SNĚMY ČESKÉ OD LÉTA 1526 AŽ PO NAŠI DOBU
VYDÁVÁ
ZEMSKÝ ARCHIV KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.
XV.
SNĚMY ROKU 1611
l.
VYDAL
PH. DR. JAN BEDŘICH NOVÁK,
ŘEDITEL ZEMSKÉHO ARCHIVU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.
V PRAZE.
NÁKLADEM ZEMSKÉHO VÝBORU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO. - KNIHTISKÁRNA DR. ED. GRÉGRA A SYNA V PRAZE.
1917.
SNĚMY ROKU 1611
I.
SJEZD STAVŮ ČESKÝCH NA HRADĚ PRAŽSKÉM
A REVOLUČNÍ SNĚM NA RADNICI
STAROMĚSTSKÉ.
VYDAL
PH. DR. JAN BEDŘICH NOVÁK,
ŘEDITEL ZEMSKÉHO ARCHIVU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.
V PRAZE.
NÁKLADEM ZEMSKÉHO VÝBORU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO. - KNIHTISKÁRNA DR. ED. gRÉGRA A SYNA V PRAZE.
1917.
SJEZD
STAVŮ ČESKÝCH NA HRADĚ PRAŽSKÉM
A REVOLUČNÍ SNEM NA RADNICI
STAROMĚSTSKÉ.
ÚVOD.
l.
PŘED VPÁDEM PASOVSKÉHO VOJSKA DO ČECH.
Válka třicetiletá málem by byla propukla téměř o deset let dříve než roku 1618. Již roku 1609 se zdálo, že dojde k velikému vyrovnání sil, které za více než půlstoletí od míru Augsburského proti sobě nakupila katolická a protestantská Evropa. A není to náhodou, že také tehdy Čechy měly se státi jevištěm prvního aktu tohoto dramatu; Francie místo na konci měla na začátku zasáhnouti v boj. Francouzský král Jindřich IV., kterého jen vnitřní politické poměry přiměly, že se stal z protestanta katolíkem, měl ve spojení s Anglií, s mladými státy Hollandskými, s německou protestantskou Unií a Savojskem podstoupiti rozhodující boj proti moci habsburské, spojené s Římem. Kdežto Jindřich IV. stál na vrcholu své moci, klesala hvězda císaře Rudolfa II. nezadržitelně k západu. V Německu od posledního sněmu říšského v Režně 1608, který skončil odchodem nespokojených protestantů, přestali katolíci i protestanti ohlížeti se na císaře a říšskou ústavu a odhodlali se k svépomoci, seskupivše se v protestantskou Unii a katolickou Ligu. Ve vlastních zemích ztrácel Rudolf půdu pod nohama, jsa stále na ústupu před hnutím stavovským a protestantským, které mu v létech 1608 a 1609 zasadilo nezhojitelné rány. Tím hroznější bylo pro něho i pro dynastii, že v čelo odboje roku 1608 postavil se vlastní jeho bratr Matyáš a donutil jej mírem libeňským k odstoupení Uher, Rakous a Moravy. Čeští stavové přiměli jej 9. července 1609 k podpisu majestátu, jehož vydáním Rudolf kapituloval před hnutím, které podle jeho nejpevnějšího přesvědčení bylo revolucí, a dostal se v rozpor s dosavadními zásadami své vlády a s politickými a náboženskými tradicemi své dynastie. Netřeba dodávati, jaký otřes utrpělo tím jeho postavení v katolickém světě, a to právě v době, kdy se zdálo, že dojde k očekávané srážce.
Bezprostřední příčinu k vypuknutí nepřátelství zavdal zápas o dědictví Julišské, které se uprázdnilo 1609 smrtí posledního vévody. O sporu julišském nebudu se šířiti, mohu odkázati k pracím Ritterovým, Kybalovým a jiným; omezím se jen na nejnutnější k porozumění předehry pasovského vpádu do Čech 1611.
Rozhodnutí ve sporu o dědictví, o něž se především hlásili Jan Zikmund Braniborský, Wolfgang Vilém Neuburský a Kristián II. Saský, náleželo přirozeně císaři, a císař také povolal pretendenty před svůj soud. Než tu se stalo, co charakterisuje poměry v říši. Bratr kurfirsta Braniborského Arnošt a falckrabí Neuburský se dohodli a zmocnili se vlády v zemi a tím vstoupili v zjevný odpor proti autoritě císařově, v jehož moci zůstala jen pevnost julišská. Nyní šlo o to, stanou-li se tyto krásné a bohaté země na dolním Rýně trvale državou protestantskou, či budou-li získány straně habsburskokatolické.
Této možnosti se obával Jindřich IV., vida, že by se tím Francie dostala ještě do těsnějšího obemknutí habsburskou mocí než, jak tomu bylo dosud, sousedstvím španělského Nizozemí. O rozřešení tohoto sporu měla tedy zájem celá střední a západní Evropa. - Postavit se včelo habsburskokatolické strany a vyhnat protestantská knížata possidenty z Julichu, byl jistě čin, který by upoutal pozornost celého světa, získal sympatie jak všech katolíků v říši, tak i Španělska a především zavázal k vděčnosti císaře. To dobře vycítil mladý arcikníže Leopold, bratr Ferdinanda Štýrského, biskup Pasovský a Štrasburský, když 11. července 1609 v dlouhé audienci na hradě Pražském nabídl císaři své služby. Nadšení a oddanost Leopoldova tak účinkovaly na císaře, že mu svěřil provedení svých rozkazů v Julichu, což se stalo bez vědomí říšské dvorské rady. Tím se dostal Rudolf na cestu dobrodružné a vratké politiky svých posledních let, ve kterých osud svůj spojil s osudem neprozřetelného mladíka, jehož nadání daleko se nerovnalo jeho smělosti.
Julich byl jen prvním stupněm k budově vzdušných zámků, které Rudolf a Leopold budovali ne tak na Rýně jako na Vltavě a na Dunaji. Podnik julišský měl jim zjednati armádu, úspěch na Rýně měl zvýšiti moc císařovu - v Čechách. Vojskem tam vyzkoušeným měla pak býti provedena odveta za urážky, kterých se dopustil Matyáš a odbojní stavové. Posledním cílem Rudolfovým, na jehož provedení lpěla jeho poraněná duše celou silou utkvělých představ, bylo znovuzískání Rakous, Uher a Moravy a potrestání Matyášovo. Koruna, po níž bratr jeho toužil předčasně, měla mu býti odňata na vždy. Českým králem po smrti Rudolfově se neměl státi on, ač jako nejstarší z císařových bratří měl na ni nejlepší nárok, nýbrž Leopold, syn Karla Štýrského a vnuk Ferdinanda I., jemuž se zároveň mělo pojistiti následnictví v říši Římské. Kdyby se byl tento plán podařil a Rudolf vojenskou mocí obnovil svou vládu v ztracených zemích a upevnil se na českém trůně, pak by bylo samo sebou došlo k potrestání odbojných stavů. Jak daleko by se bylo sáhlo na jejich politické a náboženské svobody, je otázka, na niž je těžko odpověděti. Leopoldovi šlo ovšem především o korunu a ne o boj proti evangelickým stavům, avšak jeho vychování na štýrském dvoře a snaha získati španělskou podporu určovaly přesně směr, který by jej byl nutně vedl k potlačení svobod náboženských i stavovských. Tímto směrem vystupuje Leopold v Praze ještě před vydáním majestátu a skutečně dovede k sobě upoutati zraky jak nesmiřitelné strany katolické v Cechách, tak papežského nuncia i španělského vyslance, a již tehda jest od nich vyhlédnut za jenerála, kdyby snad došlo k vojenském zakročení proti odbojným stavům. Duchovní úřady, kterých se mu dostalo, naprosto nesouhlasily s jeho temperamentem a jeho ctižádostí a proto ani svěcení nepřijal. Drahokamy berly biskupské nevábily jeho zraku jako lesk koruny, pro niž se dal do boje s dobrodružností hodnou středověkého rytíře, který vytáhl na výpravu křížovou na pokyn paní svého srdce. Ani ta Leopoldovi nescházela. Byla to princezna bavorská Magdaléna, dcera starého vévody Viléma V. Její ruky se mu mělo dostati, až si pojistí korunu římskou a českou. O touž princeznu se ucházel také Matyáš, avšak neměl štěstí, neboť jak nám prozrazuje španělský vyslanec Zúňiga, se jí lépe líbily kadeře Leopoldovy a jeho vojenský vzhled než šedivý a dnou sklíčený král Uherský.
[Viz list Zúňigův králi Filipovi z 13. listopadu 1610 v Briefe u. Akten VIII, ]
První krok Leopoldův skončil naprostým nezdarem, mladý arcikníže sklamal naděje v něho kladené. Porážka v Julichu byla úplná a jen vražda Jindřicha IV., který se již vydal na cestu k armádě, zadržela další důsledky a odsunula vzplanutí všeobecné války. Ačkoliv Leopold nedobyl v Julichu válečných vavřínů, položil si přece základ k vojenské moci, která měla býti spolehlivým nástrojem k provedení dalších kroků smluvených s císařem Rudolfem, na nichž jim oběma záleželo více než na řešení všeobecných problémů, poněvadž s nimi oba spojovali své osobní zájmy. Vojsko, již od počátku r. 1610 Leopoldem sbírané v Pasově i v Štrasburku na pomoc ohroženému Julichu, bylo ponecháno i po pádu pevnosti k všeobecnému podivu pohromadě. Tím bylo dosti jasně naznačeno, že další pomoc Julichu byla jen záminkou a že vlastní pole působnosti tohoto vojska bylo vyhlédnuto jinde, což vyvolalo obavy na všech stranách, hlavně ovšem u protestantů, a to jak v říši, tak v zemích Rudolfových a Matyášových. Pozdější události ukázaly, že tyto obavy nebyly bezdůvodné.
Plán vojenského vpádu do zemí Matyášových, které měly býti znovuzískány pro Rudolfa, je již staršího data, možno říci, že je téměř tak starý jako smlouva libeňská. Sporu, který 1608 vznikl mezi protestantskými stavy rakouskými a králem Matyášem hned po uzavření míru v Libni, mělo býti použito aspoň k restituci Rakous pod vládu císařovu. S provedením tohoto plánu je spojeno jméno knížete Kristiána z Anhaltu, známého horlivého jednatele Unie, který chtěl rozbrojů v domě Habsburském užíti ve prospěch protestantismu. Již tehdy vznikla myšlenka, že císař má dáti plnou moc a poskytnouti zálohu k najmutí válečného lidu, s kterým by se mohlo zakročiti v Rakousích a vytlačiti odtud Matyáše. To bylo již roku 1608. Zatím se situace změnila, král Matyáš se vyrovnal se stavy rakouskými, ale myšlenka vpádu do Rakous z ovzduší císařského dvora již nezmizela, třeba provedení mělo býti svěřeno jiným osobám a za jiných okolností.
Před rozhodnutím zbraní pokusil se císař o dosažení svého cíle prostředky diplomatickými. V Praze se měl sejíti konvent kurfirstů a knížat říšských a členů rodu Habsburského, aby mu dopomohl k ztracené moci. Pozvání ke konventu udávala velmi bohatý program, mělo se jednati též o volbě Římského krále, o Julichu, o Donauwörthu, ale hlavním číslem programu bylo vyrovnání mezi Rudolfem a Matyášem, jemuž císař rozuměl tak, že Matyáš se měl v jeho prospěch vzdáti všech zemí, které císaři odňal. Ke konventu byli pozváni bratří Rudolfovi, arciknížata Albrecht Belgický a Maxmilián Tyrolský, bratranec jeho, arcikníže Ferdinand Štýrský, kurfirst Mohučský Jan Schweikhart, kurfirst Kolínský Arnošt, který již před oficiálním svoláním sjezdu dlel v Praze, kurfirst Sasky Kristián II., vévoda Bavorský Maxmilián a lantkrabí Ludvík z Hessen-Darmstadtu. Z pozvaných se nedostavil vévoda Bavorský a arcikníže Albrecht poslal jen svého zástupce.
Z protestantských zemí, jak vidíme, bylo pozváno jen Sasko, které již dávno spojilo svou politiku s politikou Habsburků a nesledovalo cílů protestantské ťUnieŤ, jemu protivné již svým kalvínským vedením, a Hessen-Darmstadt, jehož panovník potřeboval opory ve svém sporu s linií hessenkasselskou. Nepozván přišel do Prahy v době zahájení konventu ještě jeden z protestantských knížat, který pak po celou dobu roku 1611. hrál v radě Rudolfa II. vynikající úlohu, a to Jindřich Julius vévoda Brunšvický. Také tento kníže měl své vlastní cíle a velmi potřeboval císařovy přízně v dlouholetém boji s měšťany brunšvickými, kteří se chtěli emancipovati z jeho nadvlády. Jindřich Julius dovedl si brzy získati důvěru Rudolfovu, že byl i pozván k zahájení konventu a jednání jeho se horlivě zúčastnil. Jak vidíme, sešli se v dubnu 1610 v Praze knížata patřící k střední straně v říši, ani zástupci levého křídla, soustředěného v Unii, ani náčelník Ligy tu nebyli. Ti, kdo přišli, přáli myšlence míru a nechtěli hnáti boj mezi katolíky a protestanty na ostří nože a také měli v úmyslu odstraniti spor v dynastii Habsburské a upevniti tím pořádek v říši.
Konvent brzy dospěl k náhledu, že k vyrovnání sporu je přece jen zapotřebí, aby také král Matyáš byl zastoupen, a požádal ho, aby poslal do Prahy své vyslance. Poslové Matyášovi nemohli ovšem dáti, čeho se na nich v delším jednání na začátku června 1610 žádalo. Účastníci konventu, jsouce přístupni vlivu Rudolfovu, předložili jim požadavek, aby král Uherský navrátil země odňaté, kdežto oni nemohli nabídnouti nic jiného než osobní satisfakci. Smlouvání nevedlo k cíli a také vypravení slavného poselství do Vídně přesvědčilo konvent i císaře, že na dobrovolnou restituci zemí Matyášových nelze ani pomysliti. Další vyjednávání mezi Prahou a Vídní prostředkoval hlavně vévoda Brunšvický, až se konečně král Uherský 17. srpna 1610 s vyslanci konventu dohodl o znění smlouvy. S tímto návrhem byl vypraven vévoda Brunšvický do Prahy, ale císař ho nepodepsal. Nastaly nové průtahy, a teprve, když král Matyáš pohrozil, že přeruší vyjednávání, dal císař vyhotoviti jiný, nový projekt smíru, celkem formulovaný na základě libeňské smlouvy, v němž jen žádal, aby ho bratr odprosil a uznal jeho lenní svrchovanost nad zeměmi rakouskými. Mezi jiným obsahoval tento text ustanovení, že do měsíce po ratifikaci mají císař i král rozpustiti vojsko a kdyby to nebylo možno, nemá ho jeden používati proti druhému. Dne 10. září podepsal císař tuto smlouvu a vypravil s ní vévodu Brunšvického do Vídně. Neurčitý článek o odzbrojení krále Matyáše zarazil; smlouvu nepodepsal dříve, dokud se císař nedal pohnouti aspoň k ústnímu slibu, že do měsíce rozpustí vojsko sbírané u Pasová. Paragraf o pasovském vojsku, který připouštěl možnost je podržeti, ukazuje, že na Hradčanech zvítězila politika intervence; nesmíme zapomenouti, že tohoto díla ťmíruŤ byl účastněn také arcikníže Leopold a jeho stoupenci. Straně, která pomýšlela na vpád do zemí Matyášových, nemohlo býti jedno, nalezne-li pasovské vojsko nepřítele připraveného, anebo bude-li v Rakousích odzbrojeno. Kdyby byl Rudolf nepovolil a smlouvu pro bratra svého přijatelnou nepodepsal, jistě zůstala vojenská moc krále Uherského pohromadě a pasovskou armádu hned při překročení hranic čekala překážka, která se mohla státi osudnou celému podniku.
Než se rozloučíme s konventem, musíme se zmíniti o jeho činnosti týkající se následnictví v říši. Iniciativou knížat donucen k rozhodnutí, použil Rudolf této příležitosti k pomstě na svém bratru Matyáši. Na přítomné kurfirsty dovedl tak působiti, že se rozhodli pro. arciknížete Leopolda jakožto kandidáta při eventuální volbě Římského krále. Přes odpor Španělska, které svým vyslancem Zúňigou podporovalo Matyáše jakožto Rudolfova nejstaršího bratra, byli v září 1610 pro volbu Leopoldovu získáni všichni tři kurfirsti duchovní a kurfirst Sasky. Kandidatura Leopoldova byla spojena s jednou podmínkou, že mu totiž císař opatří náležité území - kde, o tom nás poučí události roku 1611.
Po tomto úvodu do všeobecné situace se stanoviska hrozícího evropského konfliktu a se stanoviska jednotlivých členů dynastie Habsburské je nutno přihlédnouti k vývoji stavovských poměrů, abychom porozuměli tendencím tehdejší stavovské politiky. Právě od počátku sedmnáctého století začínají se stavové zemí sloučených pod žezlem Habsburků navzájem sbližovati. Společný program politický a náboženský odkazuje je k vzájemnému styku a vzájemné pomoci. Nesmělými liniemi kreslí se před námi obrysy tvořícího se stavovského Rakouska. Není to náhodou, že právě asi v době, kdy v říši Německé vznikají Unie a Liga, povstávají v zemích česko-rakousko-uherských analogické spolky na základě myšlenky svépomoci. Vláda Rudolfova a její chorobná nerozhodnost zde i tam vytvořila vhodné prostředí k vznikání takovýchto útvarů.
Když císař k velké nespokojenosti stavů uherských oddaloval ratifikaci míru uzavřeného ve Vídni a v Toroku nad Žitvou 1606 s uherskými odbojníky a s Turky, postavil se v čelo stavovské oposice, sleduje ovšem své ctižádostivé osobní plány, sám bratr jeho Matyáš, který jej zastupoval při uzavírání míru. Stavové uherští obávali se, že císař je chce připraviti o svobody právě nabyté a hledali posily u stavů ostatních zemí, kteří jim ochotně podali ruku, domáhajíce se podobných výhod. Korrespondence mezi Petrem Vokem z Rožmberka, Žerotínem, Tschernemblem, Starhemberkem, Illésházym, Thurzou a jinými podá zde ještě mnoho zajímavých dokladů. V prosinci r. 1607 konala se tajná schůze několika předních pánů moravských a rakouských u Karla st. ze Žerotína v Rosicích; v témž měsíci povolal Matyáš stavy rakouské do Vídně a v následujícím stavy uherské do Prešpurka, kam ho doprovodily volené výbory stavů rakouských. Tam 1. února r. 1608 stavové uherští a rakouští za předsednictví Matyášova uzavřeli spolek, jehož účelem byla obrana míru vídeňského a žitvatorockého. Kdyby se někdo odvážil jjtoti ustanovením těchto mírů nepřátelsky vystoupiti, jsou všichni stavové uherští, dolno- a hornorakouští povinni k vzájemné pomoci s celou svou mocí, k témuž se zavazuje i arcikníže Matyáš.[Listiny viz u Hammer-Purgstalla, Khlesľs Leben II, Urkundensammlung Srov. Huber, gesch. Oesterreichs IV,] Kdo byl míněn touto smlouvou jako případný rušitel míru (íurbator aliGuis), není těžko uhodnouti a listina z 31. ledna 1608, kterou Matyáš slibuje rakouským stavům zastání vůči císaři [Hammer-Purgstall I. c. , to zřejmě napovídá.]
Touto smlouvou vstupuje v život první konfederace stavů zemí uherských a rakouských, která nevznikla normálním vývojem z dosavadních poměrů ústavních, nýbrž vyrostla na půdě revoluční. Dřívější smlouvy mezi stavy jednotlivých zemí českých, rakouských a uherských, které se většinou týkaly pohraničních záležitostí, byly uzavírány se svolením a obyčejně iniciativou panovníka, konfederace r. 1608 uzavřená byla proti jeho vůli a čelila proti Jeho osobě. Tím, že se k ní přidal jiný člen rodu Habsburského, bylo zamezeno, že konfederace se neobrátila proti dynastii. Avšak hnutí, které jí bylo vyvoláno mezi stavy všech zemí ovládaných Habsburky, určilo směr stavovského vývoje do budoucnosti. V pamětním spisu císařského vyslance ke kurfirstu Saskému z dubna 1611 [Viz níže č. 622, odst. 28.] je toto hnutí charakterisováno jako morová nákaza, která z Multanska a Valašska se rozšířila přes Sedmihradsko, Uhry, Rakousy a Moravu až do Čech. Konfederace stavů různých zemí stává se heslem stavovství, které v ní sbírá své síly v boji s mocí panovnickou. K spolku Uhrů s Rakušany první přistoupili Moravané, vedení Karlem st. ze Žerotína a Karlem z Lichtenštejna. Moravané, již léta nespokojení s vládou Rudolfovou, vystoupili proti ní r. 1608 ještě s větší otevřeností a rázností než Uhři a Rakušané na sněmu v Prešpurku. O své újmě si položili proti vůli císařově sjezd do Ivančic, ke kterému se dostavili také zástupcové stavů uherských a rakouských. Tam byla 19. dubna uzavřena smlouva, kterou Moravané přistoupili k rakousko-uherské konfederaci.
Smlouva ivančická vykazuje při srovnání se smlouvou prešpurskou podstatné rozšíření. Stavové království Uherského, Dolních a Horních Rakous a markrabství Moravského potvrzují smlouvu prešpurskou na obranu míru vídeňského a žitvatorockého a uzavírají mezi sebou věčný a nezrušitedlný spolek. Kdyby za příčinou řečených smluv míru neb z jakýchkoli spravedlivých a zákonitých příčin povstal proti konfederovaným zemím nějaký nepřítel, zavazují se všichni smlouvy zúčastnění k vzájemné pomoci na život a na smrt (simul vivere ac mori teneri). Co myslili stavové slovy ťvel gualemcungue aliam ob causám iustam et legitimamŤ, osvětluje nejlépe jiný, patrně provisorní text listiny, otištěný Kamenickém v ťSněmech MoravskýchŤ, který přímo mluví o nepříteli, který by proti nim zdvihl zbraň za příčinou náboženství (aut religioso colore).
[Hammer-Purgstall, Khlesľs Leben II, Urkundensammlung, vydal originál smlouvy z dolno-rakouského zemsk. archivu s datem 19. dubna. Srov. též Huber, gesch. Oesterr. IV, Kameníček, Sněmy II, otiskl kopii patrně ien konceptu nebo návrhu smlouvy z 18. dubna. O originálu otištěném u Hammer-Purgstalla a jeho poměru k této kopii se nezmiňuje.] Ačkoli v definitivním textu slova ta byla vynechána, již opovědění nepřátelství každému rušiteli míru vídeňského má význam náboženský, neboť mírem tím byla stavům uherským zaručena svoboda evangelia. Již když byl mír vídeňský 1606 mezi Uhry a Rudolfem uzavírán, žádali Uhři, aby se za vyplnění jeho podmínek zaručili také stavové zemí Rudolfových. Jaký význam má toto garantování míru vídeňského stavy, ukázal již Jaroslav goll. [Jar. goll, O slezském majestáte Rudolfa II., Čas. musea král. Česk, 1874,] Že stavové rakouští a moravští budou od Uhrů žádati totéž, čím sebe vůči nim zavazují, rozumí se samo sebou.
Dovolávajíce se těchto záruk, mohli stavové uherští, rakouští a moravští též ostatní stavy koruny České připoutati ke konfederaci ivančické. Prostředkováním vynikajících členů české šlechty a slezských knížat měly Čechy i Slezsko býti získány spolku uhersko- rakouskomoravskému. To byl plán, za nímž stál hlavně Karel st. z Žerotína, jehož stavovská politika těchto let nepostrádá skutečné velikosti. "
Než plány Žerotínovy se rozbily o odpor Čechů a nerozhodnost Slezanů. Čechové se postavili proti Matyášovi a konfederovaným velmi rozhodně a na vyzvání arciknížete, který 1608 s válečnou mocí táhl z Moravy do Čech, aby se dostavili na sjezd do Čáslavě, odpověděli svou nepřítomností. Pohnutky tohoto rozhodnutí byly mnohé; asi hlavní úlohu hrála uražená hrdost Čechů, kteří jako hlava koruny byli jednáním Moravanů nemile dotčeni, a naděje, že od císaře, odkázaného na jejich pomoc, spíše dosáhnou splnění svých požadavků než od vítězného Matyáše. Také Slezané dali přednost politice oportunní před rozhodným krokem, který by je vedl do tábora konfederace,
V Libni 24. června 1608 byl uzavřen mezi Rudolfem a Matyášem mír, císař jej podepsal 25. června. Z podmínek této smlouvy, kterou Matyášovi postoupena vedle Uher a Rakous též Morava a on uznán za čekance české koruny, upozorňuji hlavně na dvě, které se týkají poměru stavů českých k stavům zemí konfederovaných. Předně slíbil Rudolf spolu se stavy království Českého, že věrně a upřímně dostojí všem podmínkám míru vídeňského z r. 1606, a za druhé zavázali se jak Rudolf, tak Matyáš, že vojska svá rozpustí, při čemž garancii za rozpuštění císařského vojska převzali čeští stavové. Toto ustanovení je pro budoucnost zvláště důležité. Císař Rudolf i stavové království Českého slibují, že lid válečný najatý i domácí neprodleně rozpustí a nebudou ho k škodě arciknížete Matyáše a zemí s ním spojených zdržovati ani po rozpuštění zase najímati. Stavové čeští připovídají, jestli by takovým lidem válečným arciknížeti Matyášovi a zemím spojeným ťco na škodu před se vzato byloŤ, že proti němu s arciknížetem a sjednocenými zeměmi ťza jedno státi a proti němu se postaviti chtějí až do nejvyššího přemoženíŤ.[Desky zemské 134, stříbr. kšaftů 1608-1609,]
Tímto paragrafem smlouvy libeňské byli stavové čeští zavázáni poskytnouti zemím konfederovaným účinnou pomoc právě v takovém případě, jaký nastal r. 1611, když císařský lid shromážděný u Pasová vtrhl do Horních Rakous. Tím, že ručili za zachování míru vídeňského, byli k takové pomoci zavázáni dvojnásob, protože vpádem do zemí konfederovaných byl mír vídeňský vážně ohrožen. Stavové čeští nestali se tedy formálně členy konfederace, ale zaručili v určitém případě, a právě ten se dal předvídati, konfederovaným svou pomoc.
Dosud spolek zemí Matyášových směřoval jen proti Rudolfovi, ale právě před Prahou r. 1608 uzavřeli zástupci spojených zemí, kteří Matyáše doprovázeli na jeho tažení, tajnou smlouvu, jejíž hrot byl obrácen i proti němu. V Štěrboholech 29. června podepsali listinu, která dala konečně oněm neurčitým slovům smlouvy ivančické ťvel gualemcungue aliam ob causám iustam et legitimamŤ přesný a otevřený význam. Smlouva štěrboholská praví, že slova ta se vztahují na svobodu svědomí a náboženství, a že stavové všech zemí mají holdování novému panovníkovi učiniti závislým na uznání tohoto stanoviska. Kdyby proti tomu vznikl vážný odpor, má jedna země poskytnouti druhé rady a pomoci. Mezi podepsanými jsou hlavní zástupci stavovského hnutí všech konfederovaných zemí, je tam Karel ze Žerotína, Jiří Thurzo, Richard ze Starhemberka, Jiří Tschernembel a jiní. [Hammer-Purgstall II, Srov. Chlumecky, Peter Ritter von, Carl von Zierotin u. seine Zeit, Brunn 1862,] Byl to výraz nedůvěry k Matyášovi; stavové dobře vycítili, že arcikníže rakouský, ovládaný vídeňským biskupem Khleslem, se s jejich stavovskými a náboženskými požadavky nesmíří leč v nouzi a z donucení, a chtěli se pojistiti do budoucnosti.
Zmohutnění stavovské moci v zemích Matyášových nezůstalo bez vlivu na Čechy. Také stavové čeští šli nyní po cestě vytčené r. 1608 uvědoměle ku předu a vynutili si v Rudolfově majestátu z 9. července 1609 svobodu náboženskou a dobyli velkého politického vítězství nad mocí panovnickou. [Srov. Krofta K., Majestát Rudolfa II. V Praze 1909, hlavně] Svými defensory postavili výkonnou moc panovníkovu ve věcech náboženských a školských pod svou kontrolu. Také Slezané odstoupili od svého neurčitého stanoviska a hleděli r. 1609 dohoniti, co před rokem zmeškali svou váhavostí. Právě v době rozhodujícího zápasu mezi Rudolfem a českými stavy r. 1609 15. června přišlo slezské poselstvo do Prahy, aby předložilo císaři své požadavky. Audience jejich byla stále odkládána, stavové čeští stáli tehda ozbrojeni proti císaři. To byla výhodná chvíle pro uzavření branného spolku, které nezanedbali vůdcové českého stavovského hnutí [Srov. grünhagen, gesch. Schlesiens, gotha 1886, Bd. II,] Ještě v měsíci červnu došlo k uzavření českoslezské konfederace, která určitostí své formulace předstihuje konfederaci ivančickou a tajnou smlouvu štěrboholskou. Smlouva o defensi z 25. června 1609 mezi stavy českými a vyslanci slezských knížat a stavů uzavřená ustanovuje toto: Kdyby někdo, vyjma J. JMt císařskou, se odvážil třeba i jménem císařovým nebo pod jakýmkoli jménem jiným utiskovati evangelické stavy koruny České anebo knížata a stavy slezské augsbur
ského vyznání anebo jejich obojstranné poddané a souvěrce v jejich křesťanském náboženství, jejich kostelích, školách a konsistořích, zavazují se obě strany k vzájemné pomoci až do poslední krůpěje krve. Na první zavolání je obojí strana povinna poslati během jednoho měsíce straně ohrožené 1000 mužů najatého lidu jízdného a 2000 mužů lidu pěšího, na druhé zavolání též během jediného měsíce zase nových 1000 jezdců a 2000 pěších na svůj náklad a v nejkrajnější nouzi je povinna přispěti co nejrychleji ku pomoci s veškerou svou mocí.
[Odkazuji k edici této smlouvy v příslušném dílu ťSněmůŤ. Tento výtah je podán podle kopie gerštorfské knihovny v Budyšíně ms. 40, fol. 368 a n. Srov. též grünhagen 1. c. Smlouva má datum 25. června 1609 na hradě Pražském; text budyšínský je kopie originálu. Také staré tisky citované v Zíbrtově Bibliografii díl IV, sv. 1, č. 1312-1317 mají vesměs rovněž datum 25. června. Definitivní potvrzení smlouvy stalo se však teprve 13. července, ale ponecháno bylo datum starší. grünhagen 1. c. str. 139 i goll 1. c. str. 19 mají datum 13. července. Srov. též glücklich, O pravomoci dané defensorům 1609. V Praze 1913,] Když srovnáme text této smlouvy s konfederací uzavřenou v Prešpurku, rozšířenou v Ivančicích a dotvrzenou v Štěrboholech, pozorujeme, že konfederace českoslezská se zrodila z konfederace uhersko-rakousko-moravské, že ji však předstihla svou rozhodností a otevřeností. Co se v otázce náboženské smlouva ivančická ani neodvážila vysloviti a co smlouvou štěrboholskou jen v tajnosti bylo uzavřeno, vyslovuje českoslezská konfederace veřejně a nepokrytě a rozšířením i na poddané a souvěrce dává spolku nejširší basi. Kdežto jmenované smlouvy dřívější mluví jen všeobecně o vzájemné podpoře, ustanovuje smlouva mezi českými a slezskými stavy podrobně, kolik tisíc mužů, v jaké lhůtě a na čí náklad se má na pomoc poslati.