V KADANI, 26. července 1604. — Opis souč. v arch. místodrž. král. Česk. R. 109—15.

26. Julii ku panu purkmistru Kadaňskému jménem Jiříkovi Veckerli skrze služebníka povolán jsa, jsem jakožto poslušný ihned do jeho příbytku se najíti dal. Kdež mi pan purkmistr předestřel a oznámil císařské poručení strany procesí, aby tu solenniter in festo Corporis Christi již nastávajícím držána byla; a protož že mezi jinými páni purkmistr a konšelé také mne, abych nebesa nositi pomohl, jsou volili; na to abych dal odpovědi, přistupuji-li k té žádosti čili ne, ode mne žádaje, abych se v tom ohlásil. Nač jsem jemu tu odpověď dal, že já toho činiti nemohu, a že jsem, což císařské poručeni v sobě obsahuje, vyrozuměl, kdež se dokládá, aby ta velebnost těla božího, jakož od starodávna bej válo, svěcena byla. K těm slovům pan purkmistr řekl: "Přej dobře, jako před 50 neb 60 léty". Nač jsem opět tu odpovědi jemu dal, že mně o tom vědomo není, což se jest tehda a toho času při vykonání procesí dalo, než o tom dobře vědomost mám, kterak se jest před třími neb čtyřmi lety spravovalo; tehdy mladší mistři z pořádkův neb cechův, že jsou vždyckny svíce a korouhve nesli, ale aby kdo z počtu těch sub utraque s vámi v procesí byl šel, o tom nevím, ani aby nebe byli nesli. Ihned pan purkmistr po těch slovích na svého služebníka zavolavše k němu jest řekl: "Petře, poznamenej, že nebesa nésti nechce." O tom také, aby poručení podobné před 3 neb 4 lety bylo vyšlo, jakž oni předkládají, o tom nic nevím.

Že bych také se jměl zakázati při procesí býti a tudy že bych se jim jednom měl porouhati aneb JMCské poručení tupiti, uchovejž to pán Bůh, a hned tomu zprosta a dokonce odpírám. Mohlť jest snad služebník na mou osobu něco ošemetného poznamenati, ale já tomu místa nedávám ani se k tomu neznám; ale pan purkmistr jmělť je dáti, co jsem tehdy promluvil, mně dáti přečísti, což se jest nestalo. A dobrým svědomím před pánem Bohem toto vysvědčiti mohu, že jsem nevině k JMCské od nich těch sub una osočen a oklamán.

Dále kdež mne kladou za redlfürera, tomu odpírám a, že bohdá takový nejsem, pravím, neboť jsem od shromáždění těch sub utraque kostelníkem léta 1604. 7. Januarii, když jsou z dovolení JMCské rychtáře M. Kryštofa Albrechta pospolu byli, volen. Oni ale ti sub una, kdyby tak pokoje jako nepokoj milovali, nebylo by k tomu přišlo, že i druzí ti nebozí a soužení lidé sub utraque byli by si do nich stěžovati museli. Pročež i komisí nařízena, kde se takové stížnosti i něco více bohdá přednésti má a dokázati.

Já chudinka a nebohej z holé nepřízně JMCské osočen jsem a nepravdivě oklamán; jakož i náš primas Marek Reindler zde v Praze slyšeti se jest dal, že jest aám statečně posloužil, že i někteří bez hlavy bejti musejí. Tím štrychem aniž se dosti na mně nebohém vymstíti mohli, anobrž i mne vdovce, kterýž jen jedinkou dcerku nedorostlou mám, za soldáta aneb vojáka jsou volili, jednom aby mne o živnůstku mou snad připraviti mohli. K tomu jsem podagricus i chiragricus, jakž všechno město o tom ví; což by takoví nemocní lidé na vojně prospěti mohli, o tom sám pán Buoh rač souditi.

Příčiny, proč tak na mne nevražejí, jsou ty, že jsem, pokudž jsem v třetí radě seděl, k předsevzetí jejich, a jakž jsou nebohé obci hospodařili a ještě hospodařejí, povoliti a mlčeti nechtěl a nemohl.

Žádám pro odplatu boží nejvejše pro pána Boha, že JMCská neráčí těm jich nepravdivejm zprávám místo dáti, nýbrž nade mnou nebohým souženým milostivou a ochrannou ruku držeti a při mém náboženství mne zachovati. Zachariáš Freiinger.