V PRAZE, před 28. říjnem 1604. — Orig. v arch. místodrž. král. Česk. R. 109. 15.

Nejjasnější etc. Jakož jsem od VCMti obeslán byl, abych se v kanceláři VCMti osobně postavil a příčině obeslání toho vyrozuměl, podle kteréhož obeslání tak se poslušně a poddaně zachovavši, jest mi od JMti nejvyššího pána pana kancléře království českého v sobotu minulou po sv. Lukáši [23. Oct.] příčina obeslání mého (jakž v paměti snáším) tato oznámena, že bych léta tohoto 1604. na den sv. Matouše [21. Sept.] proti vydaným VCMti zjevně mandátům, ano i proti zřízení zemskému, snesení sněmovnímu dítě své Pikhartu neb bratru té Pikhartské sekty, kteráž se náboženstvím jmenovati nemůže, křtíti dáti a tudy sobě přístné poručení a mandát VCMti zlehčiti měl. Zatím pak po některých dotázkách na mne učiněných, na kteréž jsem v sprostnosti odpověď dal, mně jest jménem VCMti poručeno, abych se knězem svým ujistil a s ním se v kanceláři VCMti české dvorské hned tento čtvrtek nejprve příští, kdež památka svatých Šimona a Judy [28. Oct.], apoštolův Krista Pána spasitele našeho bude, postavil, jakž též oznámení v širších slovích mně učiněné to v sobě obsahuje a zavírá.

I nejmilostivější císaři, v pravdě VCMti to oznámiti a jakž pánem Bohem, všech srdcí zpytatelem, takž mým dobrým svědomím to osvědčiti mohu, že jest mi to jak živo na mou mysl nepřišlo, ano v skutku a v pravdě do smrti mé při mně shledáno bohdá nebude, abych já co nejméně na potupu a lehkost mandátův VCMti před sebe bráti, zřízení zemské a sněmovní snesení rušiti a poručení VCMti zlehčovati měl; čehož o mně snažně prosím pro božskou spravedlnost a poslední soud boží že smejšleti neráčíte. Nebo znajíc vůli božskou vím, že na místě božím od pána Boha za vrchnost mou a všeho křesťanstva po pánu Bohu zvoleni a vystaveni býti ráčíte, kteréž já poslušností, poddaností, věrností zavázán jsouc, při VCMti životem, hrdlem i svým statečkem státi povinen se býti znám i toho dokazovati hotov jsem. Pročež VCMti poníženě prosím, že o mně toho smejšleti a víry k takové zprávě, kdož by ji VCMti dávati chtěl, přikládati neráčíte. Neb nevím o žádném, kdo by VCMti na mne co sobě stěžovati a žalovati měl; a kdyby mi ta osoba, která mne tak nevinně u VCMti zoškliviti chtěla, známa byla, věděl bych na to VCMti v obšírnějších slovích odpověd dáti a toho nářku se očistiti.

Že jsem já pak děťátku svému křtem svatým posloužiti a skrze křest svatý je do církve uvésti dal, což jsem z povinnosti otcovské z nařízení syna božího slušně učinil, tímť jsem nic proti vůli boží, písmu svatému, zákonu božímu, ano proti víře obecné křesťanské, ovšem proti VCMti vrchnosti své milostivé křesťanské bohdá neučinil. Kterýmžto křtem aby od jakého Pikharta, sektáře neb kacíře posluhováno bylo, o tom vědomosti nemám. Nebo jsouce ten kněz pod obojí přisluhující tu prve, než jsem já téhož statečku v držení vešel, a slýchajíc od něho čisté slovo boží kázané a život příkladný i přisluhování křtem svatým a svátostmi velebnými činěné podle ustanovení syna božího, vedle toho k němu jsem tu důvěrnost měl, i též děťátko jemu okříti jsem dal.

A poněvadž pak jste vždycky VCMti nad stranou pod obojí jako i pod jednou milostivou ochrannou ruku držeti ráčili, což tak i zřízením zemským dostatečně opatřeno a to za právo ustanoveno jest, že strana strany haněti a v náboženství při víře křesťanské utiskovati nemá: protož jsem k VMCské té naděje a ponížené a poddané žádosti, že mne při témž zřízeni zemském a snesení sněmovním a milostivém dovolení stavům císaře Maximiliana slavné paměti pana otce VCMti milostivě zůstaviti ráčíte.

Co se pak toho kněze dotýče, bych nejraději chtěl v kanceláři VCMti jej postaviti, přijev domů jeho jsem nenalezl a nezastihl ani, kam by odšel, doptati se nemohl. A vždy VCMti poddaně prosím, že mne při této mé pravdivé a ponížené zprávě i omluvě milostivě přijíti a mým nejmilostivějším císařem, králem a pánem býti a vždycky zůstávati ráčíte. A tak se VCMti jakožto jeden oud strany pod obojí a poddaný a poslušný VCMti k opatření a ochraně poroučím, vždy žádaje pro božskou spravedlnost při náboženství svém zůstaven býti.

Datum v Praze, po sv. panně Voršile [sic] léta 1604.