Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.
Zapisovatelé: dr. Markovič, Špaček.
221 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda Černý; ministři dr. Beneš, dr. Fatka.
Z kanceláře sněmovní:
sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška a
dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 49. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou pro dnešní schůzi pro neodkladné záležitosti udílím poslanci Hanckovi. Dovolenou na týden na cestu do Podkarpatské Rusi udílím posl. Prokůpkovi.
Zdravotní výbor zvolil ve své schůzi, konané dne 27. ledna 1921, místopředsedou posl. Bezděka, II. zapisovatelem posl. Malou.
Státně-zřízenecký výbor zvolil ve své schůzi dne 27. ledna 1921 předsedou posl. Johanise.
Klub národní demokracie vysílá do výboru socialisačního místo posl. Veverky posl. Bergmana a do výboru sociálně-politického místo posl. dr. Matouška posl. inž. L. Nováka.
Přikazuji výborům následující
vládní návrhy: Žádám o jejich sdělení.
Zástupce sněm. taj. dr. Mikyška (čte):
Výboru dopravnímu a pro veřejné práce:
Tisk 1363. Vládní návrh zákona o stavebních úlevách, kterým se doplňují, případně mění ustanovení některých paragrafů nynějšího stavebního řádu pro Moravu, daného zákonem ze dne 16. června 1894, č. 64 z. z., a změněného a doplněného zákonem ze dne 16. června 1914, č. 44 z. (současně přikázán též výboru právnímu).
Tisk 1365. Vládní návrh zákona o stavebních úlevách, kterým se doplňují, případně mění ustanovení některých paragrafů nynějšího stavebního řádu pro Čechy ze dne 8. ledna 1889, č. 5 z. z. (současně přikázán též výboru právnímu).
Výboru sociálně-politickému:
Tisk 1364. Vládní návrh zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhrazené nerosty (současně přikázán též výboru socialisačnímu).
Přikročíme k dennímu pořadu,
a to k odstavci prvnímu, jímž jest
1. pokračování v rozpravě a) o zprávě výboru zahraničního o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 1297) I. o mierovej smluve s Maďarskom z 4. červňa 1920. II. o smluve medzi cessíonárskými štátmi rakůsko-uhorskej monarchie z 10. srpňa 1920 (tisk 1325), b) o zprávě výboru zahraničního o usnesení senátu N. S. R. Č. ze dne 22. prosince 1920 (tisk 1297), jímž na návrh vlády byla schválena mírová smlouva s Bulharskem (tisk 1324) a c) o zprávě výboru zahraničního o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 1321), jímž na návrh vlády schválena byla smlouva o hranicích podepsaná Celnými mocnostmi spojenými a sdruženými, Polskem, Rumunskem, Srbo-Chorvatsko-Slovinskem a Československem ze dne 10. srpna 1920 v S@evres (tisk 1371).
Uděluji slovo prvnímu řečníku
zapsanému, jímž jest pan posl. Wittich.
Posl. Wittich (německy): Pánové a dámy! Za světové války bylo všeobecným přáním, aby toto prolévání krve bylo již posledním, aby vek světové války byl vystřídán věkem světového míru. Pravé uskutečnění zásad Wilsonových, třeba by i nebylo značilo uskutečnění světového míru, poněvadž světový mír bez socialismu je nemyslitelný, přece by bylo opravdovým krokem na cestě k světovému míru. Pouta, jimiž byly národy dříve drženy pohromadě libovůlí a násilím, bylo nutno roztrhnouti. A právo sebeurčení by mělo býti touto trhací látkou. Právo sebeurčení jest však jen theoretickou zbraní v ruce Dohody. V praxi bylo právo sebeurčení nahrazeno určovacím právem jiných. Nejhlavnějším ředitelem osudu národů zůstalo i dále násilí, a řada mírových smluv vyšlá z Versaillu neliší se ničím od řady smluv mírových, jejímiž články byly mír brestlitevský a bukureštský.
Ti, kteří tu očekávali změnu systému, jsou trpce zklamáni. Místo k změně systému došlo jen ku změně úloh. Na místo Ludendorffovo přišel Foch, na místo německého imperialismu přišel francouzský imperialismus, na místo násilí ústředních mocností násilí Dohody. Mír trianonský neliší se v ničem od svých předchůdců, mírových smluv versailleské a st.-germainské. Tento mír není také mírem mezinárodní demokracie, nýbrž mírem nového imperialismu. A, pánové, včera slyšeli jsme ze slov pana pátera Hlinky do jisté míry vysvětlení onoho názoru, jak si to představují páni Češi a páni Slováci. K posílení těchto poměrů se stále uvádí, že právě v bývalém Uhersku byli Slováci právě tak utiskováni. Považuji jakožto sociální demokrat za nutné protestovati s tohoto místa co nejrozhodněji proti takovému zevšeobecňování. Jestliže se i přizná utlačování a porobení národností ve starém Uhersku, nutno přece také uznati, že v Uhrách byl činitel, který vždycky celou silou proti tomu protestoval: byli to dělníci, byla to socialisticky organisovaná strana. Obrátili jsme se tehdy v dřívějších desítiletích opětně přímo k národnostem. Avšak co jsme musili zjistiti? Že to byly právě národnosti, které uznaly, že existuje útisk národnostní, které však nechtěly přiznati, že existuje současně i útisk sociální. My sociální demokraté řekli jsme si, že národnostní útisk národa je přirozeným následkem útisku sociálního, a vyzývajíce zástupce národnosti k boji proti útisku sociálnímu a tím k osvobození od obou útisků, musili jsme zjistiti, že národní representanti v témž okamžiku přestávají býti bojovným činitelem za osvobození uherského národa a za odmítnutí utiskovacích tendencí uherské buržoasie. Tím pozbyli tito pánové dnes práva, hubovati všeobecně na Uhersko, poněvadž se sami učinili spoluodpovědnými za tyto poměry. Nevládnoucí národy republiky, které nebyly při uzavírání mírových smluv tázány, mohou se smířiti s mírovým dílem teprve tehdy, poskytne-li jim vládnoucí národ republiky právo sebeurčovací. Mezi národy republiky zuří boj dále, který se vedl za války a před válkou. Národy republiky musí spolu uzavříti mír, národy tvořící většinu, s menšinou, chcete-li, aby se menšiny s mírovým dílem smířily. A cena tohoto míru jest sebeurčovací právo národů, národnostní autonomie. Mírová smlouva trianonská spočívá na myšlence ochrany menšin, ve skutečnosti však není v republice ani tato ochrana menšin uskutečněna.
V otázkách škol a divadel zuří národnostní boj. Chci, dámy a pánové, uvésti malou episodu, z níž vychází jasně a zřetelně na jevo, že je pravda to, co tu pravím. V Bratislavě, kde obývají tři národnosti, v prvé řadě Němci v převážném počtu, pak Maďaři a posléze dle počtu Slováci, měli jsme čas ku hrám divadelním rozdělený ve 3 díly, a to bylo divadlo přenecháno 4 měsíce Slovákům, 4 měsíce Němcům a 4 měsíce Maďarům. Najednou napadlo našim slovenským spoluobčanům, že nelze, aby i Němci a Maďaři dostali 4 měsíce pro hry, a řekli si: Slovákům musí se dostati 8 měsíců, Němcům a Maďarům dohromady 4 měsíce. Při tom nutno dbáti, že toto divadlo bylo přece zřízeno od Němců a od Maďarů. Avšak nehledě k tomu nutno konstatovati, že zde v městě, kde dosud vládla úplná shoda mezi národy, rozvinutí divadelní otázky v této formě muselo přirozeně rozpoutati národnostní boj. Příslušnost k určitému národu měla v zápětí v mnohých případech ztrátu zastávaných míst, a ono násilí, jež možno byť ne hájiti, přece aspoň vysvětliti rozrušením prvního dne revolučního, nebylo ani potom zase napraveno, když se vlny národní revoluce již utišily. Uskuteční-li se však zásada ochrany menšin, nelze to považovati za vysvobozující řešení národnostní otázky. Češi a Slováci museli by se zříci zásady hegemonie. Musejí ponechati národům samým správu kulturních záležitostí. Jen pak může býti a bude utvořen v tomto státě mír, jen potom možno zapomenouti role, kterou hrálo při zrození této republiky násilí. Tato úloha připadá v prvé řadě proletariátu této republiky. Uskuteční-li se internacionála a to nejen internacionála komunistických sekcí, nýbrž internacionála, která obsáhne převážný díl proletariátu tohoto státu, pak ona utvoří, doufám, v této republice mezinárodní mír, vítězství mezinárodního proletariátu demokracie. A shodněme se v tom, pánové: Pokud nebude národnostní autonomie v této republice, nebude tu ani plné demokracie, a pokud tu nebude domovem demokracie, nebude tu ani vnitřních internacionálních styků. S mírem může nás smířiti jen opravdu demokratická zahraniční politika. Nám sociálním demokratům z Uher jest jasno, že dnešní Maďarsko, Maďarsko Horthyho, je nejnebezpečnějším ohniskem protirevoluce.
Z Maďarska věje dnes vítr protirevoluce. Vedoucí zásadou vnější politiky republiky má býti boj, však nemysleme při tom na boj se zbraněmi proti maďarské protirevoluci. Za skutečně demokratickou vnější politiku považujeme tu, která zabraňuje dnes, v době připravující se protirevoluce, pronikání internacionální protirevoluce. Maďarská protirevoluce je dnes nejsilnější oporou onoho protirevolučního hnutí, které ohrožuje demokracii a republikánskou státní formu se strany Habsburků, Wittelsbachů, Hohenzollernů a jejich satellitů. Upozorním na dějinnou episodu, jež se odehrála v roce 1848, tehdy, kdy se uherský národ rozhodl odhoditi pouta feudalismu. Tehdy dovedli Habsburkové vyzývati slovanské národy a potlačiti uherskou revoluci, a nutno říci, aby slovanští národové, a tu apeluji v prvé radě na dělníky tohoto státu, aby učinili vše, aby zavládla demokracie a aby to nedošlo tak daleko, že by se mohlo snad podařiti intrikami Habsburků, aby se dnes maďarská feudální aristokracie mstila na tom, čím se v roce 1848 slovanské národy provinily na uherské svobodě. Nejjistějším prostředkem sraziti maďarskou protirevoluci jest dnes poctivé provedení trianonské mírové smlouvy. Největším nebezpečím od uherské reakce jsou silné ozbrojené sbory důstojnické. Zatím co mírová smlouva požaduje odzbrojení, Maďar zbrojí silně a oddíly Hejjovy, Pronayovy a Ostenburgovy, maďarští Orgeschové, jsou připraveni každým okamžikem aby zřídili v Rakousku a Československu zase panství Habsburků. Neviděli jsme dosud vůči maďarské protirevoluci dosti energie ve vedení politiky zahraniční, dosti sebevědomé politiky. Doufáme, že republika neukáže se odvislou při ratifikaci mírových smluv od missí dohodových, nýbrž ze bude zastávati samostatně vůli národů republiky, jež si protirevoluci oškliví, a že při tom bude také chrániti pravé zájmy republiky. Neboť chce-li se zbaviti republika nejtěžších břemen militarismu, pak musí bojovati proti protirevoluci. Nebude-li republika již ohrožována, pak mohou nastati značné úlevy na poli militarismu. Ona vnější politika, podporující sesílení militarismu, již republika sleduje, je velkou měrou v souvislosti s tím, že se republika považuje vlastně za spojence francouzského imperialismu. Nebude-li se republika emancipovati z poručenství francouzského imperialismu, pak se shroutí pod tíží břemen militarismu. Vnější politikou republiky bylo by nutno se domáhati, aby ve střední Evropě byl utvořen takový politický stav, jenž by umožnil spolužití se sousedními zeměmi a tím i úlevu břemen vojenských. Pokud však francouzský imperialismus pokládá republiku za území, jež mu dá v případě potřeby k disposici vojáky proti Německu nebo Rusku, potud nemůže býti tato pacifistická vnější politika republiky sledována. Francouzský imperialismus koketuje také s myšlenkou znovuzřízení habsburské monarchie. To by bylo nepochybně vítězství reakce, proti níž musí každý socialista bojovati všemi prostředky. Nesmí se však zapomenouti, že republika se musí snažiti, aby obnovila nějakým způsobem v nějaké formě ony hospodářské výhody, jež povstaly z toho, že monarchie tvořila hospodářskou jednotu. Nemyslím na Dunajskou konfederaci, nýbrž na takovou politiku hospodářskou, která vyvolá v život systémem smluv ve střední Evropě hospodářský styk, jenž přestal a bez jehož obnovení klesneme při všech politických výhodách zpět do primitivního hospodářského stavu.
A ještě jedno. Také opatření mírové smlouvy trianonské, jež se týkají ochrany dělníků, ať jsou v Uhrách provedena. V Uhrách jsou dnes organisace pronásledovány, organisace typografů byla zastavena. Opatření o ochraně dělníků se neprovádějí a my, kteří se cítíme solidárními s uherským proletariátem, vyzýváme ministra zahraničí dr. Beneše, aby se zasadil, aby sociálně-politická opatření trianonského míru byla pro dělníky v Uhrách provedena. K tomu, abychom požadovali provedení mírové smlouvy Uherskem, máme přirozeně morální právní základ, jestliže dopodrobna provedeme opatření smlouvy o ochraně menšin v republice. Ano, my jdeme dokonce dále, jdeme dále než tyto zásady a přicházíme k zásadě národnostní autonomie, neboť proti reakcionářským tendencím staré monarchie, starého Uherska, má jen ten právo protestovati, kdo se s těmito tendencemi vypořádal, kdo se duševně i tělesně monarchie zbavil, kdo monarchii přemohl. To má býti úkolem republikánské politiky. Neboť nová Střední Evropa může vzniknouti jen tehdy, bude-li vytvořeno na místě staré monarchie, na místě 5 nových náhražek monarchie pět nových států s novými zásadami, novou praxí a nově očištěnými politickými mravy.
Ještě několik slov o autonomii Slovenska. Mluvím-li o národní autonomii, nemyslím autonomii Slovenska ve smyslu Hlinkově. Slovensko není ve směru národnostním jednotné. Autonomie Slovenska nebyla by pro maďarskou a německou menšinu se stanoviska národnostního naprosto prospěšná, v sociálním směru byla by naproti tomu pro dělnictvo Slovenska rozhodně škodlivá. Proto je sociální demokracie na Slovensku odpůrkyní slovenské autonomie.
Na Slovensku nejsou dosud provedeny ty sociálně-politické zákony, které v zemích sudetských již platí. Na Slovensku není na příklad živnostenských soudů, živnostenská inspekce jest tam mnohem nedokonalejší než v těch územích republiky, kde platily zákony rakouské, ochrana zaměstnanců je nanejvýše primitivní, Slovensko je dosud vždy zemí staré politiky županů, na Slovensku máme sice dle znění zákona tiskovou svobodu, avšak censor vládne ještě dnes. Dále žádáme i vyšší ochranu důstojnosti lidské, při čemž chci promluviti o případu, který se stal v posledních dnech v Bratislavě. Jedná se o právního zástupce, vykonávajícího v Bratislavě praxi, který svého času v Uhrách za sovětského hospodářství vykonával nějakou funkci zcela podřadného významu. Přišel jako československý občan na Slovensko a usadil se tam jako advokát. Uherské státní zastupitelstvo žádá nyní za vydání tohoto československého státního občana obviňujíc ho z trojnásobné vraždy, tedy ze sprostého zločinu. Při tom se postupovalo takto: Uherská vláda nenastoupila snad cestu diplomatickou, jež je v tomto případě jedině přípustna, naopak uherský státní zástupce dá příslušný rozkaz uherskému četníku, uherský četník dá jej českému četníku na hranici dále a tento četník odevzdá jej do Bratislavy: a v Bratislavě nařídí čs. státní zástupce zatčení tohoto čs. státního občana. Pánové, to je skandál a volám zde k ministerstvu spravedlnosti, co říká takovému skandálu. Jsou-li poměry v této republice takové, pak to není nic jiného než krvavý výsměch, mluví-li se a blábolí-li se o demokracii a o rovnosti a o důstojnosti lidstva.
Touží-li přívrženci reakce po
autonomii Slovenska, pak myslete na zostření těchto poměrů. My
však chceme národnostní autonomii na Slovensku, chceme užívati
týchž sociálních, politických a administrativních práv jako dělníci
v ostatních územích republiky. Žádná nová čínská zeď, nýbrž odstranění
staré - to je naším požadavkem - národnostní svoboda, sociální
vývoj a zrušení oněch četných smutných opatření, která zachovávají
památku staré monarchie. Za jednání o smlouvě trianonské chci
konstatovati: nová republika bude jen tehdy úplnou a skutečnou
republikou, osvobodí-li se od zásady utiskování národnostních
menšin a přejde-li k svobodné společnosti rovnoprávných národů.
(Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. Uhlíř.
Posl. dr. Uhlíř: Ctěná sněmovno! Dámy a pánové! Revoluční Národní shromáždění schválilo 7. listopadu roku 1919 mírové smlouvy s Německem a Rakouskem, které byly podepsány jednak ve Versailles 28. června 1919, jednak v Saint-Germain en Laye 10. září 1919.
Dnes schváliti má poslanecká sněmovna Národního shromáždění další dvě mírové smlouvy, jednak s Maďarskem, která byla podepsána v Trianonu 4. června 1920, a jednak s Bulharskem, která podepsána byla v Neuilly-sur-Seine 27. listopadu 1919.
Mimo tylo dvě mírové smlouvy schváliti máme ještě dvě jiné smlouvy podepsané v S@evres 10. srpna 1920, a to smlouvu o hranicích Polska, republiky Československé, Rumunska, státu Srbohrvatsko-slovinského a smlouvu mezi státy sukcesivními, nebo jak naše ministerstvo zahraničí předkládá: mezi státy cesionářskými po bývalé monarchii Rakousko-Uherské o úpravě vzájemných politických, hospodářských a jiných vztahů, tedy mezi Italií, Polskem, Rumunskem, Srbo-Hrvatsko-Slovinskem a Československem.
Senát všechny tyto smlouvy již schválil, až je schválí i poslanecká sněmovna a ratifikuje president republiky, budou - doufejme - i se smlouvami versailleskou a saint-germainskou, jež hodně hříšným opomenutím - nebo jak to nazvati - kompetentních ministerstev dosud nebyly odevzdány naší občanské ani právnické veřejnosti, budou tedy nyní všecky tyto smlouvy publikovány ve Sbírce zákonů a nařízení a tím skončí i právně přechod našeho národa československého do samostatného státu československého.
Je to jmenovitě smlouva hraniční, která v článku 2. vymezuje hranice československého státu s Německem, s Rakouskem, s Maďarskem, s Rumunskem, s východní Haličí a s Polskem a poskytuje tak celkový obraz definitivní politickou hranicí vymezené republiky Československé uprostřed ostatní Evropy.
Byla by to vděčná příležitost pro politického dějepisce českého národa, ukázati v této důležité chvíli a na tomto právě místě na postupný vývoj hranic dávného státu Českého, jak si jej náš národ svojí státotvornou schopností budoval, hájil a znovu dobyl. Bylo by možno vzpomínati, jak se proměnilo kolem nás i v nás všecko od chvíle, kdy válku prohráli její původci a kdy na troskách soustátí habsburského, o něž se dělili jako neomezení vládci Němci s Maďary, vyrůstají nebo obnovují se státy samostatné a demokratické. Směli jsme - ještě před 10 lety - leda ve snu toužiti nebo ve skrytu usilovati, abychom národ československý osvobodili i politicky a uskutečnili svoji dějinnou myšlenku státní. Národ československý, který v říši Rakousko-Uherské byl přehlíženým, zneužívaným a znásilňovaným pasivním činitelem v politice zahraniční, sloužící jen idei prusko-německého vojenského imperialismu, tento národ československý má nyní svůj stát, svůj parlament a v tomto parlamentě schvaluje mezinárodní smlouvy, kterými se zpečeťují jeho mezinárodní práva, stanoví pevné jeho hranice uprostřed Evropy.
Stát československý ovšem není dnes vymezen hranicemi historickými a náš lid těžce nese, že území, které nepřetržitě příslušelo českému státu od 14. století, které od tohoto státu žádným aktem nikdy nebylo odděleno a které teprve od let 50tých minulého století cizím živlem bylo osidlováno, bylo nám nyní odňato, jak to dosvědčuje příloha ve smlouvě o hranicích, obsahující rozhodnutí pařížské konference velvyslanců o Těšínsku, Oravě a Spiši z 28. července 1920. Tu naše historické právo bylo potlačeno. (Tak jest!)
Jsem však povinen vzpomenouti ještě jedné křivdy na historické jednotě a souvislosti našeho českého státu. Jako poslanec severovýchodních Čech byl jsem svědkem, jak začátkem června 1919 působila v Náchodě, v Hronově, v Polici a v celé této pohraniční oblasti na český lid zpráva pana dr. Kramáře v československé korespondenci pařížské, znějící takto: "Ostatní hranice dostali jsme dle svého přání, až na kousek Kladska."
Nebyla to jenom láska českého obyvatelstva ke Kladsku jako krajině svého času slovanské a ještě dnes z veliké míry české, byly to také obavy o budoucnost znova zrozeného státu, neboť právě náchodský kraj dobře ví, co znamená pro bezpečnost našeho státu brána země české, otvírající se do Kladska. Kladsko bylo ode dávna částí české země, která byla bezprávně Pruskem vzata spolu se Slezskem. Obyvatelstvo kladské bylo původně úplně české, ale pod panstvím pruským bylo násilně germanisováno. Přes to v některých osadách ještě v polovině minulého století se úřadovalo česky. Podnes se mluví česky v tak zvaném Českém koutu (Böhmischer Winkel) a čeština nebyla tam zdolána ani německým školstvím, ani německým vojskem, ani německými úřady. Kladsko církevně patří podnes pod pravomoc pražské arcidiecése, někde ještě nedávno byla kázání česká.
Nebylo by taktické, abych na tomto místě poukazoval na strategický význam Kladska. O tom nechť uvažuje ministerstvo národní obrany, neboť Kladsko skutečně jest otázkou naší národní bezpečnosti a obrany. Rakousku roku 1866 pruská příslušnost Českého koutu se stala osudnou. A také nebudu uváděti důvodů národohospodářských, abych tu upozornil na Kladsko jako historickou a etnografickou součást našeho státu, která s námi souvisí i přírodně a hospodářsky a nesmí chyběti v programu naší politiky a diplomacie. Jsme tím povinni své historii, jsme tím povinni českému lidu na Kladsku, v Slaném, v Březové, v Chudobě, v nejčeštější Německé Čermné, v Blažejově, v Jakubovicích, v Stroužné, v Bukovině, v Nouzíně, Vostré Hoře a jinde, a jsme tím povinni vůbec budoucnosti a bezpečnosti našeho státu.
Ministerstvo železnic upozorňuji na 373. čl. mírové smlouvy s Německem, kde jde o stavbu dráhy z Náchoda do Kladska. Prosím důtklivě, aby na všecky ty věci bylo včas pamatováno.
Mírové smlouvy i smlouvy hraniční a vzájemné staví nás před novou epochu dějinnou. Z období světové války přecházíme do období světového míru. Aspoň nechybí vážných snah, abychom se skutečně věnovati mohli nikoli už krvavému bojování a ničení, nýbrž plodné práci. Je přirozeno, že válečná nálada neztichne rázem, že trestaní původci války budou pomýšleti na revanche, že poražený despotism, absolutism a militaristický monarchism budou skrytě i veřejně ohrožovati mír těžce dobytý, mír, který jest podmínkou demokratické budoucnosti celého světa. Ale právě společný odboj všech demokracií světových proti koalovaným válečníkům za ideu německého imperialismu proti Německu, Rakousku, Bulharsku, Maďarsku a Turecku dokázal, že budoucnost nepatří násilí, nýbrž právu a spravedlnosti.
Žijeme dnes ve znamení myšlenky pacifikace Evropy a celého světa. A uprostřed tohoto pacifikačního hnutí světového našemu státu připadá především úkol zabezpečiti a upevniti nový mezinárodní právní řád, jenž vyjádřen jest v mírových smlouvách a který jest nejpodstatnější podmínkou a zárukou naší státní existence. Konsolidace našich právních a politických poměrů, konsolidace státu na vnějšek i uvnitř jest conditio sine qua non. Versailleská, saint-germainská a trianonská mírová smlouva, jakož i smlouva o hranicích musí býti východiskem naší zahraniční politiky, a protože stát může se upevniti uvnitř jen tehdy, je-li zabezpečen na vnějšek, smlouvy tyto musí býti východiskem také naší politiky vnitřní. I do vnitra našeho státu působí smlouvy s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem, neboť v nich jest opora proti živlům a směrům, které by rády rozrušily z vnitřku samy základy státu s takovými obětmi právě dobudovaného.
Rozbírajíce mírové smlouvy, kterými se dovršuje dílo našeho obrození a osvobození, všimněme si, kdo tuto právní základnu v naší státní samostatnosti ohrožuje a kdo ji posiluje, proti komu máme býti na stráži anebo s kým se máme sdružiti v jednom společném politickém úsilí.
Ideově vzato, stát náš, který má formu republikánskou a chce býti moderním státem hluboce demokratickým, pozorně se ohlíží všude tam, kde se v té neb oné formě prozrazuje myšlenka monarchického absolutismu. Světovou válku vznítily dvě monarchické dynastie, Hohenzollernové a Habsburkové, které strhly na svou stranu pět států proti Dohodě. Lid náš, jehož historie po staletí se vyvíjela pod násilným režimem habsburským, velmi bolestně nese fakt, že nejvlastnější původcové války mohou dnes ještě takřka nerušeně agitovati po světě pro restauraci své staré, zdánlivě poražené monarchické moci. Prostý cit našeho lidu vidí nesrovnalost v tom, že německý lid je trestán za viny, které sice sám páchal, ale jejichž vlastní inspirátoři žijí si dnes v zátiší, oddávajíce se leda myšlence, že přijde zase chvíle, kdy svět bude patřiti jim, monarchům z boží milosti, a nikoliv demokratickým národům. Diplomacie vítězných států neměla by tak přehlížeti, že dějinná spravedlnost a trestající Nemesis má postihnouti především ty, kdo válku vyvolali.
Politicky a konkretně vzato, náš stát velmi opatrně musí jednati se sousedními státy bližšími i vzdálenějšími, které se propůjčují ochotně monarchistickému hnutí. V Maďarii konstatujeme sklon k Habsburkům, v Německu latentně žije nadšení pro Hohenzollerny, bavorský separatism sní o Wittelsbaších, křesťanský socialism v Rakousku není než jiná forma habsburské restaurace, v Řecku je nastolen Konstantin, ze Švýcarska se rozcházejí agenti Karlovi a z Holandska emisaři Vilémovi.
Stejně reakční smysl mají poplašné a výhrůžné zprávy z Vídně, které mluví o katastrofě centrální Evropy, nebude-li zřízena dunajská federace, nebo celní unie bývalých území rakousko-uherských, nebo nebude-li Rakousko připojeno k Německu. Jako by nebyla průhledným humbugem myšlenka spojiti skrachované Rakousko s Německem, které hospodaří letos se schodkem 39 miliard marek, a jako bychom s klidem snesli, abychom právě my měnovou jednotou nebo jakýmkoli hospodářským svazem podunajských zemí sanovat měli alpské země, které vždycky žily a tyly z naší české hospodářské práce. Německo-militaristicko-monarchistická reakce jednou se projeví politicky, po druhé má tvář hospodářskou, kterou si dovede obestřít zármutkem nad bídou a strádáním vídeňským. I když máme právě my v Československé republice vyvinutý smysl pro lidskou bídu a hlad - o politice hladu vydati může nejlepší svědectví český lid, který za války byl jí vydán nejbrutálněji - přece nemůžeme nevidět, kam vídeňský pokřik vlastně míří. Musíme litovati toho, že v západní Evropě jsou ještě politikové, kteří se dají mýlit vídeňským poplachem a místo střízlivé úvahy o tom, jak od pomoci nouzi v Rakousku, aniž by živili zároveň nekalý plán obnovy staré vídeňské supremacie v střední Evropě, vyhlašují hned do světa, že úpadek Vídně je katastrofou takřka celé Evropy. Jsou takoví lidé ve Francii - zejména v kruzích reakčních a jsou i v Anglii. Mohu to doložit příkladem: Anglický president rakouské sekce reparační komise sir William Goode prohlásil nedávno ve francouzském listě "Journal des Débats": Nemá-li se Rakousko rozpadnout a připojit z části ke Švýcarsku a Německu a tím posílit Německo, anebo nemá-li tam zavládnout teror bolševický, anebo má-li se zabránit tomu, aby Vídeň byla zabrána maďarským vojskem, které by tam vniklo pod záminkou, aby Vídeň nepadla do rukou českých, musí Rakousku půjčit Francie a Anglie 250 milionů dolarů, t. j. asi 18 1/2 miliard Kč anebo asi 150 miliard korun rakouských.