové vejminky požívati že jest zbytečné a skůro nebezpečné: i vám na to tuto odpověď dávám, že se toho ničeho, pokudž by se i JMCské taková vejminka má od kohožkoli donesla, abych v jaké nebezpečenství aneb nemilost JMCské pánu mému nejmilostivějšímu za tou příčinou upadnouti měl, neobávám. I protož touž vejminku ne bezpotřebně, ale slušně a svobodně pro zachování dobrého svědomí mého ano i zejskání duše jich činiti mohu, nebo tu na témž panství JMCské Křivoklátským na větším díle lidé poddaní v rozličných nedověrách vězí a od té římské, katolické a samospasitedlné víry dalece bloudí, což JMCské já nepřidčítám, nebo JMt o všem neráčí moci věděti, ale vás ke všemu dobrému jich vedení, náměstka a hejtmana svého, vystaviti ráčil. Já pak slušně obávám se, abych lidi poddané své bez takových vejminek buď tu na grunty JMCské Křivoklátské aneb komu jinému, kdež by té svaté víry nebyli, propouštěl, že by třebas jak z nabádání lidského tak také z své nešlechetnosti mohli od té svaté víry římské katolické odstoupiti, nad čímž bych já mysl a svědomí své spokojené míti [nejmohl. A protož, pokudž by který (jsa ode mne s touž vejminkou propuštěn) lehkovážně učinil, budu jej moci zase k též svaté víře katolické přivésti dáti, a tak mysl svou spokojenou majíc svědomí mé v tom neurážeti.

Nicméně kdyby mne v té věci od JMCské krále a pána mého nejmilostivějšího (ač se nenaději), však na nětčí zlé zprávy donesení, co oznámeno bylo, uměl bych a věděl bych, jak JMCské svou pokornou omluvu, s kterouž by JMt bohdá spokojen býti ráčil, poníženě učiniti. Nebo co sem tu koliv tak pro zejskání duší lidí poddaných mých (z nichž mně před pánem Bohem odpovídati sluší), že sem je všecky k té svaté římské katolické víře přivozovati se snažil, před sebe vzal a ji z milosti boží šťastně dokonal, tohoť jest mi také JMCská netoliko pobožně schváliti, ale, abych sobě v tom žádnému překážeti nedadouc stále to zachoval, jak skrze jednu vzáctnou osobu, JMCské radu, tak také i JMti vlastním psaním svým milostivě mne k tomu napomínati ráčil. A tak jsouce mé předešlé od JMCské takové mé předsevzetí dobré v dotčené příčině schváleno, té ponížené naděje sem k JMCské králi a pánu mému nejmilostivějšímu, že také nyní JMt s takovou slušnou a náležitou vejminkou (kterouž toliko pro zachování svědomí mého a zejskání duší lidských činím) milostivě spokojen býti a k žádný nemilosti to mně nepřičítati, nýbrž opět chváliti a mejm nejmilostivějším císařem a pánem býti, zůstávati ráčí.

A vás za to žádám, že nad takovým každým, kteréhož sem prve na žádost předešlého JMCské pana hejtmana Křivoklátského s touž vejminkou propouštěl aneb ještě na žádost vaši propustiti se neodpovídám, aby se tak každý zachoval, ruku ochrannou držeti budete, sice nežli bych od té vejminky slušně upustil, raději žádného nepropouštěti a vždycky katolické mé poddané zachovati chci, nebo duše lidí poddaných mých v mé moci nejsou, a já ne duši, ale tělo propouštěti mohu. Přátelsky vás žádám, že mně slušně za zlé jmíti nebudete a, raci v tom se se mnou tak jako předek váš spo kojíce, v dobrém přátelství zůstanete, jakož i já od sebe vám dobré přátelství (když mi se toliko od vás příčina dávati k tomu nebude) prokazovati rád chci. Čehož sem vás upřímnou odpovědí svou pro zprávu tajiti nemohl. S tím milost boží rač býti s námi se všemi. Datum na Smečně, v středu po sv. Prokopu léta 1604. Jaroslav Borita z Martink na Smečně, Vokoři a Malikovicích,

Římského císaře JMti rada a hejtman kraje Slánského.