Vrcholem troufalosti bylo, když stavové čeští žádali na císaři, aby spolek jejich se Slezany potvrdil. Smlouva sice formálně vyjímala císaře z těch, proti nimž by se spolek mohl obrátit, ale hned následující slova učinila toto vyjmutí illusorním, neboť podle nich bylo možno zakročit i proti tomu, kdo by jménem císařovým ve věcech náboženských Čechy nebo Slezany obtěžoval. Tento paragraf měl povahu revoluční a nedivíme se, že císař, ač několikrát žádán, svého souhlasu odepřel. Usnesli se tedy stavové, že smlouva ta má míti právní platnost i bez císařovy sankce a toto usnesení dali zanésti do desk zemských. [Gindely, Rudolf II., II,]
Nyní jen scházelo, aby obě konfederace, česko-slezská a uhersko-rakousko-moravská, navzájem se spojily, a měli bychom jádro dnešního mocnářství pod stavovským praporem pohromadě. Pojítko mezi oběma konfederacemi bylo, jak jsme ukázali již výše, ale k sjednocení jich nedošlo; zůstalo jen na ustanoveních smlouvy libeňské. První podnět k sjednocení stavů všech zemí habsburských přišel zvenčí, ovšem ne ve prospěch dynastie. Byl to Kristián z Anhaltu, který ještě před podepsáním majestátu přijel do Prahy a usiloval o spojení evangelických stavů zemí Rudolfových i Matyášových s německou protestantskou Unií. Podle jeho plánu měli se Čechové a Slezané spojiti s konfederací zemí Matyášových, aby pak připojením stavovské konfederace zemí habsburských k německé Unii byla protestantům zjednána v střední Evropě drtivá převaha. Anhaltovy plány se nezdařily. Čechové byli neochotni hlavně k spolku s Uhry, který jim byl nesympatický při pomyšlení na stálé pomoci poskytované proti Turkům. Po obdržení majestátu, nepokládali v Praze rozšíření spolku za potřebné, domnívajíce se, že mají své náboženské a stavovské svobody v bezpečí. Přece však zůstaly mezi stavy českými a slezskými s jedné a Anhaltern a Unií s druhé strany navázány přátelské styky, významné pro budoucnost, třeba že pro přítomnou dobu se Anhalt nemohl pochlubiti dosažením cíle, který si vytknul. [Viz Chlumecky, Zierotin, a gindely, Rudolf II., II,]
Podobným plánem jako Anhalt na jedné straně, zanáší se na druhé straně Karel st. ze Žerotína. Jeho bystrozraku nemohlo ujíti, že strana španělsko-římská jak na dvoře Rudolfově, tak na dvoře Matyášově hledá jen prostředky, jakými by stavům evangelickým vyrvala posice, jakých právě po těžkých bojích dobyli. Tísnivé vědomí nejistoty vytlačovalo vítěznou náladu a s ním zároveň přicházela touha po rozšíření stavovských spolků. Již v červenci a srpnu r. 1609 usiluje Žerotín o sblížení mezi Moravou a Cechy a připojení českoslezské unie ke konfederaci ivančické. Žerotín v listě z 19. července 1609 Jiřímu Thurzovi píše o uzavření konfederace mezi Čechy a Slezany a pozoruje na Češích usilování, aby i ostatní země připojili k tomuto spolku. A nebylo prý by pro budoucnost na škodu posíliti se nějakým spojením proti vnější moci a mnohonásobným nástrahám nepřátelské strany, třeba že v přítomnosti mají své věci v bezpečí. Moravané prý jsou tolika pouty vázáni ke království Českému, že by se nemohli odkloniti, kdyby čeští stavové na nich žádali něco podobného. Na sněmu v Olomouci prý Čechům slíbili pomoc, kdyby jim chtěl někdo činiti násilí. Žerotín se ptá Thurzy po jeho mínění, kdyby se Čechové pokoušeli též o spolek s Uhry a Rakušany. [Dopisy Karla st. z Žerotína 1591-1610. Archiv Český XXVII, č. 1584.] Podobně píše Žerotín Jiřímu Tschernemblovi 18.srpna a Václavovi Budovcovi 19. srpna t. r. Zve oba na svatbu své dcery a na program politických úmluv mezi účastníky svatebního veselí klade vyjednávání o spolek mezi Čechy, Moravany, Rakušany a Uhry. [Tamže , č. 1594, 1595.] Žerotín, jak vidíme, stojí opět v čele konfederačního hnutí, chce býti prostředníkem mezi oběma spolky a píše s vervou dopisy předákům stavovským na všechny strany, [Viz další jeho listy tamže pod č. 1601, 1602, 1605, 1608.] ale dalekosáhlý jeho plán nedochází náležitého pochopení. Žerotín trpce žaluje na odmítavé chování Čechů; Turn, Budovec, Petr Vok z Rožmberka návrhy jeho pomíjeli mlčením anebo dávali odpovědi vyhýbavé. Již 14. října 1609 píše Richardovi Starhemberkovi, že na Čechy nelze spoléhati a že nezbývá než spokojiti se pomocí boží a smlouvou ivančickou.[ Tamže č. 1609.] V listu z 26. listopadu t. r. projevuje Žerotín Budovcovi své roztrpčení ze zamítavé odpovědi, kterou Čechové dali Moravanům a Uhrům, a ukazuje, že důvody jejich jsou jen plané výmluvy. [Tamže , č. 1621.] Brzy se ukázalo, že Čechové nejednali ani ve svůj vlastní prospěch, neřku-li ve prospěch všeho stavovského celku, když tento Žerotínův projekt zamítli. Brzy jim bylo dovolávati se pomoci těch, jichž nabízené ruky tehdy nepřijali.
Takové byly poměry stavovství domáhajícího se výhodnějšího postavení proti moci panovnické a spojujícího se pod praporem svobody náboženské v obranné konfederace, když vojsko císařské, shromážděné u Pasová, se odhodlalo k překročení hranic hornorakouských a zahájilo akci, jejíž konce vzhledem k napjetí mezi katolíky a protestanty v Evropě byly nedozírné.
O vzniku pasovského vojska, o vyjednávání týkajícím se jeho vydržování a výplaty a o jeho akci dala by se napsati celá kniha, tak mnoho dokumentů se o něm zachovalo. Zde je nutno spokojiti se jen hlavními rysy, pokud jich je zapotřebí k porozumění materiálu zde vy
daného. Císařským patentem z 9. ledna 1610 dostal arcikníže Leopold dovolení najímati lid válečný k udržení císařské autority v Julichu a tím byl položen základ vojsku, které se začalo sbírati u Pasová. Vojsko vzrostlo brzy na dva pluky pěší pod velením hraběte Karla Ludvíka Sulze a pana Adama z Trauttmansdorfu a dva pluky jízdní pod velením hraběte Adolfa z Althanu a plukovníka Lorenza Ramée. Jízda se skládala ze 12 setnin arkibuzírů a ze 14 setnin kyrysníků.
[Srovn. hlavně č. 632 tohoto svazku. V místodrž. archivu v Praze zachoval se v kopii ťÜberschlag der Kriegskosten für das im Stifte Passau liegende KriegsvolkŤ z 11. prosince 1610, a tam se také udává Sulzův a Trauttmansdorfův pluk pěší, 12 setnin arkibuzírů a 14 setnin kyrysníků.] Polním maršálem byl jmenován Althan. O počtu tohoto vojska máme mnoho zpráv celkem si dost odporujících, avšak přece neklesajících příliš pod, ani nestoupajících příliš nad 10.000 mužů. Rozličné údaje dají se vysvětliti také tím, že někdo měl na mysli jen skutečné najaté bojovníky, někdo zase také jejich průvod, který byl velmi četný, a k tomu všelijakou havěť, která tehdejší vojska doprovázela. Mimo to jest nám počítati s tím, že vojska ubývalo a přibývalo podle toho, kolik posádek bylo zanecháno v místech obsazených a kolik se mu dostalo posil. Ostatně je nutno se smířiti s všeobecným osudem takovýchto číslic, že vynikají nepřesností a přeháněním. Pokud jde o ethnické složení, bylo tomu u pasovského vojska jako u tehdejších žoldnéřských těles vůbec, nejrůznější směsice národostní se nahrnula pod prapory. Značný rozdíl byl mezi jízdou a pěchotou; kdežto pěší pocházeli hlavně z blízských zemí rakouských a z Čech, byli jezdci hlavně francouzské a vallonské národnosti.[Srovn. Kurz-Czerny, Der Einfall des von Kaiser Rudolf II. in Passau angeworbenen Kriegsvolks in Oberösterreich und Böhmen 1610-1611. 53. Jahresbericht des Museum Francisco-Garolinum. V Linci 1895, st. 15-16. Rozdělení na pluky, jak podává toto dílo na st. 27, nesouhlasí s kompetentními údaji, které jsme výše uvedli.] Příslušnost k jinému vyznání než katolickému nepřekážela vstupu do těchto sborů, které měly míti rozhodné slovo při potlačení protestantských stavů; živel protestantský byl v nich zastoupen velmi silně. Žasneme, jak malá to byla armáda a jak veliký byl její úkol. Dobýti zemí rakouských, Moravy a Uher na králi Matyášovi, pojistiti arciknížeti Leopoldovi následnictví v Čechách, zkrotiti odbojné stavovství, které, jak jsme viděli, právě se počalo uvědoměle organisovati, a býti pohotově proti možnému zakročení jiných protestantských mocí, které by mohly přijíti ohroženým stavům na pomoc, a nemíti k tomu více než hrstku tisíců vojáků, bylo i v tehdejší době poměrně nepatrných armád více než odvahou. Snad by někdo nazval podnik ten šílenstvím, kdo by neznal jiných předpokladů, s kterými arcikníže Leopold a jeho strana počítali. Předpoklady ty se ovšem nesplnily, výpočty byly nesprávné, následoval nezdar a proto historie pronesla svůj odsuzující výrok. Především mylně se počítalo na pomoc stavů rakouských, kteří byli nedávno s králem Matyášem ve sporu, dále se přeceňoval vliv autority císaře Rudolfa v Čechách a síla strany rozhodných katolíků, soustředěných kolem kancléře Zdeňka z Lobkovic, Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic, a zároveň se nedocenila síla odporu českých stavů; vedle toho sklamala úplně naděje skládaná v podporu Španělska a kurie a selhaly pomoci, které měly přijíti od vévody Těšínského a jeho polských kozáků a od některých moravských nespokojenců; očekávaný vydatný příliv nových válečných sil, najímaných jednak v Horním Elsasku, jednak v severní Itálii, také se neuskutečnil - zkrátka z praemiss, na které se počítalo, nevyplnila se ani jedna.
Již na počátku dubna 1610 bylo pasovské vojsko většinou pohromadě, brzy vytrávilo malé území biskupství Pasovského a začalo trpěti citelným nedostatkem, poněvadž nemělo peněz potřebných k řádnému zásobování.
Za takových okolností musilo dojíti k ráznému rozuzlení nesnesitelné situace. Buď vojsko vyplatit a rozpustit anebo přesídlit do jiného území. Císař, jak jsme viděli, se zavázal k rozpuštění pasovského vojska po uzavření smírné smlouvy se svým bratrem Matyášem. Jak jsem podotknul, upřímně to nebylo myšleno, ani císař a hlavně ani Leopold a jeho strana nechtěli dáti z rukou zbraň. Nastala hra plná uskoků, při které všichni zúčastnění si chtěli mýti ruce a svaliti se sebe vinu a zodpovědnost. Vše bylo tak nastrojeno, aby vojsko pasovské na konec samo bylo donuceno k násilnému hledání si jiných bytů. Dne 17. září 1610 podala dvorská vojenská rada císaři dobrozdání, že pro nastalou zimu a z jiných příčin vojsko nemůže býti déle v ležení u Pasová a že císař by měl požádati nejvyšší úředníky království Českého, aby uvažovali, jak by se vojsko mohlo převésti do Čech, část na císařské panství Krumlov, část do Budějovic a okolí, aby zde bylo vyplaceno, až se seženou potřebné peníze. [Kopie v archivu místodrž. v Praze K 1/211. Srovn. gindely, Rudolf Il,] Nedostatek peněz byla totiž záminka, kterou Rudolf zastíral svůj úmysl vojsko nerozpustiti. Dva dny na to vykládá totéž list Rudolfem podepsaný a z jeho kanceláře vyšlý nejvyšším úředníkům a radám království Českého. Císař prý si pro nedostatek peněz nemůže pomoci a jest prý obava, že by vojsko samo vytrhlo a přesídlilo se do Čech, což by ovšem bylo spojeno s nepořádky a většími škodami. Proto žádá císař nejvyšší úředníky, aby se o ubytování pasovského vojska poradili společně se všemi radami a přísedícími zemského soudu, s nejpřednějšími stavy v Praze zůstalými a hlavně s osobami, které byly ustanoveny posledním sněmem k defensi země, a aby císaři byli účinně nápomocni. Skoro jako ironicky dodává tato listina, že lid ten pěší i jízdný je pohromadě jen k ochraně tohoto království.
[Orig. tamže K gif.] Tato komise se sestavila velmi brzy, neboť již 24. září podává císař obšírně odůvodněnou proposici, ve které nejvyšším úředníkům a osobám přítomným ze stavů líčí situaci a žádá je, aby rychle poslali na hranice vlastní komisaře, kteří by pasovskému vojsku přispěli nějakou ťsustentacť, než by bylo, abdaňkováno nebo v pořádku přivedeno] na půdu J. Mti císařské a království Českého, kde by mohlo býti buď dále vydržováno aneb rychle vyplaceno.[Orig. tamže K 1/211]
Komise odpověděla císaři již 25. září s podivením, protože vložení cizího vojska do Čech je jak proti poslednímu usnesení sněmovnímu, tak proti paragrafu D xlvlll zřízení zemského, které přiložila. Naopak doporučovala císaři, aby rychle rozpustil pasovské vojsko, poněvadž jeho podržení by přimělo krále Uherského k zbrojení a vedlo k nebezpečným rozvratům (zerrüttiftkeiten). Pokud jde o sehnání peněz na zaplacení válečného lidu, byla v odpovědi té skryta výčitka, že dosud ani dvorské ani české komoře nebylo nic nařízeno; komise slíbila, že o tom bude jednati, až od obou komor budou ukázány prostředky. [Koncept v archivu místodrž. v Praze K 1/211] Aby byl setřen dojem, že se na výplatu vojska dosud ani vážně nemyslelo, dal císař oběma komorám rozkaz, aby vzaly pilně v úvahu, jak nalézti k tomu prostředky. Komory odpověděly 29. září společnou zprávou, že finance jsou vyčerpány a že dříve, když J. Mt. cís. chtěla najímati vojsko, bylo to napřed expedicím oznamováno a s nimi uvažováno, kde vzíti peníze, což se však tentokrát nestalo.[Kopie pod touž signaturou.].
V těchto nesnázích nezbývalo nejvyšším úředníkům a stavům nic jiného než postarati se aspoň částečně o peníze k zaplacení vojska, chtěli-li zabrániti jeho snad násilnému přesídlení do Čech. Peněz bylo zapotřebí rychle a jedině okamžitými půjčkami zámožnějších osob ze stavů českých bylo možno je sehnati. Komise nejvyšších úředníků a stavů vyslala Václava Budovce a Jaroslava ze Smiřic na Třeboň k panu Petrovi Vokovi z Rožmberka, aby poskytl potřebnou zálohu. Petr Vok, jehož rozsáhlé statky v jižních Cechách byly první na ráně v případě vpádu pasovského vojska, vyhověl žádosti naň vznesené. Zajímavá zpráva Václava Budovce z 12. října 1610 nás o tom poučuje.
[Orig. v archivu místodrž. v Praze K1/211 ] Budovec náhodou se v Třeboni setkal s jinou návštěvou, která mu náležitě objasnila situaci. Byl to Alexandr Haugvic poslaný od plukovníka Ramée [Gindely (Rudolf II., II,) nesprávně udává, že s Haugvicem byl na Třeboň vyslán od pasovského vojska sám Ramée.] k pánovi z Rožmberka se vzkazem, že lid pasovský, jak pěší tak jízdný, se rozhodl vtrhnouti na panství Krumlovské a tu záplaty očekávati, že tedy prosí, aby Krumlovským nebylo dovoleno stěhovati se s potravinami a jinými potřebnými věcmi na statky pana Petra Voka, aby pasovské vojsko na Krumlovsku našlo dostatečné obživy. Haugvic zároveň vyslovil hrozbu, že by Pasovští jako dobří vojáci užili svých zbraní, kdyby jim snad někdo chtěl přechodu do Čech hájiti. Od Petra Voka dostalo se mu náležité odpovědi. Kdyby snad Pasovští chtěli podniknouti něco nepřátelského proti Českému království, že i císař i stavové by našli prostředky, aby jim v tom zabránili. Zároveň napomíná Petr Vok Haugvice, protože mezi lidem pasovským jsou někteří z národu českého, jako on sám, aby ostatní od takového předsevzetí odvedli. Haugvic se bránil námitkou, že lid pasovský byl najímán od císaře též jako krále českého, ale nepořídil. Na konec aspoň žádal, aby stavové toho bedlivě u císaře vyhledávali, aby lid pasovský, který nejsa od dávných dob zaplacen, velikou bídu, hlad i nahotu trpí, mohl bez dalších odkladů k zaplacení a "abdankování přijíti".
Když tato Budovcova relace vešla ve známost stavů, bylo konečně všem jasno, v jakém nebezpečí je vlast. Čeliti se mu dalo dvojím způsobem, jednak rychlým posláním nutných peněz do Pasová, aby se vyrazila z rukou zbraň dvorské straně, která se vymlouvala nedostatkem prostředků k zaplacení vojska, jednak opatřením hranic proti hrozícímu vpádu. Stavové se chopili obou prostředků, horlivěji ovšem prvního. Ochotného jednatele nalezli v osobě vévody Brunšvického, který při prostředkování mezi Rudolfem a Matyášem sám se zaručil králi Uherskému za rozpuštění pasovského vojska. Nejvyšší úředníci a stavové skutečně sehnali velmi brzy značnou sumu peněz, něco poskytl sám vévoda Brunšvický, něco vyslanec španělský a jiní, a vévoda mohl býti 10. listopadu vypraven z Prahy do Pasová, a za ním měl jeti s penězi císařský rada Jiří Kleinsträtel. Jeti bez peněz a nečekati, až Kleinsträtel bude míti všechny sumy pohromadě, byla osudná chyba a vévoda Brunšvický brzy jí trpce litoval. Nyní začala hra intrik, která nenalezne snadno v historii sobě rovné. Zde nemůžeme podrobně vypisovati průběh vyjednávání mezi Pasovém a Prahou a vytkneme jen hlavní události. [Viz gindely 1. c, a Kurz-Czerny 1. c, Orsrov. též č. 632 tohoto svazku] Sotva že vévoda Brunšvický dorazil do Pasová, bylo to 13. listopadu, a slíbil vojsku, že v několika dnech jim vyplatí žold, opustil arcikníže Leopold Pasov, kde trávil říjen a prvou polovinu listopadu v důvěrných stycích s jenerály a důstojníky; nyní se odebral do Prahy, omlouvaje se povoláním k císaři. Také Trauttmansdorf a někteří jiní z vysokých důstojníků odejeli. Nejvyšší velitel vojska Althan odebral se do Solnohradu pod záminkou vyjednávání s arcibiskupem a z vlivných důstojníků zůstal u vojska jediný Ramée. Vojsko čekalo na slíbené peníze marně. Ti, kdo nechtěli, aby bylo rozpuštěno, zatím se v Praze o to postarali, aby peníze nedošly. Nálada vojska byla stále zoufalejší, při přehlídce u griesbachu 17. listopadu hrozilo vzpourou; a to právě se hodilo zosnovatelům celého plánu. Vojsko samo mělo vzíti na sebe odpovědnost za následující události. Konečně byl vévoda Brunšvický postaven před alternativu, buď vojsko vyplatit nebo jménem císařovým sám dáti rozkaz k změně ubytování, sice bylo nebezpečí, že si vojsko zvolí svého ťelettoŤ a postará se o upokojení svých požadavků samo. Vévoda nechtěje, aby došlo k zjevné vzpouře, vydal žádaný rozkaz k přesídlení s podmínkou, že vojáci ještě 10 dní zůstanou v dosavadních bytech; vojsko povolilo jen osm dní, od 9.-16. prosince 1610. Vévoda totiž se oddával klamu, že když sám dojede do Prahy, vymůže na císaři výplatu ještě v poslední chvíli. Ale výpočty jeho jej zase zklamaly. Do Prahy dorazil 11. prosince a ještě téhož večera podal císaři zprávu o svém dosavadním jednání, o neudržitelnosti situace, o nutnosti vojsko vyplatit, ale marně.
[Kopie relace vévody Brunšvického k císaři z 11. prosince v archivu místodrž. v Praze. Srov. gindely 1. c,] Podobně referoval o své činnosti a o hrozícím nebezpečí nejvyšším úředníkům zemským, kteří beztoho již byli pobouřeni psaním, které den před jeho příjezdem přinesl stavům od nejvyššího velitele Pasovských Althana rytmistr jeho Oldřich Vchynský, poslaný k stavům, aby jim vylíčil stav vojska a nemožnost zabrániti mu bez zaplacení odchod do Čech.[Srovn. č. 2 a 3 tohoto svazku.]
Nejvyšší úředníci spolu s radami soudu zemského a komorního a s osobami k defensi země ustanovenými volali ihned stavy do Prahy k poradě [Viz č. 1.] a v největším rozhořčení obrátili se k císaři přípisem z 13. prosince, plným výčitek, ukazujíce opět na nezákonnost přesídlení pasovského vojska do Čech a na pohromu a zmatky, jaké by tím přišly na celé království, a žádajíce ho důtklivě, aby to uvážil a nalezl prostředky, jakými by vojsko to bylo odvráceno od vtažení do Čech aneb.abdankováno. A kdyby ani jedno ani druhé nebylo již možno, prosí císaře, aby ochrannou ruku držel nad usneseními sněmovními a zřízením zemským a stavům poskytl svou otcovskou péči, což za nebezpečí právě hrozícího nelze učiniti jinak než svoláním všeobecné hotovosti, najímáním vojska a dovoláváním se pomoci u zemí inkorporovaných a sousedních kurfirstů a knížat; a to vše by se mělo státi již dnes nebo zítra, poněvadž je nebezpečí přede dveřmi. [Viz č. 2.]
Nejvyšší úředníci a stavové vymohli si 14. prosince u císaře audienci, aby mu osobně přednesli svou žádost a aby protestovali proti převedení pasovského vojska do Čech. Nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka byl mluvčím a ukazoval na nebezpečí zemi hrozící a žádal jménem stavů císaře, aby uspokojí! vojsko a dal vyhlásit veřejnou hotovost, sice že před celým světem protestují, přijde-li co z toho žalostivého, že stavové tím vinni nebudou, než ti, kdo k takovému verbování lidu toho pasovského radili. [Viz č. 3, list Budovcův Petrovi Vokovi z Rožmberka z 16. prosince, který podává nejlepší zprávy o této audienci a dalším jednáni.] Císař, byv požádán, aby jim dal nejdéle do dvou dní odpověď, prý vyjevil podivení, že chtějí tak rychle zbrojiti proti jeho pasovskému vojsku; před dvěma lety že nebyli tak rychlí. [O tomto výroku Rudolfově vypravuje list Bodeniův vévodovi Bavorskému z 8 prosince; viz Briefe u. Akten VIII, č. 364, ] Potom šla deputace nejvyšších úředníků a stavů, Budovec mezi nimi, k arciknížeti Leopoldovi a žádost svoji mu opakovala. Leopold se uchýlil k obvyklé výmluvě na nedostatek peněz a pravil, že chce tu věc ještě přednésti císaři. Den po té, 15. prosince, šla zvolená deputace, v níž byl též Budovec, do císařské antikamery pro odpověď, ale nebyla předpuštěna, nýbrž přijata jen tajnými rady, z nichž Ondřej Hannewald na místě císařově jí odpověděl, že stavové mají peníze k verbovaní lidu proti Pasovským, ale císaři je půjčiti nechtějí na jejich zaplacení. Tato slova zavdala podnět k slovní potyčce mezi Hannewaldem a nejvyšším purkrabím, který hlavně na to ukazoval, že stavové již přes 200.000 zl. zapůjčili císaři a který též projevil nespokojenost stavů s vévodou Brunšvickým a jeho finančními operacemi. Purkrabí prohlásil, že jim nelze bez svolení stavů povoliti peníze a že stavové si je nemohou již nikde vypůjčiti. Když pak projevil odhodlání stavů najímati vojsko a pasovskému lidu odpírati mocí, konejšil Hannewald deputaci ubezpečením, že lid ten nemá vtrhnouti do Čech s vůlí a vědomím J. Mti císařské. Za toto sdělení mu deputace poděkovala a doložila, když se ten lid pasovský proti vůli císařově do Čech,nutká aby císař společně se stavy se ráčil tomuto jejich předsevzetí postaviti. Nato opustila deputace císařskou antikameru a opět se odebrala k arciknížeti Leopoldovi a totéž mu opakovala. Zde se jim dostalo podobné odpovědi jako den před tím. Arcikníže slíbil, že chce s císařem mluviti, aby dal rozkaz, aby se ten lid hnul jinam, avšak žádal zase o peněžitou pomoc. Když pak druhého dne se deputace šla přesvědčit do císařské předsíně, byl-li vydán takovýto rozkaz, čekala marně dvě hodiny. Nikdo z komorníků, ač jich dosti prosili, nechtěl je ani opověděti. Šli potřetí k arciknížeti Leopoldovi,s velikým jedni druhým toužením, ale tam uslyšeli zase jen žádost za peníze. Nejvyšší purkrabí jen k tomu se uvolil, že, kdyby císař vydal peníze potřebné aspoň k abdankování 2000 koní, předložili by pak při budoucím sněmu žádost J. Mti císařské v té věci stavům. Tím skončilo trapné vyjednávání mezi nejvyššími úředníky a stavy na jedné a císařem Rudolfem a arciknížetem Leopoldem na druhé straně. Neuspokojilo nikoho a ostatní z obce stavovské nemálo naříkali, proč raději nedají na buben udeřiti k verbovaní, když všichni jsou v takové nejistotě a nebezpečenství a ani audienci u svého pána míti nemohou.[Podle uvedeného již listu Budovcova k Petrovi Vokovi z Rožmberka z 16. prosince 1610. Srovn. s tímto listem též zprávu Silbermannovu z 18. prosince pod č. 5.]
Tyto výčitky, činěné od stavů nejvyšším úředníkům, nebyly bezpodstatné. Místo vyjednávání o výplatu vojska bylo by jistě bývalo prospěšnější postarati se v čas o obranu země. Bylo by však křivdou, kdybychom odpovědné činitele vinili z úplné bezstarostnosti a nečinnosti v té věci. Již v říjnu nařídili nejvyšší úředníci a soudcové zemští hejtmanům kraje Bechyňského, aby všechny obyvatele napomenuli k pohotovosti s lidem pěším a jízdným. Dále vyslali Vratislava z Mitrovic a Vojtěcha Kaplíře jakožto své komisaře na ohrožené hranice království; 18. října 1610 dojeli oba komisaři na Třeboň a měli konferenci s Petrem Vokem z Rožmberka, aby učinil příslušné návrhy hejtmanům kraje Bechyňského, k nimž oba komisaři byli vysláni.
[Kopie listu Petra Voka z Rožmberka k hejtmanovi kraje Bechyňského Jiřímu Homutovi z Harasova z. 19. října v archivu třeboňském.] Podobné rozkazy o svolání krajské hotovosti byly poslány též do jiných ohrožených krajů. Doklady máme z kraje Plzeňského. Již 21. října žádají hejtmane kraje Plzeňského, Vilém st. z Lobkovic a Diviš Markvart z Hrádku, nejvyšší úředníky, aby kraj opatřili zbraněmi, a táží se, kolikátá osoba se má do pole vypraviti, poněvadž někteří obyvatelé ani z prvního ani z druhého rozkazu o hotovosti tomu nemohou rozuměti. [Orig. v archivu místodrž. v Praze K 1/211] Nářky na nedostatek zbraně a důstojníků, kteří by mohli vésti krajskou hotovost, docházely též z kraje Bechyňského.[Orig. zpráva hejtmanů kraje Bechyňského Joachima st. Spanovského z Lisova a Jiřího Homuta nejvyšším úředníkům a soudcům zemským z 23. října 1610 v archivu místodrž. v Praze K 1/211] Také o službu výzvědnou bylo postaráno; hejtmanům bechyňským i plzeňským bylo nařízeno, aby se veškeré zprávy o Pasovských spěšně posílaly do Prahy. Purkmistr a rada města Sušice oznamují 23. října nejvyšším úředníkům a soudcům zemským, že lid pasovský má v úmyslu vtrhnouti přes lesy do království Českého silnicí od Kravnova (Grafenau) jdoucí a ubytovati se v kraji Prácheňském; žádají o dobré zdání, neměli-li by učiniti na té silnici záseky, dodávajíce, že v některých místech na lesích cesty a silnice byly zasekány a lidem vojenským obsazeny. [Orig. v archivu místodrž. v Praze K 1/211] Máme zprávu, že v okolí Prachatic, Vimperka a Zdikova nejen silnice, nýbrž i stezky soutnarské byly zataraseny a strážemi opatřeny.[Orig. listu purkmistra a konšelů horního města Hor Kašperských (Bergreichenstein) k nejvyšším úředníkům z 24. října 1610 v archivu místodrž. v Praze K1/211] Na začátku listopadu docházely poplašné zprávy, že lid pasovský v nejbližších dnech chce z ležení svého vytrhnouti a mocí se probíti do Čech.
Purkmistr a rada města Hor Kašperských dostávají 4. listopadu zprávu z rady města Kravnova z Bavor, že již zítra nebo pozítří chtějí se Pasovští mocí dáti na pochod do království Českého. Dávají o tom bez meškání věděti Sušickým a jiným sousedům, žádajíce za pomoc; vypraví zítra co nejvíce lidu budou moci na kravnovskou silnici, a bude-li třeba, ji zasekají. Zatím již došlo do Sušice nařízení nejvyšších úředníků zemských, aby hned cesty, kudy by nepřítel chtěl vtrhnouti do země, byly opatřeny záseky a silnými strážemi. [Orig. listu purkmistra a rady města Sušic k nejv. úředníkům z 5. listopadu 1610 v místodrž. archivu v Praze K 1/211 a tamže list purkmistra a rady města Hor Kašperských k Sušickým ze 4. listopadu 1610.] Tak se stalo a 5. listopadu 1610 a v dnech následujících bylo asi na šumavských průsmycích živo. Za těchto okolností neopominuli ovšem nejvyšší úředníci a osoby k defensi zvolené volati do zbraně hotovost zemskou po celém království. Z 16. prosince zachovalo se nám několik mandátů do krajů, aby obyvatelé stáli v hotovosti i [Viz čís. 5 pozn. 15, kde je více o hotovosti a ustanovení přehlídek.]
Je velmi pravděpodobno, že opatření hranic českých u Sušice, u Prachatic a okolí bylo příčinou, že pasovské vojsko se ani nepokusilo o vtržení do Čech touto nejbližší cestou, ale že se obrátilo dříve do Rakous. Pěchota snad by se byla i po Zlaté stezce i jinými silnicemi a stezkami šumavskými s velkými ztrátami probila, ale pro jízdu, děla a vozatajstvo to bylo překážkou téměř nepřekonatelnou. Otevřená cesta po Dunaji a vpád do Čech oklikou přes Rakousy na místech, kde hranice nebyly tak střeženy, lákaly více než vyhlídka na obsazené záseky, pobořené cesty, nepřístupné hvozdy a rašeliniště šumavská. Že Pasovští měli původně v plánu překvapiti Čechy nejbližší cestou, zdá se býti pravděpodobno. Stále čteme ve zprávách o převedení vojska do Čech, důstojníci i vojáci o tom mluví, s vojskem se o tom vyjednává, v Praze se o to pře válečná strana dvorská s nejvyššími úředníky a stavy, takže nemůžeme pokládati tažení do Čech za něco nahodilého, co se stalo snad jen následkem nezdaru v Horních Rakousích, nýbrž za něco již od počátku zbrojení připravovaného a jen odkládaného pro odpor českých stavů a pro nerozhodnost císařovu.
V relaci pocházející z okolí plukovníka Ramée a skládané nejspíše v jeho kanceláří, kterou se má ospravedlniti jednání tohoto vojevůdce a která je uveřejněna na konci tohoto svazku, čteme nepokryté doznání, že vojsku před jeho odchodem z Pasová bylo Trauttmansdorfem z Prahy přineseno tajné dovolení, aby se přestěhovalo na císařská panství do Čech. Trauttmansdorf ovšem přinesl písemný rozkaz, že císař nemůže svoliti, aby šlo vojsko do Čech a že musí ještě posečkati na jeho poslední rozhodnutí. Při tom však dal na srozuměnou, že má vedle toho jiné rozkazy ústní, aby vojsko totiž táhlo do Čech a tam čekalo na výplatu; zároveň k tomuto doznání připojil významnou poznámku, že císař tak jako tak má ztratiti vládu v nejbližším postě. Tato poznámka vysvětluje velmi mnoho; nerozhodnost císařova byla živena obavou, že při tomto podniku hrozí nebezpečí jeho trůnu, a dvorská válečná strana ulehčovala svému svědomí přesvědčením, že Češi stejně chtějí císaře zbaviti vlády v nejbližší době. Možná, že císař v slabé chvíli dal si vylákati tajný ústní rozkaz,
0 němž mluvil Trauttmansdorf, možná, že rozkaz ten pocházel jen od Leopolda. Aspoň je dosti nápadné, že Trauttmansdorf, byv vyzván plukovníkem Ramée, aby jako zasvěcený převzal místo Althana vrchní velení, odmítl. Za těchto svízelů došel Althana podle svědectví této relace nový písemný zákaz císařův vkročiti do Čech a on prý se proto odhodlal pře vésti vojsko přes Horní Rakousy do Tyrol a dal 20. prosince 1610 plukovníkovi Ramée rozkaz, aby se vydal na pochod.
O této poznámce Trauttmansdorfově píše také Ramée a nejvyšší důstojníci pasovského vojska v listě k císaři z 12. února 1611, kterým ospravedlňují svůj příchod do Čech. Tam se praví, že dříve, než vyrazili z Pasová, uvažovali, kam by se mělo vojsko vésti; Althan, Ramée a nejvyšší proviantmistr Ubezko prý pronesli obavy, že císař by přišel v nebezpečí a snad i o korunu, kdyby se vojsko převedlo do Čech, proti čemuž poznamenal Trauttmansdorf das solches bedenken gar nicht nötig, dann er gut Wissenschaft, das die behemische stende ohne das ihre kais. Mt. auf mitfasten ganz abseczen wolten. Když to slyšeli, nechtěli prý svým příchodem dáti k tomu podnět a proto se rozhodli táhnouti do Tyrol, kde jim císař vykázal byty v případě nutnosti.
[Viz č. 117.]
Tento tyrolský plán nelze pokládati se stanoviska císařova za nic jiného než za jakési východisko z nouze; Tyrolsko nemohlo býti cílem výpravy, byl to jakýsi odklad hlavní akce a proto nerozhodné povaze Rudolfově milejší než pochod do Čech, kterým byly jedním rázem spáleny mosty. Mimo to mohlo Tyrolsko se hoditi za shromaždiště posil z Italie a Horních Elsas, kdyby bylo vůbec možno se tam dostati. Císař Rudolf praví v listech z 1. ledna 1611 králi Matyášovi a arciknížatům Maxmiliánovi a Ferdinandovi, že se rozpakoval pro usnesení posledního českého sněmu vojsku povoliti pochod do Čech před svoláním nového sněmu, a proto že má očekávati výplatu V Tyrolsku a dědičných zemích rakouských.[Kopie v archivu ministerstva vnitra ve Vídni I A 1 Ka 2991 a v místodrž. archivu v Praze K1/211] Se stanoviska válečné strany s arciknížetem Leopoldem v čele mohlo býti nařízení pochodu do Tyrol uvítáno jen jako výhodný manévr k oklamání nepřítele zastřením vlastních úmyslů a vůdci vojska jeho neproveditelnost mohla poskytnouti morální důvod, aby se obrátil jinam. Citovaná relace i list plukovníka Ramée císaři, rovněž uvedený, udávají překažení dalšího pochodu do Tyrol u průsmyků hornorakouských za hlavní příčinu, proč se vojsko musilo obrátiti.
Jak viděti, nebyla v provedení plánu mezi císařem Rudolfem a arciknížetem Leopoldem dokonalá shoda; souvisí to především s jejich naprostou růzností povahovou - na jedné straně nedočkavost překypujícího temperamentu, dychtícího po činech stejně řízných jako nepředložených, na druhé straně odpor k jednání vůbec a strach před každým energickým krokem - dále to souvisí také s růzností posledních cílů těchto obou hlavních činitelů. Nesmíme zapomínati, že, co Rudolfovi bylo účelem, bylo Leopoldovi jen prostředkem k dosažení cíle a naopak. Ctižádostivému arciknížeti běželo o to, aby si zajistil českou korunu, což nešlo jinak než odstraněním Matyáše, který byl čekancem Českého království, a proto se musil pustiti s ním v zápas. Císař Rudolf hořel touhou po odvetě za příkoří, která na něm spáchal bratr a odbojné stavovství - a Leopold měl býti jen nástrojem, jímž bude pomsta provedena, která spočívala především v tom, že Matyášovi budou odňaty země, jichž se zmocnil, a za druhé, že se mu zamezí následnictví na trůně českém. Proto záleželo Leopoldovi více na tom, aby se s vojskem rychle dostal do Čech, kde ve své mladické obrazotvornosti viděl již stavy na kolenou a následnictví Matyášovo zrušeno. Císař, který beztoho nemiloval ve své blízkosti vřavy válečné, jistě více přál plánu vtrhnouti přímo do zemí Matyášových a jejich odnětím dáti mu pocítit ruku trestající zradu a urážky majestátu, plánu to, který, jak víme, klíčil již od r. 1608. Po tomto prvním úspěchu se mohlo vítězné vojsko obrátiti do Čech a zde provedením státního převratu provésti druhý akt odvety na Matyášovi i na odbojných stavech. I strategicky byl tento plán snad lepší; kdyby se byl podařil, bylo tím zamezeno Matyášovo zakročení v Čechách, kde by pak bylo možno pracovati s větší jistotou.
[Gindely l. c. z politických důvodů nepokládá vpád do Rakous za výhodný, protože jím byla porušena smlouva s Matyášem a tím mu dána do ruky zbraň.] Arcikníže Leopold nebyl ovšem stratégem, který dovede klidně posuzovati situaci, připraviti akci na pevných podkladech a pak se zajištěnou převahou se vrhnouti na svého protivníka. Jemu se více líbilo, čemu dnes říkáme husarské kousky. Když kdysi se nenadále objevil v julišské pevnosti, taky asi myslil, že tím již je vojna zpola vyhrána a asi zrovna tak se klamal nyní. Dostati vojsko pasovské rychle do Čech bylo mu asi tolik, jako zmocniti se v Čechách vlády. Dalších tahů na české šachovnici nepromyslil. Jistě mu byly známy smlouvy mezi stavy zemí českých, rakouských a uherských a přece nepočítal, s jakou přesilou chce měřiti svoje síly. I kdyby české stavy náhlým vpádem zastrašil, dalo se očekávati, že jim přispěje na pomoc nejen král Matyáš, nýbrž i stavové konfederovaných zemí; proti tomu nestačilo několik pluků sebe lepšího vojska a spolehnutí na kozáky vévody Těšínského. Leopold se řídil jen heslem.odvážným štěstí přeje a vsadil všehno na jednu kartu, když se mu konečně podařilo, že vyhladovělé pluky se daly od Pasová na pochod. Vyhrát se dalo mnoho, prohrát všechno.