Postavení tohoto státu ve světě! Pánové, kde zůstalo v dosavadní politice tohoto státu? Nebylo dbáno ani nerozlučné souvislosti tohoto státu s nejsilnější hybnou silou ve směru hospodářském a kulturním ve střední Evropě, s Německem. Nebylo dbáno organické souvislosti sudetských krajů se zeměmi podunajskými, ani nerozdílného svazku přírodního, hospodářského, tisíciletého spolužití a společné práce, věcí, jež již Karlu IV. tanuly na mysli při jeho geniálním hospodářském plánu a které pak, ovšem v imperialistickém smyslu, vybudoval Bedřich Naumann v soustavu, o které právě v tomto sále v druhé zimě za války šíře promluvil také před mnoha českými posluchači. Nejen proti této představě Naumannově střední Evropy s tendencí Berlín-Bagdad, ale i proti skutečnému společenství kulturnímu a hospodářskému střední Evropy, jež poutá k sobě národy střední Evropy nezlomitelnými kovovými pouty ve společenství osudů - proti té uzavřeli se politikové tohoto státu, ale oni ještě nyní zavírají před tím oči a jest mi nepochopitelno, že tak činí i ti chytří a prozíraví. Bývalý ministr obchodu dr. Heidler jediný se odvážil jednou tyto věci otevřeně vysloviti. A jest to hlubokou tragikou tohoto státního problému, jak smýšlíte, poněvadž jest to provinění proti přírodě. Na tom však, bohužel, všichni nesete společnou vinu a navrácení tohoto státu do přirozených poměrů snad bude proň obtížnou zatěžkací zkouškou.
Dovolte mi v této souvislosti jedno porovnání: V našich krajinách hýří léto ještě v druhé polovici srpna v plné své kráse a nádheře barev. Avšak oku jemnějšího pozorovatele přírody neujde, že jednoho dne touto žhavou letní nádherou proběhne jakási tajemná hrůza, jez hlásá jí neodvratný zánik. Pánové, cítíte, jak tato hrůza právě nyní probíhá Evropou a celým světem? Tím dnem, kdy vzdalujeme se více od pařížské mírové smlouvy, jeví se tato hrůza jasněji v neoficielním, právě jako v oficielním světě, Anglii, v Německu, v Italii, ba dokonce i ve Francii, a také ti nejlepší mezi vámi, kteří nepropadli zcela národnostnímu zmámení, ji pociťují. Proniká tvrdou logikou skutečností, ve svých účincích posud ještě málo pozorovatelně, avšak již nezadržitelně přesvědčení, že to, co bylo v Paříži a St. Germain Clemenceauem a americkým presidentem, jenž nebyl se svých i prakticko-politických úkolů, vytvořeno, zraje nyní k jinému rozřešení, jež vyhovuje skutečnosti, opravdovým potřebám národů a budoucnosti Evropy, ne však jednostranné myšlence na pomstu sestárlého francouzského státníka. Mohl bych vám citovati, co o tom praví Angličan Keynes, mohl bych vás odkázati na to, co praví jeden anglický publicista rázu Gardinerova ve svém otevřeném psaní Poincarému, že francouzská politika vede k neodvratné roztržce s Velkou Britanií a Italií a k trvalému skutečnému nepřátelství mezi Slovany a Germány, a ze se nesluší, aby malé státy, jež na troskách tohoto státu povstaly, vědomě ničily německý hospodářský systém. Víte, pánové, jak dnes váží si v Anglii německého národa pro jeho práci, jeho organisační síly jako nepostradatelné a nezbytné součástky pro další trvání Evropy? Mám-li vám také citovati některého Francouze, a sice takového, který jmenovitě ve vaší nacionální literatuře těší se největší úctě? Jmenuji vám pouze jméno Herbette, pisatele hypernacionálních článků v pařížských "Temps". Tyto články byly vašimi novinami ochotně a radostně stále otiskovány, a týž Herbette nyní po cestě do Německa poukázal ku podivu mírným tonem na to, že Německo nemá ani prostředků, ani duševních předpokladů, ani nálady k velikému útoku, takže i Francie, jak již Anglie dávno dělá, nesmí lpěti na písmenkách mírové smlouvy, protože obnovení kulturních, obchodních a hospodářských styků jeví se býti v zájmu budoucnosti jednotlivých národů a celé Evropy důležitějším než represalie. Co to znamená, když Herbette připouští možnost dorozumění německo-francouzského, jež rovnalo by se revisi mírové smlouvy? (Předseda Tomášek ujal se opět předsednictví.) A není to právě takové podzimní mrazení, když z konference ve Spaa k nám docházely tak pozoruhodné zprávy, když stále jasněji vystupuje rozčarování z Malé dohody? Poukazuji dále na hospodářská jednání v Bratislavě, jež přec nejsou ničím jiným než uznáním neproveditelnosti dosavadních československých opatření uzavíracích. A konečně výsledek volby presidenta v severní Americe, porážka Wilsonova! To znamená, že jeden článek kruhu se odtrhl, že spolková soustava, které tento stát děkuje svůj vznik, netrvá již ve své staré podobě, že Francie oproti Americe, Anglii a Italii pomalu zaujímá osamocené stanovisko, ta Francie, jez zřejmě počíná sledovati své hlavní zájmy v jižní a jihovýchodní střední Evropě. Učiňme z toho závěr, poučení pro svou republiku: Logika zeměpisné a hospodářské nerozlučnosti tohoto státu se střední Evropou bude stále mocněji působiti a bude musiti nalézti výrazu v zahraniční a vnitřní politice tohoto státu.
A něco, na co již kolega Lodgman ve své řeči poukázal: Nenaladilo vás hlasování v Korutanech poněkud k uvažování? tam stály proti sobě myšlenky, a to s jedné strany myšlenka o národní jednotě a na druhé straně o historickém společenství, zeměpisné souvislosti a hospodářských zájmech proti sobě. A přec vyslovila se čásť korutanských Slovinců pro setrvání ve spolku s Němci.
Vše vychází na světlo logikou skutečností. To jest zákon přírody. A toto podzimní mrazení, pánové, jde také naší zemí. Což nejsou události za posledních týdnů v krajích německých a v Praze strašným mementem pro každého, jenž chce slyšeti, a není ku podivu klidné vedení debaty v senátě a zde také důkazem, že na obou stranách počíná se chápati vážná situace?
Dovolte mně, ježto o posledních smutných událostech obšírně předešlými řečníky bylo promluveno, zmíniti se jen o několika jednotlivostech. Chystáte se vydati zákon, kterým by nařízeno bylo odstraniti sochy Habsburků. Učiňte tak! Jest to přiznáním slabosti, přiznáním, že široké vrstvy vašeho lidu trpí nedostatkem státní myšlenky a politickou nezralostí, když neživý symbol minulé vládní periody musí býti zničen, aby byl zajištěn pořádek. Velcí politikové, velcí vítězové toho nečinili. Toho nedělal Caesar, jenž dal znovu postaviti povalené pomníky svých politických protivníků, toho také neučinili Němci po zabrání Strassburku v roce 1870. Ponechali pomník oblíbeného jenerála Napoleonova Klebera, pod jehož sochou jeho srdce ve Štrassburku bylo pohřbeno, klidně státi; a se Štrassburkem tento pomník přešel opět do držení Francouzů a kdyby německý režim v jiných směrech byl pochopil, jak získati si srdce obyvatel Elsasska a Lotrinska, ani o hodinu dříve by bývala socha Kleberova, jež zůstala státi, nebyla Štrassburk vrátila Francii. Táži se: Což byl Josef II. skutečně vědomě germanisátorem? Ani u něho, ani u Marie Terezie nemůžeme mluviti o nějakém uvědomělém a čistě německém nacionalismu. To tvrdí také čeští dějepisci a to dokazuje vám také místo z jednoho článku uznaného historika, jenž zde zasedá na ministerské lavici. Pánové! Chcete-li tento zákon vydati, pak dejte přečísti, prosím, svým obrazoborcům kapitolu, kde by jadrně byl vylíčen český josefinismus, jak nám jej vylíčil Jaroslav Vlček ve svých dějinách české literatury, onom čelném díle českého bádání o písemnictví. Tu se ukáže, že čeští rolníci, nesmírně utlačovaní, obrátili se na Josefa II. svým dojemným selským Otčenášem, tu se objeví, že nejdůležitější zástupcové tehdejšího písemnictví chválí na Josefu II. netoliko jeho znalost českého jazyka, nýbrž že i jeho působení přičítají přímo probuzení nového kulturního života a rozkvět a znovuzavedení české řeči po téměř dvoustaletém útisku. Dejte těmto svým vojákům onu polomystickou knížku Krameriovu o Josefu II., onoho Krameria, který právě rolnické kruhy svého národa získal na rozhraní devatenáctého století pro vyšší vzdělanost, a ukažte jim všechny tyto důkazy o tom, že u vás vedle josefinismu vzdělanců jest ve spodních vrstvách národa ještě upřímný a vděčný josefinismus, zvláště u rolníků, pro které Josef II. byl právě tak císařem lidovým, jako dnes je lidovým císařem pro naše německé rolníky, a pak, pánové, vydejte klidně zákon o odstranění soch Habsburků.
Pánové! Když již mluvíme o germanisaci: Znáte hluboký význam a plný rozsah výroku, že "částečná germanisace vašeho národa zabránila úplnému jeho poněmčení"? Tuto větu řekl přítel Arnošta Denise, nestor moderní historické školy na české universitě. Ovšem i jemu bylo v jeho stáří splaceno ohromným nevděkem. Snažte se rozšířiti novinami hlubokou moudrost této věty v širokých vrstvách lidových a nebudete míti zapotřebí odstraňovati pomníky mrtvých Habsburků.
A nyní ještě několik slov o Praze. Kolega dr. Kafka v ostrém rozboru tyto poměry odsoudil. Význačné bylo chování českého tisku. Podle pravdy musí býti konstatováno, že jedině hlavní list českých sociálních demokratů uchoval si rozum, že všechny ostatní listy, pokud výtržnosti měly ráz národnostní, šly s nimi, když však nastal obrat k horšímu, ustoupily stranou. A v jednom národně demokratickém listě vyskytl se výrok: "Pražská odveta za Cheb je nejvážnějším memenmentem nejen vládě, ale i hradu a parlamentu!" To slovo"hradu" mluví za celé svazky a osvětluje lépe než blesk situaci.
Tisk uchýlil se pak stranou a byl rozumným, alespoň větším dílem. Starosta pražský se neumírnil. Hrozil sice ve svých plakátech nejostřejším zakročením, avšak dva dny na to prohlásil policejnímu presidentovi: "Tyto demonstrace jsou výrazem státního uvědomění pražského obytelstva a tyto výstřelky dlužno klasifikovati jen jako politické přestupky". Sapienti sat! (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Pánové! Jsem u konce se svými
vývody a vracím se k počátku své řeči. Řekl jsem: Všechny dosavadní
debaty neměly významu a účelu. Přispějte, pánové z české strany,
a především také vláda, k tomu, aby nyní nastoupily užitečné debaty,
a učiňte, jak svrchu jsem řekl, aby se slovo stalo skutkem a aby
tak u nás přebývalo. Udělejte pořádek ve státě, popřejte německým
menšinám psychologického uklidnění a konečně uplatněte smysl pro
skutečnost ve své zahraniční i vnitřní politice. Utvořte podmínky
pro to, aby oba vedoucí národové tohoto státu nemusili státi nadále
proti sobě s hněvným pohledem. Vy nyní máte slovo! (Potlesk
u něm. poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Uděluji slovo poslednímu zaznamenanému řečníkovi "pro",
panu poslanci Prokešovi.
Posl. Prokeš: Vážené Národní shromáždění! Chtěl bych navázati na slova předřečníka svého, p. dr. Spiny, který dovozoval, že vzájemnou dohodou obou národností, české i německé, v republice Československé mají býti zjednány podmínky pro smírné soužití, a apeloval právě do českých lavic a na vládu, aby vycházela tolik Němcům vstříc, aby mohli nabýti důvěry vůči státu a vůči vládě.
Velectění pánové! Tento apel p. dr. Spiny má něco v sobě, ale on musí vycházeti z upřímných pocitů, on musí odpovídati vnitřnímu přesvědčení a jestliže toto na druhé straně bude, pak jsem o tom pevně přesvědčen, že přes všecky překážky a přes všecky potíže, které jsou nám v cestě, bude možno přikročiti k dohodě, najíti takový poměr spolužití, že to bude ku prospěchu obou těchto národností a státu samotného vůbec. Rozpočtová debata jest už docela jiným směrem vedena, než jsme mohli před týdnem se nadíti v této sněmovně. Nemá již více nacionálně bojovného rázu, nýbrž všímá si otázek jiných, které zaujímají mysl celé naší veřejnosti, všech vrstev obyvatelstva tohoto státu. Vlny nacionálních vášní opadly. Před týdnem v Praze a v jiných městech ještě rozvášněný nacionální boj, hotová nacionální hypertrofie - a dnes takový klid, který až přímo překvapuje, dnes zvítězil klid, zdravý rozum, že se Němec a Čech nesmí navzájem ubíjet. Toto poznání má velikou cenu, a kdyby při každé příležitosti tak střízlivě se posuzovaly otázky, které se zdají býti tolik spornými, pak by k podobným událostem, které jsme zažili v Praze a v jiných městech této republiky, nikdy nebylo došlo. Mohu prohlásiti, že sociální demokraté českoslovenští jsou toho názoru a že také sociální demokraté němečtí toto poznání vítají a chtějí ze všech sil přičiniti se o to, aby toto poznání se šířilo a porozumění pro nutný vzájemný a klidný život zvítězilo na konec a stalo se tak hrází proti všem vášním, které se dovedou vybičovat, ale když se rozplamení, nesou sebou jenom neštěstí.
Podnět k nacionálním bouřím a politování hodným událostem, jež následovaly, prolévání krve, ničení lidských životů, ničení majetku občanského, zavdali Habsburkové, jichž památka, zdá se nám, bude ještě dlouho působit starosti a potíže, a není bez zajímavosti, že právě reminiscence na jednoho z Habsburků, který se nazývá nejosvícenějším, vyvolaly události, které už s osvíceností dvacátého věku těžko se dají uvésti v soulad.
Legionáři si řekli, že budou dělati pořádek odstraněním sochy císaře Josefa II. O této záležitosti nepotřebuji široce ztráceti slov, poněvadž již referent výboru, který byl pověřen vyšetřiti všechno to, co se na severu a v Praze sběhlo, podal důkladnou zprávu. Ale musím uvésti a zdůrazniti s tohoto místa, že k tomu nemáme vojsko naše, aby takové práce obstarávalo. Když už podobné práce se konají, jsou k tomu lešenáři a zedníci a ne naše vojsko a nejméně legionáři. (Sehr richtig!)
I když chápeme náladu našich hochů, nemůžeme s jejich jednáním žádným způsobem souhlasiti. Tu musí býti zákonem zasáhnuto, mají-li býti stopy a pozůstatky Habsburků odstraňovány, ale aby sobě mohli toto právo osobovati i naši vojáci, které máme rádi - jmenovitě legionáři to právo nemůžeme pod žádnými podmínkami připustiti. Nacionální anarchie jest nebezpečím a neštěstím pro naši republiku a proto se sociální demokraté čeští - a podškrtuji, také němečtí musí ujmouti iniciativy u hledání způsobu k dohodě a k řešení poměrů v tom to státě, který nemůže zůstati na dosavadním stupni pouze demokratického státu, nýbrž musí býti dobudován silou vůle proletariátu ve stát socialistický, v němž by kapitalistické vykořisťování pracovních sil nemělo více místa.
A tuto činnost můžeme pěstovat na půdě Československé republiky, řídíce se denními poměry a vlastním rozumem čerpajíce z vlastních nabytých poznatků o poměrech jinde a u nás. Dokud nedospějeme k cíli, totiž k uskutečnění socialismu v republice, musím v zájmu chudého lidu, na této společné půdě žijícího, nasazovati vše, aby jeho existence byla lidsky snesitelná a důstojná. To neznamená ničení republiky, nýbrž v jejím rámci tvořivou činnost pro dobro proletariátu.
A teď otázku: Budou měšťanské strany způsobilé chápati stav doby, v níž revoluční kvas všude kypí? Nacionálními argumenty, i když na chvíli oslepí ulici a část veřejnosti, nedají se sociální bolesti umrtviti, i když injekce nacionálního šovinismu je sebe silnější. To si musí buržoasní strany uvědomiti. Dělnictvo nesnese, aby republika byla instrumentem buržoasně kapitalistických snah. Ona musí více dávat třídám pracujícího lidu. Měšťanské strany ve chvíli slabosti rády koketují se socialismem, ale ideově ani z daleka nedospěly úrovně revoluční doby. V tom spočívá rozdíl dvou názorů světových: proletářsko-socialistického a buržoasně-kapitalistického. Německý kolega Křepek prohlásil zde velmi vřelými slovy ochotu Němců ke společné práci, dovolávaje se zásady míru v této republice. My, sociální demokraté českoslovenští, a s námi i všichni lidé dobré vůle tento projev, sesílený dalšími slovy poslance Lodgmana, vítáme. My musíme jako kulturní národové zíti vedle sebe bez vzájemného poškozování a sebeubíjení a nesmíme ani tehdá stav rozumného soužití poškoditi, když někde nezodpovědný blázen způsobí místní konflikt z příčin malicherných, přes který se může přímo přejiti. Kolega dr. Kafka správně argumentoval, že pražští Němci nesmějí býti pokládáni za rukojmí, stane-li se Čechům něco nepříjemného v kterémkoli německém městě. Ale tu bych si dovolil panu dr. Kafkovi odpověděti, že zrovna tak, jako ulice pražská nebo ulice v kterémkoli českém městě reaguje na každé násilí, které se páchá na českém lidu, také zase, když Praha nebo kterékoliv jiné české město podobným způsobem odpovídá, slyšíme odpověď ve Vídni, kde se podobným násilným způsobem vystupuje se strany německé vůči tamější české menšině, kde snad způsobem daleko ještě brutálnějším, nelidštějším se vůči nám postupuje. Tu nelze jen poukazovati na nepříznivé postavení pražských Němců v takových chvílích, nýbrž jest třeba míti i odvahu také do vlastního tábora německého - a to měl učiniti pan profesor dr. Kafka - zvolati, aby i oni, když se objeví podobné události, nepoužívali toho jako odpovědi proti minoritě národnostní, s níž společně žijí.
Tyto methody budeme vždy odsuzovati. Nepřihlížíme-li k malicherným místním zjevům, nemohou si Němci stěžovati na křivdu. Ústava uznává je jako rovnocenné a rovnoprávné občany. Pan kol. Křepek pravil, že německý venkov vykonal k republice svou povinnost, odváděje obilí a daně, a dále, že by nebylo zapotřebí k poškození republiky sáhnouti tomuto německému venkovu ani snad k nějaké ozbrojené revoltě, že má dostatek sil, aby dovedl vládě a republice ukázati, jak ji může na nejcitlivějším místě poškoditi, totiž nedodávati obilí a polní plodiny, bez nichž výživa v naší republice jest nemyslitelna.
Pan kolega Křepek zapomněl, že obilí a polní plodiny, které němečtí sedláci republice odváděli, neodváděli k výživě českého lidu v republice, poněvadž jemu jest velice dobře vědomo, že v republice žijí také statisíce německého lidu, který jest odkázán na státní příděly, a že by tedy nebyl poškodil německy sedlák nedodáváním povinných přídělů republiku, nýbrž že by poškodil německý lid, který jest odkázán na ty úřední příděly.
Tyto věci jest třeba, aby si pánové uvědomili, a jestliže v nynější době příděly jsou nedostatečné v německých částech naší republiky, pak pánové s německé strany - je-li to pro ně nějakým ulehčením - mohou vzíti na vědomí, že také v českých krajích výživa není lepší. Takové myšlenky musí pánové pustiti z hlavy.
Bylo zde mluveno o kulturním násilí, páchaném na Němcích zavíráním jejich škol. Nevím, jak se v tomto směru postupovalo jinde. Zprávy, které jsem četl v německých listech, jsou sice hodně ostré, ale odpovídají-li pravdě nebo skutečnosti, není mně dostatečně známo. Za to jest však mně známo z prostředí, kde žiji, že tam rovněž ze strany německé bylo do světa křičeno, jaké se na nich páše národnostní násilí. Veškerý tento pokřik byl planý a neodpovídal pravdě a skutečnosti.
Pokud byly zrušeny německé školy, stalo se to jenom z té příčiny, že zely prázdnotou, poněvadž po převratu tisíce českých dětí, které byly dříve do těchto německých škol násilně nebo jiným nějakým způsobem nahnány, vrátily se do svých škol mateřských českého jazyka a ty německé školy staly se z valné části zbytečné pro ty, kteří v nich více neměli býti vyučováni. (Předseda Tomášek ujímá se opět předsednictví.)
Mohu říci z vlastní zkušenosti, že na Ostravsku - a domnívám se, že se to jinde nedálo jinak, než rovněž tak - byla řada německých škol uzavřena. Muselo býti mnoho tříd německých zrušeno, ale ne proto, aby se německému školství ubralo. Nemůžeme přece ponechati třídy prázdné, třídy se sedmi, osmi, deseti dětmi, když české třídy vykazují 60-70-80 dětí. Když jsme někde podobnou školu uzavřeli, Němci ve svém tisku spustili lamento, že se páchá na nich kulturní zločin a znásilňování, které musí vyvolati v německém národě největší odpor proti takovým nekulturním řádům, jakých se v republice ministerstvo kultu a národní osvěty dopouští.
Tak tomu nebylo. My jsme uzavřeli německé školy proto, abychom mohli pro německé školy zbytečných místností použíti pro vzrůstající školy české, neboť ty děti, které opustily školu německou, samozřejmě nezůstanou mimo školu, nýbrž budou zapsány do škol českých. Pro ty jsme museli zříditi nové školy a třídy, které za režimu až do převratu 28. října 1918 německé správy obcí nejmaceštějším způsobem odbývaly a ani to nejpotřebnější nám nepřiznávaly. (Posl. Warmbrunn [německy]: Ale to není socialistické stanovisko!) Prázdné školy zavírati, můj milý pane kolego, jest stanovisko docela sociálně demokratické. Nestavíme školy proto, aby Němci se mohli chlubiti, že mají mnoho tříd a škol, nýbrž za tou účelnou příčinou, aby se v nich děti vyučovaly. To jest stanovisko kulturní a my sociální demokraté jako lidé kulturní se za toto stanovisko postaviti musíme a prohlásili jsme vůči našim německým přatelům a soudruhům, že stojíme na stanovisku, že německé dítě do české školy nesmí, ale také ne české dítě do německé školy. Na oprávněné kulturní potřeby německého lidu lid český nesahá, ale nemůže mu dát více, než má sám. To musíte, velectění páni, již jedenkráte vzíti na vědomí!
Pan kol. Jung ve svých vývodech dotkl se jedné záležitosti, která by mohla vzbudit dojem, jaké násilí se páše na Němcích ve Slezsku. Uvedl, že po převratu, když byla sestavována zemská správní komise, byla sestavena nesprávně, poněvadž tam Němcům bylo dáno malé zastoupení. Připomínám, že ve starém zemském výboru slezském byl jediný český zástupce a že nyní po převratu, když místo zemského výboru převzala zemskou správu zemská správní komise, byl tento poměr upraven obráceně. Němci jsou tam v tomtéž postavení, jako dříve Češi, ale to jen ve správní komisi. V úřadech zemských bychom až dosud marně hledali české úředníky, ač máme již po 2 léta republiku. Tam jsou stále ještě přes to, že zemská správní komise je ve zdrcující většině česká, úředníci němečtí. Pánové tedy nemají příčiny dostatečné, stěžovati si, chtějí-li operovat pravdou, opírat se o skutečnost a ne o fantastické zjevy.
A nyní několik slov k rozpočtu. Formálně musila zpráva rozpočtového referenta bývalého ministra Sonntága uspokojit. Končí-li rozpočet po 2 leté existenci našeho státu přebytkem několika milionů, je to jistě finanční úspěch, poněvadž jiné státy se tak rychle nekonsolidovaly.
Nás však nemůže uspokojit jeho obsah, jakým způsobem se vede státní hospodářství. Jestliže přihlížíme k potřebám širokých vrstev obyvatelstva a jestliže se díváme na to státní hospodářství jako dobří sociální demokraté, nemůžeme s tím býti spokojeni. Tu prohlašuji bez jakýchkoliv výhrad, že nemůžeme býti s ním spokojeni, poněvadž nese pečeť toho, - jak je nedobudován a nedokončen. Investice samozřejmě musíme my sociální demokraté pokládati za důležitý obsah tohoto státního rozpočtu, poněvadž se jimi má umožnit jednak práce nezaměstnaných dělníků a mají tady vzrůst nové společenské hodnoty, kterých všeobecně potřebujeme a které musí přispívat ke prospěchu veškerenstva. Tedy v tomto směru státní hospodářství by mohlo jíti ještě dál. Máme přece ještě celé kraje, kde není skončeno regulování řek, ba ještě ani započato, kde otázka zřízení silnic je ve stavu přímo desolátním, máme kraje mluvím zejména o Valašsku - nedostatečně železničně spojené, kde musí občané, ať již jdou za svým povoláním nebo za obchodem, podnikati ještě dlouhé cesty pěšky, než mohou dospět k nějakému železničnímu uzlu a dále se ubírat. Toto zanedbávání jmenovitě českých krajů, bylo již za starého Rakouska nepěkným zvykem, a naše vláda bude museti v tomto směru tuze mnoho dohánět, než nahradí tyto nedostatky a kraje nedostatečně komunikačně vybavené přivede na ten stupeň, aby to podmiňovalo lepší obchod, živnosti a průmysl a to, čeho je u nás v zájmu občanstva zapotřebí.
Velectění pánové a dámy! Nejčernější kapitola, o níž by mělo býti hovořeno, je otázka, která spadá do resortu ministerstva výživy a zásobování. Myslím, že v tomto směru není mezi námi nejmenšího rozdílu, když prohlašuji, že se způsobem státního hospodaření pana ministra výživy nemůžeme v nejmenším souhlasiti. Ne snad, že bych se chtěl připojovati k názorům, které slyšíme z kruhů agrárních, kde se ozývají stále hlasy, že teprve zrušením státního obhospodařování a zavedením volného obchodu přestane u nás vyživovací mizerie a to, co nyní občanstvu při výživě schází, rázem se přirozeným způsobem objeví.
Tak tomu, pánové, není. My jsme přesvědčeni, že státní obhospodařování, jakkoliv je nedostatečné, jakkoliv jest vadné, přece jen tu alespoň z časti nahražuje to, čeho vy byste pod žádnými podmínkami ve prospěch výživy širokých vrstev obyvatelstva neučinili. Ale ministr zásobování a výživy, velectění pánové, nám nemohl dáti konkretního ujištění na to, jak to bude s výživou v naší republice za dva, za tři měsíce.
My jsme sice čtli zprávy o tom, že tolik a tolik máme obilí u nás k disposici, že tolik a tolik musíme, chceme-li míti zajištěnu výživu obyvatelstva až do žní, koupiti tolik desetitisíců vagonů obilí, obilnin a luštěnin za hranicemi, ale neslyšeli jsme, jest-li tyto nákupy za hranicemi byly také skutečně obstarány a jest-li také v době, kdy to bude nutno, dotyčné transporty obilí a obilnin k nám dojdou. Upozorňuji s toho místa, že vláda v zájmu zachování klidu, nechce-li vyvolávati hladové revolty v republice, má velkou mravní povinnost, aby všemi prostředky se o to zasadila, aby výživa lidu nevázla, aby úřední příděl mouky a ostatních požívatin byl náležitě dodržován, poněvadž i když je to nedostatečný příděl. jest ještě způsobilý, aby tlumil největší hořkost a odpor v lidu.
Jestliže vláda nebude s to tento úkol splniti, pak ona sama vydává republiku v nebezpečí těm rozbrojům a bouřím, které přijdou, poněvadž hlad se nenechá žádným šalamounským názorem pánů ministrů utišiti. Ten hlad musí býti jinými prostředky utišen, to jest výživou a opatřením potravin a požívatin.
Domácí produkce našeho obilí nestačí. Ona nemůže stačiti tím více, když velká část této sklizně, místo, aby byla dána k státnímu obhospodařování a k obstarávání výživy lidu, jest zkrmována, aby pánové docílili lepšího obchodu při výkrmu vepřů. To sice může býti náramně výnosný způsob zemědělského hospodaření, ale je-li to republikánské u těch pánů, kteří se tak rádi svým republikánstvím honosí a holedbají, to ponechávám k posouzení celého Národního shromáždění.
V ohledu sociální péče chci se dotknouti právě nejpalčivější otázky bytové. Ač se strany státu byla přinesena celá řada podnětů, ač v tomto směru byla vydána řada zákonů, všechna tato opatření nemohou bytovou mizerii řešiti a přivésti ji na takový stupen, aby to uspokojovalo. Kdo má řešiti bytovou otázku? Tato starost jest ponechána obcím, které jsou povinny svým bytovým úřadem starati se o opatření bytů pro všecky, jež jich hledají.
My čteme v časopisech - a je to všeobecně známo, že bytová mizerie jest ve všech městech a netoliko ve městech velkých, nýbrž také na venkově, přímo nesmírná. Jest to pochopitelno. Po celou dobu války stavební ruch úplně ustal. Téměř celých 6 roků se nestavělo a nyní po válce vrátili se domů z války mladí mužové, kteří zakládají rodiny a pro tyto rodiny je potřebí obstarati bytů. Ve starých bytech není dostatek místa a tím více ne, když není zde sáhnuto k tomu, aby také v tomto směru sociální rovnost byla přivedena k platnosti. Jsou ještě staří boháči, kapitalisté, kteří staví pro jednu rodinu nádherné domy, nádherné vily, kdežto na druhé straně v dělnických čtvrtích tísní se 3 až 4 rodiny v nepatrném pokoji s jednou kuchyňkou, a to přirozeně musí přivoditi stav, který s hlediska hygienického a morálního nemůže býti posuzován jako správný.
Obce mají ten úkol řešiti, ale je jim to naprosto nemožné a nestačí na to jejich finanční možnosti. Ministerstvo sociální péče sice vydalo zákon, který v ohledu bytové péče dává obcím záruku při zřizování nouzových domů, určitou část nákladu se stavbou spojeného, aby nebylo nutno vybírati tak drahou činži, jako by musila býti nyní počítána. Ale tento způsob je naprosto nedostatečný. Obce, které podnikají nouzové stavby na vlastní náklad, nemohou touto pomocí sociální péče postaviti řádné budovy, poněvadž stavební náklad musí sobě opatřiti obce ze svých prostředků a teprve když jsou budovy postaveny, budou dostávati hypotekární úvěr od hypotekárních ústavů. Stavitelé a ostatní podnikatelé, kteří tyto domy staví, nemohou tak dlouho čekati, až země nebo zemské ústavy peněžní poskytnou obci úvěr. Tím se stalo, že v celé řadě obcí započaté stavby musily býti zastaveny, poněvadž nebylo dostatečných prostředků k dokončení. Jen obce silnější se mohly odvážiti tak riskantních podniků jako Moravská Ostrava, která staví 20 domů v nákladu 7 mil. korun a při dokončení byl již rozpočet 26 milionů korun. Mohou-li to všechny jiné obce finančně slabší podniknouti. Domnívám se, že tomu tak není.
V ohledu školském chci poukázati na některé palčivé potřeby, které vyžadují nezbytné nápravy. Již zde bylo včera s tohoto místa proneseno, nemýlím-li se kol. Vrbenským, jakým macešským způsobem je odbýváno průmyslové pokračovací školství. V rozpočtu je na to pamatováno obnosem 6 milionů korun. To je na školství v celé Československé republice! A my je máme v každém větším městě i městečku. Jaké potíže mají školské výbory těchto škol, jimž je uloženo, aby pečovaly o hospodářství a opatrování všech těch školních potřeb a pomůcek, mohu uvésti z vlastní zkušenosti. Stát přispívá dosud k tomuto účelu jednou třetinou země jednou třetinou a obec jednou třetinou, Jakmile však byl rozpočet překročen, pak nebylo nikoho, kdo by tento rozpočet hradil. Průmyslové pokračovací školství není žádným zařízením lokálním, není také žádným zařízením, které by se týkalo zemí. Tyto školy vznikly z potřeby a jejich prospěch znamená prospěch pro celý státní život. Jest povinností státu, aby na udržování školství pokračovacího netoliko přispíval 1/3, nýbrž aby je také úplně převzal na státní náklady.
Vedle toho musím poukázati, že na průmyslové školství dívčí není v našem rozpočtu téměř ničím pamatováno a my přece máme celou radu skol, kde již jsou také dívky vychovávány odborně, jak je tomu ve školách chlapeckých. V celé řadě měst tyto školy existují, aniž by stát uznal za svou povinnost, štědřeji se vůči nim chovati a nebo je úplně převzíti na svůj náklad. To nebude pro budoucnost dlouho možné. Průmyslové pokračovací školství dívčí musí býti lepším způsobem budováno a se strany státu musí býti daleko lépe na ně pamatováno i finančně, než tomu jest až dosud. Samozřejmě, že musí zůstati kategorickým imperativem pro nás všecky, že vyučování musí býti denní, nikoliv večerní anebo nedělní. Já zde chci s tohoto místa vyzdvihnouti potřebu přeložení báňské akademie z Příbramě do Moravské Ostravy. Pomýšlelo se již po převratu, aby právě báňská akademie, dosud v Příbrami existující, byla přeložena do Prahy. Se strany odborníků do věci náležitě zasvěcených bylo hned poukazováno, že by báňské školy měly býti přeloženy, že z Příbramě nemůže býti přeložena do Prahy, nýbrž do takového průmyslového revíru, který opravdu je representantem báňského průmyslu v naší republice. Tímto průmyslovým revírem není žádný jiný než Moravsko-ostravsko-karvínský uhelný revír. Tam jsou podmínky pro tuto akademii. Tam pracuje 35-40 tisíc dělníků, tam je možno pro kandidáty inženýrství, pro kandidáty našich hornopolicejních úřadů navštěvovati tyto doly a z praktických poznatků čerpati poučení a zkušenosti.
Kdyby akademie byla přeložena do Prahy, pak by tato možnost praktických studií odpadla, studenti by sice měli možnost súčastniti se těch pramenů vzdělávacích v bibliotece a co jim velkoměsto dává, ale pro praktického inženýra, jakož i pro hornopolicejního úředníka je významější praktická zkušenost, kterou může jen na místě takovým způsobem získati.
Pan ministr Sonntág když zde mluvil, poukázal také na pokles uhelné těžby v naší republice, ale nepoukázal plně na příčinu, která tento pokles zavinila. Bylo by nesprávným, kdyby zde v Národním shromážděni měla vzniknout domněnka, že pokles uhelné těžby je zaviněn snad neochotou dělníků k práci, anebo způsobem, který oni zapříčinili, anebo zavinili.
Úpadek uhelné těžby dlužno připočítávat na vrub nedostatku technických potřeb a oné loupeživé těžby uhelné, kterou zavinili uhlobaroni po celou dobu války, neb jim záleželo na tom, aby co nejvíce uhlí bylo vytěženo jednak pro průmyslové závody, které pracovaly pro válečný průmysl, a nebo pro dirigování vlaků na ty vzdálené fronty, čehož jsme byli po celá 3 léta svědky.
Tento způsob dolování, který se nazývá loupeživým, dále zavinil, že důlní sloje nemohou více dávat takové kvantum uhelné těžby jako dříve, a sebe větší píle dělnictva nemůže tyto nedostatky odstraniti. Ostatně chtěl bych uvésti na základě zpráv, které byly otisknuty v časopisech, že ostravského uhelného revíru se netýká pokles uhelné těžby, poněvadž v týdnu mezi 14. a 20. listopadem stoupla tam těžba u kamenného uhlí o 74 tisíc q a u koksu za 1 týden o 13 tisíc q.
Ke konci ještě chci se zmíniti o jedné palčivé otázce, která se zdála býti pro nás úplně rozřešena, a která však stále ještě straší. Nestraší-li v Praze, tedy pro interesované obyvatele jest opravdu postrachem. Běží o Těšínsko. Domnívali jsme se, že mírovou smlouvou, která byla uzavřena republikou Československou a kde o otázce těšínské byla docílena dohoda, která sice neuspokojila ani na straně české, ani na straně polské, nastanou normální poměry, nastane žádoucí klid. Bylo toho nejvýš zapotřebí, poněvadž tamější obyvatelstvo bylo znepokojeno a do stavu přímo zoufalého uváděno těmi událostmi, které prožívalo. Proto, když se otázka těšínská zdála býti vyřešena, jako kdyby z jejich prsou spadl těžký je tížící balvan. Dlouho se však z tohoto netěšili. Nyní byla na Těšínsko poslána t. zv. rozhraničovací komise, která měla na místě samotném se strany českých i polských úřadů stanoviti hranice a podrobně vyřešiti celý problém. V novinách jste čtli, velectění pánové, že tato komise byla přepadena polskými "bojůvkami", a že úředník, který byl pověřen touto prací, byl smrtelně zraněn a jeho průvod byl stejně ohrožován. To stalo se, ač vojenský velitel francouzský byl upozorňován na možnost toho, co se na Těšínsku může státi, přes to však náležitou ochranu, náležitou asistenci vojenskou této komisi nedal. Na Těšínsku, jmenovitě v českém Těšíně, i v těch pohraničních obcích vznikl nepokoj a opětné rozechvění, že na straně polské, na Těšínsku, tam za Bialkou jsou připraveny netoliko "bojůvky", dobrovolné sbory polské, nýbrž i řadové vojsko.
Pan ministr Husák ve branném výboru ovšem učinil výklad, který po této stránce přinesl poněkud utišení. Ale přál bych si, aby s větší kategoričností naše vláda, ať již ústy zahraničního ministra nebo ústy ministra N. O. dala obyvatelstvu na Těšínsku ujištění, že mu žádné nebezpečí nehrozí, že se nemusí obávat, že snad jednoho dne z rána bude přepadeno polskými "bojůvkami", které je budou hnáti, jako se to dálo dříve, až někam k Moravské Ostravě.
Tolik jsem chtěl uvésti, a ke
konci dovoluji si projeviti toto: My sociální demokraté českoslovenští
budeme hlasovat pro rozpočet ne snad, abychom projevili důvěru
této vládě, ne abychom tímto hlasováním pro rozpočet dokázali,
že souhlasíme s jeho obsahem, že jej pokládáme za správný a jedině
možný, to jsou docela jiné důvody, které nás k tomuto hlasování
vedou: Dáti státu možnost, aby mohl obstarávat ony sociálně-politické
úkoly, jež ač nedostatečně, přece v tomto rozpočtu obsaženy jsou.
Jsme si vědomi, kdybychom pro tento rozpočet nehlasovali, že by
beze vší pochybnosti nebyl schválen a že by to, co usnesl státně-zřízenecký
výbor, úpravu požitků a platů státních zaměstnanců, nemohl stát
na sebe převzíti a tím by do set tisíců rodin byla uvržena bída
a katastrofa. Naším úkolem bude působit na přetvoření poměrů v
tomto státě, působiti k tomu, aby v přetvořeném tomto státě státní
rozpočet jinak vypadal nežli tento, pro nějž by pak všichni socialisté
mohli hlasovat. (Výborně! Potlesk.)