Slezané jim odpověděli na jejich žádost o pomoc, přinesenou Ladislavem ze Seidlitze, listem z 1. března, že jim pošlou lid jízdný i pěší, až dostanou zprávu určitou o dosahu nebezpečí s oznámením, kdy, kam a v jakém počtu se má jejich pomoc dostaviti; vojsko to pošlou k obraně J. Mti cís. a České koruny. [Viz č. 265.] Stavové čeští věděli o zakročení císařově u knížat a stavů slezských [Viz č. 213 a Chroust, Briefe u. Akten IX, str. 131, pozn. 1.] a o námahách svých protivníků, aby je osočili za hranicemi země, a proto podobně jako do Saska napsali knížatům a stavům slezským 8. března list, v němž se ohrazovali proti nařčení svých nepřátel a žádali, aby je dále pokládali za věrné poddané císařovy a je u ostatních inkorporovaných zemí hájili proti takovýmto pomluvám. Zároveň opakovali svou žádost o pomoc a prosili, aby zabránili cizímu lidu válečnému průchod svou zemí. [Viz č. 330.] Aby ještě více připoutali Slezany k své věci, poslali jim 12. března nový list, v němž jim oznamovali poslední události, připomínajíce jim, že i jim a jejich svobodám hrozí nebezpečí a že v tomto nebezpečí je nutno, aby s nimi jako s členem České koruny se mohli raditi. Žádali jich tedy, aby neprodleně vyslali do Prahy své plnomocné posly jednat o společné obraně. [Viz č. 370.] Zemský hejtman slezský Karel z Miinsterberka odpověděl 19. března stavům českým na jejich listy z 9. a 12. března, že je předloží co nejdříve knížatům a stavům slezským, kteří se nepochybně zachovají podle odpovědi dané vyslanci českých stavů Seidlitzovi. [Viz č. 449] Žádost o vypravení slezských poslů do Prahy opakovali čeští stavové ještě 22. a 28. března, kdy už jednání o tuto věc splývá s pozváním k sněmu jene


rálnímu [Viz č. 491 a 533.] Podobně jako Slezany zvali stavové do Prahy i Lužičany. [Viz č. 492.] Tímto účastenstvím Slezanů a Lužičanů budeme se zabývati teprve v následujícím svazku, který bude věnován sněmu jenerálnímu. Prozatím musili se stavové čeští spokojiti slibem vojenské pomoci a mohli býti aspoň s tím spokojeni, že Slezsko a s ním Lužice, která se tehda řídila podle jeho příkladu, nedostaly se do podobného poměru k císaři Rudolfovi jako Sasko.

Z nejbližších sousedů zbývalo ještě Bavorsko. Vévoda Bavorský Maxmilián nedával sice českým stavům příčiny k podezření, ba naopak, nesouhlasil s pasovským podnikem vůbec a neschvaloval také svatebního projektu sestry své Magdaleny s arciknížetem Leopoldem, ale po tom, co vyznal P. Aegidius a později Tengnagl, počali stavové s nedůvěrou hleděti i na jihozápadní hranici své země; agent vévody Bavorského v Praze Bodenius psal s obavami o jejich nepřátelském smýšlení. Brzy však došlo k vyjasnění a vzájemnému dorozumění a vévoda Maxmilián a stavové čeští se navzájem zavázali nepropouštěti proti sobě válečného lidu a stříci svých hranic.[Viz list českých stavů vévodovi Bavorskému z 3. dubna pod č. 583.]

Ze vzdálenějších mocí byla to především ostatní knížata říšská, hlavně kurfirstové, a pak obě universální moci evropské, stolice papežská a Španělsko, na nichž českým stavům záleželo. Spor jejich byl veden s císařem, ač toho veřejně nepřiznávali, císař byl pánem říše a v theorii nejvyšší světskou hlavou křesťanstva, a tu jim nemohlo býti lhostejno, jaké stanovisko k jejich při zaujmou tito činitelé. Stavové hleděli, aby byli se zástupci Španělska i kurie v této nebezpečné době v poměru pokud možno dobrém a aby se vyhnuli všem zbytečným srážkám. Můžeme jim věřiti, do jakých rozpaků je přivedlo řádění luzy v Praze proti klášterům o masopustní úterý, když pomyslili, že budou činěni odpovědnými za tyto události, které by jim mohly přivoditi nepřátelství jak španělského residenta, tak papežského nuncia v Praze. Stavové si pospíšili, aby setřeli se sebe veškeré podezření omluvnými listy, které napsali 23. února jak Zúňigovi, tak nunciovi Janovi, biskupu Sarzanskému. [Viz č. 209 a 210.] Hned druhého dne potom dostalo se jim od jednoho i druhého milostivé odpovědi. Zúňiga uvěřil jejich omluvě, doufá v potrestání vinníků a v náležitou ochranu klášterů, a nuncius pozoroval z jejich listu, jaký mají zármutek ze zločinu spáchaného na řeholnících a rád uslyšel, že se to stalo proti jejich vůli, jen také na nich žádá, aby svou nelibost dokázali činem a postarali se o lepší ochranu klášterů. [Viz č. 217 a 218.]

Ani Zúňiga ani nuncius neschvalovali Leopoldova podniku a měli za to, že jím byly těžce poškozeny zájmy jak církve katolické, tak dynastie Habsburské; k tomu nalezneme mnoho dokladů v pramenech zde vydaných. Oběma záleželo, aby v těchto kritických dobách církev a dynastie vyvázly bez pohromy z velkého nebezpečí, do něhož je podle jejich náhledu přivedla neprozřetelnost Leopoldova. Proto chovali se k stavům českým v srážce s arciknížetem a císařem velmi shovívavě, ba arcikníže Leopold si samotnému Zúňigovi trpce stěžoval do jeho jednání. Nejvíce ho mrzelo, že španělský vyslanec po skončení boje na Malé Straně po vpádu pasovského vojska podporoval útěk Václava Vchynského na Staré město a tím dodal odporu stavů tam shromážděných hlavní oporu. Zúňiga sám vypravuje o tom v listu králi Španělskému ze 7. března, z něhož je patrno, že tehda jednal s dobrou rozvahou a že měl v této bouři na mysli zájem celé dynastie. Zúňiga vyslechl tehda z okna stížnost a protesty Vchynského a dal mu na cestu koně. Ač ničím neschvaloval jeho odchod, zdálo se mu prý, že je dobře, aby byl na Starém městě, protože byla obava, že Čechové nejen se odtrhnou od císaře, ale ani krále Matyáše nepřijmou, a dalo se předvídati, že Vchynský, jsa velmi oblíben u lidu, by je mohl převésti na stranu královu. Zúňiga znal poměr Vchynského ke králi Uherskému a velmi dobře vystihl tehda situaci. Tím, že Vchynský strhl na sebe na revolučním sněmu na Starém městě vedení, zachránil korunu dynastii. V témž listu vypravuje Zúňiga, jak deputaci stavovské, která mu přinesla list s omluvou krveprolití u Panny Marie Sněžné, nepokrytě projevil nespokojenost svého krále s pasovským vpádem a přání, aby byl zjednán mír. [Viz č. 321.] Tento dobrý poměr k oběma zástupcům dvou největších mocí v Evropě zachovali stavové po celou dobu svého konfliktu s císařem, vyhýbali se každému zbytečnému dráždění katolíků a postarali se o potrestání výtržníků z masopustního úterka i ochranu klášterů. Prameny zde vydané vypravují o tom velmi mnoho.

Také velmi záleželo stavům, aby mínění knížat říšských se neobrátilo proti nim, což by bylo mohlo míti velmi nebezpečné následky. Stavové nebyli na pochybách, že jejich protivníci se dobře starají, aby je vylíčili jakožto rebelly, kteří nejvyšší hlavu říše ohrožují, ji, jak se dále události vyvinuly, v zajetí drží, s ní potupně zacházejí a kteří mimo to sami dávají pustošiti kláštery a páchati násilnosti atd. Těmito zprávami vydrážděné veřejné mínění říše mohlo lehce donutiti knížata k zakročení proti českým stavům a proto bylo nutno se proti nařčení nepřátel ohraditi. Podobně, jako se o to starali u kurfirsta Saského, na němž jim ovšem nejvíce záleželo, obrátili se také k ostatním knížatům říšským. Listy téměř stejného znění jako citovaný již list kurfirstovi Saskému z 5. března poslali stavové také jim. Již 5. března čteny byly ve sněmu listy určené kurfirstům, které byly vypraveny 9. března. Jako v onom ohrazovali se stavové i v těchto psaních proti pomluvám svých nepřátel, jako by byli buřiči a původci všeho, dokazovali svou nevinu při pustošení klášterů a prosili, aby nebyl propouštěn válečný lid táhnoucí na pomoc pasovskému vojsku. [Viz C. 293 a 341] Aby byla zachována neutralità knížat øíšských, o to se vedle stavů českých postaral především král Matyáš, kterému ještě více záleželo na přízni knížat v otázce nástupnictví na trůně císařském. Ani později, když stavové urážlivým chováním k císaři pobouřili veřejné mínění v říši, nedošlo k zakročení, neboť události samy se vyvíjely rychleji, než bylo možno těžkopádnému stroji říšskému vzchopiti se k jakékoli intervenci. Záchrana císaře Rudolfa stala se zatím neuskutečnitelnou a jediným východiskem z nouze byl všeobecný odklon od dosavadní hlavy říše ke králi Matyášovi.

Z knížat říšských vedle kurfirsta Saského zajímali se stavové čeští také o kurfirsta Braniborského a zvláště o vévodu Brunšvického, s nímž měli velmi mnoho práce při jeho sprostředkovatelské neunavnosti. Kurfirst Braniborský, tento historický konkurent Saska, přichází v jejich kombinacích tím více do popředí, čím dále se od nich uchyluje kurfirst Sasky. Prostředkováním hraběte Turna, Colonny z Felsu a Václava Budovce, za pomoci


svých agentů v Praze, především Zachariáše z Bernhaimu a později Hanuše Menharta z Schönburka, vstupuje kurfirst Braniborský v přátelský styk s českými stavy, usiluje o obnovení unie mezi Braniborskem a Českou korunou, která nyní ovšem měla býti jen ku podpoře protestantů zur befiirderung orthodoxae doctrinae evangelicae, a nabízí českým stavům svou pomoc. [Viz list Turnův a Felsův kurfirstovi Braniborskému ze 4. března pod č. 289 a list Budovcův z 29. března pod č. 553; srv. též č. 507, 528, 603 a j.] K positivním výsledkům tyto politické námluvy nevedly, ale záměry jimi prozrazené jsou nemalého dosahu a ukazují na starší plány spojení českých nekatolických stavů s protestanty v říši, jak o ně usiloval především kníže Kristián z Anhaltu, který v tomto roce ku podivu ustupuje do pozadí. Podobné plány začíná rozvinovati tou dobou též agent falcký Hippolit a Collibus.[Viz o něm na př. zprávu nunciovu z 21. března pod č. 477 a zprávu Mediciho z téhož dne pod č. 478 a z 28. března pod č. 544.]

Ze všech knížat říšských nejvíce starostí českým stavům nadělal vévoda Brunšvický, o jehož činnosti jsme již tak mnoho slyšeli. Svým ustavičným zasahováním do jednání a svým stranictvím ve prospěch císařův tak je konečně proti sobě poštval, že se s nimi dostal do ostrého sporu. Prameny v tomto svazku vydané přinášejí o něm a jeho poměru k českým stavům tak mnoho zajímavé látky, že by vystačila na obsažnou a vděčnou monografii.

Jak jsme viděli, starali se stavové velmi horlivě, aby veřejné mínění v říši bylo s jejich stanoviska informováno o událostech v Čechách. Aby se straně protivné pokud možno zamezilo posílati za hranice zprávy, které by mohly ublížiti dobré pověsti českých stavů, používáno bylo všech obvyklých prostředků, z nichž nejúčinnější byl omezovati komunikaci a zabavovati pošty. O poštách z Prahy jdoucích za hranice máme zprávy, že byly stavy podrobovány prohlídce; osobám podezřelým a cizincům bez stavovského průvodního listu bylo cestování v zemi zapověděno. Nejznamenitějším činem této působnosti bylo zajetí důležitého poselství císařova do Německa, které vedl sekretář arciknížete Leopolda, František Tengnagl.

V rukou Tengnaglových byly veškery nitky diplomatické činnosti arciknížete Leopolda, Tengnagl byl duší celého pasovského podniku, jemu byla svěřována nejdůležitější poslání Leopoldova do Španěl, do říše, do Francie. On to byl, kdo chtěl svého pána učiniti nejmocnějším vladařem světa a státi se pak ovšem jednou jeho kancléřem; a tento nejtajnější důvěrník svého pána, vypravený s důležitým posláním do Německa, aby kurfirsty rýnské a jiná knížata, hlavně duchovní, získal ztracené věci Rudolfově a Leopoldově, upadl na začátku své cesty do rukou svých nepřátel. To byl pro české stavy pravý triumf, a na nějaký čas záležitost Tengnaglova zatlačila všechny ostatní události do pozadí.

Bylo to 3. března, kdy se vydal Tengnagl na cestu, připojiv se pro svou větší bezpečnost k anglickému vyslanci, ubírajícímu se z Prahy do vlasti. Ramée mu svěřil celou řadu vozů se svou nejcennější kořistí, aby mu je dopravil v bezpečí; zároveň s nimi se vypravil rada dvorské komory Meckbach s mrtvolou svého bratra za hranice. Čeští stavové se dověděli ještě v pravý čas o této výpravě a poslali za ní silné oddělení jízdy s Vilémem Vchynským. Tengnagl dorazil se svým průvodem do Velvar a propustiv vojenskou eskortu, která ho doprovázela, oddal se se svou společností odpočinku. Stavovská jízda je překvapila 4. března v hospodách, kde se ubytovali, zajala a vítězoslavně přivedla do Prahy.

O jeho zajetí a vyšetřování obsahuje tento svazek veliké množství zpráv; výslechy, kterým ho stavové podrobili, jsou zde poprvé úplně s českými i německými texty vydány. Zde není možno těmito věcmi se podrobněji zabývati a je nutno se spokojiti úvahou o tom, čím byly zajetí a výslechy Tengnaglovy pro politiku českých stavů. [Více o Tengnaglovi podává studie Opočenského, Zajetí a vyšetřování Františka Tengnagla r. 1611, ve Věstníku Král. české spol. nauk 1910.]

Zajetím a vyšetřováním Františka Tengnagla dostal se českým stavům do rukou materiál, který v jejich očích velmi kompromitoval nejen arciknížete Leopolda a všechny účastníky pasovského podniku, nýbrž i samotného císaře Rudolfa. Již první oba výslechy 5. a 7. března poskytly stavům velmi cenné údaje o úkladech jejich nepřátel, o úmyslu zbaviti krále Matyáše následnictví v Čechách a na jeho místo dosaditi arciknížete Leopolda, o záměru odstraniti náčelníky českých stavů, o osnování převratných plánů a osobách v nich účastněných. Výslech ze 14. března, při němž Tengnaglovi přečteno také vyznání P. Aegidia, údaje tyto ještě doplňoval a rozšiřoval. Stavové nemeškali ovšem podati o těchto věcech zprávu nejen knížatům v říši, nýbrž i králi Uherskému, jehož se výpovědi Tengnaglovy především dotýkaly.

Vchynský hned 4. března oznámil králi Matyášovi zajetí Tengnaglovo; stavové mu poslali 8. března prvé dva výslechy a přiložili zároveň vyznání P. Aegidia s dotazem, co mají činiti. Král odpovídal stavům, když už se vypravil na Moravu, ze Znojma 13. března, děkoval jim a žádal, aby byl Tengnagl vyslechnut ještě právem útrpným a zůstal až do příchodu králova v bezpečném vězení. Když vrchní velitel Matyášova vojska Herberstein přijel do Prahy, byl v jeho přítomnosti Tengnagl vyslýchán po čtvrté; v tomto výslechu byly sestaveny otázky, na nichž králi Uherskému nejvíce záleželo, týkající se hlavně původců a spoluvinníků vpádu, účelu a dalších úmyslů pasovského vojska, jeho pokusu připraviti krále Matyáše o všechny země a stavy české o majestát, jeho poměru k sousedům a jeho plánu v případě nezdaru. Na vyzvání vyšetřujících, aby svá doznání učinil písemně, napsal Tengnagl ke konci března tak zv.,Revelation věnované hlavně jeho diplomatické činnosti zahraniční .[List Vchynského ze 4. března králi Matyášovi viz pod č. 288, list stavů králi z 8. března pod č. 329; odpověď královu z 13. března viz pod č. 387; výslech za přítomnosti Herbersteinovy ze 17. března viz pod C 421;.Revelatio viz pod č. 571.] Další vyšetřování Tengnaglovo protáhlo se až do doby jenerálního sněmu na hradě Pražském a uslyšíme o něm ještě v následujícím svazku.

Stavové mohli již po prvních výsleších celému světu ukázati doklady, že proti nim a proti následníkovi českého trůnu jimi přijatému a císařem potvrzenému se chystal přes všechny uzavřené smlouvy převratný plán, jemuž stál v čele arcikníže Leopold a o němž měl vědomost i císař. Jak se na to mohli dívati účastníci pražského konventu, kteří také byli ručiteli smlouvy mezi císařem a králem uzavřené? Jak mohl nyní vystoupiti král Matyáš, maje tyto důkazy v rukou?

Zajetí Tengnaglovo a s ním téměř současný příchod Matyášova vojska způsobily na Hradčanech sděšení; arcikníže Leopold ztratil hlavu a císaře Rudolfa zmocnila se zoufalá depresse. Svou bezradnost dal Leopold stavům co nejdříve na jevo způsobem velmi nešťastným. Poslal k nim 6.března svého komorníka Miraballo se vzkazem, že jsa mlád a nemaje zkušenosti ve věcech válečných, byl sveden zlými rádci a že žádá o průvodní list na cestu ke králi Uherskému, který táhne do Čech, aby ho prosil o milost. Miraballo zároveň jednal se stavy o odchod pasovského vojska a žádal pro ně bezpečný průchod, avšak stavové žádali jako podmínku, aby byli vydáni pasovští velitelé, a k tomu Miraballo nemohl přistoupiti. V těchto těžkostech uchýlil se arcikníže Leopold o radu k Zúňigovi, jenž o něm píše 7. března, že je v strašném zoufalství a že mluví o úmyslu státi se kapucínem. Také císař žádal Zúňigu, aby společně s nunciem a s Leopoldem se vypravili naproti králi Matyáši. [O jednání Leopoldově se stavy viz list českých stavů kurfirstovi Saskému ze 7. března pod č. 316, zprávu nunciovu z téhož dne pod č. 317, zprávu Mediciho pod č. 319 a jiné. List Zúňigův ze 7. března viz pod č. 321.]

Císař, rozrušen posledními událostmi, pokoušel se o smír se stavy, hodlaje obětovati pasovské vojsko. Zúňiga píše v citovaném listu, že císař doufá, že pomocí Čechů se mu podaří zadržeti postup krále Matyáše a proto se chce s nimi srovnati. Roncaroli vypravuje téhož dne, že císař udělil audienci vyslancům českých stavů, chtěl, aby byli přítomni Sulz, Althan i Ramée a před nimi prohlásil, že vojsko pasovské vkročilo do města proti jeho rozkazu, že tomu chtěli hrabě Sulz a ostatní a že zaslouží přísného trestu, tak jako Čechové chvály a odměny, protože vždy hleděli a hledí brániti svou vlast a krále proti vpádům a bezpráví, jako vždy činili za starých časů. Hrabě Sulz odešel prý s ostatními s velkou bolestí, poněvadž musili mlčeti a nemohli odmlouvati slovům císařovým. [Viz zprávu Roncaroliho vévodovi Parmskému ze 7. března pod č. 325.] Jiná zpráva, která se dostala až k nunciovi vídeňskému Placidovi, vypravuje, jak se císař neuvěřitelně poděsil a upadl ve velkou těžkomyslnost, když 5. března uslyšel salvu z děl a na otázku, co se děje, dostal za odpověď, že to čeští stavové vítají příchod vojska krále Matyáše. [Viz depeši nuncia vídeňského do Říma z 8. března pod č. 334.] Také jiné zprávy potvrzují, jak císař následkem událostí posledních dní pojal úmysl rozejíti se nadobro s pasovským vojskem, ba ani jejich stráže nechtěl už míti na hradě a chtěl je vystřídati českými vojáky. K této změně, která je snadno vysvětlitelná, hledíme-li k chorobné povaze císařově, přispěly asi také značně jednak nebezpečné hnutí, které se objevilo v samém pasovském vojsku a které mohlo vésti k vzbouření a k vydání velitelů nepříteli, jednak strach z útoku Staroměstských a hrozivá nálada malostranského obyvatelstva, které, nechtějíc déle snášeti hlad a útisky soldatesky, demonstrativními průvody plačících žen a dětí pod okny císařových komnat na hradě Pražském ulevovalo své nespokojenosti a dovolávalo se spravedlnosti císařovy.

Podle této nálady nabývá vyjednávání císařovo s českými stavy jiného rázu, nyní už nejde o to, aby byli donuceni k poslušnosti a přísaze, aby otevřeli brány a přijali vojsko do svých zdí, nyní císař svými komisaři slibuje stavům výplatu a rychlý odchod Pasovských, žádá pro ně jen svobodný průchod, doufá v ochranu stavů a žádá, aby ho nyní neopouštěli, když se blíží nepřítel, slibuje, že odstraní s hradu pasovské stráže, dokládá se Bohem, že neměl vědomosti o vpádu pasovském do Prahy a do Čech, slibuje, že vypraví ke králi Uherskému komisaře, aby s ním jednali na základě smlouvy libeňské, avšak stavové, jsouce již blízko cíle, odpověď na tyto nabídky odkládají. Pramenů o tomto jednání podává tento svazek velmi mnoho; [Viz hlavně č. 282, 283, 313, 320, 336 a i.; jde o vyjednávání mezi 4. a 9. březnem.] skončilo bezvýsledně a nebudeme se jím na tomto místě zdržovati.

O výplatu pasovského vojska šlo císaři Rudolfovi a arciknížeti Leopoldovi v prvých deseti dnech měsíce března velmi vážně. Vojáci stále bouřlivěji žádali za peníze a císař, ač míval vždy málo ochoty sáhnouti na svůj poklad, byl k tomu přece konečně donucen. Zajetí Tengnaglovo a příchod Matyášova válečného lidu do Prahy měly na pasovské vojsko a hlavně na plukovníka Ramée takový vliv, že se odhodlali k odchodu z Prahy. - O těchto bouřlivých událostech chovají prameny tuto vydané mnoho nového a důležitého materiálu, na který zde ovšem můžeme jenom upozorniti. Hlavně jedna věc nás při tom velmi zajímá, a to hrozby pasovských vojáků, že vydají své velitele českým stavům a dají se do jejích služeb, nebude-li jim řádně zaplaceno. Tyto hrozby nebyly plané, zprávy o tomto tajném jednání skutečně máme v těchto pramenech; po odchodu vojska pasovského do Budějovic stály tyto pikle několik důstojníků hlavu. K odchodu pasovského vojska z Malé Strany došlo v noci z 10. na 11. březen, když už dva dny před tím plukovník Ramée s většinou jízdy opustil Prahu. Mezi jinými náčelníky vojska odcházel z Prahy se sklamanými nadějemi arcikníže Leopold. Podrobnostmi, které byly velmi dramatické, nemůžeme se zde obírati, odkazujíce čtenáře k edici.

Pro císaře Rudolfa, který poslední dobou se chápal jako tonoucí stébla slámy možnosti smíru s českými stavy, aby ho chránili proti králi Matyáši, a sliboval jim rozpuštění Pasovských, byl odchod vojska z Prahy sebevraždou. Že stavové jsou nesmiřitelní a neoblomní ve svém úmyslu, objevilo se jeho zděšenému zraku, když už bylo pozdě, když stál beze zbraně vůči nepříteli, který o vyjednávání nechtěl již slyšeti; 11. březen 1611 byl nejčernějším dnem života Rudolfova, ani den vynucení majestátu, ani den korunování Matyášova nevyjímaje. Vojsko českých stavů spojeno s vojskem královským pustilo se ráno na zprávu o odchodu Pasovských přes řeku na Malou Stranu, kterou za účasti rozličného ozbrojeného lidu hrozným způsobem vyčistilo od pozůstalých nepřátel. Pronásledování ustupujícího nepřítele se valně nedařilo pro ostražitost plukovníka Ramée, a branná moc stavovská i královská se obrátila proti hradu. Královským velel Herberstein, stavovskému českému vojsku, jehož nebylo mnoho, hrabě Turn; mnozí z přítomných stavů se přidružili k tomuto podniku. Španělský vyslanec Zúňiga, obávaje se přílišného pokoření císařského majestátu, zakročil u Herbersteina proti násilnému postupu, avšak dostal za odpověď, že Herberstein má rozkaz říditi se vůlí českých stavů, a že stavové se odhodlali zmocniti se hradu za každou cenu. Když císař zpozoroval vážnost okamžiku, povolal nejvyšší úředníky a činil jim trpké výčitky, proč mu dávali naději, že se odchodem pasovského vojska vše urovná, a proč ho nenechali odejíti s ním. Konečně se rozhodl, že promluví s hrabětem Turnern, a udělil mu slyšení. Císař si při tom počínal velmi malomyslně, naříkal, že byl sveden zlými radami a musil vyslechnouti těžké výtky, že neměl poslouchati zrádců, jednati jen s osobami nízkými, místo aby se radil se stavy, atd. Při audienci padla ostrá slova, mluvilo prý se i o únosu české koruny a privilegií arciknížetem Leopoldem; císař, vida nepovolnost stavů, jal se podle některých zpráv ulevovati svému hněvu hrozbami, že se jim pomstí a že se spojí s bratrem, ale konečně přece povolil jejich požadavku, aby dal otevříti brány válečnému lidu stavovskému a královskému. [Srov. hlavně zprávu Pfretschnerovu pod 5. 372, Bodeniovu pod č. 373, Zítigovu pod č. 374, noviny pro Unii pod č. 392, zprávu nunciovu pod č. 395, Mediciho pod č. 400 a j. Bodeniova zpráva se od ostatních značně liší tím, že podle něho vedle Turna přišli také Fels a pan z Roupova. Asi byli zároveň vpuštěni do hradu, iak je patrno i z líčení Slavatova (Paměti st. 13), ale audienci podle souhlasných zpráv osob tak dobře informovaných iako nuncius, Zůňiga a Medici, měl Turn sám. ] Do hradu byla vpuštěna vedle Čechů posádka moravská, které připadlo střežiti jednu ze tří bran. Císař Rudolf se stal zajatcem českých stavů a krále Uherského. Následujícího dne ubíral se Václav Vchynský naproti králi Matyášovi s listem, jímž jej stavové volají do země.

Nyní obrátíme svou pozornost ke králi Matyášovi a předvedeme, ovšem jen v přehledu dosavadní jednání českých stavů s ním a s jeho vojskem.

Od počátku pasovské bouře byl král Matyáš v čilém styku s českými stavy, třebas úřední styk nebyl ani značný ani důvěrný z příčin na snadě jsoucích. Král Matyáš nalezl jinudy přístup k českým stavům než úřední korrespondencí. Byly to především dvě cesty, po kterých se dovídal o věcech českých a po nichž svá přání dával tlumočiti svým stoupencům v Praze. Jedna šla přes Třeboň, kde pan Petr Vok z Rožmberka vše expedoval hraběti Fridrichovi z Fürstenberka do Vitoraze a odtud dále králi Matyášovi, druhou obstaral pan Václav Vchynský. Vchynský oznamoval králi Matyášovi, jak vidíme z korrespondence vydané v tomto svazku, jak se daří jeho agitace mezi českými stavy ve prospěch králův, a nabádal jej k rychlému pochodu do Čech, slibuje, že zatím udrží české stavy v dobré náladě. Hlavně v první době po vpádu pasovského vojska na Malou Stranu vykonal Vchynský králi Matyášovi svým prostředkováním mezi ním a českými stavy a svým působením na ně služby neocenitelné. Že se král Matyáš poměrně rychle odhodlal vyslati vojsko a vydati se na cestu do Čech, je především dílo Vchynského, ač i Petr Vok z Rožmberka jej k tomu měl velmi důrazně.

Když krále Matyáše došly zprávy o dobytí Malé Strany pasovským vojskem, poslal do Čech otevřený list, datovaný Ve Vídni 21. února, v němž oznamuje, že, dověděv se o vpádu pasovského lidu a násilí, jehož se dopustil, rozhodl se přispěti znamenitým počtem vojska ku pomoci věrným stavům království Českého, z nichž mnozí mu,toho truchlivě touží a žalují, aby jich neopustil jako čekanec téhož království a budoucí pán jejich. I svůj osobní příjezd slíbil a žádal obyvatele, aby opatřili proviant a věci potřebné pro vojsko, které dostalo rozkaz, aby nečinilo škod a vše řádně zaplatilo.[ Viz č. 193.]

Také vyslanci císaře Rudolfa, vévoda Brunšvický a hrabě z Hohenzollern, kteří po vpádu do Rakous byli vypraveni do Vídně s omluvou a smírnými návrhy Rudolfovými, nemohli zůstati stále bez odpovědi. Stalo se to teprve nyní, když situace už byla vyjasněna. Odpověď krále Uherského, v níž jsou zřejmě patrný stopy pokrytecké a lstivé povahy jeho všemohoucího ministra, biskupa Khlesla, tak výborně charakterisuje další jednání krále Matyáše s císařem, že ji aspoň v stručném výtahu uvedeme. V prohlášení z 26. února k poslům císařovým je již viděti, jakým způsobem chce král Matyáš sehráti svou velmi nesnadnou úlohu: Vojsko pasovské prý obtěžuje císaře v jeho residenci, dobytím Malé Strany a hradu královského byla učiněna císaři a Českému království urážka, ke které král nemůže nečinně přihlížeti a musí mu přispěchati na pomoc a nemůže ho jako bratra opustiti. Kdyby snad se vpádem směřovalo na království České a císař měl v těch věcech účast, pak je nutno, aby král jako čekanec království zakročil a má v úmyslu táhnouti do Čech, poněvadž stavové čeští o to žádali Moravany a Moravané a někteří z českých stavů vyhledávali jeho pomoci. [Viz č. 245.] Druhého dne podal vyslancům ještě obšírnější odpověď, ve které jim dokazuje, že císař smlouvu s králem uzavřenou porušil a král má nyní právo dovolávati se pomoci


českých stavů proti jejím rušitelům. Aby však dokázal svou smířlivost, přijímá císařské podání, bude-li vojsko pasovské rozpuštěno, vůdcové potrestáni na hrdle, zaplaceny škody a nebude-li nikomu jinému (t. j. Leopoldovi) přenechávána správa země. Nebudou-li podmínky ty ihned splněny, bude král svého práva hájiti. [Viz č. 252.]

Z obou těchto odpovědí je patrno, že král chce zakročiti proti císaři mocí a při tom se stavěti, jakoby vlastně jen přicházel potrestat urážky a příkoří, které na císaři a na Českém království spáchalo buřičské pasovské vojsko. Tohoto klamného koloritu bylo pak užíváno až do konce válečného tažení; temné barvy bratrovražedného boje měly jím býti učiněny snesitelnějšími hlavně zrakům říše, kurie a Španělska, a stín odboje, který mohl špatně působiti na poddané, měl jím býti zastřen. Konečně se i nešťastný císař vpravil do forem této ubohé přetvářky, aby zachránil před světem aspoň zdání bývalého majestátu.

Mezitím co vyslanci císařovi dostávali tuto odpověď krále Uherského, chystalo se jeho vojsko k přechodu českých hranic u Jihlavy. Z Jihlavy vytáhl Herberstein s Hodickým 28. února do Německého Brodu. Hodický píše 1. března králi Matyášovi, že stavové čeští, jak vidí z přiloženého dopisu, jich očekávají s toužebností a že ustanovili komisaře, kteří by je vedli. Zítra prý již budou branné síly Matyášovy u Čáslavě a pak potáhnou rychle ku Praze. V listu tom se také zmiňuje, že Vchynský psal, aby král přijel osobně. [List Hodického z Krupé u Něm. Brodu viz pod 5. 267] Tuto prosbu dostal král od Vchynského zároveň přímo. Vchynský psal králi již 28. února z Prahy, aby dnem i nocí pospíšil, že se obě města dosud drží a že nalezne celou zemi povolnou svému přání a oddanou s největší ochotou. V tomto listu mu oznamoval úmysl císařův, o němž jsme již výše slyšeli, prchnouti s vůdci pasovského vojska do Budějovic a vzíti sebou poklad a korunu. Prosil krále, aby rychle udal den svého příjezdu a hlásil, že již poslal naproti Rudolfa Trčku a Adama staršího z Valdštejna, kteří opatří proviant. [List Vchynského králi Matyášovi z 28. února viz pod č. 257.] Tou dobou již došly do Prahy patenty Matyášovy [Srovn. noviny pro Unii z 28. února pod č. 262 a z 1. března pod č. 266. V těchto druhých novinách je zpráva, že kurýr krále Uherského dorazil do Prahy již 27. února] a Vchynský zde již reagoval na žádost královu v nich obsaženou, aby se vojsku dodaly potřebné zásoby. Aby ještě uspíšil příchod králův i jeho vojska, psal Vchynský znova 2. března, že císař již zítra chce prchnouti s korunou, pokladem a privilegiemi zemskými a vyslovil naději, že zítra nebo pozítří v Praze již bude královo vojsko, sice by se z jedné práce udělaly dvě. Zároveň prosil krále za prominutí, že stavové mu dosud nepsali, což se vysvětlí až po jeho příchodu. Aby si král nepřipouštěl zbytečných starostí, pokud jde o vyjednávání mezi stavy a císařem, dal mu věděti v tomto dopise, že císař jim slíbil rozpuštění pasovského vojska, ochrání-li ho proti bratrovi, ale že stavové odložili jednání o tom na zítřek, vymlouvajíce se, že je psaní německé; ovšem učinili tak jen proto, aby získali čas, než dorazí vojsko krále Uherského.[List Vchynského králi z 2. března viz pod č. 271.] Také hrabě Turn žehnal v listě z 3. března královu předsevzetí a projevil naději, že Bůh jej dosadí k šťastné vládě v Čechách; při tom podobně jako Vchynský ujišťoval krále, že stavové ani nepomýšlejí uzavříti nějakou smlouvu s Pasovskými, to by je Bůh musil při


praviti o všechen rozum, neboť nebylo jim splněno, co tolikráte bylo slíbeno; dávají druhé straně jen odklady a temné odpovědi.[List Turnův z 3. března viz pod č. 279.]

Již 4. března jednali stavové na radnici staroměstské na návrh Václava z Roupova, který ohlašoval příchod vojska královského, o jeho přivítání a zvolili deputaci, která by se mu vypravila naproti. [Srovn. diarium Troila Hagiochorana pod č. 283 a list Herbersteinův pod č. 322.] Vojsko Herbersteinovo totiž již dorazilo do Českého Brodu. [Viz noviny z Prahy z 5. a 6. března pod 5. 299 a 311]

Téhož dne, kdy se toto dělo v Praze, dostali ve Vídni konečně vyslanci českých stavu, o nichž jsme výše slyšeli, jak proti vůli stavů účel jejich poslání byl znesvářen, odpověď krále Matyáše. Odpověď ta byla v úplném souladu s tím, co se zatím dalo v Čechách. Král nemohl vyhověti žádosti, aby netáhl do Cech, když už jeho vojsko bylo na pochodu do Prahy. Poděkoval vyslancům, připomenul jim smlouvu před Prahou uzavřenou a pak slavně potvrzenou, proti níž jednal císař, a upozornil je, že po jejich odchodu z Prahy se situace úplně změnila vpádem pasovského vojska na Malou Stranu a že neopomine přispěti ku pomoci císaři a království Českému. Vyslanci ještě téhož dne poslali tuto odpověď do Prahy po Jiříkovi Švikovi z Lukonos a při tom líčili celý průběh svého jednání, jak nejprve byla odkládána jejich audience, pak odpověď na jejich žádost a jak jim byl projeven podiv, že jim nic nebylo oznámeno o událostech, které se sběhly v Praze po jejich odchodu; o tomto píší s přídechem trpkosti a s výčitkou. [Odpověď krále Matyáše viz pod č. 286, list vyslanců stavům pod č. 287. 205] Nyní jim nezbýval leč málo slavný návrat do Prahy; jejich smutná úloha byla již dohrána.

O příchodu Herbersteinově a jeho jednání s českými stavy se dovídáme nejvíce z jeho vlastního listu ze 7. března. [Viz č. 322] Herberstein přitáhl s vojskem 5. března do Českého Brodu a zde byl přijat vyslanci českých stavů Leonardem Colonnou z Felsu, Jaroslavem z Náchoda a Ondřejem Horňateckým. [Troilus Hagiochoranus místo Horňateckého uvádí Šimona Sušického, viz č. 283; buď ie to omyl anebo se stala změna v osobách.] Tito vyslanci jednali s Herbersteinem následujícího dne o ubytování vojska, při čemž došlo k bouřlivé srážce se sedláky. Když totiž nejvyšší český ubytovatel Žakavec s jenerálním ubytovatelem králova vojska jel do okolních vsí vyměřovat byty, narazil na odpor srocených sedláků a několik jich zastřeliv, musil se vrátiti pro posilu jízdy, aby si vynutil poslušnost. Zatím hrabě Turn a pan Václav Vchynský poslali Herbersteinovi pozvání, aby přijel co nejdříve k nim do Starého města k nutné rozmluvě. Vyhověl tedy hned tomuto přání a vydal se koňmo s Felsem k hraběti Turnovi do Prahy a nalezl ho na loži. Turn mu hned jako příčinu tohoto rychlého povolání udal obsah poselství Leopoldova po Miraballovi, o němž jsme již výše slyšeli, a vypravoval mu, jak poradil arciknížeti, aby se pokořil králi a vydal v jeho ruce své hlavní rádce; Leopold je prý ve velkém strachu pro zajetí Tengnaglovo a vojsko pasovské se bouří.




Přihlásit/registrovat se do ISP