Vítězové doufali, že podobným způsobem donutí i Staré a Nové město ke vzdání, a vtom se velice zklamali. Herold poslaný na druhou stranu řeky, aby ohlašoval příměří, pochodil špatně. Stavové, kteří se vrátili z bojů na Malé Straně, aneb kteří zůstali na pravém břehu, shromáždili se na staroměstské radnici a učinili tak počátek revolučnímu sněmu. Sněm tento, ač se pokládal za pokračování sjezdu stavů na Hradčanech, zasedal z vlastní moci, bez nejvyšších úředníků, a to ještě v době, kdy na hradě zasedaly zbytky stavovského sjezdu. Ustavení tohoto sněmu se stalo ještě o masopustní úterý, neboť diarium musejní v zápisu k 15.únoru vypravuje, že páni stavové nechtěli přestati na tom, co jim herold ohlašoval, připomínajíce sobě předešlé přípovědi, které jim činili císař, arcikníže Leopold a nejvyšší purkrabí, a obávajíce se, aby se jim nestalo totéž, co Malostranským. [Viz 5. 138,143] Druhého dne, 16. února, poslal arcikníže Leopold,pánům stavům do Starého města Pražského psaní, které bylo na radnici čteno německy, a žádal, aby přijali do města dva praporce jeho lidu, slibuje jim pokoj. Žádost jeho byla odmítnuta na domluvy jednoho z pánů, který měšťany pilně napomínal, aby byli zmužilí, že tu běží o manželky, dítky a vlast, a aby nepřijímali nepřátel a sobě zůstavili ctné jméno. Tak nám vypravuje o těchto začátcích sněmu na radnici jiné diarium.[Diarium fürstenberské knihovny; viz č. 154.] Pán, o němž mluví, není nikdo jiný než Václav Vchynský, který svým energickým vystoupením dovedl na sebe na Starém městě v této pohnuté době rázem strhnouti vedení. O něm a jeho bratrech vypravují noviny, které bavorský agent Bodenius v těchto dnech posílal do Mnichova, že se dostali přes vodu na Staré město a že tam páší mnoho zlého, hlavně Václav, který dává na srozuměnou, že král Matyáš přitáhne ve třech dnech s velikým vojskem; tím prý byli Staro- a Novoměstští posíleni a nedali se do žádného jednání. Sněm staroměstský chopil se také energicky obrany; hlavní péče věnována opevnění mostecké věže, obsazení bran a všech důležitých míst, postavení dělostřelby, opatření ohrožených bodů proti ohni a volání krajů na pomoc. Na vyzvání,Jich Mtí pánův stavův v městech Pražských shromážděných píše Vilém ml. z Lobkovic hejtmanu kraje Slánského již 16. února z Beškovic, že zítra pojede s lidem svým do Prahy, a žádá, aby Slánští obyvatele kraje svého pobídli k rychlému tažení ku [Praze.Viz. č. 156,145] Dostal tedy zřejmě vyzvání to již v úterý masopustní od stavů. Dne 17. února již rozesílají páni, rytířstvo, Pražané atd. ze staroměstské radnice patenty do krajů celé země, v nichž jim oznamují přepadení Malé Strany, napomínajíce je, aby se vším lidem přitáhly na pomoc. [Viz č. 158.] Již podle těchto patentů, vydaných úředně jménem všech tří stavů dva dny po dobytí Malé Strany, možno si učiniti úsudek, s jakou rychlostí stavové, jimž bylo znemožněno sněmování na místě zákonném, zahájili svou činnost na půdě revoluční.
V pravém kontrastu k jednání stavů shromážděných na Starém městě jeví se nám dozvuky sjezdu na Hradčanech; nemohlo tomu býti jinak za situace, jaká se utvořila po dobytí Malé Strany a obklíčení hradu pasovským vojskem. Ti ze stavů, jimž ležel na srdci prospěch věci stavovské a protestantské, byli na hradě asi v menšině. Adam Linhart z Najenperka naříká v listu, psaném ještě na popeleční středu do Nymburka, že nejde pomoc z krajů a že na zámku zůstává jen malá hrstka stavů, ťkteříž pamatujíc na povinnosti a poctivosti své, těch privilegií až posavad obhajují a hrdla svá při tom zanechávají. Třeba že se Pražané hájí, soudí Linhart, že se dlouho neudrží bez krajské pomoci a dodává k tomu s prorockým pathosem: ťA přijdouc jednou stavové o korunu a o svá privilegia, na věky otroci a manové býti, nad sebou rukama lomiti a na věčný posměch a hanbu v lehkosti a potupě u všech národů zůstávati musejí.Ť[Viz č. 154a pozn. 1.] Že hrad se nebude dlouho držeti proti svým oblehatelům, bylo zřejmo, zvláště za stanoviska, které v té věci zaujal císař. Velitelé pasovského vojska podali císaři po svém příchodu na Malou Stranu žádost, aby vojsko pasovské a vojsko českých stavů se spojilo a společně přísahalo. [Viz č. 148] Tuto žádost poslal císař 16. února nejvyšším úředníkům, radám a přítomným osobám ze všech tří stavů s tímto rozkazem: Protože je jedinou hlavou a nejvyšším válečným pánem jak pasovského, tak v Čechách najatého vojska a protože úmysl Pasovských je týž jako lidu, pro obranu země najatého se svolením císařovým, má obojí vojsko se svými veliteli zítra ráno znovu přísahati, že učiní
všechno, co je k udržení autority císařovy, ke cti a blahu tohoto království a zemí inkorporovaných a jejich privilegií. Zároveň se zakazuje jakékoli vzájemné nepřátelství. Patent s tímto rozkazem poslán byl také nazejtří na Staré město; jak herold s ním vypravený pochodil, uslyšíme níže. [Viz č. 149 a 150.]
Stavové na hradě shromáždění musili se ovšem podrobiti tomuto rozkazu. Povolnost jejich jistě byla stupňována opatřením, které bylo učiněno toho dne pasovským vojskem. O polednách na popeleční středu bylo postaveno v bitevním šiku proti hradu jak se strany malostranské, tak se strany Bruské brány, kam ho byla část převedena. Přítomnost arciknížete Leopolda na straně útočníků dodávala podniku lesku i vážnosti. Že k srážce nedojde, mohl Leopold s jistotou očekávati. Vyslal k stavům na hrad vyzvání, aby se poddali, sice že vojsko je odhodláno k útoku. Stavové, vidouce přesilu, vzdali se, avšak ne Leopoldovi a Pasovským, nýbrž císaři. [Viz hlavně diaria pod č. 152 a 153.] Nuncius vykládá ve své depeši z 19. února, jak k němu přišli Leuchtenberk a Mollart, vyslaní císařem, a vysvětlovali mu, že Pasovští, kteří přitáhli do Prahy proti jeho vůli, chtěli vypleniti Malou Stranu a mocí udeřiti na hrad, a proto prý Čechy přinutil k spojení se s nimi. [Viz č. 172] Tato zpráva jasně ukazuje, že stavové jednali nejen na nátlak pasovského vojska, nýbrž i císařův, a nátlak ten působil tím mocněji, že strana dvorská byla mezi nimi velmi silná. Když k tomu ještě přistoupil nedostatek potravin a zamezení dovozu, pak kapitulace hradu byla jen nezbytným důsledkem okolností, zvláště, když sama posádka stavovská, jsouc bez chleba, již večer před tím na manévr Pasovských, jakoby chtěli podniknouti útok, poslala komisaře dolů k arciknížeti Leopoldovi a velitelům vojska se vzkazem, že se chce vzdáti, a že tak učiní zítra.[Tuto zprávu má ve své depeši agent vévody Parmského Roncaroli, který nejen byl za vpádu přítomen na Malé Straně, nýbrž i slyšel vzájemné pokřikování posádky hradu a Pasovských. Viz č. 196.] K spojení obojího vojska a k nové přísaze došlo 17. února na,tumlplace za hradem Pražským; nejvyšší purkrabí a Colonna z Felsu doprovázeli stavovskou posádku vedle mnoha jiných pánů a rytířů českých, kteří byli přítomni na Hradčanech. S vojskem pasovským vytáhl jako vrchní velitel sám arcikníže Leopold a všichni jeho jenerálové a důstojníci. Přísaha vykonala se s velikou okázalostí, jí byla skončena nejen existence samostatného vojska stavovského na Hradčanech, nýbrž i existence sjezdu stavů českých, svolaného císařem na hrad Pražský k obraně země proti hrozícímu nebezpečí.
Aby se podobným způsobem podařilo příměti i stavy na Starém městě shromážděné k povolnosti, bylo nyní hlavní starostí císaře Rudolfa, arciknížete Leopolda a všech osnovatelů pasovského dobrodružství. V prvním náběhu se to nezdařilo, poslání císařského herolda s příměřím, ani žádost Leopoldova, aby ubytovali část pasovského vojska, neměly žádoucího výsledku. Po přísaze 17. února vypravil císař opět herolda k stavům na Staré město s výzvou, aby složili zbraně, s ujištěním své milosti a s patentem včera datovaným, jímž města Pražská i stavy tam shromážděné vyzýval, aby přišli na hrad Pražský a přísahali společně s Pasovskými, že nepodniknou proti sobě nic nepřátelského a že budou očekávati dalšího jeho rozhodnutí. [Viz č. 149.] Herold ten měl také oznámiti, že stavovské vojsko na hradě již přísahalo a spojilo se s vojskem pasovským. Poslání toto skončilo úplným nezdarem, herold ani nebyl vpuštěn do města, jen mu byly odebrány písemnosti; ba podle zprávy Roncaroliho odpověděli stavové heroldovi, oděnému v dlouhý slavnostní hábit, že již minul masopust a že není třeba dělat maškary. [Viz č. 196.] Toto odmítnutí jistě bylo dílem především Václava Vchynského. Mnozí měšťané jistě by byli rádi viděli, aby se slíbila poslušnost, jako to učinili stavovští na hradě, a začali již vyvolávati mír, ale pan Václav Vchynský prý jezdil ulicemi a každého od toho odrazoval. . [Viz č. 175; noviny poslané 19. února Bodeniem do Mnichova.]
Po tomto odmítnutí bylo jistě ku podivu, že ještě druhého dne bylo pokračováno ve vyjednávání. Když se neosvědčilo posílání císařských heroldů, bylo sáhnuto k jinému prostředku. Na hradě Pražském vedle raněného Turna zůstal v moci Leopoldova vojska ještě jiný náčelník protestantských stavů, Colonna z Felsu, polní jenerálmaršálek stavovského vojska. Použíti tohoto u stavů oblíbeného muže k poslání na Staré město zdálo se velmi výhodným prostředkem k dosažení cíle, poněvadž Colonna nemohl svým přátelům dobře raditi k odporu, když sám nepříteli vydal hrad a dal svému lidu s ním společně přísahati. Vypraveno tedy 18. února slavné poselství na Staré město. Vedle Colonny z Felsu sám nejvyšší purkrabí a jiní pánové vypraveni k stavům, kteří toho dne byli shromážděni v domě pana Václava Vchynského. Císař žádal po těchto poslech, protože prý nastává veliké nebezpečí zemi i J. Mti. císařské, aby všichni stavové s lidem pasovským se spojili a přísahali. Páni stavové a města Pražská aby dovolili, aby lid pasovský byl ubytován v Praze, brány aby se otevřely. Vyjednávání trvalo 7 hodin, zprávy o něm si poněkud odporují, ale výsledek byl naprosto odmítavý. Průchod městem by dovolili, peníze na výplatu by půjčili, ale s vojskem pasovským nechtějí míti nic společného, ubytovati je nemohou a aby se s nimi. spolčili a přísahali, bylo by posměchem tomuto slavnému království a jejich dobrému jménu, které jim předkové zachovali; protož aby J. Mt cís. jim důvěřovala, že i bez těch zjevných škůdců uhájí svou milou vlast. Přísahu císaři chtějí vykonati, avšak tak, aby Pasovští hned nazejtří opustili Prahu a táhli ze země. Na znamení věrnosti vztýčili prapor s císařským orlem, ale Leopoldovi a Pasovským se nevzdají, třeba vědí, že se na ně chystají těžká děla. Ve jménu božím chtějí žíti i umříti, i kdyby město mělo býti obráceno v ssutiny [Viz diaria pod č. 163-165.] Po této odpovědi použito bylo prostředku, který podle náhledu plukovníka Ramée jedině mohl vésti k cíli. Do zahrad pod nynější Chotkovy sady na místa povýšená byla vytažena děla a dvě postavena také na most. Ani Leopold ani Ramée nebyli by tak dlouho vyjednávali, to byla jen koncesse, kterou bylo nutno učiniti slabým nervům císaře Rudolfa. Ramée byl od počátku jen pro násilný postup. Tento odvážný dobrodruh, kterému nikdy nepřekáželo svědomí ve volbě prostředků, jistě by se byl ve válce třicetileté vysoko vyšvihl, kdyby byla zatím neklesla jeho hlava na popravišti. Celé jeho tažení do Čech ukazuje neobyčejnou obratnost a lstivost ve válečných podnicích, sklon k překvapujícím a zákeřným činům, ráznost a bezohlednost v jednání - kondotiér každou žilkou. První, co chtěl učiniti po dobytí Malé Strany, bylo násilné odstranění vůdců stavovské oposice; Matyáš Turn, Colonna z Felsu a Vilém z Lobkovic měli býti hned.složeni s cesty. Sám prohnaný sekretář arciknížete Leopolda, Tengnagl, se zachvěl při této radě a se svým pánem dali plukovníkovi na srozuměnou, že takový proces je v těchto končinách neobvyklý, a že by z toho nemohlo býti odpovídáno ve Svaté říši Římské, neboť nepřišli prý z Vlach do těchto míst. [Viz diaria pod č. 163-165.] Druhé, oč se také hned zasazoval, byl útok na Staré město; jen příměří, ohlašované císařskými heroldy, zamezilo tehdy bombardování Prahy. Nyní po marných pokusech smírného jednání mělo dojíti na jeho slova a odpor českých stavů měl býti udušen v popelu měst Pražských; jícny děl již nedočkavě zíraly na štíhlé věže a malebné, křivolaké střechy Starého a Židovského města. Scházelo jen svolení císaře Rudolfa k zahájení palby - to však nepřicházelo a nepřišlo.
Nebyla to jen sentimentální láska ku Praze, která nepropustila osudný ten rozkaz rty uměnímilovného panovníka, třeba že i ona silně působila, nýbrž i jiné příčiny. Na několika místech pramenů zde vydaných nalezneme k tomu doklady. Především to byla obava, že na první výstřel z děla budou v Praze povražděni všichni cizinci a katolíci - a že zde nešlo jen o plané hrozby, ukazovalo strašné pozadí masopustního úterka, na němž ještě lpěla krev pobitých mnichů z kláštera Panny Marie Sněžné - a za druhé císařovy nervy nesnesly v takové blízkosti bitevní vřavy, zvláště po sotva stišeném otřesu, který mu způsobil nedávno provedený útok na Malou Stranu. K povolení střelby na Prahu se Rudolf II. neodhodlal a tím ochromil činnost válečné strany a znemožnil každý její další úspěch. Od tohoto okamžiku se úlohy proměňují, útočníci se stávají sami předmětem útoků, jsouce pomalu zatlačeni v neplodnou defensivu, která v tomto případě nemohla skončiti leč naprostým nezdarem, neboť čas se stává nyní přítelem Staroměstských, kteří rostou posilami z krajů a očekávají příchodu vojska krále Matyáše.
Že stavové projevovali čím dále tím menší ochotu k smíru, vysvětluje ještě jiná událost, která nemohla přispěti k uklidnění myslí. Událost ta byla v souvislosti s krveprolitím v klášteře u P. Marie Sněžné. Právě o masopustní úterý vracel se kvardián téhož kláštera, páter Aegidius, z Vídně do Prahy a na cestě se již dověděl o osudu svých spolubratři. Uchýlil se tedy k panu Kašparovi ze Žerotína na jeho nedaleké sídlo u Kutné Hory - manželka Kašparova byla totiž katoličkou - a učinil mu odhalení o dalekosáhlém projektu katolických mocností a okolních biskupů, směřujícím k zničení českých náboženských svobod a k dosazení Leopoldovu na český trůn. [Viz č. 162.] Kašpar z Žerotína se ovšem o to postaral, aby se stavové na Starém městě shromáždění brzy dověděli o obsahu tohoto doznání. Třebas bylo ve výpovědech Aegidiových mnoho fantastického, co lze přičísti na vrub jen úzkosti, která se vykupuje sensací, u stavů platilo každé jeho slovo za nejvěrohodnější svědectví, neboť věděli, že Aegidius je zpovědníkem hraběte Althana a kancléře Zdeňka z Lobkovic a tudíž dobře zasvěcen do všech plánů nepřátel. Stavům bylo nyní jasno, že jde jim a jejich svobodám o bytí a nebytí a že v zápase s tímto nepřítelem nelze mysliti na kompromis.
Veškeré další úsilí, aby byli po dobrém přivedeni k poslušnosti, bylo marné. Ukázalo se to v dalším jednání, k němuž hned zase došlo, když bombardování Prahy nebylo dovoleno. Císař posílal denně jednou i vícekráte své posly k stavům do Starého města a používal k těmto missím vedle Leonarda Colonny z Felsu hlavně Abrahama purkrabí z Donína a také Heřmana Černína, ale pohnouti stavy k povolnosti se mu nepodařilo. Císař stále žádal za přísahu a otevření bran, stavové stále ujišťovali císaře svou věrností, slibovali, že vše učiní, ale žádali, aby dříve pasovské vojsko odešlo, aby byla odstraněna děla namířená na Prahu, aby byly nahrazeny škody spáchané Pasovskými a Malostranským vráceny zbraně a privilegia. O tomto vyjednávání máme mnoho zpráv v pramenech tuto vydaných, ale zde se jím nebudeme šíře obírati, neboť nemělo výsledku. Stavové jen jednání protahovali a jejich jediným cílem bylo, aby zadrželi chystaný útok na Prahu až do té doby, kdy přílivem posil z venkova a příchodem vojska krále Matyáše jejich válečná moc tak vzroste, že už se jim nebude čeho obávati.
Pro zmohutnění sebevědomí stavů zvláštní význam měl 23. únor. Den před tím dojelo mnoho panstva i rytířstva s válečným lidem do Prahy, také již se vrátil ze své cesty na Moravu pan Václav Budovec. Když tito noví sněmovníci 23. února přišli na radnici, bylo jim především předneseno, co se v Praze udalo, o co se vyjednávalo mezi císařem a stavy, a byli požádáni za odpověď, snášejí-li se v tom s nimi. Tu páni z krajů o tom uvažovali a dali po panu z Budova za odpověď, že stavům nyní v Praze zůstávajícím strejcovsky a přátelsky děkují za vykonanou práci, že, ač byli v malém počtu, vylitím krve své hájili svou milou vlast a J. Mt. císařskou. Chtějí při nich živi i mrtvi býti a šlépějí svých předků následovati Na místě stavů v Praze zůstavších poděkoval pan Václav Vchynský, že páni z krajů tak upřímně a poslušně přijeli na pomoc; co stavové v Praze posud učinili, rádi učinili příkladem předků svých "aby jméno české vzáctné zachováno býti mohlo. Po té byly uvažovány artikule podané císařem a odpověděno na ně vyhýbavě nebo záporně, a žádáno za odstranění děl.[Viz zprávy pod č. 208 a 211,].
Václav Vchynský byl duší celého jednání, tento smělý a obratný politik dovedl stavům vdechnouti novou odvahu, když již začali ochabovati a zároveň udržoval čilé spojení s králem Matyášem. Na druhé straně byla akce stavů podporována nerozhodnou povahou císaře Rudolfa, které také vždy byla milejší vyhlídka na další odklad než rázný čin. V jednom okamžiku se zdálo, že bude dosaženo dohody, císař dal poodstaviti děla a Malostranským vrácena privilegia a zbraně, o čemž se stavové svým zvláště vyslaným komisařem přesvědčili, a již měla býti pevně stanovena lhůta přísahy, když tu Václav Vchynský přednesl takové požadavky, týkající se náhrady za škody, že Pasovští k nim nemohli přistoupiti, a jednání se zase zmařilo. Již přijeli komisaři císařští, Abraham z Donína a Heřman Černín, aby přijali přísahu stavovského lidu, bylo to 26. února, když tu jim bylo Václavem Vchynským oznámeno, že páni stavové dnes ráno poručili, aby před vykonáním přísahy ještě jednou byly přečteny všechny podmínky. Když byl přečten seznam škod, způsobených pasovským vojskem, jichž zaplacení stavové žádali, a Černín odpověděl, že to je nemožné, vznikl v zasedání stavů takový křik a hlomoz, že jeden druhého neslyšel, načež komisaři bez pořízení odešli z radnice a vojsko stavovské, postavené před radnicí, se rozešlo bez přísahy. [Viz hlavně diaria pod č. 235 a 236.]
Oposiční náladu stavů stupňovala tou dobou ještě jiná příhoda. Na hradě Pražském přišli totiž na myšlenku, která byla ještě nešťastnější než poslání pana z Felsu jako jednatele k stavům na Staré město. Nyní měli se o to, co se nepodařilo jednomu, pokusiti všichni tři zajatí náčelníci stavů. Francouzský vyslanec Baugy nad tím povážlivě potřásá hlavou a praví ve své depeši z 26. února, že Vchynští samotni již několikrát byli v pochybnostech, zda se jim jejich plány vydaří, a že již chtěli odjeti, zoufajíce nad tím, že nemohou lid říditi podle své vůle, ale že nabyli zmužilosti od čtvrtku, totiž od 24. února, kdy pan hrabě z Turnu, pan z Felsu a pan Vilém z Lobkovic se dostali na Staré město pod záminkou, že budou podporovati urovnání těchto zmatků.,Je to všem k úžasu, praví Baugy "jak málo moudrosti mají ti, kdo je nechali všechny tři odejíti s hradu sem, kde se již pozoruje, jak jejich vedením a autoritou vše jde ku předu s menším zmatkem než před tím. [Viz č. 238.] Ani jeden z nich se nenavrátil na Malou Stranu i své manželky si vyžádali a stavy české v odporu proti císaři jen utvrzovali. Jednání stavů s císařem případně charakterisuje agent vévody Parmského v Praze, Roncaroli, ve své zprávě z 28. února: ťZačalo se vyjednávati o mír a shodu mezi císařem a Čechy s druhé strany vody, a když viděli Čechové nerozhodnost císařovu, začali více než kdy jindy státi na svém a tropiti si blázny, pravíce večer, že dají odpověď zítra ráno, ráno ji pak odkládali do večera, a tak jednání pokračovaloŤ. [Viz č. 260.]
Císař, který nesnesl dlouho takového rozčilování a takové nejistoty, počal se obírati myšlenkou, že se trapné situace zbaví jiným způsobem. Václav Vchynský píše 28. února králi Matyášovi, aby pospíšil do Prahy, a oznamuje mu, že císař chce zítra nebo pozítří prchnouti do Budějovic a s ním Sulz, Althan a Ramée a že chce sebou vzíti poklad a snad i korunu. Arcikníže Leopold chce prý v polských šatech utéci do Polska a všichni jsou v největší,desperaci. [Viz č. 257.] Také Padavin píše v depeši do Benátek z 28. února, že služebníci císařovi jsou velmi pokleslí na mysli a někteří radili císaři, aby dal vyzvednouti korunu a privilegia a dal je dopraviti do Budějovic. Nervositu pražského dvora zvyšovaly také zprávy o blížení se krále Matyáše a jistě také nespolehlivost stavovské posádky královského hradu. Byla stále ve styku se stavy na Starém městě, kteří podle této zprávy Padavinovy se pokusili přiměti ji, aby jim dovolila přijíti si pro korunu a privilegia a odnésti je na Staré město. A již prý bylo vše přichystáno a také ustanovena noc k tomuto únosu, když Ramée se toho v čas dověděl a dal odstraniti stavovské stráže na hradě a nahraditi je pasovskými, [Viz č. 259.] což velmi pobouřilo české stavy. I kdybychom těmto zprávám nevěřili do slova, kladouce mnoho na účet strachu, který mívá velké oči, je z nich přece patrno, že císař se počal na hradě cítiti nejistým, a že se začalo mluviti jak o odchodu dvora, tak o odvezení koruny a svatováclavského archivu. K takovému kroku se císař ovšem právě tak neodhodlal jako k žádnému jinému důležitému činu.
Zatím stavové v městech Pražských stále sílili jak neustálým přibýváním krajských hotovostí, tak vnitřní organisací. O tom, jak na patenty svolávací zemská hotovost se sbírala po krajích a táhla ku Praze, jak při tom došlo k četným výtržnostem proti klášterům, jak se císař marně namáhal, aby patenty nařizujícími opak zastavil její příliv, nalezneme doklady v svazku zde vydaném.
Pro vnitřní organisaci stavů byl velikého významu krok, ke kterému se odhodlali koncem února. Již 27. se stavové usnesli ve schůzi na radnici, že si zvolí 30 osob, které by se staraly o věci veřejné a které by rozhodovaly ve sporných otázkách. Posledního dne v únoru došlo k volbě a z každého stavu bylo vybráno po desíti členech. Na prvním místě seznamu zvolených čteme v diariu děkana koleje Všech svatých v Praze, Troila Hagiochorana, [Viz č. 263; o volbě viz hlavně 5. 246, 254 a 266.] jméno Viléma z Lobkovic, což není bez významu. Colonnovi z Felsu a Turnovi již jako nejvyšším vojenským velitelům přináležela přední místa v tomto výboru a když se i s-Vilémem z Lobkovic dostali s hradu do města, nemínili patrně déle snášeti diktaturu Václava Vchynského, který jistě byl oblíbenější u lidu než u stavů vyšších. A tak vidíme, jak dosavadní tři náčelníci protestantů, sotva se vyprostili z nemilého postavení na hradě, opět vstupují v čelo stavů. Že také Vchynský byl volen, je zcela pochopitelno, ale od této chvíle přestává býti výhradným řiditelem osudů sněmu. Z významných osobností ve výboru třiceti nutno ještě uvésti ze stavu panského hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Viléma z Roupova, Bohuchvala a Václava Berku z Dube a Lipého a Hannibala z Valdštejna, ze stavu rytířského Kašpara Kaplíře ze Sulevic, Jindřicha Ottu z Losu a Bohuslava z Michalovic, ze stavu městského Šimona z Humburku, kancléře Starého města Pražského, a Martina Fruvajna z Podolí. Dva dny strávili stavové volbou těchto direktorů; instrukci a plnou moc pro ně všichni přítomní hned podepsali a opatřili svými pečetmi. [Viz č. 266.] Později, a to 10. března, bylo toto usnesení o volbě a plnomocenství vydáno tiskem s datem 8. března. Na začátku tohoto tisku stavové na Starém a Novém městě Pražském shromáždění ukazují na nebezpečí, v jakém se octla země vpádem pasovského vojska do Čech, a na svou povinnost hájiti císaře, koruny české, privilegií, svobod atd. Byvše napomenuti od nejvyšších úředníků a stavů shromážděných na hradě Pražském o sjezdu svolaném na 28. leden, aby se vší svou mocí táhli ku Praze, učinili tak a sjevše se do měst Pražských, usnesli se, že si všichni budou pomáhati proti pasovskému lidu a proti všem osobám, které, zneužívajíce jména J. Mti cís., lid ten vedly a podporovaly, jakožto proti rušitelům řádu a práva a zhoubcům zemským. Poněvadž k takové defensi potřebují dobré rady, peněz a vojska a po vzetí Malé Strany nemají přístupu k císaři a k nejvyšším úředníkům, volili k uvažování všech věcí potřebných k defensi 30 osob. Při tom výslovně praví, že je volili z prostředku svého k nejvyšším úředníkům, soudcům zemským a radám k tomu napřed voleným a nařízeným. Dávají jim plnou moc, aby vedle nejvyšších úředníků atd., kteří mají sjíti na Staré a Nové město a účastniti se porad, vedle defensorů volených sněmem a vedle nejvyšších velitelů vojenských se radili o přemožení nepřátel, přednášeli to stavům, všechno řídili, je obhajovali, opatřovali peněz, vyhledávali pomoci, žádali krále Uherského za ochranu a je ve všem zastupovali. [Viz č. 328.]
Tímto usnesením dávají stavové, chtějíce dodati svému shromážděni zákonný ráz, předně na jevo, že přicházejí do Prahy voláni patenty nejvyšších úředníků a stavů, ovšem se při tom nezmiňují, že byli povoláni jako hotovost zemská a ne ke sněmu. Za druhé chtějí s výboru třiceti setříti známku samostatné revoluční vlády a proto omlouvají jeho volbu nemožností jíti k císaři a k zákonné vládě a formálně jej jen přičleňují k dosavadním nejvyšším úředníkům. To se ovšem naprosto neshodovalo se skutečností a je to jen dokladem, jak tehdejší stavové se úzkostlivě vyhýbali každému zdání, jako by podnikán něco, co by se mohlo pokládati za "ohavnou rebelii".
V téže době vydány byly tiskem artikule, na nichž se usnesl sněm. Vyšly ve dvojím vydání, jedno s datem 4. března, druhé s datem 10. března. Jednání o definitivní znění artikulů sněmovních je arci staršího data než tisk a spadá pravděpodobně do stejné doby jako volba třiceti direktorů. V tomto usnesení ještě zřetelněji se namáhají stavové sněm staroměstský vylíčiti jen jako zákonné pokračování sjezdu svolaného císařem na hrad Pražský. Již titulní list tohoto tiskopisu to ukazuje: ťTito artikulové na sjezdu obecném, kterýž držán byl na hradě Pražském, zavříni a po tom nepřátelským od lidu pasovského do Menšího města Pražského učiněném vpádu na rathauze Starého města Pražského obnoveni jsouŤ. Stavové zde obnovují ustanovení sjezdu na hradě o najmutí nových 3000 pěších a 1000 jezdců a úhradě nákladů s tím spojených půjčkou a sbírkou, která je podrobněji rozvržena, dále ustanovení, aby berně podomovní na rok 1610 byla neprodleně odvedena, a aby se nikdo nevytahoval z nařízení o zemské hotovosti. Když tak všechno uvedli, na čem se již sjezd na hradě usnesl, praví v tomto tisku dále, že dříve, než toto snesení,k svému vytištění přišlo, lid pasovský učinil nepřátelský vpád do Menšího města Pražského a měl v úmyslu podobně i Nového a Starého města Pražského se zmocniti, čemuž s pomocí boží bylo odepříno. Tímto jeho nešlechetným vpádem se prý stalo, že někteří z nejvyšších úředníků a stavů zůstali na hradě a,větčí pak díl z stavův se musil obrátiti na rathaus Starého města Pražského. Na rozkaz císařův, aby nepřátelství bylo zastaveno a aby se stavové spojili s lidem pasovským, omluvili prý se císaři, že se nemohou spojiti se zhoubci zemskými a že se chtějí proti nim brániti. Na konci těchto tištěných artikulů prohlašují, že,toho všeho při tom svrchu psaném svolení, kteréž jest se vedle téhož od J. Mti cís. stavům rozepsaného a posavad trvajícího sjezdu na hradě Pražském stalo, zouplna zůstavují, sebe samy a jiné všechny stavy a obyvatele k tomu zavazují a žádají, aby každý neprodleně odvedl v městech krajských obnos na něho rozvržený; tyto obnosy mají se pak z krajských měst ihned odvésti na radnici staroměstskou osobám zvoleným. K artikulům přidávají formy listů přiznávacích, které se neliší od forem obvyklých. V závěrku dodávají, že toto jejich snesení nemá býti na škodu sněmovních svobodných snesení minulých a budoucích a omlouvají se, že to vše se stalo pro tu nenadálou a nevyhnutedlnou potřebu, ťkteráž na sněmovní jednání nyní odložena býti nemohla, a praví, že to nemá býti na škodu budoucím sněmovním jednáním a starobylým zvyklostem. [Viz č. 285.]
Tímto závěrkem stavové valně neposloužili apologetice, kterou marně se snaží uhájiti v tomto tiskopise zákonnost staroměstského sněmu; sněm ten nebyl svolán panovníkem, nebyl to.posavad trvající sjezd na hradě Pražském, ač to stavové výslovně tvrdí, a byl právě tak revoluční jako výbor třiceti direktorů byl revoluční vládou, která neměla s nejvyššími úředníky zemskými a radami J. Mti cís. nic společného. I tato snaha stavů vyhnouti se výtce odboje i volba třiceti direktorů přenášejí nás opět do pozdější doby českého povstání a na druhé straně nám připomínají bouři právě minulou, jejímž výsledkem byly svobody potvrzené v majestátu.
Volbou třiceti direktorů a publikací artikulů sněmovních dovršili odbojní stavové svou organisací. Nyní měli svůj sněm nezávislý na císaři, měli svou vlastní vládu, své vojsko a své finance, stali se úplně státem ve státě a mohli volně vyjednávati s králem Matyášem, se sousedními knížaty a se stavy sousedních zemí.
Nyní se ohlédneme, jak se jim v tomto jednání dařilo, abychom měli přehled jejich politiky vnější. Dříve jsme viděli, jak po vpádu pasovského vojska do Rakous všichni sousedé, s nimiž měli Čechové obranné smlouvy, obraceli se k nim s žádostmi o pomoc, na které bylo z Prahy s větší nebo menší ochotou odpovídáno. Jednání českých stavů s králem Matyášem opustili jsme právě v okamžiku, když 11. února vypravovali ke králi poselství, jehož smysl byl, aby netáhl do Čech pro vpád pasovského vojska do Rakous, na němž nemají viny, a aby zachoval mír s císařem Rudolfem. Víme, že k tomuto poselství byli proti své vůli dovedeni a že jejich přání byl pravý opak, o němž ovšem dovedli krále zpraviti. Po vpádu pasovského vojska do Čech a hlavně po dobytí Malé Strany se situace obrátila, nyní potřebovali pomoci čeští stavové a sami o ni žádali. O vypravení Budovce na Moravu jsme slyšeli již výše, rovněž o poslání do Slezska, do Lužice a do Saska. To vše se stalo ještě před obsazením Malé Strany; nyní šlo stavům o to, aby tento násilný čin, který ohrozil jejich existenci, byl všem sousedům včas oznámen, žádosti o pomoc zdůrazněny a zároveň aby byly omluveny výtržnosti spáchané v Praze.
Kurfirstovi Saskému o dobytí Malé Strany podal brzkou zprávu plukovník Jindřich z günterode, který právě v době vpádu byl na cestě do Prahy a za Litoměřicemi o těchto událostech se dověděl od pana z Roupova a jiných vznešených českých stavů, kteří z Prahy přijeli zdvihat veřejnou hotovost. Pánové, které potkal, ho pro Boha prosili, aby tak učinil, že prý Leopold se chce zmocniti české koruny a privilegií, která dal císař evangelickým stavům, a vede katolickou armádu, aby vrátil katolické církvi, co jí bylo mocí odňato. günterode praví, že jsou ti dobří lidé ve velkém strachu a mimo Boha nemají nikoho, ke komu by se utekli, jenom kurfirsta Saského, proto prosí před Bohem, aby kurfirst co nejdříve s dobrou odpovědí vypravil jejich vyslance Vartmberka. [Viz list Jindřicha günterode kurfirstovi Saskému z 18. února pod č. 167.] Odpověď kurfirstova českým stavům společně s druhými knížaty saskými z 21. února nedopadla podle jejich přání. Nerad prý vidí nové nepokoje v Čechách, je odhodlán dostáti smlouvám, ale byl požádán o pomoc jen českými stavy a ne také králem, jak vyžadují tyto smlouvy. Kurfirst uvádí ještě jiné výmluvy; je viděti, že se vyhýbá rozhodné odpovědi, jeho taktika je vyčkávati, až jak se vyvinou další poměry. [Viz 5. 194; šíře o saské politice pojednal B. Jenšovský, Politika kurfiřta Saského v Cechách v posledních letech vlády Rudolfa II. V Praze 1913; srov. tam str. 44 a násl.]
Dříve, než došla tato odpověď, psali stavové kurfirstovi Saskému 5. března nový list, v němž se ohrazují proti tomu, že jejich odpůrci je vyhlašují za buřiče a za původce, a tvrdí, že byli vždy věrnými a poslušnými poddanými svého krále a že nemají viny na pustošení klášterů a vraždění mnichů. [Viz 5. 296.] Úsilí stavů bylo marné, kurfirstovi nedovolovala jeho stará říšská politika, aby se snad postavil po jejich boku proti císaři, a toto jeho stanovisko bylo ještě posíleno vypravením zvláštního posla Rudolfova do Saska, Ehrenfrieda Minckwitze, jemuž se dostalo úplně uspokojivé odpovědi. Kurfirst jen prosil, aby Čechové nebyli uráženi ubytováním válečného lidu, aby tak neměli příčiny povolati krále Matyáše. [Viz č. 327 ze 7. března.] Když českým stavům bylo doručeno rozhodnutí kurfirstovo po Vartmberkovi, bylo jim jasno, že je každá snaha získati jeho pomoci marná, nyní usilovali aspoň o jeho neutralitu a žádali listem ze 7. března, aby se vyjádřil, že také bez společné žádosti císařovy i stavů nepřispěje pasovskému vojsku ku pomoci a nepropustí pro ně posil svou zemí. V listu tom mu zároveň oznamovali zatčení Tengnaglovo, o němž ještě níže budeme mluviti. Kurfirst odpověděl 18. března s politováním sice, ale vyzval stavy české, aby zůstali poslušní císaře a činili rozdíl mezi ním a rušiteli míru.[List stavů že 7. března viz pod 5. 316, odpověď kurfirstovu pod 5. 436.]
Naděje kladená v pomoc Saska sklamala stavy úplně, ba naopak s této strany českých hranic počali se obávati překvapení. Lépe pochodili s oněmi sousedními zeměmi, které byly s nimi spojeny rámcem koruny Svatováclavské. O pomoc z Moravy již se ani nemusili starati, tam jménem krále Matyáše vládl Karel st. ze Žerotína, jehož politice se žádost českých stavů o pomoc velmi dobře hodila. Poslání Budovcovo nemohlo za těchto okolností míti jiného výsledku, zvláště když si uvědomíme osobní poměr těchto obou náčelníků jednoty bratrské v Čechách a na Moravě. Mimo to zde rozhodovala vůle krále Matyáše, která se úplně shodovala v tomto případě s přáním českých stavů. V plánu vojenského zakročení v Čechách se všichni tito činitelé shodovali; teprve, když došlo k otázkám jejich vzájemného poměru, nastaly různice. O Rakušanech a Uhrech mohli čeští stavové předpokládati, že budou jednati podle přání svého panovníka. Více starostí měli o Slezsko.