Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

1. rozpravě o vládním prohlášení, proneseném v 86. schůzi posl. sněmovny.

Přihlášeni jsou dosud "pro" páni posl. Stříbrný, Malypetr, dr. Hruban, dr. Winter, Sajdl, dr. Hodža, Myslivec, Biňovec, dr. Rašín, Mašata, dr. Markovič, Prokůpek a Bechyně;"proti" páni posl. Křepek, dr. Czech, Burian, dr. Lelley, dr. Luschka, inž. Jung, Modráček, dr. Baeran, Brodecký, Kostka, Mlčoch, Wittich, Čermak, dr. Šmeral, Szentiványi.

Uděluji slovo prvnímu řečníku zapsanému na straně kontra panu posl. Křepkovi.

Posl. Křepek (německy): Slavná sněmovno! Pokládám si za čest jménem německého parlamentního svazu podati toto prohlášení:

V době, kdy nejdůležitější vnitropolitické i zahraniční otázky vyžadují nejvážnějšího ocenění a jasného stanoviska, uznala nová vláda za vhodné, odbýti parlament radou bezvýznamných vět. Vládní prohlášení líčí s nepochopitelným uspokojením mezinárodní situaci, při čemž je v rozporu se skutečnostmi a s jednotným úsudkem celého veřejného mínění. Jeví stejně neodůvodněny optimismus vůči obtížím vnitropolitickým. Dopřává se v něm otázkám hospodářským, na nichž mají všechny kruhy obyvatelstva bez rozdílu národnosti největší zájem, právě tak málo místa, mako řešení nejdůležitějšího problému, otázky národnostní. (Souhlas na levici.)

Od založení tohoto státu nikdy vážně nebylo započato s úpravou vzájemného poměru národů. Německy parlamentní svaz spíše z posavadních zkušeností nabyl přesvědčení, že v tomto státě jsou Němci vždy utěšováni jen slovy, za nimiž nikdy nenásleduje vůle je vyplniti. Národnostní protivy sesilují se stále víc a více, národnostní dohodě staví se vždy větší a větší překážky v důsledku extrémně nacionalistického chování českých stran. Bylo by bývalo věcí vlády, aby podala veřejné prohlášení o tom, jak si představuje první kroky k vnitrnímu míru. Úplné mlčení vlády k stížnostem a požadavkům, které s německé strany opět a opět jsou vznášeny, připouští domněnku, že vláda buď úplně zneuznává základy a životní podmínky tohoto státu, nebo že se úzkostlivě střeží vzbuditi jen zdání, jakoby vycházela vstříc Němcům. Tyto známky vnitřní slabosti všenárodní koalice musejí nás naplňovati odůvodněnou nedůvěrou, neboť životní síla ministerstva zjevně prýští jen z jediného společného bodu programu všech vládních stran, totiž z vůle i nadále ovládati nečeské národy tohoto státu a vykořisťovati je ve prospěch českého vládnoucího národa.

Německému parlamentnímu svazu nezbývá tudíž nic jiného, než aby se i k nové vládě choval stejně jako se choval k vládám dřívějším a aby hájil zájmy německého lidu všemi prostředky, jež se mu zdají k tomu vhodnými. Německý parlamentní svaz bude tudíž hlasovati proti vládnímu prohlášení. (Potlesk a souhlas na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Stříbrný.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Jsem povděčen, že mohu ujmouti se slova po prohlášení váženého pana předřečníka, pana posl. Křepka. Jsem povděčen hlavně za nepopíratelnou umírněnost tónu, jejž nalezli jsme v tomto prohlášení a který snad bude předzvěstí přece jenom změny dosavadních poměrů, vládnoucích v tomto parlamentě mezi příslušníky jednotlivých národů.

Jestliže vejdu na kritiku tohoto prohlášení, pak nečiním tak z důvodů agitačních. Jsem vzdálen toho, abych někoho dráždil, ale mně se zdá, že kolegové na německé straně musejí se brzo rozhodnouti ve svém vlastním zájmu, v interesu vlastního národa, jakou politiku mají dělati. Tak to dále nejde, pánové, abyste stále negovali tento stát a předpokládali, že budeme hlasovati pro vaše neoprávněné a někdy snad i oprávněné návrhy. Vážení pánové, jest to nejnešťastnější politika - promiňte, že se míchám do vašich záležitostí, nechci vás snad mentorovati, jsem toho vzdálen ale je to ta nejnešťastnější politika, kterou chcete dělati. Ona jest schopna připraviti nám okamžité nesnáze, ona jest schopna, aby nám tu klidnou práci zdisgustovala, připravila nám nepříjemnosti, ale vlastnímu národu německému připravuje ohromné škody, a při tom se mi zdá, že stále neznáte duši českého lidu. Kdybyste znali duši českého lidu, přišli byste k přesvědčení, že docela jiná cesta by vás vedla k úspěchu než politika, kterou zaznamenáváme při každé příležitosti. Nedivte se, pánové, shledáváte-li na naší straně určitou rozmrzelost, určitou roztrpčenost, kde zaznamenáváme vaše kroky zde a na každém místě a při každé příležitosti, jak šíříte systematicky nedůvěru k tomuto státu. Vám to nepomůže, vy budete vyléčeni ze svého optimismu. Fundament tohoto státu jest pevnější a silnější než si myslíte. V okamžiku nebezpečí od nejslabšího k nejsilnějšímu všichni postavíme se na obhajobu této tak těžce dobyté svobody. (Výborně! Posl. inž. Kallina [německy]: Bajonety!) Pardon, pane kolego, to zdá se mi býti typickým u německého ducha a německého národa, že my nemluvíme slova nenávisti, a vy všechnu vinu svádíte na druhého, na nás. To byla ta tragika německého národa ve světové válce, že nejen nechápal, že má zpytovati své svědomí, že má sám sebe zpovídat, pres to, že viděl, že cely svět pojí se proti němu od toho absolutistického Ruska až po republikánskou Francii a po toho presidenta Spojených Států, fanatického hajitele míru, Wilsona. (Německý výkřik: Proto byl vypískán!) Velevážení pánové! Nechť potkal ho osud jakýkoliv, ale faktum jest, že i on byl donucen vypověděti Němcům válku. A tu zdá se mi, že v tom spočívá tragika německého národa, v nedostatku autokritiky: on hledá chyby jinde, sám své vlastní nezná, on je nechce znáti a tak postupuje také v naší vnitrní politice. Vy stále poukazujete na chyby naše - já neříkám, že jsme bez chyby - ale vy nepřipustíte, že základní podmínkou jest změna vaší politiky, vaší povahy.

Velectění pánové! Jmenujte mně jediný národ na světě, který by se byl revolucí osvobodil, který za války tolik trpěl, jehož tolik příslušníků bylo persekvováno, denuncováno, pronásledováno a který celý tento převrat provedl, aniž by v Praze jedinému Němci byl zkřiven jediný vlas na hlavě. To charakterisuje povahu českého národa. Dnes to ovšem pokládáte za samozřejmé, ale neklamte se, pánové, vy jste tak nesoudili 28. října. Žili jste v docela jiné náladě. (Posl. Sajdl: Čekali se strachem!) Ano, němečtí občané, neznajíce povahu českého lidu, báli se, balili své věci a očekávali, že přijde Bartolomějská noc. Nic se nestalo, báli jste se zbytečně, právě proto že jste byli v rozporu s mentalitou českého národu. Znovu tedy opakuji, že neznáte mentalitu, že neznáte naši duši. Kdybyste se postavili bez výhrady na půdu tohoto státu, jsem přesvědčen, že přineslo by to větší prospěch německému lidu a německému národu než samotné republice. (Výborně!)

Patřil jsem také ke straně, která zaujímala nejlevější postavení ve vídeňském parlamentu. Ale na co spoléháte, pánové? Na novou světovou válku spoléhati nemůžete, to mně přiznáte, tak reelní jste. Promiňte, nechci vás sesměšnovati a podceňovati, ale revoluci dělati schopni nejste. (Výborně!) Drážditi nás a při tom snad spoléhati na velké Německo? Ale nešťastná říše Německá s tím ohromným 50milionovým národem dnes má jiné starosti, než aby podporovala iredentu za hranicemi ve státě, který od prvého počátku choval se k ní naprosto korektně. (Posl. inž. Kallina [německy]: Zvláště nyní při Horním Slezsku, kde byly Německu vzaty hospodářské podklady!) Vážení pánové! Nezapomínejte, zmíním se o celé věci, že zdá se mně daleko rozumnější a šťastnější politika, kterou dělali representanti německé říše v dobách rození tohoto státu, než politika, kterou děláte vy. Bylo to 28. října, kdy do Národního shromáždění první diplomat, který se dostavil, byl generální konsul německé říše Gebsattel, který gratuloval k československé samostatnosti Národnímu výboru. (Slyšte!) Vážení pánové! Je to vaše věc, ale mně zdá se, že tato politika Gebsattelova pro Německo přinesla větší užitek vzpomeňte si, že stal se německý majetek nedotknutelným, ani vlas na hlavě v těch vzrušených dobách nebyl zkřiven nikomu - nežli politika páně Lodgmanova.

Vážení přátelé! Vy máte snahu nejenom ohrožovati tento stát šířením fantastických, skutečnosti neodpovídajících pověstí. Každý, kdo byl v cizině, vidí - já nejsem optimistou - že zde jest relativně lepší pořádek - my nejsme se vším spokojeni, chceme, aby to bylo u nás lepší že se zde daleko lépe žije, nežli u sousedů kol do kola a proto nebudete míti štěstí v šíření těchto tendenčních pověstí. A jestliže chcete seslabovati naši snahu a naši zásluhu o samostatnost poukazováním na to, jakoby Československá republika byla produktem pouze nějakého presentu, nějaké štědrosti čtyřdohody, pak, vážení pánové, rozcházíte se opětně s pravdou. Nezapomeňte, pánové, že jsme si svou svobodu nevyprosili, nevyškemrali, my jsme ji museli vydobýti. (Výborně!) Bylo nezměrné to utrpení lidu, který snášel všechnu tu persekuci a nepřízeň osudu doma, a byly to všechny ty hrdinné boje za hranicemi na všech bojištích evropských za nejtěžších podmínek.

Chápu vaše city vůči našim legionářům, ale, pánové, tolik smyslu pro kavalírství a čest bylo vždy u německého národa, že dovedete se také pokloniti před tou ohromnou obětischopností těchto lidí, kteří šli, aby se obětovali pro svobodu svého národa. (Výborně!)

Neklamte se tedy, samostatná Československá republika nebyla produktem nějakého presentu. Před 3 lety právě provedli jsme zde převrat vlastní silou, na vlastní nebezpečí. Francouzská a anglická fronta byla příliš vzdálena. Čtyřdohodu postavili jsme před nezměnitelný fakt, před naši státní samostatnost. Já myslím, že to bylo právě naším štěstím, bylo to štěstím, které snad dosud u nás doma není doceněno, protože případ pověstné nerozhodnosti čtyřdohody v otázce těšínské, hornoslezské a v poslední době Burgenlandu dávají nám tušiti, jak by to asi bylo dopadlo s námi, kdyby nebylo převratu 28. října na domácí půdě. (Výborně!)

Pánové, vzdejte se své katastrofální politiky. Za 3 léta své samostatnosti ukázali jsme tolik schopnosti života, tolik sil a lásky ke svému nově zrozenému státu, že se mně zdá, že by vás to mohlo loučiti o marných snahách po rozvratu v našem tábore. Hrozí nám nebezpečí, ale to nebezpečí je jinde. Já nevěřím v to stále opakované nebezpečí Habsburků. Vláda Habsburků v československém národě není možna. (Výborně! Potlesk.) Jediné nebezpečí, které nám hrozí, jak se mně zdá, jsou právě příšerné sociální a hospodářské poměry, které valí se celou střední Evropou a celým světem. Může-li co ohrožovati naši samostatnost, pak by to byla naše hospodářská neschopnost udržeti tento stát.

Zde je to úskalí! Jsou to snad divná slova od socialisty, ale, pánové, mně už dávno přestal býti socialismus snůškou agitačních frásí pro schůze a tábory, mně dávno socialismus přestal býti výběrem nějakých hesel pro standardy na demonstrační průvody, pro mě socialismus je školou života, pro mě je socialismus skutečnou reelností, se které se musíme na poměry dívati, méně slibovati a víc pro lid udělati. (Výborně!)

Vážení přátelé, vážené Národní shromáždění! Jest třeba, abychom měli odvahu lidu říci pravdu sebe nepříjemnější a sebe nepopulárnější. Nelze stále pokračovat v té dosavadní činnosti, jen agitovat a agitovat, pořáde pracovat pro své stranictví a zapomínat při tom na stát. (Výborně!) V tomto okamžiku je třeba, abychom provedli tu zkoušku státníkovu, jsme-li zralí, abychom svůj stát udrželi, a my ho musíme udržeti, kdybychom přinesli oběti jakékoliv. (Výborně! Potlesk.) Proto jsme, slavná sněmovno, usilovali o zavedení celé rady nových daní, abychom přivedli rozpočet do rovnováhy. Nic by nebylo bývalo lehčí, než hlasovati pro všechny ty opravné návrhy, jež podávali páni kolegové se strany komunistické a německé. Nic nebylo lehčího, ale my jsme si byli cele vědomi své ohromné zodpovědnosti. Je velice snadno rozdávati, ale je také naší povinností starati se o úhradu. A kde možno vzíti tu úhradu? Dluhy věčně dělati nelze. Zahraniční půjčky budeme čím dále tím hůře získávati, a to za krutých, samostatného státu nedůstojných a se suverenitou našeho státu neslučitelných životních podmínek. Zbývala by třetí cesta: tisknouti nové peníze. Pánové, k tomu však my českoslovenští socialisté nedáme nikdy svého souhlasu (Výborně!), to je počátek konce. A neklamte se, že by toto stanovisko nebylo socialistické. Odstrašující příklad této šílené politiky slabošství poskytuje nám Maďarsko, bohužel dnes i Německo, Polsko, Německé Rakousko, o nešťastném Rusku nemluvě. Znehodnocení valuty má své katastrofální následky na vnitrní poměry ve státě. Co je platno úředníku v Německém Rakousku, má-li 10 tisíc korun měsíčního příjmu, když za 1 kg vepřového masa platí tisíc korun. Ochrana valuty není nesocialistická, neboť při znehodnocení koruny chráněni jsou právě ti, kdo mají nemovitý, immobilární majetek, ale ti, kdo jsou odkázáni na příjem, vynos své práce, dělníci nebo gážisté, ti nejvíce to cítí. (Velmi správně!) Mimo to dostavil by se do celého našeho života politického a hospodářského úžasný neklid a mohlo by se zmocniti lidu zoufalství. Necháme-li však, aby se zmocnilo lidu zoufalství, přestane pracovati rozum a to může znamenati počátek konců. Světová válka skončila všemi možnými nepravděpodobnostmi. Nikdy nebylo tak nevýhodno dělati proroka a hráti si na něj, jako právě v této světové válce. Nechci proto na tuto nebezpečnou dráhu se vydati, ale, vážené Národní shromáždění, znehodnocení valuty podle mého názoru má také své meze a mně se tak zdá, že blízko, zcela blízko těch mezí je už Vídeň. Co přijde potom, nikdo neví. Ale že nic příjemného pro osudy národa, zachváceného touto inflací peněz, nemůže přijíti, to všichni tušíme. Jaké je teď východisko? Rozvrácené hospodářské poměry ve střední Evropě ohrožují nás a, já to pravím zcela otevřeně, ohrožují naši samostatnost více než kterákoliv politika z prava nebo z leva.

Ochuzení obyvatelé v zoufalství právě jako kapitalistické zájmy západoevropských mocností budou se snažiti utvořiti v tomto chaosu ještě nový problém tak zvané střední Evropy. Chceme-li se zachrániti, musíme tomu čeliti svými spořádanými hospodářskými poměry a nesmíme připustiti ochuzení svého vlastního státu. Jedině tyto normální hospodářské poměry a odlišná valuta od těch nešťastných sousedů může nás zachrániti před tím, abychom nebyli smícháni mezi ostatní plevy. Čím dříve se dopracujeme hospodářské rovnocennosti a čím dříve se dopracujeme rovnováhy ve svém rozpočtu, tím lépe pro nás. My tím spíše zhodnotíme svoji valutu, své platidlo, zlevníme životní potřeby a učiníme snesitelnějším osud milionů obyvatelů, kteří tolik a tolik vytrpěli ve válce; učiníme to bezpečněji, nežli demagogickou politikou a nehospodárností ve státě. Resultát je velmi jednoduchý: tisknouti nesmíme! Nové daně, a to pravím v pevném přesvědčení, zaváděti nemůžeme a nezbývá nic jiného nežli šetřiti a zase šetřiti.

V zahraniční politice, slavná sněmovno, právě tak jako ve vnitrní je nutno věci viděti, jak skutečně jsou, podívati se pravdě přímo do očí. U nás díváme se z jakési setrvačnosti a v náladě 28. října na všecky události. Je třeba strohé upřímnosti a trochu kuráže. Světová politika nezná sentimentálnosti, zná pouze organickou nutnost. Celý svět se dnes na nás dívá kriticky, střízlivě a přísně, každé naše konání a každé naše rozhodnutí sleduje a zkoumá a váží právě s tohoto nejpřísnějšího hlediska. Já věřím, že šetřiti je velice nepopulární a zvláště, když oposiční strany, a já jim toho nezazlívám, smolnými pochodněmi zapalují to na všech stranách, ve všech schůzích, ve všech novinách. Děj se však co děj, my musíme vydržeti, i kdybychom obětovali všecku svoji popularitu. (Tak jest!) Tím jsme povinováni svému vlastnímu státu! (Výborně!) V Čechách nikdy nebylo nic lehčího, než dělati oposici. Dělali jsme ji celá 10letí. Mohl bych býti neskromným a říci, že my ji dělali lépe a účinněji nežli vy, a to v dobách, kdy to bylo spojeno s osobním risikem. (Tak jest!) Ale, vážená sněmovno, my ji dělali v Rakousku a vy ji děláte v československém státě! Tato oposiční krev je v nás ve všech a s tou jsme sem přišli. Nechtějte proto nic lepšího na národě, na voličích, ten národ nemůže býti lepší, nežli jsou jeho poslanci, ten národ nemůže býti lepší, než jsme my. A já se ptám: Komu máme věčně tu oposici dělati? Máme ji dělati svému vlastnímu státu, máme ji dělati proti sobě? Kdo nám má vládnouti? Nějaká nová úřednická vláda? Pánové, budiž mně dovoleno, abych poznamenal: Strana, k níž kladu si za čest příslušeti, jistě se chovala tak korektně oproti předešlé úřednické vládě a tak loyalně ji podporovala, že nikdo nemůže nám vytknouti, že bychom byli nějakým způsobem rušili nebo mařili její konání. (Hlas: Třeba střílela do dělníků!) Vážení pánové, neračte mě přerušovat! Já pravím opět docela otevřeně, jako již v prvé své řeči při uvítání vlády úřednické jsem řekl z usnesení našeho klubu, že tuto vládu, to jest vládu úřednickou, považujeme za nutné zlo. Mně se zdá, že byla více zlem, než nutností. Jsem šťasten, že je ukončena ta smutná kapitola československé demokracie, která nám nikdy ke cti sloužiti nebude. A těm úřednickým vládám i pro budoucnost volám: Ty mrtvy lež a nevstávej! (Výborně!)

Slavná sněmovno! Vláda byrokracie a my jsme se tím netajili na rozhodujících místech - byla defektem v politickém životě československém, ona byla vysvědčením naší chudoby. Kdo to jak živ slyšel, aby demokracie státu, zrozeného ve 20. století, postavila se pod kuratelu byrokracie? Musíme se rdíti sami před sebou, musíme se rdíti před celým světem. Někteří pánové jmenovali to vládou odborníků. Máme snad právo o věci promluviti, právě že jsme tuto vládu tak loyálně podporovali, ale také dáti výstrahu, že tento pokus se nemůže u nás nikdy opakovati. O těch odbornících raděj i nechci mluviti. Mnozí nás stáli i se svou odbornickostí těžké miliardy.

A teď ruku na srdce. Co jste kdo profitoval z úřednické vlády? Němci i pánové z tábora komunistického dávali ji do obžaloby, nikdo nebyl s ní spokojen, a přece jak těžká byla práce, která nás přivedla konečně k tomu, abychom sami sobě vládli a utvořili svou parlamentní řádnou majoritu! A domníváte-li se, že nám bylo lépe, než vám, když jsme pro tu vládu hlasovali, pak se mýlíte. Byl to zvláštní pocit, který se nás zmocňoval každého týdne aspoň dvakrát, když přes všecku svoji nespokojenost se zaťatými pěstmi a zuby museli jsme přicházeti do sněmovny a pro tuto vládu hlasovati a ji podporovati. My jsme museli pro ni hlasovati také proto, poněvadž jste nepřipustili utvoření žádné jiné vlády a protože bez vlády nemůže stát existovati. (Výborně!)

Pánové, (obraceje se ke komunistům) byly situace, kdy jsme se obraceli na vás, abyste aspoň svou absencí umožnili nám pokrokový systém. I to jste odmítli. To budete jednou zodpovídati před svým vlastním svědomím.

Mohl bych hračkou roztrhati všechno to předivo bájí o šetrnosti v naší správě za vlády úřednické. Za žádné vlády se tak hravě nepovyšovali úředníci v nejvyšších hodnostních třídách a za žádné vlády se nedělalo tolik nových sekčních šéfů ad personam jako právě za vlády úřednické. Nikdy nebyla podle mého zdání autorita státní tak uvolněna, jako právě za této vlády úřednické. Nebylo to jenom její vinou, přiznávám, my všichni musíme činiti pokání. Úřednická vláda trvala příliš dlouho, trvala déle než měla a stávala se nebezpečím republiky. Jakou mohla míti autoritu vláda, která tak dlouho umírala, že jsme ji musili každou chvíli křísiti, protože jsme se nemohli dohodnouti, abychom ji převzali sami? (Výborně! Posl. Haken: Tato umře ještě rychleji!) Kdyby na vás záleželo, snad, ale myslím, že jsou zde ještě rozumní lidé, kteří si budou vědomi toho, že po této vládě nemůže přijíti nic jiného, nežli odvolání se k národu. (Posl. Haken: To jste měli udělat!) Myslím, že by kolega Haken udělal lépe, kdyby po posledních volbách v Berlíně nevolal po nových volbách u nás, neboť se zdá, že jejich zenit je již překročen. (Posl. Haken: Já nejsem zvolen v Berlíně, já mám volební právo v Československu! Různé výkřiky. Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Stříbrný (pokračuje): Aby došlo k dohodě, musili jsme ji po celé měsíce připravovati a - promiňte mé upřímnosti musili jsme ji připravovati i v té osudné a mnohými tak odsuzované nešťastné pětce.

Slavná sněmovno! Je třeba, abychom mnohé poučení vzali si z toho, co se právě před námi odehrává. Nelze dělati politiky, jaká se dosud v Čechách dělala. Nelze připustiti, aby jednotlivé stavy na svých sjezdech, schůzích a ve svých novinách zvoleným zástupcům národa, nám poslancům, určovaly, kdo že má býti ministrem v Československé republice. Že pak při tom mnozí ti odborníci demagogií a vlastními chvalozpěvy, na státní útraty tištěnými v celých foliantech, tuto politiku podporovali, je věcí jejich vkusu. (Hlas: A zodpovědnosti!) Nemohlo se nic jiného státi, než že na konec se v tomto vlastním kadidle udusili. Je pravda, že veřejnost se dívala z prvopočátku na úřednickou vládu sympaticky, a my jsme tohoto klamu, těchto ilusí, nechtěli nijakým způsobem rušiti. My byli rádi, že máme vládu, která konečně není systematickým způsobem skandalisována, jako byly dřívější vlády parlamentní. A je to snad kus naší zásluhy, že jsme neodkrývali její slabiny. Byli jsme si vědomi, že máme vládu takovou, jaké si skutečně zasloužíme. Protože jsme nebyli schopni, abychom si sami vládli, musili jsme podporovati i tuto vládu úřednickou. Mne ovšem nezmate veřejné mínění, ale netoužili jsme, aby vládu úřednickou stihl stejný osud, jaký stihl nás, kterým vyčítal kde kdo v čechách ve svém primitivismu každou jízdu automobilem a ministerské platy. My byli rádi, že se poměry v Čechách lepší a že má česká závistivá a oposiční dušička pokoj, když do toho automobilu posadil se nějaký pan sekční šéf místo socialisty, i když při tom bral dva platy, úřednicky a ministersky. Býti ministrem v Československé republice - to je mé pevné přesvědčení, pánové - je oběť, skutečná oběť. Celá rada rozvrácených existencí těch, kteří přestali býti ministry, je toho neklamným svědectvím. Zůstala-li nás celá rada venku, činili jsme tak v předpokladu, abychom získali možnost do českých řad říci bezohledně pravdu, ať se líbí lidem anebo nelíbí, v naději, že nám bude spíše uvěřeno, a abychom mohli tuto novou vládu co nejloyálněji podporovati.

Nová vláda uvedla se šťastně. Mnoho toho nenaslibovala, a na nás záleží, aby mohla více udělati. Nemáme jiné majority, a dovedli-li jsme rok otročiti, my socialisté, vládě byrokratů, to by byl v tom čert, abychom nedovedli podporovati vládu ze svého středu, vládu parlamentní. (Výborně! Tak jest!)

Nemáme na vybranou, jak jsem řekl již kolegovi Hakenovi; po této vládě nemůže přijíti nic jiného než odvolání se k národu. A promiňte, jsem-li jiného názoru než vy a považuji-li za nezdravé, abychom v této rozdrážděné a přecitlivělé, nervosní době provokovali nové volby, které by poměry nijak neuklidnily. Můžete mi činiti výtku, že se nových voleb bojím, a nebudu se nikterak proti tomu brániti, protože se mi často zdává, že ten, kdo nejvíce píská v lese, nejvíce se bojí. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Jest povinností naší, abychom právě při prvním vstupu této vlády do sněmovny slíbili si umírněnost, umírněnost na všech stranách. (Tak jest!) Buďme si vědomi, že tato vláda jest koaliční a že pouze může dělati to, na čem se shodnou koalované v ní strany. Nechme honby za popularitou. Sláva je polní tráva u mne. A já věřím stále, že v československém národě najde se aspoň několik statečných lidí, kteří nebudou stále jen mluviti, co se líbí, nýbrž budou burcovati české svědomí a zdravý instinkt národa. Jsme dnes o jednu zkušenost zase bohatší a proto, pánové z oposičních stran, ať českých nebo německých, již nám to promiňte, již se na nás nehněvejte, nezlobte, dělejte si svou oposici, ale my z nejideálnějších pohnutek, z lásky k Československé republice, z lásky k té draze vykoupené svobodě, my jinými už nebudeme a tuto vládu budeme bezpodmínečně podporovati. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Czech.

Posl. dr. Czech (německy):

Slavná sněmovno! Program, který jsme včera slyšeli, jest správným obrazem v zrcadle nové vlády. Ukazuje odporující si názory a zájmy, jez tato vláda chová. Rovná se zdlouhavé stavbě; je viděti ruku několika stavitelů, kteří spolupracovali; mnoho slohů mísí se pestře dohromady, nedostává se však spojující jednotné a sjednocující myšlenky. Nebylo pečováno ani o řádnou fasádu a vnitrní místnosti v novostavbě lze sotva, jak nyní již vidno, označiti způsobilými k obývání.

Rozložme program v jeho části, stane se hned zřejmým, že není ničím jiným než snůškou všeobecných rčení a hesel. Kde se mluví určitěji, hned následují klausule, omezení, výhrady, pochyby a tisíceré "jestliže" a "avšak". Sotva že jedno slovo opustilo ohradu zubů, již vyhrkne za ním druhé, aby je zbavilo obsahu nebo je obrátilo v opak. A co zůstane, jsou slova, nic než slova.

Učiňme zkoušku pro příklad. Vyjměme nejdůležitější bod pro koalované strany, především však pro českou stranu sociálně demokratickou, totiž sociální pojištění. Co všechno se v tom neslibovalo! Předem bylo ohlašováno, že v této otázce již není pražádných pochyb, že sociální pojištění musí býti bezpodmínečně zavedeno, že ono bude tvořiti nejnespornější bod programu nové vlády, že prý jest bez sociálního pojištění nemožna spolupráce české strany sociálně demokratické s ostatními stranami koaličními. A nyní přichází vláda a praví, že zavede sociální pojišťování, avšak: pozor na veliké napětí hospodářské, jež by mohlo míti sociální pojištění za následek! Pozor na ohrožení výnosu z produkce! Pozor na ohrožení hospodářské práce! Pozor na ohrožení finanční solidnosti státu! Pozor na vyvoz! Pozor na mezinárodní konkurenci! Pánové, cituj i doslova, co se praví v této části vládního prohlášení: Zřetel na konsolidaci a konstrukci státu, plánovité promyšlení problému, žádný postup dobrodružný, nýbrž postup v etapách. Táži se, co ještě zbude ze sociálního pojištění, nestačí již jediná z námitek, jez jsem uvedl, aby ubila celý problém?

Anebo druhy případ, odluka církve od státu. Vláda se chlubí, že se tímto problémem zabývá aktivně. Avšak chce jej dělati v dohodě s jednotlivými stranami a s celým parlamentem. Chce je dělati v duchu demokratickém, v duchu snášenlivosti, v duchu svobody přesvědčení, v duchu úcty před city náboženskými, nikoli násilně, nikoli překotně a jen v rozumném dohodnutí. Kdo si tu nepřipomíná vzdechu zamilované panny: "miluje mne, ze srdce, s bolestí, velmi mnoho, málo nebo zcela nic..." (Veselost.) Myslím, že zůstane při tomto. Ostatně nevěřím, že je tu na místě příliš velká opatrnost. Právě pro odluku církve od státu má vláda silnou aktivní položku a touto aktivní položkou jest - promiňte mi osobní poznámku pan ministr Šrámek. (Německý výkřik: Ten udává ton!) Ten to již zařídí, a mám-li to před očima, připomínám si dobré slovo, jež se také na tuto situaci dobře hodí a jež vyslovil kdysi Roda Roda: "Antisemitismus může rozkvést jen tehdy, chopí-li se ho židé." A odluka církve od státu přijde teprve, až ji udělá pan profesor Šrámek. (Souhlas a veselost na levici.)

A nyní k druhému obsahu vládního prohlášení. Vezměme jej bod za bodem, vezměme jej pod lupu a analisujme jej stejnou metodou, a každý bod programu se nám rozplyne pod rukama. Pochopitelně. Vyplývá to z mnoha kontrastů, z nichž sestává vláda a koalované strany: Kapitál a práce, konsumenti a agrárníci, volnomyšlenkáři a klerikálové. Tyto protivy možno na čas zatmeliti, avšak na trvale se překlenouti nedají. Tyto protivy možno zahaliti ústupky všeho druhu, možno je na čas zatlačiti: se světa sprovoditi, vyhladiti se nedají. A jestliže jednou obživnou - zažili jsme to již za vlády Kramářovy - pak shroutí se jako domek z karet, falanx, složená z nejrůznějších elementů a celou vzdušnou budovu, na níž je vystavěna koalice, prostě strhne do sutin.