Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Ke slovu se přihlásil jako první řečník "proti" pan posl. Taub a "pro" paní posl. Purkyňová.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
zapsanému proti panu posl. Taubovi.
Posl. Taub (německy): Slavná sněmovno! Usnesení, jež bylo ve Washingtoně uzavřeno, dává nám příležitost alespoň v krátkosti všeobecně promluviti o sociálně-politickém zákonodárství tohoto státu. Především řeknu, že každý stát, jenž jest členem Svazu národů, jest zároveň též členem organisace práce, jejímž úkolem jest dle tohoto usnesení zlepšiti pomocí mezinárodních smluv pracovní podmínky pracovní třídy. Podle článku 350 mírové smlouvy jest vláda povinna usnesení pracovní konference na nejdéle do roka po skončení schůze předložiti zákonodárnému sboru, aby se mohly státi zákonem, anebo aby se mohla státi jiná opatření. Konečná schůze washingtonské konference konala se dne 27. ledna 1920. Rok tedy již uplynul a tím předloha nebyla ve stanovené lhůtě sněmovně předložena ke schválení, k rozhodnutí nebo k zaujetí stanoviska.
Podávám tedy proti tomuto jednání formální námitku.
Konference práce usnesla se na 6 návrzích a sice: 1. Osmihodinový pracovní den a osmačtyřicetihodinový pracovní týden. 2. Organisace pro zprostředkování práce. 3. Ochrana žen těhotných a šestinedělek. 4. Zákaz noční práce žen. 5. Zákaz práce dítek pod 14 let a 6. Zákaz noční práce mládeže pod 18 roků. Mimo to, co se týče zákazu používání bílého fosforu, bylo usneseno připojiti se k mezinárodnímu usnesení v Bernu.
Především nutno si uvědomit, jak jest konference složena. Konference naprosto není tak složena, aby již předem odpovídala přáním a potřebám pracující třídy. My všichni, kdož jsme činy washingtonské konference sledovali, musíme říci, že tam převládal vliv zaměstnavatelů, vliv zájmů průmyslových, a že na zájmy dělnictva pracovní třídy vůbec jen velmi spoře byl brán zřetel. Usnesení této konference neznamená tedy pro nás nikterak maximum sociálně-politických názorů, nýbrž znamená pouze minimum toho, co každý stát má vykonat.
A co jsme až dosud z tohoto minima uskutečnili? Uskutečnili jsme až dosud 8hodinový pracovní den a přiznávám bez nucení, že zákon o 8hodinovém pracovním dnu v jednotlivých ustanoveních jde nad to, co washingtonská konference státům uložila. Ale to je též všecko, čím jsme usnesení konference překročili. Ve všech ostatních otázkách zůstali jsme za usnesením konference. My máme zákaz noční práce žen, máme zákaz používání bílého fosforu a máme konečně v zákoně o nemocenském pojišťování, který jsme v prosinci schválili, ochranu těhotných a šestinedělek, ale nikterak ne v té míře, jak se konference usnesla. Na to bych rád blíže poukázal.
Článek 2. smlouvy o zaměstnání žen před porodem a po něm zní: "Slovo "žena" ve smyslu tohoto usnesení značí každou osobu ženského pohlaví bez rozdílu stáří a národnosti, ať již je vdána čili nic, a slovo "dítě" značí každé manželské i nemanželské dítě."
Pánové a dámy, kteří s námi spoluúčinkovali v sociálně-politickém výboru, když byla projednávána změna zákona o nemocenském pojištění, dovedou se zajisté upamatovati, že vláda v původní předloze, která nám byla dána za základ jednání, slovo "žena" naprosto tak nedefinovala, jako jest tomu zde. Vy víte, že jsme nejprve musili navrhnouti, aby se zavedlo slovo "družka", by se vyslovilo to, co bylo usneseno na oné konferenci, a víte též, že jsme rovněž slovo "dítě" musili blíže určiti tím, že jsme výslovně požadovali, by bylo přijato ustanovení, že se tento zákon vztahuje i na nemanželské dítky.
Článek 3. smlouvy určuje v bodě a), že žena není oprávněna pracovati po dobu šesti neděl po porodu. Dle mého názoru toto ustanovení nedochází až dosud v našem zákonodárství ohlasu. My máme sice též v zákoně o nemocenském pojišťování povinnost nemocenských pokladen, že musí ženy šest neděl po porodu podporovati, ale naprosto neměli jsme náležitého zřetele k washingtonským usnesením, poněvadž nemáme vůbec žádných ustanovení - přirozeně nemohla tato býti pojata do zákona o nemocenském pojišťování - která by výslovně uváděla, že ženy šest neděl po porodu nesmějí pracovati.
V bodě b) se praví, že žena jest oprávněna opustiti svoje zaměstnání, prokáže-li lékařským vysvědčením, že pravděpodobně do šesti neděl slehne.
V bodě c) obdrží žena po dobu své nepřítomnosti podporu na základě ustanovení v a) a b), kterážto podpora vystačila by k výživě její a jejího dítěte ve zdravém stavu. Nyní jsou naše těhotné ženy a naše šestinedělky odkázány toliko na nemocenskou podporu, která nikterak neodpovídá normální mzdě zdravé dělnice. Dle mého názoru také v tomto směru není nikterak vyhověno ujednáním konference.
Dále se praví: "Omyl lékaře či porodní báby při odhadování data porodu nemůže zaviniti ztrátu podpory pro ženu. Žena má spíše nárok na podporu ode dne, kdy jí bylo lékařské vysvědčení vydáno, až do skutečného porodu."
Toho, oč jsme vlastně v sociálně-politickém výboru bojovali a o co jsme se přeli, jsme otevřeně projevili, nebylo dosaženo. Upřímně doznávám, že jsem tehdy neměl v rukou přesné znění smlouvy. Ale z praxe jsme vycítili, že jest nutno výslovně ustanoviti, že stává-li tu nějaký omyl, jestliže žena podporu, která jí podle zákona o nemocenském pojištění náležela jenom po šest neděl, brala již dříve jakožto podporu v těhotenství, že pak po dobu, která uplyne až do dne porodu, po tuto nejhorší dobu naprosto nemůže zůstati bez podpory; k tomuto našemu podnětu se nehledělo. Přes to jsme dle washingtonských usnesení vlastně povinni to učiniti. Bude tedy nutno napraviti, co tu bylo opomenuto.
Za každých okolností - praví se v odstavci d) - má žena nárok na dvouhodinové přerušení, když dítě sama kojí. Také v tomto směru nejsou v našem zákonodárství ještě ustanovení. Tato mezera musí býti tedy vyplněna.
Článek 4. smlouvy zní: "V případech, kde žena na základě ustanovení odstavců a) a b) článku 3. smlouvy nepracuje, nebo když následkem lékařsky ověřeného onemocnění s těhotenstvím či porodem souvisejícího ještě dále se nedostaví do práce, nesmí ji podnikatel propustiti ve lhůtě, již jest stanoviti příslušnému úřadu, po dobu její nepřítomnosti, anebo ve lhůtě, která by v době její nepřítomnosti uplynula." To je ochrana těhotných žen a šestinedělek, jež se zde vyslovuje. Naše zákonodárství tuto ochranu vůbec nezajišťuje. Bude tedy naší snahou i v tomto směru zjednati průchod změně, která by odpovídala usnesením konference. Až dosud nejsou vyřízena ustanovení o organisaci pro zprostředkování práce.
Dnes bylo nám řečeno panem referentem dr. Wintrem, že se vláda o tom ještě poradí. Uvažte, pánové, že v době, ve které jest každému - a nemusí ani seděti v ministerstvu - jasno, že kritický stav v průmyslu trvá, v době, kdy nezaměstnanost se vzmáhá, nic není nutnějšího, než aby právě tato otázka byla rozřešena, otázka organisace pro zprostředkování práce. My naprosto nejsme srozuměni s thésemi, jež byly na konferenci ustaveny a jichž podrobnostmi nemohu se dnes zabývati. Ale vláda měla by nám konečně dáti možnost a tuto předlohu zde ve sněmovně předložiti, jinak - a všechny známky tomu nasvědčují - vyvine se zvyklost, že právě všechny strany budou musiti své návrhy samy zde ve sněmovně podati a že se na návrhy vlády vůbec nebude již moci čekati. Budeme okolnostmi přinuceni podobné nutné návrhy předkládati z vlastní iniciativy. A nyní budu se poněkud zabývati důvodovou zprávou. Tam stojí: "Nebudiž popíráno, spíše dlužno míti zřetel k tomu, že sociálně-politické zákonodárství znamená jisté zatížení výroby. Jest tedy přímo v zájmu každého státu s pokrokovým sociálně-politickým zákonodárstvím, aby také jiné státy dospěly na výši jeho vývoje, aby břemena výroby se dle možnosti v různých státech vyrovnala. Jde-li tedy naše zákonodárství dále nežli zákonodárství jiných států, s jichž výrobky musí výrobky naše na mezinárodním světovém trhu konkurovati, záleží nám na tom, aby dosavadní mezinárodní smlouva co nejdříve byla ratifikována a aby bylo dále pracováno na mezinárodním sociálně-politickém zákonodárství!" (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
My to ovšem v zásadě jinak pojímáme, než jak jest v důvodové zprávě uvedeno. To jest stanovisko, jež snad před válkou zaujímali jednotliví sociální politikové, které však, po mém názoru, nemůže se dnes již udržeti. Stojíme stále ještě na stanovisku, že sociálně-politické zákonodárství jest zatížením výroby a že překáží konkurenční schopnosti domácích výrobků. Poukáži na jeden příklad: Nikdo nebude moci tvrditi, že Německo před válkou nebylo schopno konkurence, a přece mělo Německo již před válkou sociálně-politické zákonodárství, na které bychom v jistém směru mohli býti hrdi, kdybychom je zde po válce měli, a přes to bylo Německo schopno konkurence.
Dle mého pevného přesvědčení opak jest pravdou. Pravdou jest, že jest konkurence schopným stát, který dovede své sociálně-politické zákonodárství povznésti na nejvyšší stupeň vývoje. Nesmíme viděti jen břemena, která sociální pojištění s sebou přináší, nýbrž musíme míti zřetel k tomu, jaké účinky má sociální pojištění a sociálně-politické zákonodárství za následek.
My všichni, kdož jsme zřeli na účinky války a poválečné doby, musíme říci, že stát může ozdravět toliko, když se v sociálně-politickém zákonodárství dohoní ono těžké omeškání, jehož se dopustil v době války a před válkou.
Setrvá-li se však na zásadách,
které zde byly vysloveny, nedospěje se nikdy k vaznému sociálně-politickému
zákonodárství. Německo pomocí preventivních opatření v sociálně-politickém
zákonodárství nicméně si zachovalo svoji schopnost konkurence.
Končím tím, že budoucnost státu jen na tom závisí, jak se vyvine
sociálně-politické zákonodárství! My budeme hlasovati pro ratifikaci
smlouvy a sice proto, že vidíme v tom náběh k sociálně-politickému
zákonodárství. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku zapsané mu "pro",
pí. posl. Purkyňové.
Posl. Purkyňová: Vážený sněme! Význam zavedení stálé 8hodinové doby pracovní ve výrobě pro státy, které spolu konkuruji na hospodářském poli, jest tak samozřejmý, že jistě nemusí býti ničím odůvodňován. Hlavně náš stát, který zavedl osmihodinovou dobu pracovní hned v počátku svého samostatného života, může tuto washingtonskou smlouvu, pokud se týká osmihodinové doby pracovní, jistě uvítati s radostí. U nás zavedení osmihodinové doby pracovní nezpůsobilo ve výrobě žádných zvláštních těžkých poruch, a sice proč? Poněvadž osmihodinová doba pracovní byla u nás zavedena právě v době, která jí byla neobyčejně příznivá. Vzpomeňme si, že v té době právě byla naše výroba z části omezena, z části vůbec zastavila svůj chod a kde byla stále provozována, kde totiž bylo práce hojnost, kde bylo zaměstnání tak zv. stálé, tedy 24hodinné, a kde by bylo podobné omezení pracovní doby způsobilo veliké obtíže, tam by výroba naše byla zásobena silami z řad demobilisovaných. A ostatně i cenová politika byla tomu příznivá, že výrobci mohli ty výlohy, které se zvětšily zkrácením doby pracovní, docela klidně přesunouti na konsumenty. Jest zvláštní, že osmihodinová doba pracovní v pravém slova smyslu jest u nás zavedena jen v některých menších živnostech. Ve skutečnosti slouží za základ rozdělení pracovní doby na 48 hodin týdně, a stává se velmi často, že dokonce až 11 hodin denně se pracuje v některých závodech, jako na př. v prádelnách, takže ustanovení washingtonské smlouvy, dle které nesmí překročiti doba pracovní 9 hodin, bude u nás působiti jisté obtíže nebo aspoň - poněvadž jsou určitá zadní dvířka ponechána v této washingtonské smlouvě - může býti úřadem povoleno určitým závodům, aby si jinak rozdělily svou pracovní dobu. Naše úřady budou míti v tom směru jistě velkou práci, poněvadž ta doba jest již rozdělena tak, že se vžila a že je dokonce příjemnou a vhod jak výrobcům, tak i dělníkům. U nás v našem zákoně o osmihodinové době pracovní učinili jsme různé zkušenosti, podle kterých musíme se v příštím období pracovním říditi, a některé věci v našem zákoně musí býti rozhodně co nejdříve změněny. Tak na př., když některý náš závod má hodně práce a nemůže stačiti se svou pracovní dobou, tedy se zavedly dvě směny. Má tedy po osmi hodinách dvě skupiny dělnictva, které se střídají.
Ale nyní na př. máme v našem zákoně určité omezení pro ženy. Pro naše ženy je tam kategorický příkaz, že musí nastati 32hodinová doba odpočinku již v sobotu odpoledne o 2. hodině. Následkem toho tam, kde jsou ženy vklíněny v ten výrobní proces, musí jedna směna odpadnouti, následkem toho přicházejí dělníci při nynějších mzdových sazbách o mzdu a o to, co by v těch 8 hodinách mohlo býti vyrobeno, rovněž se přichází. Jiná věc v našem zákoně o osmihodinové době pracovní, která také dosud je nevyjasněna a neví se, jak se má určitý pasus vykládat, je ta, jež se týká noční práce žen, jestli také pro tu noční práci žen, která jest v určitých závodech ženám dovolena a která jest tam přesně vypočtena, platí ten kategorický rozkaz, aby o druhé hodině v sobotu byla práce ukončena. To jest jaksi věc, ve které není jasno, a také živnostenští inspektoři nevědí, jak v takových případech si mají počínati.
Jiná věc v našem zákoně, která velmi mnoho potíží působí, jest rozdílnost přestávek v práci pro mladistvé a pro dospělé. Obyčejně jest v našich závodech rozdělena práce tak, že začíná v 7 hodin ráno a končí o 12. hodině s přestávkou hodinovou neb dvouhodinovou a potom 3 až 4 hodiny další. Nyní se však stane, že mladiství pracovníci jsou zase tak nezbytni výrobnímu procesu, že jich nelze postrádati. V našem zákoně máme ustanovení, že mladiství dělníci musí míti po čtyřhodinové práci odpočinek nejméně čtvrt hodiny. Tím se stává, že celý chod vlastně má býti zastaven na čtvrt hodiny a potom ti ostatní dělníci starší musí více o tu čtvrt hodiny pracovati. Přirozeně, že tomu nechtějí, ve většině případů se v práci pokračuje, a mladistvým dělníkům se tato zákonná přestávka nedává.
Jinde vidíme zase v určité výrobě, že my máme sice zakázáno, aby dělníkům byla dávána práce domů, aby nebyl přestupován zákon o 8hodinné době pracovní, ale dělníci - nejvíce na příklad se to děje při obuvnictví - docela klidně, když si odbudou svoji osmihodinovou pracovní dobu, pracují doma na zakázky a rozhodně ubližují přímo tomu závodu, ve kterém jsou zaměstnáni. V tom smyslu by snad mohla býti uzavírána kolektivní smlouva mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, aby tomu bylo čeleno.
Jisto jest, že se všeobecně očekávalo, že osmihodinová doba pracovní relativně zvýší výrobu, ale v tom ohledu nastalo skutečně zklamání. Poněvadž bylo s naprostou určitostí konstatováno, že naši dělníci ve své výkonnosti neobyčejně ochabli, menší jejich výkonnost odhaduje se v některých závodech až na 50%. Že naši dělníci by skutečně mohli více pracovati, že by mohli více vykonati, než skutečně vykonávají, a že ochablost v práci našemu průmyslu a naší výrobě neobyčejně škodí, vidíme z několika případů, které uvádí výroční zpráva živnostenských inspektorů. Tam na příklad se konstatuje v určitých případech, že dělník, který přijal práci úkolovou, bral o 78˙4% více mzdy než před tím, když dělával v pevné mzdě. A v jiném případě, když dělníkům byla slíbena premie, budou-li horlivěji pracovati, byla jejich výkonnost větší o 120%. A při tom nelze snad uváděti, že to bylo přepínání sil, že to bylo zneužívání sil dělnických, poněvadž pro tu práci byla zřízena zvláštní kontrolní komise, která měla právě dbáti toho, aby nebylo zneužíváno sil dělnických.
Tedy, co se týče osmihodinové doby pracovní, jistě myslím, že nemůže býti u nás sporu o tom, má-li washingtonská smlouva v tomto bodu býti schválena.
Pokud se týče dětské práce, náš zákon o dětské práci jde mnohem dále než washingtonská smlouva. My jsme měli již ve staré státní společnosti v Rakousku velké snahy po tom, aby byla odstraněna dětská výdělečná práce vůbec a byli dokonce i sociální pracovníci, kteří znajíce úžasné a zhoubné účinky výdělečné práce na zdraví a duševní vývoj dětí, žádali, aby v principu byla dětem vůbec práce zakázána, pokud není spojena přímo se školní výchovou.
Ovšem takový princip, abychom prostě řekli: Děti nesmějí pracovati manuelně, ručně, nelze pojati v naší době za základ našeho zákona, poněvadž my právě stojíme na tom z pedagogického stanoviska, aby děti byly učeny lásce ku práci, a my víme, že právě děti neobyčejně rády se ruční prací zabývají, poněvadž to, co ony tvoří, to, co vykonají, jest takovým jakýmsi výrazem jejich mladistvých sil a tvořivosti, které přinášejí dětem pocit a cit takového ušlechtilého sebevědomí, které my nemůžeme principielně zákazem práce nijak vyjímati z jejich života.
My víme, že hlavně u nás v Čechách byly děti a jsou dodnes neobyčejně silně zaměstnány v průmyslu a hlavně v průmyslu domáckém, kde dozor na tuto práci nemůže býti tak intensivní, jako v závodech průmyslových. U nás jsou děti dosud zaměstnány velmi silně ve skelném průmyslu, potom ve dřevařském průmyslu, dále v hotovení krabic, jakož i při výrobě hudebních nástrojů, pletení vlasových sítěk. Ale i když máme podle svého zákona o domácí a dětské práci možnost tyto věci kontrolovati, do jedné velmi těžké situace nemůžeme zasahovati, poněvadž to není jaksi fysicky možno, a to, do té, ve které pracují děti ve vlastních rodinách, tam, kde rodiče buď nejsou dosti uvědomělí anebo dosti svědomití a zneužívají vlastních dětí.
My víme, že tak zvaná domácí práce, když jest lehká, je vlastně momentem výchovným, ale přece se stává velmi často tisícům snad našich dětí osudnou.
My jsme, když statistický úřad při ministerstvu obchodu v Rakousku činil určitá šetření, nalezli právě v jedné české škole mezi 10 dítkami, které nosily své mladší sourozence, 7, které měly zkřiveninu páteře. A my víme, že právě v domácích pracích bývají děti zaměstnány tak, že to přesahuje dětské síly, víme, že nosí velmi často vodu, dříví, že hlavně to nosení dětí jest neobyčejně škodlivo, a že těžká břemena, která dítě nosí, způsobují nejen zkřivení páteře, ale i zkřivení kyčlí, zúžení prsního koše a chudokrevnost. Podle lékařského zjištění také dívky, které ve svém dětství nosily těžká břemena, mají velmi těžký porod.
Tedy my bychom měli míti zákon, který by skutečně ochránil všechny děti před využíváním jejich sil, ale vidíme, že něco podobně dokonalého není možno, že zákon s takovou účinností není možno vybudovati a že jedinou a nejlepší cestou a nejúčinnějším jaksi zřízením pro zamezení těchto zjevů v našem životě jest zvýšení civilisace a rozhodně také zvýšení všeobecného blahobytu, který by nenutil rodiče, aby svými slabými dětmi si nahrazovali placené síly.
Víme, že náš zákon pracovní ochraňuje i děti pracující v polním hospodářství. Ale i tu vyskytují se zjevy, které nejsou správné a proti kterým musíme ještě zakročovati. Je-li dětí v polních pracech užíváno jen přiměřenou dobu a není-li jejich sil nadužíváno, jest práce v poli, v přírodě, na čerstvém vzduchu dětem podle zkoumání lékařského velice zdravou. Ale při té práci ještě u nás naskytují se na příklad takové případy, že dítě po celý den žene dobytče zapřažené do žentouru a po dlouhé a dlouhé hodiny se s dobytkem neustále otáčí. To jest věc, která nemůže ani v ohledu zdravotním, ani v ohledu duševním takovému dítěti býti zdravou.
Zrovna tak jest to s pastvou. Zdá se, že pastva jest do jisté míry přiměřenou a zdravou. Ale při bližším zkoumání vidíme, že jsou-li děti nedostatečně oděny, musí-li pásti v každém počasí, že velmi často se u nich vyskytují zápaly plic, katary zažívacího ústrojí a podobné nemoci. Tedy i v těchto případech, kde by se zdálo, že práce jest dětem přiměřena, vidíme, že i zde jsou velké závady.
Pokud se týče ještě práce zemědělské, připomínám, že my v Čechách musíme býti zvláště pozorni na zaměstnání dětí při česání chmele. Z některých škol odchází až 60% dětí na chmel. Bylo by snad lze se domnívati, že přítomnost rodičů nebo doprovod starších osob na česání chmele jsou do jisté míry ochranou dětem; přece však, kdo zná poměry v krajích, kde chmel se pěstuje, a kdo ví, jak česáči chmele jsou ubytováni ve společných stodolách a kůlnách, kde děti přijdou do styku se spustlými osobami, musí tomu rozhodně brániti, aby naše děti do takové společnosti přicházely a k takové práci byly přibírány.
Washingtonská smlouva obsahuje také určité ustanovení, pokud se týče nemocenské ochrany mateřství. Již pan předešlý řečník řekl, že toto ustanovení není dostatečné a že my se s ním spokojiti nemůžeme. My jsme žádali a žádáme již po dlouhá léta, aby pojišťování mateřství bylo vzato jako jaksi samostatná jednotka mezi těmi různými sociálními pojišťováními, která budeme zaváděti. Žádáme, aby nejen ženy pracující, nýbrž všechny ženy, které toho mají potřebí, mohly se dobrovolně pojišťovati, a aby taková mateřská kasa pojišťovací zavedena byla obdobně, jako je pojišťování invalidní nebo pro nezaměstnanost a podobně.
Co znamená pojišťování mateřství, jistě jest každému samozřejmo. Otázka ochrany matek není žádnou ženskou otázkou, to jest skutečně otázkou lidskou. Musíme matku chrániti celým tím řetězem zařízeni, kterých zde jest třeba proto, aby matka té ochrany skutečně dosáhla. Musíme od maličkosti dbáti, aby žena byla vychovávána po stránce tělesné jinak, nežli dosud, aby se tělesné výchově věnovala větší péče než dosud, abychom i pohlavní mravnosti věnovali více péče než dosud.
Žádáme, aby byly zavedeny pokračovací povinné školy dívčí, aby ty dívky, které nemohou za té 8leté návštěvy školní dosíci těch vědomostí, které musí míti jako příští matky a hospodyně, v těch pokračovacích školách co jako matky a hospodyně potřebují, získaly. Víme, že k té ochraně mateřství patří také vybudování resp. reorganisace celého babictví, které je u nás ve velmi nízkém stupni, atd. Co se těchto věcí týče, myslím, že náš stát, naše vláda, resp. naše sněmovna má ještě velký úkol, aby rozřešila tyto otázky skutečně, pokud možno, dobře ku prospěchu těch, jimž mají sloužiti. Můžeme docela s dobrým svědomím říci, že v ochranném zákonodárství dělnictva šli jsme dosud tempem, které dokazuje zcela zřejmě, že máme tu nejupřímnější touhu a snahu, aby všecko to, co znamená křivdu, co znamená nespravedlnost, co znamená nesrovnalost, kterou nám zanechala stará státní společnost, ve které neměli jsme rozhodujícího slova, aby to všecko z našeho života bylo odstraněno a opraveno.
Je jisto, že my budeme stále zákonodárství
zdokonalovati a doplňovati tak, jak toho potřeba káže, avšak je
jisto, že nejdokonalejší zákonodárství ochranné pro dělníky nebude
míti smyslu resp. účinnosti, když se zároveň nebudeme starati
o to, aby náš průmysl, živnosti a výroba rostly. Blahobyt dělnictva
je přece zcela organicky spjat s rozmachem hospodářství a s rozmachem
výroby. My dosud naší výrobě a podpoře její jsme věnovali velmi
málo pece. Ovšem zde se rozcházíme v tom, co je potřebí pro výrobu,
jakým způsobem má býti výroba podporována. My se rozcházíme potom
v tom, jakým způsobem výroba má býti prováděna, ale pro nás ovšem
je nezvratnou pravdou, že ponechání práva na soukromé podnikání
a na majetek, který je přece prací získán, je nejlepším prostředkem
a nejlepším základem všeho vzrůstu a všeho rozmachu v hospodářství
výrobním. My jsme přesvědčeni o tom, že lidská duše nedá se stlačiti
na stejné niveau, že prostě člověk není k tomu způsobilý, aby
stál v hospodářském a kulturním smyslu a v každé té složce našeho
života na stejném stupni, jako všechno ostatní občanstvo. Tam,
kde se to děje násilím, jako to činí bolševictví, znamená to,
že tím všechnu individualitu zabíjejí, že ničí veškerý rozmach
hospodářský a že společnosti lidské přinášejí velké ochuzení duševní
a hospodářské, ve kterém nemůže býti žádné vyšší kultury a žádného
štěstí. Bylo by velmi správné, aby u nás v politické práci zavládla
jistá rovnováha, aby tu nebyl jednostranný sklon, aby heslo: "práci
čest a pracujícímu prestyž" vztahovalo se na všechny pracující
občany státu. Ale právě v oceňování práce panuje u nás největší
politická nepoctivost a demagogie. Myslím, že každý, kdo stojí
na místě, na něž jej postavil osud, na něž jej postavil život
a koná poctivě úkol, který mu život ukládá, když pracuje svědomitě,
prospívá tím nejen sobe, nýbrž i společnosti, a každý z těchto
poctivě pracujících lidí má také nárok na ovoce své práce. To
je právo a to jest spravedlnost, která odpovídá lidské povaze
a na které musí býti vybudován veškeren hospodářský život, má-li
se rozvíjeti a přivoditi všeobecné blaho. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji závěrečné slovo zpravodaji panu poslanci dr. Winterovi.
Zpravodaj posl. dr. Winter:
Slavná sněmovno! Proti obsahu oněch 3 osnov, které jsou předmětem
dnešního jednání, nebylo ani panem poslancem Taubem, ani
pí. posl. Purkyňovou ničeho namítáno. Také jinak nebylo
proneseno žádných námitek proti naší snaze, aby tato tři usnesení
byla ratifikována, a proto žádám, aby ve smyslu návrhu výborového
slavná sněmovna se usnesla.
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo druhému zpravodaji, p. kol. poslanci Hrušovskému.
Zpravodaj posl. Hrušovský:
Vzdávám sa slova.
Místopředseda Buříval (zvoní). Debata jest skončena. Přistoupíme k hlasování.
Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.
Prosím paní a pány, aby zaujali místa. (Děje se.)
Míním dáti hlasovati, nebude-li námitek, tím způsobem, že by o celé osnově usnesení, navržené výbory sociálně-politickým a zahraničním, a o připojených smlouvách bylo hlasováno najednou. Námitek není? (Nebyly.)
Není námitek. Budeme tudíž hlasovati tak, jak jsem uvedl.
Kdo souhlasí s osnovou usnesení, navrženou oběma výbory a se třemi smlouvami, o jejichž ratifikaci jde, i s opravami, které navrhl pan zpravodaj výboru sociálně-politického, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Osnova usnesení jest přijata ve čtení prvém.
Druhé čtení bude dáno na pořad schůze příští.
Odstavec 1. denního pořadu jest
vyřízen a přistoupíme nyní k odstavci 2., jímž jest
2. zpráva výboru pro dopravu a veřejné práce o vládním návrhu zákona (tisk 968), kterým se doplňuje resp. mění odstavec l. číslo l. zákona ze dne l 1. března 1919, č. 140 Sb. z. a n. o zřízení poštovních úřadů šekových pro území státu Československého (tisk 1310).
Zpravodajem jest poslanec p. inž.
L. Novák. Udílím mu slovo.
Zpravodaj posl. inž. L. Novák: Slavné národní shromáždění! Vládní předloha zákona, kterým se doplňuje, resp. mění odst. 1. čís. 1. zákona ze dne 11. března 1919, č. 140 Sb. z. a nař. o zřízení poštovních úřadů šekových pro území státu Československého, vyplývá z nutnosti, neboť citovaným zákonem bylo nařízeno, že má býti pobočný úřad šekový v Brně zřízen nejpozději do konce minulého roku. To, jak vám známo, se nestalo a sice z pochopitelných důvodů, poněvadž v Brně zavládla, tak jako u nás, velká bytová krise, která znemožnila nájem potřebných místností aspoň pro provisorium, ale také nájem bytů pro úředníky. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.) Ministerstvo zakoupilo sice pozemek, ale umělecká komise při ministerstvu veřejných prací postavila se proti urychlenému vyhotovení plánů, v důsledku čehož bylo nutno stavbu odložiti a bude možno s ní započíti teprve v měsíci květnu. Poněvadž stavba za stávajících poměrů vyžádá si nejméně doby dvou let, navrhuje vláda, aby byla prodloužena doba, stanovená na zřízení zmíněného ústavu do 1. ledna 1924. Ministerstvo vnitra dodatečně předložilo Národnímu shromáždění pozměňovací návrh v titulu tohoto zákona, aby lépe vymezilo jeho působnost a navrhuje tento titul: Zákon ze dne......... 1921, kterým se prodlužuje lhůta ke zřízení pobočného úřadu šekového v Brně, stanovená v článku prvním zákona ze dne 11. března 1919, čís. 140 Sb. z. a n.
Nezbývá nám ovšem, než připojiti
se k tomuto návrhu. Jako referent pro dopravu a veřejné práce
doporučuji tento návrh se změnou titulu, jaký navrhuje ministerstvo
vnitra, ke schválení. (Výborně!)
Místopředseda inž. Botto (zvoní): Není prihlásený žiádny rečník k debate. Budeme tedy hlasovať. Prosím o zaujatie miest. (Děje se.)
Mienim dať hlasovať o celej osnove zákona, o 3 článkoch, nadpisu a úvodnej formuli naraz. Námietky není? (Nebyly.)
Není.
Kdo súhlasí s celou osnovou zákona, nadpisom a úvodnou formulou, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je väčšina. Zákon je prijatý, jak bol formulovaný.
Druhé čítania zákona bude v budúcej schôdzi.
Tým je bod druhý dnešného poriadu
vybavený a prikročíme k bodu tretiemu, ke