SNĚMY ČESKÉ
OD LÉTA 1526 AŽ PO NAŠI DOBU.
VYDÁVÁ
KRÁLOVSKÝ ČESKÝ ARCHIV ZEMSKÝ.
XI.
SNĚMY ROKU 1605.
VYDAL
KAMIL KROFTA.
ČÁST PRVÁ.
V PRAZE.
NÁKLADEM ZEMSKÉHO VÝBORU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO. - KNIHTISKÁRNA DR. ED. GRÉGRA A SYNA V PRAZE.
1910
Rok 1605.
A. Jednání na sněmích.
Třikráte svolán byl r. 1605 sněm království Českého: poprvé při čase Hromnic, podruhé okolo Letnic a potřetí při sv. Bartoloměji. Krom toho sešel se mezi prvním a druhým sněmem sjezd nejvyšších úředníků a soudců zemských i osob zmocněných sněmem zemským k jednání o veřejné hotovosti. Tak časté svolání sněmu v jednom roce nebylo v dějinách českého sněmovnictví novinkou; nejen v pohnutých dobách stol. XV., nýbrž ještě v prvém období vlády Ferdinanda I. stalo se nejednou, že sněm český svolán byl v jednom roce třikráte, ano i čtyřikráte (r. 1529), ale od potlačení stavovského odboje r. 1547 nedošlo k trojímu svolání sněmu v jediném roce ani jednou, - r. 1575 zasedal sice český sněm třikráte, ale byl to sněm jediný, dvakráte odročený - a i dvojí zasedání sněmu v roce bylo výjimkou (došlo k němu, pokud známo, jen r. 1574, 1577 1583, 1593 a 1596). Trojí svolání sněmu v r. 1605 byl tedy zjev mimořádný a také jeho příčina byla mimořádná, totiž nebezpečí hrozící vládě cís. Rudolfa II. a jeho zemím z Uher, kde k útokům odvěkého nepřítele rodu Habsburského připojil se hrozivý odboj císařských poddaných, povstání Bočkajovo.
[O válce s Turky v těchto letech i o povstání Bočkajově bylo již častěji psáno. Nejpodrobněji průběh událostí vypsal Tomek v druhé části svých výborných studií O nepokojích stavovských za Rudolfa II. a Matyáše, uveřejněné v Časopise čes. mus. XXIX, 1855. Stručně, ale s mnohými novými důležitými zprávami, zvláště o tehdejší situaci u dvora Rudolfova pojednal o téže věci Stieve, Die Politik Baierns 1591 - 1607, II. Hälfte (Briefe und Acten zur Gesch. des dreissigj. Krieges V (München 1883) str. 717 násl. Jeho hlavně přidržel se Huber, Geschichte Österreichs IV (Gotha 1892) str. 366, kde však užito také nových pramenů uherských. Se zvláštním zřením k Moravě jednali o těch věcech Chlumecky, Carl von Zierotin und seine Zeit (Brno 1862) str. 331 násl. a nověji Kameníček, Vpády Bočkajovců na Moravu a ratifikace míru Vídenského od zemí koruny české r. 1605 až 1606 v Čas čes. mus. LXVIII, 1894. Týž vydal v samostatné knize Prameny ke vpádům Bočkajovců na Moravu a k ratifikaci míru Vídenského od zemí koruny české r. 1605 - 1606 (Historický archiv České Akademie č. 4, Praha 1894). Stručně, ale s některými dodatky pojednal o témž předměte ve spise Zemské sněmy a sjezdy Moravské II. (Brno 1902) str. 361 násl. Bohužel sbírka Kameníčkova není prosta vážných nedostatků a také jeho pojednání obsahují, zvláště pokud se týkají českých věcí sněmovních, mnohé nesprávnosti. V této předmluvě i na jiných místech častěji dovolávám se jednotlivých listin, namnoze dosud neznámých. Pokud se otiskují ať celé, ať zkráceně v tomto svazku, neudávám jich provenience; z chronologického seznamu všech listin v tomto svazku obsažených lze lehce vyhledati, na kterém místě se najdou podrobnější údaje o takových kusech. Připomínám ještě, že všechny listiny dosud neuveřejněné, jichž tu se dovolávám, i když se neotiskují v tomto svazku, jsou opsány v zemském archivě.]
Ve válce s Turky, která trvala od r. 1593, právě poslední dobou se nedařilo zle zbraním císařským. Vedením generála Russworma, který od r. 1602 byl vrchním velitelem vojsk císařských v Uhrách, dobyto v l. 1602-3 některých vážných úspěchů, a po marném obléhání Ostřihoma v září a říjnu 1604 veliký vezír turecký Muhamed pasa jal se vyjednávati o mír, k němuž Turky nutila vedle stálých povstání v Asii i nedávno propukla válka s Peršany. Ač přední radové císařští, znajíce dobře finanční tíseň císařovu i nejisté poměry v jeho zemích dědičných, radili, aby nabízený mír byl přijat, [Ještě 29. list. 1604 radila dvorská komora v dobrozdání stran chystaného sněmu uherského velmi rozhodně, aby se jednalo s Turky o mír. Čteme tu mimo jiné: "Was die continuierung des offenen kriegs gegen denerbfeind belangt, da erachtet die hofkammer, dass solche... irer Mt. derzeit zu prosequieren und ferner auszustehen... unmüglich sein wirdet... Dann die hofkammer ihres theils nit siehet, woher die mittel und das geld zu fernerer continuirung des kriegs bei dieser expirierten oder bereit allerdings verwiesenen reichshilfen und demwissentlichen mangl ander mitl zu nehmen und woher das noch dienende und zum wenigen theil bezahlte kriegsvolk zu feld und auf den gränzen künftig ihre bezahlung haben, zu geschweigen, worauf ein neues heer auf künftiges iahr angenommen und erhalten oder auch woher die proviant... genummen, ja, da gleich das geld undproviant vorhanden wäre, wo und wannenher ein tauglichs kriegsvolk sunderlich von Teutschen (weil es numehrder Hungern, wie auch der unbändigen Wallonen halber gross bedenken), geworben werden solt..." (Monumenta comitialia regni Hungariae XI, Budapest 1899, str. 52).] ač také arciknížata Rakouští i stavové zemí Rudolfových přáli míru, císař povzbuzován naléháním papežského nuncia a španělského vyslance, kteří jménem svých pánů slibovali Rudolfovi značné pomoci na další válku, k tomu nesvolil. [Stieve l. c. str. 718 podle zpráv Benátského vyslance při dvoře Rudolfově, jež potvrzují současné zprávy papežského nuncia Ferrera a zvláště jeho obšírná zpráva celková z 25. dubna 1605, zachovaná v knihovně Vatikánské cod. Barberini lat. 5314 fol. 255 násl. Nuncius tu vykládá (fol. 260), že "Sua Mtà. non ha mai inclinato alla pace benché consigliatali dalli fratelli, dalli stati e da tutti li consiglieri", nicméně že "fu così angustiata da tutti li sudetti, che cominciava ad inclinarvi; ma nel¾ istesso tempo havendo ľambasciatore di Spagna promessoa S. Mtà. due regimenti di fanteria pagati di continuo et sperand' anche nuovi aiuti da papa Clemente..., fu affatto sconclusa la pace."]
Pomýšlelo se dokonce na to, aby v příštím roce válka s Turky vedena byla s větším důrazem. Naléhal na to, jak se zdá, k podnětu nového císařského velitele Jiřího Basty, [V uvedené relaci z 25. dubna 1605 pap. nuncius zmiňuje se o tom, jak nevhodně se dotud vydržovalo vojsko a oč výhodnější by bylo vydržovati je trvale, a dodává: "Quando il Basta fu qui ľ anno passato, trattò questa riforma..."] zvláště papežský nuncius, který koncem října r. 1604 snažil se přemluviti nejvlivnější rádce císařovy k tomu, aby najímání a vydržování vojska bylo upraveno budoucně způsobem vhodnějším. [O těchto svých snahách a zvláště o své rozmluvě s presidentem Unverzagtem píše nuncius ve své zprávě z 1. listopadu 1604, jež se zachovala v arch. Vatik. Borgh. III. 11cd fol. 245.] Navrhoval především presidentu dv. komory Unverzagtovi, aby se sněmům zemí císařových, které se sejdou tuto zimu, ohlásilo, že císař se rozhodl vydržovati v Uhřích vojsko po celý rok, nikoli tedy jen 71/2 měsíce, jako dosud. To bylo by výhodnější nejen pro císaře, protože s vojskem stálým, cvičeným mohla by se úspěšněji vésti válka proti Turkům, nýbrž i pro země samy, protože byly by ušetřeny nepříjemností a škod, kterých dosud bývalo jim zakoušeti při mustrování vojska. Nunciovi zdálo se býti nepochybno, že k vydržování vojska po celý rok nebylo by třeba většího nákladu než při způsobu dosavadním. Dotud totiž platívaly země na setninu vojska, jež vydržovaly 71/2 měsíce - šest měsíců počítalo se na službu v poli, ostatek na mustrování a propouštění vojska - tak jako by měla 300 mužů, ač počet ten v roce zpravidla velmi značně se zmenšil - někdy klesl prý až na 80 -, a také císař platil podle toho plukovníkům; z toho měli užitek pouze plukovníci, kteří prý si vydělávali takovým způsobem 24 až 30.000 zlatých za rok. Kdyby místo toho země vyplácely žold po měsících, získaly by tím tolik, že by stejný náklad, jakého dosud bylo třeba na 772 měsíce, stačil na 9 měsíců počítaných po 40 dnech jako ve Flandřích, t. j. tedy na celý rok.
Návrh nunciův na vydržování stálého vojska nebyl nikterak naprostou novinkou. Již r. 1602 v královské předloze podané sněmu království Českého byla dokazována potřeba vydržovati v Uhřích stálé vojsko a upozorňováno na výhody, jež by z toho vzešly císaři i stavům; již tehdy bylo žádáno na stavích, aby tři léta za sebou buď vydržovali svým nákladem určitý počet lidu jízdného i pěšího vždy dvanáct měsíců (ne jako dotud šest), aneb aby povolili peníze k tomu potřebné. Také již tehdy královská předloha snažila se přemluviti k tomu stavy podobnými důvody, jaké uváděl nuncius, upozorňujíc, že náklad na najímání a propouštění vojska, na sedmý měsíc, který se zpravidla povoluje jezdcům k přitažení a odtažení, jakož i škody, jež trpí stavové i jich poddaní tím, že se vojsko v zemi mustruje a tudy táhne, bezmála vyváží to, oč bude třeba většího nákladu k vydržování vojska po celý rok. Stavové čeští však se rozhodli setrvati při způsobu dosavadním.
President Unverzagt mohl tedy právem nunciovi namítnouti, že návrh na vydržování vojska po celý rok byl již dříve marně činěn stavům zemí císařských, ale nuncius domnívaje se, že nebylo zároveň navrhováno, aby stavové sami vypláceli peníze vojsku, povzbuzoval Unverzagta, aby se stal o to nový pokus. Dodával, že o této věci jednal i s některými pány českými a moravskými - byli to nepochybně páni katoličtí - a poznal prý, že by velmi rádi svolili k takové změně.
V rozmluvě s presidentem Unverzagtem neopominul nuncius dotknouti se také náboženské stránky navrhované proměny vojenského zřízení rakouského. Císař, maje stálé, vycvičené vojsko, mohl prý by snáze udržovati na uzdě země, které z příčin náboženských nebo jiných chtěly by se proti němu bouřiti. Ovšem bylo by třeba zaříditi věc tak, aby toto stálé vojsko neskládalo se jen z kacířů, nýbrž aby aspoň dvě třetiny jeho byly katolické. Toho bylo by lze docíliti, kdyby král Španělský poslal své dva pluky složené z Italů, kdyby císař dva pluky najal v Tyrolích a po jednom pluku kdyby se najalo v Bavořích, v arcidiecesi Salcburské a diecesích Wircburské a Bamberské. Podobně mělo by se učiniti s plukovníky a důstojníky.
President Unverzagt vyslechnuv výklad nunciův, slíbil, že předloží jeho návrh císaři, který prý byl již před tím téměř rozhodnut vydržovati tuto zimu všechnu pěchotu, dodal však, že by prospělo katolickému rázu vojska císařského, kdyby papež vypravil svým nákladem ještě jeden pluk. O osudech svého návrhu nuncius sám nepodává již zprávy, [Ve zprávě z 31. ledna 1605 (arch. Vatik., Borgh. III 84a fol. 175) dotýká se nuncius té věci slovy: "Si vanno pure facendo apparechi per la guerra e cominciano questi signori a vedere che non molto più costa il tener il soldato tutto ¾ anno, che licentiarlo in campo 4 mesi, perche a licentiar il campo quest'anno vi voleva tanto denaro, quanto si è dato e si darà ali esercito in cinque o più mesi, contentandosi il soldato di quello che se le va dando a buon conto, e si avanzano ¾ armi, sopra le quali li colonelli facevano avanzi grandissimi in pregiuditio di S. Mtà. Se li moti ïUngaria fossero sedati, era la ventura di S. Mtà. trovarsi un esercito di primavera in esser, il che non li è mai successo."] ale v přípravách k nejbližšímu českému sněmu setkáváme se s velmi zřetelným jeho ohlasem.
Zatím však byl již v poměrech válečných nastal nepředvídaný obrat. Počátkem října propuklo v Sedmihradsku povstání, jež záhy se rozšířilo také do Uher. Příčinou povstání byla nespokojenost domácího obyvatelstva s císařskou vládou, která, potlačivši r. 1602 mocně dlouholeté bouře v Sedmihradsku, jala se v zemi té zaváděti čirý absolutismus spojený s bezohlednou reakcí katolickou a potíráním všech vyznání nekatolických a také v Uhřích se pokoušela užíti příznivější situace vá
lečné za posledních dvou let k rozhodnějšímu podporování náboženství katolického proti vyznáním nekatolickým. [O příčinách povstání Bočkajova vyjadřuje se zajímavě pap. nuncius v uvedené celkové relaci z 25. dubna 1605. Praví, že Bočkaj sám svůj odboj odůvodňuje příčinami náboženskými, "ma li suoi veri fondamenti furono aggravii pretesi d'haver ricevuti in alcune sue pretensioni, odio che come Ungaro portava alla natione Allemara e l desiderio di regnare più vero di tutti". Dodává, že ministři císařští uvěřili tvrzení Bočkajovu, že mu jde o náboženství, on však že se přičiňoval "d'imprimer quanto più potei in ciascun ministro a parte, come questa rebellione non haveva fondamento da religione, ma di puro stato et odio verso la natione Germana."]
V čelo nespokojenců se postavil sedmihradský šlechtic Štěpán Bočkaj, který, pokoušev se tajnými pletkami vyrvati císaři Sedmihradsko a státi se jeho knížetem, když pletky ty byly vyzrazeny, odhodlal se k zjevné vzpouře. Bočkajovi se podařilo převésti na svou stranu také bojovné Hajduky, kteří do té doby sloužívali ve vojště císařském, a způsobiti 14. října 1604 jednomu oddílu císařského vojska těžkou porážku. Nový vojevůdce císařský Jiří Basta dobyl sice v listopadu 1604 značných úspěchů proti Bočkajovi, ale naprostým nedostatkem peněz i potravin a plynoucí z toho nespokojeností vlastního vojska, byl donucen ustoupiti počátkem prosince do zimních příbytků v Prešově. Bouře mohla se nyní volně šířiti a v krátkém čase skoro celé Uhry byly jí zachváceny.
Císař Rudolf II. ocitl se tím v postavení nadmíru povážlivém, tím povážlivějším, že bylo se obávati, aby také v ostatních zemích nepropukla těžko tlumená nespokojenost s jeho vládou a zvláště s jeho politikou církevní. [Srov. Stieve l. c. str. 719.] Rázné potlačení uherského odboje bylo tedy životní otázkou vlády Rudolfovy. K tomu bylo především potřebí peněz a vojska.
Jako v předešlých letech již častěji dostalo se Rudolfovi také v r. 1604 některých pomocí na válku s Turky od spřátelených mocností zahraničních. [V relaci nuncia Ferrera z 25. dubna 1605 čte se o tom: "Da qui indietro ha guerregiato S. Mtà. con ¾ aiuto di Nostro Signore, delľimperio e de stati patrimoniali, che hanno portato la maggior parte del giogo, havendo qualche anno havuto qualche aiuto dal Catholico in denari, dal granduca [= arcivév. Toskánský], e dal duca di Mantova." O pomocech poskytovaných císaři v prvních letech války od kurie psal Mathaus-Voltolini Die Beteiligung d. Papstes Clemens VIII an der Bekämpfung der Türken 1592-1595 (Rom. Quartalschrift 1901-2), o pomocech říše Německé Müller, Die Verdienste Zacharias Geizkofflers um die Beschaffung der Geldmittel für den Türkenkrieg Kaiser Rudolfs II (Mitth. d. Inst. f. öst. Gesch. XXI, 1E00). Srv. též Briefe und Akten zur Gesch. des 30j. Krieges I str. 471.] Někdy v září nebo v říjnu poslal mu papež po zvláštním kurýru peněžitý obnos, jehož výši neznáme, [Čte se o tom ve zprávě pap. nuncia z 4. října 1605 (arch. Vatik., Borgh. III 15a 1 fol. 154) kde nuncius píše, že oznámil radům císařským, "che il corriero si spediva con quell aiuto che con molto stento si era posto insieme per sovvenire a S. Mtà. senza nominar la quantità, riferendomi circa ad essa alla lettera che porterà il corriero". Srov. breve pap. Klementa poslané císaři 20. září 1604 (arch. Vatik. Armar. XLIV tom. 56 fol. 310, kde se praví: "tibi nunc quod suppeditamus, exiguum certe, nostrum si respicis animum, sin vires, multo maius, nostra quam tenuitas patitur."] koncem října došla peněžitá pomoc vévody Modenského, [O tom zmínka v citované zprávě pap. nuncia z 1. listop. 1604. Nuncius udává, že podle doslechu bylo to 10.000 skudů.] nedlouho před tím vypraven byl do Španělska kurýr se žádostí, aby král Španělský krom dvou pluků pěchoty, které slíbil také v budoucím roce postaviti do pole proti Turku, vypravil ještě 1000 nebo aspoň 500 jezdců, a dokonce i velkokníže Moskevský sliboval pomáhati císaři jednak tím, že sám vytáhne vojensky proti Turku, jsa podporován Tatary, jednak darem 500.000 skudů. [Píše o tom pap. nuncius v téže zprávě 1. listop. 1604. O Španělsku viz Stieve l. c. str. 719.] Všechny tyto pomoci a sliby byly by vedle pomocí poskytovaných pravidelně dědičnými zeměmi císařovými, na které tíže dlouholeté války vždy doléhala nejvíce, sotva stačily k vedení války v Uhřích za poměrů normálních, kdy císařskému vojsku bylo bojovati toliko s Turkem a to jen po několik letních měsíců. K potlačení povstání Bočkajova bylo by bývalo potřebí prostředků rozsáhlejších a rychlejších. Rozumí se, že po zprávách o jeho propuknutí obnoveny byly žádosti o válečnou pomoc u mocností zahraničních, [3. ledna 1605 oznamoval nuncius Ferreri do Říma, že podle doslechu "si tratta di mandare un consigliero secreto per Italia ai principi per le soventioni" (arch. Vatik., Borgh. III 84a fol. 5). 10. ledna pak psal, že se dověděl od Unverzagta, "che S. Mtà. in conformità del consiglio che gli diedi circa i soldati catolici, haveva scritto al duca di Baviera, arcivescovo di Salzburgh e a diversi altri vescovi, perche gli diano gente, e per non parer apertamente di farlo per haver catolici, ne haveva dimandato anche a Sassonia, e pensava di mandare in Italia a domandarne quasi a tutti i prencipi" (ibid. fol. 32). Sám císař psal dne 9. ledna 1605 Karlovi z Lichtenštejna, zem. hejtmanu na Moravě, že vzhledem k povstání v Uhřích nemohl pominouti "při kurfirštu Saském i jiných některých knížatech svaté říše... o rychlú pomoc jednati" (arch. místodrž. v Praze sv. 114 fol. 3). Kurfiřt Saský odepřel ovšem naprosto vyhověti žádosti císařově, protože prý příčinou povstání bylo pronásledování náboženské; srv. Stieve l. c. str. 721.] že od stavů říše Německé žádány byly pomoci [O pomocech, které byly žádány a poskytnuty nebo odepřeny od jednotlivých krajú říše Německé poč. r. 1605, viz Stieve l. c. str. 722; srov. Briefe und Akten I. str. 446 č. 352. 3. ledna 1605 oznamoval nuncius Ferreri do Říma, že podle doslechu "si tratta di mandare un consigliero secreto per Italia ai principi per le soventioni" (arch. Vatik., Borgh. III 84a fol. 5). 10. ledna pak psal, že se dověděl od Unverzagta, "che S. Mtà. in conformità del consiglio che gli diedi circa i soldati catolici, haveva scritto al duca di Baviera, arcivescovo di Salzburgh e a diversi altri vescovi, perche gli diano gente, e per non parer apertamente di farlo per haver catolici, ne haveva dimandato anche a Sassonia, e pensava di mandare in Italia a domandarne quasi a tutti i prencipi" (ibid. fol. 32). Sám císař psal dne 9. ledna 1605 Karlovi z Lichtenštejna, zem. hejtmanu na Moravě, že vzhledem k povstání v Uhřích nemohl pominouti "při kurfirštu Saském i jiných některých knížatech svaté říše... o rychlú pomoc jednati" (arch. místodrž. v Praze sv. 114 fol. 3). Kurfiřt Saský odepřel ovšem naprosto vyhověti žádosti císařově, protože prý příčinou povstání bylo pronásledování náboženské; srv. Stieve l. c. str. 721.] a konečně i císař byl nucen přispěti ze svých soukromých peněz, [V citované již zprávě z 10. ledna 1605 píše pap. nuncius, že mu president Unverzagt řekl "che S. Mta alla fine si è mossa et ha prestato 75 milla tallari de suoi". Srov. Stìeve l. c. str. 732.] ale hlavně ovšem jako vždy před tím spása hledána u dědičných zemí Rudolfových.
Ještě před vypuknutím odboje Bočkajova byl úmysl svolati sněmy těchto zemí počátkem roku 1605 a žádati na nich jako obyčejně pomoci na válku s Turky. [Zmiňuje se o tom úmyslu pap. nuncius již v citované zprávě z 1. list. 1604.] První úřední zprávu o přípravách k svolání českého sněmu máme z 19. listopadu 1604 v přípise, jímž dvorská komora oznámila české komoře rozhodnutí císařovo svolati "umb des noch continuirenden offenen türkenkriegs willen" jako v jiných zemích císařských, také v Čechách a obojí Lužici obecné sněmy [č. 1.]. [Dne 5. pros. 1604 navrhoval arcikn. Matyáš, aby sněm uherský a dolnorakouský byl svolán ke dni Tříkrálů 1605 a co nejdříve také sněm hornorakouský (Monum. comitialia Hung. XI str. 58). Dvorská komora radila naproti tomu 11. prosince, aby sněm dolnorakouský byl svolán již k 1. lednu, hornorakouský ke dni 25. ledna. Skutečně byl dolnorakouský sněm položen ke dni 13. ledna, kdežto hornorakouský konal se na konci ledna nebo poč. února (viz. č. 3. zde). Na Moravě, ve Slezsku i v Lužicích byly sněmy svolány teprve v březnu.] Týmž přípisem byla česká komora vyzývána, aby brzy podala své dobré zdání o tom, co by se na stavích mělo žádati; ale česká komora neměla se k tomu příliš ochotně. Když tedy mandátem císařským z 23. prosince 1604 [č. 2] rozepsán byl všem stavům království Českého sněm obecní na hrad Pražský ke dni 4. února "pro pilné potřeby nejen království Českého a zemí k němu příslušejících, ale i všeho křesťanstva se dotýkající", byla dvorská komora nucena připomenouti české komoře přípisem z 5. ledna 1605 starší své vyzvání [č. 4.]. V přípise se již s důrazem ukazuje na povstání Bočkajovo [Jak vážným zdálo se toto nebezpečí již v té době těm, kdo z blízka je znali, ukazuje zajímavý list Matyášův k císaři ze 6. ledna 1605 v Monum. comitialia Hung. XI, str. 98 č. XX. Vylíčiv těžké postavení císařských vojsk v Uhřích pod Bastou a Koloničem, pokračuje Matyáš: "Nun ist es nit allein umb die cron Hungern sondernauch andere E. kais. Mt. anreinende kenigreiche und länder zu thuen und werde ich numher für gewiss avisirt, dasdie Schlawacken in Maeren alberait ainen gleichen verstand mit den rebellen haben und sich dem Bochkaj untergeben und denselben zum kenig aufwerfen wollen; geschiecht das, wie zu besorgen, wan man nit eilendist solichen forkombt, so ist umb andere anreinende länder, in denen villeicht auch ein glossende scintili sich aufhaltenmöchte, ebenmessig gethan und werden E. kais Mt. endlichen in ihren kgl. hoflager zu Prag nit sicher sein, wiedan vor diesem die böse und schwäre mainaidige reden von dem Bochkaj gehört worden sein sollen, er habe zu Prag an E. Mt. hof das Pflaster lang zertreten, er wisse den weg nach Prag und wo di königlichen cronen asser
viert werden... Sollten sich nun hierauf E. Mt. von dannen begeben, haben E. Mt.... selbst zu erachten, in was eusserste gefahr dis orts auch das konigraich Böheimb gesezt wurde, und leichtlich sich zutragen möchte, das E. kais. Mt.... unter ainsten zugleich umb ihre konigreich und länder und unser löbliches haus Oesterreich... umb ihr ganze authoritet und neben disera auch umb andere ihre so theuer erworbene kenigreich und länder... geraten derfte..." Listem o tři dny pozdějším napomínal císař Karla z Lichtenštejna jakožto zem. hejtmana Moravského k opatření země proti nepřátelskému vpádu (arch. místodrž. sv. 114, fol. 3).]. Bude prý třeba žádati na sněmu větších pomocí než jindy, protože za příčinou odboje v Horních Uhřích císař je nucen vydržovati vojsko také přes zimu. Ale v dobrozdání, které česká komora hned na to podala komoře dvorské (č. 6.), o pomocech na válku v Uhřích není zmínky; články, jež se tu navrhují do proposice, týkají se jiných věcí. Za to dobrozdání válečné rady podané skoro současně tajné radě [č. 7.] a odtud postoupené komoře dvorské mluví výhradně o těchto pomocech. Válečná rada dává si tu především otázku zásadní, má-li se na stavích žádati, aby jistý počet vojska sami svým nákladem chovali v poli či aby povolili peníze na vojsko, jež by císař sám vydržoval. Prvnějším způsobem svolovali stavové čeští válečnou pomoc císaři hned v počátcích obnovené války s Turky, v letech 1595 a 1596 - dobrozdání válečné rady také to obecnými slovy připomíná - ale od r. 1597, kdy se císaři podařilo dosáhnouti toho, oč se již r. 1596 marně byl pokoušel, aby totiž stavové čeští místo vojska, jež by sami svým nákladem chovali v poli, svolili mu peníze k tomu potřebné a najímání i vydržování vojska přenechali jemu, zachovával se při svoleních sněmovních bez výjimky tento druhý způsob. [Usnesení sněmů z r. 1595 a 1596 o vypravení vojska nákladem stavů, usnesení sněmu z r. 1597, jímž se výnos kontribuce válečné dává v moc císaři, aby sám "jaký se koliv lid válečný. Mti. cís. líbiti bude, ráčil moci dáti na to přijíti". Že císař již r. 1596 snažil se pohnouti stavy, aby místo vojska povolili mu peníze, svědčí příloha královské proposice k sněmu toho roku konanému. Praví se tu, že císař, "poněvadž stavuov dobrovolné svolené pomoci těchto pominulých let a zvláště loňského roku nebyly tak užitečně, jakž sou se domnívali, vynaloženy", žádá, aby mu stavové "v moc dali, aby tak mnoho lidu válečného dobrého a zkušeného, co by svolení jich vyneslo, na svuoj vlastní pštolunk přijíti moci ráčil". Roku následujícího žádal císař v proposici sněmovní, "aby přijímání toho lidu JMti v moc dáno bylo", ale tak, aby stavové sami "skrze colmistry své k tomu nařízené... platiti dáti mohli". Stavové však nepřistoupili na tento prostředkující návrh, nýbrž usnesli se dáti výnos kontribuce úplně v moc císaři a přenechati mu nejen najímání, nýbrž i placení vojska. Při tom zůstalo až do r. 1605. Stavové však později omezovali tuto moc danou císaři tím, že sami aspoň z části určovali, kolik a jaké vojsko má býti ze svolených jimi peněz najímáno, a že ustanovovali své komisaře, kteří by kontrolovali, zda peněz těch se užívá k určenému účelu.] Kdežto však se v letech 1596-7 v kruzích, jež rozhodovaly o tom, co od stavů má býti žádáno, a zejména ve válečné radě ujal názor, že způsob ten, totiž svolování peněz na vojsko, byl by pro císaře výhodnější, než když stavové sami chovají vojsko v poli, [Srv. krom citátů v předešlé pozn. dobrozdání válečné rady z 15. ledna 1597, kde se praví (str. 379), že prý stavové "bereit gespürt und wahrgenumben haben, was für beschwerliche inconvenienzen und difficultäten auch versaumbnus der zeit in deme, dass etwo die stand die kriegsleut selbst werbenoder doch sonsten dieselben etlichermassen auf sie haben bescheiden lassen, erfolgt sein".] vyslovuje se v dobrozdání válečné rady z ledna 1635 názor právě opačný. Doporučuje se v něm, aby na stavích českých nebyly žádány peníze na vojsko, protože se způsob ten v roce předešlém neosvědčil, nýbrž aby stavové sami vojsko vypravili a vydržovali, ovšem tak, že by císaři příslušelo právo ustanovovati nejvyšší. Pokud šlo o výši požadované pomoci válečné, mělo se podle návrhu vojenské rady, podobně jako od r. 1602 bylo pravidlem, žádati, aby stavové čeští vypravili dva pluky pěší o 3000 mužů a dva tisíce koní arkabuzírských, a to tak, aby vojsko mohlo vytáhnouti již 1. května a přispěti k potlačení povstalců, dříve než přitáhne vojsko turecké. Krom toho měl se žádali nějaký počet koní dělostřeleckých a vydatná suma peněz k udržování pohraničních pevností. [Snad současně s těmito dobrozdáními bylo podáno dvorské komoře velmi pozoruhodné dobrozdání jiné [č. 8], které zajímavě kritisuje tehdejší soustavu berní. O vlastním obsahu požadavků, jež by se měly předložiti sněmu, se tu však nemluví.]
Dvorská komora, uživši obou těchto dobrozdání, předložila dne 22. ledna podrobný návrh požadavků, jež měly býti pojaty do sněmovní proposice [č. 11.].
Souhlasila s vojenskou radou, aby se místo peněz žádalo 6000 mužů a 2000 koní arkabuzírských, jež by stavové sami najali a platili, ovšem tak, že by vojsko bylo najímáno "nach ihrer Mt. Bestallung" a důstojníci do povinnosti byli bráni od císaře, ale připojila k tomu požadavek, za nějž se byl, jak víme, v říjnu předešlého roku přimlouval u presidenta dvorské komory papežský nuncius, aby totiž vojsko bylo vydržováno od stavů po celý rok, resp. po devět měsíců, jež by se počítaly za celý rok. Důvody, jimiž stavům měla se dokázati výhodnost takového svolení, se shodují celkem s těmi, jež papežský nuncius uváděl ve své rozmluvě s presidentem Unverzagtem. Ale nemajíc patrně dosti důvěry v jich působivost, navrhovala dvorská komora, kdyby stavové přece zase místo vojska nabízeli císaři kontribuci válečnou, aby se od této kontribuce neodrážela náhrada za škody způsobené vojskem ani 5000 kop grošů, jež si stavové minule vyhrazovali na potřeby zemské. Za to nebylo třeba žádati pomoci na udržování posádek v pomezních zámcích uherských, protože k tomu účelu byla sněmem r. 1604 svolena zvláštní berně domovní na tři léta. Podle přání vojenské rady měly se dále stavům na sněmu předložiti požadavky, aby vypravili 100 vozů pro potřeby dělostřelectva a aby svolili nejméně 20.000 tolarů na opevňování pevností Ostřihoma, Ujváru a Komárna. Vzhledem k nebezpečí hrozícímu zemím císaře Rudolfa od Turka i od uherských povstalců mělo se však i tentokráte - jako na všech sněmích od počátku války s Turky r. 1593 žádati od stavů, aby opatřili vše, čeho by třeba bylo k nařízení veřejné hotovosti v zemi a k dohodnutí o společné defensi všech zemí císařových, které by se nejsnáze mohlo státi na společné schůzi vyslanců těchto zemí. Konečně měla být sněmu předložena ještě jiná žádost, jež rovněž souvisela s potřebou prostředků na válku tureckou. R. 1603 - někdy na podzim - vypůjčili si nejv. úředníci a soudcové zemští v království Českém pro císaře Rudolfa na válku s Turky od města Norimberka 100000 zlatých, kterýžto dluh měl jim býti splacen z výnosu válečné kontribuce svolené sněmem českým. Protože se to do podzimu r. 1604 nestalo, vymohli si nejv. úředníci a soudcové zemští od Norimberských odklad a novým úpisem z 16. října 1604 zavázali se jim, že vydlužených 100.000 bude zaplaceno do sv. Havla r. 1605. [O vzniku tohoto dluhu zajímavé zprávy podává Slavata ve svých Zápiscích (vyd. Rezek 1888 v Rozpravách král. čes. spol. nauk ř. VII., sv. 2; str. 37. Vypravuje tu, že v radě nejv. úředníkův a soudců zemských, jež byla držena v české kanceláři 5. června 1602, bylo odepřeno povoliti císaři anticipaci na účet válečné kontribuce české, za to však svoleno, aby si císař vydlužil 100.000 zl., za něž se zaručí nejv. úředníci. Znova jednalo se o té věci 20. června 1602 a usneseno vypraviti ihned sekretáře Jana Myllnera z Mylhauzu a Staroměstského kupce Jana Kirchmaiera do Norimberka a do Augšburka, aby vymohli pro císaře půjčku 100.000 zl., za něž se nejv. úředníci zaručí. K tomu je připojen nedatovaný přípisek: "Stala se půjčka potom od pánův Norimberčanů týchž 100.000 tolarů." Určité datum této půjčky neznáme. Ve Sněmích je sice otištěn dlužní úpis nejv. úředníků z 6. ledna 1602 na 75.000 zl. vydlužených od m. Norimberka na válku s Turky, je to však podle kancelářského přípisku pouhý koncept zhotovený v české kanceláři. Zdá se, že datum ve Sněmích není správné, že místo "ianuarii" má býti "iunii", že tedy koncept má míti datum 6. června 1602, což by se shodovalo s udáním Slavatovým. Také se zdá, že dlužní úpis takového zněni a data nebyl vůbec vydán, protože nikde později není zmínky o tom, že by si nejv. úředníci již r. 1602 byli vypůjčili 75.000 zl. V listě nejv. úředníků k císaři z 21. října 1604 (Sněmy) čteme, že nejv. úředníci již "vor diesem" vypůjčili si pro císaře 100000 zl. u Norimberčanů, "so auch auf dato noch nit gezahlet worden, sondern erst unlängsten von ihnen aufs neue den Nurnbergern versichert". Skutečně je v registrech král. kanceláře české z té doby (arch. místodrž. sv. 109 čís. 155) zapsán dlužní úpis nejv. úředníků z 16. října 1604, jímž se zavazují zaplatit Norimberčanům 100.000 zl., vypůjčených pro císaře na válku s Turky, do sv. Havla 1605. Je to patrně obnovení původního úpisu, který byl nepochybně vydán asi o rok dříve. S tím se shoduje zmínka v listě císařově k presidentu a radám české komory ze 17. ledna 1605, podle níž bylo 100.000 zl. vypůjčeno pro císaře od m. Norimberka r. 1603.] Aby splacením toho dluhu neztenčil se výnos válečné kontribuce, mělo se podle návrhu dvorské komory žádati na stavích, aby dluh ten vzali na sebe. [Mluví se o tom již v listě císařově k presidentu a radám české komory ze 17. ledna 1605, uvedeném v předešlé poznámce. Císař žádá tu, aby se president a radové české komory zaručili za 100.000 zl., jež chce mu půjčit Bartoloměj Castello a jež mají býti splaceny z výnosu válečné kontribuce české. Při tom se uvádí, že z té kontribuce má sice ještě býti zaplacen dluh Norimberčanům, že však "underdessen wir in schirist haltenden landtag bei den. stenden in Behemb... ansuchen thun lassen wollen, ob sie zu künftiger zalung disser Nurnbergischen 100.000 fl. ein ander mittl und hulf suchen, solche uber sich nemben und uns damit... entheben wolten".]
Dobrozdání dvorské komory z 22. ledna stalo se, pokud šlo o požadavky na válku s Turky a uherskými povstalci, základem královské proposice [č. 21]. Již 30. ledna byl koncept proposice, zhotovený českou kanceláří, zkoumán a opraven tajnou radou i dvorskou komorou, potom o proposici podána zpráva císaři a její text znova čten v tajné radě. Opravený německý koncept odevzdán pak ještě téhož dne sekretáři české kanceláře, aby podle něho opravil koncept český. [Den před početím sněmu, dne 3. února, oznamovali ještě nejv. úředníci čeští císaři, že na sněmu chtějí jednati o vypravení veřejné hotovosti pro případ náhlé potřeby [č. 16]. To navrhovalo se i v dobrozdání dvoř. komory.]
Čtením této proposice zahájen byl sněm dne 4. února. Protože byla rozšířena pověst, že k zahájení sněmu dostaví se osobně císař, shromáždilo se ve velikém sále královského hradu množství diváků. Byli však zklamáni; místo císaře bylo přineseno žezlo a položeno na křeslo císařovo pod baldachinem. [Podle zprávy Benátského vyslance a novin z 7. února; viz zde č. 23.]
Proposice předložená sněmu jménem královým přidržuje se obsahem i formou dobrozdání dvorské komory z 22. ledna. Požadavkům, jež se tu přednášejí stavům, předeslán je obšírný úvod v němž živě se vypisuje řádění povstalců a nebezpečí hrozící z jich spojení s Turkem, a důvody známými nám ze zprávy nunciovy z 1. list. 1604 i z dobrozdání dvorské komory se dokazuje i potřeba i výhodnost vydržování stálého vojska v Uhřích. [Úvod ten přejat je do české proposice nepochybně z proposic k sněmům v Uhřích i obojích Rakousích, jak navrhovala dv. komora. Jejich textu neznám. Naopak shoduje se s pozdější proposicí k sněmu moravskému, jíž vydal Kameníček, Prameny str. 2. násl.] Zcela podle návrhu dvorské komory žádá se pak, aby stavové pro tento rok sami na svůj náklad najali a v poli po celý rok, od 1. kv. 1605 do 1. kv. 1606, chovali 2000 koní zbrojných a dva regimenty po 3000 mužů pěších, [Je zajímavé, že v pův. konceptu proposice žádalo se pro případ, že by stavové nechtěli sami vzíti na sebe najímání a placení vojska, aby se svolila stejná kontribuce jako předešlého roku, ovšem bez srážek. Ale toto místo, byvši v konceptu škrtnuto, neobjevuje se v definitivním textu proposice.] dále aby vypravili 100 vozů pro potřeby dělostřelectva, aby svolili 10.000 kop grošů českých na udržování pohraničních pevností v Uhřích, aby učinili opatření stran veřejné hotovosti a pro případ náhlého nebezpečí, zejm. kdyby byla obležena Vídeň, Ujvár, Ostřihom nebo Komárno, aby dali moc císaři, nejv. úředníkům zemským a osobám k tomu voleným zaříditi stran hotovostí bez svolání sněmu vše potřebné, aby vzali na sebe dluh 100.000 zlatých u Norimberčanů a konečně aby nařídili komisaře k jednání s Chebskými, Loketskými a Kladskými o podobné pomoci. [O jiných článcích proposice viz dále.]